Cílem je Bůh

   Sv. Tomáš Akvinský v Summě teologická, I-II,100 píše: „Cíl pak lidského života i společnosti je Bůh. A proto nejprve bylo třeba přikázáními Desatera usměrnit člověka k Bohu, protože protiva toho je nejtěžší.“ Církev nás příkladem svatých, zvláště Panny Marie, poučuje jak má vypadat dobrá služba Bohu, bohoslužba, liturgie. Jasná slova napsal sv. František do Řehole z roku 1221: 

  „Pán praví v evangeliu: „Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou“(Mk 9,29). „Když se pak postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci“ (Mt 6,16). „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení“(Mt 26,41). „Když se modlíte, říkejte: Otče, bud’ posvěceno tvé jméno“(Lk 11,2). Proto všichni bratři, klerici i laici, ať konají bohoslužbu, chvály a modlitby, jak je jejich povinností. Klerici ať konají bohoslužbu a ať se modlí za živé i za zemřelé, jak je obvyklé u kleriků římské Církve. 

  Za chyby a nedbalost bratří ať se každý den modlí „Smiluj se nade mnou, Bože“ (Žl 51/50) a Otče náš; za zemřelé bratry ať se modlí „Z hlubin...“(Žl l30/129) a Otče náš. Smějí mít jen ty knihy, které potřebují pro konání bohoslužby. I laici, kteří dovedou číst žaltář, smějí ho mít. Ostatním, kteří nedovedou číst, ať není dovoleno mít nějakou knihu. 

  Laici ať se modlí Věřím v Boha a 24krát Otče náš se Sláva Otci za jitřní, 5krát za chvály, za první Věřím v Boha a 7krát Otče náš se Sláva Otci, po sedmi za třetí, šestou a devátou, l2krát za nešpory, za doplněk Věřím v Boha a 7krát Otče náš se Sláva Otci; za zemřelé 7krát Otče náš a Odpočinutí věčné, za chyby a nedbalost bratří 3krát Otče náš každý den. 

  Ať se všichni bratři také postí od svátku Všech svatých do Narození Páně a od Zjevení Páně, kdy se náš Pán Ježíš Kristus začal postit, až do Velikonoc. V ostatní doby však jsou podle tohoto života povinni se postit jen v pátek. A podle evangelia smějí jíst všechna jídla, která jim budou předložena (srov. Lk 10,7-8).“
  Modlitba sv. Františka: „Nejvyšší, slavný Bože, osvěť temnotu mého srdce a dej mi pravou víru, pevnou naději, dokonalou lásku, hlubokou pokoru, rozum a poznání, abych zachoval tvá přikázání. Amen.“
                                                

Mnoho není všechno

    Katolický týdeník z 27.3.2007 v článku "Za všechny, nebo za mnohé?" napsal: „V papežově předmluvě je řeč o tom, že od vydání listu by se měly překlady držet nového znění „za mnohé“ a do dvou let by mělo dojít k této změně ve všech mešních textech.“ Tento příkaz nebyl naplněn ačkoli „za mnohé“ není nové, ale odpovídá tradici a II.Vatikánský koncil tuto změnu nežádá. V závěru uvedeného článku je: „V důsledku…ke komu se bude do budoucna církev obracet a kdo pro ni budou „ti mnozí“. 

   Pokud jde o bohoslužbu, tak tou se Církev obrací jen na své členy, a proto liturgie sv. Jana Zlatoústého odmítá katechumeny před bohoslužbou oběti: „Kdo jste z počtu katechumenů, odejděte! Katechumeni, odejděte! Kdo jste katechumeny, odejděte! Nikdo z katechumenů zde nezůstávej! Věrní, opět a opět v pokoji k Hospodinu modleme se.“ Lidé zpracovaní frázemi o diskriminaci nejsou schopni hájit zdravou zásadu, že mše svatá není pro všechny bez rozdílu. 

   Sv. Tomáš Akvinský v Summě teologické(ST) III, 79 píše: „Jako utrpení Kristovo prospívá co do postačitelnosti všem na odpuštění viny a dosažení milosti a slávy, ale účinek má pouze v těch, kteří jsou spojeni s utrpením Kristovým vírou a láskou, tak i tato oběť, která je památkou utrpení Páně, má účinek pouze v těch, kteří se spojují s touto svátostí vírou a láskou. Augustin píše Renatovi: „Kdo by obětoval tělo Kristovo než za ty, kdo jsou údy Kristovými“. Proto také není v mešním kánonu modlitba za ty, kteří jsou mimo Církev. Příslušníkům Církve prospěje více nebo méně podle způsobu jejich zbožnosti.“ O rozdílu v účinku je v ST III,79: „Prospívá tato svátost přijímajícím i na způsob svátosti i na způsob oběti, protože se obětuje za všechny přijímající. Modlí se v mešním kánonu: „Kdokoli z této účasti oltáře přijmeme přesvaté tělo a krev tvého Syna, buďme naplněni veškerým nebeským požehnáním a milostí“. Jiným, kteří nepřijímají, prospívá na způsob oběti, pokud se obětuje za jejich spásu. Modlí se v mešním kánonu: „Vzpomeň, Pane, své služebníky a služebnice, za něž ti podáváme nebo kteří ti podávají tuto oběť chvály, za sebe i za všechny blízké, za vykoupení svých duší a naději na spásu“ 

   Biskup Kupka v knize O mši svaté píše: „Jak řečeno, zjednal Kristus Pán svou smrtí možnost spasení (vykoupení objektivní). Je nyní otázka, kterak a kdy tato možnost u jednotlivých lidí se uskutečňuje(vykoupení subjektivní). 

    O vykoupení objektivním a subjektivním píše Pius XII. v Mediator Dei v článcích 75-78: „Apoštol národů pak, prohlašuje přehojnou plnost a dokonalost oběti kříže, praví, že Kristus jednou obětí zdokonalil navždy ty, kteří se posvěcují (Srv. Žid. 10,14). Zásluhy této oběti, poněvadž jsou nekonečné a nesmírné, nemají hranic: zasahují veškeré lidstvo všech časů a všech míst, poněvadž je zde knězem a obětním darem Bohočlověk, protože jeho oběť a také jeho poslušnost vůle věčného Otce byla naprosto dokonalá a protože on sám chtěl umřít jako Hlava lidského pokolení. „Viz jak se projednává naše vykoupení: Kristus visí na dřevě: viz za jakou cenu kupuje: …krev prolil, za svou krev koupil, koupil za krev nevinného Beránka, koupil za krev jediného Syna Božího. Kupcem je Kristus; majetkem je celý svět.“ (Sv. Augustin, Enarr. in Ps. 147, n.16). 

76.Toto vykoupení však nedosahuje ihned svého plného účinku; je nutné, aby Kristus, když vykoupil svět nejdražší cenou sebe samého, se ujal skutečného a plného vlastnictví lidských duší. Proto, aby bylo pro každého jednotlivce a pro všechna pokolení až do konce věků dokonáno vykoupení a spasení a aby bylo Bohu milé, je naprosto nutné, aby se každý dostal do živého spojení s obětí kříže a tak, aby mu byly přivlastňovány zásluhy, které z ní plynou. Lze říci, že Kristus zřídil na kalvárii očistnou a spásonosnou nádrž, kterou naplnil svou prolitou krví: neponoří-li se však lidé do jejich vln a tam se ze skvrn svých hříchů neočistí, pak zajisté nemohou být očištěni a spaseni. 

77. Aby se tedy krví Beránkovou očistili jednotliví hříšníci, je nutná spolupráce věřících. Třebaže Kristus, povšechně řečeno, usmířil s Otcem celé lidské pokolení svou krvavou smrtí, přece chtěl, aby všichni přistupovali a byli přiváděni k jeho kříži a to především skrze svátosti a eucharistickou oběť, a tak aby dosáhli spásonosných plodů, které on získal na kříži. Touto činnou a osobní účastí se jednak údy denně více připodobňují své božské Hlavě, jednak také spása prýštící z Hlavy se vlévá do údů, takže každý z nás může opakovat slova svatého Pavla: „S Kristem jsem ukřižován; žiji pak již nikoli já, nýbrž žije ve mně Kristus“. (Gal. 2,19,20). Jak jsme již při jiné příležitosti stručně a případně řekli, Ježíš Kristus, „umíraje na kříži daroval své Církvi nesmírný poklad vykoupení, aniž ona k němu nějak přispěla; když se však jedná o rozdělování tohoto pokladu, nejen že se sdílí se svou neposkvrněnou Snoubenkou o tuto posvátnou činnost, nýbrž chce, aby vyrůstala jaksi i z jeho přispění“. (Encyklika Mystici Corporis, 29.6.1943). 

78. Vznešená oběť oltářní je výtečným nástrojem, kterým se rozdělují věřícím zásluhy plynoucí s kříže božského Vykupitele; „kdykoliv se slaví památka této oběti, koná se dílo našeho vykoupení“ (Římský misál, sekreta 9. neděle po sv. Duchu). Mešní oběť nejen že nezmenšuje důstojnost krvavé oběti, nýbrž spíše, jak říká Tridentský sněm (Srv. sezení 22, hl. 2 a kánon 4), zdůrazňuje její nutnost. Zatím co se každodenně obětuje, napomíná nás, že není jiné spásy, leda v kříži Pána našeho Ježíše Krista; (Srv. Gal. 6,14), že však Bůh sám chce pokračování této oběti „od východu slunce až na západ“ (Mal. 1,11), aby nebyl nikdy přerušen hymnus chvály a díků, který lidé dluží Tvůrci proto, poněvadž potřebují jeho neustálé pomoci a potřebují krev božského Vykupitele k smytí hříchů, které urážejí jeho spravedlnost.“ 

      Lidé mají svobodnou vůli a být přesvědčen, že všichni lidé svojí vůli chtějí plnit Boží vůli a získat pro sebe spásu a nebe považuji za blud, který je základem neochoty užívat „za mnohé“, „pro multis“. Za slovy „za všechny“ je pak ukryto mínění o nutně prázdném peklo. Snaž se být mezi mnohými co dojdou spásy a pros často podle modlitby z kancionálu po křížové cestě: „Pane Ježíši, nedopouštěj, aby Tvá nejdražší krev byla pro mne vylita nadarmo a Tvé svaté umučení pro mou duši zmařeno.“

Hermeneutika kontinuity a tancování

Catolicismo   May - June 1969

    Benedikt XVI. mluví často o hermeneutice kontinuity neboli výkladu stále trvajícím a věrném tradici. V roce kněží 12.3. 2010 k účastníkům Mezinárodního teologického kongresu řekl: „Stejně naléhavě jako je hermeneutika kontinuity zapotřebí k adekvátnímu porozumění textům II. vatikánského koncilu, je analogicky nutně zapotřebí také hermeneutiky kněžské kontinuity, která počínaje Ježíšem z Nazareta, Pánem a Kristem, prochází dvěma tisíci let dějin velikosti a svatosti, kultury a zbožnosti, jimiž se kněžství do světa zapsalo a dosahuje až do naší doby."

   Hermeneutiku tance patron kněží sv. Jan Vianney zanechal skrze svá kázání: „Jednoho dne jsem stál před velkým ohněm. Vzal jsem plnou hrst slámy a hodil jsem ji do ohně s příkazem, aby nehořela. Lidé, kteří stáli kolem, se mi smáli a špičkovali: To si můžete pěkně říkat, ale nikdo nezabrání tomu, že sláma přece jen shoří. A co jsem měl těm lidem na to odpovědět? A vy, dobré matky, co si o tom myslíte? Poznáváte se v té věci, nebo ne? Ještě se vám nestalo, že jste řekly dceři: „Pro mě za mě, jdi si tancovat, ale dej na sebe pozor.“ Ďábel objímá taneční lokály jako zeď zahradu.Tanec je provaz, kterým satan stáhne nejvíce duší do pekla. Kdo jde tančit, nechává svého anděla strážného za dveřmi, a uvnitř ho nahradí ďábel, takže v tančírně je za chvíli tolik ďáblů jako tanečníků a tanečnic.“ 

„Také bály a tance jsou z tohoto pohledu(ctnosti čistoty) velice nebezpečné. Nejméně tři čtvrtiny mladých lidí se z tohoto důvodu dostanou do spárů nečistého ducha. Nemusím vám to dokazovat, protože už z vlastní zkušenosti víte, kolik špatných myšlenek, kolik nevhodných tužeb a nemorálních poklesků způsobují tance. Moc se nedivím, že osm francouzských synod zakázalo svévolné zábavy pod těžkými tresty.“ 

 „Rozhřešení ke třeba odmítnout těm, kdo se nacházejí ve velmi blízké příležitosti ke hříchu, a přesto se jí nechtějí vyhnout. Nejbližší příležitosti ke hříchu nazýváme ta místa, osoby a okolnosti, v nichž obyčejně upadáme. Jsou to například divadelní scény, bály, tance, špatné knížky, nevhodná přátelství, neslušné písničky a obrazy, vyzývavé oblékání, vztahy s osobami opačného pohlaví, které už dříve byly příčinou poklesku. Není také možné rozhřešit kupce, kteří podvádějí a křivdí kvůli výhodnému prodeji; hospodské, kteří prodávají alkohol notorikům; těm, kteří provádějí své vlastní akce v době pobožnosti nebo pozdě v noci. Kněz zde může udělit rozhřešení jenom v tom případě, že kajícník přislíbí opustit příležitost ke hříchu. Bez tohoto slibu by rozhřešení bylo svatokrádeží.“ 

 „Není možné rozhřešit svůdce, kteří slovem, radou nebo příkladem svádějí jiné ke zlému. Mezi tyto se počítají zvrácení křesťané, kteří se vysmívají Slovu Božímu a těm, kteří je hlásají. Podobně je potřeba postupovat u těch, kteří si tropí posměšky z náboženství, ze zbožnosti a ze svatých promluv, kteří rozhlašují nové zásady proti víře a zvykům, ti, u kterých se doma odbývají zábavy, pohoršlivé tance nebo hazardní hry, ti, kteří u sebe přechovávají neslušné obrazy nebo špatné knížky. Zrovna tak patří postupovat vůči osobám, které svým oblečením, pohledy i nevhodným chováním provokují jiné k nečistým myšlenkám a touhám. Zpovědník, podle nauky sv. Karla, musí takovým lidem odmítnout rozhřešení, protože Písmo svaté říká: „Běda tomu člověku, skrze kterého přichází pohoršení“ (Mt 18,7).“ 

    Sv. František Saleský, po němž patron mládeže sv. Jan Bosko nazval svoji kongregaci, napsal: „Tance a plesy jsou svou povahou nelišné, ale tak, jak se obvykle provozují, značně tíhnou a spějí ke zlému, a proto jsou plny nebezpečí a ohrožení. Konají se v noci, a v temnotě a šeru se do počínání, jež už je samo o sobě vůči zlu velice křehké, snadno přimísí všelijaké skutky temnosti a nemravnosti. Lidé jsou dlouho vzhůru, a druhý den potom propasou ranní vstávání, a tím i možnost účastnit se bohoslužby. Jedním slovem: vždycky je nemoudré vyměňovat den za noc, světlo za tmu, dobré skutky za pošetilosti. Na plese se všichni předhánějí v předvádění zbytečných marností. V tomto prostředí, při tanci, se špatné náklonnosti uplatní natolik, že nebezpečné a trestuhodné lásky jen kvetou. O tančení ti povím, Filoteo, totéž co uvádějí lékaři o tykvích a houbách: ani ty nejlepší nestojí za nic, říkají, a já ti říkám, že ani ty nejlepší tance nestojí za mnoho.“ 

    V Doplňku Summy teologické 64,10 sv. Tomáše Akvinského čteme nepřímo o tanci: „Při sňatcích bývají projevy navázané veselosti. A proto se zakázalo slavit sňatky v oněch dobách, v nichž se mají lidé hlavně povznášet k duchovním věcem. To pak je od adventu až do Zjevení, pro příjímání, jež podle starých kánonů se koná na vánoce; a od Devítníku až do Oktávy velikonoční, pro velikonoční příjímání; a od tří dnů před Nanebevstoupením až do Oktávy Letnic, pro přípravu na vykonání přijímání v tomto čase.“            

    Cyrilometodějský kancionál z roku 1955 uvádí mezi církevními přikázáními zákaz tance v adventu a postu. Nikoli kontinuita, ale opak je, když se po zrušení tohoto zákazu následně organizovaní tance pod hlavičkou farností a podobně. Marně bychom se snažili v evropském prostředí najít kontinuitu u tance liturgického. Ten, kdo požaduje kontinuitu je bohužel kárán zastánci diskontinuity jako ten, kdo nechápe znamení doby. Znamení doby přece je, že lidé se chtějí jen bavit a to i kdyby se jejich situace podobala potápějícímu se Titaniku. 

    Co chybí je kontinuita pokání na starokřesťany, kteří za strojení a chození na bály v době postní měli nařízeno dělat 3 roků pokání a pokud se mladík nebo děvče oddávali nebezpečným tancům, bylo jim nařízeno dělat pokání po tři léta a při zopakování tohoto přestupku jim bylo pohroženo klatbou.

Téma poslušnost a neposlušnost

   V abecedním seznamu Summy teologické sv. Tomáše Akvinského je pod heslem „Poslušnost“: „Poslušnost je trojí, to je nerozvážná, která poslouchá také v nedovolených; nedokonalá, ale dostačující ke spáse, která totiž poslouchá v tom, k čemu je zavázána a dokonalá, která poslouchá ve všem dovoleném. K druhé je vázán každý, ale k první a třetí není nikdo vázán.“ Uvedené tři druhy poslušnosti vysvětluje sv. Tomáš A. na řeholnících u otázky s povinností poslouchat představené takto v ST II-II,104-5: „…řeholníci slibují poslušnost co do řeholních pravidel, podle nichž jsou poddáni svým představeným. A proto pouze v těch jsou povinni poslouchat, které se mohou dotýkat řeholních pravidel. A to je poslušnost dostatečná ke spáse. Kdyby však chtěli i v jiných poslouchat, to bude patřit k dovršování dokonalosti, pokud ovšem ona nejsou proti Bohu nebo proti řeholní profesi, poněvadž taková poslušnost by byla nedovolená. Tak tedy lze rozlišovat trojí poslušnost: jednu dostačující ke spáse, která poslouchá v těch, k nimž je zavázána, jinou dokonalou, která poslouchá ve všech dovolených; jinou nerozvážnou, která poslouchá také v nedovolených.“ 

   Poslušnost nedovolenou známe z procesů po II. světové válce, kdy se řada nacistů odvolávala na poslušnost a byli odsouzeni a poučeni, že příkaz ke zločinu se poslouchat nemá. Poslušnost Boha a z ní dobrou neposlušnost lidí máme v Ex. 1,17: „Porodní pomocnice se bály Boha a neučinily dle rozkazu faraona, nýbrž nechávali chlapce na živu.“ Plodem špatné poslušnosti potratového zákona nerespektujícího: „Nezabiješ!“, je podle dostupných údajů od roku 1957 do roku 2012 přes 3 milióny usmrcených dětí! Byla zabity, protože chyběla bázeň Boží, jak ji měly porodní pomocnice ve Starém zákoně (Ex 1,17). Porušování Božího zákona poslušností nemravných lidských zákonů o potratech, rozvodech anebo homosexuálním manželství nenechá Bůh bez trestu. Tento negativní stav odmítání pravdy od Boha, budující dobré lidské vztahy, je opak toho, co první papež sv.Petr napsal v I Petr 1,22: „Očistili jste se poslušností vůči pravdě, abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky.“ 

    Se zavedením podávání na ruku bratrské lásky nepřibylo, protože motivem nebyla poslušnost vůči pravdě. P.Filip Stajner doložil textem instrukce Memoriale Domini nepravdivost tvrzení pana kardinála Vlka v oběžníku pražské diecéze 2/98 z 5.2.1998, kde je podávání na ruku vysvětleno instrukcí Memoriale Domini. Místo uznání nepravdivosti argumentů je podávání na ruku bráno k roku 2012 jako prubířský kámen poslušnosti, a proto komár nepodávání Eucharistie na ruku se silně cedí a velbloud přestupování Božích přikázání se přitom klidně polyká. Sv. Tomáš Akvinský v Summa teologická II-II,10 učí: „Musí se říci, že největší vážnost má zvyk Církve, jíž se vždy ve všem má následovat. Neboť i samo učení katolických učenců má autoritu od Církve. Proto je třeba více se držet autority Církve než autority Augustina, Jeronýma nebo jiného teologa. Zvyk Církve však nikdy neměl, že se křtily děti Židů proti vůli rodičů.“ Analogicky platí, že i u ostatních svátostí je autoritou zvyk Církve. 

   Zvyk Církve v podávání Eucharistie zkoumal biskup Athanasius Schneider a napsal studii Cum amore et timore, která byla zveřejněna v L´Osservatore Romano. Dočteme se tam: „Na konci patristického období byla praxe přijímání do úst všeobecně rozšířená a samozřejmá. Tento organický vývoj byl plodem spirituality a eucharistické úcty v období církevních Otců. Církev jak na Východě, tak na Západě cítila v obdivuhodné shodě naléhavost podávat svaté přijímání laikům přímo do úst.“ Dále píše, proč protestanté zavedli příjímání ve stoje a na ruku: „První luteránské obce přijímaly ještě do úst a na kolenou, protože Luther nepopíral reálnou přítomnost. Zwingli, Kalvín a jejich následovníci, kteří reálnou přítomnost popřeli, zavedli ještě v 16. století přijímání na ruku a ve stoje: „Stát vzpřímeně bylo při přijímání běžné.“ Stejná praxe byla v kalvínských obcích v Ženevě. Bylo běžné při přijímání stát. Lid stál u oltářního stolu a přijímal způsoby do svých rukou. Některé kalvínské synody v Holandsku vydaly výslovný zákaz přijímat vkleče. V prvních dobách přijímal lid při modlitbě na kolenou, ale některé synody to zakázaly, aby zabránily podezření, že se chlebu vzdává úcta.“ V přednášce Nová evangelizace a svatá liturgie 15.ledna 2012 v Paříži biskup A.Schneider uvádí podávání na ruku jako jednu z pěti ran liturgie a jak vzniklo z neposlušnosti: „Druhou ránou je po celém světě rozšířené přijímání Eucharistie na ruku. O této formě se II. vatikánský koncil vůbec nezmiňuje a zavedli ji nejdříve někteří biskupové z neposlušnosti bez ohledu na negativní důsledky.“ 

   Církev nezačala ani nekončí s diecézním biskupem přítomné chvíle a má se respektovat tradice a zvyk, jak učí sv. Tomáš A. Celé dějiny křesťanství v Čechách a na Moravě(i jinde) se svatými biskupy jako sv. Vojtěch a sv. Metoděj jsou bez podávání na ruku až do konce 20.století. Máme si snad myslet, že nepodáváním na ruku něco podstatného zanedbali? Představme si stav, kdy do 31.prosince 1968 platí v Holandsku stav, že se podává Eucharistie jen do úst a od 1.ledna 1969 se začíná podávat na ruku. Co se stalo s Pánem Ježíšem? Změnil přes noc z 31.prosince na 1.leden svůj názor na stejnou věc a na to, co má platit a kdo je poslušný? 

   Apoštol lásky sv. Jan ve svém třetím listu píše o zneužívání autority k nesprávnému nařizování a trestům: „Napsal jsem něco církevní obci, avšak Diotrefes, která rád vládne, nechce uznávat naši pravomoc. Proto až přijdu, vytknu mu jeho chování, že nás pomlouvá zlými slovy. A jako by mu to ještě nestačilo, ani sám bratry pohostinně nepřijímá a těm, kdo to chtějí dělat, v tom zabraňuje a z církevního společenství je vylučuje. Můj drahý nenapodobuj zlo, ale dobro. Kdo dělá dobro je z Boha. Kdo dělá zlo, neviděl Boha.“ 

   Dobro podle pravdy jako základ pro nařizování a poslušnost uvádí apoštol Pavel v listu Titovi 3,1: „Připomínej všem, ať se podřizují vládě svých představených, aby je poslouchali a byli ochotni ke všemu, co je správné.“ 

   Nejvyšší autoritou ve věcech víry a mravů je papež. I. Vatikánský koncil, kap.IV., Pastor aeternus učí kontinuitě papežského učení: „Duch Svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení a poklad víry bedlivě chránil a spolehlivě vykládal.“

Rok odstraňování nevěry

    V roce 1967 vyhlásil papež Pavel VI. „Rok víry“ a za deset roků v roce 1977 píše Jean Guitton do knihy slova Pavla VI: „V této chvíli panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné je víra. Stává se mi teď, že si opakuji nejasnou větu z evangelia sv. Lukáše: „Až přijde Syn člověka, nalezne na zemi víru? Stává se, že vycházejí knihy, ve kterých je víra v některých důležitých bodech na ústupu, že episkopáty mlčí, že se tyto knihy neshledávají jako podivné. To je podle mého podivné.“ Věci mají rub a líc a pokud někdo vidí, že víra upadá, tak je to proto, že roste nevěra. Odstraňovat nevěru je předpoklad růstu víry. Rok víry Pavla VI. měl kvůli špatným výsledkům napravit Rok odstraňování nevěry. Pro Rok víry 2012, má-li víra růst, bude  platit ještě více nutnost odstraňovat nevěru, protože  nevěra se oproti roku 1968 ještě více rozbujela. 

    Sv. Tomáš Akvinský neujznávanější teolog před psaním svých děl k rozhoření plamene svého ducha četl pouštní otce. Nejvýznamnější z nich, opat sv. Antonín, měl na nevěru tento názor: „Děste se odstoupení od víry jako počátku všeho zla“. Tento názor sdílí v Summě teologické sv. Tomáš v části II-II, otázka 10 O nevěře  s 12 články(dále jen čl.). 

Čl.1, zda je nevěra hříchem, má v odpovědi: „Nevěru lze brát dvojmo. Jedním způsobem podle čirého záporu, když se mluví o nevěrci jenom z toho, že nemá víry. Jiným způsobem lze rozumět nevěru podle protivy k víře, protože totiž někdo odporuje slyšení víry, nebo jí též pohrdá, podle Iz 53: „Kdo uvěřil slyšenému od nás?“ A v tom se vlastně dokonává ráz nevěry. A podle toho je hříchem.“ Dále k třetímu: „nevěra, pokud je hříchem, vzniká z pýchy, z níž se stává, že člověk nechce podrobit svůj rozum pravidlům víry a zdravému rozumu Otců. Proto praví Řehoř, 21 Moralia, že „z marné slávy vznikají novotářského opovážlivosti.“ 

Čl.2: zda nevěra je v rozumu jako v podmětu a odpověď: „A tudíž nevěra jako i víra je sice v rozumu jako v nejbližším podmětu, ve vůli však jako v první pohnutce. A tímto způsobem se říká, že každý hřích je vůli.“

Čl.3: zda nevěra je největším z hříchů: „Nevěrou však se člověk nejvíce vzdaluje od Boha, protože ani nemá pravého poznání Boha; nesprávným poznáním jeho však se mu nepřibližuje, nýbrž spíše se od něho vzdaluje…Hřích nevěry je větší než všechny hříchy, jež jsou v převrácených mravech.“ 

Čl.4: zda každý skutek nevěrce je hříchem má v odpovědi: „…poněvadž nevěra je jakýmsi smrtelným hříchem, nevěrci sice postrádají milosti, zůstává však v nich jakési dobro přirozenosti. Proto je jasné, že nevěrci nemohou konat dobré skutky, jež jsou z milosti, totiž skutky záslužné; avšak dobré skutky, k nimž stačí dobro přirozenosti, mohou nějak konat.“ 

Čl.5: zda je více druhů nevěry a v odpovědi: „Poněvadž tedy hřích nevěry záleží v odpírání víře, může se to dít dvojím způsobem. Neboť buď se odpírá víře dosud nepřijaté, a taková je nevěra pohanů neboli národů. Nebo se odpírá víře křesťanské přijaté: buď v předobrazu, a tak je nevěra Židů; anebo v jasnosti pravdy, a tak je nevěra bludařů. Proto všeobecně se mohou určit tři dříve vyjmenované druhy nevěry. Jestliže však se rozlišují druhy nevěry podle poblouznění v různých, jež náleží k víře, tak není určitých druhů nevěry: neboť bludy se mohou množit do nekonečna, jak patrno z Augustina v knize O bludech.“ 

Čl.6 zda nevěra pohanů čili modlářů je těžší ostatních má v odpovědi: „v nevěře, jak bylo řečeno, může se uvažovat dvojí. Z čehož jedno je její srovnání s vírou. A s této strany někdo tíže hřeší proti víře, jenž odporuje víře, kterou přijal, než ten, jenž odporuje víře dosud nepřijaté: jako tíže hřeší ten, kdo neplní co slíbil, nežli když neplní, co nikdy neslíbil. A podle toho nevěra bludařů, kteří vyznávají víru v evangelium, a odporují mu porušujíce ji, tíže hřeší, než Židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali.“ 

    Starý zákon píše o nevěře k Bohu jako o cizoložství. K nevěře vůči Bohu se druží nevěra manželská. A ten, kdo je shovívavý k manželské nevěře bývá shovívavý i k nevěře náboženské. Prorok Malachiáš žádá 2,16: „Každý ať nenávidí rozvod, praví Hospodin, Bůh Izraele, ať na svém oděvu přikryje násilí, praví Hospodin.“ 

    Je víra, která se míchá s nevěrou a nevěra promíchaná s vírou a platí zde slova blahosl. Tomáše Kempenského z Následování Krista I,4: „Dokonalí lidé nevěří hned každému, kdo něco povídá: vědí, že slabost lidská je náchylná ke zlému a v řeči se snadno poklesne.“ A stejný blahosl. Tomáš K. radí: „Synu, nevěř svému srdci, neboť ono chce teď to a hned zase něco jiného.“ a „Lidé mnoho povídají, a proto se jim nemůže věřit. Všem pak se zavděčit nelze.“ 

     Syllabus Pia IX. zveřejněný 8.12. 1864 reaguje na hlavní bludy naší doby. Ukazuje, jak papež Pius IX. dobře odhadl, kam popírání Boha a nesprávné názory o Bohu povedou. První z názorů, které odsoudil: „§ I. Pantheismus naturalismus a absolutní racionalismus(světobožství, svéprávnost přírody a rozumu) 1. Neexistuje žádná nejvyšší, nejmoudřejší a nejprozřetelnější božská bytost, odlišná od tohoto světa, čili Bůh je totéž co příroda a podléhá změnám; uskutečňuje se však v člověku i ve světě, protože vše jest bohem a sdílí nejvlastnější boží podstatu; Bůh a svět jsou jedno a totéž; tudíž i duch a hmota, nutnost a svoboda, pravda a klam, dobro a zlo, spravedlivé i nespravedlivé jsou jedno a totéž. 2. Třeba popříti veškero působení Boha na lidi a na svět. 

    Pius XI. v encyklice Divini Redemptoris proti komunismu z 19. března 1937 se odvolává na své předchůdce v čl.5: „…moji předchůdci pokládali za svou povinnost uváženě všem připomenout, kam až to povede, jestliže společnost se odvrátí od křesťanských zásad. Pius IX. již v r. 1846 rozhodně zavrhl bludy komunistů, což hned nato potvrdil v Syllabu.“ V čl.3 Divini Redemptoris je: „Jistě již chápete, že mluvím o hrozivém nebezpečí bezbožného komunismu. Jde mu vlastně o úplný rozvrat společenského řádu a přímo ze základu vyvrací křesťanský způsob života.“ 

    Kdo chce být dobrý věřící musí smýšlet o bezbožnosti podle Boha a volit její opak jak je v žalmu 119, verš 119: „ Za strusku pokládáš všechny bezbožníky země, proto miluji tvá přikázání.“ Ekumenické vydání z r.1985 místo "bezbožník" užívá raději vždy "svévolník". V žalmu 1 proto "cesta bezbožných skončí záhubou" je "ekumenicky": cesta svévolných skončí záhubou. V cyrilometodějské písni ve vydání doby nevěreckého komunismu chybí sloka slibující čelit nevěře vírou: „I když se pyšná nevěra kol vzmáhá a peklo seje koukol nových zmatků, nebudem dbáti odvěkého vraha, nedáme sobě bráti věčných statků. Víře vždy věrni budou Moravané: Dědictví otců zachovej nám, Pane!

Velicí papeži a koncily

   Může být ubohý papež Veliký? Ano! Sv. Lev Veliký o své ubohosti mluví takto: „…je chvályhodným projevem vaší zbožnosti, že se radujete z výročí mého povýšení jako z pocty, která zahrnuje i vás. Tak oslavuje celé tělo Církve jednu svátost kněžství. Vylitím posvátného oleje spočinula její milost zajisté v hojnější míře na těch, kdo mají vyšší postavení, ale sestoupila v míře nemalé i na ty nižší. I když nás tedy, nejmilejší, společná účast na tom daru velmi vybízí k společné radosti, bude důvod naší radosti přece jen hlubší a větší, jestliže se nebudete zdržovat myšlenkou na mou ubohost. Vždyť je mnohem užitečnější a důstojnější zaměřit svou mysl na rozjímání o slávě svatého apoštola Petra a slavit tento den především úctou k němu. On byl zaplaven takovou hojností milostí ze samého pramene všech darů. Mnoho darů přijal jenom on sám, a mezi tím, co přechází na někoho dalšího, není nic, co by byl on nedostal.“                    

   Oprávněně lze tvrdit, že sv. Lev Veliký apoštolem a prvním papežem sv.Petrem poměřoval to, jak zastává papežský úřad. Deset let před smrtí sv.Lva Velikého byl Chalcedonský koncil. Na druhém sezení bylo předčítáno nicejské vyznání víry z roku 325 a „dogmatický dopis" Lva Ve­likého o dvou přirozenostech v Kristu. „To je víra otců", volali biskupové, „to je víra apoštolů. Tak věříme všichni. Petr mluvil skrze Lva." Sv. Lev V. v listu Flaviánovi vychází od koncilu nicejského před více než sto lety: „Když tedy Eutyches nevěděl, jak by měl smýšlet o vtělení Slova Božího, a když si nechtěl obstarat světlo porozumění studiem (celé) šíře svatých Písem, měl tedy alespoň pozorně naslouchat společnému a jednomyslnému prohlášení, jímž všichni věřící vyznávají víru v Boha Otce všemohoucího, v Ježíše Krista, jeho jediného Syna, našeho Pána, který se narodil z Ducha Svatého a z Marie Panny. Tyto tři pravdy zpravidla dostačují na rozbití všech myšlenkových konstrukcí vytvořených heretiky.“ 

   Eutyches byl odsouzen na synodu v Cařihradě za patriarchy Flaviána roku 448, nalezl ale oporu u alexandrijského patriarchy Dioskura. Sv. Lev Veliký odsoudil koncil svolaný na popud patriarchy Dioskura císařem Theodosiem II. do Efesu, kde byl Eutyches pod silným tlakem císařského vojska rehabi­litován a názvem „lupičský synod" projevil statečnost pravého pastýře. Odmítl i žádost koncilu v Chalcedonu podle císaře Marciána, aby sto­lec Nového Říma (Cařihradu) má požívat stejných výsad jako stolec Starého Říma. Odporovalo to totiž nauce o papež­ském primátu, právě tímto papežem s velkou jasností uznávané a se stejně velkou rozhodností hájené. 

   II.Vatikánský koncil doporučuje jako teologa sv. Tomáše Akvinského, jenž v Summě teologické(ST) uvádí často různé koncily a papeže a v ST II-II,11 dopis Lva Velikého biskupu v Alexandrii: „Nepřátelé kříže Kristova činí nástrah všemu i našim slovům a slabikám, takže, kdybychom jim dali nějakou jen nepatrnou příležitost, lhali by, že se shodujeme se smýšlením Nestoriovým.“ 

   Dosud bylo 265 papežů. Pouze dvěma je přidáváno k jménu „Veliký“. Podobně jako sv.Lev Veliký ctil předcházející koncily a své předchůdce sv. Řehoř Veliký. V listu I,24 napsal: „Prohlašuji, že je třeba přijímat a ctít první čtyři koncily jako čtyři knihy svatého evangelia, protože na nich jako na čtyřhranné skále se tyčí struktura svaté víry.“ Prvními čtyřmi koncily jsou: I.nicejský roku 325, I.cařihradský roku 381, efeský koncil roku 431 a chalcedonský roku 451, který stanovil v kánonu 1: „Uznali jsme za spravedlivé, aby byly zachovávány kánony, na nichž se svatí otcové usnesli až dosud na každém sněmu.“ Sv. Řehoř Veliký zemřel v roce 604 a nejbližší časem mu byl II.cařihradský koncil v roce 553, který neodmítal, ale vrcholnou důležitost ve struktuře víry mu nepřisoudil. 

   Ingolstadský teolog Johannes Eck se s Lutherem roku 1519 utkal v lipské disputaci, a tak se zjistilo jaké pojetí křesťanské víry má Luther. Papež Lev X. bulou „Exsurge Domine“ Lutherovi hrozil klatbou, pokud neodvolá 41 článků ze svých spisů, které byly označeny za bludné. Luther toto odvolání svých bludů ve Wormsu roku 1521 odmítl se slovy, které uvádí August Francem v knize Malé církevní dějiny: „Nevěřím ani papeži, ani jen koncilům, neboť je očividné, že se častěji mýlily a odporovaly samy sobě. Nemohu a nechci odvolat nic, protože není ani jasno, ani radno dělat něco proti vlastnímu svědomí.“ Luther sám řekl os svém rozhodování: "Vyznávám, že jsem zavrhl přijímání pod jednou způsobou jen proto, abych pohaněl papeže. Kdyby však některý koncil nařídil přijímání pod obojí způsobou, pak já a moji přátelé připustíme přijímání pouze pod jednou nebo raději pod žádnou a zlořečil bych těm, co by uposlechli usnesení koncilu.” (Forma Missae; Opera sv.7., str. 276, vydání wittembergské)

    Česká redakce vatikánského rozhlasu 6.8.2012 uvedla: „Pojetí, podle kterého se nějaký koncil může také mýlit, spadá do doby Martina Luthera. Už jenom tento postřeh by měl tradicionalisty přivést k otázce, kam chtějí skutečně patřit,“ tak reagoval kardinál Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů, v rozhovoru pro agenturu Apic-Kipa na otázku po možnosti plného církevního společenství s Kněžským bratrstvem sv. Pia X., jehož členové vyjadřují kritické postoje vůči Druhému vatikánského koncilu. Švýcarský kardinál se v rozhovoru dotknul tématu diferencovaného přijímání závaznosti koncilu ze strany těchto tradicionalistů. „Druhý vatikánský koncil – řekl kardinál Koch – přijal čtyři konstituce, devět dekretů a tři deklarace. V čistě formálních kategoriích je tedy možné mezi těmito druhy dokumentů rozlišovat. Potom však nastává problém také v souvislosti s Tridentským koncilem (1545-1563), který vydal jenom dekrety a žádnou konstituci. Nikoho by kvůli tomu zřejmě nenapadlo tvrdit, že Tridentský koncil má nižší stupeň závaznosti,“ pokračuje kuriální kardinál s jasnou narážkou na argumentaci používanou v tradicionalistických kruzích. „Je totiž jasné, že z hlediska čistě formálního je možné rozdíly hledat, ale skutečně z toho nelze vyvozovat, že existují různé stupně závaznosti koncilních dokumentů,“ uvedl kardinál Kurt Koch, který se při té příležitosti zmínil také o koncilním dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio, který se plně zakládá na dogmatické konstituci o církvi Lumen gentium a připomněl také, že „Pavel VI. důrazně trval při promulgaci zmíněného dekretu na jeho úzké interpretační souvislosti s dogmatickou konstitucí o církvi“. Předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů v rozhovoru pro švýcarskou agenturu zdůraznil, že ekumenismus „není druhotné, nýbrž ústřední téma vatikánského koncilu, na což poukázal Jan Pavel II., a proto musí být také ústředním tématem církve.“ Kromě toho, také koncilní deklarace o vztazích k nekřesťanským náboženstvím, zejména k judaismu, Nostra aetate, má své základy v dogmatické konstituci o církvi. Kardinál Koch také oznámil, že Papežská rada, které předsedá, připravuje k příležitosti 500. výročí Reformace společné prohlášení se Světovým luterským svazem. Kromě toho proběhne také mnoho společných akcí na úrovni místních církví, které budou spadat do kompetence jednotlivých biskupských konferencí.“ 

   Další zpráva vatikánského rozhlasu ze dne 5.10.: „Vatikán. Jan XXIII. chtěl, aby se koncil stal velkým implusem k evagelizaci světa. Dnes musíme přiznat, že tento úmysl Dobrého papeže se ještě nenaplnil. Právě proto je synod biskupů o nové evangelizaci potřebný – řekl Vatikánskému rozhlasu kardinál Angelo Scola. Milánský metropolita se účastní římského kongresu o dějinách II. vatikánského koncilu ve světle archivů koncilních otců. Historiky, kteří se koncilem zabývají varoval, aby nepřeceňovali význam svého bádání. Jak totiž řekl, koncil patří minulosti a Církev žije v přítomném okamžiku. To, co koncil aktualizuje v dnešních, už jiných okolnostech, je živá Církev, která musí řešit dnešní úkoly – zdůrazňuje kardinál Scola: V zemích evangelizovaných před mnoha staletími jsme svědky jakési únavy z křesťanství. Mnozí si myslí, že vědí, co je křesťanství, i když křesťanskou vírou už nežijí. To je samozřejmě iluze. V této situaci se církev musí vyjadřovat především prostřednictvím živých komunit, ať už ve farnostech, sdruženích či hnutích, v nichž lze zakusit Ježíše, který přichází člověku vstříc, zjevuje mu blízkost Boha. To je v našich pluralitních společnostech velmi důležité. Kardinál Scola připomněl, že recepce všech velkých koncilů trvala několik desetiletí. Není tedy co se divit, že po všem pokoncilním úsilí teprve dnes dospíváme ke správné interpretaci II. vatikánského koncilu – uvedl italský kardinál.“ 

   A do třetice vatikánský rozhlas, jenž 10.10.2012 uvádí slova generální audience nadpisem: „Benedikt XVI.: Koncilní dokumenty nutno vymanit ze spousty zastiňujících publikací.“ 

   Pan kardinál Scola neupřesňuje „dnes“, v němž se dospívá k správné interpretaci koncilu. Vznikají otázky: V čem je správná interpretace II. vatikánského koncilu? Co patří do té spousty publikací zastiňující koncil, o nichž mluví svatý Otec Benedikt XVI.? V čem se ta dnešní správná interpretace liší od té špatné včerejší? Bude správná interpretace ekumenismu s výročí protestantismu v roce 2017 žádat nápravu bludů této deformace odsouzených Tridentským koncilem? Anebo bude jako nepsané dogma uznáno, že se ve jménu pastorace nehlásají anebo popírají některé pravdy víry, dogmata odmítané protestanty? Bude součástí dnešní interpretace renesance dogmat např. o hříchu, ďáblu a pekle? 

    Jediní dva velicí papeži dějin Církve a sv. Tomáš Akvinský budovali na Tradici dané předešlými koncily a papeži a tím zodpověděli otázku, jak víru a koncil interpretovat. Tento pohled do minulosti, zvláště ke svatý papežům, jejichž nepřetržitá řada je až do roku 530 s 54 papeži světci, a svatým teologům, je i pohledem vzhůru k Pánu Bohu, který je oslavil a do budoucnosti, kdy každý bude Bohem souzen. Svaté a zvláště Pannu Marii máme ctít. 

   Basilejský koncil učí: „Poněvadž veškerý svět křesťanský za našich dnů v úzkostech trvá a války a rozkoly na všech stranách bují a takto bojující Církev je všelijak zmítána: za vhodné pokládá tento koncil, aby slavnost, která se nazývá navštívením blahoslavené Rodičky Boží, se ve všech kostelích slavila, aby Matky milosti, zbožnými dušemi náležitě uctívaná, požehnaného Syna svého svou přímluvou usmířila a pokoje věřícím udělila.“

Svěcení žen

   V Teologické summě, díl III, otázce 39, článku 1 se sv. Tomáš Akvinský ptá, zda ženský rod překáží přijetí svěcení a odpovídá: „Musí se říci, že některá se vyžadují u přijímajících svátost, jakožto nezbytná ke svátosti; a když ta chybí, nemůže nikdo přijmout ani svátost, ani věc ve svátosti; některá však se vyžadují ne nezbytně ke svátosti, nýbrž z nutnosti příkazu, pro patřičnost ke svátosti; a bez takových někdo přijímá svátost, ne však věc svátosti. Je tedy třeba říci, že mužský rod se vyžaduje ku přijetí svěcení, nejen druhým způsobem, nýbrž též prvním. A proto, i když se ženě dají všechna, jež se dějí ve svěcení, svěcení přece nepřijímá, protože ježto svátost je znamení, u těch, jež se konají ve svátostech, vyžaduje se nejen věc, nýbrž také významnost věci, jako bylo řečeno, že při posledním pomazání se vyžaduje, aby byl nemocen, aby se naznačila potřebnost léčení. Poněvadž tedy u ženského rodu nemůže být význam nějakého vynikajícího stupně, protože žena má stav podrobenosti, proto nemůže přijmout svátost svěcení. Někteří však řekli, že mužský rod je z nutnosti příkazu, ale ne nezbytný ke svátosti, protože také v Dekretech je zmínka o jáhence a presbyteře. Ale jáhenkou se tam nazývá ta, která má podíl na nějakém úkonu jáhnově, totiž ta, která čte homilie v kostele; presbyterkou však se nazývá vdova, protože presbyter je totéž co starší.“ 

   Z toho je jasné, že na nabídku kněžského svěcení by měla žena odpovědět: „Já to nechci, protože by to stejně nebylo k ničemu, leda jako provinění k potrestání Bohem.“ Katolický biskup by při žádosti o toto svěcení měl odpovědět: „To dělat nebudu, protože to odporuje učení svatého Tomáš Akvinského, nejvíce ceněné teologické autority katolické Církve.“
    I. Nicejský koncil v roce 325 v kánonu 19 ukazuje, že jáhenka neměla svěcení svátostné: "Připomenuli jsme zde ony jáhenky, které se považují za takové podle oděvu, protože  však nemají žádného svěcení, mohou býti zcela přičítány mezi laiky."

   Sv. Epifanius, arcibiskup, co zemřel roku 403 a ve spisu Panarion píše: „Ač je v Církvi řád jáhenek, přece se nikdo nepokouší pověřit je kněžskou či podobnou službou.“ Názor sv. Tomáše Akvinského tudíž není středověká novota, ale přes starověk převzatá norma. 

   V našich podmínkách se již stalo něco jiného. Dočteme se o tom třeba v knize „K plnosti“ Stanislava Krátkého. V knize je informace jak Felix Davídek vysvětil 17 biskupů. Tato štědrost v udílení svěcení se rozšířila i na ženy. Kniha "K plnosti" vydaná po roce 2000 svědčí o tom, že sv. Tomáš Akvinský nebyl brán jako autorita. S.Krátký v ní píše: „Já osobně si velmi dobře umím představit, že bych se u ženy zpovídal…“ Tato slova jsou upřesněním otázky svěcení žen z jiného místa knihy se slovy: „Účastníci synodu pak o možnosti svěcení žen hlasovali. Kdybyste tam byl, hlasoval byste pro nebo proti? Moje svědomí mi říká, abych byl dodnes v této věci zdrženlivý.“ V posudku ke svěcení žen je: „Nejdůležitější svátost ianua sacramentu (brána svátostí) může být udělena v případě nutnosti i periculis mortis (nebezpečí smrti) kýmkoli. Proč by tedy nemohla žena „udělovat“ ostatní svátosti.“ U tohoto bodu chybí dodatek, že křest v nebezpečí smrti udělený i ženou nevěřící v intenci Církve je v případě přežití dítěte podmínečně knězem opakován a úředně zapsán. Chování: „Mě pokřtila v nouzi nevěřící žena dítě v porodnici, zapište to do matriky“ je zavrhnuto. Důvod je ten, že ona nevěřící žena poslaná vykonat křest v intencích Církve možná viděla křest lachtana šampaňským vínem a tak zmínku o užití vody „vylepšila“ šampaňským vínem i při křtu v nouzi a ani nepotřebovala toto mamince dítěte sdělit. 

   Tak jako víno je lepší materie než voda, tak může být osobní kvalita konkrétní ženy lepší než muže majícího svěcení. Toto  je jisté u Panny Marie, královny apoštolů, která nebyla obdařena svěcením. Pro „biblické“ křesťany z řad protestantismu není uvádění žen do úřadu kněžského problém, ačkoli to v bibli nikde není. Prý stačí, že to bible nikde nezakazuje a při neuznávání posvátné tradice a role papeže ve sporných otázkách se protestanté diví, proč by nemohla být žena i biskupkou.  Pán Ježíše vyvolil apoštoly pouze z řad mužů. Ve zmíněné knize „K plnosti“ je také dotaz: Vadilo by vám, kdyby manželé evangelička a katolík společně chodili ke svátostem? Já věřím, že k tomu brzy dojde, a to bez újmy věroučné pravdy.“ Nemá-li se něco dít bez újmy na věroučné pravdě, tak ji dotyčný musí respektovat. Svátosti jsou svátosti víry, a ten kdo chce zůstat ve víře evangelické, např. že Tělo Páně je chleba nemůže přijímat podle víry katolické Církve skutečné Tělo Páně svátostným způsobem. U svátostí je otázka co se koná a jak se to koná velmi důležitá. Pokud např. platně svěcený kněz nemá patřičný úmysl, tak svátostná přítomnost nenastává a pokud své smýšlení projeví navenek: „já už tomu(v hostii je přítomen Pán Ježíš) nevěřím," tak je to třeba hlásit biskupovi, aby zjednal pořádek a zamezil duchovním škodám.

   Ve válce má pro vítězství zásadní důležitost kvalita důstojníků a v duchovním boji kvalita kněží. Je hrubý omyl chtít vylepšit svátost kněžství svěcením žen. Sv. Alfons z Liguori je vzor zdravého středu mezi tvrdostí a změkčilostí a v Obras ascéticas t.2 píše, jak  bdít nad kněžstvím: „Kolik mladých vstoupilo do semináře jako andělé, a v krátkém čase se z nich stali démoni!…A je známo, že v seminářích může vládnout zlo a pohoršení ve větší míře, než to vědí biskupové, protože ti jsou často nejméně informováni.“  Po vzoru Panny Marie nikoli přijetím svěcení, ale modlitbou a obětí může žena mnoho vykonat pro šíření Božího království.

Ustavičné panenství Mariino

     Svatý Tomáš A. v Summě teologické III,28 odmítá, aby někdo zpochybňoval ustavičné panenství Panny Marie: „Musí se říci, že bez vší pochybnosti je třeba odmítnout blud Helvidiův, jenž se opovážil říci, že matka Kristova byla po porodu Josefem poznána a porodila jiné syny. Neboť to nejprve ubírá dokonalosti Kristu...Za druhé tento blud činí bezpráví Duchu Svatému...Za třetí ubírá hodnotě a svatosti Matky Boží. Za čtvrté by se muselo to také samému Josefovi přičítat za největší opovážlivost, kdyby se pokusil poskvrnit tu, o níž z andělského zjevení věděl, že počala z Ducha Svatého...Matka Boží jako v panenství počala, v panenství porodila, tak i po porodu pannou na věky zůstala." 

  A ještě sv. Tomáš A.:  „Bylo vhodné, aby se Kristus narodil ze zasnoubené panny, jak pro něho samého, tak pro jeho matku, tak i pro nás...vhodné ze strany Panny. A to nejprve proto, že tím byly zabezpečena před trestem, „totiž, aby nebyla kamenována Židy jako cizoložná“, jak praví Jeroným. Za druhé, aby byla uchráněna před pohanou. Ambrož k Luk „byla zasnoubena, aby jí nebyla vpálena pohana porušení panenství, čehož známkou by se zdál obtěžkaný život. Za třetí, aby se jí dostávalo služby od Josefa.“ 

    Konrád Maria Kubeš v knížce Ve šlépějích Neposkvrněné píše k 1.lednu a Obřezání Páně: „Neporušené panenství a ustavičná andělská čistota, ani stínem nezkalená a nezatemněná, nejlíbeznější květ v koruně Královny nebes, učinila ji ideálem, který po celá tisíciletí plní nadšením ušlechtilé duše a dodává jim síly i vzletu, aby se z prachu povznesly nad hvězdy(Nedávno jeden misionář, přemítaje, jakou oporu by našel pro dospívající japonské dívky, vystavené nyní ve vlasti všem nebezpečím a nástrahám zkažené evropské civilizace – oporu, jíž jejich náboženství jim poskytnout nemůže – přišel na myšlenku, založit pro ně Mariánské družiny, a ty pohanské dívky mimo vše nadání s pravým enthusiasmem se shromažďují pod praporem Panny nejčistší. Její obraz mají na stolku, vydávají i svůj časopis „Lilie“, jejich znak je lilie nad hvězdami. U nás již před lety protestantský pedagog Förster vzdělával mládež sobě svěřenou na našem katolickém ideálu. Neubráníš se dojmu, když u něho čteš: „Víte, že katolické dívky uctívají Marii…připojte se k nim a snažte se reprodukovat v své duši její obraz i vy….“) 

   Vše, co tvoří obsah katolické idee panny, září s nejdokonalejší plností v Marii. Svatá Panna panen…vyniká nade všechny panny nejen tím, že v ní panenství je posvěceno božským mateřstvím(„ty po početí Syna ještě světější, čistší a krásnější“, jako křišťál, když jím prochází sluneční paprsek), nýbrž i tím, že její čistota je a zůstane nedostižná. Virgo carne – mente – sensu (Scheeben), tj. Maria byla pannou a) tělem, záříc tělesnou neporušeností; b) srdcem, skvějíc se panenským smýšlením a čistotu milujíc, kteréžto smýšlení teprve činí panenství ctností a záslužným; c) smyslem, tj. nezakusila a nikterak zakusit nemohla ani nejmenší hnutí smyslnosti a tělesné žádostivosti, protože byla bez poskvrny dědičné viny počatá. Jestliže v prvním a druhém ji následovat můžeme a nesčetní následovali a následují, je třetí vlastnost jejího panenství ozdobou a výsadou, kterou se skvěla ona jediná ze všech synů Adamových a dcer Eviných. Tuto trojnásobnou dokonalost jejího panenství vymáhala čest a důstojnost toho, jehož měla pojmout v své lůno jako v živoucí stánek a chrám. 

   Proč se narodil Syn Boží z Panny? 1. Z ohledu na nebeského Otce. I jako člověk zůstal Kristus přirozeným synem Boha Otce! Neslušelo se, aby důstojnost otcovská byla z božské osoby přenesena na osobu stvořenou. 2. Odvěké zrození Syna Božího z Otce je bez vší žádostivosti a porušení. Když pak toto „Slovo“ Boží se chtělo stát člověku viditelným, narodilo se z ženy, a toto jeho druhé narození musilo být svaté, čisté, bez porušení a bez žádostivosti, tj. panenské.3. Kdokoli pochází od Adama přirozeným způsobem(rationale seminali) z otce a matky, propadá závazku dědičné viny (Neposkvrněná Panna, jakožto přirozená dcera Adamova, nebyla prosta závazku dědičného hříchu(debitum), byla však viny uchráněna pro zásluhy Vykupitele. My jsme jako dlužník, jenž upadne v žalář a okovy, a je jich zbaven, když jiný dluh za něho zaplatí (na křtu sv.); nejblahosl. Panna byla by upadla v okovy, ale dříve, než se to stalo, byla za ni výkupná cena zaplacena(„dána poukázka na zaplacení“, vykonané po letech na kříži), pročež přišla již bez okovů hříchu na svět).Tomuto závazku nemohl propadnou Beránek, jenž sňal „hřích“ světa(hřích Adamův se všemi jeho následky), jinak by byl Vykupitel lidstva potřeboval vykupitele. Jsa počat nadpřirozeným způsobem z panny byl mimo všechen dosah prvotné viny. 4.Cílem vtělení bylo znovuzrození lidstva, nikoli z vůle těla, nýbrž z Boha – „z vody a Ducha Sv.“; proto se slušelo, aby narození Kristovo „z Ducha Sv. a Marie Panny“ bylo obrazem našeho duchovního znovuzrození. 5. Ježíš a Maria měli být (duchovními) prarodiči nového lidstva, a skrze Marii se měla lidská přirozenost zasnoubit se Synem Božím. Proto „snoubenka věčného Slova“ nemohla mít snoubence jiného, jenž by byl přirozeným otcem Kristový – nanejvýš snoubence legálního.6.Jako tělo prvního Adama bylo stvořeno z panenské rajské země, nezkropené potem, slzou ani krví a nestižené kletbou, tak se slušelo, by tělo druhého Adama bylo vytvořeno v lůně panenském, nezkrušeném kletbou Evinou(„V bolestech dítky rodit budeš“), v lůně neposkvrněném tělesnou žádostí ani hříchem. Hřích a porušení je brána, kterou vcházíme na svět – tou branou nevstoupil na svět ten, jehož nikdo nesměl vinit ze hříchu. 7. Mesiáš přišel, aby zhojil rány zasazené přirozenosti lidské Adamovým hříchem. Mezi nimi stojí v popředí tělesná žádostivost(a porušení) – na kom měl tyto rány prvotné viny zhojit spíše než na své Matce? Dárce neporušitelnosti nemohl vzejít z porušeného kořene, a učitelka čistoty musila se jí sama první skvít. Málo které dogma bylo od prvopočátků tak jasně hlásáno, tak žárlivě od věřících bráněno a jak zřítelnice oka chráněno, jako článek víry o ustavičném panenství Matky Boží; málo které dogma má čest, že prodělalo tak zuřivé půtky jak toto. Odpůrci stokrát odraženi, stokráte zase podnikli útok. Jací odpůrci! Buďto vyložení nevěrci, popírající božství Kristovo, nebo lidé nečistí, mravů nízkých a zchátralých, začínaje těmi, proti nimž naše dogma hájil sv. Jeroným až do nejnovější sekty. Platí o nich slovo sv. Augustina, vyřčené o Kristu, Bohu a člověku: „Protože nechtějí věřit v to, co je na něm lidského, pohrdají tím; protože nemohou pohrdat tím, co je v něm božského, nevěří v to“(Podle sv. Tomáš Ak., Scheebena a Campanova „Maria nel dogma). 

   Panna Maria je přemožitelka všech bludů a její stálé panenství žádá stálou pravověrnost. Tam, kde je výsměch panenství fyzickému, tam je též výsměch panenství ducha neboli pravověrnosti. Tak jako je problém najít dívku, co se vdá jeko panna, tak je problém najít pravověrného teologa. Když někdo, např. Josef Zvěřina připouští nějakou diskusi o ustavičném panenství, tak je to výzva k diskusi nad ustavičnou pravověrností jeho teologie a podobně kohokoli jiného, včetně papeže. To plyne i ze slov II. Vatikánského koncilu a konstituce O Církvi, kde je v článku 64: „Církev je též panna, protože zachovává úplně a neporušeně věrnost svému snoubenci a napodobuje matku svého Pána v tom, že pod vlivem Ducha Svatého panensky zachovává neporušenou víru, pevnou naději a upřímnou lásku.“

Sedm svěcení

   Sv. Tomáš Akvinský je učitel doporučovaný papeži před II. Vatikánským koncilem i na něm v dekretu o přípravě ke kněžství  článek 16. V Summě teologické III,37 článek 2 je otázka zda je sedm svěcení a na ni je tato odpověď: „Musí se říci, že někteří berou dostatečnost svěcení podle jakéhosi přizpůsobení milostem zdarma daným, o nichž je řeč I Kor. 12. Říkají totiž, že řeč moudrosti patří k biskupovi, protože on je pořadatelem jiných, což patří k moudrosti; řeč vědění knězi, protože má mít klíč vědění; víra jáhnovi, jenž káže evangelium; divů činění podjáhnovi, jenž se zavazuje ke skutkům dokonalosti slibem zdrženlivosti; vykládání řečí akolytovi, což se naznačuje světlem jež nosí; milost uzdravování exorcistovi; rody jazyků žalmistovi; prorokování čtenářovi; rozlišování duchů vrátníkovi, jenž některé odmítá a některé připouští. 

    Ale to nic není, protože milosti zdarma dané se nadávají témuž, jako svěcení se dává témuž. Praví se totiž v I Kor 12: „Jsou rozdělené milosti.“ A zase se udávají některé, jež nejsou svěcení, totiž biskupství a žalmisté. A proto jiní označují podle jakéhosi připodobnění k nebeské hierarchii, v níž se rozlišují stupně podle očišťování, osvěcování a zdokonalování. Říkají totiž, že vrátník očišťuje zevně, odděluje také tělesně dobré od zlých; vnitřně pak akolyta, protože světlem, jež nosí, naznačuje, že zapuzuje vnitřní tmy; a obojím způsobem exorcista, protože ďábla, jejž vypuzuje, obojím způsobem znepokojuje. Ale osvěcování, jež se děje naukou, co do prorocké nauky nastává čtenáři; co do apoštolské nastává podjáhnu; co do evangelijní nastává jáhny; Ale zdokonalení obecné nastává knězem, poněvadž náleží pokání a křtu a takovým; vynikající pak skrze biskupa, jako svěcení kněží a panen; avšak nejvyšší skrze nejvyššího velekněze, v němž je plnost moci. 

   Ale to nic není. Jednak proto, že stupně nebeské hierarchie se nerozlišují řečenými hierarchickými činnostmi, poněvadž každá náleží každému stupni; jednak proto, že podle Diviše, pouze biskupům náleží zdokonalovat, osvěcovat pak kněžím, očišťovat pak všem přisluhujícím. A proto jiní přivlastňují svěcení sedmi darům, takže kněžství odpovídá dar moudrosti, která nás krmí chlebem života a rozumu, jako kněz nás občerstvuje nebeským chlebem; ale bázeň vrátníkovi, protože nás odděluje od zlých, a tak střední svěcení odpovídá středním darům. 

    Ale to zase nic není, protože v každém svěcení se dává semitvárná milost. A proto se musí jinak říci, že svátost svěcení je zařízena ke svátosti eucharistie, jež je svátost svátostí, jak praví Diviš III. hl.Círk. Hier. Jako totiž chrám a oltář a nádoby a šaty, tak i služebníci, kteří jsou zařízení k eucharistii, potřebují posvěcení. A toto svěcení je svátost svěcení. 

    A proto rozlišení svěcení je třeba brát podle vztahu k eucharistii, protože moc svěcení je buď proměňování eucharistie, nebo k nějaké službě, zařízené k této svátosti eucharistie. Jestliže prvním způsobem, pak je svěcení kněžské. A proto, když jsou svěceni, dostávají kalich s vínem a patenu s chlebem, přijímajíce moc proměňovat Kristovo tělo a krev. Spolupůsobení pak služebníků buď je ve vztahu k samé svátosti, nebo ve vztahu k přijímajícím. Jestli prvním způsobem, je trojmo. Nejprve totiž je služba, jíž služebník spolupůsobí se samým knězem co do rozdávání, ne však co do proměňování, jež koná pouze kněz; a to patří jáhnovi. Proto v Předloze se praví, že jáhnovi patří sloužit knězi ve všem, co koná ve svátostech Kristových, proto on také rozdává krev Kristovu. Za druhé je služba, zařízená k upravení látky v posvátných nádobách té svátosti: a to náleží podjáhnům; proto se praví v Předloze, že nosí nádoby těla a krve Páně a obě kladou na oltář. A proto když jsou svěceni, dostávají kalich z ruky biskupovy, ale prázdný. Za třetí je služba, zařízená k podávání látky svátosti: a to přísluší akolytovi. On totiž, jak se praví v Předloze, připravuje konvičku s vínem a vodou: proto dostává konvičku prázdnou. Ale služba, zařízená k přípravě přijímajících, nemůže být než na nečistých, protože kdo jsou čistí, již jsou schopni přijmout svátosti. Trojí pak je rod nečistých, podle Diviše III. hl. Církv. Hier. Někteří totiž jsou vůbec nevěřící, nechtějící věřit; a ti mají být vyloučeni i z pohledu na božská, i ze shromáždění věřících: a to náleží vrátníkům. Někteří pak jsou chtějící věřit, ale dosud jsou nepoučeni, totiž katechumeni; a k poučení těchto je zařízeno svěcení čtenářů: a proto se jim svěřuje čtení prvních počátků nauky víry, totiž Starého zákona. Někteří však jsou věřící a vyučení, ale mající překážku z moci ďábla, totiž posedlí: a k této službě je svěcení exorcistů. A tak je patrný důvod i počtu i stupně svěcení .“ 

   V tradiční liturgii na sobotu suchých dnů v postě se udílí svěcení a u každého se čte čtení a koná modlitba. Svěcení ostiářů(vrátníků) jasně ukazuje, že někdo má být z účasti na bohoslužbě vyloučen. Ostiář(vrátník) se neptá: „Chodí do kostela?“, ale ptá se: „Má být tato osoba na bohoslužbě anebo ji mám vyloučit?“ Svěcení lektorů se v tradiční liturgii neuděluje ženám, a proto  v kostele nečte žena úryvky Písma svatého. Při svěcení exorcistů by nemohl  být současný stav, kdy některé diecéze nemají ani jednoho řádně jmenovaného exorcistu. Akolyta se svěcením nepodává dle výkladu sv. Tomáše A. Eucharistii a neodpovídá tomu pokoncilní akolyta bez svěcení, co koná i bohoslužby slova s podáváním Eucharistie. Jáhen dle sv. Tomáše A. pomáhá pouze při podávání krve Páně a odporuje tomu stav, kdy kněží při bohoslužbě sedí a jáhni podávají Eucharistii. Zrušení nižších svěcení II.Vatikánský koncil nenařídil a ani nenařídil jejich odlišné chápání a vykonávání.

Cesta rozvazování

   II.Vatikánský koncil doporučuje, v souladu s papeži tridentského koncilu, sv. Tomáše Akvinského jako vůdce při řešení teologických otázek. V Doplňku Summy theologické(ST) je otázka 17 o moci klíčů. V článku 1 je na otázku zda mají být v Církvi klíče tato odpověď: „Musí se říci, že v tělesných klíč sluje nástroj, jímž se dveře otvírají. Dveře království však se nám zavírají hříchem, i co do poskvrny, i co do proviny trestu. A tudíž moc, jíž se taková překážka odstraňuje, se nazývá klíčem. Tato však moc je v božské Trojici prvotně; a tudíž praví někteří, že má moc prvotní. Ale v Kristu člověku byla tato moc k odstranění řečené překážky skrze zásluhy utrpení, o němž se také praví, že otvírá bránu; a tudíž se praví podle některých, že má klíče výsostně. A protože z boku Krista, mrtvého na kříži, vytryskly svátosti, jimiž se buduje Církev, tudíž ve svátostech Církve zůstává účinnost utrpení. A proto také ve služebnících Církve, kteří jsou rozdělovateli svátostí, zůstává nějaká moc na odstranění řečené překážky; nikoli vlastní mocí, nýbrž božskou mocí a utrpení Kristova; a tato moc metaforicky se nazývá klíč Církve, jež je klíč přisluhujících.“ 

   Článek 2 otázky 17 ST má otázku zda klíč je moc svazovati a rozvazovati a v odpovědi: „Úkonem však duchovní moci není aby otevřela nebe naprosto, protože již je otevřeno, jak bylo řečeno, nýbrž, aby otevřela vzhledem k tomuto; to však se nemůže řádně státi, leč uváží-li se vhodnost toho, komu jest otevříti nebe.“ Článek 3 otázky 18 dává odpověď zda kněz mocí klíčů může svazovat: „Musí se říci, že působení kněze v užívání klíčů je shodné s Boží činností, jejímž je přisluhovatelem.“ Co nastane v případě, kdy by někdo svazoval nebo rozvazoval jinak než má je článku 4 otázky 18: „Proto kdyby někdo mimo ono hýbání(tj. od Boha) se odvážil užívat své moci, nedosáhl by účinku, jak praví Diviš tamt., a mimo to by se odvracel od božského řádu, a tak by upadl ve vinu.“ 

   Z výše uvedeného poznáváme ke křtu na odpuštění hříchů v ST III, 68, článek 3 s otázkou zda má být křest oddálen: „Mimo to čteme na sněmu Agatském: „Židé, jejichž věrolomnost často se vrací k vývratkům, chtějí-li přijíti k zákonům Katolickým, nechť po osm měsíců chodí k prahu kostela mezi katechumeny; a pozná-li se, že přichází v čisté víře, tehdy teprve zasluhují milost křtu.“

   Tak jako je správné neudělit křest, tak je správné nepodat Eucharistii. ST III,80 článek 6 má v odpovědi: „Musí se říci, že jest u hříšníků rozlišovati. Někteří totiž jsou tajní, někteří zjevní, totiž zřejmostí činu, jako veřejní lichváři anebo veřejní lupiči, nebo také z nějakého soudu, církevního nebo světského. Tedy zjevným hříšníkům se nemá dávat svaté přijímání, byť žádali. Proto píše Cyprián komusi: „Ve své lásce jsi považoval za nutnou mou radu, co si myslím o kejklíři a kouzelníku, jenž se přidal k vám a zůstává nadále ve svém neslušném umění, zda se má takovým dát svaté přijímání s ostatními křesťany. Myslím, že se neshoduje ani s velebností Boží, ani s kázní evangelia, aby cudnost a čest Církve byly poskvrněny tak mrzkou a bezectnou nákazou.“ Problém je, aby dotyčný uznal své nesprávné smýšlení a chování a napravil je pokáním. 

   V ST III,84,2 O účinku pokání co do odpuštění smrtelných hříchů v článku 2 je otázka zda může být hřích odpuštěn bez pokání s odpovědí: „Musí se říci, že je nemožné, aby skutkový smrtelný hřích byl odpuštěn bez pokání, mluvíme-li o pokání, které je ctnost.“ ST III,89 pojednává o znovunabytí ctností pokáním a článek 2 má otázku zda po pokání povstává člověk ve stejné ctnosti. V odpovědi čteme: „Stává se pak, že síla hnutí kajícníkova je někdy úměrná větší milosti, než byla ta, které pozbyl hříchem, někdy je stejná, někdy pak menší. A proto kajícník někdy postává ve větší milosti, než dříve měl, někdy pak ve stejné, někdy také v menší. A týž důvod je o ctnostech, které jsou důsledkem milosti.“ 

   V Doplňku ST píše sv. Tomáš v 40,6 a otázce zda nad biskupy může být někdo vyšší v Církvi: „Mimo to blažený Cyril, biskup alexandrijský praví: „Jako údy zůstávejme v naší hlavou, apoštolským trůnem římských velekněží, u něhož musíme hledat, co máme věřit a držet, jej uctívajíce, jej prosíce přede všemi; neboť jemu náleží vytýkat, napravovat, stanovit, rozdělovat, připravovat, rozvazovat a svazovat, místo toho, jenž jej postavil. A nikomu jinému nedal náplň svou než pouze jemu, před nímž z božského zákona všichni sklánějí hlavu, a předáci světa jako samého Ježíše Krista poslouchají.“ Tedy i biskupové i z božského zákona někomu podléhají.“ 

   Lev XIII. dominikána sv. Tomáše Akvinského roku 1880 prohlásil za patrona katolických škol. Je smutné, když člen řádu dominikánů místo osvěty podle svatého Tomáše Francis MacNutt opouští řeholní život i kněžství, kolem 50 let se žení a má dítě a píše knihy jako Služba osvobozování od zlých duchů. Běžná věřící babička by takové osobě doporučila život v ústraní a pokání, ale Vojtěch Kodet chce, aby byl na výsluní, a proto píše předmluvu ke knize „Služba osvobozování od zlých duchů“. Lidé jako F.MacNutt a jemu podobní patrně nepochopili, že nejprve měli prosit za sebe tak, aby neopustili řeholní život, kněžskou službu a stavovské povinnosti.

   Prosit druhé o pomoc v naplnění slov Otče náš: „Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od Zlého“ je dobré a pokud žadatelé o rozvazovací modlitby odkrývají pokorně své nitro, tak pro svou upřímnou touhu a větší účinnost společné modlitby dosahují kladných výsledků.  

  Charismatické protestanské hnutí nezná svátost pokání, a proto se chce dobrat osvobození jinou než svátostnou cestou. Tuto v katolické Církvi mimořádnou cestu k odpuštění a osvobození razí jako cestu řádnou a jedině správnou. Konání speciálních rozvazovacích modliteb v katolickém prostředí pod vlivem protestantismu má pravděpodobně příčinu v nedostatečně ceněných svátostech a malé důvěry v modlitby k Panně Marii jako sv. růženec.

  V tradiční formuli rozhřešení je zmiňováno i prominutí a odpuštění hříchů a také zproštění vinculis – pout. I při běžném kněžském požehnání je vhodné mít úmysl je přijmout k osvobození od překážek plnění Boží vůle. Rovněž almužna může být prostředkem k osvobození z vlastních hříchů. Podobně dobré užívání svátostin a vzývání svatých. Při tradiční mši sv. se modlí: „Prominutí, rozhřešení a odpuštění hříchů našich nechť nám udělí všemohoucí a milosrdný Bůh.“ Vydání cyrilometodějského kancionálu z r.1968 má litanie ke všem svatým, po nichž následují různé prosby a mezi nimi toto zvolání: "a v dobrotivé slitovnosti své rozvaž pouta hříchů, která svírají nás i všechny tvé služebníky."

Zavrhni ateistologii

   Ateistologie je věda pomáhající být neznaboh či bezbožník a zdůvodňuje nevěru. Má některá střední či vysoká škola předmět ateistologie, v němž by se tyto otázky skutečně systematicky probíraly? Při otázkách: „Proč jsi nevěřící?“ a „Proč jsi stoupencem ateismu?“ by se to potom mohlo poznat. Slyšely bychom odpověď: „Jsem nevěřící a stoupenec ateismu, protože přednášky a kniha ateistologie od profesora X. mi otevřela oči. Přečti si ji a popřemýšlej nad ní. Uvidíš, že zastávat tento názor je moudré. Chytilo mě to za srdce“ 

   Eberhard Dennert zkoumal názory 300 významných vědců v náboženských otázkách. Výsledek své studie zveřejnil v knize „Náboženství přírodních badatelů“. Pro víru se vyslovilo 242 vědců, 38 mělo postoj neurčitý a 20 jich bylo opravdovými ateisty. 

  Opak ateistologie hlásá nauka o Bohu, teologie. Opakem ateistologie je i zdravá filozofie, jejíž nejvýznamnější přestavitelé jako Aristoteles dospěli rozumem k jistotě o Boží existenci. Tato jistota rozumu je skrze poctivé uvažování nad příčinami pohybu bez či s Hybatelem... Při přemýšlení nad vznikem a zánikem je zde otázka co stále trvá... Má se svět vysvětlovat jako náhoda anebo tím, co je nutné a dostatečným důvodem? Svět kolem nás má stupně od neživé přírody přes rostliny, nižší živočichy až k člověku. Je místo člověka v tomto řádu absolutní? Kdo je nejvyšší bytostí? Pozorování hvězdné oblohy či hor a květin nám nabízí krásu. Je tato přítomná krása záměrem Tvůrce či je nějaké lepší vysvětlení? Při uvažování nad člověkem jsou zde otázky: Odkud se bere smysl pro pravdu a krásu, touha po štěstí a nekonečnu, smysl pro čest, mravní dobro a správné svědomí? Má člověk uznat, že jej tyto skutečnosti vedou k něčemu, co jej přesahuje anebo má v sobě tyto touhy popírat a žít jako živočich? Při správném řešení těchto a dalších otázek svým rozumem je možné a nutné dospět k jistotě o Boží existenci. Rozum je schopen závěrů natolik dokonalých, že potvrzuje jistotu získaného poznání o Boží existenci. Rozum je schopen i závěrů o své nedostatečnosti Boha jako předmět svého poznání proniknout a dát dokonalou odpověď čím je. Je schopný přitakat cestě víry jako prostředku, jenž se má využít. 

   Bible, kniha o Bohu zná i výpovědi „Bůh není“ ve svých žalmech 14 a 53. Tyto výpovědi jsou ovšem s dodatkem: „Řekl blázen(bloud) ve svém srdci.“ Jde o poselství staré kolem 3000 let, které by někdo mohl zneužít k tvrzení, že i bible tvrdí: „Bůh není.“ Kniha moudrosti, 13,8-9 má na adresu těch, kdo nedošli k Bohu tato slova: “Nelze je však omluvit, neboť jestliže dokázali tolik poznat, že byli schopni probádat svět, jak to, že nenašli hned Pána těchto věci?“ Podobně „nelze je omluvit“ se vyjadřuje o nevěrcích list Římanům 1,20. Zavrhování náboženství a jeho deformace jsou věci předpověděné v evangeliu(Lk 21,8) před druhým Kristovým příchodem. Více je rozvádí apoštol Pavel v druhém listu Soluňanům 2,3: „Nedejte se žádným způsobem od nikoho oklamat. Napřed totiž musí nastat odpad a objevit se člověk skrz naskrz hříšný, propadlý záhubě, protivník, který se povyšuje nade všechno, co nese jméno Boží nebo čemu se vzdává náboženská úcta. Posadí se dokonce v Božím chrámě a bude se prohlašovat za Boha.“ 

  Při druhém příchodu přijdou s Kristem i svatí a blaze tomu, kdo bude v souladu s jejich naukou a životem. Jak se svatí vyjadřovali k  k ateismu? Každý jej odmítal svým vyznáváním víry a životem. Je řada jasných vyjádření slovem a některé si připomeňme:

   Sv. Justin, + 165 v díle První apologie čelí dokonce obvinění z ateismu: „Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem, v němž není špatnosti.“ Zápis mučednické smrti sv. Justina a druhů zavrhuje bezbožnost: „Snažil jsem se seznámit se všemi naukami, a přidržel jsem se pravého učení křesťanů, ačkoli se nelíbí těm, kdo žijí v zajetí bludu.“ „Poslyš, o tobě se říká, žes učenec, a ty sám si myslíš, že víš, které učení je pravé. Jestliže budeš zbičován a zaplatíš vlastní hlavou, jsi přesvědčen, že vystoupíš na nebesa?“ Justin potvrdil: “Doufám, že když tohle přestojím, budu mít podíl v Božím příbytku. Vím přece, že všem, kdo žili správně, zachová Bůh svou milost až do skonání celého světa...Žádný rozumně myslící člověk neodpadne od pravé víry k bezbožnosti“ 

   Sv. Teofil, + 180, kniha Autolykovi o příčině nevěry: „Jestliže se dá do kovového zrcadla rez, člověk v něm svou tvář nespatří. A stejně pronikne-li do člověka hřích, nemůže takový hříšník uvidět Boha.“ 

   Sv. Antonín, opat, + 356 si je vědom katastrofálních důsledků popření prvního přikázání: „V jednoho Boha věřit budeš“: „Děste se odstoupení od víry jako počátku všeho zla.“ 

   Ve starokřesťanské době se podle apoštolských konstitucí modlí za věrohodný křesťanský život nepokažený bezbožností: „Vymaň nás ze společenství s bezbožníky, sjednoť nás s těmi, kteří jsou tobě zasvěceni, utvrď nás sesláním Ducha Svatého v pravdě, zjev nám, co neznáme, doplň, co nám chybí, upevňuj, co poznáváme.“ 

   Sv. Augustin, + 430, napsal k Janovu evangeliu komentář s vědomím, že argumenty rozumu proti bezbožnosti neuspějí jestliže má někdo zkažené mravy neboli srdce: „Pošetilá srdce nemohou dosud toto světlo postihnout. Jsou zatížena hříchy, takže to světlo nemohou vidět. Proto si myslí, když nevidí světlo, že neexistuje. Pro své hříchy se ocitli ve tmě. „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“. K listu Janovu se sv. Augustin o nevěrcích vyjádřil takto: „Je jiné Krista vyznávat, abys k němu směřoval, a jiné vyznávat ho, abys ho od sebe odháněl. Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha, řekl Petr, aby Krista zahrnul svou láskou. Víme, kdo jsi – ty jsi Syn Boží, říkali nečistí duchové, aby od nich Kristus odešel. Víru křesťana provází láska, víra nečistého ducha je bez lásky. Ale ten, kdo nevěří vůbec, je horší a pošetilejší než nečistí duchové.“ A ve Vyznání X je od sv. Augustina, že Bůh dobře ví, jak na tom každý člověk je: „Co by ti ve mně mohlo zůstat skryto, i kdybych ti to nechtěl vyznat? Jen bych sobě zakrýval tebe, nikdy ne tobě sebe.“

   R.Schikora, Naše světla uvádí slova umírajícího sv. Jeronýma, + 420: „Nadešla nejvzácnější chvíle mého života. Ó smrti, jak jsi krásná a příjemná! Jak chybují lidé, když si tě zobrazují šeredně! Jen bezbožníkům jsi hrozná.“ 

   Starověký poustevník Poimen radí při pokušení k nevěře tomu, kdo se mu svěřil takto: „Otče, hrozí, že mě zahubí rouhačský duch. Snaží se mě totiž přesvědčit, že Bůh není, což ani pohané nedělají, ani si to nemyslí.“ Poimen: „Nezneklidňuj se kvůli té myšlence. Tělesné boje nás totiž potkávají často z nedbalosti, ale tahle špatná myšlenka na nás z nedbalosti nepřichází, to je našeptávání samotného hada. Tohle rouhání ať padne na tebe, Satane! Já totiž věřím, že Bůh má starost o všechny. A tahle myšlenka nevychází ze mě, ale z tebe, z toho strůjce špatnosti. Věřím bratře, že Bůh ti dá od toho soužení úlevu.“ 

   Sv. Tomáš A., + 1274, Summa teologická II-II,12: „Odpad od víry zcela odděluje člověka od Boha...což se neděje při kterémkoli jiném hříchu.“

   Sv. Kateřina S., + 1380, Dialog 130 mluví o bezbožnosti „věřících“: "A chrám své duše a svaté Církve mění ve zvířecí pelech. Nejdražší dcero, jak se mi to všechno oškliví! Jejich domy, kde mají nalézat útočiště mí služebníci a chudí a kde mají uchovávat breviář jako manželku a knihy Písma svatého jako děti a těšit se z toho, že učí bližního svým svatým životem, tyto domy jsou nečistým doupětem bezbožných lidí.“ Tato slova sv. Kateřiny odpovídají tomu co napsal sv. Pavel v listu Titovi 1,15: „Tvrdí sice, že znají Boha, ale skutky to popírají: jsou hodni opovržení jako neposlušní a k jakémukoli dobrému dílu neschopní.“ 

   Sv. A. Liguori, + 1787, Chvály mariánské: „Nepravosti vaše odloučily vás od Boha vašeho (Iz 19,2). A poněvadž Bůh pro hřích nenávidí duše, „v stejné nenávisti jsou u Boha bezbožník i jeho bezbožnost“ (Moudr. 14,9), stává se z přítelkyně nepřítelkyně Páně. Co ale má činit hříšník, jenž ke svému neštěstí je v stavu nepřátelství Božího? Ať hledá prostředníka, jenž mu odpuštění vymůže a ztraceného přátelství Božího opět nabýt mu pomůže.“

   Blah. Jan XXIII., + 1963, encyklika Mater et Magistra 217: „Největší bláhovostí naší doby je však snaha vybudovat na této zemi pevný a použitelný řád bez nezbytného základu, totiž bez Boha; zvelebovat člověka a přitom tlumit nebo dokonce zhášet jeho touhu po Bohu znamená nechat vyschnout pramen, z něhož lidská důstojnost pramení a napájí se. Avšak současné hořké události v mnoha lidech vyvrátily klamné naděje a naplnily je hořkým zklamáním. To vše potvrzuje pravdivost slov Písma. „Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí(Ž 127,1).“

Svátek Božího milosrdenství

   Sestra Maria Faustyna Kowalská z kongregace Matky Božího Milosrdenství zemřela v roce 1938 ve věku 33 let v Krakově. Proti tomu, co napsala a bylo vydáno jako kniha „Deníček - Boží milosrdenství v mé duši“ byly námitky a výhrady ve Vatikánu, které zrušila Kongregace pro nauku víry v roce 1978. Při prohlášení Faustyny za svatou 30.dubna 2000 Janem Pavlem II. byl zaveden i svátek Božího Milosrdenství, o němž se v „Deníčku“ sv. Faustyny píše na více místech, např. č.699(pod č. jsou uváděna místa z "Deníčku"): „V jistou chvíli jsem uslyšela tato slova: Dcero má říkej celému světu o mém nesmírném milosrdenství. Toužím, aby svátek Milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvláště pro ubohé hříšníky. V tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství a celé moře milostí vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží. Duše, která přijme svátost pokání a svaté přijímání, dosáhne úplného odpuštění vin a trestů. V tento den jsou otevřena všechna stavidla Boží, skrze něž proudí milosti. Ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat. Mé milosrdenství je tak veliké, že jím nepronikne žádný rozum, ani lidský, ani andělský, za celou věčnost. Vše, co existuje, má svůj původ v nitru mého milosrdenství. Každá duše, jež má ke mně vztah, bude po celou věčnost rozjímat o mé lásce a o mém milosrdenství. Svátek Milosrdenství vyplynul z mého nitra, toužím, aby byl slavnostně slaven první neděli po Velikonocích. Lidstvo nedojde pokoje, dokud se neobrátí ke zdroji mého milosrdenství.“ 

   Č. 570: „Dcero má, naklonil jsem své Srdce k tvým prosbám, tvým úkolem a povinností je zde na zemi vyprošovat milosrdenství pro celý svět. Žádná duše nenalezne ospravedlnění, dokud se s důvěrou neobrátí k mému milosrdenství, a proto má být první neděle po Velikonocích svátkem Milosrdenství a kněží mají v ten den duším říkat o tom mém velikém a bezedném milosrdenství. Řekni zpovědníkovi, ať je ten obraz vystaven v kostele, ne v klauzuře v tom klášteře. Prostřednictvím tohoto obrazu budu duším udílet mnoho milostí. Proto ať je všem přístupný.“ 

   Na tento svátek se má člověk připravit modlitbou korunky k Božímu milosrdenství. V  č.687 je: „Neustále se modli korunku, kterou jsem tě naučil.“ Korunka k Božímu milosrdenství se modlí formou růžence. Na začátku se modlí Otče náš, Zdrávas Maria a Věřím v Boha. Na velkých zrnkách růžence: „Věčný Otče, obětuji ti tělo a krev, duši a božství, tvého nejmilejšího Syna a našeho Pána Ježíše Krista na smír za hříchy naše i celého světa.“ Na malých zrnkách: „Pro jeho bolestné utrpení, buď milosrdný k nám i k celému světu.“ Na závěr se třikrát opakuje: „Svatý Bože, Svatý Silný, Svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi a nad celým světem.“ 

   Vzývání Boha modlitbou této korunky pro oběť Ježíše Krista je podobné tomu, co učil sv. Anselm, + 1109: „Ó nevypravitelné milosrdenství! Otec mi praví: Vezmi mého Syna, já ti jej dávám. Obětuj mi jej za sebe. Syn mi praví: Vezmi mě a obětuj mému Otci, abys vrátil, čím jsi povinen.“ Boží milosrdenství se projevilo zvláště smrtí Ježíše Krista na kříži a sv. Tomáš Akvinský do hymnu Adoro te devote vložil: „Dobrý Pelikáne, Jezu, Pane můj, krví svou nás hříšné z hříchů očišťuj, vždyť jediná krůpěj její stačila, aby všeho světa viny obmyla.“ Pobožnost ke sv. ranám Kristovým podle sestry Marie Marty Chambonové, + 1907 je duchovní sourozenec uvedené "korunky". Na velkých zrnkách růžence se modlí: „Věčný Otče, obětuji ti rány Pána našeho Ježíše Krista, abys uzdravil rány našich duší.“ Na malých zrnkách: „Můj Ježíši, odpuštění a milosrdenství, pro zásluhy tvých svatých ran.“ Prosba o milosrdenství byla do modlitby růžence zavedena po zjevení Panny Marie ve Fatimě v roce 1917: "Pane Ježíši, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují."

   V litaniích k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu jsou důležité pravdy o Ježíši Kristu a jedna z proseb je: „Srdce Ježíšovo trpělivé a neskonale milosrdné“. V č.187 se na Srdce Ježíšovo obrací takto, především v čas smrti  na kříži, ve tři hodiny, hodině milosrdenství: „Krvi a Vodo, která jsi vytryskla z Nejsvětějšího Srdce Ježíšova jako zdroj milosrdenství pro nás – důvěřuji Ti.“ Postoj důvěry žádá Pán Ježíš v  č.47: „Namaluj obraz podle toho, co vidíš, s nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti. Toužím, aby byl tento obraz uctíván nejprve ve vaší kapli a na celém světě.“ Důvěra je dar Ducha Svatého, k němuž se sv. Faustyna obrací, č.1557: „Ó Ježíši, udržuj mě ve svaté bázni, abych nemarnila milosti. Pomoz mi být věrná vnuknutím Ducha, dovol, ať mi spíš láskou pukne srdce, než abych vynechala jediný úkon té lásky.“ 

   Příklad intenzivní modlitby máme v Deníčku často. K Matce milosrdenství je tato: „Matko Boží, tvá duše byla ponořena do moře hořkostí, shlédni na své dítě a nauč mne trpět a v utrpení milovat. Posilni mou duši, ať ji nezlomí bolest. Matko milosti, nauč mě žít s Bohem(č.315) “ 

   Boží milosrdenství není věci novou, vždyť již ve Starém zákoně je žalm 136, kde je připomínáno 26x. Svátek Božího milosrdenství, obraz, korunka, hodina milosrdenství a Deníček jsou tudíž oživením zapomenutých pravd. 

   V úvodu „Deníčku“ popisuje sv. Faustyna svůj vstup do kláštera: „Poslední Boží pozvání, milost povolání k řeholnímu životu jsem pociťovala od sedmi let. V sedmi letech jsem poprvé uslyšela v duši Boží hlas – pozvání k dokonalejšímu životu, ale ne vždy jsem byla poslušna hlasu milosti. Nepotkala jsme nikoho, kdo by mi tyto věci vysvětlil. Osmnáct let – naléhavá prosba k rodičům, aby dovolili vstup do kláštera; rodiče rozhodně odmítají. Po tomto odmítnutí jsem začal žít naprázdno, bez ohledu na hlas milosti, i když má duše nikde nenacházela klid. Neustálé volání milosti bylo pro mne velkým utrpením, avšak snažila jsem se je přehlušit zábavou. Vnitřně jsem před Bohem utíkala a celou duší jsem se otvírala tvorům. Boží milost však v duši zvítězila. Jednou jsem byla se setrou na taneční zábavě. Když se všichni kolem výborně bavili, zakoušela má duše vnitřní utrpení. Ve chvíli, kdy jsem začala tančit, jsem vedle sebe náhle uviděla Ježíše, ztýraného Ježíše, svlečeného z šatů, celého pokrytého ranami, který mi řekl tato slova: „Jak dlouho tě má snášet a jak dlouho mě budeš klamat?“ Tato výčitka vedla Faustynu k okamžitému vstupu do kláštera, kterým odpověděla na Boží milost. Co by se stalo, kdyby řekla ne? Odpověď je v  č.1146: „Napiš: Dříve než přijdu jako spravedlivý soudce, otevírám nejprve dokořán dveře svého milosrdenství. Kdo nechce projít dveřmi milosrdenství, musí projít dveřmi mé spravedlnosti.“ 

   Katechismus kardinála Tomáška uvádí mezi hříchy proti Duchu Svatému na prvním místě: 1. Hřešit úmyslně na Boží milosrdenství (jako lidé před potopou) a 2. Zoufat nad milosrdenstvím Božím (např. Jidáš)

Plodné užívání svátostí

   Rozšířené mínění: „Hlavně, že byl pokřtěn, byl u přijímání, biřmování, měl svatbu v kostele“ se opírá o zásadu, že je třeba přijímat svátosti. Kromě toho, zda dotyčný člověk přijal svátosti je nutná i otázka: „Vede věrohodný život křesťana?“ Znepokojivá odpověď je: často ne. Při užití analogie života přirozeného a nadpřirozeného vidíme, jak u přirozeného života se úmrtnost díky péči pronikavě snížila a obdobná cesta je nutná u života duchovního.
   Origenes ve spise Contra Celsum napsal: „Kdo by totiž neuznal, že ti, kteří jsou v Církvi považováni za špatné jsou daleko lepší než ti, kteří žijí jen v lidském společenství?“ Radomír Malý v Církevních dějinách píše: „Od pokřtěných vyžadovala prvotní Církev příkladný a mravný život.“
Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by v evangeliu nebylo: „Kdo uvěří a dá se pokřtí bude spasen, kdo neuvěří bude zavržen.“(Mk 16,16) a nemluvilo se o svátostech víry.
   Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by bylo zbytečné přikazovat mši svatou - „To konejte na mou památku“ a nemohla se naplnit hrozba: „Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ a byl by zbytečný příkaz o přijetí svátosti oltářní alespoň jednou za rok.
Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by nemusel být příkaz o vykonání svátosti pokání(zpovědi) jedenkrát za rok a učitel sv. Cyrila, našeho věrozvěsta, sv. Řehoř Naziánský by nemusel učil o životě po křtu: „Od každého člověka, který přijal svatý křest, Bůh vyžaduje tyto ctnosti: pravou víru z celého srdce a ze všech sil, zdrženlivost jazyka a čistotu těla.“
   Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by se o křtu nemluvilo jako o bráně ke svátostem a v obřadu křtu by nebylo před křtem: „Přijmi znamení kříže jak na čelo, tak na srdce, osvoj si věrnost v nebeských přikázáních a buď takových mravů, abys mohl být chrámem Božím“ a po udělení křtu by nebylo: „Přijmi roucho bílé a přines je bez poskvrny před soud Pána našeho Ježíše Krista, abys měl život věčný.
Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by II. Vatikánským koncilem doporučený teolog sv. Tomáš Akvinský nenapsal o Eucharistii: „Bez vůle přijmout tuto svátost nemůže být člověk spasen. Byla by však marná vůle, kdyby se nevyplnila, když je možnost“.
   Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by nebylo třeba na Bílou sobotu obnovovat křestní slib a nebyla by před ním postní doba a II. Vatikánský koncil(LG 14) by neměl slova: „Ať si však jsou všichni členové Církve vědomi, že své vynikající postavení nemají připisovat svým zásluhám, nýbrž zvláštní milosti Kristově; jestliže jí nebude odpovídat jejich myšlení, slova a jednání, nejenže nebudou spaseni, ale budou souzeni přísněji.“
Kdyby stačilo být pokřtěn , tak by Obřady křtu dospělého neměli otázku na budoucího kmotra(kmotru): Před Bohem a před shromážděním Církve se vás tedy ptám: Můžete potvrdit, že se váš kmotřenec(kmotřenka, svěřenec, svěřenka) připravuje na svůj křest a na život v Církvi poctivě a svědomitě, a jste přesvědčen o tom, že může být zařazen mezi čekatele křtu? Podobný dotaz je i na ostatní přítomné.
   Kdyby stačilo být pokřtěn, tak by homilie(kázání) ze II. století neobsahovalo: „Co myslíte že se stane tomu, kdo se prohřeší proti pravidlům závodu o věnec nepomíjející? O těch, kteří porušili pečeť křtu, říká Písmo, že jejich červ neumře, jejich oheň neuhasne a budou všem na očích.“
  Sv. Jan Zlatoústý má titul Doktor Eucharistie a poučuje, že nestačí jakékoli přijetí Eucharistie ( k listu Židům): „Koho je nutno tedy pochváliti, zdali ty, kteří přijímají jedenkrát nebo ony, kteří často, anebo dokonce ty, kteří zřídka přijímají? Ani ty, kteří jedenkrát přijímají, ani ty, kteří často, ani ty, kteří zřídka tak činí, nýbrž ty, kteří přijímají s čistým svědomím, a jejichž život je bezúhonný. Ti nechť přistupují vždycky, kteří však nejsou takoví ať nepřistupují ani jedenkrát.“
   Podobně jako sv. Jan Zlatoústý učí sv. Tomáš Akvinský v hymnu Sióne chval Spasitele: „Dobří, zlí ho požívají, nestejný však úděl mají, život nebo prokletí. Zlým je k smrti, dobrým k žití, jedny hubí, druhé sytí, téhož chleba přijetí.“ V Summě teologické sv. Tomáš A. (III,79) uvádí jak sv. Augustin píše Renatovi: „Kdo by obětoval tělo Kristovo než za ty, kdo jsou údy Kristovými“ a dodává: „Proto také není v mešním kánonu modlitba za ty, kteří jsou mimo Církev. Příslušníkům Církve prospěje více nebo méně podle způsobu jejich zbožnosti“
  Bylo by pošetilé tvrdit, že stačí být vysvěcen na kněze, když si vzpomeneme na kněze odpadlé! Podobně hloupé je hlásat: „hlavně, že měli svatbu v kostele“, když se manželství a rodina rozpadla. A co kdyby v nemocnici kněz omylem udělil v bezvědomí svátost nemocných člověku nepokřtěnému – budeme tvrdit při úmrtí: „Hlavně, že byl zaopatřen“?
   Kdyby stačilo pouze svátosti přijmout, tak by se neučilo o svatokrádežném přijímání svátostí a nebylo v katechismu: „Kdo je pokřtěn, má na duši znamení katolického křesťana, kdo přijal biřmování, má na duši znamení bojovníka Pána Ježíše, a kdo přijal svěcení kněžstva, má na duši znamení kněze Kristova. Tato znamení dávají duši zvláštní hodnotu a zůstávají v ní trvale buď k větší oslavě, když se nositel této hodnosti dostane do nebe, anebo k většímu zahanbení, když se dostane do pekla.“
   K tomu, aby člověk dojel autem k cíli užívá plyn a brzdu podle toho, jak vypadá cesta. K tomu, aby člověk dosáhl nebe potřebuje zabrzdit při špatném užívání svátostí a co nejvíce přidat v jejich dobrém užívání.
  Opat Emmanuel Maria Heufelder v knize o Nejsvětější Trojici píše v kapitole Tajemství nepravosti: „Výkupná a posvěcující milost Kristova byla zasloužena a připravena Kristovou vykupitelskou obětí. Ale plodná a účinná může být jen v té míře, v jaké ji jednotliví lidé přijmou za svou a s ní spolupracují. To je zřetelně vidět na svátostech, prostředcích milosti. Každá svátost musí být udělena nějakou osobou a příjemce musí spolupracovat; jestliže on milosti postaví překážku, nemůže účinkovat. Proto v apokalyptických listech jsou adresována pastýřům a církvím vážná napomenutí...“                                            
   Tridentský koncil, 7. zasedání, kánon 13 učí k splnění podmínek svátostí: "Kdo tvrdí, že přijaté a schválené obřady katolické církve, obvykle používané při slavnostním vysluhování svátostí, je možno podceňovat, nebo že je může vysluhovatel bez provinění libovolně vynechat, nebo že každý pastýř církve je může zaměnit za jiné, nové, anathema sit."

Ostatkový ekumenismus

      Na dotaz kněze X, kde jsou ostatky svatých, byla odpověď kostelníka, že předchůdce, kněz Y,  to haraburdí tam(na oltáři) nechce. Toto ukazuje  názorovou protikladnost uvnitř katolické Církve, která oficiálně vede dialog na všech frontách, s výsledky téměř názorové shody. Ostatkový dialog měl i dozvuky:  „Tak byl ten kněz, co ostatky odstranil  bludař?“  Odpověď: „Nezájem o ostatky svatých je výrazem oslabeného zájmu o svaté, jde i o nezájem  číst  životopisy svatých, slavit jejich svátky, následovat jejich příklad. Církev  tak  postrádá vertikálu a potřebné příklady křesťanského života.“  Když jeden kněz ostatky odstraňuje a druhý se po nich pídí, tak  vzniká racionální otázka: „Jak se chovat k ostatkům svatým?“  Pro radu jdeme k učitelům Církve:
      Sv. Augustin, Péče o mrtvé: „Jestliže otcův prsten nebo cokoli jiného je tím dražší pozůstalým dětem, čím větší láskou k otci lnuli, sluší se tím více mít v úctě tělesné pozůstatky svatých, když duše užívala jejich těla jako nástroje ke všem dobrým skutkům...a když to tělo je předurčeno k slavnému vzkříšení a věčnému životu.“      
      Sv. Tomáš. A., Summa teologická III,25: „Kdo má k někomu cit, ctí i to, co po něm zůstane po smrti...musíme mít svaté Boží v úctě jako údy Kristovy, dítky a přátele Boží a naše prostředníky. A proto máme vhodnou úctou na jejich památku ctít jakékoli jejich ostatky a zvláště jejich těla, jež byla chrámem Ducha Svatého a  nástroji Ducha Sv. v nich přebývajícího a působícího, a mají být připodobněna Tělu Kristovu skrze slávu vzkříšení. Proto i sám Bůh vhodně ctí takové ostatky a koná zázraky v jejich přítomnosti“
      Katechismus  kardinála sv. Roberta Bellarmina: „Všechny zázraky koná Bůh, ale mnohokrát je koná na přímluvu svatých; a někdy používá ostatků jako nástrojů takových zázraků, aby nám ukázal, jak se mu líbí úcta ke světcům; vždyť On má tyto světce nevýslovně rád.“
      Ostatkový příklad sv. Cyrila a Metoděje v písni „V pohanství temnu“ máme ve sloce o sv. Klimentu: „Ostatky tvoje jako poklad drahý, Cyrila Metod s sebou nosili, provázels všude svaté jejich snahy, Krista když otcům našim věstili; posléze svoje drahocenné břímě, složili, kde stál prestol tvůj, ve středu Církve, v staroslavném Římě: Klimente svatý, za nás oroduj!“
      Kardinál Ottaviani a Bacci papeži Pavlovi VI. předali své kritické výhrady k nové mši v roce 1969. O funkci  oltáře napsali: „Oltář se téměř soustavně nazývá „stolem“. „Oltář neboli stůl Páně, který je středem celého slavení eucharistie“ (č. 49; srov. č. 262). Předepisuje se, aby byl oddělen od stěny, tak, aby se dal obcházet a mše mohla být sloužena „tváří k lidu“ (č. 262). Stanoví se, že stůl má býti středem shromáždění věřících tak, aby přitahoval spontánně jejich pozornost (ibid.). Srovnáním č. 262 a č. 276 vyplyne, že se vylučuje uchovávání Nejsvětější Svátosti na tomto „oltáři“. To prozrazuje nenapravitelné oddělování (dichotomii) mezi přítomností Věčného a Nejvyššího kněze v celebrantovi a přítomností, která se uskutečnila svátostně. Dosud to byla jedna a táž přítomnost.“
      V syrsko-maronitské liturgii se po mši svaté touto modlitbou vyjadřuje úcta k oltáři: „Zůstaň v pokoji, Boží oltáři, Oběť, kterou jsem z tebe přijal, ať je na smazání dluhů a na odpuštění hříchů. Kéž jí dosáhnu toho, abych stanul před Kristovým soudem a nebyl odsouzena a zahanben. Nevím, bude-li mi dáno se vrátit a přinést na tobě jinou Oběť. Chraň mě, Pane, a zachovej pro svatou Církev jako cestu pravdy a spásy. Amen.“
      II. nicejský koncil v kánonu 7 zakazuje biskupům pod trestem vypovězení světit kostely bez svatých ostatků. Stoly čelem k lidu po II. Vatikánském koncilu nemusí mít nutně ostatky svatých a   nová mše nezná modlitby spojené s políbením oltáře a tím dává prostor pro  myšlenky spíš horizontální povahy, na přítomné lidi, co na oltář hledí.  V liturgii Pia V(Jan XXIII.) se oltář políbí 10x a v nové mši je políbení redukováno  na  dvojí políbení.
      V katakombách jsou oltáře nad hroby mučedníků.  Myšlenka na ostatky a svaté  v liturgii Pia V.(Jana XXIII) buduje vertikálu, vztah k Církvi vítězné takto: „Prosíme tě, Pane, abys pro zásluhy tvých Svatých(políbí oltář), jejichž ostatky jsou zde, a všech svatých, prominul všechny moje hříchy.“ Další „ostatková“ modlitba je v části obětování: „Přijmi svatá Trojice, tuto oběť, kterou ti přinášíme na památku umučení, vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista, Pána našeho, a ke cti blahoslavené Marie, vždy Panny, svatého Jana Křtitele, svatých Apoštolů Petra a Pavla a těchto(jejichž ostatky jsou v oltářním kameni), jakož i všech Svatých, aby jim prospěla ke cti, nám pak ke spáse, a ti aby se za nás orodovali na nebi, jejichž památku konáme na zemi. Skrze téhož Krista, Pána našeho.Amen.“
      Příkladem úcty k ostatkům svatým je Karel IV., který mnohé zajistil pro pražskou katedrálu. Ostatky svatých rozšiřují obzory Církve bojující k Církvi vítězné a trpící. Chceme-li zjistit zda je někdo modernista nebo zastánce tradičního učení Církve, tak téma ostatků je jedním z kaménků do mozaiky k uvážlivému zhodnocení.
      O své snaze získat ostatky píše sv. Terezie z Lisieux v dopise: "Tázala jsem se mnichů, jestli bych nemohla mít ostatky sv. Anežky. Je to nemožné!"                                                                                 
       Katechismus kardinála Tomáška o úctě ostatků svatých píše: "Ostatky svatých jsou pozůstatky z těl svatých. Máme je v úctě, poněvadž těla svatých byla chrámem Ducha Svatého, nástrojem jejich ctností a jednou budou slavně vzkříšena z mrtvých. Mnohé z ostatků svatých Bůh oslavil zázraky. Když například do hrobu proroka Elizea položili jiného mrtvého, ten ožil, sotva se mrtvé tělo dotklo kostí Eliezových (IV. Král 13,21)