Něco o Janu Pavlu II.

    Nespokojenost věřících s chováním papeže máme ve Skutcích apoštolů 11,2: „Když pak Petr přišel do Jeruzaléma, věřící obrácení ze židovství mu dělali výčitky a říkali: „Vešel jsi k lidem neobřezaným a jedl si s nimi.“ Další text 11.kapitoly je obšírným vysvětlením sv. Petra proč porušil židovské zvyklosti a strana vyčítající mění svůj postoj, Skt 11,18: „Když to vyslechli, uklidnili se. Velebili Boha a říkali: „Tedy i pohanům dal Bůh, aby se obrátili, a tak došli života.“ 

    Jedna z nespokojeností s papežem Janem Pavlem II. byla kvůli pořádání setkání v Assisi v roce 1986 a 2002. V knize Čtyři slova z Ukrajiny je  návrh kontemplativních sester k prohlášení Jana Pavla II. k Assisi se závěrem: „Protože modlitby v Assisi byly zneužity proti katolické, ale i křesťanské víře, proto ze smutné zkušenosti doporučuji, aby se takové akce už nekonaly. Pokud jsem pohoršil ať už katolíky či jiné křesťany, tak se omlouvám, že jsem nepodal jasné vysvětlení a dal jsem možnost k manipulaci. Říkám společně se svatým apoštolem Pavlem: Kdo by hlásal jiného Krista a jiné evangelium, než které hlásali apoštolové a Církev po 2000 let, budiž proklet!(srov. Ga 1,9) 21.06.2004.“ Obšírné vysvětlením k Assisi nenastalo, a tak autoři knihy Čtyři slova z Ukrajiny v čele s P.Dohnalem žádali posmrtnou exkomunikaci Jana Pavla II., k níž uváděli i další důvody. Po prohlášení Jana Pavla II. blahoslaveným vyhlásili exkomunikaci nad papežem Benediktem XVI. a Janem Pavlem II. s vysvětlením, že papež Benedikt XVI. beatifikací ducha Assisi – ducha antikrista - sám sebe rovněž vyloučil z Kristovy církve. Takto je papež Jan Pavel zařazen mezi nejhorší papeže. Protipól je v požadavku dodatku ke jménu „Veliký“. 

    Obecně člověk může chybovat tím, že nechce vidět, že někdo, zvláště když ho má rád udělá něco špatně. Katolický křesťan ví, že má milovat papeže a jestliže Velepíseň lásky všechno omlouvá(I Kor 13,7), tak u milovaného svatého Otce dvojnásob. Závěr listu, kde jsou slova o vše omlouvající lásce apoštol Pavel mírní slovy I Kor 16,22: „Kdo nemiluje Pána, buď proklet!“ Skutky apoštolů v 11.kap. neukazují papeže Petra, který žádá všechno u sebe omlouvat a zlobí se kvůli výčitkám, jak hlásá a praktikuje víru a dávají prostor projevit nespokojenost s chováním papeže a ukazují, že nejde nutně o protikatolický postoj. Ovšem, jak se říká, všeho s mírou: i s omlouváním i výčitkami. Protestanté dělají výtky vůči papeži programově a rádi je i zlomyslně uměle vyrábí. Pozice nelásky, pohrdání a nenávisti přináší rovněž neschopnost uznat něco dobrého na tom, koho zavrhujeme. Kromě lásky je při hodnocení důležitá pravda a naopak kromě pravdy je při hodnocení důležitá láska. 

    Ti, kdo zatracují Jana Pavla II. anebo sdílejí postoje tomu blízké mohou mít značné těžkosti uznat to, že přijetím svátostí před svou smrtí, modlitbou a utrpením dal Jan Pavel II. dobrý příklad. Mezi málo naplněné programy Jana Pavla II. patří výzva ke smírným adoracím z listu Dominicae cenae z roku 1980: „Církev i svět velmi potřebují eucharistickou úctu. Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nešetřme svým časem, abychom se s ním setkávali v adoraci, v rozjímání, plném víry a ochotném podávat zadostiučinění za těžké viny a zločiny světa. Kéž naše adorace nikdy nepřestává“.  

   Dobrým příkladem modlitby růžence Jan Pavel II. potvrdil svá slova z listu o růženci: „Na počátku dvacátého pátého roku pontifikátu svěřuji tento apoštolský list do moudrých rukou Panny Marie a v duchu se skláním před jejím obrazem v nádherném chrámu vystavěném k její poctě blahoslaveným Bartolemějem Longo, apoštolem růžence. Ochotně přijímám za svá jímavá slova, kterými tento služebník Páně uzavírá slavnou Modlitbu ke Královně svatého růžence: „Požehnaný růženec Mariin, líbezné pouto pojící nás s Bohem! Pouto lásky, které nás pojí s anděly, útočiště spásy v útocích pekla, bezpečný přístave v každém nebezpečí ztroskotání, který už nikdy neopustíme. Bude útěchou v hodině naší smrti. Jemu bude náležet poslední polibek dohasínajícího života a posledním slovem našich úst bude tvé sladké jméno, ó Královno růžence z Pompejí, ó Matko naše, Útočiště hříšníku a Utěšitelko trpících. Budiž všude velebena, nyní i vždycky, na zemi i na nebi.“ 

   Vatikánský rozhlas 25.10.2012 uvádí kardinála Ch. Schönborna: „Když bereme do rukou texty koncilových dokumentů, musíme se připravit na překvapení, dodává vídeňský metropolita. V zemi jako je Rakousko se tyto texty nikdy nedostaly k širokému publiku. Znají je nanejvýš kněží a profesoři – dodává kardinál Schönborn. Myslím, že po padesáti letech neznáme ani koncil, ani jeho dokumenty. Samozřejmě, mluví se o něm mnoho, o duchu koncilu, ale když sáhneme do textů o liturgii, Zjevení, o Církvi.... musíme přiznat, že jsou v nich věci dnes neznámé. A někdy si uvědomíme, že jsme skutečně odešli dost daleko od toho, co koncil řekl – ne od toho, co si myslíme o koncilu, ale od toho, co koncil skutečně řekl. V tom smyslu dobře rozumím výzvě Benedikta XVI., abychom koncilové dokumenty znovu četli. Jeden všem dobře známý kardinál, Karol Wojtyła, po návratu z koncilu do Krakova nesvolal diecézní synod, aby produkoval nové texty, ale vypracoval antologii klíčových fragmentů z koncilních dokumentů, připojil k nim krátké komentáře a rozeslal je po celé arcidiecézi. Jinými slovy od samého počátku povzbuzoval svou církev k četbě dokumentů. Díky tomu se tyto texty dostaly k lidem. Nám něco podobného chybí. V Rakousku jsme to udělali teprve nyní. Vydali jsme ve velkém nákladu přehled nejdůležitějších témat koncilu, s krátkým komentářem, aby si všichni věřící mohli oblíbit četbu koncilních textů.“ 

    Při četbě koncilních textů zjistíme i to, že Jan Pavel II.(a nejen on) nenaplnil slova konstituce o liturgii(SC) čl. 54: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Podobně je tomu s čl.4 SC: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ 

    Mnozí mohou být překvapeni, že na Božím soudu nejsme souzeni jen z naplňování II.Vatikánského koncilu, ale všech koncilů a celé nauky Církve, o níž I. vatikánský koncil učí: „Nauka víry, kterou Bůh zjevil, nebyla jako nějaký filosofický vynález předložena lidské mysli ke zdokonalení, nýbrž pouze svěřena jako Božský poklad Kristově Snoubence Církvi, aby byla věrně střežena a neomylně vykládána. Proto také má být držen stejný smysl posvátných dogmat a není možné se od tohoto smyslu odchylovat.“

Mučedníci umělých potratů

To, že mohu napsat následující slova předcházelo to, že mě má matka „nedala pryč“. Nepodlehla iluzi, že může jít na „přerušení těhotenství“, po němž by zjistila, že těhotenství nepřerušila, ale ukončila. Byla si vědoma toho, že nečeká „to“ neboli nějakou věc, ale „je“, dítě. Pomohla jí i víra v Boha, o němž jí její matka vyprávěla, že všechno vidí. Měla to štěstí, že porodníkem jejího prvního dítěte byl lékař-kněz Ladislav Kubíček, kterého viděla každý den ministrovat v nemocniční kapli. Kdyby pouze věřila „ono něco je“, tak by to pro její svědomí byl nicotný důvod k zodpovědnosti. Nepatřím tak k přibližně třetině dalších lidských bytostí, které zabil umělý potrat dříve než přišli na svět v době, do níž jsem se narodil…

V Schallerově misálku je ke svátku Mláďátek toto: „U novorozeného Božského dítka je shromážděn zástup nevinných Mláďátek, šťastných dítek, které mají hlavičky ozdobeny dvojí korunou nevinnosti a mučednictví. Církev svatá však o jejich svátku dává též najevo soustrast s jejich ubohými matkami, jimž byly od prsou urvány, a proto se halí do fialových rouch.“ Tato fialová barva je i barvou pokání a na pokání mysleme u zla umělých potratů.

Oprávněně se zabíjení dětí potratem spojuje s chováním Heroda. Herodes vraždil, protože se bál o svou vládu a přepych, který vládce užívá. Moderní následovníci Heroda vraždí z obdobných důvodů a opírají se o moc větší než měl Herodes: demokraticky přijaté zákony, které vraždu dítěte před narozením dovolují. Mláďátka betlémská neměla užívání rozumu a jsou svatá pro křest krve. Děti zabité potratem obdobně podstoupili křest krve. Scéna jak vojáci vraždí betlémské děti a záběry z umělého potratu jsou si podobné svou krutostí. Betlémské děti zabili ti, kdo „museli“ a při umělých potratech se zabíjet také „musí“. Podobně jako děti z Betléma mají svátek, hlásající, jak Bůh obrací zlé v dobré, bych proto uvítal svátek: „Mučedníků zabitých umělým potratem“. Ptám se, zda je tento svátek nepřijatelný před Bohem a ne zda má být přijatelný pro ty, kterým by byl výčitkou svědomí. Podobně je tomu, když u I.Vondrušky, Životopisy sv. čtu slova Pia II. 1462 české delegaci v Římě o mučednících doby husitské: „Milý bratře, věz, že nikde nebylo tolik mučedníků pro víru křesťanskou, jak v tomto království...boje tyto věru nebyly Čechům ke cti.“

Místo o prázdném pekle bych uvítal teologické zdůvodnění, jak se umělým potratem zabitými dětmi plní nebe a také pokání za umělé potraty. Při úctě k lidem, co zahynuli v koncentráku, je třeba vidět, že počet zabitých umělým potratem je mnohonásobně vyšší.

Na konkrétních lidem se někdy obecná problematika vyjasňuje. Příkladem je Gloria Polo. Tato doktorka přežila úder bleskem v hlavním městě Kolumbie Bogotě 5.května 1995. Popisuje soud nad svým životem podle Desatera a vydává o něm svědectví pro mimořádnou milost návratu do života pozemského. Její svědectví vyšlo pod názvem: „Stála jsem u brány nebe a pekla.“ jako příloha týdeníku Světlo:

„Když jsme v mé „knize života“ došli k pátému přikázání – Nezabiješ, pomyslela jsem si: Konečně si nemusím nic vyčítat, neboť jsem nikoho nezabila a žádného člověka jsem nepřipravila o život. A k mému velkému zděšení mě Pán Bůh poučil o něčem úplně jiném. Ukázal mi se vší zřetelností, že jsem byla příšernou vražedkyní. A vraždy, do kterých jsem byla zapletena, patřily mimo jiné do třídy zabíjení, které v Pánových očích platí za nejohavnější svého druhu, totiž umělé potraty nenarozených dětí.

Dávejte teď dobrý pozor! Moc a vliv, které jsem získala pomocí peněz, mě svedly a přivedly k tomu, že jsem financovala ne jeden, nýbrž několik – neřku-li mnoho – umělých potratů. Teprve moje peníze tyto potraty umožnily. Neboť jsem, ano, stále říkala: „Žena má právo si zvolit, kdy chce zůstat těhotná a kdy ne. Její břicho patří jí samotné!“ A nyní se podívejte! V mé „knize života“ stálo černé na bílém – a byla to pro mě velká bolest, když jsem viděla a konečně také pochopila – do jakých odporných zločinů jsem se sama zapletla díky penězům…

Byla mi ukázána všechna děťátka, která jsem usmrtila já sama, která jsem já sama uměle potratila. A přesně tak – jako vy teď – jsem v prvním okamžiku nevěděla jak, kdy a kde! Bylo mi to však hned ukázáno a měla jsem to pak i jasně před očima. Vždyť jsem vám již na začátku vyprávěla, že já sama jsem si zvolila jako ochranu metodu plánovaného rodičovství nitroděložní tělísko a nechala jsem si ho zavést. A v bolestném údivu jsem nyní ve své „knize života“ musela vidět, kolik mých vaječných buněk bylo oplodněno a bylo s to vyrůst v malá děťátka. Viděla jsem mnoho těch světelných jisker, které se rozzářily při utvoření jejich duší. A slyšela jsem také výkřiky těchto duší, jak byly vyrvány z ruky Boha Otce.

A najednou jsem pochopila důvod, proč jsem byla stále tak špatně naladěna, zahořklá a protivná. Měla jsem špatné rozpoložení, často se se mnou nedalo mluvit, neovládala jsem se a byla jsem náladová vůči bližním, vůči své rodině. Celý den jsem byla jen frustrovaná, nic mě nemohlo uspokojit. Často mě přepadaly strašné deprese. A nyní jako by mi spadly šupiny z očí: „Jak prosté a jednoznačně jasné – vždyť jsem se proměnila ve stroj na zabíjení děťátek!“

V konstituci o Církvi v dnešním světě II.Vatikánského koncilu máme v článku 27 tato slova: „Všechno, co je přímo proti životu, jako vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, euthanasie i dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby, jako mrzačení, tělesné nebo duševní mučení, pokusy o psychické násilí; co uráží lidskou důstojnost, jako nelidské životní podmínky, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod se ženami a s mladistvými; a také hanebné podmínky práce, když je s dělníky zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky, a ne jako se svobodnými a odpovědnými osobami: všechny tyto věci a jim podobné jsou opravdu ostudné, vnášejí nákazu do lidské civilizace a poskvrňují více ty, kteří je dělají, než ty, kteří trpí bezpráví, a velice zneuctívají Stvořitele.“

Vzor ženy a křesťanky Panna Maria je prevencí před potraty a obžalobou pokud jsou konány. Církev katolická na ženu i osobu, která umělý potrat-vraždu vykoná, uvaluje nejtěžší trest exkomunikace.