Cílem je Bůh

   Sv. Tomáš Akvinský v Summě teologická, I-II,100 píše: „Cíl pak lidského života i společnosti je Bůh. A proto nejprve bylo třeba přikázáními Desatera usměrnit člověka k Bohu, protože protiva toho je nejtěžší.“ Církev nás příkladem svatých, zvláště Panny Marie, poučuje jak má vypadat dobrá služba Bohu, bohoslužba, liturgie. Jasná slova napsal sv. František do Řehole z roku 1221: 

  „Pán praví v evangeliu: „Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou“(Mk 9,29). „Když se pak postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci“ (Mt 6,16). „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení“(Mt 26,41). „Když se modlíte, říkejte: Otče, bud’ posvěceno tvé jméno“(Lk 11,2). Proto všichni bratři, klerici i laici, ať konají bohoslužbu, chvály a modlitby, jak je jejich povinností. Klerici ať konají bohoslužbu a ať se modlí za živé i za zemřelé, jak je obvyklé u kleriků římské Církve. 

  Za chyby a nedbalost bratří ať se každý den modlí „Smiluj se nade mnou, Bože“ (Žl 51/50) a Otče náš; za zemřelé bratry ať se modlí „Z hlubin...“(Žl l30/129) a Otče náš. Smějí mít jen ty knihy, které potřebují pro konání bohoslužby. I laici, kteří dovedou číst žaltář, smějí ho mít. Ostatním, kteří nedovedou číst, ať není dovoleno mít nějakou knihu. 

  Laici ať se modlí Věřím v Boha a 24krát Otče náš se Sláva Otci za jitřní, 5krát za chvály, za první Věřím v Boha a 7krát Otče náš se Sláva Otci, po sedmi za třetí, šestou a devátou, l2krát za nešpory, za doplněk Věřím v Boha a 7krát Otče náš se Sláva Otci; za zemřelé 7krát Otče náš a Odpočinutí věčné, za chyby a nedbalost bratří 3krát Otče náš každý den. 

  Ať se všichni bratři také postí od svátku Všech svatých do Narození Páně a od Zjevení Páně, kdy se náš Pán Ježíš Kristus začal postit, až do Velikonoc. V ostatní doby však jsou podle tohoto života povinni se postit jen v pátek. A podle evangelia smějí jíst všechna jídla, která jim budou předložena (srov. Lk 10,7-8).“
  Modlitba sv. Františka: „Nejvyšší, slavný Bože, osvěť temnotu mého srdce a dej mi pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku, hlubokou pokoru, rozum a poznání, abych zachoval tvá přikázání. Amen.“
                                                

Pamatuj na smrt

  „Kdybychom mysleli na smrt, tak bychom nic nedělali.“ Tento názor čteme v knize Gustavo Parisciani „Svatý Josef Kopertinský“. Josef Kopertinský, + 1663, na tento názor odpovídá: „Vyřiď té osobě, že čím více sloužíme Bohu, tím více nás krášlí láska k bližnímu. Protože nehledáme svůj prospěch, ale pracujeme ve službě pro bližního. Tak jednalo mnoho význačných a svatých mužů, kteří mysleli na smrt a přesto psali knihy, stavěli domy a dělali další věci.“ 

  Při pamatování na smrt by se mnohé změnilo. Poslanci (i Evropského parlamentu) by jinak diskutovali a rozhodovali. Podnikatelé by jinak smýšleli o svém zisku a co s ním udělají. Jinak by vypadala manželství a rodina. Lidé by se jinak bavili a užívali světa. Jinak by vypadali i některé „křesťanské“ iniciativy i kázání anebo církevní restituce. Dobré volbě stavu a povolání může pomoci myšlenka na smrt: Budu moci být spokojen s tímto rozhodnutím v hodině smrti? Už antický filozof Sokrates byl přesvědčen, že smrt člověka motivuje k lepšímu prožívání života. 

  Na smrt se křesťan dívá ve světle Písma svatého, které ve Starém zákoně o smrti často hovoří a zvláště ve světle smrti Ježíše Krista a následného zmrtvýchvstání.

  Svatý Jan Bosko se věnoval mládeži a každý měsíc s ní konal přípravu na dobrou smrt. Zanechal tento Testament: „Moji drazí a milovaní synové v Ježíši Kristu! Dříve než odejdu na věčnost, je třeba, abych splnil některé povinnosti vůči Vám a vyplnil tak živou touhu svého srdce. Především Vám děkuji s nejživějším hnutím duše za Vaši poslušnost, s níž jste pracovali, aby naše Kongregace se udržela a rostla. Zanechávám Vás zde na zemi, ale jen na krátký čas. Doufám, že nekonečné milosrdenství Boží dopustí, abychom se všichni shledali v krásné věčnosti. Prosím, abyste neoplakávali moji smrt. Tento dluh musíme všichni zaplatit. Přijde čas, kdy každá námaha, vykonaná z lásky k našemu Mistru, našemu dobrému Ježíši, bude štědře odměněna. Místo pláče rozhodněte se určitě a pevně, že zůstanete věrni svému řádovému povolání až do smrti. Bděte, aby ani láska k světu, ani oddanost k rodině, ani tužba po životě pohodlnějším Vámi nepohnuly k zneuctění svatých slibů, abyste nevystoupili z řeholního povolání, jímž jsme se zasvětili Pánu. Nikdo neber zpět, co dal Bohu. Milovali-li jste mne v minulosti, milujte mne i v budoucnosti, přesným zachováváním našich Konstitucí. Váš první nadřízený je mrtev. Ale Váš pravý nadřízený, Ježíš Kristus nikdy nezemře. Bude vždy Vaším Mistrem, Vaším Vůdcem, Vaším Vzorem. Ale myslete na to, že přijde čas, kdy bude i naším Soudcem a odmění naši věrnost ve službě. Váš nadřízený je mrtev, ale bude zvolen jiný, jenž bude pečovat o Vás a o Vaše věčné blaho. Slyšte ho, milujte ho, poslouchejte ho, modlete se za něho, jako jste se modlívali za mne. Sbohem, drazí synáčkové, sbohem. Očekávám vás v nebi. Tam budeme mluvit o Bohu a Matce, záštitě naší Kongregace. Tam budeme žehnat navěky této Kongregaci, jejíž Řehole nám pomohla tak mocně a úspěšně ke spáse. Buď jméno Páně pochváleno, nyní i na věky věků. V tebe, Pane, jsem doufal, nechť nejsem zahanben na věky. Kněz Jan Bosko (Podle textu v modlitební knize Salesiánů, vydané v Turíně v roce 1933) 

  Příkladem dobré smrti je šlechtický syn Stanislav Kostka. Umírá v 18 letech se slovy: „Paratum cor meum“ – „Připraveno je mé srdce“. 

  Smrt je na Popeleční středu oznamována slovy: „Pamatuj člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš“. Popelem, symbolem pomíjivosti všech věcí, je při tom člověk označen. Pamatování na smrt se snahou o co nejlepší prožití času spojuje křesťan s modlitbou: „Od náhlé a nenadálé smrti vysvoboď nás Pane.“ Vyzrálé pamatování na smrt ukazuje tato za života napsaná prosba: „Až zemřu, prosím, abyste mi ruce ovinuli mým růžencem, který mne provázel na pozemské pouti. Ať svědčí o mé lásce k Panně Marii. Růženec bude mou poslední prosbou k nebeské Matce, aby se za mne přimlouvala u Božího soudu. A do rukou mi dejte kříž, na kterém zemřel můj Spasitel za spásu světa. Ať svědčí o mé víře. Věřím, že spravedlivý Bůh mne neodsoudí, když uvidí svého milovaného Syna, který na kříži i za mne prosil: „Otče, odpusť jim!“. Bůh vám odplať.“ 

  Tento článek začíná slovy z knihy o svatém Josefu Kopertinském. Je tam kapitola o tomto světci s názvem: „Zemřít s úsměvem“. Zemřít s úsměvem je výsledek dobrého pamatování na smrt. Tradiční breviář oproti pokoncilnímu obsahuje litanie za zemřelé a odporučení umírajícího Bohu s řadou střelných modliteb jako: „Ježíši, Maria, Josefe ve vašem pokoji ať zemřu a odpočívám.“

Relativní působení Ducha Sv.

    Česká sekce vatikánského rozhlasu ve zprávách 13.3.2013 uvádí: „Jak konkrétně se projevuje působení Ducha sv. při volbě papeže? Na tuto otázku odpověděl v roce 1997 kard. Joseph Ratzinger. Jeho slova publikoval při minulém konkláve v roce 2005 list National Catholic Reporter. Dnes je otiskl deník italských biskupů Avvenire: Neřekl bych, že Duch sv. je zodpovědný za volbu ve smyslu výběru kandidáta, uvedl tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry a pokračoval: Boží duch nepřebírá kontrolu nad celou záležitostí, spíše – jako dobrý vychovatel, kterým bezpochyby je – nám ponechává dostatek prostoru a svobody, aniž by nás však zcela opustil. Role Ducha sv. by měla být chápana trochu pružněji – nikoliv tak, že nám diktuje kandidáta, kterého musíme volit. Pravděpodobně jediná jistota, kterou nám dává, je skutečnost, že vše nepovede k naprosté zkáze. Je zde příliš mnoho příkladů papežů, které by Duch sv. zjevně nikdy nebyl zvolil.“ 

   Tato slova vedou k velké obezřetnosti zda něco je nebo není dílo Ducha Svatého. K pocvičení této obezřetnosti tento text: „Opravdu svou němotou hlásáte spravedlnost? Lidé, soudíte dle práva? V zemi jednáte, jak podlé srdce velí, razíte si cestu násilím svých rukou. Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou. Mají jedu jako hadi, jsou jak hluchá zmije, když si zacpe uši, aby neslyšela kouzelnický šepot zaklínače zkušeného v zaklínání. Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine! Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy. Ať se ztratí jako slizký plž, jako potracený plod, který neuzřel slunce. Dříve než co pochopí, už trním pod hrnci vám budou , smete je vichr, ať svěží či zprahlé. Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu, omyje si nohy v krvi svévolníka. A lidé si řeknou: „Spravedlivý ovoce se dočkal. Ano, Bůh to je, kdo na zemi soud koná.“ Uvedený text je žalmem 58(57) ekumenického překladu bible. 

    České katolické biblické dílo (Žalmy v liturgii, Marie Klašková) uvádí toto: „Sám Ježíš říkal apoštolům, „že se musí splnit všechno, co je o něm napsáno v Mojžíšově zákoně, v Prorocích i v Žalmech“ (Lk 24,44). Ježíš také v rozhovoru s farizeji o mesiáši jako Synu Davidovu cituje 110. žalm: „Hospodin řekl mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.“ Tímto Pánem, Synem Davidovým může být myšlen mesiáš, Ježíš. Proto také církev přijala celý žaltář a vykládala ho také jako proroctví o Kristu a církvi. Žalmy 58, 83 a 109 jsou z breviáře úplně vynechány, protože v nich převažují pomstychtivé myšlenky. Tyto texty jsou vypuštěny z jistého psychologického hlediska. Člověk by se neměl modlit žalmy, ve kterých by proklínal. V žalmu 58 čteme například: „Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine. Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy. Ať se ztratí jako slizký plž, jako potracený plod, který neuzřel slunce…Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu, omyje si nohy v krvi svévolníka…“ (Ž 58,7-11).“ 

   Žalmy 58, 83 a 109 jsou vynechány z breviáře schváleném kongregací pro bohoslužbu v roce 1971, ale jejich vynechání II. Vatikánský koncil nežádal. Sv. Pius V. i sv. Pius X. uložil v breviáři modlitbu těchto žalmů, kde jsou pod čísly 57, 82 a 108 podle Vulgaty, alespoň jednou týdně. Je to stav, kdy Církev skutečně přijala všechny žalmy. První papež sv. Petr cituje z žalmu 108 když mluví o neblahém konci Jidáše: „jeho pověření ať převezme jiný.“ 

    Vynechané žalmy vedou k tomu, aby se člověk ztotožnil s trestající Boží spravedlností, jak je v žalmu 108, 17: „Miloval zlořečení, ať ho postihne! O požehnání nestál, ať se ho vzdálí!“ To, že pro nás lidi je trest nepříjemný není důvodem k zamlčování a popírání Božích trestů. Jsou katastrofy morální skrze hříchy s možností časných Božích trestů a též trest věčný neboli peklo. 

    S žalmy 57, 82 a 108 souzní další místa v Písmu svatém. U proroka Jeremiáše je 17,18: „Ať propadnou hanbě ti, kdo mě pronásledují, a ať já se hanbit nemusím. Ať oni jsou zděšeni, a já ať zděšen nejsem. Uveď na ně zlý den a dvojnásob těžkou ranou je rozdrť.“ Podobně Jer 18,23: „Ty, Hospodine, víš o každém jejich záměru, že mi chtějí způsobit smrt. Nezprošťuj je viny, jejich hřích ať u tebe smazán není, ať jsou před tebou přivedeni k pádu, tak s nimi nalož v čas svého hněvu.“ 

   Pokud lidé pracují na porušování Božího zákona a nedbají na hrozby žalmů a proroků, tak si mohou sami za to, že se na nich naplní slova páté knihy Mojžíšovy 28, verš 15 a následující: „Jestliže však nebudeš Hospodina, svého Boha poslouchat a nebudeš bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy a nařízení, která ti dnes udílím, dopadnou na tebe všechna tato zlořečení: Prokletý budeš…“ V Markově evangeliu je 12 kap. s podobenstvím o zlých vinařích, v nichž se poznali nepřátelé Ježíše Krista, který řekl, Mk 12,9: „Co udělá Pán vinice? Přijde vinaře zahubí a vinici svěří jiným.“ Apoštol Jan psal o lásce a neměl problém napsat v Apokalypse o Kristu Králi, Zj 19,15-16: „Z úst mu vychází ostrý meč, aby jím bil národy; bude jim vládnout železným prutem. On šlape ve vinném lisu trestajícího hněvu vševládnoucího Boha. A na plášti a na boku má napsáno svoje jméno: Král králů a Pán pánů.“ 

Klečení je výmluvné

    Oblast, kde není klečení přikázáno je sport a setkáme se tam s klečením vyjadřujícím radost při vstřelení branky fotbalistou anebo si všimneme jak malí sběrači míčků při tenise klečí u sítě, aby mohli rychleji spojit svůj úkol. Proč ti, kdo velebí otevřenost vůči světu ji více nepropagují při projevech víry a nepostarají se, aby se více klečelo v kostele?
   Při posvěcení chrámu se král Šalomou modlí dlouhou modlitbu u oltáře vkleče(8 kap. I Král). Evangelium píše, jak se Pán Ježíš modlí vkleče, Lk 22,41: „Sám pak se od nich vzdálil, asi co by kamenem dohodil, klekl a modlil se.“ Svatý Pavel se modlí vkleče, Skt 20,36: „A po těch slovech poklekl a s nimi se všemi se pomodlil.“ Podobně Skutky apoštolů 21,5:  "Všichni nás vyprovázeli i se ženami a dětmi až za město. Na břehu jsme klekli a pomodlili se.“ V listu Efesanům 3,14-15 píše sv. Pavel: „Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož mají původ všechny rody na nebi i na zemi.“ Klečením se uznává Bůh. Tak píše sv. Pavel v prvním listu Korinťanům 14,34-35: „Jestliže však budou všichni promlouvat z vnuknutí a vejde tam někdo nevěřící nebo nezasvěcený, všichni ho budou napomínat, všichni o něm budou pronášet úsudek, jeho nejvnitřnější tajnosti vyjdou najevo – a tak on padne na kolena, bude se klanět Bohu a prohlásí: „Skutečně, s vámi je Bůh!“
   Svatý Pius V. v roce 1568 schvaluje breviář a v Quo Primum píše o nutnosti, aby se misál shodoval s breviářem. Breviář z roku 1568 (i s úpravou roku 1960) zavazuje kněze alespoň jednou denně pokleknout při slovech žalmu 94: „Quóniam ipsíus est mare, et ipse fecit illud, et áridam fundavérunt manus ejus (genuflectitur) veníte, adorémus, et procidámus ante Deum: plorémus coram Dómino, qui fecit nos, quia ipse est Dóminus, Deus noster; nos autem pópulus ejus, et oves páscuæ ejus.(„Pojďme a v úctě se mu klaňme, klekněme před Pánem, svým Tvůrcem! On je náš Bůh, my jeho národ, my jsme ty ovce, jež on pase“). Při svátcích a o nedělích mimo advent a půst je předepsáno klečení při části hymnu Te Deum: "Te ergo quæsumus, tuis fámulis súbveni, quos pretióso sánguine redemísti. Ætérna fac cum Sanctis tuis in glória numerári.Salvum fac pópulum tuum, Dómine, et bénedic hereditáti tuæ. Et rege eos, et extólle illos usque in ætérnum.Per síngulos dies benedícimus te.( Proto tě prosíme, pomoz svým služebníkům; vždyť jsi je vykoupil předrahou krví! Dej, abychom byli uvedeni k tvým svatým do věčné slávy. Zachraň, Pane, svůj lid a žehnej svému dědictví).
    Pokoncilní breviář z roku 1971 žádné klečení nežádá a u Te Deum má u části s předepsaným klečením a následujícím závěrem: Poslední část (prosby) se může vynechat. Misál Pia V.(i Jana XXIII. z roku 1962) má uloženo pokleknutí při kánonu mše svaté 6x a misál Pavla VI. 2x. Redukce klečení u misálu Pavla VI. je rovněž u modlitby Věřím v Boha, při četbě Písma sv. a modliteb při udílení svěcení, na Velký pátek a Bílou sobotu. Podstatný rozdíl v klečení před misálem Pavla VI. z roku 1969 a breviářem z roku 1971 se přenáší i do osobní modlitby a přijímání svátostí.
   Koncilní otcové vůli umenšit klečení do textů II. Vatikánského koncilu nezanesli. Změnu od jednotného příjímání Eucharistie u mřížky vkleče za dnes převažující stání (a jiné) ztotožnit s texty II. Vatikánského koncilu je hrubý omyl. Změny v čase pokoncilním nejsou totéž co vůle koncilu! Klečení je znamení modlící se Církve a pracovat na jeho obnově je důležité.
  Při důrazu na klečení je dobré pamatovat, že i v době všeobecného klečení se více znala nauka o svatokrádežném přijímání svátostí a katolíci východních ritů místo poklekání konají hluboké úklony a nikdo je neobviňuje z plytkého duchovního života. Bylo by špatné, kdyby někdo propagoval klečení a zanedbal tato slova z 2 Sol 4,11: „Pokládejte za věc své cti, že budete žít pokojně, plnit svoje povinnosti a živit se prací svých rukou, jak jsme vám to přikázali." Příkladem klečení jsou světci. Sv. Ignác z Loyoly setrvával sedm hodin v modlitbě na kolenou a vstával o půlnoci. Stigmatizovaný kapucín sv. Pio byl velký přítel klečení a ironií je jemu zasvěcený nový kostel s lavicemi bez klekátek a dalšími podobnými výtvory v posvátném prostoru:

Breviář - posvátné officium

   Do rodiště sv. Cyrila a Metoděje jsou napsány dva listy Nového zákona. V I Sol 5,21-22 máme: „Všechno zkoumejte, a co je dobré, toho se držte. Varujte se zla, ať se objevuje pod jakoukoli tvářností.“ Pod heslem II.vatikánského koncilu(II.VK) vzniklo mnoho špatných věcí, a tak jsou i názory zcela zavrhnout   dokumenty II. Vatikánského koncilu.

   Pius XII. v encyklice Mediator Dei(MD) pojednává o Božském officiu a liturgickém roku v čl. 136 takto: „Ideál křesťanského života spočívá v tom, aby se každý co nejúžeji a trvale spojil s Bohem. Proto bohopocta, kterou Církev vzdává věčnému Bohu a spočívá zvláště v eucharistické oběti a v užívání svátostí, je tak uspořádána a upravena, že se božským oficiem rozšiřuje na všechny hodiny denní, na týdny, na celý rok, na všechny doby a na všechny okolnosti lidského života.“ V článku 148 MD máme: „Ve staré době byla účast věřících na těchto modlitbách oficia hojnější: ale ponenáhlu se zmenšovala a jak jsme právě řekli, je nyní jejich recitování povinností jenom kněží a řeholníků. Podle přísného práva není tedy laikům v této věci nic předepsáno, je však svrchovaně žádoucí, aby se činně účastnili zpěvu anebo recitování nešpor o svátcích ve své farnosti.“ MD máme v konstituci o liturgii (SC) čl.100 II.VK: „Duchovní správcové ať se snaží o nedělích a větších svátcích konat v kostele společně modlitbu hlavních částí, zejména nešpor. I laikům se doporučuje, aby se modlili posvátné oficium buď s kněžími, nebo sami společně, nebo i jednotlivě.“  II.VK v SC  věnuje breviáři celou  čtvrtou kapitolu.

   Pokud jde o jazyk tak II.VK stanovil v SC 101 § 1:  "Podle staleté tradice latinského ritu se mají klerici modlit posvátné oficium i nadále latinsky. Ordinář však má pravomoc dovolit v jednotlivých případech těm klerikům, kterým je užívání latiny závažnou překážkou v náležité modlitbě oficia, aby směli užívat překladu do národního jazyka, pořízeného podle článku 36. § 2 Mniškám a členům institutů usilujících o stav dokonalosti, mužům neklerikům a ženám, může příslušný představený dovolit, aby při modlitbě posvátného oficia, a to i když se koná v chóru, užívali národního jazyka ve schváleném překladu. § 3 Každý klerik s povinností modlit se posvátné oficium, když se je modlí v národním jazyce spolu se skupinou věřících nebo s těmi, kdo jsou uvedeni v § 2, splní tím svou povinnost, je-li text překladu schválen.“ 

    V pokoncilním konání se jednotlivé případy modlitby v národním jazyce staly postupem doby  všeobecným jevem.  Dovedu si představit tento dialog mezi Apoštoským stolcem a bratrstvem Pia X.: „Proč nechcete dodržovat II. VK?“ A odpověď ze strany FSSPX: „Co tím nedodržováním II.VK myslíte? Zjevnou známkou je jazyk a naši členové se modlí jak to určil koncil latinsky a Řím přihlíží tomu, jak se většina kněží  modlí v rozporu s koncilem jen v národním jazyce.“ 

    Smysluplnost latinské modlitby breviáře prožívala mezinárodní komunita pražských mučedníků Bedřicha Bachsteina a druhů, o nichž papež Benedikt XVI. den po blahořečení 13.10.2012 řekl: „Byli zabiti roku 1611 pro svoji víru. Jsou prvními blahoslavenými Roku víry a jsou mučedníky. Připomínají nám, že věřit v Krista znamená mít ochotu trpět spolu s Ním a pro Něho.“ 

   Opera, sv. 5, kap. 1, Tischreden uvádí slova deformátora Luthera o blahodárném vlivu modlitby breviáře a trapný osobní úpadek po jeho zavržení: „Dokud jsem byl katolíkem, žil jsem život přísný a bdělý, postil jsem se, modlil jsem se, zachovával chudobu, čistotu a poslušnost…Jako reformátor v sobě cítím na tisíc plamenů a ty všechny pálí to bezuzdné tělo. Cítím se puzený k ženám silou až zběsilou. Namísto duševní horlivosti jsem horlivý v nečistotě…Jako nemohu nebýt člověkem, tak nemohu být bez ženy.” 

   Nutnost modlitby připomíná  čl.86 SC: „Kněží, kteří se věnují posvátné službě duchovní správy, budou se modlit chvály církevních hodinek s tím větší horlivostí, čím živěji si uvědomí potřebu řídit se napomenutím apoštola Pavla: „Bez přestání se modlete!“(1 Sol 5,17) Vždyť dílu, na kterém pracují, může dát účinnost a vzrůst jedině Pán, který řekl: „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). Proto když apoštolové ustanovili jáhny, řekli: „My se však chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova“ (Sk 6,4). 

   Pan biskup Koukl při duchovních cvičeních v Litoměřicích zmínil kněze, který se mu svěřil, že když má dovolenou, tak si chce odpočinout od kněžských povinností, a proto se nemodlí breviář. Má být opak podle  sv. Kateřiny Sienské, Dialog 86: „Nikdy ke mně nepřestávejte pozvedat vonné kadidlo modliteb za spásu duší, neboť chci světu prokazovat milosrdenství, a modlitbami, slzami a potem chci vrátit zář tváři svaté Církve, mé nevěsty, kterou jsem ti vypodobnil jako dívku se zmrzačenou tváří, vypadající jako malomocná. To způsobily prohřešky kněží a celého křesťanstva, tedy těch, kdo se živí u prsu této nevěsty.“    

     Slova jak na Nový rok tak po celý rok mají platit o modlitbě, a proto je pod článkem Divinum Officium. Odkaz na toto Divinum Officium a "Dominikánský breviář" v češtině je   na tomto blogu.

Divinum Officium     1-1-2013 ↓ ↑     Kalendarium

Ordinarium	Psalterium	Proprium de tempore
Reduced 1955	Commune Sanctorum	Proprium Sanctorum

Matutinum    Laudes    Prima    Tertia    Sexta    Nona    Vesperae    Completorium