Sport nebo zbožnost

   Kdybychom měli volit mezi sportem a zbožností, tak by nám měla volbu usnadnit slova apoštola v listu Timoteovi : I Tim 4,7-11: „Světácké a babské povídačky odmítej. Cvič se však ve zbožnosti. Cvičení tělesné je užitečné k máločemu, zbožnost však je užitečná ke všemu. Má slíbenou odměnu v životě tomto i v budoucím. Je to nauka spolehlivá a zaslouží si, aby ji všichni přijali. A když my na to vynakládáme všecky své síly a o to zápasíme, je to proto, že jsme svou naději založili na živém Bohu. On je spasitel všech lidí, a zvláště věřících. To nařizuj a vyučuj!“ Je proto správné nařizovat a vyučovat, že v případě střetu zájmů mezi sportem a zbožností je třeba rozhodnout se pro zbožnost. Pokud budu ve snaze získat poučení o víře a modlitbě více horlivý jak v sledování sportovním pořadů, jistě dosáhnu solidních výsledků. Vzorem je žalm 73,26: „Byť i zhynulo tělo mé a srdce mé, Bůh bude skálou mou, dílem mým na věky.“ 

   Těsně před příchodem Kristovým se bohužel židovský národ jako celek nalézal daleko od dobrého vztahu k Bohu. Část národa podléhala helenismu a odmítala závaznost Božího zákona. Helenismus je i původcem sportovních zápolení (olympiád) a to, že sportu dali přednost i kněží píše druhá kniha Makabejská, II Mak 4,14: "Proto kněží nebyli horliví v službách u oltáře, ale měli na mysli novoty. Oběti zanedbávali, protože spěchali, aby se mohli na cvičišti účastnit bezbožného závodění v hodu diskem.“ Jistě není těžké pochopit, že tito kněží byli schopni konat modlitby za sportovní úspěchy, ale nikoli za zbožný život sportovců. 

   Další skupinou neschopnou pravého duchovního života byli saduceové. Saduceové nevěřili ve vzkříšení těla a nesmrtelnost duše s posmrtnou odplatou, existenci dobrých i zlých andělů, Boží prozřetelnost a svobodu vůle. Pro tyto postoje pro ně byl velmi důležitý majetek, peníze a moc. Je logické, že člověk saducejského smýšlení může být velmi dobrým sportovcem, protože jeho víra je velmi povrchní a ve skutečnosti podřizuje svůj život sportovnímu úspěchu. 

   Příkladem oddanosti a zbožnosti jsou ve Starém zákoně  jedinci jako Abrahám, Josef egyptský, někteří králové jako David a proroci. Novozákonní zbožnost je Ježíšem Kristem ukázána zvláště v horském kázání Mt 5-7 kapitola. Jde o zbožnost niternou projevující se upřímnými skutky. Pouhá vnějškovost je odmítnuta nejvíce v 23.kapitole Matoušova evangelia různými „běda vám“. 

   Tak jako sportovec musí za svým cílem překonávat různé útrapy a překážky, tak je to se zbožností a to všeobecně, II Tim 3,12: „Všichni kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši budou trpět pronásledování.“ Je možné být špatným sportovcem i špatně zbožný. 

   O špatné zbožnosti píše sv. Pavel takto, II Tim 3,1-5: „Buď si vědom toho, že v posledních dnech nastanou těžké chvíle. Lidé budou sobečtí, chtiví peněz, vychloubační, pyšní, na cti utrhační, rodičů neposlušní, nevděční, bohaprázdní, bez citu, nesmířliví, pomlouvační, nevázaní, hrubí, k dobrému neteční, zrádní, drzí, nadutí a milující rozkoš víc než Boha. Budou sice navenek ukazovat zbožnost. Ale ve skutečnosti ji mít nebudou. Od takových lidí se odvracej.“ 

   Věci jsou často propojeny a jedna vede k druhé. Tak je zbožnost propojena k dalším ctnostem a o tom píše apoštol a papež Petr v II Petr 1,5-7: „A proto se věnujte s celou horlivostí tomu, abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec.“ Pravá zbožnost se projevuje dobrým vztahem k Bohu a lidem. O zbožnosti ve vztahu k druhým lidem píše sv. Jakub ve svém listu 1,27: „Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněným od světa.“ 

   Zbožný člověk uvažuje tak, že více peněz dává na oslavu Boha a pomoc chudým než  na sport. Asketické poučení ze sportu máme u sv. Pavla  v I Kor 9,26-27: „Já tedy také běžím o závod, ale ne jen tak bez cíle, i já zápasím pěstí, ale ne tak jako bych jen bil do vzduchu. Držím však svoje tělo v tuhé kázni a podrobuji si ho, aby se snad nestalo, že bych kázal druhým, a sám byl přitom zavržen.“ Ze sportovního prostředí je poučení v II Tim 2,5: „Stejně tak je tomu v závodě u zápasníků: nedostane vítězný věnec, kdo si při zápase nepočíná podle pravidel.“ Porušením křestních pravidel je to, když se sport stane důležitější než Bůh, což je modloslužba. Toto se může konat aktivně jako u sportovců a to nejen vrcholových, ale i pasivně, když se kvůli sledování sportu vypustí Boží věci. Tak jako se na podvádění při sportovních výkonech přijde až později, tak se přijde časem i na podvádění ve zbožnosti. Zbožný člověk ví, že Bůh ví všechno a nemůže ho nikdo podvést a dostane spravedlivou odměnu nebo trest. 

   Je známo heslo: „Ve zdravém těle zdravý duch.“  Ano zdravý pohyb jak jej umožňuje sport vedoucí k méně tělesných neduhů je namístě. Víme, že tzv. vrcholový sport bohužel má mnoho opačných výsledků a tak vzniklo: „Vrcholovým sportem k trvalé invaliditě.“ V případě nezaviněných tělesných neduhů často platí, že tyto neduhy jako rakovina a jiné vedou k nalezení vztahu k Bohu a zbožnosti, o něž člověk při tělesném zdraví a někdy i sportování nestál. Sport je vhodným vyplněním času pro děti a mládež, protože zahálka je matka všech neřestí. Vychovatelé, kteří umí dobře skloubit sportování dětí a mládeže se zbožností jsou duchovním pokladem. Sledování sportovního zápolení je pro děti a mládež i dospělé rozhodně lepší než sledování pornografie. 

   Sport pomíjí, ale Bůh trvá navěky. Mazání olejem při křtu naznačuje duchovní zápas a nutnost přemoci zlého ducha, který se převléká za anděla světla a působí na smysly a fantazii člověka třeba i skrze sport tak, aby člověk zapomněl na Boha a pohrdl Bohem.

Svatý Pius V. a tradice

   Svatý Pius V. 13. července 1570, v pátého roce pontifikátu uvádí do života misál a píše k němu v Quo primum: „Jakmile jsme byli uvedeni do čela apoštolského úřadu, napnuli jsme pro něj rádi ducha a naše síly a zaměřili jsme všechny myšlenky k udržení ryzího církevního ritu. To jsme se snažili učinit za pomoci samého Boha a veškerým vynaloženým úsilím. Když jsme museli mezi jinými dekrety posvátného Tridentského koncilu učinit usnesení o vydání a nápravě posvátných knih katechismu, misálu a breviáře a když již byl s pomocí Boží vydán katechismus ke vzdělání lidu a breviář upraven ke vzdávání chvály Bohu, aby se misál shodoval s breviářem (protože je velmi nutné, aby byl v Boží církvi jeden způsob uctívání žalmů, jeden ritus sloužení mše), zdá se již nezbytné, abychom co nejdříve uvažovali, co by v tomto směru ještě zbývalo učinit, totiž vydat samotný misál. Proto jsme uznali za vhodné svěřit tento obtížný úkol vybraným učeným mužům; ti pak pečlivě všechno srovnali se starými kodexy naší Vatikánské knihovny a s jinými odevšad shromážděnými, opravenými a neporušenými kodexy; a taktéž s vážnými spisy starých osvědčených autorů, kteří Nám zanechali památky o posvátné zvyklosti svých obřadů a uvedli v původní stav tentýž misál a ritus podle dávné normy svatých Otců.“ Těmito slovy oznamuje, že misál je v souladu s liturgickou zdravou tradicí a věrný bohoslužbě předků. 

   Quo primum oznamuje, jaká liturgie je legitimní:„(…)ledaže by od samého začátku zřízení byla (mše) schválena Apoštolskou stolicí buď samotným zřízením nebo zvykem, který by byl v týchž kostelech zachováván nepřetržitě alespoň dvě stě let. Těm nijak neodnímáme ani zmíněné ustanovení, ani zvyk sloužení mše. Kdyby se jim více zamlouval tento misál, o nějž jsme se starali aby byl vydán, svolujeme, aby se souhlasem biskupa, preláta a celé kapituly, aniž by jim v tom kdo bránil, podle něho mohli sloužit mše. Všem pak ostatním zmíněným kostelům odnímáme užívání těch misálů a stanovíme a nařizujeme tímto navždy platným ustanovením, aby pod trestem naší nevole úplně a zcela byly odloženy misály a k tomu misálu námi nedávno vydaného nesmělo být nikdy nic přidáno, ubráno, tím spíše měněno. Nařizujeme, a to přísně všem i jednotlivým patriarchům řečených kostelů, administrátorům a osobám honosícím se jakoukoliv církevní hodností, byť by to byli kardinálové svaté církve římské nebo jakéhokoli jiného stupně a předního místa, nařizujeme jim mocí svaté poslušnosti, aby se napříště zcela vzdali všech ostatních způsobů a ritů podle jiných misálů jakkoli starobylých, které se dosud obvykle zachovávaly, a zcela je odložili a zpívali i četli podle ritu a způsobu a normy, která se tímto misálem námi nyní podává a nechť také při sloužení mše se neodvažují přidávat nebo předčítat jiné ceremonie nebo modlitby, než jak je obsahuje tento náš misál.“ 

   S vědomím souladu s pravou tradicí hledí Quo primum do budoucnosti a zavazuje k jeho užívání: „Ani vysocí hodnostáři, administrátoři, kanovníci, kaplani a jiní kněží světští nebo jakéhokoliv řádu jakýmkoliv jménem nazývaní, nemohou být vázáni sloužit mši jinak, než jak je námi stanoveno. A nikdy nemohou být kýmkoliv donuceni a dohnáni ke změně tohoto misálu, ani přítomná listina nemůže být nikdy odvolána nebo zmírněna, nýbrž zároveň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná.“ 

   Tato rozhodnost byla odezvou na bludy Martina Luthera: „Předně prohlašujeme, že není naším úmyslem absolutně odstranit každou bohoslužbu, nýbrž pouze tu, které se užívá, a oprostit ji od všech dodatků, jimiž byla znečištěna. Mluvím především o ohavném kánonu, který je snůškou kalu. Ze mše byla udělána oběť a připojena obětní modlitba. Mše není obětí nebo skutkem obětujícího. My ji považujeme za svátost nebo odkaz. Nazýváme ji požehnáním, eucharistií, stolem Páně aneb večeří na paměť Páně. Můžeme ji podle libosti nazývat jakkoli, pokud ji neposkvrňujeme jménem ‚oběť‘ nebo ‚skutek‘“ „Werke, Bd. XI, S. 774). – „Bude-li odstraněna mše, myslím, že tím bude zničeno i papežství“ (Contra Henricum Angliae Regem, Werke, Bd. X, sec. II). 

   II.Vatikánský koncil v článku č.4. konstituce o liturgii hlásá: „Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že Svatá Matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány.“  Je věrnost tradici deklarována čl. 4 SC II.VK shodná s tou tradicí na niž se odvolával Pius V. a jejímž výrazem je misál Pia V? 

   Užívávání misálu alespoň 200 let, o němž píše Quo primum dvojnásobně splnil misál Pia V. v době vydání misálu Pavla VI. Nutnost jeho trvání je dána i tresty, jimiž sv. Pius V. hrozí těm, kdo jej zavrhnou: „Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zákazu, ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.“ Dotaz na misál sv. Pia V. v současnosti projeví velkou liturgickou neznalost jak v teorii tak v praxi. 

   Z doby po tridentském koncilu jsou pouze dva svatí papežové: sv. Pius V. a sv. Pius X. Se zavržením misálu Pia V. je  podobné  zavržení  boje proti bludům. PhDr. Radomír Malý v knížce „Je dovoleno bránit inkvizici?“ uvádí sv. Pia V. mezi řadou svatých inkvizitorů a ukazuje, že role inkvizitora řádně vykonávaná je slučitelná se svatostí. Sv. Pius V. působil v roli generálního inkvizitora římské inkvizice. Byl inkvizitorem 25 let. Soudil více než tisícovku lidí. Při procesech, které vedl neužíval nikdy mučení a na smrt byly za něj odsouzeny dvě osoby, přičemž se jednalo o žháře církevních objektů a vrahy. Pius V. jako vzorný představitel katolické Církve vedl rozhodný boj proti bludům podle zásady: „Bludy nenávidět, bloudícího milovat.“ 

   Učený dominikán Pius V. zavázal Církev k modlitbě růžence a projevil cit pro lidovou zbožnost. Rozvoj modlitby růžence po Tridentském koncilu  by při věrnosti stejné tradici měl být pozorován i po II. Vatikánském koncilu.
                                 

Bezdětné manželství a majetek

     Sv. Jindřich je nám vysvětlením, jak Církev přijde k majetku. Narodil se v roce 973 v Hildesheimu v Bavorsku. Byl vychován pod dohledem řezenského biskupa, sv. Wolfganga. Sv. Wolfgang umožnil vznik biskupství v Praze. Když mu jeho rádci jednohlasně radili, aby si ponechal pravomoc nad Čechy, odpověděl: „Vidíme, že se pod zemí té provincie skrývá vzácná perla, a nezískáme ji, leda za tu cenu, že prodáme, co nám patří. Poslyšte proto, co pravím. Hle, já rád dám sám sebe i všechen svůj majetek, jen aby tam dům Boží dostal pevné základy, aby tamější církev byla posílena.“ 

   Toto velkodušné smýšlení a jednání si osvojil sv. Jindřich. Stal se králem německým (1002) a italským (1004); roku 1014 císařem římským. Podporoval misijní činnost a reformní hnutí v církvi. Zakládal kláštery a nové diecéze. Spolu se svou manželkou Kunhutou založili biskupský kostel v Bambergu, kde jsou oba pohřbeni. Jejich manželství bylo bezdětné, proto se rozhodli žít v naprosté zdrženlivosti. Jindřich II. zemřel 13. VII. 1024 a za svatého byl prohlášen v roce 1146. Po jeho smrti vstoupila jeho manželka do kláštera benediktinek v Kaufungen a také ona zemřela v pověsti svatosti (1033 nebo 1039) Jak prozíravě se svatý Jindřich staral i do budoucna o mír a pokoj pro nové biskupství, které založil, dokládá stvrzovací listinu:           

    „Jindřich, král z dobroty Boží, která všechno řídí, všem dítkám Církve, nynějším i budoucím. Blahodárná nauka Písma svatého nás vede a povzbuzuje k tomu, abychom opustili časné statky, nechali stranou pozemské výhody a snažili se získat věčný a trvalý příbytek v nebi. Neboť pozemská sláva, jíž se nám dostane, je prchavá a prázdná, jestliže při ní nemyslíme na nebeskou věčnost. Ale Bůh se ve svém slitování postaral lidstvu o užitečný lék tím, že dal možnost získat za pozemské jmění podíl v nebeské vlasti. Pamětlivi této Boží dobroty a s vědomím, že jsme byli povýšeni ke královské důstojnosti bez zásluh, jenom z Božího slitování, považujeme za vhodné zvelebovat kostely, postavené našimi předchůdci, a k větší Boží slávě budovat také nové a prokazovat jim poctu dary, jimiž se projeví naše vděčná zbožnost. Neboť nechceme být hluší k příkazům Páně, ale poslušně dbát božských rad, a proto poklady, jimiž nás zahrnula Boží štědrost, chceme ukládat v nebi, kde zloději nevykopávají ani nekradou, a kde nerozežírá ani rez ani mol, a kde také naše srdce s touhou a láskou často prodlévá, když si připomínáme, co jsme tam shromáždili. Proto dáváme na vědomí celému společenství věřících, že jsme místo z našeho otcovského dědictví, zvané Bamberk, povýšili na sídlo biskupské, a přejeme si, aby se tam slavně konala památka na nás i na naše rodiče a aby se tam neustále slavila spasitelná oběť za všechny pravověrné křesťany.“ 

    Pokud by např. Václav Havel byl dobrým katolickým křesťanem, tak mohl při své bezdětnosti následovat sv. Jindřicha v jeho manželské čistotě a rovněž dary svého majetku pomoci Církvi. Tím by byl dán i předpoklad, že o takovém člověku se může uvažovat, že přišel do nebe. Byla by to i odpověď na otázky jak katolická Církev přišla k majetku. Největším bohatstvím Církve jsou dobří křesťané. Lidé jako svatý Wolfgang a sv. Jindřich vytvořili nejcennější majetek Církve, jímž je vzorný neboli svatý život. Tito dobří a svatí křesťané pamatují na Církev i majetkem. A pokud jsou křesťané špatní, tak spravují majetek duchovní neboli víru i hmotný k ní potřebný špatně. Lidé svatého života moudře pamatují na Církev penězi a majetkem a nedělají ostudu při jeho užívání.