Písmo svaté o utrpení

   Když jsem listoval před více lety v marxistickém filozofickém slovníku  od více než sta autorů, tak mě překvapilo, že tam není heslo utrpení, asi pro vidinu blízkého ráje na zemi. Na zemi ráj dosud není. Starozákonní kniha Job se zabývá utrpením spravedlivého a píše o utrpení všech, Job 5,7: „Člověk se rodí, aby trpěl, pták, aby létal.“ 

  Ve mši sv. je v kánonu zmínka o blaženém utrpení Pána Ježíše. K utrpení se může člověk stavět různě a není snadné, aby jako u Pána Ježíše, Panny Marie a svatých bylo blažené. Duchovní křižovatku ukazuje evangeliu sv. Matouše v 16. kapitole, kde apoštol Petr na slova, že Mesiáš bude muset mnoho trpět,  reaguje odmítnutím a slyší, Mt 16,23-24: „Jdi mi z očí satane! Pohoršuješ mne, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské. Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi kříž svůj a následuj mě!“ Evangelia nám také píší o vyznání apoštola Petra, jak zůstane věrný i v utrpení, Mk 14,31: „I kdybych měl jít s tebou na smrt, nezapřu tě!“ a následném zapření pro neschopnost trpět. Když přijde utrpení, tak není o překvapení nouze. Spíš člověk zklame než obstojí. Možnost utrpení se opakuje. Apoštolu Petrovi je předpověděno, Jan 21,18: „Amen, amen, pravím ti: dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ 

  Proměna sv. Petra a ostatních apoštolů je ve Skt 2,40-41: „Zavolali tedy apoštoly – dali je zbičovat – a zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšově. Pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostí, že směli pro to jméno trpět příkoří.“ 

  V Písmu sv. najdeme řadu míst o utrpení. Důvěru vyjadřuje žalm 36,39: „Spása spravedlivých přichází od Pána; obráncem jejich je v čas soužení.“ 2 Kor 1,9-10: „Dokonce jsme sami nad sebou už vynesli rozsudek smrti. Ale to všechno se stalo proto, abychom nespoléhali sami na sebe, nýbrž na Boha, který křísí mrtvé. On nás už z tolika nebezpečí zachránil a také zachrání.“ l Sol 2,2: „Naopak po všem tom utrpení a urážkách, které jsme, jak víte, přestáli v Filipech, odvážili jsme se s důvěrou v našeho Boha kázat vám radostnou Boží zvěst i přes mnohý těžký zápas." Zj 2,10: „Nic se neboj utrpení, které na tebe čeká: ďábel se chystá k tomu, že některé z vás uvrhne do žaláře, abyste byli vyzkoušeni a budete mít soužení deset dní. Buď věrný až do smrti, a dám ti za odměnu život.“ Zj 13,10: „Kdo je určen do zajetí, půjde do zajetí. Kdo je určen na smrt mečem, bude zabit mečem. V tom je základ trpělivosti a důvěry křesťanů.“ 

  Nutnost spojit s důvěrou pokoru je v 1 Kor 10,12-13: „Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. Zkoušky, které na vás přišli, jsou úměrné lidským silám. A Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředek, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet.“ Zvláště v utrpení platí Jan 15,5: „Beze mne nemůžete činit nic.“ Ef 6,10: „A tak hledejte svou sílu v Pánu, v jeho všemohoucnosti.“ 

  Utrpení není cílem, v Řím 8,18 je: „Mám totiž za to, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ 

  Utrpení jako prostředek k oslavení, Mk 9,31: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dny vstane.“ Lk 24,26: „Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy.“ Skt 14,22: „Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme.“ Mt 24,13: „Kdo však vytrvá až do konce bude spasen.“ Jak 1,12: „Blaze muži, který ve zkouškách vydrží. Když se osvědčí, dostane za odměnu život, jak to (Pán) slíbil těm, kdo ho milují.“ 1 Pt 5,10: „Když teď nakrátko snesete utrpení, Bůh, dárce veškeré milosti, který vás pro (zásluhy) Krista Ježíše povolal ke své věčné slávě, sám vás zdokonalí, utuží, utvrdí a upevní.“ 2 Sol 1,4-5: „V tom se právě ukazuje spravedlivý Boží soud: tak máte být uznání za hodné Božího království, pro které trpíte.“ Žid 12,4: „Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.“

  Nezamlčování utrpení je v Mt 24,9: „Budou vás mučit a zabíjet, u všech národů budete pro mé jméno v nenávisti.“ Mt 24,22: „A kdyby ty dny nebyly zkráceny, nikdo by se nezachránil. Ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny.“ Bratři, nic se nedivte, že svět vás nenávidí (1 Jan 3,13). I Sol 3,4: "Již tehdy, když jsme byli u vás, předem jsme vám říkali, že nás čeká soužení."

  Utrpení jako dar Kol 1,24: „Já nepohrdám Boží milostí Raduji se z toho, protože na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap. Má z toho prospěch jeho tělo, tj. Církev.“ Fil 1,29: „Vám se dostalo té milosti, že smíte v Krista nejen věřit, ale také pro něj trpět.“ 

  Dobrý příklad, Jan 19,17: „On sám si nesl kříž a šel na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota.“ Gal 2,19-21: „Spolu s Kristem jsem ukřižován: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval.“ Sv. Petr píše, 1 Pt 2,21: „Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích.“ Kol 4,3-4: „Modlete se také za nás, aby Bůh otevřel dveře našemu slovu, abychom mohli hlásat tajemnou (pravdu), to je Krista – kvůli tomu jsem teď v žaláři; vyproste mi, abych ji rozhlásil tak, jak je to moje povinnost 2 Tim 1,8: „Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia.“ Žid 10,39: „My přece nepatříme k těm, kdo se ze strachu vzdalují, a tak jsou k záhubě, ale k těm, kdo věří, a tím si zachrání život.“ 

Kdo je mučedníkem

    Vatikánský rozhlas 11.5.2013 uvádí: „Jihoitalský přístav Otranto zažívá v létě roku 1480 vpád osmanské flotily. Armáda velkovezíra Gedika Ahmeda paši obléhá pobřeží, až se jí 11. srpna podaří zdolat hradby města a zahájit krutý masakr. Brutální vraždění se nevyhýbá ani skupině obyvatel, ukrytých v katedrále pod vedením svého pastýře. Arcibiskup Stefano Pendinelli věřící vyzývá, aby se svěřili Bohu, dokud jej neumlčí turecká šavle. O tři dny později dává Ahmed paša vyvést všechny otrantské muže starší patnácti let, kteří se nezřekli katolické víry, na ostroh nad městem. Podle dobových svědectví budoucí mučedníci svázaní v řetězech stoupají na vrchol trpělivě a za vzájemného utěšování. Všech osm set třináct mužů odmítá konvertovat k islámu a umírá na popravčím špalku. Prvním je jejich vůdce Antonio Pezzulla, zvaný “Primaldo”, prostý střihač látek. Tato odvaha víry nevyžaduje dlouhé komentáře, zdůrazňuje arcibiskup Otranta, Donato Negro: „Poselství je zcela jasné : v kontextu mnoha nabízených hodnot, v tekuté společnosti slabého myšlení, jejíž smysl života spočívá v plochém materialismu, nás tito mučedníci upozorňují na nutnost pevné volby. Vyzývají nás, abychom se probudili ze spánku bázlivé a chabé víry a abychom se stali hlavními hrdiny v příběhu víry živé, zralé a misionářské, která dosahuje zejména člověka na jeho periferiích.“ 

   Při mimořádně rozsáhlém svatořečení řekl papež František I. 12.5.2013: „Dnes nám církev nabízí k úctě zástup mučedníků, kteří byli společně povoláni vydat nejvyšší svědectví evangeliu v roce 1480. Přibližně 800 lidí, kteří přežili obléhání a dobytí Otranta, byli sťati poblíž tohoto města. Odmítli zapřít svoji víru a zemřeli vyznavše zmrtvýchvstalého Krista. Kde našli sílu zachovat věrnost? Právě ve víře, která umožňuje vidět za hranice našeho lidského pohledu, pozemského života, a umožňuje rozjímat „otevřená nebesa“ – jak říká svatý Štěpán – a živého Krista po pravici Otcově. Drazí přátelé, zachovejme víru, kterou jsme obdrželi a která je naším pravým pokladem, obnovme svoji věrnost Pánu i uprostřed překážek a nedorozumění. Bůh nikdy nedopustí, aby nám chyběla síla a klid.“ 

   Odlišné pojetí víry než křesťanství má islám. Pokud by bylo shodné, tak mučedníci z Otranta mohli katolickou víru zaměnit za islám, kde je i jiné pojetí mučednictví. Skupiny jako „islámský džihád=svatá válka“ , „mučedníci od al-Aksa (název jeruzalémské mešity)“, Hamas a další páchají útoky, při nichž zabíjí druhé lidi, včetně civilistů i dětí a zároveň sebe a řada islámských autorit tyto lidi prohlašuje za mučedníky. Stane-li se terorismu mučednickým činem, pak je zde i zásadní motivace pro další lidi, obvykle muže, co často mají středoškolské i vysokoškolské vzdělání a jejich věk bývá okolo 30 roků. 

   V křesťanství je pojem mučednictví vymezen příkladem Ježíše Krista, který nikoho o život nepřipravil a přijal to, že o život bude připraven pro pravdu, kterou věrně učil. Při zkoumání, zda je někdo křesťanským mučedníkem se zvažuje více věcí podle pravdy. Rozhodně není mučedník ten, kdo druhým působí násilí nebo dokonce smrt. Je nutné, aby mučedník přijal svoji smrt od pronásledovatele z důvodů víry. Pokud je prokázáno, že důvodem k jeho smrti bylo něco jiného než skutečná křesťanská víra, tak násilná smrt není uznána jako mučednická. Je rozdíl smrt pro věc čistě politickou a smrt pro Krista z politických důvodů. Pán Ježíš Kristus je mučedník pro věc náboženskou, ale odsouzen byl vylhaně za věc politickou. Násilná smrt a neoblomné přesvědčení ani odpuštění pronásledovatelům nemusí stačit k prohlášení za mučedníka. Výraz „martyr-mučedník“ se v křesťanském starověku vztahoval i na ty, kdo zemřeli ve vězení či ve vyhnanství anebo na jejich následky. Pro své utrpení je Panna Maria obdařena titulem „Královna mučedníků.“ Od 4.století se o mučednictví mluví jen u těch, kdo dobrovolně obětovali svůj život pro následování Ježíše Krista v pronásledování. Přísnost zkoumání a snaha o přesné vymezení pojmu mučednictví je ochranou před nesprávnou motivací i formací. 

   Jana z Arcu a Jan Hus byli oba ve stejné době odsouzeni církevním tribunálem. U Jany z Arku nastalo prohlášení za svatou a u Jana Husa ne, protože ne všechno, co se třpytí je zlato. Již ve starověku byl titul mučedník odmítnut pro nesprávnou nauku Origenovi. Otrantští mučedníci jsou oběti bojového islámu a po mnoha staletích obdrželi úřední uznání. Na úřední uznání mučednictví čekají praví mučedníci např. husitské a francouzské revoluce nebo doby nacismus a komunismus i soudobého islámu. Úcta ke skutečnému mučednictví je v liturgické připomínce mučedníků mezi nimiž vynikají apoštolé a má se projevit snahou o poctivé plnění křestního slibu. 

   II. Vatikánský koncil v konstituci Lumen gentium čl. 42 píše: „ Ježíš, Boží Syn, nám projevil svou lásku, když za nás obětoval život; proto nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za něho a za své bratry (srov. 1 Jan 3,16; Jan 15,13). K tomuto největšímu svědectví lásky přede všemi, zejména před pronásledovateli, byli povoláni někteří křesťané už v prvním století a vždy budou povoláváni. Mučednictvím se učedník připodobňuje svému Mistru, který dobrovolně přijal smrt pro spásu světa, a následuje ho v prolití krve, proto je Církev oceňuje jako vynikající dar a největší ověření lásky. Ačkoli je to dopřáno jen málokterým, přece všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí.“ (V článku jsou využity některé myšlenky z rozboru mučednictví od prof.PhDr. Jaroslava Němce.) 

Breviář - posvátné officium

   Do rodiště sv. Cyrila a Metoděje jsou napsány dva listy Nového zákona. V I Sol 5,21-22 máme: „Všechno zkoumejte, a co je dobré, toho se držte. Varujte se zla, ať se objevuje pod jakoukoli tvářností.“ Pod heslem II.vatikánského koncilu(II.VK) vzniklo mnoho špatných věcí, a tak jsou i názory zcela zavrhnout   dokumenty II. Vatikánského koncilu.

   Pius XII. v encyklice Mediator Dei(MD) pojednává o Božském officiu a liturgickém roku v čl. 136 takto: „Ideál křesťanského života spočívá v tom, aby se každý co nejúžeji a trvale spojil s Bohem. Proto bohopocta, kterou Církev vzdává věčnému Bohu a spočívá zvláště v eucharistické oběti a v užívání svátostí, je tak uspořádána a upravena, že se božským oficiem rozšiřuje na všechny hodiny denní, na týdny, na celý rok, na všechny doby a na všechny okolnosti lidského života.“ V článku 148 MD máme: „Ve staré době byla účast věřících na těchto modlitbách oficia hojnější: ale ponenáhlu se zmenšovala a jak jsme právě řekli, je nyní jejich recitování povinností jenom kněží a řeholníků. Podle přísného práva není tedy laikům v této věci nic předepsáno, je však svrchovaně žádoucí, aby se činně účastnili zpěvu anebo recitování nešpor o svátcích ve své farnosti.“ MD máme v konstituci o liturgii (SC) čl.100 II.VK: „Duchovní správcové ať se snaží o nedělích a větších svátcích konat v kostele společně modlitbu hlavních částí, zejména nešpor. I laikům se doporučuje, aby se modlili posvátné oficium buď s kněžími, nebo sami společně, nebo i jednotlivě.“  II.VK v SC  věnuje breviáři celou  čtvrtou kapitolu.

   Pokud jde o jazyk tak II.VK stanovil v SC 101 § 1:  "Podle staleté tradice latinského ritu se mají klerici modlit posvátné oficium i nadále latinsky. Ordinář však má pravomoc dovolit v jednotlivých případech těm klerikům, kterým je užívání latiny závažnou překážkou v náležité modlitbě oficia, aby směli užívat překladu do národního jazyka, pořízeného podle článku 36. § 2 Mniškám a členům institutů usilujících o stav dokonalosti, mužům neklerikům a ženám, může příslušný představený dovolit, aby při modlitbě posvátného oficia, a to i když se koná v chóru, užívali národního jazyka ve schváleném překladu. § 3 Každý klerik s povinností modlit se posvátné oficium, když se je modlí v národním jazyce spolu se skupinou věřících nebo s těmi, kdo jsou uvedeni v § 2, splní tím svou povinnost, je-li text překladu schválen.“ 

    V pokoncilním konání se jednotlivé případy modlitby v národním jazyce staly postupem doby  všeobecným jevem.  Dovedu si představit tento dialog mezi Apoštoským stolcem a bratrstvem Pia X.: „Proč nechcete dodržovat II. VK?“ A odpověď ze strany FSSPX: „Co tím nedodržováním II.VK myslíte? Zjevnou známkou je jazyk a naši členové se modlí jak to určil koncil latinsky a Řím přihlíží tomu, jak se většina kněží  modlí v rozporu s koncilem jen v národním jazyce.“ 

    Smysluplnost latinské modlitby breviáře prožívala mezinárodní komunita pražských mučedníků Bedřicha Bachsteina a druhů, o nichž papež Benedikt XVI. den po blahořečení 13.10.2012 řekl: „Byli zabiti roku 1611 pro svoji víru. Jsou prvními blahoslavenými Roku víry a jsou mučedníky. Připomínají nám, že věřit v Krista znamená mít ochotu trpět spolu s Ním a pro Něho.“ 

   Opera, sv. 5, kap. 1, Tischreden uvádí slova deformátora Luthera o blahodárném vlivu modlitby breviáře a trapný osobní úpadek po jeho zavržení: „Dokud jsem byl katolíkem, žil jsem život přísný a bdělý, postil jsem se, modlil jsem se, zachovával chudobu, čistotu a poslušnost…Jako reformátor v sobě cítím na tisíc plamenů a ty všechny pálí to bezuzdné tělo. Cítím se puzený k ženám silou až zběsilou. Namísto duševní horlivosti jsem horlivý v nečistotě…Jako nemohu nebýt člověkem, tak nemohu být bez ženy.” 

   Nutnost modlitby připomíná  čl.86 SC: „Kněží, kteří se věnují posvátné službě duchovní správy, budou se modlit chvály církevních hodinek s tím větší horlivostí, čím živěji si uvědomí potřebu řídit se napomenutím apoštola Pavla: „Bez přestání se modlete!“(1 Sol 5,17) Vždyť dílu, na kterém pracují, může dát účinnost a vzrůst jedině Pán, který řekl: „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). Proto když apoštolové ustanovili jáhny, řekli: „My se však chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova“ (Sk 6,4). 

   Pan biskup Koukl při duchovních cvičeních v Litoměřicích zmínil kněze, který se mu svěřil, že když má dovolenou, tak si chce odpočinout od kněžských povinností, a proto se nemodlí breviář. Má být opak podle  sv. Kateřiny Sienské, Dialog 86: „Nikdy ke mně nepřestávejte pozvedat vonné kadidlo modliteb za spásu duší, neboť chci světu prokazovat milosrdenství, a modlitbami, slzami a potem chci vrátit zář tváři svaté Církve, mé nevěsty, kterou jsem ti vypodobnil jako dívku se zmrzačenou tváří, vypadající jako malomocná. To způsobily prohřešky kněží a celého křesťanstva, tedy těch, kdo se živí u prsu této nevěsty.“    

     Slova jak na Nový rok tak po celý rok mají platit o modlitbě, a proto je pod článkem Divinum Officium. Odkaz na toto Divinum Officium a "Dominikánský breviář" v češtině je   na tomto blogu.

Divinum Officium     1-1-2013 ↓ ↑     Kalendarium

Ordinarium	Psalterium	Proprium de tempore
Reduced 1955	Commune Sanctorum	Proprium Sanctorum

Matutinum    Laudes    Prima    Tertia    Sexta    Nona    Vesperae    Completorium

Kancionál měnící katolicismus

      O změně katolicismu skrze kancionál je možné hovořit při jejich porovnání a zjištění změn, které obsahují.

wiki

      Cyrilometodějský kancionál(CMK) z roku 1968 se modlí zpěvem za zemřelé takto: „Odpočiňte v pokoji, po boji, věrné dušičky…Kriste pro svou drahou Krev odlož již svůj přísný hněv, přísný hněv.“  A k Panně Marii: „Zdráva buď, Královno, ztiš Boží hněvy, vzdycháme vyhnaní synové Evy, Syn Tvůj nás vykoupil, milosti plná, nechť jeho krví nám smazána vina.“

      Kancionál, společný zpěvník českých a moravských diecézí z roku 1990(SZ) se modlí zpěvem takto: „Odpočiňte v pokoji, po boji, duše věřících…Kriste pro svou drahou krev zesnulým svou lásku zjev, lásku zjev.“  A k Panně Marii: „Slyš mocná Královno, prosebné zpěvy, jimiž tě vzývají synové Evy! Za ně se přimlouvej  u svého Syna, ať jeho krví je smyta z nich vina“

      Očistec je tak písněmi z místa, kde se projevuje   Boží hněv(CMK) změněn na místo, kde se  projevuje Boží láska(SZ), což při zvětšujícím se  počtu lidí, co umírají bez svátostí a dobře připraveni na věčnost je zdánlivě útěšné.   SZ vypouští slova o „věrných“, což při nevěře manželské i náboženské je rovněž zdánlivě útěšné.   Přísný očistec předkládá  mariánská píseň „K nebesům dnes zaleť písní“ (CMK)  takto v 8.sloce: „V očistci též, Máti drahá, slitovně se k dítkám znej, přímluvy své užij práva, z plamenů jim pomáhej! Vzejdi hvězdou v temnot kraji, ukrať bolest očistnou, bychom s Tebou brzy v ráji, pěli píseň vítěznou“.  Reálnou možno věčného zavržení vyjadřuje 3.sloka: „Kolik duší zlobou pekla zmírá denně v hříších svých, pro které kdys darmo tekla, drahá krev z ran Kristových!“  Tyto sloky SZ vypouští; asi proto, že rozjímavě zpívat o krutém očistci a možnosti zavržení se nepovažuje za  aktuální, což vzhledem k tomu, že lidé umírají více ve hříších než v době vydání z roku 1968 je, jak již bylo řečeno, zdánlivě útěšné. SZ vypouští litanie za zemřelé, které obsahuje CMK.  Podle zásady lex orandi – lex credendi vidíme, že se v  očistec a peklo věří odlišným způsobem čili méně a v nebe snad dokonce více.

      CMK se modlí za sjednocení Církve a zmiňuje se o  papeži: Kněz: „Já pravím tobě, ty jsi Petr, to je skála.“ Věřící: „A na té skále vzdělám Církev svou.“  SZ má tuto neurčitou prosbu: „Za takovou jednotu, jak ty ji chceš a těmi prostředky, jak ty je chceš.“  Tuto neurčitou prosbu se mohou katolíci modlit tak, že uznávají papeže jako předchozí generace katolíků  a tato slova mohou vyslovovat i nekatolíci tak, že papeže odmítají jako jejich předchozí generace. Všichni vyslovují stejná slova, ale rozumí jim odlišně a jednota srdcí mezi nimi není.

      Pokud jde o modlitební zmínku jiných náboženství, tak  zjistíme rozdíl mezi SZ, CMK z r.1968 a CMK z roku 1953, kde je zásvětná  modlitba k nejsvětějšímu  Srdci Pána Ježíše: „Budiž Králem všech těch, kteří jsou dosud pohřízeni v temnotách modloslužby nebo islamu, a nezdráhej se přivést je do svého světla a království. Shlédni konečně milosrdnýma očima na dítky onoho národa, jenž tak dlouho byl lidem vyvoleným; a krev, která kdysi na ně byla svolávána, sestoupiž nyní i na ně jakožto očistný proud vykoupení a života.“  Tato odlišné modlení  kancionálů odlišně vypovídá o příslušnosti ke katolické Církvi a nekřesťanským náboženstvím. I toto souvisí s výhledem do věčnosti a rozdílu, kdy z mimořádné cesty spásy v jiných náboženstvích před II. Vatikánským koncilem  je po II.Vatikánském koncilu  cesta řádná. Z hlediska života na zemi věci můžeme převést na manželství. Podle modliteb CMK z roku 1953 je cesta spásy ohrožena vstupem do manželství s osobou jiného než katolického vyznání. Při modlitbě SZ se může objevit tvrzení, že manželstvím s osobou jiného než katolického vyznání nastane  obohacení s možností vzájemného dialogu a pokud nastane ztráta katolické víry rozhodně nenastane ztráta spásy.

     SZ oproti  CMK z roku 1968 vypouští fatimskou vložku: „Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“  Jistotu nebe nikoli především  pro toho, kdo žije jako vzorný katolický křesťan  uvedené změny modliteb   zvětšují pro nevěrné katolické křesťany, křesťany nekatolického vyznání i příslušníky jiného náboženství.  Dostat se do pekla se jeví jako obtížné, ne-li nemožné, tak proč se ještě modlit fatimskou vložku?

       Při modlitbě křížové cesty vypouští SZ u modlitby křížové cesty: „Chceme získat všechny odpustky, jimiž je tato pobožnost obdařena.“ U křížové cesty s písní „Lide můj, slyš nářek Pána svého“ vypouští(mimo jiné): „Milosrdný Bože, naplň duši mou spasitelnou bázní. Ať se bojím Tvého soudu.“ „Nechtěli se rázně vyhýbat příležitosti ke zlému.“ „Ochraňuj nás od nečisté chtivosti a chamtivosti.“ „Božský Spasiteli“, „pyšný rozum“ „Obětujeme Ti sebe, svůj život i svou smrt a slibujeme, že budeme vždy plnit vůli Toho, jenž nás poslal na svět.“ „Kéž je naše srdce jako svatý hrob, v němž Ty odpočíváš a připravuješ naše vzkříšení.“  Tyto vynechávky prozrazují neochotu vést lidi k nápravě života pokáním!

      Svatý Alfons z Liguori (Del gran mezzo della) učí:  „Kdo se modlí, jistě se spasí. Kdo se nemodlí, jistě se zahubí.“ Modlitební část CMK je podstatně větší než SZ. Např. kromě litanií k nejsvětějšímu Srdci, litaniích loretánských a ke všem svatým, které jsou v SZ obsahuje CMK 1968 tyto litanie: K nejsvětějšímu jménu Ježíš a utrpení Páně a ke svátosti oltářní a ke Krvi Kristově a  k Duchu Svatému a k Boží prozřetelnosti a ke svatému Josefu a již zmíněné za zemřelé. Tyto litanie obsahují i poučení o víře a mravech, které je třeba zachovávat.

      Místo vypuštění sloky o  lidech, pro které darmo tekla drahá krev z ran Kristových SZ je určitě lepší vyzvat k modlitbě  litanií ke Krvi Páně z CMK: „Prosíme Tě pokorně, obmyj nás ve své svaté krvi a přijmi nás v den soudu do věčných radostí; jenž žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.“

Liturgický hudební archív

Modlitba za druhé

       

      Apoštol lásky sv. Jan nás v závěru svého prvního listu (I Jan 5,14) ujišťuje: „V tom je ta naše radostná důvěra v Boha, že nás vyslyší, když ho prosíme o něco, co je shodné s jeho vůlí.“ Boží vůle je vyjádřena Desaterem. Vzhledem k Božímu  zákonu (Desateru) je v I Jan 3,4: „Kdo páchá hříchy přestupuje Boží zákon – hřích je totiž přestoupení Božího zákona“ a v I Jan 3,8: „Kdo se dopouští hříchu je z ďábla, protože ďábel hřeší od začátku.“ 

      Po tomto krátkém poučení z prvního listu Janova se můžeme  modlit např. vzhledem k 6. a 9. přikázání takto: 1) „Dej Bože, aby lidé opustili překračování Božího zákona v 6. a 9. přikázání a přestali být z ďábla. Smiluj se nad nimi, aby se na nich nenaplnilo vyloučení z Božího království, jak o něm píše apoštol Pavel v listu Galaťanům (5,19-21).

      A co kdyby se někdo raději modlil: 2) „Bože ty nás máš všechny rád, dej ať ti, kdo žijí ve smilstvu a cizoložství žijí podle svého svědomí.“  Teologicky lze tuto formulaci obhájit, ale lze ji oprávněně označit jako „diplomatické modlení“. Toto „diplomatické modlení“ může mít v srdci, co je koná nedostatek v tom, že se neztotožňuje s Boží vůlí v odmítání hříchu a vlivu ďábla. Volba modlitby č.2 je zde proto, že modlitba č.1 shodná s Písmem svatým   narazila na odpor a nelíbí se zvláště lidem, kterých se bytostně týká. Při  modlitbě č.2 je možné se  střetu s lidmi vyhnout, ale  s výsledkem, že nějaký ten smilník a cizoložník si může mylně myslet: „Když nás má Bůh rád a máme žít podle svého svědomí, tak já podle svého svědomí mohu ve  smilstvu nebo cizoložství klidně pokračovat.“ Uspokojení z této diplomatické modlitby za druhé je pak  klamem   s nemožností vyslyšení  a obrácení.

      Podobně vzhledem k prvnímu přikázání je možné formulovat modlitbu tak, že je jasné, že ateismus je zlo  a modlit se za pohany, aby všemohoucí Bůh odstranil nepravost z jejich srdcí  a byli vysvobozeni  od modloslužebnictví anebo volit zmíněné diplomatické modlení za život  poctivě prožívaný podle svého poznání, aby k Bohu nakonec došli. Uváděné příklady dvou variant modlitby vzhledem k 1.přikázání vychází z formulací, jak je předkládá misál Pia V. a misál Pavla VI. To, že se v misálu Pavla VI.  setkáváme s méně určitým  tj. diplomatickým modlením  zjistíme při porovnávání dalších modliteb s modlitbami misálu sv. Pia V.

      Za jednotu Církve, pokoncilní misál Pavla VI.: „Modleme se také za všechny bratry a sestry, věřící v Krista. Kéž Bůh a Pán náš sjednotí všechny, kdo žijí podle poznané pravdy, a kéž dovede svou církev k dokonalé jednotě. – Všemohoucí, věčný Bože, jsme rozptýleni, ale ty nás chceš shromáždit, jsme rozděleni, ale ty nás chceš  sjednotit. Dej, ať si uvědomíme, že všichni jsme byli pokřtěni jedním křtem, že všichni patříme jednomu Kristu: Doveď nás k plnosti jedné víry a k dokonalosti jedné lásky. Skrze Krista, našeho Pána.“

Dřívější(tradiční) znění misál Pia V. „Modleme se i za bludaře a rozkolníky, aby je Bůh a Pán náš ze všech bludů vytrhl a k svaté matce Církvi katolické a apoštolské nazpět povolal.  – Všemohoucí, věčný Bože, jenž jsi spásou všech a nechceš, aby někdo zahynul, pohleď na duše svedené ďábelskou lstí, aby srdce bloudících odložila bludařskou zvrácenost, vzpamatovala se a vrátila k jednotě tvé pravdy. Skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ 

      Za židy, pokoncilní misál Pavla VI: Modleme se také za židy. Vždyť oni jsou první, kteří poznali jméno Hospodina, našeho Boha. Kéž ho stále více milují a kéž věrně zachovávají smlouvu, kterou s nimi uzavřel. – Všemohoucí, věčný Bože, tys slíbil spásu především Abrahámovi a jeho potomkům. Vyslyš prosby své církve a dej, ať se na tvém vyvoleném národě tvé zaslíbení naplní. Skrze Krista našeho Pána. Amen. 

Dřívější(tradiční) znění misál Pia V.: Modleme se i za proradné židy, aby Bůh a Pán náš odňal clonu z jejich srdcí, aby i oni uznali Ježíše Krista, Pána našeho. – (Neodpovídá se Amen ani není lid vybídnut k pokleknutí, aby se nepřipomínalo, jak židé na posměch před Kristem poklekali.)Všemohoucí, věčný Bože, jenž ani proradné Židy nevylučuješ ze svého milosrdenství, vyslyš naše prosby, jež za onen zaslepený národ přednášíme, aby uznali světlo tvé pravdy, jímž je Kristus, a byli vytrženi ze svých temnot. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista. Amen

     Z modliteb misálu sv. Pia V. je jasné, že všichni mají být katolickými křesťany, protože katolická víra obsahuje plnost pravdy: katoličtí křesťané mají zůstat katolíky a ti, kdo katolickými křesťany nejsou se jimi mají stát. Odpovídají  učení velkého sloupu pravověrnosti sv. Atanáše a   vyznání Quicumque: „Kdokoliv chce být zachráněn, musí především přijmout katolickou víru. Kdo ji nezachová úplnou a neporušenou, nepochybně skončí ve věčné záhubě.“ 

      Z modliteb misálu Pavla VI. není jasné, zda katoličtí křesťané musí zůstat katolíky a zda ten, kdo vědomě katolickou víru odmítá se proviňuje.

      Při oceňování zrnek pravdy v jiných náboženstvích  se zapomíná na otázku: A co je to ostatní mimo zrnka pravdy? Nutně to musí být haldy nepravdy, omylů a bludů. Cožpak nám Skutky apoštolů popisují apoštola Pavla, jak v synagoze říká židům, že jejich víra je starší než křesťanská a mají u ní zůstat? Ve Skutcích apoštolů(Skt 20,21) jsou slova apoštola národů sv. Pavla: „Vážně jsem kladl na srdce židům i pohanům, aby se obrátili  k Bohu s vírou v našeho Pána Ježíše.“ Cožpak se Panna Maria a apoštolové jako židé nemodlili, aby se i ostatní židé stali katolíky? Cožpak není jasné, že mohamedáni nebo budhisté se mají stát katolíky?

    K modlitbě několik myšlenek od sv. Jana Vianney: „Plnou důvěrou a vytrvalou modlitbou vzkřísil sv. Makarius, poustevník, mrtvého člověka, aby bylo zřejmé, že křesťanská víra je pravdivá; zkompromitoval tím jednoho bludaře a uvedl na cestu pravdy množství lidí, které tamten dříve svedl“

„Pravděpodobně se zeptáte, jak to, že i když se tolik modlíme, jsme nadále hříšníci a vůbec jsme se nenapravili. Je to proto, že se modlíme špatně.“

„Výsledek modlitby, jak jsme řekli, záleží na způsobu, jak se modlíme“

„Bez přípravy bude modlitba špatná“

„Když se modlíme nejme to my, kdo se modlíme, ale je tu sám Ježíš Kristus, který se modlí k Otci.“  

      Nejobsáhlejší příklad, jak se Ježíš Kristu modlí za druhé zaznamenal apoštol  sv. Jan  v 17.kapitole svého evangelia. Je to kapitola s velekněžskou modlitbou Pána Ježíše  ve večeřadle, v níž je prosba o posvěcení v pravdě a  v lásce jakou Bůh Otec miluje Syna. Je to  modlitba za jednotu podle osob Nejsvětější Trojice a nikoli modlitba, aby nám bylo jedno jak lidé věří,  doufají,  milují,  jak se modlí a jak žijí.

Interpretace koncilu

     Mezi málo početnou skupinu laiků na II. Vatikánském koncilu(dále pouze II.VK) patřil Jean Guitton, člen francouzské akademie věd. Tento muž ve studii o Martě Robinové zaznamenal její otázky o II.VK. Tato žena, která 51 roků nejedla, nepila a nespala prožívala jako smírná oběť stejných 51 roků každý pátek mimořádně Kristovo umučení. Žila pouze z Eucharistie. O vývoji po II.VK mluvila Marta Robinová takto: „Občas se ptám sama sebe, zda po tomto koncilu neporoste víra ve svět a zda víra v Boha nezačne upadat. Neslyším už tolik mluvit o utrpení, o hříchu. O bolesti se nemluví. To však neznamená, že neexistuje. A hřích – nelze zabránit, aby neexistoval. A očistec? Bude jím třeba projít.“ V době II.VK, kdy Marta Robinová takto mluvila panovala v katolické Církvi atmosféra plná nadějí, ale roce 1977 Pavel VI. pronáší slova blízká Martě Robinové: „V této době panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné, je víra.“ Tato slova jsou v knize stejného Jeana Guittona o Pavlu VI. 

     H.Denzinger sestavil a po něm nazývaná kniha „Denzinger“ obsahuje ustanovení koncilů a papežů. První koncil v Nicei r. 325 ustanovil vyznání víry, které je dodnes součástí bohoslužby. Kromě textu Creda uvádí Denzinger z tohoto koncilu další dva texty a oba jsou kratší než Credo. Ustanovení dogmatického Tridentského koncilu jsou v Denzingeru na 70 stranách. Patří mezi ně i potvrzení rozhodnutí IV. Lateránského koncilu o povinnosti přijmout svátost Eucharistie a pokání jednou za rok. Toto je součástí církevních přikázání. Z prvního Vatikánského koncilu je známo zvláště dogma o papežské neomylnosti. Texty I. vatikánského koncilu má Denzinger na 17 stranách. 

     České vydání II. dokumentů II.Vatikánského koncilu křesťanské akademie Řím 1983 má 649 stran a vydání  nakladatelství Zvon z roku 1995 má 574 stran. Psané slovo II. Vatikánského koncilu je obsáhlejší než slova všech předchozích 19 koncilů, ale na rozdíl od předcházejících koncilů po něm nenastala obnova křesťanského života. Množství stran a jiné věci  někoho odradili od četby, a tak neznalost toho, co II. Vatikánský koncil řekl naprosto převažuje. To je snadné ověřit průzkumem mezi katolickými křesťany. Mezi účastníky bohoslužeb, kteří jsou skromnou menšinou z pokřtěných katolíků v ČR je těžké najít 1 ze 100, co skutečně něco z dokumentů II.VK přečetl. Tato neznalost teoretická je spojena s nesvědomitostí těch, kdo znalost textů neberou jako normu, ale nejrůznějším způsobem ji mění a křiví, a spokojí se s opakem. Nejsnáze to ukazuje článek 54 z konstituce o liturgii(SC): „Je třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Stav, kdy řada tzv. praktikujících katolíků je přesvědčena že, II. VK chtěl zrušit latinu a nepřehodnotí své stanovisko ani po přečtení uvedeného článku 54 SC, dokládá výše uvedené tvrzení o neznalosti teoretické i nesvědomitosti. Místo o tom, co je dáno koncilem se mluví o duchu koncilu. Duch koncilu vytváří (mimo jiné) to, od koho se užijí I.VK anebo jak je vytvořen „Věcný rejstřík“ koncilních dokumentů. U vydání Zvon 1995 je „Věcný rejstřík“ sestaven tak, že odkazy k pojmu Bůh jsou menší než k pojmu člověk. Poměr Bůh : člověk je přibližně 1 : 2. Tento poměr odpovídá převaze antropocentrismu místo teocentrismu a pokoncilní liturgické terminologii jako „oltář čelem k idu“. Oltář čelem k lidu je podobně jako latina chápán falešně jako příkaz II. VK. 

     Na tradici „Věcný rejstřík“ ve vydání Zvon 1995 odkazuje 8x a na techniku 16x, což je dvojnásobek. Při uvažování podle tradice máme otázky jako: I po více než tisíci letech od I. Nicejského koncilu máme jeho Credo, co se bude jako hodnota připomínat za tisíc let po II. Vatikánského koncilu? Po staletích od Tridentského koncilu a od IV. Lateránského koncilu máme příkaz přijmout Eucharistii a svátost pokání 1x ročně. Co z II. Vatikánského koncilu bude příkazem i po staletích? Bude to čl.54 SC o latině, protože to plně odpovídá tradici sloužení mše sv. s latinou? Budou opuštěny oltáře čelem k lidu, protože nemají oporu nejen v II. Vatikánského koncilu, ale v žádném koncilu? 

     Je rozdíl, když tohoto matka hodně namluví a svým opakováním  dosáhne toho, že tím dětem vštípí potřebné hygienické a jiné návyky anebo když toho mnoho namluví a dítě si myslí, že nic nemusí brát vážně a podle svých zájmů si věty matky rafinovaně kombinuje k tomuto účelu. Uvedený druhý příklad odpovídá tomu, že Matka Církev toho na II. Vatikánském koncilu řekla více než na všech předešlých koncilech, ale její děti nezískali návyk, co brát skutečně vážně, a tím zaostali za dětmi Církve po předešlých koncilech žijících lásku podle Desatera. 

     Sv. František z Assisi si byl vědom toho, jaké škody dokáže napáchat lidská chytrost a výklad, a proto napsal: „Všem svým bratřím, klerikům i laikům přikazuji přísně pod poslušností, aby nepřidávali poznámky k Řeholi ani k těmto slovům a neříkali: „Tak je třeba chápat“. Ale jako mně dal Pán prostě a jasně vyslovit a napsat Řeholi i tato slova, tak prostě a bez poznámek je chápejte a svatým jednáním je zachovávejte až do konce.“ Prostě a jasně platí, že to, co odpovídá evangeliu odpovídá učení víry a mravů katolické Církve a každému koncilu i jeho interpretaci.
  Kánon 7. III. všeobecného sněmu v Efesu r.431 pamatuje na interpretaci koncilu takto: "Po přečtení tohoto svatý sněm rozhodl: Zakazuje se, aby kdokoli pronášel, sepisoval nebo skládal jiné vyznání víry než to, které přijali svatí otcové, kteří se sešli v svatém Duchu v městě Nicei. Kdo se odváží složiti jiné vyznání víry, je hlásati nebo vnucovati těm, kteří si přejí obrátiti se k poznání víry od pohanství, židovství nebo kacířství jakéhokoliv směru, buďtež, jsou-li biskupy, zbaveni biskupské hodnosti, a jsou-li duchovními, vyloučeni ze stavu duchovního; jsou-li laiky, ať jsou dáni do klatby. Totéž platí, bude-li zjištěno, že biskupové, duchovní nebo laici vyznávají nebo učí tomu, co je obsaženo ve výkladu o vtělení jednorozeného Syna Božího, který předložil kněz Charisij, nebo špatným a rozvratným dogmatům Nestoriovým, které jsou k tomu přiloženy: o nich platí rozhodnutí tohoto svatého a všeobecného sněmu, aby biskup byl sesazen a zbaven biskupské hodnosti; duchovní budiž vyloučen z duchovního stavu a laik budiž dán do klatby, jak bylo ustanoveno. Výklad: Před tím bylo přečteno nicejské vyznání víry a nesprávný výklad vyznání víry, které sněmu předložil filadelfijský presbyter Charisij."

Zahájení tridentského koncilu