Advent a Poslední soud

      Advent neboli příchod má mít i rozměr adventního očekávání  Posledního soudu. Při prožívání adventu ve smyslu přípravy na vánoce si mám  připustit: „Možná nastane i konec světa.“ Podobně si mám připustit v adventu s přípravou na vánoce i advent ve chvíli smrti a soukromého soudu: „Možná během tohoto adventu přípravy na vánoce zemřu.“ Kdo je připravený na smrt je připravený i na Poslední soud. Myslet v adventu více na Poslední soud a smrt není běžné. První papež Petr ve svém listě (II Pt 3,3) píše: „To především vězte, že v posledních dnech přijdou  se svým posměchem posměvači, žijící podle svých špatných žádostí, a budou říkat: „Kdepak je ten jeho slíbený příchod?“ Slova písně „Ejhle Hospodin přijde a všichni jeho svatí s ním“ nám dávají jistotu, že ten, kdo následuje příklady svatých na Posledním i soukromém soudu obstojí. Téma Posledního soudu se připomíná ve vyznání víry často slovy: „Sedí(Ježíš Kristus) po pravici Otce, odtud přijde soudit živé i mrtvé. K poslednímu soudu několik dalších osvědčených autorů:

      Sv. Justin, mučedník v roce 165,  První apologie: „Proroci předpověděli dvojí Kristův příchod. První se již stal, když Kristus přišel a nikdo si ho nevážil a když trpěl. Při druhém příchodu z nebes ve slávě se svým andělským vojskem vzkřísí těla všech lidí, kteří kdy žili, tělo dobrých oblékne do nesmrtelnosti, těla nespravedlivých pošle se špatnými anděly do věčného ohně, aby věčně pociťovali muka“ 

      V liturgii sv. Jana Z. (4.stol.):„Prosme, abychom svůj život skončili křesťansky, bez bolesti, bez hanby, a v pokoji a dobře obstáli na strašném soudu Kristově“ 

      Sv. Tomáš A., Summa teologická III,59: „Časný život člověka o sobě končí smrtí, přece zůstává z části závislý na budoucnosti. A to  jedním způsobem v paměti lidí, u nichž někdy zůstane proti pravdě v dobré nebo ve špatné pověsti. Jiným způsobem v dětech...jsou špatné děti mnohých dobrých a naopak. Třetím způsobem, co  do účinku svých skutků, jako z bludu Ariova bují nevěra až do konce světa a až tam prospívá víra z kázání apoštolů. Čtvrtým způsobem co do těla, jemuž se někdy dostane čestného pohřbení, někdy však zůstává nepohřbeno a konečně zpráchniví a zmizí. Pátým způsobem v tom, na čem člověk utkvěl svým citem, třeba na některých časných věcech, z nichž některé rychleji skončí jiné déle trvají. To pak všechno je podrobeno hodnocení Božího soudu. A proto o tom všem nelze mít dokonalý a jasný soud dokud trvá běh tohoto času. A proto musí být konečný soud v poslední den“

      Doplněk 73 Summy teologické:„Jak totiž píše Augustin Hesychiovi O konci světa, znamení, která čteme v evangeliích, nejen náleží k příchodu Krista na soud, nýbrž také k době zboření Jeruzaléma a k příchodu, jímž Kristus ustavičně navštěvuje svou Církev.“

      Vzor kněží sv. Jan Vianney a jeho kázání: „Na světě člověk vždy najde něco na svou obranu; pýcha ho neopouští dokonce ani při svaté zpovědi, kde by přece měl na sebe žalovat. A tu se jedni vymlouvají na nevědomost, druzí na silné pokušení, jiní na příležitosti a špatné příklady. To je normální obrana hříšníků, tímto způsobem zlehčují své špatné činy. Uvidíte na Posledním soudu, když stanete před rozhněvaným Stvořitelem, který všechno viděl, všechno spočítal a zvážil, co budete schopni vy, zatvrzelí hříšníci, říci na svou obranu.“

       „Víme, že souzeni budeme dvakrát: na konci světa se všemi lidmi a bezprostředně po skonání. Lidský život je možné shrnout do tří slov: žít, zemřít a jít na soud. Tomuto nezměnitelnému řádu nikdo neunikne. Rodíme se, abychom zemřeli; umíráme, abychom šli na soud, který rozhodne o našem věčném štěstí nebo neštěstí. Poslední soud, na který musíme jít všichni, bude pouze ohlášením výroku, který padne v hodině smrti.“

      „Na sebe samé spoléhat nemůžeme, můžeme počítat pouze s Božím milosrdenstvím a s nekonečnými zásluhami Ježíše Krista. Jako děti Adama zasluhujeme peklo. Jak dobrý, jak milosrdný je Bůh, který nekonečná dobra – dobra, která sami sobě nemůžeme zasloužit – nám zaslíbil.“

      „Dnes se bezbožný člověk nebojí moci Boží, protože na světě vidí těžké poklesky, které beztrestně procházejí. Často má dokonce smělost, že říká: „Bůh není, peklo není.“ Anebo: „Bůh se nezajímá o zemi ani o skutky lidí.“ Posečkejme trochu a podívejme se, jak v  tom velkém dnu soudu Bůh ukáže svou moc a jak se všechny národy přesvědčí, že on zároveň všechno věděl a všechno spočetl.“

      „Při stvoření světa a všeho, co se na něm nachází, neměl Bůh svědky. Když ho bude ničit, spatří to všechny národy a budou muset vyznat, že je všemohoucí.“
                                            Michelangelo: Poslední soud

   

      II. cařihradský koncil 553 učí: "Jeden je totiž Bůh Otec, od něhož jsou všechny věci; jeden je Pán Ježíš Kristus, skrze něhož jsou všechny věci; jeden je Duch Svatý v němž jsou  všechny věci." Mezi všechny věci patří i soud všech věcí.     
Sv. Jan Vianney: "Což si bezbožníci nedělali legraci ze svého pastýře a z napomínání, která slyšeli v kostele? Nechlubili se svou nevírou? Nepovažovali se za lepší než praktikující křesťané? Neposmívali se často zpovědím, nerouhali se hanebně? Nehlásali nevěrci veřejně, že smrtí všechno skončí? Teď na Posledním Soudu budou zoufat, přiznají se ke své bezbožnosti a budou žebrat o Boží milosrdenství. Pro vás už všechno skončilo, vaším údělem je peklo!“

      Věci související s Posledním soudem popisuje zvláště kniha Apokalypsa.  Sv. Řehoř vložil do kánonu mše sv. prosbu za Poslední  a soukromý soud: „…dej ať jsme vytrženi z věčné záhuby a připočteni k zástupu tvých vyvolených.“

Postoj k ateismu

      Podle Vatican insider (21. září) připravila Johana Bronková článek „Proč koncil mlčel o komunismu“. Byl zveřejněn 1.10.2011 na webových stránkách české sekce vatikánského rozhlasu:

      „Ačkoliv byl komunismus ve 20. století bezpochyby nejvýraznějším jevem s nejtrvalejšími důsledky, koncil, který vydal konstituci o Církvi v dnešním světě, se o něm vůbec nezmiňuje. Komunismus předepsal lidem ateismus jako oficiální filosofii nebo spíš státní náboženství, ale koncil ačkoliv se ateismem zabýval, toto ani slovem nezmínil. V době zasedání koncilu byla komunistická vězení místy nevýslovného utrpení a pokořování mnoha „svědků víry“, ale koncil se o tom nezmiňuje. Čím je vedle tohoto mlčení údajné mlčení k nacistickým zločinům, které někteří katolíci, včetně některých účastníků koncilu, vyčítají Piu XII.“ – napsal před čtyřmi lety ve svých pamětech nestor italské církve, kard. Giacomo Biffi.

      Slova tohoto dlouholetého boloňského arcibiskupa znovu zazněla v minulých dnech při prezentaci knihy Jeana Madirana „Dohoda z Metz“. Věnuje se tajné a nepsané úmluvě Vatikánu a Moskvy uzavřené právě v Metách. O co v ní šlo? Jan XXIII. požádal pravoslavnou církev, aby vyslala své pozorovatele na koncil. Moskevský patriarchát účast odmítl. Na druhé straně Kreml dobře věděl, že v rámci oficiálních předkoncilních konzultací o tématech, jimiž se má koncil zabývat, velká část biskupů apelovala na oficiální odsouzení komunismu. Janu XXIII. tolik záleželo na přítomnosti představitelů ruského pravoslaví, že za jejich příjezd nabídl Moskvě mlčení o komunismu. Právě toho se týkalo setkání v Metách, kterého se za Svatý stolec účastnil kard. Eugène Tisserant, tehdejší děkan kardinálského sboru, a za druhou stranu jaroslavský metropolita, arcibiskup Nikodém.

      Při rekonstrukci dohody z Metz se Jean Madiran odvolává na vzpomínky biskupa tohoto francouzského města, který veřejně prohlásil: „Právě v našem regionu došlo k incognito setkání kard. Tisseranta s arcibiskupem Nikodémem. Arcibiskup Nikodém souhlasil s tím, aby do Moskvy bylo odesláno oficiální pozvání s ujištěním o nepolitickém charakteru koncilu. Francouzský spisovatel a novinář připomíná také vzpomínky německého teologa Bernarda Häringa, sekretáře a koordinátora redakčního výboru koncilní konstituce O Církvi v dnešním světě: „Věděl jsem s naprostou jistotou – píše Häring – že papež Jan slíbil moskevské vládě, že koncil nevydá žádné odsouzení komunismu, aby se jej – díky tomu – mohli účastnit pozorovatelé ruské pravoslavné církve.“

      Existenci dohody mezi Moskvou a Vatikánem potvrdil v roce 1963 také bulletin Francouzské komunistické strany „France Nouvelle“. Čteme v něm: katolická církev „se nemůže spokojit s povrchním antikomunismem. Sama se konec konců zavázala u příležitosti dialogu s Ruskou pravoslavnou církví, že během koncilu nijak přímo nezaútočí na komunistický režim.“ O garancích poskytnutých Moskvě Janem XXIII. psal v roce 1963 také katolický deník La Croix.

      Jan XXIII. stejně jako později Pavel VI. dohodu z Metz dodrželi. Když v roce 1965 více než 400 otců koncilu podepsalo petici s žádostí, aby se Gaudium et Spes zabývala také problémem komunismu, byl jejich apel odmítnut bez vysvětlení a jakékoliv další diskuse behěm zasedání. Když pak 15. listopadu 1965 vypočítával Pavel VI. ve svých poznámkách úkoly koncilu, jmenoval mezi nimi: „nezmiňovat se o komunismu“, a poznamenal k tomu letopočet 1962, což – jak se zdá – bezprostředně odkazuje k tajnému setkání v Metách.“

      Ve své pastorační instrukci z roku 1871, náležitě schválené Piem IX., švýcarští biskupové učí: „Papež není neomylný ani jako člověk, ani jako učenec, ani jako kněz nebo biskup, ani jako světský vládce, soudce nebo zákonodárce. Není neomylný nebo bezchybný ve svém životě nebo chování, svých politických názorech nebo ve svých stycích s vladaři, a dokonce ani při řízení Církve. Papež je neomylný výhradně a výlučně, když jako nejvyšší učitel Církve vyhlašuje ve věcech víry a mravů definici, která musí být věřícími povinně přijata a zastávána.“  Rozhodnutí Jana XXIII o ateismu patří mezi politické, s kterými se nemusí katolický křesťan ztotožnit.

      Kurs Jana XXIII. se projevuje i v misále Pavla VI., v modlitbě za ty, kdo nevěří v Boha: „Modleme se také za ty, kdo v Boha nevěří. Kéž žijí poctivě podle svého poznání, aby k Bohu nakonec došli.“ – „Všemohoucí, věčný Bože, stvořiteli všech lidí, ty jsi jediné dobro a jenom v tobě je pravý pokoj. Smiluj se nade všemi, kteří o tobě nevědí, a dej, ať konají dobro a přes všechny překážky dosáhnou pokoje. A těm, kdo v tebe věří dej, ať jejich život uprostřed nevěřících je znamením tvé lásky, aby každý, kdo se s nimi setká, sekal se s tebou, pravým Bohem a Otcem všech lidí. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.“

      Dřívější(tradiční) znění v misále Pia V. se jasně vyjadřuje ke zlu ateismu a nemá pro něj pochopení: „Modleme se i za pohany, aby všemohoucí Bůh odstranil nepravost z jejich srdcí, aby zanechali svých model a obrátili se k Bohu živému a pravému i jedinému Synu jeho Ježíši Kristu, Bohu a Pánu našemu.“ – „Všemohoucí, věčný Bože, jenž nechceš smrt hříšníků, ale život, přijmi milostivě naši modlitbu a vysvoboď je od modloslužebnictví a přidruž je k své svaté Církvi ke chvále a cti svého jména. Skrze Pána našeho Ježíše Krista, Syna svého. Amen.“
    I. vatikánský koncil  z roku  1870 učí: „Svatá matka Církev tvrdí a učí, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu."  Tím je přiznána nejen papeži, ale každému, byť jiným způsobem, možnost neomylnosti.  Ateismus zavrhuje stejný I.vatikánský koncil takto: "Kdo by řekl, že jediného a pravého Boha, našeho Stvořitele a Pána, nelze ze stvořených věcí přirozeným světlem rozumu s jistotou poznat, anathema sit “

Užívání svátostin

     Při stravování se má dbát na správný jídelníček. Obdobou chleba jako běžné a nutné součásti potravy pro tělo je pro život duše Eucharistie. Někteří lidé mají zvláštní dietu anebo je dokonce jejich život udržován umělou výživou. Tomu odpovídá, že účinek Eucharistie je nahrazen za zvláštních okolností jiným způsobem( např. duchovní svaté příjímání). Tak jako užitek z umělé výživy předpokládá  vůli žít, tak vůle přijmout milost působí i při těchto zvláštních okolnostech. Kromě hlavního jídla jsou pro tělesné zdraví důležité vitamíny. Lidé si doplňují vitamíny i uměle skrze chemicky vyrobené přípravky a jsou ve snaze vitamíny mít vynalézaví, protože ví, jak moc je potřebují.

     Arcibiskup Marcel Lefebvre přirovnává svátostiny k vitamínům. Účel vitamínů není nahradit chleba a běžné jídlo. Účel svátostin není nahradit svátosti. Ten, kdo dbá o vitamíny, ten obvykle dbá o správné stravování. Ten, kdo dobře užívá svátostiny, ten obvykle správně užívá i svátosti. Svátostinou je například svěcená voda. Užívá se pří svátosti křtu a ten, kdo ji správně užívá jako svátostinu, ten si obvykle váží i svého křtu. Mezi svátostiny patří žehnání osob, jídla, předmětů a míst. Zvláštní svátostinou je exorcismus.  Jednoduchý se koná před křtem.  Smyslem exorcismu jako každé svátostiny je zaměřit člověka k Bohu a zamezit vlivu ďábla. V tomto smyslu je možné posvětit nejen kostel a zvony, ale i dům, automobil nebo počítač.

     Na jednom obrázku pana Lady je v místnosti hospodská bitka a nápis: „Našemu konání buď Boží požehnání.“ To by se mohlo stát i v hospodě, která by byla požehnaná.  Požehnání je jedna věc a vůle je přijmou věc druhá. Podobně je tomu u svátostí. Jedna věc je udělení milosti a vůle v souladu s udělenou milostí žít věc druhá. Tak jako je možné nesprávně užívat jídlo, tak je možné nesprávně užívat i vitamíny. Tak jako je možné nesprávně, svatokrádežněm přijímat svátosti, tak je možné i nesprávně užívat svátostiny. Tak jako nebezpečí při užívání jídla a vitamínů má vést k obezřetnosti, tak je tomu i svátostí a svátostin.

     Vitamíny jsou různé a jsou i různé svátostiny. Účinnost svátostí a svátostin je z Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. V zimním období se doporučuje více užívat vitamíny. Zimnímu období duchovního života, kdy je více obtíží, nástrah a pokušení, má odpovídat i větší užívání svátostin. Nad pravým opakem běduje exorcista Raul Salvucci ve své knize „Zkušenosti exorcisty“, v níž  připomíná z knihy exorcisty Gabriela Amortha: „Při exorcizaci vody, oleje, soli není třeba exorcisty, ale stačí jakýkoli kněz. Je však třeba vyhledat někoho, kdo by nám věřil, a kdy by věděl, že v Rituále existují tato specifická požehnání. Mnohem více je těch, kteří o tom nevědí a vysmějí se tomu, kdo je vyžaduje.“ Vůbec nevadí jsou-li modlitby konány latinsky, dokonce to může být lepší, protože nesprávný překlad může mít vliv na  kvalitu modlitby.

     Blahodárné účinky, jež máme  očekávat ukazuje tato modlitba nad solí: „Tato exorcizovaná sůl ať přinese všem, kteří ji budou užívat, zdraví pro duši a tělo. Z místa, kde bude ponechána, ať odejde každá záludnost, každý přelud, každá lstivost a každý ďábelský klam a každý nečistý duch.“  Podobné účinky přináší exorcizovaná voda nebo olej. 

      Pokud zájem o svátostiny pokulhává za zájmem o vitaminy, tak je to známka slabě prožívaného křesťanského  života.