Průběh liturgických změn

       Jeden z předních organizátorů liturgických změn v brněnské diecézi a naší zemi Ladislav Simajchl v rozhovorech s Pavlem Vrbatským v knize „Vzpomínky 2002“ v kapitole koncil o liturgii říká: „Neustále jsme trpěli spěchem“. Toto krátké a jasné svědectví je samo o sobě důvodem k zděšení. II. Vatikánský koncil totiž v konstituci o liturgii nevybízí ke spěchu, ale důkladné rozvaze v čl. 23: „Aby se zachovala zdravá tradice a přesto se otevřela cesta k oprávněnému pokroku, má každé úpravě liturgie předcházet důkladné teoretické zkoumání z hlediska teologického, historického a pastoračního.“ 

     O překotnosti liturgických změn mi vyprávěl   Josef Hinterhölzer, mimo jiné tajně svěcený biskup. V kněžském domově na Moravci má čas  svojí zdravou myslí věci  promýšlet. V  roce 2011 měl 96 roků. Při jedné návštěvě ukázal na  katechismus a řekl: “Toto všechno jsem měl lidem říci a nebylo to tak; tady si alespoň mohu uvědomit potřebu prosit o Boží milosrdenství a připravit se na Boží soud.“ Uvědomoval si, že málo budoval v srdcích lidí Boží království a přespříliš si všímal vnějších věcí. Proto  řekl: „My(kněží mé generace) jsme toho mnoho pokazili“. O liturgické reformě řekl: „Bylo to, jak socialistické závazky v zemědělství. Některé družstvo ohlásilo, že zvedne dojivost krav a ostatní se přidávali, nikdo nechtěl být poslední. Podobně se pan děkan  ptal při setkání kněží, jak probíhá liturgická reforma a nikdo nechtěl být pozadu; kněží hlásili: já už mám  první etapu; já začínám druhou…“ Sám dodal: „Jsem rád, že jsem kostel v Jamném moc nepředělal. Kdyby to chtěl někdo vracet zpátky nedalo by mu to moc práce“. Čtenáři těchto slov se mohou rozpomenout nebo přeptat, jak to bylo v místech, kde žijí a najdou tam předpokládám něco čím se chlubit nelze. Tvrdit, že je to dílo Ducha Svatého je urážka pravdy, krásy a dobra.

       Církevní tajemník nedovolil  učit náboženství v některých ročnících,  duchovní cvičení pro laiky,  průvod Božího těla apod. a přesto dovoloval liturgické úpravy, dokonce na ně dal i slušné peníze… Proč komunisté neměli strach z liturgických úprav, ale dokonce je podporovali? Co od toho čekali? Na rozdíl od kněží a jiných  nepravých odborníků škodu a znejistění ve věcech víry, nikoli nové jaro Církve…Např. stejná  socha po liturgické úpravě skončila ve farním skladišti (depositáři) a  v sousední farnosti zůstala, a tak vzniká  otázka: „Proč v jedné farnosti dělali koncil tak, že stejnou sochu z kostela odstraní a v sousední farnosti ji ponechají?“ A to je asi to, co si uvědomovali komunisté: Necháme je předělat kostely uvnitř a toto různorodé předělání přinese zmatek v myslích lidí. Na Západě tyto úpravy proběhly i bez svolení komunistů, ale s podobným výsledkem. V Holandsku, kde se věci měnili nejdivočeji, jsou dnes z kostelů i obchodní domy. Pán Ježíš říká: „Poznáte je po ovoci.“  Např.bohoslužebná roucha, které měl dříve kněz při bohoslužbě,  po stránce umu a práce, konané většinou řeholními sestrami s modlitbou, vysoko převyšují současné liturgické oděvy, které ušije téměř každý, kdo šije na šicím stroji a chybí při této práci i modlitba.       

      Úpravy kostelů po II. Vatikánském koncilu často ve větší či menší míře mění katolický kostel směrem k protestantismu. Protestanté zavedli místo oltářů stoly, odstraňovaly obrazy a sochy,  přijímání Eucharistie vkleče nahradili způsobem vestoje a na ruku, při chybějícím svátostném kněžství není oddělen v kostele presbytář mřížkou.  Přesvědčení o reformě   je mylné, jde-li ve skutečnosti o deformací. I z dějin víme, jak byly kostely „reformovány“(zdeformovány) protestanty a jak  protestanti kalvinského směru „reformovaly“ kostely lutheránské. 

       Mít všechno za každou cenu jinak a nedbát na své předky neboli tradici, je podstata modernismu, o němž sv. Pius X., encyklika Pascendi Dominici gregis napsal: „ Zapomene-li laik nebo kněz na základní příkaz katolického náboženství, který nám ukládá zapřít sama sebe a následovat Krista a nevytrhne-li ze svého srdce pýchu, je zralý pro modernismus.“