Vzpomínání na zemřelé

Začátek měsíce listopadu je spojen s častější návštěvou hřbitovů a vzpomínkou na zemřelé. Měsíc listopad spojuje rytmus přírody a člověka. Ze stromů opadne listí a vypadají jako bez života a podobně při návštěvě hrobů jsou pro nás pohřbení jako bez života. Ukazuje se nám, jak člověk a příroda spolu souvisí. Žádná jiná bytost v přírodě však nevzpomíná na své zemřelé předky a ve vzpomínce na zemřelé vidíme, jak člověk přírodu přesahuje.

Způsob vzpomínání či někdy i nevzpomínání na zemřelé je ukázkou, co je v člověku: je-li nihilista, tak lidské tělo spálí bez druhých lidí; je-li křesťan tak jako Panna Maria ukládá tělo do hrobu s vírou ve vzkříšení. Chápání člověka je poznat rovněž ve způsobu pohřbu nebo textu smutečního oznámení, parte. Někdy je možné vidět, jak se obraz zemřelého více či méně pozměňuje: jsou pravidelní účastníci bohoslužeb, kteří nemají pohřeb se mší svatou a naopak. Někteří lidé dnes milují více zvířata než člověka, a tak svému pejskovi nechají udělat pomníček a jsou i případy, kdy chtějí obřad u pejska s knězem, ale pro člověka jim stačí civilní řečník a kremace.

Základním východisko při loučení má být to, čím skutečně člověk byl. Objektivně platí pravda víry: „Duše lidská je nesmrtelná“, ale většina lidí si bohužel více cení jenom svého těla. Je jistě paradoxní, když na smutečním oznámení člověka se objevují texty, které vůbec neodpovídají tomu, jak dotyčný smýšlel a jak žil. Je moudré projevit nějakým způsobem svoji životní filozofii a zastávat ji i životem, aby smuteční oznámení, loučení a vzpomínání mohlo být věcné. Věřící křesťan má na svém smutečním oznámení nějaký náboženský symbol, především kříž, a slova slučitelná s vírou. Slova zvlášť vhodná jsou slova z Písma svatého: například ze žalmu: „Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých.“ Slova evangelia: Já jsem vzkříšení a život, praví Pán.“ Slova liturgie(bohoslužby): „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění.“ Slova odpovídající obsahu víry od ostatních autorů jsou rovněž přijatelná. Místo „navždy se loučíme“ je pravdivé „ve víře ve věčný život se loučíme“.

Naši předkové odcházeli na věčnost lépe připraveni, protože jejich víra v nebe, peklo a očistec byla lepší. Z pohřební liturgie znali i hymnus Dies irae (Den hněvu), z něhož měli spasitelnou bázeň zda a jak obstojí na Božím soudu. Abychom Boží spravedlnost nestavěli proti lásce připomeňme si slova miláčka Páně a apoštola lásky sv. Jana. V Janově evangeliu(3,36) zapsal: „Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však odpírá věřit v Syna, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“ Vydání Nového zákona schválené kardinálem Tomáškem v roce 1989 má k uvedenému Jan 3,36 poznámku: „Boží hněv je obrácen proti všem lidem, protože, narušeni dědičným hříchem, snadno se dopouštějí hříchů osobních, a tak „propadli Božímu hněvu“(srov. Ef 2,3). Uniknout před ním může člověk jen tím, že přijme víru v Krista a stane se Božím dítětem. Ten hněv tedy trvá vůči tomu, kdo odpírá věřit v Božího Syna, až se jednou v den soudu (viz Mt 3,7) na něj strašně vyleje.“
    Izidor Vondruška v Životopisech svatých uvádí otázku pro sv. Tomáše Akvinského  od sestry: "Co je na tomto světě  nejvíce žádoucí?"  a odpověď: "Dobře umřít." Na toto se zapomíná. Dřívější znění: „Odpočinutí věčné dej všem věrně zemřelým Pane“, má v novém kancionále vypuštěno „věrným“ a modlitba zní: „Odpočinutí věčné dej všem zemřelým Pane.“ Toto vypuštění věrnosti je vypuštěním toho, co máme jako podstatné od Krista ve výtce pokrytectví učitelům Zákona a farizeům: „Odvádíte desátky z máty, kopru a kmínu, ale zanedbáváte, co je v Zákoně daleko důležitější: spravedlnost, milosrdenství a věrnost.“ V podobenství o hřivnách je o věrnosti: „Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím."(Mt 25,23) O služebníku, co nebyl věrný a dobrý následuje: „A toho služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípení zubů.“(Mt 25,30)

Obdobně jako smuteční oznámení a celý obřad loučení se zemřelými má být upraven pomník. Do celého tohoto rámce pak zapadá návštěva hrobů zemřelých, vzpomínka na zemřelé ve mši svaté i jejich všeobecná připomínka na začátku měsíce listopadu. Zemřelým můžeme především prospět odpustky pro jejich duše a získání odpustků zanedbávat ukazuje nedostatek správného chápání. Může být velký rozdíl mezi tím, co chce člověk dát a co dotyčný skutečně potřebuje. Ten, kdo chce dát člověku ve vězení obrázek jeho rodiny, by mohl oprávněně uslyšet: „Tento obrázek mi zde ve vězení bude působit jen bolest. Proč raději nežádáte o snížení trestu pro mou osobu?“ Podobně na věnce na hrobech duše v očistci říkají: „Vaše věnce a další věci nám působí bolest, protože neprosíte o to, co nejvíce potřebujeme: o snížení trestů v očistci.“ Osobně se modlívám každým den jeden desátek růžence s tajemstvím: „Ježíš, smiluj se nad dušemi v očistci.“

Communio sanctorum

      Současný český jazyk užívá ve výpovědi víry výraz „společenství svatých“. Co si pod tím představujeme? Ve Starém zákoně je v druhé knize královské(6.kap.) líčena dramatická událost obkličování města Dótanu aramajským vojskem, protože v něm pobývá prorok Eliseus. Pomocník Elisea mu to oznamuje: „Běda, můj pane, co teď budeme dělat?“ Elizeus odpovídá: „Neboj se, protože s námi je jich víc než s nimi“.  A Eliseus se modlí: „Hospodine, otevři mu, prosím oči,, aby viděl!“ Hospodin otevřel mládenci oči a on uviděl horu plnou koní a ohnivých vozů okolo Elisea.“ Z tohoto starozákonního příběhu si dobrý křesťan vezme potřebu modlit se k Bohu, aby mu i druhým otevřel duchovní zrak pro vidění země propojené s nebem. Jedna paní se svěřila takto: „Když mám jít do nemocnice, tak mám strach. Obracím se na svou křestní a biřmovací patronku a další svaté, aby šli se mnou a potom už to jde.“

      V prvním kánonu mše svaté se  po zmínce o svatých, především Panně Marii a apoštolech a dodatku o všech svatých vyznávají jejich zásluhy a prosby a prosí se o pomoc a ochranu Boží. V Schallerově misálku čteme: „Těsně před Proměňováním vzpomíná kněz na společenství, které máme v nebi se svatými a mohou nám svými přímluvami pomáhat.“   Latinský výraz „communio“ nás vede k myšlence na unii, jednotu, sjednocení. Slovo obcování se  užívá o pohlavním styku a kromě „obcování svatých“  je i v modlitbě anděle Boží a prosíme, abychom s ním byli ve svatém  obcování a vytrvali v něm.

      Ve starobylém vyznání víry, jehož původ jde až ke kořenům křesťanství, k apoštolské době, je obsažena a vyjádřena víra ve společenství svatých. Chápání tohoto místa z vyznání víry má dva významy: společenství se svatými věcmi a druhý význam je společenství mezi svatými osobami. Společenství se svatými věcmi - svátostmi z nichž první je křest, svatý křest. Z dalších svátostí je to především svaté přijímání, svatá eucharistie. Ve východní bohoslužbě je svaté přijímání ohlašováno slovy "svaté svatým" . Účast na svatém přijímání předpokládá  víru, svatou víru a styl života, úsilí o jeho podobnost s životem Ježíše Krista. Život v křesťanském duchu zná Písmo svaté, svatý růženec, svatý kříž a různé předměty, které mají pomoci na cestě k Bohu.  Lidé, kterým  není nic svaté jsou i velkým ohrožením občanské společnosti. 

      Ve Starém zákoně prorok Izaiáš slyší a liturgie to stále opakuje: Bůh je trojnásobně svatý. Být zajedno, v unii, obcování, společenství  s tímto svatým Bohem, Pánem, Hospodinem se má stále prohlubovat a nakonec naplnit v nebeské slávě. Tato  účast na nebeské blaženosti je skutečností pro Pannu Marii, apoštoly i řady těch, jež neznáme.

      Communio  svatých a communio svátosti oltářní  nerozděluje, ale sjednocuje. Zájem číst životopisy svatých a následovat je v jejich horlivém prožívání křesťanské víry je bezpečnou známkou, že přistupování ke svatému přijímání nebude zvykové, chladné nebo dokonce svatokrádežné.Ten, kdo je v jednotě se svatými osobami, ten dobře přistupuje ke svatému přijímání. A ten, kdo dobře přistupuje ke svatému přijímání, ten je i v jednotě se svatými.

      Jaká jména se dnes dětem dávají?  Jsou to jména jako Petr, Pavel, Marek a jiní apoštolové, Lukáš evangelista, archanděl Michael, mučednice Lucie a jiná jména uznávaných a věhlasných křesťanů, co pro Krista obětovali život. Bývá  to v kontrastu se stavem, kdy nositel tohoto jména není ani pokřtěn. Jméno zavazuje a má něco pravdivého vypovídat. Co bychom řekli, kdyby si někdo zvolil jako jméno příjmení Hitler nebo Stalin? Ukazovalo by na společenství, jež má být mezi tím, kdo toto jméno měl a má nyní. Jméno svatého v nebi   předpokládá postoj na zemi, kde poznáváme prchavost života i jeho nedokonalost i nenaplněnost a přesto se nespokojíme pouze se jménem po nějakém věhlasném světci. Snažíme se následovat dobrý příklad křesťanského života  v každodenním životě.
 

Amerikanismus a hereze činnosti

     Opat trapistů J.B.Chautard  napsal knihu Duše veškerého apoštolátu. Kniha má věnování: „Ježíši Kristu, Králi všech věcí viditelných i neviditelných, skrze něhož, s nímž a v němž buď Bohu Otci všemohoucímu v jednotě Ducha Svatého všechna čest a sláva!“ Opat Chautard tímto věnováním Kristu Králi prošlapával cestu ke svátku Krista Krále, který vyhlásil  v roce 1925 ve své encyklice Quas primas Papež Pius XI.  Poprvé se tento svátek slavil na poslední říjnovou neděli roku 1926.

     Papež Benedikt XV. 18.3.1915 na tuto  knihu reaguje takto: „Svému milovanému synu, dom. J.B.Chautardovi, opatu Trapistů Matky Boží v Sept-Fons, posíláme nejupřímnější blahopřání, že v knize L´AME  DE TOUT APOSTOLAT tak výtečně zdůraznil u duší apoštolsky činných potřebu vnitřního života, aby jejich práce byly vpravdě plodné. Přejíce si, aby toto dílo, tak hluboké a praktické, se dále šířilo a blahodárně působilo, udělujeme jeho zbožnému autoru z plna srdce apoštolské požehnání.“

     V knize je již na začátku o herezi činnosti(I,2): „Jedná-li tedy apoštol prakticky tak, jako by životním principem jeho činnosti nebyl Ježíš, nazývá to kardinál Mermillod bludařstvím činného života. Jinak nelze nazvat poblouzení apoštola, který zapomínaje, že jeho postavení je jen podružné, očekává úspěchy apoštolátu jen od své osobní činnosti a svých vloh.“ Nepopírá se tím v praxi velká část nauky o milosti?“ V knize se píše o neblahých důsledcích, které následují(IV,3): „Jak je to smutné, že mezi vedoucími lidmi není mužů vpravdě vnitřních! Nadpřirozeno je zatemněno a moc Boží je spoutána řetězy. Proto svět upadá a zdá se, jako by Prozřetelnost Boží ponechávala zlu úplnou volnost.“ 

     V kapitole I,4 „Jak velice je vnitřní život podceňován“ se píše: „Pro lidi nasáklé amerikanismem – a je jich velmi mnoho – pozbylo sv. přijímání významu, který mělo pro první křesťany.“  V kapitole IV,3g  uvádí osobní zkušenost s amerikanismem: „Vzpomínám,  zkušenost z cest po  Spojených státech. V několika farnostech jsem byl povzbuzen velkým počtem mužů, přistupujících pravidelně o prvních pátcích k sv. přijímání. Ale jeden vzácný kněz v New Yorku mi pravil: „Člověk vidí jen zevnějšek, Bůh však hledí na srdce.“ Nezapomínejte, že se tu nikdo neostýchá před jiným a že zde bují velikášství. Ponechejte si  svůj podiv, až zjistíte, že častá sv. přijímání působí, ne-li úplnou změnu života, aspoň upřímnou snahu o křesťanský život a nesmlouvavý boj proti nestřídmosti, hrabivosti atd.“ 

     Amerikanismus uceleně rozebral a odsoudil papež Lev XIII. v roce 1899. Ve svém odsouzení odkazuje na tato místa z Písma svatého: „Pro všechny stal jsem se vším, abych stůj co stůj zachránil alespoň některé“ (I Kor 9,22). „Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna“ (Řím 8,29). „Učte se ode mne neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29). „Ti, kdo náleží Kristu, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi“ (Gal 5,24). Papež připomíná, že pro celou Církev je dáno stejné učení. Není možné nějaké americké prožívání víry odlišné od ostatních zemí.

      Při mizernosti současného křesťanského života  hledejme příklady odstrašující ve vzdálené Americe jako Chautard, ale po jeho vzoru hlavně příklady dobré v různých dobách.  Chautard ve svém díle často cituje světce a učitele Církve ze středověku jako sv. Augustina, sv. Řehoře Velikého a sv. Jan Zlatoústého, ze středověku sv. Tomáše Akvinského, sv. Bernarda a sv. Bonaventuru, z doby novější sv. Jana od Kříže a sv. Jany Vianneye a řadu dalších. Cituje je nikoli kvůli tomu, kdy žili, ale jak žili. Takto argumentuje i k současným problémům své doby, která je naší podobná, v kapitole I,5: „Svatý král Ludvík IX., právě v 8-9 hodinách každodenní vnitřní modlitby nalézal tajemnou sílu k velkolepým pracím pro stát a pro dobro poddaných; jeden socialistický řečník uznává, že ani v naší době se neudělalo pro dělnické třídy tolik jako za vlády tohoto krále.“

Koho zachrání křest

      Křesťanství je nemyslitelné bez křtu. O křtu čteme na různých místech Nového zákona. Důležitost křtu je dána příkladem Ježíše Krista, který jej přijal na začátku svého veřejného působení. Člověk, který Ježíše pokřtil, má udělení křtu ve svém jménu, je nazýván Jan Křtitel. Toto označení ukazuje na to, co bylo pro Jana Křtitele podstatné. Křest uložil udělovat Ježíš Kristus apoštolům slovy: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“(Mt 28,19) Svatý Tomáš Akvinský komentuje tento úryvek takto: „Nejprve učí všechny národy, pak poučené kropí vodou. Není totiž možné, aby tělo přijalo svátost křtu, jestliže duše nepřijala napřed pravdu víry.“ . Tridentský koncil v kánonu 3 o křtu učí: "Pokud někdo tvrdí, že v římské Církvi, která je matkou a učitelkou všech církví, se nenachází pravé učení o svátosti křtu, anathema sit - ať je vyloučen."  

      Od křtu je název křesťan a křesťanství. Jde o věc základní. Řada lidí u nás je nepokřtěna a považuje křest za nedůležitý. U křtu je dobré vědět, že nestačí jenom být pokřtěn a také není jedno jak a kým je křest udělen. Není křest jako křest. Jeho význam se může zatemňovat, když nyní často slyšíme, čteme a vidíme, jak se něco křtí bez víry v Boha a Ježíše Krista. Máme tak pokřtěno kdeco, ale nemáme pokřtěné lidi, a přitom jenom pro lidi je křest ustanoven. A máme pokřtěné lidi, co ani neví, zda jsou pokřtěni a přitom snad organizují nebo vyhledávají různé křty: CD, DVD, sochy, knihy, zvířat atd.  Jakou filozofií by mohli toto své jednání zdůvodnit ti, kdo je zavádí a provozují? Potřebou zábavy? Je jistě závažnou věcí začít užívat slovo spojené s posvátným obřadem v souvislosti s něčím, co nemá náležitý duchovní rozměr. Lze pochopit, že člověk chce všedním věcem dodat lesk. Proč k tomu zneužívat slovník a obřady z křesťanství?

      Ten, kdo se od křesťanství odklonil nebo je neuznává nemá si půjčovat nebo krást výrazy, které patří ke křesťanství. Důvod je, aby člověk užíval to, co k jeho životu patří. Ke křtu se hlásí křesťanství a jistě by bylo matoucí, kdyby pod heslem pohanství chtělo lidi křtít a vést ke křesťanské víře. Bylo by to vnitřně nepoctivé. Nemoc zvaná schizofrenie neboli rozdojení osobnosti má i své společenské podoby - slovům místo obvyklého užívání je dáván jiný smysl a jsou převracena. Vyvlastňování náboženského slovníku je skutečnost poškozující pravou víru a není divu, že mnohé mate. Ať vinu na těchto na první pohled nenápadných věcech nemáš, jsi-li pokřtěn!

      Není jistě bez zajímavosti, jak obdobně jména Ježíš a Maria jsou  součástí slovníku lidí, co se o křesťanský život nezajímají. Co by tomu řekli, kdyby slyšeli své jméno vyslovovat v souvislosti s různými nezdary u manželky, u svého manžela, dětí apod.? Mnohem závažnější je, když někdo tato slova vyslovuje bez potřeby a bez úcty a jsou to jména, která mají být věřícímu zvlášť drahá. Pokud na nás někdo promluví nebo nám telefonuje a řekne Ježíši, Maria jako citoslovce překvapení a údivu, tak se snažme zareagovat tak, aby se mohl nad touto nesprávností zamyslet.  Lidové přísloví říká:" Ševče, drž se svého kopyta." 

      Chápání křtu ukazuje obřad křtu. V cyrilometodějském kancionále vydaném v roce 1968 najdeme otázky kněze a odpovědi žadatelů o křest: Kněz(K):„Co žádáš od Církve Boží?“  - : „Víru.“  K.: „Co ti dá víra?“ – „Život věčný.“  K: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání: Miluj Pána Boha svého z celého srdce svého, z celé duše své a ze vší mysli své a bližního jako sebe samého.“

„Odstup od něho, duchu nečistý, a dej místo Duchu Svatému Utěšiteli!“

Kněz znamená čelo a prsa dítěte svatým křížem, královským znakem Kristovým; kdo jej nese, náleží říši Kristově, jeho slávě, jeho řádu. K: „Přijmi znamení kříže jak na čelo, tak na srdce, osvoj si věrnost v nebeských přikázáních a takových buď mravů, abys mohl být chrámem Božím.“

Modleme se: „Modlitby naše, prosíme, Pane, milostivě vyslyš a tohoto vyvoleného…, jemuž bylo vtisknuto znamení kříže Páně, ustavičnou pomocí ochraňuj, aby si uchoval základ Tvé veliké slávy a plněním Tvých přikázání si zasloužil dospět slávy vzkříšení.“ 

K otázce „Odříkáš se satana?“ je poznámka: „Zřeknutí se ďábla vyžaduje od křesťana neustále namáhavého boje.“  Součástí tohoto boje je zápas o zachování Desatera.

Po udělení křtu je s předáním bílého roucha řečeno: „Přijmi roucho bílé a přines je bez poskvrny před soud Pána našeho Ježíše Krista.“ Při rožnutí  křestní svíce kněz říká: „Přijmi svíci hořící a zachovávej bez úhony svůj křest. Zachovávej Boží přikázání, abys, až Pán přijde k nebeské svatbě, mohl mu jíti v ústrety se všemi svatými dvoru nebeského a byl živ na věky věků.“  Náprava odchýlení od křestního programu se děje zvláště postní dobou a slavnostní obnovou křestního slibu na konci postní doby.

     Kardinál Tomášek v katechismu  o křtu píše: „Opatruj světlo milosti posvěcující, které rozžal Duch Svatý ve tvé duši při svatém křtu. Zachovej vždy čisté roucho křestní nevinnosti, které jsi tehdy obdržel. Každý  den při večerní modlitbě se podívej do své duše, máš-li tam jasné světlo milosti posvěcující a čisté roucho křestní nevinnosti. Častěji, alespoň každou neděli se modlívej obnovu křestního slibu.“ 

     Sv. Tomáš Akvinský v Summě teologické(ST) učí v části III, 68 o křtu  obhajuje křest dětí. Píše: „Bylo také vhodné křtít děti, aby živeny od mládí v tom, co je křesťanský život, pevněji v něm setrvaly podle  Přísloví 22,6 „Zasvěť už chlapce do jeho cesty, ani když zestárne neodchýlí se od ní.“ Naplňuje se to dnes?

      V ST III,52 je zdůrazněna potřeba modlitby: „Po křtu je člověku nutná ustavičná modlitba, aby vešel do nebe.“ Dbá se na to dnes?

      Bere se dnes vážně možnost odmítnout(odložit) křest pro špatný přístup? K tomu radí   ST III,68: „I Jan 4: „Nevěřte každému duchu, nýbrž zkoumejte duchy, jsou-li z Boha“. Toto zkoumání se koná u přistupujících ke křtu, když se po nějakou dobu zkouší jejich víra a mravy.“ 

      Odmítání křtu vychází z hodnocení přítomného stavu  i toho, co nastalo v budoucnosti. Pokud se  v  malé míře  naplňuje to, co hlásá obřad křtu podle Písma svatého a katechismu a nežijí-li pokřtěné děti po křtu křesťanský život, pak se musí uvažovat, kde je chyba, čí je to vina. Okruh je vymezen: buď je vina a chyba v pokřtěném nebo v rodičích nebo v kmotrech nebo v udělovateli(obvykle knězi). Může jít i o vinu, na níž se podílí všichni anebo jen někdo a to více nebo méně.

      Na adresu  „pokřtěných pohanů“ neboli „matrikových katolíků“ je v konstituci o Církvi II. Vatikánského koncilu v článku 14 o katolických věřících varování: „Nespasí se však ti,  kteří jsou sice začleněni do Církve, nevytrvají však v lásce, a proto zůstávají v lůně Církve pouze „tělem“, ne však „srdcem“...nejenom se nespasí, ale budou přísněji souzeni.“ Názor  „Hlavně, že je pokřtěn“ platí pro dítě než začne užívat rozum a zvláště v případě smrti. S užíváním rozumu následuje rozhodnutí a pokud je to rozhodnutí pro život ve hříchu pak neplatí: „Hlavně, že je pokřtěn“ ale naopak: „Lépe kdyby nebyl pokřtěn."

     Velké přísliby a varování ze závěru Markova evangelia(16,16) : „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen, kdo neuvěří, bude zavržen“, ukazují, jak odmítání křtu anebo křesťanského života vede do záhuby. Je tím i přesně vymezena bezpečná cesta k dosažení spásy  tomu, kdo je pokřtěn a osobně uvěří, životem i v utrpení osvědčí Kristovo učení, křesťanství, žije ze křtu a plní křestní slib.

 

Interpretace koncilu

     Mezi málo početnou skupinu laiků na II. Vatikánském koncilu(dále pouze II.VK) patřil Jean Guitton, člen francouzské akademie věd. Tento muž ve studii o Martě Robinové zaznamenal její otázky o II.VK. Tato žena, která 51 roků nejedla, nepila a nespala prožívala jako smírná oběť stejných 51 roků každý pátek mimořádně Kristovo umučení. Žila pouze z Eucharistie. O vývoji po II.VK mluvila Marta Robinová takto: „Občas se ptám sama sebe, zda po tomto koncilu neporoste víra ve svět a zda víra v Boha nezačne upadat. Neslyším už tolik mluvit o utrpení, o hříchu. O bolesti se nemluví. To však neznamená, že neexistuje. A hřích – nelze zabránit, aby neexistoval. A očistec? Bude jím třeba projít.“ V době II.VK, kdy Marta Robinová takto mluvila panovala v katolické Církvi atmosféra plná nadějí, ale roce 1977 Pavel VI. pronáší slova blízká Martě Robinové: „V této době panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné, je víra.“ Tato slova jsou v knize stejného Jeana Guittona o Pavlu VI. 

     H.Denzinger sestavil a po něm nazývaná kniha „Denzinger“ obsahuje ustanovení koncilů a papežů. První koncil v Nicei r. 325 ustanovil vyznání víry, které je dodnes součástí bohoslužby. Kromě textu Creda uvádí Denzinger z tohoto koncilu další dva texty a oba jsou kratší než Credo. Ustanovení dogmatického Tridentského koncilu jsou v Denzingeru na 70 stranách. Patří mezi ně i potvrzení rozhodnutí IV. Lateránského koncilu o povinnosti přijmout svátost Eucharistie a pokání jednou za rok. Toto je součástí církevních přikázání. Z prvního Vatikánského koncilu je známo zvláště dogma o papežské neomylnosti. Texty I. vatikánského koncilu má Denzinger na 17 stranách. 

     České vydání II. dokumentů II.Vatikánského koncilu křesťanské akademie Řím 1983 má 649 stran a vydání  nakladatelství Zvon z roku 1995 má 574 stran. Psané slovo II. Vatikánského koncilu je obsáhlejší než slova všech předchozích 19 koncilů, ale na rozdíl od předcházejících koncilů po něm nenastala obnova křesťanského života. Množství stran a jiné věci  někoho odradili od četby, a tak neznalost toho, co II. Vatikánský koncil řekl naprosto převažuje. To je snadné ověřit průzkumem mezi katolickými křesťany. Mezi účastníky bohoslužeb, kteří jsou skromnou menšinou z pokřtěných katolíků v ČR je těžké najít 1 ze 100, co skutečně něco z dokumentů II.VK přečetl. Tato neznalost teoretická je spojena s nesvědomitostí těch, kdo znalost textů neberou jako normu, ale nejrůznějším způsobem ji mění a křiví, a spokojí se s opakem. Nejsnáze to ukazuje článek 54 z konstituce o liturgii(SC): „Je třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Stav, kdy řada tzv. praktikujících katolíků je přesvědčena že, II. VK chtěl zrušit latinu a nepřehodnotí své stanovisko ani po přečtení uvedeného článku 54 SC, dokládá výše uvedené tvrzení o neznalosti teoretické i nesvědomitosti. Místo o tom, co je dáno koncilem se mluví o duchu koncilu. Duch koncilu vytváří (mimo jiné) to, od koho se užijí I.VK anebo jak je vytvořen „Věcný rejstřík“ koncilních dokumentů. U vydání Zvon 1995 je „Věcný rejstřík“ sestaven tak, že odkazy k pojmu Bůh jsou menší než k pojmu člověk. Poměr Bůh : člověk je přibližně 1 : 2. Tento poměr odpovídá převaze antropocentrismu místo teocentrismu a pokoncilní liturgické terminologii jako „oltář čelem k idu“. Oltář čelem k lidu je podobně jako latina chápán falešně jako příkaz II. VK. 

     Na tradici „Věcný rejstřík“ ve vydání Zvon 1995 odkazuje 8x a na techniku 16x, což je dvojnásobek. Při uvažování podle tradice máme otázky jako: I po více než tisíci letech od I. Nicejského koncilu máme jeho Credo, co se bude jako hodnota připomínat za tisíc let po II. Vatikánského koncilu? Po staletích od Tridentského koncilu a od IV. Lateránského koncilu máme příkaz přijmout Eucharistii a svátost pokání 1x ročně. Co z II. Vatikánského koncilu bude příkazem i po staletích? Bude to čl.54 SC o latině, protože to plně odpovídá tradici sloužení mše sv. s latinou? Budou opuštěny oltáře čelem k lidu, protože nemají oporu nejen v II. Vatikánského koncilu, ale v žádném koncilu? 

     Je rozdíl, když tohoto matka hodně namluví a svým opakováním  dosáhne toho, že tím dětem vštípí potřebné hygienické a jiné návyky anebo když toho mnoho namluví a dítě si myslí, že nic nemusí brát vážně a podle svých zájmů si věty matky rafinovaně kombinuje k tomuto účelu. Uvedený druhý příklad odpovídá tomu, že Matka Církev toho na II. Vatikánském koncilu řekla více než na všech předešlých koncilech, ale její děti nezískali návyk, co brát skutečně vážně, a tím zaostali za dětmi Církve po předešlých koncilech žijících lásku podle Desatera. 

     Sv. František z Assisi si byl vědom toho, jaké škody dokáže napáchat lidská chytrost a výklad, a proto napsal: „Všem svým bratřím, klerikům i laikům přikazuji přísně pod poslušností, aby nepřidávali poznámky k Řeholi ani k těmto slovům a neříkali: „Tak je třeba chápat“. Ale jako mně dal Pán prostě a jasně vyslovit a napsat Řeholi i tato slova, tak prostě a bez poznámek je chápejte a svatým jednáním je zachovávejte až do konce.“ Prostě a jasně platí, že to, co odpovídá evangeliu odpovídá učení víry a mravů katolické Církve a každému koncilu i jeho interpretaci.
  Kánon 7. III. všeobecného sněmu v Efesu r.431 pamatuje na interpretaci koncilu takto: "Po přečtení tohoto svatý sněm rozhodl: Zakazuje se, aby kdokoli pronášel, sepisoval nebo skládal jiné vyznání víry než to, které přijali svatí otcové, kteří se sešli v svatém Duchu v městě Nicei. Kdo se odváží složiti jiné vyznání víry, je hlásati nebo vnucovati těm, kteří si přejí obrátiti se k poznání víry od pohanství, židovství nebo kacířství jakéhokoliv směru, buďtež, jsou-li biskupy, zbaveni biskupské hodnosti, a jsou-li duchovními, vyloučeni ze stavu duchovního; jsou-li laiky, ať jsou dáni do klatby. Totéž platí, bude-li zjištěno, že biskupové, duchovní nebo laici vyznávají nebo učí tomu, co je obsaženo ve výkladu o vtělení jednorozeného Syna Božího, který předložil kněz Charisij, nebo špatným a rozvratným dogmatům Nestoriovým, které jsou k tomu přiloženy: o nich platí rozhodnutí tohoto svatého a všeobecného sněmu, aby biskup byl sesazen a zbaven biskupské hodnosti; duchovní budiž vyloučen z duchovního stavu a laik budiž dán do klatby, jak bylo ustanoveno. Výklad: Před tím bylo přečteno nicejské vyznání víry a nesprávný výklad vyznání víry, které sněmu předložil filadelfijský presbyter Charisij."

Zahájení tridentského koncilu

Nemálo matoucí liturgika

Kniha Malá katolická liturgika Bonaventury Bouše má v předmluvě slova Václava Konzala : „Přijmi tedy, laskavý čtenáři, tuto „Malou katolickou liturgiku“ jako poctivý příspěvek Bonaventury Bouše k naplňování požadavku otců koncilu“. 

Aleš Opatrný ji označil za nejlepší knihu roku 2004 v anketě Katolického týdeníku roku 2005. 

     Platnost slov z nadpisu „Nemálo matoucí liturgika“ ukazují uvedená citace z knihy a k ní kurzívou psané slovo, obvykle z dokumentů II. Vatikánského koncilu a pokoncilního katechismu. To, že kniha není katolická je ukázáno zvláště na katolických tématech: Eucharistie, papež, Panna Maria 

     Str. 55 Eucharistie: dekretem Pia X. o častém a časném přijímání. Historická argumentace tohoto dokumentu je zcela neautentická: denní přijímání nebylo přece nijak zvykem prvokřesťanských obcí. Rovněž rozhodnutí o příjímání dětí je teologicky pochybné (str. 70-71) Svatý papež Pius X. nás vedl na scestí? II. Vatikánským koncilem(dále II.VK) doporučený sv. Tomáš Akvinský cituje sv. Augustina ze starokřesťanské doby: „Tento chléb je denní, denně přijímej, aby ti denně prospíval. Tak žij, abys denně zasloužil přijímat.“ dennímu přijímání odkazuje i slovy starověkého biskupa sv. Ambrože: „Jestliže kdykoli se vylévá krev Kristova, vylévá se na odpuštění hříchů, musím vždycky přijímat, jenž vždy hřeším, musím mít vždycky lék.“ 

     Str.73 Celibát: Přesvědčí se, zda je už přítomna sestra nebo bratr (pokud je ještě nutno respektovat celibát, snad spíše jen bratr), který slíbil pomoc při večeři Páně II.VK PO 16: „Tento posvátný sněm žádá tedy nejen kněze, ale i všechny věřící, aby si vážili drahocenného daru kněžského celibátu a aby všichni prosili Boha, aby ho své církvi stále štědře uděloval.“ 

    Dědičný hřích str.152: Rozpaky nad smyslem křestního ritu působí křest poléváním nemluvňátek; nechceme-li přijmout mýtus o tzv. dědičném hříchu, který se dítěti tímto mysteriózním úkonem odpouští. Tridentský koncil: „Popírá-li někdo, že milostí našeho Pána Ježíše Krista, která se dává křtem se odpouští stav viny dědičného hříchu, nebo tvrdí-li někdo, že se nesnímá vše, co má v sobě pravý a vlastní charakter hříchu...budiž vyobcován.“ 

    Str.159 Hromadná zpověď: I když zásadně nemůže být proti soukromému vyznání námitek(právě naopak!), současný stav možno napravit jedině tak, že se těmto nevykořenitelným předsudkům, hraničícím s herezí, vezme radikálně možnost uplatnění; že se církve uchýlí k společnému vyznání, a především k společné absoluci. Léčení horší než nemoc – místo špatné osobní zpovědi společná absoluce! 

      Str. 161 jiná formule rozhřešení Katechismus katolické církve (KKC) 1484: „Individuální a úplná zpověď a rozhřešení zůstávají jediným řádným způsobem, jímž se věřící smiřují s bohem a církví, ledaže by je od této zpovědi omlouvala fyzická nebo jiná běžně nepřekonatelná nemožnost.“     

      Koncelebrace s nekatolíky str.169: Je-li jeden ze snoubenců člen jiné křesťanské církve, je nutné, aby byl jeho duchovní přítomen a aby se obřadu aktivně účastnil...Při večeři Páně může host vysluhovat chlebem nebo kalichem, ovšem způsobem, který je ve shromážděné církvi obvyklý. Po stolování si oba duchovní navzájem poslouží tělem a krví Páně. V závěru bohoslužby poprosí předsedající hosta, aby dal shromáždění požehnání  KKC 1400: „Církevní společenství vzniklá z reformace, odloučená od katolické církve, „neuchovala původní a úplnou podstatu eucharistického tajemství, především proto, že jim chybí svátost kněžství /II.VK UR 22/. A z tohoto důvodu není pro katolickou církev možné vzájemné eucharistické přijímání s těmito společenstvími.“ 

     Konání pohřbu str.177: Klasická forma pohřebního obřadu: bohoslužba v kostele, průvod na hřbitov a uložení do země, je už málokde uskutečnitelná. KKC 1686: „Pohřební obřady římské liturgie předkládají dři druhy slavení pohřbu, odpovídající třem místům, na kterých se koná (dům, kostel, hřbitov), a okolnostem, jako rodina, místní zvyky kultura a lidová zbožnost.“ Tato klasická forma i s rozloučením u domu je na Moravě na rozdíl od Čech často praktikována. 

     U svátostí (str.151-182) CHYBÍ Eucharistie. Náhoda? Návrh písní(str.185-230) neobsahuje žádný z eucharistických hymnů sv.Tomáše Akvinského. Náhoda? Zpěvník(kancionál) je na str. 37 uváděn jako liturgická kniha a ukazuje pojetí liturgie. Z pohledu na písně kancionálu je tedy vidět protestantizace liturgie a podvyživenost pokud jde o Eucharistii (a Pannu Marii.) 

církev potřebuje nějakou místnost, třeba sebechudší, kde by se mohla pravidelně scházet. Středem této místnosti je stůl Páně a bible, která na něm leží. Pavel VI. ve vyznání víry o Eucharistii: „ve svatostánku je živým srdcem každého kostela“ Co je katolickým středem? KKC 1383: „Oltář, kolem něhož se církev shromažďuje ke slavení eucharistie, představuje obě dvě hlediska téhož tajemství: obětní oltář o stůl Páně...“ nemluvit o oltáři? 

     Str.19: Kostel není místem ze světa vyděleným a posvátným - A proto krádeže v kostele nejsou svatokrádeží

Neboť v kostele nejsou blíže Bohu než ve světě, který je boží, do něhož jsou postaveni a kam plně patří (str.21)

A proto když plně patří světu při sledování televize jsou Bohu stejně blízko jako kdyby šli do kostela....

     Eucharistický chléb (str. 23 a 28) Proč ne Nejsvětější svátost oltářní?

„Svěcení“ zvonů je dosud v oficiálních liturgických knihách právě tak jako „svěcení“ kostela vzornou ukázkou zápodogótské a galikánské liturgické magie (str.25) II. VK SC 79: „...podle potřeby je možné přidat do nich (rituálů) nové svátostiny.“   Místo možného rozšíření redukce žehnání a svátostin!

   Str. 28: Skoro neužívaným předmětem je kaditelnice...A vůbec už nenajde použití monstrance...a pacifikál....To platí samozřejmě a především, i o liturgickém kropáči...a přenosné kropence; vysvětlivka (red.) :...Autor tu svým radikálním vyjadřováním vyslovuje požadavek neustálého usilování o pravdivost...(?!) 

    Str. 32: Je těžko radit, které české vydání bible je pro liturgické účely nejvhodnější 

    Str. 33: Nezbývá tedy katolickému duchovnímu než vzít zavděk Biblí kralickou II.VK DV 25: „Církevní představení, „u nichž je apoštolská nauka“, mají vhodně poučovat sobě svěřené o správném používání biblických knih – především Nového zákona, a na prvním místě evangelií – pomocí překladu posvátných textů opatřených nutnými a opravdu dostatečnými vysvětlivkami, aby děti církve bezpečně a s užitkem braly do ruky Písmo svaté a byly proniknuty jeho duchem.“ Jak toto splňuje kralická bible? 

 Str.35: Reforma misálu a rituálu po Druhém vatikánského koncilu dopadla žalostně...představený církve vy se měl ustavičně s taktem snažit o postupnou demagizaci a deritualizaci liturgie ve své obci. Proto mu místo okázalých liturgických knih dostatečně poslouží pouhá sbírka textů, převážně modlitebních, kterou si pořídí sám a sám uspořádá do malého sešitu...(str.37) viz závěr 

 Je samozřejmé, že předsedající uváží, kterých perikop má při shromáždění použít; často si vybere jen dvě, evangelijní vždycky (str. 47) viz závěr 

Církev musí pochopit, že nevlastní ani pravdu, ani spásu, ale že má být na cestě za pravdou a spásou; že není sama sobě smyslem a cílem, ale že jejím smyslem a cílem je parusie Kristova; že její přítomnost musí být určována budoucností, přicházejícím královstvím božím (str.43) A co slovo Boží 1 Tim 3,15 o Církvi – sloupu a opoře pravdy? Jak může být Církev oporou pravdy, pokud v ní není a nemá ji? II.VK UR 3: „Neboť jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech  prostředků spásy.“  Proč do Církve vstupovat, když tam není spása anebo je stejně přítomna jinde?

Místní církev raději použije apoštolského vyznání víry, také z důvodů ekumenických...Potřeba odložit nicejsko-cařihradské symbolum...(str.47)  A co odloží z ekumenických důvodů protestanté? ...vyráběné hostie umožnily snadnější přechovávání svátosti a od 14.století také její vystavování, kterým se kult oltářní svátosti rozvinul do forem a rozměrů v jiných církvích nevídaných (str.51) Evangelíkům se to nelíbí?    

V   misále Pia V i novém mešním řádu zůstalo nevhodně jen mytí rukou po ofertoriu (str. 54) „Orate fratres“ (Modlete se bratři)...Text rozšířené části i odpovědi je z teologického hlediska katastrofálně špatný. Bohužel zůstal i v misálu Pia V. (str. 55) Protože rozlišuje oběť kněze a věřících, což protestanté ruší ...od demagizace formy je k demagizaci obsahu jen krok. 
Nicméně se s tím, co bylo oficiálně vykonáno, jistě nespokojí. Vytvoří si podle těchto úředních vzorů a podle starobylých předloh svou eucharistickou modlitbu zbavenou teologických nejasností (str. 61) 
 viz str. 96 „narodil se z ženy“ – je tím odstraněna teologická nejasnost o „ustavičné Panně“? Od odstranění závazných slov je k bludům opravdu jenom krok. 
Přijímání eucharistického chleba do úst hraničí dokonce se směšností ( samizdatové vydání 1981 – „průkopník“ podávání na ruku) Jako hostitel bude přijímat až naposled (str. 66) Jako obětník by mohl přijímat jako první? 
Denní celebrace mše je příliš zatížena přežitky a navíc v současné situaci pro věřící neúnosná(str. 72) viz papež str. 70-71. VK PO 13: „V tajemství eucharistické oběti, jejímž přinášením plní kněží své přední poslání, se neustále koná dílo naší spásy. Proto se vřele doporučuje každodenní sloužení mše svaté, protože je to úkon Krista a církve i tenkrát, když nemohou být přítomni věřící.“

...je-li přijímajících mnoho. V takovém případě by snad bylo lépe, kdyby si stolující brali sami sousta chleba z patény(str. 89) – „Průkopník“ eucharistické samoobsluhy - bere se sousto, ne Tělo Páně!

Snad nejvhodnější pro svůj eucharistický obsah, je píseň „Jezu, Kriste, štědrý kněže“ – a to nikoliv její starší text, který je ve většině katolických kancionálů, ale textová úprava připisovaná Husovi. Raději ať jsou věci husitské než katolické!

Nakonec přijímá sám jako hostitel, který si  vždycky bere jako poslední...nic proti tomu, aby...i katolický duchovní...dal si nakonec posloužit spolusloužícím nebo přisluhujícím laikem(str. 90)  Nejlépe kvůli rovnosti pohlaví ženou v minisukních a větším výstřihem, aby oddemagizoval (laicizoval) kněžství!

...uctivě dojedí a dopijí, co zbylo na paténě a v konvici (str. 95) Co zbylo na paténě a v konvici? Je to Tělo Páně a jeho Krev, která se přijme anebo chleba a víno, které se ještě sní a vypije? 

...navíc se nové svátky (Srdce Páně, Krista Krále, dokonce Srdce Panny Marie, svátek Růžence apod.) nikdy mezi lidem plně nevžily (str. 104) Nebylo to kvůli kněžím? 

Krásný starý zvyk tzv. rorátů...je neudržitelný a neobnovitelný (str.107) Co se opustilo se nemá obnovit? Lze těžko rozhodnout, co zachovat z „poezie Vánoc“ ...Zvyk jesliček možno tolerovat nanejvýš do svátku Zjevení Páně, s vědomím, že jde o hezkou hračku především pro děti...Zdobit o Vánocích kostel smrčky a jedličkami je nevkus (str. 107) Slova člena řádu sv. Františka, který zavedl jesličky! 

Svěcení svící o „Hromnicích“ ...je zvyk, který dnešní lokální církve jistě opustí (str. 109) viz výše k str.25 

O tzv. blažejském požehnání není nutno se šířit. Je typickým příkladem naivně lidového magického obřadu (str. 109) viz výše k str. 25 

Místní církev začne svůj půst spíše první postní neděli než na Popeleční středu (str. 111) Méně se postit! 

O květné neděli se konával v naší církvi průvod...Je sporné, zda je možno tento zvyk udržet a obnovit....Také by bylo velmi zlé, kdyby liturgie Květné neděle na nekřesťany jako manifestace nebo dokonce jako demonstrace působila (str.115) Zeptejme se nekřesťanů jak žít křesťansky!

Str. 117 chybí zmínka o adoraci na Zelený čtvrtek

Str.126: Přítomní jeden po druhém líbají dřevo kříže nebo nohu Spasitelova obrazu. (Utírat po každém bratru nebo sestře místo políbení, jak se někde u nás děje, je nechutné).   Je zajímavé, že zde se neobjeví hygienické důvody anebo slova o tom, že je to teologicky a společensky přežilé

    Str.127 Odmítnutí improperií (výčitek) z Velkého pátku – Bůh je láska a láska nic nevyčítá!

Modleme se také za ty, kdo neuznávají Boha; Kéž jednají spravedlivě podle svého poznání, aby je Bůh přijal za to, že ho poctivě popírají (str. 129) – přímluva na Velký pátek. A co slovo Boží: „Proto je nelze omluvit“ (Řím 1,20) na adresu ateistů a agnostiků? Jak se koná poctivé popíraní Boha?

Uzná-li církev za vhodné, může na Velký pátek večeři Páně vynechat (str. 131)

Pondělí velikonoční je den vhodný k návštěvám. Protože církve po celý rok ráda mezi sebou vítala křesťany jiných denominací a ochotně je zvala k svému stolu Páně, měla by se alespoň v tento den účastnit večeře Páně ve shromáždění sesterské církevní denominace. U nás to bude asi především některý evangelický sbor...A církve lze uznat jako apoštolskou především tím, že přijmu s vírou její pozvání ke stolu Páně (str. 144) k tomu i Poznámka (red.) o teologické vratkosti zákazu interkomunia (str. 145) A co KKC 1400 a UR 22 „Vratkavost“ přestože je to v KKC a II.VK! Buďme zajedno, protože nám věci budou jedno! Křestní slib s otázkou zříkáš se ducha zla? (str. 146) Je tento duch zla osobní – ďábel, satan anebo neosobní? Formulace ze současných křestních obřadů! Pavel VI: „Jednou z nejdůležitějších potřeb církve je její obrana proti onomu zlu, které nazýváme ďáblem.“
     Str.146:Nezapomene na 6.červenec, den umučení M.Jana Husa, otce české reformace. Tato připomínka v rozboru církevního ruku ukazuje na „protestantské ladění“ autora . I na záložce lze číst o článcích autora v evangelické „Křesťanské revue“ a Kostnických jiskrách. Je snad Jan Hus katolický světec? Následuje tato rada, která je v evangelickém prostředí velmi přijatelná: „ Boží tělo, pozdně středověká dubleta Zeleného čtvrtku,žije se svými slavnými teoforickými průvody, smutné proslulými v době protireformační,jen ve vzpomínkách nejstarších členů obce a je neobnovitelná.“ (str. 149)
 Návrh zpěvníku má pouze jednu mariánskou píseň Str. 24: Dnes už rovněž naprosto nelze ikony a sochy zdobit nebo dokonce oblékat, rozsvěcovat před nimi lampy nebo svíce 

Str.43:...zvláštní pobožnosti budou zapomenuty, protože jsou buď bezobsažném, nebo kuriózní (pobožnosti odpustkové, první pátky, májové a růžencové pobožnosti), nebo nenapravitelně degenerovaly (např. křížová cesta) Pobožnosti nedegenerovaly, pouze ubylo zbožnosti. II.VK LG 67: „Posvátný sněm vyhlašuje tuto katolickou nauku uváženě a zároveň vybízí všechny děti církve, aby velkodušně podporovali úctu k blahoslavené Panně, především liturgickou, a vážili si mariánských modliteb a pobožností, které učitelský úřad církve během staletí doporučoval. 

 Tyto věci by nemohli být napsány ani vydány při respektu k slovům II. Vatikánského koncilu(a koncilům předešlým): SC 22 § 1 Pouze církevní autorita je oprávněna řídit posvátnou liturgii. Je to Apoštolský stolec a v rámci právní normy biskup § 2 Také biskupské sbory různého druhu, řádně ustanovené pro určitá území jsou na základě právního zmocnění příslušné řídit vymezené oblasti liturgie § 3 Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat a měnit Po příkladu sv. Klementa Hoffbauera a Jana Nepomuka Neumanna je na tuto a podobné knihy a doporučení říci: To není katolické! To, že jde o modernismus ukazuje časté pohrdání vírou předků(tradicí) 

Mezi Joviniánem a Pelagiem

Scylla a Charybda jsou dvě obludy starověké mytologie, které číhají každá z jedné strany Mesinského průplavu mezi Itálií a Sicílií. Unikne-li plavec jedné, padne za oběť druhé. Proplout mezi Scyllou a Charybdou znamená vyváznout z nebezpečného ohrožení ze dvou stran. Proplout mezi Joviniánem a Pelagiem je podobně obtížné jako proplutí mezi Scyllou a Charybdou. 

Asketický mnich Pelagius učil, že člověk díky svému svobodnému rozhodování může zůstat bez hříchu a dosáhnout svého cíle. Popíral dědičný hřích a jeho největším odpůrcem byl svatý Augustin, jenž obhajoval nutnost a potřebu Boží milosti. Tento názor sv.Augustina je obsažen v jedné ze šesti základních  pravd víry: “Milosti Boží je ke spáse nevyhnutelně potřeba“. 

Jovinián byl člověk popírající potřebu askeze a sebeovládání. Hlásal „plnou víru“, v níž se oddával nezřízenému požitkářství. Jeho odpůrcem se stal sv. Jeroným a  zesměšnil ho svým sarkasmem: „Příznivci tvými jsou běloučcí a vymydlení břichopásci, nebo abych užil výsměšného způsobu sokratického, všechny svině a psi, a ježto jsi milovníkem masa, též supi, orli, jestřábi a sovy...Přijímají-li mnozí mínění tvé, činí tak z poživačnosti. Neschvalují tak tvých slov jako spíše hovějí tvým neřestem.“ 

Proti Pelagiovu: „stačí  lidské úsilí a skutky“ zdůraznil sv. Augustin potřebu milosti. Proti Joviniánově  stačí „plně věřit“ zdůraznil Jeroným potřebu skutků askeze. Pelagius a Jovinián se vzájemně vylučují a zároveň doplňují. Proč zdůraznit lidské úsilí tak, že není potřeba víra a milost? Proč zdůraznit potřebu víry a milosti tak, že nejsou potřeba lidské skutky? Řešení je proplout mezi Joviniánem a Pelagiem a vidět prvky jejich učení, které jsou správné a potřebují doplnění ve vyšší syntéze, která je dána přijetím kritiky sv. Augustina a Jeronýma!
Má význam zabývat se tímto sporem z 5.století? Má to význam větší než si řada lidí myslí.  Joviniánova „plná víra“ a  „pouhá víra“ Martina Luthera jsou si podobné jako vejce vejci. A dnešní jejich následovník se  ptá:  Proč nestačí víra mohamedánská či budhismus? A proč nestačí víra, že „něco je“? Proč neplatí víra jako víra, hlavně, že se věří? Svatý Augustin a Jeroným nechválili každou víru, víra jejich byla pravověrná a touto pravověrností je nutné věci řešit i dnes! Pokud byl Joviniánův součastník Pelagius zaměřen na činy, tak toto zaměření na činy najdeme i v době „pouhé víry“ Martina Luthera. I dnešní doba potřebu pouze činů demonstruje např. ve sportu a jiných oblastech se svými výkony.  Není racionalismus a osvícenství protiklad pouhé víry? A není celý vědecko-technický pokrok pelagiánskou snahou o cíl bez Boží milosti, modlitby a bohoslužby? Kolik poslanců současných parlamentů Evropy, včetně Evropského, je pelagiány: lidmi přesvědčenými o tom, že stačí pouhé lidské úsilí? Proplout mezi Pelagiem a Joviniánem znamená dosáhnout vyšší syntézy v pravověrném učení Kristovu o  Boží milosti, podle něhož se praktikuje askeze!

Křest a pokání

        Tridentský koncil v kánonu 10 o křtu učí: "Pokud někdo tvrdí, že všechny hříchy spáchané po křtu se pouhou vzpomínkou a vírou přijatého křtu buď odpouštějí, nebo se stávají lehkými, anathema sit." Jan Křtitel je Spasitelem ohodnocen takto: „Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel.“(Mt 11,11)“ Tento Jan Křtitel má u svého jména křest a pokřtil i Pána Ježíše. Šlo o křest pokání na odpuštění hříchů, jak máme v evangeliu sv. Marka 1,4. Je spojení mezi křtem a pokáním a v příkazu o přijetí svátosti oltářní a svátosti pokání jednou za rok je spojení mezi svátostí oltářní a pokáním. Vzhledem k tomu, že podávání svátosti oltářní(Eucharistie) na ruku se vysvětlovalo starokřesťany, je vhodné si klást otázku, zda se koná i pokání podle starokřesťanů.

       Ze života prvních křesťanů jsou  záznamy  o jejich pokání.  Při pokání veřejném je bylo vidět stát venku před kostelem v žínici, s popelem na hlavě a prosící na kolenou věřící, kteří jdou okolo do kostela, aby se za ně pomodlili. Ten, kdo bral Boží jméno nadarmo dostal jako pokání postit se o chlebě a vodě 7 dní. Kdo se vypravil pro radu k věštcům a čarodějům, musel dělat pokání 7 let. Za těžkou práci v neděli, i krátkou, se dělalo pokání 3 dny. Za mluvení  během mše svaté bylo nařízeno se postit o chlebě a vodě 10 dní. Kdo porušil jeden den postní doby, musel se za to postit 7 dní. Pokud někdo místo bohoslužby v neděli nebo svátek tančil, dělal pokání 7 let.  Za vysmívání biskupovi nebo knězi, za posměch hlásané nauce víry bylo nařízeno 40 dní pokání. Jestliže zemřelo vinou rodičů dítě bez křtu, bylo jim uloženo 3 roky pokání. Za strojení a chození na bály v době postní byly nařízeny 3 roky pokání. Pokud se mladík nebo děvče oddávali nebezpečným tancům, bylo jim nařízeno dělat pokání po tři léta a při zopakování tohoto přestupku jim bylo pohroženo klatbou.  Děvče, co se dopustilo hříchu s ženatým mužem, dělalo pokání 10 let... Z Kající knihy Bedy Ctihodného: „Kdyby někdo opilý nebo přejedlý vyvrhl Eucharistii a byl laik kaje se 40 dní, duchovní nebo mnich se kaje 70 dní a biskup se kaje 90 dní.“.
     Kánon 11. I. nicejského koncilu z roku 325 má o pokání: "Ohledně těch, kdo odstoupili od víry bez donucení a ne z důvodu odnětí majetku nebo nebezpečí nebo něčeho podobného, jak se dálo v době pronásledování Licinia, sněm rozhodl projevit milost i když nejsou hodni lidumilnosti; ti, kdo se budou opravdově kát, jako věřící stráví tři roky mezi těmi, kdo naslouchají čtení Písma a sedm let nechť v chrámu poklekají, žádajíce omilostnění, a dva roky nechť se účastní s lidem modliteb mimo přijímání svatých svátostí."

      Na příkladu pokání starokřesťanů budoval sv. Jan Vianney pokání svátostné. Tento farář arský ještě několik dní před smrtí strávil ve zpovědnici 16 hodin. Ve svých promluvách obšírně vysvětloval podstatu svaté zpovědi i to, kdy se lidé zpovídají špatně: „Za prvé tehdy, když ze studu nebo ze strachu dobrovolně skrývají své hříchy, zamlčují souvislosti nebo umenšují počet těžkých hříchů. Za druhé, když zpytování svědomí dělají ledabyle, když nemají opravdovou lítost a pevný úmysl napravit se. Za třetí tehdy, když si vyhledávají co nejmírnější zpovědníky, jen aby vyloudili rozhřešení. Za čtvrté, když nenapravují způsobené křivdy. Za páté, když po zpovědi zamýšlejí setrvávat v hříchu, např. nenapravitelní lichváři, náruživý chlípníci, ti, kteří nezmění vyzývavý způsob života, ti, kteří pobývají v domech, ve kterých se setkávají s osobami žijícími špatně, náruživý opilci, ti, kteří nadále žijí v hněvu a nenávisti nebo špiní dobré jméno bližního. Za šesté se lidé zpovídají špatně, když svátost oltářní přijímají bez vhodné přípravy, protože neznají základní pravdy víry. Kdybyste měli jakoukoli pochybnost v některém z těchto bodů, běžte do sebe a nepravte dřívější špatné zpovědi.“  

sv. Jan Křtitel

      Modlitba starokřesťana sv. Augustina ukazuje směr k dobrému předsevzetí: „Přistupuji, Pane, k studnici milosti, abych obmyl poskvrněnou duši svou v nejdražší Krvi tvé. Co je platno se umývat, když se zas smoly chci dotýkat?  Co platno pokání, když se nemíním nečistoty varovat? O pohanském králi(Alexandr Veliký) se dovídáme, že nechtěl ani pohlédnout na zajatou rodinu přemoženého krále, aby ho sklíčenost jeho dcer nesvedla k hříchu, a já, učedník tvůj, vyzbrojen pomocí a milostí shůry nemám tolik pevnosti, co onen pohanský vládce? Tys nedovolil pochovat otce tomu, jehož jsi zval k svému následování (Lk 9kap.), a já si namlouvám, že je možno sloužit tobě a zároveň hovět vášni? Pohané obrácení od apoštola tvého spálili ohromné množství drahých knih (Skt 19), jež byly nebezpečné čistotě a víře, Marie Egyptská se z pouti nevrátila domů, na místo hříchu, nýbrž odešla na jordánskou poušť, aby konala pokání v samotě, o hladu, žízni a v zimě. Marie Syrská opustila dům hříchu té noci, kdy se jí tvá milost dotkla, zanechavši tam majetek a všechno, co měla, o jednom rytíři (Rougemont) čtu, že rozbil svůj nejdražší meč, jenž mu byl podnětem k hříchu a mně je těžko ti slíbit, že se chci hříchu i příležitosti k němu vždy vyhnout? Pohanská dívka(Theano) si dala vyříznou jazyk, aby snad neprozradila s mukách svěřené tajemství, a mně je těžko odvrátit oko nebo ruku od předmětu a nohu od místa, jež je mi podnětem hříchů? Abych měl pevnou jistotu, že bude platné přijetí svátosti, k němuž se chystám, činím předsevzetí pevné a opravdové, že se chci varovat hříchu i příležitosti k  němu, především pak... Ty pak, přemilý Spasiteli, rač být nyní ke mně tak milostiv, jak upřímné je mé předsevzetí a jak dobrá je má vůle. Jakou měrou měříme my, takovou bude odměřeno nám, a jak doopravdy to myslíme se svým předsevzetím, tak dalece nám odpustíš naše provinění .“

Svatý růženec

Růženec je modlitba a zároveň označení pro pomůcku k jeho praktikování. Růženec začíná znamením kříže ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Tento začátek hlásá důležité pravdy o vykupitelské smrti Pána Ježíše na kříži a tajemství Nejsvětější Trojice. Nejsvětější Trojice je oslavována rovněž chvalozpěvem „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a navěky věků“. Po tomto úvodu následuje vyznání víry buď apoštolské anebo nicejsko-cařihradské. Modlitba růžence nás proto vede ke kořenům víry vyjádřené prvními křesťanskými koncily.

Několikrát se opakuje modlitba Otče náš neboli modlitba Páně darovaná apoštolům Ježíšem Kristem. Nejčastěji se při růženci opakuje modlitba Zdrávas Maria. Za slovy Zdrávas Maria následující slova „milosti plná“ jsou pozdravem anděla Gabriela z bible. Slova o plnosti milosti u Panny Marie doplňuje pozdrav Alžběty „požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého“. Tento pozdrav rovněž najdeme v bibli v 1.kapitole evangeliu podle Lukáše. Modlitba růžence je tudíž modlitbou mající biblický základ. Po těchto slovech následuje prosba: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší.“ Mariina svatost je dána tím, že je plná milosti. Oslovení Matko Boží užívá titul daný na Efeském koncilu v roce 431. První zázrak v Káni Galilejské se stal na přímluvu Panny Marie a přesvědčení, že její přímluva vyprošuje potřebnou milost pro přítomnost i hodinu smrti je vyjádřena ve Zdrávas Maria. To, co se v modlitbě růžence modlí a co se věří patří k sobě.

Růženec spojuje věci staré i nové. Starou věcí je evangelium a pravdy víry, které v něm nacházíme v souladu s našimi předky. Přináší i věci nové. Definitivní podobu růžence sestavil papež Pius V. v roce 1569. Vzhledem k historii křesťanstva je to poměrně krátká doba. Vzhledem k lidskému životu je růženec starý čtyři sta let již pamětníkem řady významných událostí. Modlitbě růžence se připisuje například vítězství nad Turky v námořní bitvě u Lepanta v roce 1571. Od této doby do ní přibylo po zjeveních P. Marie ve Fatimě v roce 1917 zvolání: „Pane Ježíši, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“ Toto rozšíření ukazuje, jak Panna Maria se nestaví do středu dění, ale přivádí k centru, k svému a Božímu Synu. Při vzývání Matky Boží konaném rozjímavým způsobem v deseti opakovaných „Zdrávas Maria“ se po slovech Ježíš vkládají slova o událostech z Ježíšova života, utrpení a oslavení a po nich následuje opět oslava Nejsvětější Trojice.

Lidem, kteří kladou překážky modlitbě růžence můžeme odpovědět pomocí slov papeže Benedikta XIV.: „Ptáte se, zda sv. Dominik ustanovil růženec. Tvrdíte, že daná věc ve vás budí zmatek a pochybnosti. Jak si však vysvětlíte prohlášení tolika papežů jako Lva X., Pia V., Řehoře XIII., Sixta V., Klementa VIII., Benedikta XIII. a mnoha dalších, kteří připisují zavedení růžence sv. Dominikovi?“ Měsíc říjen je s růžencem více spojen a obnova modlitby růžence je naší nadějí.