V katechismu kardinála Tomáška čteme: „Jsme povinni pracovat, protože Bůh práci přikazuje a práce přináší požehnání. Bůh přikázal práci již prvnímu člověku. V Písmu svatém čteme, že Bůh zavedl Adama do ráje, „aby jej vzdělával a hleděl si ho“ (I Mojž 2,15), a to je, aby pracoval. Práce tedy není trestem za hřích. Po hříchu se stala práce ovšem značně obtížnější a právě obtíže se staly pokáním: „V potu tváře budeš jísti chléb, dokud se nevrátíš do země, ze které jsi vzat.“ (I Mojž 3,19). Písmo svaté přikazuje. „Šest dní budeš pracovat“ ( I Mojž 5,13). Pán Ježíš pracoval v nazaretské dílně až do svého třicátého roku a potom působil veřejně tři roky jako učitel Božího zákona. On nám dal nejkrásnější příklad, jak máme i my pracovat ať tělesně nebo duševně, svědomitě, trpělivě a svou práci posvěcovat dobrým úmyslem.
Proti lidem, co nechtějí pracovat píše apoštol Pavel v II.Sol 3,7-12: „Víte sami, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme nejedli chleba od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám sami sebe za vzor, který byste mohli napodobovat. Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsem vám: „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnání věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb na který si sami vydělají.“ Na lidi, co nechtějí pracovat je přísloví: „Člověče přičiň se, Pán Bůh ti pomůže.“
Kniha Přísloví v 31.kapitole líčí vlastnosti dobré ženy, která se bojí Pána, je zbožná, soucitná, vzorem matky a manželky. O její pracovitosti a píli je zmínka: „pracuje radostnou rukou.“ Nejen žena z knihy Přísloví, ale každý člověk má konat práci dobře a kvalitně. Dělník vyrábějící zmetky sice dělá, ale kdyby nepracoval bylo by to lepší. I mistr tesař se utne neboli člověk příkladný udělá občas něco špatně, ale zmetky nejsou charakteristikou dobré kvality. Otázka: „Jak pracuje “ je otázkou po kvalitě a neprohloupíme budeme-li ji spojovat s tázáním na to, co někdo dělá. Dělá politiku? A jak tu politiku dělá? Je dobrým prezidentem, ministrem nebo starostou? Víme, že Jidáš dělal apoštola špatně, a proto zradil, oběsil se a byl zavržen…Z dějin i současnosti víme, že ne vždy lze tvrdit, že někdo dělá papeže, kardinála, biskupa nebo kněze dobře. K předcházení špatným koncům míří prosba litanií ke všem svatým: „Abys náměstka Apoštolského a veškerý stav církevní ve svatém náboženství zachoval, - prosíme Tě vyslyš nás."
Jak se dělal(dělá) koncil? Jestliže koncilní dokumenty nikde nemluví o oltáři čelem k lidu a odstranění latiny, tak tvrzení, že toto je „dělání koncilu“ je zmetek působící zmatek. Dělá se liturgie tak, že věci lidské jsou zaměřeny a podřízeny věcem Božím, viditelné neviditelnému, země nebi? Tak je to dáno konstitucí Sacrosanctum Concilium(SC) článek 2: „V liturgii, hlavně ve svaté eucharistické oběti, „koná se dílo našeho vykoupení“; (1)((1/Římský misál, modlitba nad dary 9. neděle po sv. Duchu.)) tak liturgie přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním Kristovo tajemství a skutečnou povahu pravé Církve. Je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě, a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti Církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci a přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme. (2)((2/Srov. Žid 13,14.)) Proto liturgie denně přetvořuje ty, kdo jsou uvnitř Církve, ve svatý chrám v Pánu, v Boží příbytek v Duchu, (3)((3/Srov. Ef 2,21-22.)) až k uskutečnění Kristovy plnosti. (4)((4/Srov. Ef 4,13.)) Zároveň obdivuhodně posiluje jejich schopnost hlásat Krista a tím ukazuje Církev těm, kdo jsou mimo ni, jako znamení vyzdvižené mezi národy. (5)((5/Srov. Iz 11,12.)) Pod ní se mají vjedno shromáždit rozptýlené Boží děti, (6)((6/Srov. Jan 11,52.)) dokud nebude jeden ovčinec a jeden pastýř. (7)((7/Srov. Jan 10,16.))
Článek 9 SC vysvětluje, co má předcházet dělání liturgie a kdy se dělá dobře: „Posvátná liturgie nevyčerpává všechnu činnost Církve. Dříve než mohou lidé přistoupit k liturgii, potřebují být povoláni k víře a obrácení: „Jak ho mohou vzývat, když v něho neuvěřili? A jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15). Proto Církev hlásá zvěst spásy nevěřícím, aby všichni lidé poznali jediného pravého Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista, aby se odvrátili od svých cest a činili pokání. (17)((17/Srov. Jan 17,3; Lk 24,47; Sk 2,38.)) Věřícím pak má stále znovu hlásat víru a pokání; kromě toho je musí připravovat k přijímání svátostí, učit je zachovávat všechno, co přikázal Kristus (18)((18/Srov. Mt 28,20.)) a povzbuzovat je ke všem skutkům lásky, zbožnosti i apoštolátu. Těmito skutky se má projevit, že věřící křesťané nejsou sice z tohoto světa, že však jsou světlo světa a oslavují Otce před lidmi.“
Heslo: „Modli se a pracuj!“ a rčení: „Bez Božího požehnání marné lidské namáhání“ vede k tomu, aby si člověk nemyslel, že bude stačit jen jeho snaha a práce. Pokud někdo místo nedělní bohoslužby pracuje, tak dělá co nemá a platí, že nedělní práce požehnaná není. Sv. Ignác z Loyoly radí tak, aby se nezanedbala ani práce ani modlitba: „Máme se modlit, jako by všechno záviselo na Bohu, a jednat, jako by všechno záviselo na nás.“ Pan kardinál Tomášek často opakoval stupnici práce – modlitba – oběť: „Kdo pracuje pro Boží království dělá hodně, kdo se modlí dělá více a kdo trpí dělá nejvíce.“
