Zápas o ctnosti

   Bědování nad zkaženou společností a lidmi kontrastuje s tím, jak se jedinci považují za čisté. Je snad možné, aby čistí jedinci vytvářeli špinavou společnost? Je možné, aby z bílých cihel vznikl černý dům? Rozhodně ne. Pán Ježíš dává otázku v Matoušově evangeliu 7,3-5: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nepozoruješ?“ Nebo jak chceš říkat svému bratrovi: ´Dovol, ať ti vyndám z oka třísku, a sám máš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.“ Nebezpečí zabývat se více vinou druhého než vlastní vede k odmítání nebo povrchní sv. zpovědi, kterou má každý katolický křesťan uloženu alespoň jednou za rok. A svatá zpověď žádá dobré předsevzetí. Dobrým předsevzetím je rozvoj ctností, které zamezují růstu hříchu a neřestí jako růst obilí zamezuje růst plevele. 

    Ucelený rozvoj vysvětluje list Jakubův na moudrosti. Rozlišuje dvě moudrosti v Jak 3,13-17: „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať tedy ukáže ušlechtilým chováním, že umí jednat jemně a moudře! Ale máte-li v srdci hořkou nevraživost a sobeckost, nevynášejte se a nefalšujte pravdu. To není moudrost, jež přichází shora, ale pozemská, živočišná, ďábelská. Kde totiž vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká.“ Je i nectnost špatné modlitby nežádající ctnosti jak máme v Jak 4,3: „Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše.“ 

    Sv. apoštol a papež Petr radí jak nemít zkažené a neřestné mravy pro příklon ke ctnosti, II Petr 1,4-9: „A proto jsme dostali od něho vzácná a nesmírná přislíbení: abyste tím měli účast na božské přirozenosti, a tak unikli zkaženosti, která ovládá svět špatnými žádostmi. A proto se věnujte s celou horlivostí tomu, abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec. Jsou-li ve vás tyto ctnosti a rozmáhají se, nenechají vás v nečinnosti a neplodnosti; naopak: budete poznávat stále více našeho Pána Ježíše Krista. Kdo je však nemá, je slepý, krátkozraký.“ Z jedné ctnosti plynou další a je učení o hlavních ctnostech, které jsou protiváhou hlavních hříchů, neřestí. 

    K sedmi hlavním ctnostem několik myšlenek od svatých a tudíž dobrých učitelů: 

1) O pokoře opaku pýchy sv. Alfons z L, Návod k dobrému životu: „Pokora,“ učí sv. Bernard, „je základ a strážce všech ctností.“ A to právem, neboť bez pokory neujme se v duši žádná jiná ctnost. I kdyby se všemi ozdobila, všechny ji opustí, jakmile pokora ji opustí. A naopak, píše sv. František Saleský svaté Janě Františce Chantal, Bůh miluje pokoru tak, že spěchá tam, kde ji nalézá. Tato tak krásná a potřebná ctnost nebyla na zemi známa, až Syn Boží sám sestoupil, aby svým příkladem nás o ní poučil a povzbudil, abychom jí obzvláště od něho se přiučit snažili. „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem(Mt 11,29). A jako Maria byla první a nejdokonalejší učednicí Kristovou, od něhož se všem ctnostem naučila, tak zvláště ctnosti pokory se přiučila, kterou si zasloužila, že nade všechny tvory byla povýšena.“ 

2) O přejícnost opaku závisti sv. Jan Zlatoústý, homilie na Matoušovo evangelium: „Vidíš, jak byli všichni nedokonalí? Jedni se snažili ostatních deset předstihnout, druhých deset jim závidělo. Ale jak už jsem řekl: Ukaž mi je později a uvidíš, že se všech těchto slabostí zbavili. Naslouchej Skutkům apoštolů a zjistíš, jak týž Jan, který teď vystupuje v této záležitosti, vždycky přenechává první místo Petrovi, jak při kázání, tak při konání zázraků.“ 

3) O štědrosti opaku lakomství sv. Augustin, XVI ot. 1, hlava Desátky: „Ze žoldu, z obchodu a z řemesla odevzdávej desátky.“ 

4) O střídmosti opaku obžerství opat sv. Antonín: „Užívej střídmě pokrm“ 

5) O čistotě opaku smilstva sv. Ambrož: „Přeslavná je Maria, která vztyčila prapor sv. panenství a rozvinula korouhev neporušené čistoty. Společnicí všech ctností byla u ní sv. čistota.“ 

6) O mírnosti opaku hněvu sv. Dionysius Areopagita: „Kdo chce jiné napravovat, musí napřed tomu zabránit, aby hněv nevyhnal rozum z trůnu propůjčeného od Boha, ani ho nezbavil vlády nad duší, a aby nevyvolal v jeho vlastním nitru pozdvižení, vzpouru a zmatek.“ 

7) O píli opaku lenosti sv. Efrém: „Neřest je jako rez: nechceš-li, aby se železa chytila, musíš železo neustále pilovat.“ 

    Církev na zemi je bojující a nad slabým bojem za ctnost běduje blahoslavený Tomáš Kempenský v Následování Krista I,19: „Ach, té vlažnosti a nedbalosti v našem stavu! Tak brzo a až příliš vzdálili jsme se od prvotní horlivosti, že se život častokrát až mrzí pro tu naši pokleslost a vlažnost. Kéž by v tobě nikdy neutuchla upřímná touha prospívat v ctnostech, když jsi přece sám častěji vídal krásné příklady zbožných.“ 

     Sv. Cyril věrozvěst si vybral za učitele sv.Řehoře Naziánského, který v oslavné řeči na sv. Basila Velikého řekl: „Jediným cílem našeho konání a snažení byla ctnost a život v naději na budoucnost a takové počínání, abychom se do budoucího života přenášeli už před odchodem z tohoto světa. To jsme měli stále před očima a podle toho jsme usměrňovali svůj život a všechno své jednání: drželi jsme se Božích přikázání a jeden v druhém jsme podněcovali odhodlání žít ctnostně.“

Den Božího hněvu

    Na konci roku 1989 bylo v Praze mnohokrát slyšet slova: "Věřím, že vláda věcí tvých se k tobě zase vrátí, ó lide český!“ V Kšaftu Jana Amose Komenského čteme: "Věřím i já Bohu, že po přejití bouře hněvu, našimi hříchy na hlavy naše uvalené, vláda věcí tvých se zase k tobě navrátí, ó lide český!“ Ti, kdo vypouštěli Boha a bouři hněvu pro naše hříchy, chtěli, jak se jeví, jakoukoli demokracii a neměli do budoucna plán společnosti odmítající hřích a uznávající Krista Krále. 

    V bibli nejdeme Boží hněv a trest pro každou společnost postavenou na hříchu, působení ďábla a prokletí ať je to demokracie nebo monarchie, komunismus nebo kapitalismus nebo cokoli jiného. Důvody proč z Komenského citovat jen část jeho věty byli spíš politické a důvody odmítání téma Božího hněvu jsou na poli teologickém. Mluví se o tom, že je to kontraproduktivní a nikoho to neosloví. Je zde snaha přejít téma Božího hněvu mlčením anebo o výklad, který toto téma uhlazuje či v podstatě popírá poukazem na Boží lásku a milosrdenství. 

   Téma Božího hněvu se objevuje ve Starém zákoně na desítkách míst. Nejvíce se s ním setkáme v žalmech. V žalmu 6 autor prosí: "Netrestej mě ve svém hněvu...smiluj se na nade mnou.“ V žalmu 90 je otázka: "Kdo uváží sílu tvého hněvu, kdo se bojí tvé nevole?“ Zosobněním Božího hněvu je Pán Ježíš s důtkami, když vyhání penězoměnce z chrámu. Dává jim vysvětlení: "Nedělejte z domu mého Otce tržnici"(Jan 2,16). V závěru listu Židům(13,8) je psáno: "Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i navěky.“ Vykrádání a znesvěcování kostelů je přinejmenším srovnatelné s penězoměnci, kteří zakusili Kristův hněv. Boží hněv nelze chápat podle lidského chování jako nějaký nepřiměřený výbuch a zcestné jednání. Boží hněv patří k přiměřeně trestající Boží spravedlnosti. Tak jako nelze ve jménu lásky a milosrdenství popírat pravdu a spravedlnost, tak se Božím hněvem neruší výroky jako:  "Bůh je láska"(I Jan 4,8)“. 

    Apoštol Jan, od něhož máme: Bůh je láska, napsal ve svém evangeliu, Jan 3,36: „Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však odpírá věřit v Syna, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“ K tomu místu je ve vydání Nového zákona schváleného kardinálem Tomáškem vysvětlivka k Jan 3,36: „Nespatří život“ je totéž jako „nespatří Boží království“…Boží hněv je obrácen proti všem lidem, protože narušeni dědičným hříchem, snadno se dopouštějí hříchů osobních, a tak „propadli Božímu hněvu“ (srv. Ef 2,3: „…Dělali jsme, co se tělu zachtělo a co mu napadlo. A tak jsme už svou přirozeností propadli Božímu hněvu jako ostatní.“). Uniknout před ním může člověk tím, že přijme víru v Krista a stane se Božím dítětem. Ten hněv tedy trvá vůči tomu, kdo odpírá věřit v Božího Syna, až se jednou v den soudu (viz Mt 3,7 o Janu Křtiteli: „Když viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: „Zmijí plemeno, kdo vám ukázal, jak uniknout trestu, který už hrozí?“) na něj strašlivě vyleje.“ 

     Den Božího hněvu na více místech popisuje Apokalypsa apoštola lásky sv. Jana. V Apokalypse 6,12-17: „Potom jsem měl další vidění. Když rozlomil šestou pečeť, povstalo silné zemětřesení, slunce zčernalo jako tmavý pytel, měsíc byl samá krev a hvězdy padaly z nebe na zem, jako fíkovník shazuje padavky, když jím zalomcuje vítr, obloha zmizela, jako když se složí svitek a všechny hory a ostrovy se vyšinuly ze svého místa. Pozemští králové a velmožové, velitelé, boháči a mocní i všichni, otroci i svobodní, skryli se do jeskyň a skalních trhlin v horách a volali: „Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým, protože přišel velký den jejich hněvu. Kdo bude moci obstát?“ 

    Kdo bude moci obstát v den Božího hněvu?  Ten, kdo žije tak, aby byl v milosti posvěcující neboli v přátelství s Bohem. Ten, kdo žije v pokorné důvěře a v bázni Boží je připraven na  smrt i konec světa. Po litaniích ke všem svatým v tradiční podobě je prosba: „Bože, jenž býváš vinou urážen, pokáním však usmířen, na prosby snažně prosícího lidu svého milostivě shlédni a metly svého hněvu, jichž za hříchy své zasluhujeme, odvrať.“

Skutečný a mediální Jan Hus

   Vatikánský rozhlas 18.10.2012 uvádí arcibiskupa Müllera, prefekta kongregace pro nauku víry: „Podle německého arcibiskupa Církev utrpěla v poslední době mnoho křivd ze strany médií. Mediální hon na kněze v souvislosti s mravnostními skandály byl nespravedlivý. Navzdory prokazatelným faktům se v něm podsouvalo, že kněžství nahrává pedofílii. Ve skutečnosti jde o obecný problém naší doby, který se týká celé společnosti. Například v Německu bylo v letošním roce zaznamenáno na 20 tisíc případů pedofilie, ani jediný z nich se však netýkal duchovní osoby – uvedl prefekt.“ 

   Křivdy skrze mediální zkreslování reality se týkají i minulosti. Příkladem je osoba Jana Husa. Bohumil Zlámal píše v Příručce českých církevních dějin(PČCD) IV, str.25: „Zbyněk Zajíc z Házmburka, dobrý teolog s reformními snahami…si vybral za svého rádce Husa…směl arcibiskupovi oznamovat jakékoli nedostatky v církevním životě, kdekoli je najde. Prvním plodem této spolupráce byly výnosy proti kněžské nezdrženlivosti(konkubinátu) a svatokupectví, dále zákaz tanců a turnajů kněžím, což bylo odhlasováno na svatolukášské synodě r. 1403 a opakovaně na synodě svatovítské r.1404.“ Později se z reformátora Husa stává deformátor. O Husu deformátorovi píše B.Zlámal podle díla J.Sedláka na str. 27 PČCD s názvem „Hus v odboji proti arcibiskupu Zbyňkovi(1408-1411)“: „…mladí bakaláři, řadí se kolem Husa. Mají více bezohledné rozhodnosti, ale méně teologických vědomostí a méně jemnocitu ve věcech víry. Je pochopitelné, že s těmito pomocníky Husovy opravné snahy nabývají nové tvářnosti.“ 

    Blažej Ráček v knize Československé dějiny a poznámce 102 k části Čechy královské píše: „Že Husovo jméno je pouze pláštěm moderní nevěry, to se jasně ukázalo r. 1932. Česká akademie oznámila české veřejnosti, že vydá Husovu Postilu, přihlásí-li se aspoň 500, kteří ji jistě koupí. Po velké agitaci se našlo jen 15 Husových ctitelů, ochotných koupit jeho hlavní dílo. Po nových výzvách stoupl počet zákazníků na 50.“ Zvolený nezájem znát skutečnou pravdu hříchy činí, a tak se zkresleného Jana Husa a nikoli Husa podle jeho díla dovolávají ateisté, agnostici a nekatolíci a bludně předpokládají, že Hus je plně jejich člověk a jsou i katolíci, co chtějí mít Husa plně jako svého člověka a odmítají proto vidění Jana Husa jako bludaře. 

    Bludy lze poznat z článků odsouzených kostnickým koncilem. Uvádí je(30 článků) v Příručce církevních dějin Pavel K. Mráček jako přílohu. Čl.30: „Nikdo není pánem světským, nikdo není prelátem, nikdo biskupem, jestli se ve smrtelném hříchu nachází.“ Při platnosti tohoto článku svátek Jana Husa ustanovený parlamentem by byl neplatný, protože většina jeho členů při schválení byla ve hříchu jako smilství, cizoložství a znesvěcení neděle, a tak ztratila pravomoc k platnosti svého rozhodnutí. Pro své hříchy V.Havel by nebyl prezidentem a Václav IV. králem. Přehodnocení procesu a rehabilitace se u sv. Jany z Arku, upálené v době Jana Husa v roce 1431, dočkala již její matka. Ačkoli jí církevní hodnostáři přítomné chvíle ublížili, měla na rozdíl od Jana Husa a jeho následovníků nadpřirozenou víru v Církev zaznamenanou při procesu: „Myslím, že Ježíš Kristus a Církev jsou jedno a není z toho třeba dělat problémy.“ 

    R.Malý v Církevních dějinách píše: „Husovská problematika spadá spíše do českých než do všeobecných dějin.“ České dějiny ukazují, jak bývalý přítel Jana Husa Štěpán Páleč musel společně s dalšími, na rozkaz Václava IV., opustit pražskou universitu. Stal se profesorem university v Krakově. Proti bludům Jana Husa napsal De ecclesia a Antihus. V díle De ecclesia dokazuje, že papežství ustanovil Kristus: „Ty jsi Petr, to je skála, a na té skále založím svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou“(Mt 16,18) ... „Pas beránky mé, pas ovce mé.“ (Jan 21,16-17) Jestliže Kristus poručil Židům poslouchat zákoníků a farizeů, poněvadž seděli na stolci Mojžíšově, tím více sluší křesťanům poslouchat těch, kteří sedí na stolci Kristově, a Kristus poručil všem věřícím abychom jeho zástupců na zemi byli poslušni, protože řekl: „Kdo vás slyší, mne slyší, kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá, a kdo pohrdá mnou pohrdá tím, který mne poslal“(Lk 10,16). O tom, kdo neposlechne Církev, řekl: „Budiž tobě jako pohan a celník“ (Mt 17,17)“ 

    Ondřej z Brodu, rovněž bývalý přítel Jana Husa byl po nuceném odchodu z Prahy profesorem v Lipsku, kde zemřel r. 1427. Husovi napsal, že nikdy nebude viklefistou. „Zdaliž je Kristus rozdělen, zdali Viklef byl za nás ukřižován anebo jménem Viklefovým jsme byli pokřtěni?“ Přeje Husovi, aby se jeho duše nedostala tam, kde je Viklefova, ale tam, kde je Kristus, sedě po Boží pravici. Ať nepohrdá církevními tresty, odkud ví, že patří do počtu vyvolených? Zda je světější než Pavel, jenž si nebyl ničeho vědom, ale tím ještě nemyslel, že je ospravedlněn? (I Kor 4,4). „Ty budeš trpět ne pro pravdu, ale pro bludy Viklefovy a pro nedostatek pokory a lásky.“ 

   Pokud by nějaká diecézní synoda za současných dnů vydala zákony proti tanci kněží a zamítla organizovaní tance, tak by byla v souladu s reformním obdobím Husova života a synodou potvrzenou arcibiskupem a také patronem kněží v duchovní správě sv. Janem Vianneyem, který hlásal: „Tanec je provaz, kterým satan stáhne nejvíce duší do pekla.“ Pro druhé období s Husovou deformací platí, že po prostudování jeho bludů by se od něj měli odvrátit i jeho přátelé, jak to učinil Štěpán Páleč a Ondřej z Brodu.