Protestanté o mši svaté

   Mezi knihy pojednávající důkladně o mši svaté patří kniha biskupa Josefa Kupky O mši svaté. Na svých 681 stranách ve vydání z roku 1899 má dílo část I. dogmatickou a část II. historicko-liturgickou. Část dogmatická má tři díly. Třetí díl má název „Nekrvavá oběť Krista Pána“ a třetí odstavec je zakončen pětistránkovým rozborem „Kterak soudí protestanté o oběti eucharistické.“ Text zde uvedený začíná na str. 148 a je mírně zkrácen a upraven po jazykové stránce:
   "Ještě před protestanty popírali (ve 12.stol.) obětní ráz eucharistie Petrus de Bruis a Arnoldisté (nazvaní tak po Arnoldu z Brescie), tvrdíce, že v církvi oběti vůbec není. Oběť mše sv. popírali Katharové a Albigenští(v 12. a 13. století), aby nemuseli uznávat viditelné kněžství v církvi; mši obětí ďáblovou nazývali Bogomilové (v 13. a 14.století). Mistr Jan Hus uznával sice pravost oběti mše sv., ale zdá se, že moc konsekrační odpíral kněžím nehodným. (poznámka č.4 Lenz, Učení mistra Jan Husi, str. 124. Ve vězení kostnickém Hus napsal: „Dico etiam, quod tam bonus, quam malus sacerdos conficit, quia per ipsum Deus facit.“) Nejdůležitější však a hlavní popěrači a nepřátelé oběti mše sv. jsou protestanté. Popírajíce obětní ráz eucharistie, popírají i prostřednický úřad kněží, jakožto viditelných zástupců Kristových a služebníků církevních. Luther sám po svém odpadu sloužil nějaký čas mši sv., ale brzy ji také zavrhl. Proč tak učinil, vykládá ve spise „De missa privata et unctione sacerdotum; r.1521“. Trápily prý ho výčitky svědomí, že tak často slouží mši sv. Tu se mu zjevil ďábel (v knize je poznámka 5) a radil mu, aby mše sv. nechal. Luther ho poslechl a od té doby nazývá oběť mše sv. největším bludem papeženců, uznávaje toliko eucharistii jako svátost. „Nazývejme ji svátostí nebo závětí, nebo latinsky benedictio, řecky eucharistie, nebo večeří Páně, nebo přijímáním nebo jakýmkoli jménem posvátným, jak se komu líbí, jen když nebude poskvrněna názvem oběti.“ Ze své „Formula missae“ vymítil všechno, co se odnášelo k obětnímu rázu eucharistie a co bylo výrazem ideje obětní…
 Luther jako pravověrní lutheráni, věřil sice, že po vyslovení konsekračních slov při slavnosti večeře Páně Kristus Pán skutečně(reálně) je přítomen, ale tvrdil, že jen za tím účelem, aby mohl být požíván, nikterak však proto, aby, přítomen jsa pod oběma způsobami(in forma sacrificii), znovu na oltáři mysticky se obětoval, jak se skutečně obětoval na kříži, ani proto prý ne, aby obec křesťanská Jeho Tělo a Krev obětovala božské Velebnosti. Vždy vyčítal katolíkům, že naukou o mši sv. zbavují oběť Krista Pána na kříži zásluh a síly smiřovací, přičítajíce to oběti mše sv.
Melanchton nazývá v „Konfessi augsburské“ (artic. quid sit sacrificium) mši sv. výkonem nebo náboženskou ceremonií k poctě Boží, připouští název „oběť děkovná“, ale zavrhuje „oběť smíru“(sacrific. propitiatorium), neb tou prý je jen oběť na kříži.
Zwigli a Kalvín neuznali eucharistie ani za část bohoslužby, jméno „mše sv.“ pečlivě vymítili a večeři Páně prohlásili za ceremonii, kterou prý jen časem, dle přání a potřeby věřících a k zvýšení bohoslužebné slavnosti lze konat. V kancionálu reformované církve v Dobrosoli (Halle) vydaném se praví, že účelem eucharistie je upamatovat nás na to, co Kristus Pán pro nás učinil a vytrpěl, připomenout nám celé Jeho vykupitelské dílo a tím v nás vzbudit city vděčnosti.“ Tomáš Erast, prof. medicíny v Heidelbergu, vypracoval na rozkaz Bedřichův r.1572 „důkladné poučení“ o večeři Páně, kde velmi ostře vytkl rozdíl od učení Lutherova. Následujícího roku vyšel od Ursina a Oleviana vypracovaný „heidelberský katechismus“. Byl zaveden ve Falci a synoda Dortrechtská dodala mu vážnosti symbolické,. Synoda Falcká jej uznala a uveřejnila se zvláštní přímluvou r.1563. Do druhého vydání Bedřich vsunul větu: „Katolická mše není v podstatě ničím jiným, než zapřením oběti a utrpení Ježíše Krista.“ V třetím vydání týž Bedřich dodal. „a prokleté modlářství“ (und eine vermaledeite Abgötterei).
Praktické důsledky takové nauky záhy se dostavily. Uvedeme aspoň jeden příklad. Falcký kurfürst Bedřich III. dal v Heidelberce odstranit z chrámu oltáře a obrazy a na jejich místo postavil stoly; obrazy na zdech namalované dal zalíčit, hostie nahradil žemličkami, kalichy dřevěnými poháry. Obvyklé u protestantů hostie nazval „abgöttische runde Brödlein“(modlářské okrouhlé chleby) a dal je rovněž odstranit, poněvadž prý poddaní při večeři se jim, jako pravému Bohu, klaněli)
S naukou měnili protestanté i obřady večeře Páně. Již r.1524, faráři města Curychu, stoupenci reformovaných, žádali městský senát o svolení, přizpůsobovat obřad slavení večeře Páně novému učení. Otcové města z počátku váhali, ale na opětné prosby konečně dovolili, aby na Zelený čtvrtek r.1525, večeře Páně se slavila po způsobu Zwingliho, který obřad její vyložil ve zvláštním, dosud u nich platném spise. Tento obřad je asi takový: Po kázání o velkém dobrodiní, jež nám Bůh prokázal, vydav svého Syna, na přikrytý stůl položí se nekvašený chléb a číše vína. Pastor v obyčejném všedním šatě, stoje mezi jáhnem a podjáhnem, volá zřetelným hlasem v jazyku lidu: „Ve jménu Otce i Syna, i Ducha sv.“; ministranti jménem celé obce odpovídají „Amen.“ ….Pak čte pastor z I. listu ke Kor. 11,23 a násl….Potom posluhující roznášejí chléb nekvašený, velkou čtyřhrannou to hostii, každý z přítomných si ulomí částku a ostatek podá sousedovi. Nechce-li se někdo dotknout rukama celého chleba, dá mu posluhující jen příslušnou částku. Pak přijdou posluhující s vínem v číších a opět druh druhu podává. Zatím se čte evangelium sv. Jana od hlavy třinácté. Každá lavice dostane jeden chléb a číši vína…Smutný tento úkaz je jen nutným následkem zavržení protestanty oběti vůbec, neboť kde není oběti, není důsledně ani obětních hodů.“
Tento dogmatický rozbor vzhledem k pastoračnímu rázu II. Vatikánského koncilu zůstává platný i dnes a do budoucna, protože vychází z učení  Tridentského  koncilu, v němž je např toto: "Jestliže někdo říká, že v Nejsvětější svátosti zůstává podstata chleba a vína s tělem a krví Pána našeho Ježíše Krista, a popírá onu podivuhodnou a jedinečnou proměnu celé podstaty chleba v tělo a celé podstaty vína v krev, přičemž zůstávají pouze způsoby chleba a vína, kteroužto proměnu zajisté katolická Církev velmi vhodně nazývá transsubstanciací, anathema sit(ať je vyloučen)."