Vztah k protichůdnému

  Hlavně zdraví! Co pro to dělat? Určitě varovat se toho, co je ohrožuje. Patří k tomu chránit se před bacily a bacilonosiči. To neplatí jen pro tělo. 

  Proti duchovním bacilonosičům píše list Judův: „Milovaní, vážně jsem pomýšlel na to, že vám napíšu o naší společné spáse. Ale teď mne to nutí vybídnout vás v dopise k tomu, abyste vedli boj pro víru, která byla jednou provždy křesťanům svěřena. Vloudili se totiž mezi vás jistí lidé, kteří byli už dávno předem označeni k tomuto odsouzení. Tito bezbožníci zaměňují milost našeho Boha za prostopášnost a zapírají jediného Vládce a Pána Ježíše Krista.“ 

  Chceme-li zdravý křesťanský život, tak jej musíme chránit před bacily bludů a hříchů a jejich nositeli. První nicejský koncil tak učinil u bludů Aria a proti bacilu jeho špatné nauky formuloval vyznání víry, které je součástí liturgie. Takto i další koncily reagovaly na bacily bludů a proti bludařům jako bacilonosičům. Pius IX. využil návrh arcibiskupa Pecciho, pozdějšího papeže Lva XIII. a vydal proti bludům Syllabus 8. prosince 1864 společně s encyklikou Quanta cura. Syllabus obsahuje celkem 80 bludných názorů a má několik kapitol; pro ukázku jsou uvedeny 4 odsouzené bludné věty z třetího paragrafu: 

§ I. Pantheismus naturalismus a absolutní racionalismus (světobožství, svéprávnost přírody a rozumu) 

§ II. Racionalismus umírněný

§ III. Indiferentismus, latitudinarismus(volnost víry a rovnost věr) 

15. Jest svobodno každému člověku přijmouti a vyznávati to náboženství, jež ve svém lidském rozumu uzná za pravé a pravdivé.

16. Lidé mohou v kterémkoliv náboženském kultu nalézti svou cestu věčné spásy a dojíti věčné blaženosti.

17. Ve věčnou spásu všech těch, kteří nežijí v pravé Církvi Kristově, můžeme míti alespoň dobrou naději.

18. Protestantismus není nic jiného, než odlišná forma jednoho a téhož pravého křesťanského náboženství, a jest se v něm možno právě tak Bohu líbiti jako v Církvi katolické.

§ IV. Socialismus, komunismus, spolky tajné, biblické, klerikoliberální

§ V. Bludy o Církvi a jejich právech      

§ VI. Bludy o občanské společnosti a o jejím poměru k Církvi

§ VII. Bludy o přirozené a křesťanské mravouce      

§ VIII. Bludy o křesťanském manželství 

§ IX. Bludy o světském panství papežově.

  Syllabus Pia IX. připomíná proti bludům modernistů sv. Pius X. v encyklice Pascendi Dominici gregis a čl.29 o modernistických záludnostech. 

  Ubylo po II.Vatikánském koncilu bludů a bludařů a vzrostlo pokání? V knize O víře dnes kardinála Ratzingera v části o Panně Marii čteme jeho doznání, jak těžko rozuměl výroku známého od Efeského koncilu označující Pannu Marii za přemožitelku všech bludů. Dodává: „Teprve nyní – v těchto zmatených dobách, kdy na dveře pravé víry skutečně klepou bludy nejrůznějších druhů – chápu, že se nejednalo o zbožné přehánění, ale o pravdu platnou nyní více než kdykoliv jindy.“ Encyklika papeže Františka I. Lumen fidei bludy proti víře neřeší. Chybí světlo odsouzení, o němž píše apoštol Pavel v listu Ef 5,13: „Všechno co se odsoudí, ukáže se v pravém světle.“ Ten, kdo bludy a hříchy neodsuzuje stírá rozdíl mezi dobrem a zlem.

Tradiční římská liturgie má tuto modlitbu o zničení bludů: „Ode všech nebezpečí duše a těla nás prosíme Pane ochraňuj a na přímluvu blahoslavené a přeslavné vždy Panny Rodičky Boží Marie se svatým Josefem, sv. Apoštoly svými Petrem a Pavlem, jakož i sv. N(jméno patrona chrámu) a všemi Svatými nám dobrotivě uděl spásu a mír, aby tobě tvá Církev po zničení všech protivenství a bludů s bezpečnou svobodou sloužit mohla. Skrze…“. 

  Starobylé křesťanské modlitby liturgie Testamentum našeho Pána Ježíše Krista vyjadřují liturgií kázeň prvních staletí. Nebyla spokojenost jen s tím, že někdo přišel do kostela. Po kázání(homilii) jáhen provolává: „Povstaňme. Každý znej své místo. Katechumeni ať odejdou. Hleďte, ať nikdo není nečistý, ať nikdo není nedbalý. Vzhůru oči srdcí vašich. Andělé nás vidí. Kdo nemá důvěry, ať odejde. Svornou myslí úpěnlivě prosme. Ať žádný není cizoložník, ať nikdo není ve hněvu. Je-li někdo otrokem hříchu, ať odejde. Hleďte, jako synové světla prosme. Úpěnlivě prosme Pána Boha a Spasitele Ježíše Krista.“ 

Po udělení pokoje před prefací jáhen takto provolává: „K nebesům srdce vaše. Má-li někdo záští na bližního, ať se smíří. Má-li na svědomí nevěru, ať se přizná. Nezachová-li někdo přikázání ať odejde. Klesl-li někdo do hříchu, ať se tím netají, neslušné je to tajit. Má-li kdo mysl chorou, ať nepřistupuje. Je-li někdo poskvrněn, není-li pevný, ať ustoupí. Nezachovává-li někdo přikázání Ježíšova, ať odejde. Opovrhuje-li kdo proroky, ať se odloučí, ať se uchová od hněvu Jednorozeného. Neopovrhujme křížem. Prchejme před hrozbami. Máme vidoucího Otce světel se Synem a máme anděly, kteří na nás patří. Hleďte na sebe samy, abyste nechovali záští na své bližní. Hleďte, aby nikdo nebyl ve hněvu, Bůh vidí. Vzhůru srdce vaše, abyste obětovali ku prospěchu života a svatosti. Moudrostí Boží přijměme milost, jež nám byla dána.“

Poměr svatosti a opaku u papežů

   První papež sv. Petr v I Petr 15-16 píše: „Ale v celém svém chování buďte svatí, jako je svatý ten, který vás povolal. Stojí přece v Písmu: ´Buďte svatí, neboť já jsem svatý.´“ Zhodnotíme-li Čechy, Moravu a Slezko podle svatosti, jak to dopadne? Na pražském biskupském stolci najdeme jen jednoho svatého biskupa a to je sv. Vojtěch. Na Moravě najdeme jen sv. Metoděje. Jak dopadne  manželství a rodina? Z celého množství a staletí je zde sv. Ludmila, sv. Zdislava a sv. Hedvika a ani jeden muž, který se stal světcem v manželství. V řeholním životě je zde sv. Anežka jako žena a sv. Cyril a sv. Prokop jako muži. Jak dopadnou panovníci a politici? Najdou jen sv. Václava. Jak dopadnou kněží? Je zde sv. Jan Nepomucký, sv. Jan Sarkander a sv. Klement Hoffbauer. 

   Jak dopadnou papeži?. Po sv. Petru následuje do roku 530 nepřetržitá řada 54 papežů, kteří byli prohlášeni za svaté. Papež Bonifác II. zvolený roku 530 je i není uváděn mezi světci. Tím se počet svatých papežů může lišit od počtu 79 světců. Počet se nám změní při započtení blahoslavených nebo prohlášení někoho z minulosti za svatého. Od sv. Hadiána III. s rokem smrti v roce 885 až po rok 1049 se sv. Lvem IX. nebyl žádný papež prohlášen za svatého. V období 891-903 to bylo takto: Formosus byl papežem 5 let. Jeho nástupce Bonifác VI. byl papežem 14 dnů. Štěpán VI. nechal hodit tělo svého předchůdce Formosa do Tibery a byl zavražděn lidem po roce svého papežství. Romanus byl otráven a byl papežem čtyři měsíce. Theodor II. byl papežem 20 dnů a nechal pohřbít tělo papeže Formosa. Jan IX. byl papežem dva roky a nechal zvláštním koncilem rehabilitovat papeže Formosa. Benedikt IV. byl papežem tři roky a Lev V. byl papežem tři měsíce a potom při povstání uvězněn a zavražděn...

   Je paradoxní, že po nástupu svatého papeže Lva IX. v roce 1054 vznikl rozkol mezi Západem a Východem. Delší období bez světců následuje po sv. Řehoři VII. od roku 1085 do roku 1294 se svatým Celestinem V., který jako druhý do té doby rezignoval na úřad papeže. Nejdelší období bez svatého papeže je od sv. Pia V. a roku jeho smrti 1572 do sv. Pia X., který nastoupil v roce 1903. 

   Blahoslavený Pius IX. prohlásil dogma o papežské neomylnosti v konstituci Pastor aeternus I.Vatikánského koncilu z roku 1870. Pastor aeternus pojednává o úřadu papeže a odvolává se také na prohlášení sněmu v Efesu v roce 431: „Nikdo zajisté nepochybuje, ba všem věkům známo bylo, že svatý a přeblažený Petr, Apoštolů kníže a hlava, sloup víry a katolické Církve základ, přijal od Pána našeho Ježíše Krista, Spasitele lidského pokolení a Vykupitele, klíče království a on že až dosud a vždycky ve svých nástupcích, biskupech svatého Stolce Římského, jím založeného a jeho krví posvěceného, žije, vládne a soudí.“ 

    Pouze dvěma papežům je přidáno k jménu „Veliký“. O Řehořovi Velikém píše Izidor Vondruška: „Řehoř vykonal tolik práce pro Církev a lidstvo, ačkoli byl tělesně sláb a skoro stále churav. Churavěl žaludkem a za posledních pět let svého života nemohl ani z lůžka povstat. Na lože upoutaný stařec řídil pevnou rukou celou Církev a při tom diktoval písařům svoje kázání a listy. Ve vetchém těle sídlil veliký duch.“ 

   Nejdelší dobu byl papežský stolec uprázdněn pro pronásledování křesťanů po smrti mučedníka papeže sv. Marcelina 25.10.304. Nástupce sv. Marcellus byl zvolen 27.5.308 a 16.5.309 zemřel jako mučedník. Dlouhá sedisvakance byla i od smrti Klementa IV. 29.11.1268 do volby Řehoře X. 27.3.1272. 

   První vzdoropapež Hipplyt je slaven jako svatý a mučedník z roku 235. J.N.D.Kelly v knize Papežové dvou tisíciletí uvádí i pochybnost o tom, zda Hippolyt byl vzdoropapež, čímž se pak mění počet 37 vzdoropapežů. Ve 12.století bylo  vzdoropapežství téměř módou a bylo jich 10. Benedikta IX. jako první papež rezignoval a byl znovuzvolen; měl proti sobě dva vzdoropapeže. Poslední vzdoropapež je Felix V. v roce 1449. Kniha Kellyho v dodatku obšírně vysvětluje fámu o papežce Janě roku 855: „Kritici papežství (např. Jan Hus na kostnickém koncilu v r. 1415) využívali tuto historku bez toho, aby jim někdo odporoval. Jeden nadšený spisovatel (Mario Equicola z Alvita u Caserte, zemřel 1525) dokonce tvrdil, že Prozřetelnost chtěla Johaniným zvolením naznačit, že ženy a muži jsou si rovni. Katoličtí kritici legendy se od poloviny 16. stol. ozývali stále častěji, ale až francouzský protestant David Blondel (1590-1655) ji vyvrátil v traktátech vydaných v Amsterdame v r.1647 a 1657.“ 

   Biblické „Ano, ano – ne, ne“ uplatnit odlišně u úřadu papeže a jeho výkonu umožňuje, aby se úcta k úřadu nechápala jako povinnost dělat ze špatného papeže světce a pro špatné papeže neodmítal papežský úřad. Svatý Petr nebyl hned a jen svatý, ale svatě svůj život ukončil mučednictvím a dalších 25 nástupců sv. Petra, přibližně desetina dosavadních papežů, bylo mučedníky. 

   O mučednictví se II. Vatikánský koncil v Lumen gentium čl. 42 vyjadřuje takto: „Ježíš, Boží Syn, nám projevil svou lásku, když za nás obětoval život; proto nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za něho a za své bratry (srov. 1 Jan 3,16; Jan 15,13). K tomuto největšímu svědectví lásky přede všemi, zejména před pronásledovateli, byli povoláni někteří křesťané už v prvním století a vždy budou povoláváni. Mučednictvím se učedník připodobňuje svému Mistru, který dobrovolně přijal smrt pro spásu světa, a následuje ho v prolití krve, proto je Církev oceňuje jako vynikající dar a největší ověření lásky. Ačkoli je to dopřáno jen málokterým, přece všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí.“ 

   Důležitá je prosba z litanií ke všem svatým: „My hříšníci Tě prosíme, abys nás vyslyšel a náměstka Apoštolského a veškerý stav církevní ve svatém náboženství zachoval.“ 

Rok odstraňování nevěry

    V roce 1967 vyhlásil papež Pavel VI. „Rok víry“ a za deset roků v roce 1977 píše Jean Guitton do knihy slova Pavla VI: „V této chvíli panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné je víra. Stává se mi teď, že si opakuji nejasnou větu z evangelia sv. Lukáše: „Až přijde Syn člověka, nalezne na zemi víru? Stává se, že vycházejí knihy, ve kterých je víra v některých důležitých bodech na ústupu, že episkopáty mlčí, že se tyto knihy neshledávají jako podivné. To je podle mého podivné.“ Věci mají rub a líc a pokud někdo vidí, že víra upadá, tak je to proto, že roste nevěra. Odstraňovat nevěru je předpoklad růstu víry. Rok víry Pavla VI. měl kvůli špatným výsledkům napravit Rok odstraňování nevěry. Pro Rok víry 2012, má-li víra růst, bude  platit ještě více nutnost odstraňovat nevěru, protože  nevěra se oproti roku 1968 ještě více rozbujela. 

    Sv. Tomáš Akvinský neujznávanější teolog před psaním svých děl k rozhoření plamene svého ducha četl pouštní otce. Nejvýznamnější z nich, opat sv. Antonín, měl na nevěru tento názor: „Děste se odstoupení od víry jako počátku všeho zla“. Tento názor sdílí v Summě teologické sv. Tomáš v části II-II, otázka 10 O nevěře  s 12 články(dále jen čl.). 

Čl.1, zda je nevěra hříchem, má v odpovědi: „Nevěru lze brát dvojmo. Jedním způsobem podle čirého záporu, když se mluví o nevěrci jenom z toho, že nemá víry. Jiným způsobem lze rozumět nevěru podle protivy k víře, protože totiž někdo odporuje slyšení víry, nebo jí též pohrdá, podle Iz 53: „Kdo uvěřil slyšenému od nás?“ A v tom se vlastně dokonává ráz nevěry. A podle toho je hříchem.“ Dále k třetímu: „nevěra, pokud je hříchem, vzniká z pýchy, z níž se stává, že člověk nechce podrobit svůj rozum pravidlům víry a zdravému rozumu Otců. Proto praví Řehoř, 21 Moralia, že „z marné slávy vznikají novotářského opovážlivosti.“ 

Čl.2: zda nevěra je v rozumu jako v podmětu a odpověď: „A tudíž nevěra jako i víra je sice v rozumu jako v nejbližším podmětu, ve vůli však jako v první pohnutce. A tímto způsobem se říká, že každý hřích je vůli.“

Čl.3: zda nevěra je největším z hříchů: „Nevěrou však se člověk nejvíce vzdaluje od Boha, protože ani nemá pravého poznání Boha; nesprávným poznáním jeho však se mu nepřibližuje, nýbrž spíše se od něho vzdaluje…Hřích nevěry je větší než všechny hříchy, jež jsou v převrácených mravech.“ 

Čl.4: zda každý skutek nevěrce je hříchem má v odpovědi: „…poněvadž nevěra je jakýmsi smrtelným hříchem, nevěrci sice postrádají milosti, zůstává však v nich jakési dobro přirozenosti. Proto je jasné, že nevěrci nemohou konat dobré skutky, jež jsou z milosti, totiž skutky záslužné; avšak dobré skutky, k nimž stačí dobro přirozenosti, mohou nějak konat.“ 

Čl.5: zda je více druhů nevěry a v odpovědi: „Poněvadž tedy hřích nevěry záleží v odpírání víře, může se to dít dvojím způsobem. Neboť buď se odpírá víře dosud nepřijaté, a taková je nevěra pohanů neboli národů. Nebo se odpírá víře křesťanské přijaté: buď v předobrazu, a tak je nevěra Židů; anebo v jasnosti pravdy, a tak je nevěra bludařů. Proto všeobecně se mohou určit tři dříve vyjmenované druhy nevěry. Jestliže však se rozlišují druhy nevěry podle poblouznění v různých, jež náleží k víře, tak není určitých druhů nevěry: neboť bludy se mohou množit do nekonečna, jak patrno z Augustina v knize O bludech.“ 

Čl.6 zda nevěra pohanů čili modlářů je těžší ostatních má v odpovědi: „v nevěře, jak bylo řečeno, může se uvažovat dvojí. Z čehož jedno je její srovnání s vírou. A s této strany někdo tíže hřeší proti víře, jenž odporuje víře, kterou přijal, než ten, jenž odporuje víře dosud nepřijaté: jako tíže hřeší ten, kdo neplní co slíbil, nežli když neplní, co nikdy neslíbil. A podle toho nevěra bludařů, kteří vyznávají víru v evangelium, a odporují mu porušujíce ji, tíže hřeší, než Židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali.“ 

    Starý zákon píše o nevěře k Bohu jako o cizoložství. K nevěře vůči Bohu se druží nevěra manželská. A ten, kdo je shovívavý k manželské nevěře bývá shovívavý i k nevěře náboženské. Prorok Malachiáš žádá 2,16: „Každý ať nenávidí rozvod, praví Hospodin, Bůh Izraele, ať na svém oděvu přikryje násilí, praví Hospodin.“ 

    Je víra, která se míchá s nevěrou a nevěra promíchaná s vírou a platí zde slova blahosl. Tomáše Kempenského z Následování Krista I,4: „Dokonalí lidé nevěří hned každému, kdo něco povídá: vědí, že slabost lidská je náchylná ke zlému a v řeči se snadno poklesne.“ A stejný blahosl. Tomáš K. radí: „Synu, nevěř svému srdci, neboť ono chce teď to a hned zase něco jiného.“ a „Lidé mnoho povídají, a proto se jim nemůže věřit. Všem pak se zavděčit nelze.“ 

     Syllabus Pia IX. zveřejněný 8.12. 1864 reaguje na hlavní bludy naší doby. Ukazuje, jak papež Pius IX. dobře odhadl, kam popírání Boha a nesprávné názory o Bohu povedou. První z názorů, které odsoudil: „§ I. Pantheismus naturalismus a absolutní racionalismus(světobožství, svéprávnost přírody a rozumu) 1. Neexistuje žádná nejvyšší, nejmoudřejší a nejprozřetelnější božská bytost, odlišná od tohoto světa, čili Bůh je totéž co příroda a podléhá změnám; uskutečňuje se však v člověku i ve světě, protože vše jest bohem a sdílí nejvlastnější boží podstatu; Bůh a svět jsou jedno a totéž; tudíž i duch a hmota, nutnost a svoboda, pravda a klam, dobro a zlo, spravedlivé i nespravedlivé jsou jedno a totéž. 2. Třeba popříti veškero působení Boha na lidi a na svět. 

    Pius XI. v encyklice Divini Redemptoris proti komunismu z 19. března 1937 se odvolává na své předchůdce v čl.5: „…moji předchůdci pokládali za svou povinnost uváženě všem připomenout, kam až to povede, jestliže společnost se odvrátí od křesťanských zásad. Pius IX. již v r. 1846 rozhodně zavrhl bludy komunistů, což hned nato potvrdil v Syllabu.“ V čl.3 Divini Redemptoris je: „Jistě již chápete, že mluvím o hrozivém nebezpečí bezbožného komunismu. Jde mu vlastně o úplný rozvrat společenského řádu a přímo ze základu vyvrací křesťanský způsob života.“ 

    Kdo chce být dobrý věřící musí smýšlet o bezbožnosti podle Boha a volit její opak jak je v žalmu 119, verš 119: „ Za strusku pokládáš všechny bezbožníky země, proto miluji tvá přikázání.“ Ekumenické vydání z r.1985 místo "bezbožník" užívá raději vždy "svévolník". V žalmu 1 proto "cesta bezbožných skončí záhubou" je "ekumenicky": cesta svévolných skončí záhubou. V cyrilometodějské písni ve vydání doby nevěreckého komunismu chybí sloka slibující čelit nevěře vírou: „I když se pyšná nevěra kol vzmáhá a peklo seje koukol nových zmatků, nebudem dbáti odvěkého vraha, nedáme sobě bráti věčných statků. Víře vždy věrni budou Moravané: Dědictví otců zachovej nám, Pane!