Upálení svatí

    Sv. Anastázie je oběť protikřesťanské zloby a přišla o život při megaupalování. Je jmenována v prvním kánonu mše svaté. Schallerův misálek píše k 25.12., Boží hod vánoční: „Dnes uctívá Církev sv. také památku sv. Anastázie, která byla umučena právě na slavnost Narození Páně. V jejím kostele v Římě slavil kdysi papež druhou mši sv. o vánocích. I.Vondruška píše o její smrti za císaře Diokleciána v Životopise svatých: „Byla odvedena do žaláře a tam trápena hladem. Konečně byla vyhnána na ostrov Palmyru a tam byla ještě  s jinými mučedníky, 200 muži a 70 ženami upálena. Rok smrti je asi 304.“ 

    Sv. Polycarp je biskup ustanovený sv. apoštolem Janem. Z listu církevní obce ve Smyrně o mučednické smrti svatého Polykarpa roku 153: „Když ho však chtěli ještě přibít hřeby, řekl: „Nechte mě takto. Ten, jenž mi dopřál vytrpět smrt ohněm, mi dá také sílu, abych i bez vašeho zajištění hřeby zůstal v plameni klidně stát.“ Nepřibili ho tedy, jen ho přivázali. Když tedy složil ruce za záda a byl spoután jako nejlepší beránek, vybraný k oběti z velkého stáda, byl připraven jako celopal, v němž Bůh nalezl zalíbení, a s očima upřenýma k nebi řekl: „Pane Bože všemohoucí, Otče milovaného a požehnaného Syna tvého Ježíše Krista, který nám o tobě zvěstoval, Bože všech andělů a mocností a všeho stvoření, Bože všech pokolení spravedlivých, kteří žili před tvou tváří! Velebím tě, neboť tohoto dne a v této hodině jsi mi dopřál, abych směl ve sboru mučedníků pít z kalicha tvého Krista, na vzkříšení k věčnému životu duše i těla, v neporušenosti skrze Ducha Svatého. Kéž jsem mezi ně dnes před tvou tváří přijat jako oběť znamenitá, hodná tvého zalíbení, tak jaks mi to určil a oznámil a jak to nyní naplňuješ, neboť tys Bůh pravdy, který nezná lži. A proto tě za všechno chválím a velebím, za všechno tě oslavuji skrze věčného a nebeského velekněze Ježíše Krista, tvého milovaného Syna, neboť skrze něho je tvoje všechna sláva, s ním a se Svatým Duchem, nyní i po všechny budoucí věky. Amen.“ Když vyslovil „Amen“ a dokončil svou modlitbu, zapálili pochopové hranici. A když plameny vysoko vyšlehly, spatřili jsme my, kterým bylo dovoleno přihlížet, veliký div. I proto jsme byli zachováni, abychom mohli i jiným zvěstovat, co se přihodilo. Oheň se totiž vyklenul jako když vítr napne lodní plachtu a obloukem obklopil mučedníkovo tělo. To neskýtalo uprostřed ohně pohled, jako by se pálilo maso, ale jako když se peče chléb anebo jako když září v peci tříbené zlato a stříbro. A také jsme ucítili takovou vůni, jako když zavoní kadidlo nebo nějaká jiná vzácná vůně.“ 

     V městě sv. Polycarpa Smyrně byl roku 250 upálen kněz svatý Pionius, jenž napsal apologii neboli obranu víry. Rozsudek prokonzula Quintiliana zněl takto: „Pionius, muž bohaprázdný, který se prohlásil za křesťana, buď stráven mstícím ohněm, bohům na zadostiučinění, lidu na zastrašení.“ Poslední slova sv. Pioniuse jsou: „Amen, ó Pane, vezmi mou duši k sobě!“ 

    Svatý Januárius, patron Neapole, se narodil v Neapoli v polovině 3. století. Stal se knězem a pak biskupem v Beneventu. V době císaře Diokleciána Januárius navštěvoval uvězněné křesťany a dodával jim odvahy ve víře. Byl při tom zatčen. Když se prokonzul Timotej dověděl, že jde o biskupa, poručil ho předvést a řekl mu: „Protože jsi ze vznešeného rodu, vyzývám tě, abys podle příkazu císaře obětoval bohům. Jestliže to odmítneš, budu tě tak mučit, že se nad tím tvůj Bůh zděsí.“ Biskup Januárius odpověděl: „Nerouhej se, aby se na tebe Bůh, Stvořitel nebe i země, nerozhněval.“ Za to byl odsouzen a vhozen do rozpálené pece. Plameny mu šlehaly přes hlavu, ale jeho vlasy zůstávaly nepoškozené. Soudce to pokládal za dílo zlých duchů. Januárius byl znovu vyslýchán, uvržen do vězení a s dalšími kleriky odsouzen k smrti. V amfiteátru v Pozzuoli byli předhozeni dravé zvěři, ale zvířata jim ani v nejmenším neublížila. Zoufalý místodržící vynesl nový rozsudek. Biskup Januárius byl potom sťat mečem a jeho šest druhů, Socius, Festus, Desiderius, Gantiol, Eutychius a Akutius, zemřeli v sirnatých pramenech v Pozzuoli. Jedna zbožná žena nabrala krev biskupa mučedníka do ampulek, které jsou dodnes předmětem úcty a dvakrát ročně, 1. května a 19. září, krev zkapalní jako čerstvá. 

    I.Vondruška napsal o současnici Jana Husa sv. Janě z Arku: „Z plamenů ujištovala: „Nejsem kacířkou; hlasy, které jsem slyšela, pocházely od Boha. Co jsem činila, činila jsem z Boží vůle. Poté umírajíc volala: „Ježíši! Ježíši! Ježíši! Všichni plakali, Francouzi i Angličané, kněží i soudcové, kardinál vindchesterský, ba i vyšetřující soudce Petr Cauchon, biskup bauvaisský, zakoupený zájmům anglickým. Obklopena ohněm a kouřem volala jména svatá, jméno Panny Marie, jméno Ježíš. Poslední slova byla: „Neoklamaly mne mé hlasy. Ježíši! Ježíši!“; načež vypustila duši. Nespravedliví soudci sešli bídnou smrtí, jak Johanna předpověděla. Král Karel VII.chtěl čest její zachránit. Roku 1451 bylo vyšetřováním zjištěno, že odsouzena byla nespravedlivě. Roku 1455 konala se revize jejího procesu za předsednictva arcibiskupa remešského. Tu byla opět její nevina zjištěna a tento rozsudek byl v Ruenu slavnostně prohlášen.“ 

     Blahoslavený Karel Spinola se narodil v Praze roku 1564 a byl upálen roku 1622. Takto o něm píše I.Vondruška: „Pak byla zapálena hranice. Odsouzenci stáli opodál, jsouce přivázání ke kolům, aby nebyli náhle usmrceni, nýbrž aby byli znenáhla sálajícím horkem blízkého ohně utrápeni. Hrozným mukám nedokázali odolat tři Japonci; odtrhli se od kolů, utekli a vzývali pohanskou modlu; ale vladařův náměstek je dal zahnat zpět do plamenů. Jiný Japonec také utekl od kolu, ale vzpamatoval se, vrátil a uhořel. Žádný z těchto čtyř uvedených se nepokládá za mučedníka. Uhořela statečná Lucia Freitas. Trápení Karla Spinoly trvalo půl druhé hodiny. Nejdéle se trápil jesuitský kněz Šebastian Kimura, totiž tři hodiny. Všech mučedníků bylo 52, a to 30 sťatých, 22 upálených.“ 

     Upálené svaté je vhodné vzývat k nápravě duchovních škod skrze upálení. V českých podmínkách se lidem vynoří hlavně Jan Hus. Překročíme-li českou kotlinu, tak nalezneme 2000 templářů upálených francouzským králem Filipem. Tomuto upálení předcházelo zrušení řádu templářů na nátlak krále Filipa avignonským papežem Klement V. Velmistr Jakub de Molay do poslední chvíle smrti na hranici trval na nevině své i dalších členů řádu.