Tradice a II.Vatikánský koncil

  O vztahu II.Vatikánského koncilu k tradici jsou vyjádření v koncilních dokumentech. V konstituci Dei Verbum čl. 21(DV 21): „Církev měla vždy v úctě Boží Písmo jako samo tělo Páně, vždyť – především v posvátné liturgii – nepřestává brát a podávat věřícím chléb života ze stolu jak Božího slova, tak Kristova těla. Vždy měla a má Písmo svaté spolu s posvátnou tradicí za nejvyšší pravidlo své víry…“ 

  V konstituci o liturgii Sacrosanctum Concilium je článek 4(SC 4) „Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo i stejnou úctu a že chce, aby byly v budoucnu zachovány a všemožně podporovány. Přeje si, aby tam, kde je třeba, byly v celém rozsahu obezřetně upraveny v duchu zdravé tradice a aby získaly novou životnost vzhledem k dnešním poměrům a potřebám.“ 

  Stručněji: II. Vatikánský koncil oznamuje tradici jako tradiční pravidlo víry a věrnost tradici. Na otázku: „Jaký má být pokoncilní katolický křesťan?“ je správné odpovídat: „Věrný tradici Církve!“ 

  Věrnost tradici vyžaduje u liturgie brát vážně  sv. Pia V. a Quo primum k misálu roku 1570, které se na tradici odvolává: „Proto jsme uznali za vhodné svěřit tento obtížný úkol vybraným učeným mužům; ti pak pečlivě všechno srovnali se starými kodexy naší Vatikánské knihovny a s jinými odevšad shromážděnými, opravenými a neporušenými kodexy; a taktéž s vážnými spisy starých osvědčených autorů, kteří Nám zanechali památky o posvátné zvyklosti svých obřadů a uvedli v původní stav tentýž misál a ritus podle dávné normy svatých Otců.“ 

  Tradiční svaté příjímání svátosti oltářní před misálem Pia V. bylo, a bylo i podle misálu Jana XXIII.  během II.Vatikánského koncilu i v době blízké ukončení koncilu, vkleče a do úst skrze osobu mající svěcení užívající pozlacené nádoby:

 tradiční svaté přijímání

   Kardinály Ottaviani a Bacci zjištění, že misál Pavla VI. zavádí změny, které jsou rozchodem s tradicí, vedlo k napsání Stručného kritického rozboru Nového mešního řádu(NOM) s datem slavnosti Božího Těla 5. června 1969. Protestovali proti vývoji po II. Vatikánského koncilu. 

  Misál Pavla VI. je v rozporu s článkem SC 4 o „obezřetné úpravě v duchu zdravé tradice“. Nastalo i porušení SC 4 o zachování a podpoře právoplatně uznaných ritů jako římský ritus podle misálu Pia V., protože dnes se mše sv. takto téměř neslouží. Nastal odklon od tradice a její popření: „Dnes je všechno jinak než bylo“. To vede k různým reakcím. Patří mezi ně i odmítání koncilních textů ve jménu tradice. To je voda na mlýn těch, kdo pak rádi obviňují tradiční katolíky z neochoty přijmout koncil a zapomínají zpytovat svědomí jak přijali místa o tradici jako DV 21 a SC 4. Koncilní texty nikde nemají: „Rozejděme se s tradicí, a vytvořme novou a pokrokovou víru pro dnešní svět“. 

  Pokud některá místa v textech II. Vatikánského koncilu vedou pro svoji dvojznačnost anebo brána sama o sobě k popření tradice, tak je třeba zjednat nápravu výkladem ve světle tradičního učení Církve. 

  Mezi odstrašující příklady rozchodu s tradicí patří podávání na ruku při světovém setkání mládeže v Rio de Janeiro 2013. To, co činí osoby bez liturgického oblečení z umělohmotných kelímků není příkaz textů II. Vatikánského koncilu:

modernistické přijímání(nikoli svaté)

Modlitba anděla z Fatimy: „Nejsvětější Trojice, Otče, Synu, Duchu Svatý, hluboce se vám klaním a obětuji vám drahocenné Tělo a Krev, duši a božství našeho ve všech svatostáncích světa přítomného Pána Ježíše Krista, na smír za potupy, svatokrádeže a lhostejnosti jimiž je urážen a prosím vás pro nekonečné zásluhy jeho Nejsvětějšího Srdce a Neposkvrněného Srdce Mariina o obrácení ubohých hříšníků.

Stát a rodina

  Co potřebuje stát, lidská společnost? Mezi odpověďmi by nemělo chybět: spořádanou rodinu. Rodina je základ státu. Jsou-li křehké vztahy v rodinách a snadno z koalice přechází do opozice, tak to, co dají jedinci a rodiny dohromady se projeví ve velkém. Ve státním soukolí to nepříjemně skřípe anebo klape dle stavu rodiny. 

  Již první kniha Starého zákona píše o špatnostech, Gn 6,1: „Za oněch dnů, kdy synové lidští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi stvůry, ba ještě i potom.“ 

  Deuteronomium 7,1-4: „Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody, Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, sedm pronárodů početnějších a zdatnějších než ty. Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi, nespřízníš se s nimi, svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich ani jeho dceru nevezmeš pro svého syna. To by odvrátilo tvého syna ode mne, takže by sloužili jiným bohům. Hospodin by proti vám vzplanul hněvem a rychle by tě vyhladil.“ Pokud se nám to zdá tvrdé a myslíme si, že vše se mohlo vyřešit bezbřehou tolerancí, tak Písmo svaté popisuje tragické důsledky neuposlechnutí. Naplnilo se to, co píše Jozue 23,11-13: „Sami u sebe dbejte úzkostlivě o to, abyste milovali Hospodina, svého Boha. Jestliže však přece odpadnete a přimknete se ke zbytku těch pronárodů, které ještě zbyly mezi vámi, a jestliže se s nimi spřízníte sňatkem a budete se mísit s nimi a oni s vámi,tedy jistotně vězte, že Hospodin, váš Bůh, už před vámi ty pronárody nevyžene. Stanou se vám osidlem a léčkou, karabáčem na vašich bocích a trny v očích, dokud nevymizíte z této dobré země, kterou vám dal Hospodin, váš Bůh.“ 

  Babylonské vyhnanství bylo trest za porušování Božích zákonů a mezi nimi zákonů o manželství a rodině. Po návratu z babylonského vyhnanství  čelní představitelé dbali na dobré manželství a rodinu. Čteme o rozhodné snaze napravit zlořády: Ezdráš 9,1-3: „…přistoupili ke mně předáci a řekli: „Izraelský lid, ani kněží a levité, se neoddělili od národů zemí, páchají ohavnosti Kenaanců, Chetejců, Perizejců, Jebúsejců, Amónců, Moábců, Egypťanů a Emorejců. Berou sobě i svým synům za ženy jejich dcery. Tak se mísí svaté símě s národy zemí. Předáci a představenstvo v této zpronevěře vedou. Když jsem tu zprávu uslyšel, roztrhl jsem svůj šat i řízu, rval jsem si vlasy i vousy a seděl jsem jako omráčený.“ Nehemiáš 13,23-27: „V oněch dnech jsem také viděl, že si židé brali ašdódské, amónské a moábské ženy. Jejich děti pak mluvily zpoloviny ašdódsky, ale nedovedly mluvit židovsky. Hovořily jazykem toho či onoho lidu. Měl jsem s nimi o to spor a zlořečil jsem jim, některé muže jsem bil a rval za vousy a zapřisáhl jsem je při Bohu: „Nedávejte své dcery jejich synům a neberte jejich dcery svým synům a sobě! Což se právě tím neprohřešil izraelský král Šalomoun? Mezi mnohými národy nebylo krále jemu podobného. Byl milován Bohem, který jej určil za krále nad celým Izraelem. A přece i jeho svedly ženy cizinky ke hříchu. Máme snad mlčet , když vás slyšíme, že pácháte všechno to veliké zlo, že se zpronevěřujete našemu Bohu a berete si ženy cizinky ?“ 

  Kniha  Tobišáš 8, 5 žádá: „Jsme děti svatých, proto se nesmíme spojovat jako pohané, kteří Boha neznají.“ Sv. Pavel v I Kor 7,39 píše sňatku v Pánu. II Kor žádá v 6,14: „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími!“ Požadavek trvalého harmonické soužití jednoho muže s jednou ženou a jejich dětmi je dobrým základem pro Církev i stát. Naplňuje se tak heslo: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Porážky pravdy a lásky se napravují pokáním a dobrou svatou zpovědí

.

Prostota a prozíravost

  Evangelium žádá spojení prostoty a prozíravosti: „Buďte opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice(Mt 10,16)“. Opatrnost není chytrácká vypočítavost. Sv. Jan Zlatoústý v homilii 33 poučuje takto: „Podívejme se však, jakou obezřetnost tu Kristus vyžaduje. Obezřetnost hada, praví. Jako had obětuje všechno a dokonce tělo si dá useknout a nestaví se příliš na odpor, jen když si zachová hlavu, tak i ty uměj obětovat všechno, kromě víry. I majetek, tělo, dokonce i život. Neboť víra je hlava a kořen: když tu si zachováš, i kdybys všechno ztratil, všechno získáš znovu a v hojnější míře. Proto Kristus nepřikázal jenom bezelstnost nebo jenom obezřetnost, nýbrž obě smísil, takže z toho vzniká ctnost.“ Přinesl Rok víry u tebe obnovu v této víře?   Prozíravost má být spojena s prostotou. Bylo by omyl zaměnit prostotu a bezelstnost ze naivitu či přihlouplost. 

  Sv. František je označován za prosťáčka(Božího). Prostota sv. Františka byla spojena s obezřetností, prozíravostí a opatrností. Toto uznáme při četbě Řehole z roku 1221. Citace sv. Jeronýma a sv. Benedikta prozrazují čerpání z tradice. Najdeme tam tato slova o práci a zahálce a jiném: „Nemohou-li bratři v některých místech zachovávat náš život, ať se co nejrychleji obrátí k svému ministrovi a vyloží mu to. Ministr pak ať se snaží postarat se o ně tak, jak by si přál pro sebe v podobném případě(srov. Mt 7,l2). A v tomto způsobu života ať se nikdo nenazývá „převor“, ale všichni ať se nazývají prostě „menší bratři“ (srov. Lk 22,26). A jeden druhému ať umývá nohy (srov. Jan 13,14). Žádný bratr, kdekoli je u jiných lidí ve službě nebo v práci, ať není správcem majetku, ani nemá jiné vedoucí postavení v domě, ani ať nepřijme úřad, který by mohl působit pohoršení, nebo pro který by mohl „ztratit svůj život“ (Mk 8,36). Spíše ať jsou menší a poddáni všem v domě. Bratři, kteří mohou pracovat, ať pracují, a sice ať vykonávají řemeslo, kterému se naučili, pokud neškodí spáse jejich duše a mohou je zastávat počestně. Neboť prorok říká: „Co rukama vytěžíš, budeš i jíst. Blaze tobě, bude s tebou dobře“ (Žl 128/l27,2); a apoštol praví: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“ (2 Sol 3,10) a „každý ať zůstane v tom stavu, v kterém ho zastihlo Boží povolání“ (1 Kor 7,24). A jako mzdu za práci mohou přijímat všechno potřebné kromě peněz. A kdyby bylo třeba, mohou prosit o almužnu jako jiní chudí. Mohou mít potřebné nástroje pro své řemeslo.

  Všichni bratři ať se vážně snaží zabývat se dobrým dílem, neboť je psáno: „Dělej stále něco dobrého, aby tě ďábel nalezl zaneprázdněného“ (List sv. Jeronýma 125) „Zahálka je nepřítelkyní duše“ (Řehole sv. Benedikta, kap. 48.) Proto mají být Boží služebníci stále zaměstnáni modlitbou nebo nějakou dobrou činností. Ať se bratři, kdekoli jsou, a to i v poustevnách nebo jinde, chrání, aby si nepřivlastňovali nějaké místo, nebo o ně vedli s někým spor. Ať přijmou laskavě každého, kdo k nim přijde, přítele či nepřítele, zloděje nebo lupiče. A kdekoli bratři jsou, nebo když se někde setkají, ať se navzájem v duchu ctí a váží a „jsou jeden k druhému pohostinní bez reptání“ (l Petr 4,9). Ať se také bratři chrání, aby se navenek neukazovali zasmušilí a jako zachmuření pokrytci, spíše ať se jeví veselí, milí, jak se sluší na lidi, kteří se radují v Pánu (srov. Flp 4,4).“ 

  Úvahy nad prostotou  svatých a zapomenutí jejich prozíravosti vede k deformaci života. Např. Panna Maria není jen prostá dívka, ale prozíravá žena z královského rodu, která  porodila Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka. 

  Prostotu a čistotu duše vyzařují Chvály Boží napsané Františkem na La Verně: „Ty jsi svatý Pán, jen ty jsi Bůh, jenž dělá zázraky. Ty jsi silný. Ty jsi veliký. Tys nejvyšší. Tys všemocný král, Otče svatý, Králi nebe i země. Ty jsi trojí a jediný, Pán a Bůh, všechno dobro. Ty jsi dobro, všechno dobro, nejvyšší dobro, Pán a Bůh, živý a pravý. Ty jsi láska a milování. Ty jsi moudrost. Ty jsi pokora. Ty jsi trpělivost. Ty jsi jistota. Ty jsi pokoj. Ty jsi radost a veselí. Ty jsi spravedlnost a mírnost. Ty jsi všechno bohatství, které potřebujeme. Ty jsi laskavost. Ty jsi ochránce. Ty jsi strážce a obhájce. Ty jsi síla. Tys osvěžení. Ty jsi naše naděje. Ty jsi naše víra. Ty jsi naše velká sladkost. Ty jsi náš věčný život, veliký a podivuhodný Pán, všemohoucí Bůh, milosrdný Spasitel."