Existence pekla

      To, co je třeba říci o pekle má odpovídat tomu, co je v bibli, posvátné tradici a  nauce Církve (papežů), kde je mnoho míst o existenci pekla. Všichni čtyři evangelisté o něm často píší. Z našeho světa vzaté příklady k přiblížení jeho skutečnosti mluví o zavržení v ohni, pláči, skřípání zubů a temnotě. 

     Pokud má jasné svědectví o pekle malou odezvu v lidských srdcích je rozumné to napravit. Sv. Ignác z L. při duchovním cvičení nás vede takto: „Průprava první je úprava (dějiště), a je to zde zrakem obrazivosti vidět délku, šířku a hlubokost pekla. Druhá, žádat o to, co chci: bude to zde prosit o pronikavý pocit trýzně kterou trpí zatracenci, aby mi, jestliže kdy vlivem svých chyb zapomenu na lásku k Pánu věčnému, aspoň bázeň před trestem pomohla, abych nepřišel do hříchu…viděti zrakem obrazivosti ty velké plameny a ty duše jako v tělech z ohně…slyšet ušima pláč, nářek, křik, rouhání proti Kristu Pánu našemu a proti všem svatým…čichem čichat…okoušet chutí…dotknout se hmatem, totiž jak se plameny dotýkají duší a žhnou. Konaje rozmluvu s Kristem, Pánem naším, uvést si na paměť duše, které jsou v pekle: jedny poněvadž neuvěřily v jeho příchod, druhé ač uvěřily nejednaly podle jeho přikázání...vzdát mu díky, že neučinil konec mému životu(po smrtelném hříchu)…zakončit Otče nášem.“ Sv. Ignác žádá, abychom neuznávali peklo jen pro druhé lidi, ale uvažovali nad sebou: „Kdy a jak mohu já skončit v pekle?“ 

       Sv. Jan Vianney často připomínal peklo v kázání a poučoval kvůli čemu se lidé v pekle ocitnou: 

Peklo má pramen v Boží dobrotě. 

Jestliže se nebudeme modlit, přijdeme do pekla. 

Když je člověk zavržen, tak si za to může sám, protože nechtěl spolupracovat s Boží milostí a zneužil svobodnou vůli. 

Není třeba dokazovat skutečnost pekla. Sám náš Pán o něm mluví, když vypravuje příběh o ubohém boháči, který křičel: „Lazare, Lazare“.

Opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství se pro mnohé stalo důvodem zatracení. 

Tak dlouho nebudou lidé věřit v peklo, až do něj padnou. 

Jako jsou v nebi různé stupně slávy pro vyvolené – v závislosti na zásluhách každého – tak jsou v pekle různé stupně muk, protože zde trpí každý úměrně počtu a závažnosti svých hříchů A tak rozum osvícený vírou musí uznat, že zavržení a trápení křesťana bude mnohem větší a těžší než trápení nevěřícího a modloslužebníka. Tak učí církevní Otcové. 

Mnozí ztratili víru a vidí peklo teprve až do něho vcházejí. 

Což nás nevyděsí myšlenka, že špatní křesťané budou vyhozeni ven do temnot, čili do pekla, kde budou plakat a skřípat zuby? 

Sv. Jan Vianney vysvětloval, jak skrze běžné skutky se do pekla směřuje: „Jednoho dne jsem stál před velkým ohněm. Vzal jsem plnou hrst slámy a hodil jsem ji do ohně s příkazem, aby nehořela. Lidé, kteří stáli kolem se mi smáli a špičkovali: „To si můžete pěkně říkat, ale nikdo nezabrání tomu, že sláma přece jen neshoří.“ A co jsem měl těm lidem odpovědět? A vy dobré matky, co si o tom myslíte? Poznáváte se v té věci, nebo ne? Ještě se vám nestalo, že jste řekli dceři: „Pro mě za mě, jdi si tancovat, ale dej na sebe pozor.“ A pak začal jeho hlas znít neúprosně ostře: „Ďábel objímá taneční lokály jako zeď zahradu. Tanec je provaz, kterým satan stáhne nejvíc duší do pekla. Kdo jde tančit, nechává svého anděla strážného za dveřmi, a uvnitř je za chvíli tolik ďáblů jako tanečníků a tanečnic.“ 

Kdybychom se zeptali těch, kdo v neděli pracují, copak udělali, mohli by velmi často odpovědět: „Zaprodal jsem svou duši ďáblovi, ukřižoval našeho Pána a zapřel svůj křest.“ Takový ubožák jde tedy určen peklu.“    

       Víno, ženy a zpěv neboli sex, rock a alkohol(drogy), znesvěcování neděle a jiné porušování Božího řádu jsou běžná pokušení skrze něž se směřuje do pekla. 

       Kontrast mezi bílou a černou barvou, mezi nebem a peklem ukazuje Panna Maria při svém zjevení ve Fatimě v roce 1917 malým dětem. Do modlitby růžence byla zařazena prosba zvaná „fatimská vložka“ : „Pane Ježíši, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“ 

       Za papeže Evžen IV. na Florentském koncilu 4. února 1442 bylo schváleno: „Nejsvětější římská Církev pevně věří, vyznává a káže, že nikdo mimo katolickou Církev, nejen pohané, ale také Židé, heretici a schizmatici nemohou být nikdy podílníky na věčném životě, ale že přijdou do věčného ohně ´připraveného ďáblu a jeho andělům,´(Mt. 25:41) pokud se s Ní před smrtí nespojí, a že jednota těla Církve je natolik důležitá, že pouze ti, kteří v této jednotě zůstávají, mohou obdržet věčnou náhradu za své posty, milodary a další úkony křesťanské zbožnosti a za povinnosti křesťanského vojáka. Nikdo, ať jsou jeho milodary jakkoli veliké, nikdo, i kdyby prolil svou krev pro jméno Kristovo, nemůže být spasen, pokud nesetrvá v náruči a jednotě katolické Církve.“ 

    Katechismus kardinála Tomáška nám dává tyto otázky: „Vzpomínej, kterých prostředků budeš zvláště používat, abys nepřišel do pekla? A koho zvláště z těch, kteří jsou tobě blízcí musíš před peklem zachránit?“ Tridentský koncil v kánonu 8 o ospravedlnění učí: "Kdyby někdo řekl, že strach před peklem, pro který se v bolesti nad hříchy utíkáme k Božímu milosrdenství nebo pro který se hřešení zdržujeme, je hříchem nebo že dělá hříšníky ještě horšími, anathema sit."