Doba tří Janů

   Schallerův misálek má tento krátký životopis sv. Jana Nepomuckého: „Svatý Jan Nepomucký se narodil asi r.1348 v Nepomuku(Pomuku) v Čechách. Po studiích byl vysvěcen na kněze a zastával důležité úřady církevní; byl také kazatelem v kostele Týnském. Choť krále Václava IV. chodila ke svatému Janu Nepomuckému ke zpovědi. Ukrutný a prchlivý král, jenž nebyl věrný své choti, která mu jeho nevěrnost vytýkala, chtěl na jejím zpovědníkovi vyzvědět, z čeho se zpovídá, aby měl proti ní také nějakou zbraň. To mu však svatý Jan odepřel, čímž si krále proti sobě popudil. Při jedné příležitosti dal král sv. Jana odvléci do mučírny, kde jej sám pochodněmi pálil. Pak jej dal vhodit do Vltavy dne 20.března 1393. Nad tělem svatého Jan se ve vodě objevila světla jako pět hvězd, i bylo od rybářů nalezeno a od kanovníků u sv. Víta pohřbeno. Několik dní nebo týdnů později nazývá arcibiskup pražský Jan z Jenštejna v úřední obžalobě, kterou proti Václavu IV. podal do Říma, Jana Nepomuckého svatým mučedníkem. Když bylo po letech tělo jeho opět vykopáno, byl jazyk nalezen neporušený. Lid ctil sv. Jana hned po smrti jako světce a papež Benedikt XIII. jej po zjištění různých zázraků prohlásil r. 1729 za svatého. V celém světě je tento neohrožený kněz uctíván jako mučedník zpovědního tajemství.“ 

   Jan Nepomucký byl generálním vikářem a tudíž nejbližším spolupracovníkem arcibiskupa Jana z Jenštejna. Izidor Vondruška v Životopisech svatých o Janu z Jenštejna uvádí: „…dříve sobě liboval v honbách a ve veselých společnostech; pak činil pokání. Viz o něm v životopise sv. Jan Nepomuckého. Zemřel r. 1400 v Římě“ To, že arcibiskup Jan z Jenštejna zemřel v Římě a Jan Nepomucký dopadl jak dopadl je historický fakt ukazující podobu moci Církve ve středověku.

   Jan Hus měl v době mučednické smrti sv. Jana Nepomuckého 22 let. V době, kdy Jan z Jenštejna zemřel ve vyhnanství v Římě měl Jan Hus 29 roků a učil na pražské univerzitě. Izidor Vondruška v Životopisech svatých uvádí o Václavu IV. v části o sv. Janu Nepomuckém: „Tehdy vládl král Václav IV.(1378-1403), jenž se nevydařil po svém otci Karlu IV. Honil se po radovánkách, největší zálibu měl v honbě, v loveckých psech a v pitkách. V opilosti byl ukrutný. Byl prchlivý a potměšilý; od nízkosti spěl k divokosti, od nestřídmosti k zuřivosti, znal-li co dobrého, usiloval, aby to zničil. První manželka jeho Johanna byla r.1386 zardoušena velikým psem královým. Roku 1389 oženil se Václav po druhé; vzal si za manželku Žofii, mladou sličnou dceru mnichovského vévody Jana. Porušoval však manželskou věrnost, navštěvoval v Praze vykřičené domy a udržoval poměr z lazebnicí Zuzanou.“ 

   Pokud by v souladu s fakty Jan Hus u krále Václava IV. ostře kritizoval jeho morální úpadek a život v rozporu s katolickou vírou, pravděpodobně by byl mučedníkem s jehož svatořečením by nemohl být problém. Historické zpracování, které chápe Církev doby Jana Husa jako prohnilou skrz naskrz vyvrací pravda o životě sv. Jana Nepomuckého a Jana z Jenštějna. Pokušení moci a jejímu zneužití se se nevyhne žádný politický systém a Václav IV. je historickým varováním. Z jeho nevydařeného života je i poučení, že ani takový moudrý muž a vladař jako Karel IV. nemusí mít důstojného pokračovatele ve svém synu.                

   Každopádně je z doby tří Janů: svatého Jana Nepomuckého, Jana z Jenštejna a Jana Husa dobré poučení o potřebě pokání. Místo zvědavosti, kdo má jaké hříchy  hledět na své hříchy a udělat si pořádek ve vlastním nitru dobrou svatou zpovědí, též svátostí pokání, přinášející smíření s Bohem a následně s lidmi a nazývanou též svátostí smíření.