Téma poslušnost a neposlušnost

   V abecedním seznamu Summy teologické sv. Tomáše Akvinského je pod heslem „Poslušnost“: „Poslušnost je trojí, to je nerozvážná, která poslouchá také v nedovolených; nedokonalá, ale dostačující ke spáse, která totiž poslouchá v tom, k čemu je zavázána a dokonalá, která poslouchá ve všem dovoleném. K druhé je vázán každý, ale k první a třetí není nikdo vázán.“ Uvedené tři druhy poslušnosti vysvětluje sv. Tomáš A. na řeholnících u otázky s povinností poslouchat představené takto v ST II-II,104-5: „…řeholníci slibují poslušnost co do řeholních pravidel, podle nichž jsou poddáni svým představeným. A proto pouze v těch jsou povinni poslouchat, které se mohou dotýkat řeholních pravidel. A to je poslušnost dostatečná ke spáse. Kdyby však chtěli i v jiných poslouchat, to bude patřit k dovršování dokonalosti, pokud ovšem ona nejsou proti Bohu nebo proti řeholní profesi, poněvadž taková poslušnost by byla nedovolená. Tak tedy lze rozlišovat trojí poslušnost: jednu dostačující ke spáse, která poslouchá v těch, k nimž je zavázána, jinou dokonalou, která poslouchá ve všech dovolených; jinou nerozvážnou, která poslouchá také v nedovolených.“ 

   Poslušnost nedovolenou známe z procesů po II. světové válce, kdy se řada nacistů odvolávala na poslušnost a byli odsouzeni a poučeni, že příkaz ke zločinu se poslouchat nemá. Poslušnost Boha a z ní dobrou neposlušnost lidí máme v Ex. 1,17: „Porodní pomocnice se bály Boha a neučinily dle rozkazu faraona, nýbrž nechávali chlapce na živu.“ Plodem špatné poslušnosti potratového zákona nerespektujícího: „Nezabiješ!“, je podle dostupných údajů od roku 1957 do roku 2012 přes 3 milióny usmrcených dětí! Byla zabity, protože chyběla bázeň Boží, jak ji měly porodní pomocnice ve Starém zákoně (Ex 1,17). Porušování Božího zákona poslušností nemravných lidských zákonů o potratech, rozvodech anebo homosexuálním manželství nenechá Bůh bez trestu. Tento negativní stav odmítání pravdy od Boha, budující dobré lidské vztahy, je opak toho, co první papež sv.Petr napsal v I Petr 1,22: „Očistili jste se poslušností vůči pravdě, abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky.“ 

    Se zavedením podávání na ruku bratrské lásky nepřibylo, protože motivem nebyla poslušnost vůči pravdě. P.Filip Stajner doložil textem instrukce Memoriale Domini nepravdivost tvrzení pana kardinála Vlka v oběžníku pražské diecéze 2/98 z 5.2.1998, kde je podávání na ruku vysvětleno instrukcí Memoriale Domini. Místo uznání nepravdivosti argumentů je podávání na ruku bráno k roku 2012 jako prubířský kámen poslušnosti, a proto komár nepodávání Eucharistie na ruku se silně cedí a velbloud přestupování Božích přikázání se přitom klidně polyká. Sv. Tomáš Akvinský v Summa teologická II-II,10 učí: „Musí se říci, že největší vážnost má zvyk Církve, jíž se vždy ve všem má následovat. Neboť i samo učení katolických učenců má autoritu od Církve. Proto je třeba více se držet autority Církve než autority Augustina, Jeronýma nebo jiného teologa. Zvyk Církve však nikdy neměl, že se křtily děti Židů proti vůli rodičů.“ Analogicky platí, že i u ostatních svátostí je autoritou zvyk Církve. 

   Zvyk Církve v podávání Eucharistie zkoumal biskup Athanasius Schneider a napsal studii Cum amore et timore, která byla zveřejněna v L´Osservatore Romano. Dočteme se tam: „Na konci patristického období byla praxe přijímání do úst všeobecně rozšířená a samozřejmá. Tento organický vývoj byl plodem spirituality a eucharistické úcty v období církevních Otců. Církev jak na Východě, tak na Západě cítila v obdivuhodné shodě naléhavost podávat svaté přijímání laikům přímo do úst.“ Dále píše, proč protestanté zavedli příjímání ve stoje a na ruku: „První luteránské obce přijímaly ještě do úst a na kolenou, protože Luther nepopíral reálnou přítomnost. Zwingli, Kalvín a jejich následovníci, kteří reálnou přítomnost popřeli, zavedli ještě v 16. století přijímání na ruku a ve stoje: „Stát vzpřímeně bylo při přijímání běžné.“ Stejná praxe byla v kalvínských obcích v Ženevě. Bylo běžné při přijímání stát. Lid stál u oltářního stolu a přijímal způsoby do svých rukou. Některé kalvínské synody v Holandsku vydaly výslovný zákaz přijímat vkleče. V prvních dobách přijímal lid při modlitbě na kolenou, ale některé synody to zakázaly, aby zabránily podezření, že se chlebu vzdává úcta.“ V přednášce Nová evangelizace a svatá liturgie 15.ledna 2012 v Paříži biskup A.Schneider uvádí podávání na ruku jako jednu z pěti ran liturgie a jak vzniklo z neposlušnosti: „Druhou ránou je po celém světě rozšířené přijímání Eucharistie na ruku. O této formě se II. vatikánský koncil vůbec nezmiňuje a zavedli ji nejdříve někteří biskupové z neposlušnosti bez ohledu na negativní důsledky.“ 

   Církev nezačala ani nekončí s diecézním biskupem přítomné chvíle a má se respektovat tradice a zvyk, jak učí sv. Tomáš A. Celé dějiny křesťanství v Čechách a na Moravě(i jinde) se svatými biskupy jako sv. Vojtěch a sv. Metoděj jsou bez podávání na ruku až do konce 20.století. Máme si snad myslet, že nepodáváním na ruku něco podstatného zanedbali? Představme si stav, kdy do 31.prosince 1968 platí v Holandsku stav, že se podává Eucharistie jen do úst a od 1.ledna 1969 se začíná podávat na ruku. Co se stalo s Pánem Ježíšem? Změnil přes noc z 31.prosince na 1.leden svůj názor na stejnou věc a na to, co má platit a kdo je poslušný? 

   Apoštol lásky sv. Jan ve svém třetím listu píše o zneužívání autority k nesprávnému nařizování a trestům: „Napsal jsem něco církevní obci, avšak Diotrefes, která rád vládne, nechce uznávat naši pravomoc. Proto až přijdu, vytknu mu jeho chování, že nás pomlouvá zlými slovy. A jako by mu to ještě nestačilo, ani sám bratry pohostinně nepřijímá a těm, kdo to chtějí dělat, v tom zabraňuje a z církevního společenství je vylučuje. Můj drahý nenapodobuj zlo, ale dobro. Kdo dělá dobro je z Boha. Kdo dělá zlo, neviděl Boha.“ 

   Dobro podle pravdy jako základ pro nařizování a poslušnost uvádí apoštol Pavel v listu Titovi 3,1: „Připomínej všem, ať se podřizují vládě svých představených, aby je poslouchali a byli ochotni ke všemu, co je správné.“ 

   Nejvyšší autoritou ve věcech víry a mravů je papež. I. Vatikánský koncil, kap.IV., Pastor aeternus učí kontinuitě papežského učení: „Duch Svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení a poklad víry bedlivě chránil a spolehlivě vykládal.“

Něco o Janu Pavlu II.

    Nespokojenost věřících s chováním papeže máme ve Skutcích apoštolů 11,2: „Když pak Petr přišel do Jeruzaléma, věřící obrácení ze židovství mu dělali výčitky a říkali: „Vešel jsi k lidem neobřezaným a jedl si s nimi.“ Další text 11.kapitoly je obšírným vysvětlením sv. Petra proč porušil židovské zvyklosti a strana vyčítající mění svůj postoj, Skt 11,18: „Když to vyslechli, uklidnili se. Velebili Boha a říkali: „Tedy i pohanům dal Bůh, aby se obrátili, a tak došli života.“ 

    Jedna z nespokojeností s papežem Janem Pavlem II. byla kvůli pořádání setkání v Assisi v roce 1986 a 2002. V knize Čtyři slova z Ukrajiny je  návrh kontemplativních sester k prohlášení Jana Pavla II. k Assisi se závěrem: „Protože modlitby v Assisi byly zneužity proti katolické, ale i křesťanské víře, proto ze smutné zkušenosti doporučuji, aby se takové akce už nekonaly. Pokud jsem pohoršil ať už katolíky či jiné křesťany, tak se omlouvám, že jsem nepodal jasné vysvětlení a dal jsem možnost k manipulaci. Říkám společně se svatým apoštolem Pavlem: Kdo by hlásal jiného Krista a jiné evangelium, než které hlásali apoštolové a Církev po 2000 let, budiž proklet!(srov. Ga 1,9) 21.06.2004.“ Obšírné vysvětlením k Assisi nenastalo, a tak autoři knihy Čtyři slova z Ukrajiny v čele s P.Dohnalem žádali posmrtnou exkomunikaci Jana Pavla II., k níž uváděli i další důvody. Po prohlášení Jana Pavla II. blahoslaveným vyhlásili exkomunikaci nad papežem Benediktem XVI. a Janem Pavlem II. s vysvětlením, že papež Benedikt XVI. beatifikací ducha Assisi – ducha antikrista - sám sebe rovněž vyloučil z Kristovy církve. Takto je papež Jan Pavel zařazen mezi nejhorší papeže. Protipól je v požadavku dodatku ke jménu „Veliký“. 

    Obecně člověk může chybovat tím, že nechce vidět, že někdo, zvláště když ho má rád udělá něco špatně. Katolický křesťan ví, že má milovat papeže a jestliže Velepíseň lásky všechno omlouvá(I Kor 13,7), tak u milovaného svatého Otce dvojnásob. Závěr listu, kde jsou slova o vše omlouvající lásce apoštol Pavel mírní slovy I Kor 16,22: „Kdo nemiluje Pána, buď proklet!“ Skutky apoštolů v 11.kap. neukazují papeže Petra, který žádá všechno u sebe omlouvat a zlobí se kvůli výčitkám, jak hlásá a praktikuje víru a dávají prostor projevit nespokojenost s chováním papeže a ukazují, že nejde nutně o protikatolický postoj. Ovšem, jak se říká, všeho s mírou: i s omlouváním i výčitkami. Protestanté dělají výtky vůči papeži programově a rádi je i zlomyslně uměle vyrábí. Pozice nelásky, pohrdání a nenávisti přináší rovněž neschopnost uznat něco dobrého na tom, koho zavrhujeme. Kromě lásky je při hodnocení důležitá pravda a naopak kromě pravdy je při hodnocení důležitá láska. 

    Ti, kdo zatracují Jana Pavla II. anebo sdílejí postoje tomu blízké mohou mít značné těžkosti uznat to, že přijetím svátostí před svou smrtí, modlitbou a utrpením dal Jan Pavel II. dobrý příklad. Mezi málo naplněné programy Jana Pavla II. patří výzva ke smírným adoracím z listu Dominicae cenae z roku 1980: „Církev i svět velmi potřebují eucharistickou úctu. Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nešetřme svým časem, abychom se s ním setkávali v adoraci, v rozjímání, plném víry a ochotném podávat zadostiučinění za těžké viny a zločiny světa. Kéž naše adorace nikdy nepřestává“.  

   Dobrým příkladem modlitby růžence Jan Pavel II. potvrdil svá slova z listu o růženci: „Na počátku dvacátého pátého roku pontifikátu svěřuji tento apoštolský list do moudrých rukou Panny Marie a v duchu se skláním před jejím obrazem v nádherném chrámu vystavěném k její poctě blahoslaveným Bartolemějem Longo, apoštolem růžence. Ochotně přijímám za svá jímavá slova, kterými tento služebník Páně uzavírá slavnou Modlitbu ke Královně svatého růžence: „Požehnaný růženec Mariin, líbezné pouto pojící nás s Bohem! Pouto lásky, které nás pojí s anděly, útočiště spásy v útocích pekla, bezpečný přístave v každém nebezpečí ztroskotání, který už nikdy neopustíme. Bude útěchou v hodině naší smrti. Jemu bude náležet poslední polibek dohasínajícího života a posledním slovem našich úst bude tvé sladké jméno, ó Královno růžence z Pompejí, ó Matko naše, Útočiště hříšníku a Utěšitelko trpících. Budiž všude velebena, nyní i vždycky, na zemi i na nebi.“ 

   Vatikánský rozhlas 25.10.2012 uvádí kardinála Ch. Schönborna: „Když bereme do rukou texty koncilových dokumentů, musíme se připravit na překvapení, dodává vídeňský metropolita. V zemi jako je Rakousko se tyto texty nikdy nedostaly k širokému publiku. Znají je nanejvýš kněží a profesoři – dodává kardinál Schönborn. Myslím, že po padesáti letech neznáme ani koncil, ani jeho dokumenty. Samozřejmě, mluví se o něm mnoho, o duchu koncilu, ale když sáhneme do textů o liturgii, Zjevení, o Církvi.... musíme přiznat, že jsou v nich věci dnes neznámé. A někdy si uvědomíme, že jsme skutečně odešli dost daleko od toho, co koncil řekl – ne od toho, co si myslíme o koncilu, ale od toho, co koncil skutečně řekl. V tom smyslu dobře rozumím výzvě Benedikta XVI., abychom koncilové dokumenty znovu četli. Jeden všem dobře známý kardinál, Karol Wojtyła, po návratu z koncilu do Krakova nesvolal diecézní synod, aby produkoval nové texty, ale vypracoval antologii klíčových fragmentů z koncilních dokumentů, připojil k nim krátké komentáře a rozeslal je po celé arcidiecézi. Jinými slovy od samého počátku povzbuzoval svou církev k četbě dokumentů. Díky tomu se tyto texty dostaly k lidem. Nám něco podobného chybí. V Rakousku jsme to udělali teprve nyní. Vydali jsme ve velkém nákladu přehled nejdůležitějších témat koncilu, s krátkým komentářem, aby si všichni věřící mohli oblíbit četbu koncilních textů.“ 

    Při četbě koncilních textů zjistíme i to, že Jan Pavel II.(a nejen on) nenaplnil slova konstituce o liturgii(SC) čl. 54: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Podobně je tomu s čl.4 SC: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ 

    Mnozí mohou být překvapeni, že na Božím soudu nejsme souzeni jen z naplňování II.Vatikánského koncilu, ale všech koncilů a celé nauky Církve, o níž I. vatikánský koncil učí: „Nauka víry, kterou Bůh zjevil, nebyla jako nějaký filosofický vynález předložena lidské mysli ke zdokonalení, nýbrž pouze svěřena jako Božský poklad Kristově Snoubence Církvi, aby byla věrně střežena a neomylně vykládána. Proto také má být držen stejný smysl posvátných dogmat a není možné se od tohoto smyslu odchylovat.“

Z pohanského vojáka světcem

    Sv. Martin je nejvíce znám skrze svůj skutek milosrdné lásky, kdy mečem rozpůlí svůj plášť a dává jej ze soucitu žebrákovi. Tento skutek je spojen se soukromým zjevením. V noci se Martinovi zjevil Spasitel a řekl mu: „Tímto oděvem mně přioděl Martin, ještě nepokřtěný.“ Martin byl ještě nepokřtěný, ale již se připravoval na křest. Rodiče sv. Martina pocházeli z maďarského Szombathely a tam se Martin těmto pohanským rodičům narodil. Tehdejší starověká volnost pohybu umožnila přestěhování do Pavie v severní Itálii. Tam podle vůle otce sv. Martin nastoupil do vojska a byl odveden k jízdnímu pluku do Galie. 

    Jako voják žil ctnostně a ne prostopášně jako ostatní vojáci. Byl velitelem vlídným a laskavým a stejně se choval i k otroku, jehož dostal za sluhu. Ocenění dobrého skutku v soukromém zjevení jej nevedlo k angažovanosti sociálního pracovníka ani k visionářskému poučování. Ve dvaceti letech z vojsky vystoupí a začne sloužit Bohu jako poustevník v samotě po vzoru egyptských poustevníků. Poustevnická samota skýtá prostor především k práci na sobě samém a má řadu úskalí. Sv. Martin vyhledá sv. Hilaria z Poitiersu, aby se zdokonalil v teologii a ctnostech. 

   Z Francie zamíří přes Alpy k rodičům a je přepaden loupežníky. Na dotaz, zda se nebojí sv. Martin odpoví: „Jsem křesťan a nebál jsem se nikdy a v tuto chvíli se bojím ještě méně, neboť Bůh je můj ochránce.“ Tato odpověď lupiče překvapila a propustili jej. Rodiče se vrátili do Pannonie(Maďarska) a po setkání s rodiči se matka stala křesťankou a otec zůstal v pohanské modloslužbě. 

    Doba svobody Církve byla pro sv. Hilaria spojena s vyhnanstvím v Malé Asii. Sv. Hilarius se pevně stavěl proti ariánismu a napsal: „Zle se křivdí svatým věcem, kdyby neměli být proto, že je někteří považují za nesvaté.“ Sv. Martin mu šel při návratu vstříc do Říma, kde se nepotkali. Po setkání se sv. Hilariem v Poitiers dostává od něj pozemek na založení mnišské osady. Po krátkém čase se stal proti své vůli biskupem v Toursu. 

    Jako biskupská rezidence mu slouží dřevěná chýše za městem, kolem které vznikla mnišská osada, v níž se mniši  věnují  modlitbě, ruční práci, opisování knih a přísně se postí. Jako biskup sv. Martin dohlížel na chrámy a lidé na něm pozorovali, jak se chvěje posvátnou bázní, když vstupuje do kostela. Na dotaz, proč se chvěje odpověděl: „Jak se nemám chvět, když vstupuji před Boha, svého budoucího soudce?“ Z pozorování přírody vyvozoval poučení duchovní. Např. když viděl jak ptáci létají nad vodou, aby chytili ryby, řekl: „Podobně jako tito ptáci nepřátelé naší spásy chtějí polapit a zahubit naši duši.“ 

   Když císařský náměstek Avitian chtěl popravovat zajatce, tak za ním šel v noci a protože dům byl uzamčen, tak čekal na schodech. Ráno jej Avitian uviděl a Martin nemusel ani mluvit, Aviatin řekl: „Jdi domů! Vím proč jsi přišel. Udělím milost všem zajatcům.“ 

   Na apoštolských cestách kácel pohanské modly, oltáře, kameny a stromy a těmito skutky projevil věroučnou ráznost. Někteří kněží diecéze sv. Martina měli světského ducha, libovali si v koních a žili prostopášně a biskupu se posmívali. Kněze, kterému domlouval a jenž přesto dál dával špatný příklad chtěl snášet jako Pán Ježíš Jidáše a předpověděl jeho obrácení. Jednalo se jeho nástupce sv. Brikciuse. Také se naplnilo proroctví sv. Martina, že bude mít dost obtíží. Čím kdo hřeší, tím bývá trestán a Brikcius nactiutrhající sv. Martinovi se setkal s pomluvami a nactiutrháním, které nakonec šel řešit u papeže, jehož komise prokázala nevinu Brikciuse. 

    Před smrtí ležel sv. Martin v kajícím rouchu na zemi posypané popelem a řekl: „Křesťanovi nepřísluší jiné lože smrtelné než země popelem posypaná. Synáčkové, dal-li jsem vám někdy jiný příklad, než příklad kajícnosti, chybil jsem.“ 

   Jeho žák Sulpius Severus o něm napsal: „Jaký to byl člověk! Nelze to vypovědět. Práce a námaha ho nezdolaly a neměla ho zdolat ani smrt; nevybral si jedno ani druhé: nebál se umřít ani neodmítal žít. Oči i ruce měl stále pozdvižené k nebi a jeho nepřemožený duch v modlitbě neumdléval. A když ho kněží, kteří se tehdy k němu sešli, prosili, aby dopřál úlevu svému ubohému tělu a obrátil se na bok, řekl: "Nechte mě, bratři, nechte mě hledět raději k nebi než k zemi, aby byl můj duch obrácen směrem k Pánu, neboť se už vydá na cestu." Když to řekl, uviděl nablízku ďábla. A řekl: "Co tu chceš, krvavá bestie? Ze mě, ty bídáku, nic nebudeš mít. Mě přijme náručí Abrahámovo." S těmito slovy odevzdal svého ducha nebi. Martin plný radosti je přijat do náručí Abrahámova. Martin, chudý a skromný, vstupuje do nebe s velikým bohatstvím.“

   Sněm v Tours v roce 461 o sv. Martinovi řekl: „Ačkoli Martin nežil za časů apoštolských, přece nebyl prost darů apoštolských.“ Světci jsou svědci a jsou nadčasoví. Starověký sv. Martina na své cestě víry křesťana neměl oporu a příklad ani v rodině ani v prostředí vojenském a přesto zdárně překonal překážky sekularismu a mravního bahna.