sobota 28. dubna 2012

Mystička Božího milosrdenství

   Sv. Faustyna, (+ 1938) je mimořádně spjata s Božím milosrdenství. V Deníčku – Boží milosrdenství v mé duši popisuje, jak pro sebe využila Boží milosrdenství v č.718(další místa s číslem jsou z tohoto "Deníčku"): „Proto, že jsi tak velikou bídou, odkryl jsem ti celé moře svého milosrdenství. Hledám takové duše, jako jsi ty, a toužím po nich, ale je jich málo; tvá veliká důvěra ke mně mne nutí ustavičně ti udílet milosti.“ Pod č.83 je: „Napiš toto: Dříve než přijdu jako spravedlivý soudce, přicházím nejprve jako Král milosrdenství.“ Č.965: „Sekretářko mého milosrdenství, piš, říkej duším o  mém velikém milosrdenství, neboť blízko je strašlivý den, den mé spravedlnosti.“ Č.1146: „Napiš: Dříve než přijdu jako spravedlivý soudce, otevírám nejprve dokořán dveře svého milosrdenství. Kdo nechce projít dveřmi milosrdenství, musí projít dveřmi mé spravedlnosti.“ 
   Největším mystikem všech dob byla Panna Maria a sv. Faustyna píše v č.1711: „Když jsem zůstala s Nejsvětější Pannou o samotě, poučovala mě o vnitřním životě. Říkala mi: - Opravdovou velikostí duše je milovat Boha a pokořovat se v jeho přítomnosti, zcela zapomenout na sebe a nepovažovat se za nic, neboť veliký je Pán, avšak má zalíbení jen v k pokorných…“ 
   Tak jako nestačí pouhé chození do kostela, tak nestačí ani pouhý vstup do kláštera. O tom se píše v č.1702: „Ke konci křížové cesty, kterou jsem se modlila, si Pán Ježíš začal stěžovat na řeholní a kněžské duše, na nedostatek lásky vyvolených duší. – Dopustím, aby kláštery a kostely byly zničeny. Odpověděla jsem: Ježíši, vždyť tě tolik duší v klášterech chválí. Pán odpověděl: - Ta chvála mé Srdce zraňuje, protože z klášterů je vypuzena láska.“ Č.1170: „Mnohokrát jsem chtěl tuto kongregaci povýšit, ale pro její pýchu nemohu.“ Č.1288 obsahuje: „Dnes mi Pán řekl: Má dcero, napiš, že mě velice bolí to, jak řeholní duše přistupují ke svátosti lásky z pouhého zvyku, jako by nerozlišovaly tento pokrm. Nenacházím v jejich srdcích ani víru, ani lásku, k takovým duším jdu s velikou nechutí, lépe by bylo, kdyby mě nepřijímaly.“ Podobně je pod č.1598: „Viděla jsem jak nerad šel Pán Ježíš ve svatém přijímání k některým duším. A zopakoval mi tato slova: - Do některých srdcí jdu jakoby znovu trpět.“ 
   O utrpení nikoli působeném, ale snášeném je v č.279: „Dcero má, čím více si zamiluješ utrpení, tím čistší bude tvá láska ke mně.“ Č. 669: „Má dcero, utrpení ti bude znamením, že já jsem s tebou.“ 
   Vděčnosti učí č.294: „Jednej jako žebrák, který se nebrání, když dostane větší almužnu, ale spíše srdečněji děkuje; stejně ty, když ti udílím větší milosti, neříkej, že jich nejsi hodna.“ 
   Pod č.764 čteme: „Teď jsem poznala, že satan nejvíce nenávidí milosrdenství…“ A proto také se snaží odvést člověka od dobré svaté zpovědi, zdroje milosrdenství (č.1602). O satanu se v Deníčku dočteme na dalších 28 místech. Č.520 popisuje, jak chce satan klamat převlečený za duši v očistci. 
   Č.1728: „Napiš: - Jsem trojnásobně svatý a ošklivím si sebemenší hřích.“ V č.331 je: Po skončení zpovědi jsem uvažovala, odkud ví zpovědník to, že mi Bůh přikazuje, abych rozjímala o Jonášovi, vždyť jsem mu o tom neříkala. Tu jsem slyšela tato slova: Když mě kněz zastupuje, tak nejedná on, nýbrž já skrze něho, jeho přání jsou mými přáními.“ 
   V č.404 se sv. Faustyna  omlouvá Pánu za málo modlitby a slyší: „Jsem velice spokojen s tím, že jsi nemluvila se mnou, ale že jsi dala duším poznat mou dobrotu a vybízela je k lásce ke mně.“ 
   V č.429 je: „Připravíš svět na můj poslední příchod.“ Na poslední příchod je připraven ten, kdo žije tak, aby přišel do nebe díky Božímu milosrdenství. Ten, kdo odmítá Boží milost, která je ke spáse nevyhnutelně potřeba si volí cestu do pekla, o němž je v Deníčku pod č.741 obšírné pojednání: „Dnes mě anděl zavedl do propastí pekla. Je to místo velkých bolestí, jak je strašně rozlehlé. Viděla jsem tam tyto druhy utrpení: první utrpení, které tvoří peklo, je ztráta Boha. Druhé – ustavičné výčitky svědomí. Třetí – tento úděl se nikdy nezmění. Čtvrté utrpení je oheň, který bude duší pronikat, ale nezničí ji, je to strašné utrpení, je to čistě duchovní oheň zapálený Božím hněvem. Páté utrpení – je ustavičná temnota, strašný dusivý pach, i přes temnotu se satani a zavržené duše navzájem vidí a vidí všechno zlo ostatních i své. Šesté utrpení – je neustálá přítomnost satana. Sedmé utrpení – je strašné zoufalství, nenávist k Bohu, zlořečení, proklínání, rouhání. Jsou to muka, která všichni zavržení trpí společně, ale to ještě není konec útrap – jsou muka pro jednotlivé duše, jsou to bolesti smyslů, čím která duše hřešila, tím je trápena strašným a nepopsatelným způsobem. Jsou zde strašné kobky, propasti bolesti, kde se jedno utrpení liší od druhého a kdyby mě nepodpírala Boží všemohoucnost, zemřela bych při pohledu na ta strašná muka. Ať si je hříšník vědom, že jakým smyslem hřeší, takovým bude sužován po celou věčnost. Píšu to z Božího rozkazu, aby se žádná duše nevymlouvala, že peklo není, anebo, že tam nikdo nebyl a neví, jaké to tam je. Já, sestra Faustyna, jsem z Božího rozkazu byla v propastech pekla proto, abych duším říkala a dosvědčovala, že peklo je. Nemohu o tom nyní mluvit, mám od Boha rozkázáno, abych to zanechala napsané. Satani na mě měli velikou zlost, ale z Božího rozkazu mě museli poslouchat. To, co jsem napsala, je slabým stínem věcí, které jsem viděla. Všimla jsem si jednoho: je tam nejvíce duší, které nevěřily, že peklo je. Když jsem přišla k sobě, nemohla jsem se vzpamatovat z úděsu, jak strašně tam duše trpí, proto se ještě horlivěji modlím za obrácení hříšníků, ustavičně na ně svolávám Boží milosrdenství. Můj Ježíši, raději bych do konce světa umírala v největších útrapách, než abych tě urazila sebemenším hříchem.“ 
    Všichni můžeme vědět, že to hlavní je láska a podle tohoto kritéria lásky  č. 1828 končí Deníček sv. Faustyny, označené nadpisem článku za mystičku Božího milosrdenství: „Jsem prostě obklopena Bohem. Má duše se rozhořívá jeho láskou. Vím jen to, že miluji a jsem milována. To mi stačí. Usiluji o to, abych byla přes den věrná Duchu Svatému a plnila jeho požadavky. Usiluji o vnitřní ticho, abych slyšela jeho hlas…“


pondělí 23. dubna 2012

Křesťanské manželství

   Sv. Ignác z Loyoly v Duchovních cvičeních napsal průpravu k vykonání volby: „A tak cokoli zvolím, musí to být k tomu, aby mi to pomáhalo k cíli, pro který jsem stvořen a nesmím řídit nebo vést cíl k prostředku, nýbrž prostředek k cíli, jak bývá, když mnozí napřed zvolili vstoupit do manželství, což je prostředek, a až na druhém místě sloužit Bohu, Pánu našemu v manželství; a tato služba Bohu je cíl. Rovněž jsou jiní, kteří napřed chtějí mít obročí a pak teprve sloužit Bohu v nich. Takže ti nejdou přímo k Bohu, nýbrž chtějí, aby Bůh přišel přímo k jejich nespořádaným náklonnostem a tudíž činí z prostředku cíl, takže to, co si měli vzít napřed, berou naposled, neboť napřed si máme postavit před oči, že chceme sloužit Bohu, což je cíl, a teprve na druhém místě přijmout obročí nebo vstoupit do manželství, jestliže je to pro mne vhodnější, což je prostředek k cíli.“ 
   Pán Ježíš nám nedal osobní příklad manželského života, protože manželství není cílem, ale prostředkem k cíli. Z toho důvodu na slova učedníků Mt 19,10: „Když je to mezi mužem a ženou takové, je lepší se neženit“ mají odpověď: „Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno.“ Vzhledem k cíli věčného života napsal apoštol Pavel I Kor 7,29: „Čas je krátký. Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí jako by ji neměli…“ Není to výzva k lehkomyslnosti, protože v listu Židům 13,4 máme: „Manželství ať je u všech v úctě a manželské lože neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky.“ Chápání křesťanského manželství má základ ve vztahu k Bohu. 
   Apoštol Pavel v listu Efesanům 5,25 píše o velikém tajemství vztahu mezi mužem a ženou, který má souvislost se vztahem mezi Kristem a Církví. Z tohoto naukového základu vychází úvahy o  vztahu mezi Ježíšem Kristem a Církví a  vztahu mezi mužem a ženou. Ptá-li se žena vstupující do manželství, jak se chovat k manželovi, má hledat odpověď, jak se má chovat Církev ke Kristu a tuto odpověď si přenést na své manželství. Ptá-li se obdobně muž, jak se chovat k ženě, pak odpověď je ze vztahu Krista k Církvi. Z evangelia a pohledu na dějiny poznáváme, že Kristus Církev neopustí, že si ji zamiloval a Církev má být věrná jeho učení v okolnostech příznivých i v době pronásledování. Život Krista a Církve a její důsledky můžeme promýšlet mnohem hlouběji. O pojetí, zakotvené ve vztahu mezi Kristem a Církví se opírá slavností slib v katolickém kostele při přijetí svátosti manželství. Slova svatebního obřadu učí, jak má vypadat křesťanské manželství a jsou zatemněna malou duchovní vyspělostí. Stačí si uvědomit, jak dlouho se člověk připravuje na získání řidičského průkazu a mnohem uvážlivěji se má připravovat na manželství, aby o slibu daném v kostele před Bohem nemuselo platit ono lidské pořekadlo sliby - chyby. Pokud je někdo pokřtěný a tímto způsobem neuzavírá manželství, tj. má sňatek pouze na úřadě nebo dokonce ani ten nemá, tak se připravuje o Boží pomoc a milost, která je se svátostí manželství spojena a žije v těžkém hříchu. Důvody proč se manželství nevydaří jsou v lidech. Tak jako lidé chtějí oddělit Církev od Krista, tak se také od sebe oddělují ti, kdo spolu mají žít v manželství. 
   V odkřesťaněné Evropě jsou někteří lidé, co si mylně myslí, že islám překonává křesťanství v pojetí manželství. V koránu si Mohamed nárokuje ženy takto: 33,39: „Mohamed není otcem žádného muže mezi vámi (takže se může oženit s dcerou každého z vás), nýbrž je poslem božím a pečetí proroků.“ Jak tento prorocký život vypadá popisuje korán 33,47-49: „Proroku, tobě zajisté dovolil Bůh tvé manželky, jimž jsi dal jejich věna a také ti dovolil mít otrokyně, jež ti dal Bůh do moci, dále dcery strýců a tet ze strany otcovy i matčiny, které se s tebou (z Mekky) vystěhovaly, jakož i jinou věřící ženu, která sama se nabídne proroku nežádajíc věna a kterou chce prorok pojmout za manželku. Tohle je zvláštní tvoje výsada před ostatními věřícím. Dobře víme, co Jsme ustanovili vzhledem k jejich manželkám a otrokyním(Mohamed jich měl tenkrát devět, kdežto ostatní „věřící“ směli mít nejvýše čtyři kromě otrokyň), jež mají v moci, takže pro tebe není hříchem (když své výsady použiješ), neboť Bůh odpouští a je milosrdný. Můžeš podle své libosti v jakémkoli pořádku brát si je k manželskému obcování a můžeš si vzít i takovou, kterou jsi dříve zapudil, zatoužíš-li po ní a nebude to pro tebe žádným přečinem. Bude však lépe, jestliže budou jejich oči vesele hledět a nebudou-li se rmoutit a bude-li každá z nich spokojena s tím, co jim dáš. A Bůh ví, co je ve vašich srdcích a je vševědoucí a milostivý. Více manželek  již si vzíti nesmíš ani vyměnit si je za jiné ženy, i kdyby se ti tyto pro svou krásu líbily, vyjímajíc tvoje otrokyně; vždyť Bůh vše pozoruje.“ 
    To, jak odlišné představy o manželství předkládá korán a bible si mnoho lidí neuvědomuje. Tak jako je pro lidi přijatelný Mohamed s mnoha manželkami, tak je pro ně přijatelný Kristus s mnoha církvemi a nikoli s Církví jedinou. Tak jako lidi nezajímá náboženství, tak ani neuvažují o podstatě a cíli manželství a očekávají, že všechno nějak(dobře) a náhodou se vydaří. U výrobků obvykle dává výrobce záruku a je ochoten nést následky, pokud s ním majitel bude zacházet dle návodu. I pro manželství dal Bůh lidem návod, pravidla a řád. Jeho nedodržování si může každý z nás ověřit pohledem na rozpadlá manželství, nešťastné muže, ženy a děti. Je jisté, že šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného života. Dobré manželství není výsledkem náhody a není samozřejmostí. Nároky křesťanského manželství ukazují cestu k naplnění života. 
   Nejstarší památka literatury v naší zemi, Kronika děkana pražského Kosmase uvádí slova knížete Břetislava nazývaného nový Achilles při přenesení ostatků sv. Vojtěcha z Hvězdna: „Bratři pozdvihněte společně své pravice k Hospodinu a dejte pozor na mé řeči, chci abyste je přísahou na svou víru potvrdili. Tedy toto ať je hlavní mé a první přikázání, aby vaše manželství, jež jste doposud měli jako s lehkými ženami a nepořádná po způsobu hloupých hovad, od této chvíle byla podle církevních ustanovení zákonná, soukromá a nerozlučná, a tak aby muž žil maje dosti na jedné ženě a žena majíc dosti na jednom muži...Neboť když se mohou podle své vůle vdát, proč se dopouštějí cizoložství a svůj plod vyhánějí, což je zločin ze zločinů nejhorší?“ Tento program potvrdil biskup Šebíř: „Toto ustanovení knížete jako spravedlivé budiž klatbou stvrzeno“ 
    Následování sv. Vojtěcha v jeho boji proti pohanskému tmářství deformujícího manželství a rodinu je i úkolem v naší novopohanské době.

středa 18. dubna 2012

Půl století od koncilu


   Rok 2012 je rokem, kdy uplyne půl století od zahájení II. Vatikánského koncilu. Prvním dokumentem vydaným koncilem byla konstituce o liturgii (SC). Liturgické otázky se s tímto výročím přímo nabízí. Jako podnět uvádím tento citát z SC čl.4 je: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány. Přeje si, aby tam, kde je třeba, byly v celém rozsahu obezřetně upraveny v duchu zdravé tradice a aby získaly novou životnost vzhledem k dnešním poměrům a potřebám.“    
   Nesouhlas s tím, že liturgie je věrná tradici a upravena obezřetně v duchu zdravé tradice projevili některé významné osobnosti.  Alfredo kardinál Ottaviani a Antonio kardinál Bacci o slavnosti Božího Těla, 5. června 1969 v Breve Esame Critico del Novus Ordo Missae (Stručný kritický rozbor Nového mešního řádu): 
    I. Nová liturgie 
V říjnu 1967 se hlasovalo na biskupské synodě v Římě o pokusném zavedení takzvané „normativní mše“, kterou navrhla Rada pro provedení konstituce o posvátné liturgii (Consilium ad exequendam Constitutionem de Sacra Liturgia). Tato nová mše vyvolala mezi účastníky synody značné rozpaky. Ze 187 hlasů bylo 43 proti (non placet), 62 bylo odevzdáno s četnými a závažnými výhradami (secundum modum), 4 se zdrželi hlasování. Světový tisk psal, že synoda odmítla novou mši. Jeden časopis charakterizoval nový obřad takto: „...chce se tu udělat z celé teologie mše tabula rasa. V podstatě se tu blížíme protestantské teologii, která zavrhla mešní oběť.“ V Novém mešním řádu (Novus Ordo Missae), který byl vyhlášen Apoštolskou konstitucí Missale romanum (3. dubna 1969), bohužel nacházíme tutéž „normativní mši“, v podstatě nezměněnou. Zdá se, že mezi tím nebyly biskupské konference v této věci vůbec dotazovány. Apoštolská konstituce potvrzuje, že dosavadní misál, zavedený sv. Piem V. dne 13. července 1570, který však z velké části pochází už z doby Řehoře Velikého a z dob ještě starších, byl po čtyři století normou pro slavení mešní oběti kněžím latinského obřadu, byl zaveden ve všech zemích a „nesčetní svatí mužové z něho čerpali a živili svou zbožnost a lásku k Bohu“. Přesto prý je nutná tato reforma, která tento misál vyřazuje z užívání, poněvadž „v této době se začala u křesťanského lidu mocně rozmáhat snaha pěstovat posvátnou liturgii“. Toto tvrzení obsahuje závažný dvojsmysl. Kdykoliv se totiž tato snaha projevila, začalo to vždycky tím, že lid – zejména zásluhou velkého Pia X. – začal objevovat původní a věčné poklady své liturgie. Lid totiž naprosto nikdy nechtěl změněnou nebo zkomolenou liturgii, aby jí lépe rozuměl. Spíše toužil po tom, aby lépe pochopil neměnitelnou liturgii; nikdy si nepřál, aby se změnila. Římský misál sv. Pia V. byl ve zbožné úctě a přirostl k srdci kněžím i laikům. Není možno pochopit, proč by měl být pojednou na překážku lepší účasti a hlubšímu pochopení posvátné liturgie a přes všechny uznané výhody pojednou nebyl shledán vhodným k tomu, aby nadále živil liturgickou zbožnost křesťanského lidu. Nelze pochopit důvody, proč se zákonem zavádí táž „normativní mše“, která byla biskupskou synodou vlastně odmítnuta a dnes se nám předkládá a ukládá jako Nový mešní řád, ačkoliv nikdy nebyla předložena k posouzení biskupským konferencím. Kromě toho lid (zejména ne v misiích) nikdy nežádal nějakou reformu mše, která by přerušovala neměnnou tradici v Církvi od čtvrtého až pátého století, jak sama konstituce uznává. Poněvadž tu není žádných pohnutek k podpoře této reformy, není tu zřejmě žádný rozumný důvod, který by ji učinil katolickému lidu přijatelnou...Podrobné zkoumání Nového mešního řádu ukazuje takové změny, že jej lze hodnotit stejně jako „normativní mši“. Obě by mohly v mnoha směrech uspokojit i ty nejliberálnější protestanty. 
    II. Definice mše 
Na začátku II. kapitoly Všeobecných pokynů (Instructio generalis) k Římskému misálu „De structura missae – Složení mše“ (č. 7) se mše definuje takto: „Večeře Páně neboli mše je posvátné shromáždění lidu Božího za předsednictví kněze ke slavení památky Páně. Proto o místním shromáždění Církve svaté zcela zvláštním způsobem (eminenter) platí Kristovo zaslíbení: ‚Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich‘ [Mat 18, 20].“ Definice mše se tedy omezuje na jakousi „hostinu“, což se neustále opakuje (č. 8, 48, 55d, 56). Tato „hostina“ se vyznačuje tím, že je to shromáždění za předsednictví kněze a že se tu má slavit památka našeho Pána a toho, co činil na Zelený čtvrtek. Nic z toho nenaznačuje ani skutečnou přítomnost ani skutečnou oběť ani svátostnou moc konsekrujícího kněze ani nejvnitřnější hodnotu eucharistické oběti, která naprosto nezávisí na přítomnosti shromáždění. Rovněž tu není zmíněna žádná dogmatická hodnota, která je pro mši podstatná a která tvoří skutečnou a pravou definici mše. Toto úmyslné vynechání vyjadřuje, že tyto hodnoty jsou „překonány“, což se prakticky rovná jejich popření. Ve druhé části téhož odstavce (č. 7) se tato závažná dvojsmyslnost ještě zhoršuje tvrzením, že zmíněné zaslíbení Kristovo („Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“) platí „zcela zvláštním způsobem“ (eminenter) pro toto shromáždění. Tento příslib, který se vztahuje pouze na duchovní přítomnost Kristovu skrze jeho milost, se tu kvalitativně ztotožňuje s přítomností fyzickou, podstatnou, svátostnou a eucharistickou. Následuje (č. 8) rozdělení mše na „bohoslužbu slova“ a „slavení eucharistie“, při čemž se tvrdí, že se při mši prostírá „stůl Božího slova“ stejně jako „Těla Kristova“, aby věřící byli „poučeni a občerstveni“. To je ovšem naprosto falešné a nelegitimní připodobňování obou částí liturgie, jako by to byly jen dvě znamení téže symbolické hodnoty. K tomu se ještě vrátíme. Jsou tu také různá pojmenování mše, každé z nich sice přijatelné ve smyslu relativním, vztažném, avšak pokud se jich užívá, jak je tomu zde, zřejmě ve smyslu absolutním a samostatném, je nutno je odmítnout. Uvádíme některé z nich: Actio Christi et populi Dei (Úkon Kristův a Božího lidu), Cena dominica sive Missa (Večeře Páně neboli mše), Convivium Paschale (Velikonoční hostina), Communis participatio mensae Domini (Společná účast na stolu Páně), Memoriale Domini (Památka Páně), Precatio Eucharistica (Eucharistická modlitba), Liturgia verbi et liturgia eucharistica (Bohoslužba slova a eucharistická bohoslužba) atd. Je až příliš zřejmé, že se tvrdošíjně zdůrazňuje hostina a vzpomínková slavnost proti nekrvavému obnovování oběti kalvarské. Rovněž výraz „Památka umučení a vzkříšení Páně“ (Memoriale Passionis et Resurrectionis Domini) je nepřesný, poněvadž mše je výlučně památníkem oběti, která je sama v sobě vykupitelská, kdežto zmrtvýchvstání jest jejím plodem. Později uvidíme, jak soustavně jsou takové dvojsmysly obnovovány a posilovány v samotné konsekrační formuli a vůbec v celém Novém mešním řádu. 
    III. Účel mše 
1. Nejvyšším a vlastním účelem je oběť chvály Nejsvětější Trojici podle výslovného Kristova vyjádření o jeho prapůvodním záměru vlastního Vtělení: „Ingrediens mundum dicit: Hostiam et oblationem noluisti: corpus autem aptasti mihi. – Při vstupu na svět praví: Krvavé oběti a jiné dary jsi nechtěl, ale  utvořils mi tělo“ [Žalm 40, 7-9; Žid 10, 5]. Toto účelové zaměření zmizelo z ofertoria s modlitbou „Suscipe, Sancta Trinitas – Přijmi, svatá Trojice“, ze závěru mše s modlitbou „Placeat Tibi, Sancta Trinitas – Svatá Trojice, nechť se ti líbí“, jakož i z preface, jíž už nebude v nedělním cyklu preface o Nejsvětější Trojici, která zůstane omezena na svátek Nejsvětější Trojice, bude se tedy říkat jen jednou do roka. 
2. Bezprostředním účelem je smírná oběť. I tento účel je znehodnocen, neboť Nový mešní řád zdůrazňuje živení a posilování přítomných, nikoli odpuštění hříchů pro živé i zesnulé. Kristus ustanovil tuto svátost při poslední večeři a dal sebe sama za oběť, aby nás sjednotil se svým stavem oběti. Tento stav oběti pak předchází a převyšuje přijímání a má sám o sobě plnou vykupitelskou hodnotu jako aplikace krvavé oběti na kříži; vždyť přece lid, který se účastní mše, nemusí nezbytně svátostně přijímat. 
3. Imanentní účel. Ať už je povaha oběti jakákoliv, je rozhodující, aby byla Bohu příjemná a přijatelná a byla od něho také přijata. Ve stavu dědičného hříchu by vlastně žádná oběť neměla nárok, aby byla přijata. Jediná oběť, která má toto právo, je oběť Kristova. V Novém mešním řádu je povaha obětování překroucena – činí se z něj jakási výměna darů mezi člověkem a Bohem. Člověk přináší chléb a Bůh jej mění v „chléb života“. Člověk přináší víno a Bůh je mění v „nápoj duchovní“. Vyjadřuje to modlitba: „Benedictus es, Domine, Deus universi, quia de tua largitate accepimus panem (vinum), quem tibi offerimus, fructum terræ (vitis) et operis manuum hominum, ex quo nobis fiet panis vitae (potus spiritualis). – Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali chléb (víno), který (které) ti přinášíme. Je to plod země (révy) a plod lidské práce, a stane se nám chlebem věčného života (nápojem duchovním).“ Je zbytečné zdůrazňovat naprostou neurčitost obou výrazů („chléb života“ a „nápoj duchovní“), které mohou znamenat všechno možné. Setkáváme se zde s touž závažnou dvojsmyslností jako v definici mše. Tam je Kristus přítomen mezi svými jen duchovně, zde pak se chléb a víno mění „duchovně“, ne podstatně. U přípravy obětních darů narážíme opět na podobnou dvojsmyslnou hru, která spočívá ve vypuštění dvou úžasných modliteb. Modlitba „Deus, qui humanae substantiae dignitatem mirabiliter condidisti et mirabilius reformasti… Bože, jenž jsi důstojnost lidské podstaty podivuhodně stvořil a ještě podivuhodněji obnovil...“ připomíná původní stav nevinnosti člověka a poukaz na jeho nynější stav potřebnosti vykoupení krví Kristovou. Je to diskrétní a přesná rekapitulace celé ekonomie oběti od Adama až po přítomnou dobu. Tato ekonomie oběti byla podivuhodně potvrzována (ve druhé vypuštěné modlitbě) smírným obětováním kalicha, aby „cum odore suavitatis – s líbeznou vůní“ vystoupil až před tvář božské velebnosti, o jejíž blahovůli se prosí. Poněvadž tedy v Novém mešním řádu je při eucharistické modlitbě potlačeno trvalé vztahování na Boha, nerozlišuje se tu už nijak mezi božskou a lidskou obětí. Když se zavrhne úhelný kámen, musejí se vystavět umělé opory. Když se potlačí skutečná účelnost, musí se najít fiktivní. A tak dochází ke gestům, která mají zdůraznit jednotu mezi knězem a věřícími. Tak dochází k nadřazování obětních darů pro chudé a pro Církev nad oběť hostie, což zabíhá až do směšnosti. Původní jedinečnost obětování hostie se úplně ruší. Účast na obětování Beránka se stává shromážděním lidumilů a dobročinným banketem. 
    IV.Podstata oběti 
Tajemství kříže se tu už jasně nevyjadřuje, ale zatemňuje se tak, že je už lid nepoznává. Důvody jsou tyto: 
1. Smyslem takzvané „eucharistické modlitby“ jest podle Nového mešního řádu „spojení celého shromáždění věřících s Kristem ve vyznání velikých činů Božích a v podání oběti“ (č. 54). O jakou oběť se jedná? Kdo je obětující? Žádná odpověď na tyto otázky. Samotná definice „eucharistické modlitby“ odpovídá na počátku takto: „Nyní začíná střed a vrchol celého slavení eucharistie, totiž vlastní eucharistická modlitba, tj. modlitba díkůvzdání a posvěcení“ (č. 54). Účinky se tu nahrazují příčinami, o nichž nepadne ani slovo. Výslovná zmínka o účelu oběti v odstraněné modlitbě „Suscipe, sancte Pater – Přijmi, svatý Otče“ není ničím nahrazena. Změna formulace prozrazuje změnu nauky. 
2. Důvodem tohoto nezdůrazňování oběti není nic jiného než potlačení ústřední úlohy skutečné přítomnosti, kterou dosavadní liturgie vyjadřovala nad slunce jasněji. Jen jedna zmínka tu je jako jediný citát Tridentského koncilu, a sice v poznámce (č. 241, pozn. 63), a ta se vztahuje na skutečnou přítomnost jako na pokrm. Nikde se však nečiní zmínka o skutečné a trvalé přítomnosti Kristově s tělem, krví a Božstvím v přepodstatněných způsobách. Slovo „transsubstanciace“ je úplně ignorováno. Vynechává se vzývání třetí Božské osoby („Veni, Sanctificator – Přijď, Posvětiteli“), aby sestoupila na obětní dary, podobně jako sestoupila do lůna Panny, aby tam vykonala zázrak Božské Přítomnosti. To opět zapadá do celé té soustavy zamlčování a postupného popírání skutečné přítomnosti. 
Vynechává či odstraňuje se: 
– pokleknutí, z nichž pro kněze zůstávají jen tři a jedno (s jistými výjimkami) pro lid, při proměňování
– purifikace prstů kněze v kalichu
– chránění těchto prstů od jakéhokoliv profánního doteku po proměňování
– purifikace nádob, která nemusí následovat ihned a nekoná se na korporálu 
– palla zakrývající kalich
– vnitřní pozlacení posvátných nádob 
– konsekrace přenosného oltáře
– konsekrovaný kámen a ostatky v přenosném oltáři a na „stole“, když se oběť nekoná na posvěceném místě (toto rozlišování zahrnuje právo na „eucharistické hostiny“ v soukromých domech)
– tři oltářní přikrývky se omezují na jednu 
– díkůčinění v kleče (nahrazuje se groteskním „poděkováním“ kněze a věřících vsedě, čímž se přijímání ve stoje dostává stejně pobloudilého zakončení) 
– všechny dosavadní předpisy pro případ upadnutí posvěcené hostie se omezují na téměř sarkasticky znějící pokyn: „reverenter accipiatur – uctivě se zvedne“ (č. 239) 
toto všechno urážlivě potvrzuje nevyslovené odmítnutí víry v dogma o skutečné přítomnosti. 
3. Funkce oltáře. Oltář se téměř soustavně nazývá „stolem“. „Oltář neboli stůl Páně, který je středem celého slavení eucharistie“ (č. 49; srov. č. 262). Předepisuje se, aby byl oddělen od stěny, tak, aby se dal obcházet a mše mohla být sloužena „tváří k lidu“ (č. 262). Stanoví se, že stůl má býti středem shromáždění věřících tak, aby přitahoval spontánně jejich pozornost (ibid.). Srovnáním č. 262 a č. 276 vyplyne, že se vylučuje uchovávání Nejsvětější Svátosti na tomto „oltáři“. To prozrazuje nenapravitelné oddělování (dichotomii) mezi přítomností Věčného a Nejvyššího kněze v celebrantovi a přítomností, která se uskutečnila svátostně. Dosud to byla jedna a táž přítomnost. Nyní se doporučuje chovat Nejsvětější Svátost na jiném místě, kde mohou věřící vyjádřit soukromou zbožnost, jako by se jednalo o nějakou relikvii. Při vstupu do kostela tedy už to nebude svatostánek, který upoutá náš pohled, ale holý stůl. Zde se opět staví proti sobě zbožnost soukromá a liturgická, oltář se staví proti svatostánku. Naléhavé doporučení, aby se rozdělovaly způsoby konsekrované při téže mši a dokonce aby se konsekroval chléb větších rozměrů tak, aby jej mohl kněz sdílet alespoň s částí věřících, ještě zdůrazňuje opovržení ke Svatostánku a celé eucharistické zbožnosti mimo mši svatou. To je další odklon od víry ve skutečnou přítomnost, pokud trvají posvěcené způsoby. 
4. Proměňovací slova. Stará proměňovací formule byla jednoznačně sakramentální, a ne narativní. To bylo zjevné především z trojího: 
a) text nebyl doslovně převzat z Písma svatého; Pavlovská vložka „mysterium fidei – tajemství víry“ byla bezprostředním vyznáním víry kněze v tajemství, které se uskutečňuje skrze Církev prostřednictvím jeho vlastního hierarchického kněžství 
b) interpunkce a typografická úprava. To znamená, že tečka a nový začátek věty označoval přechod od způsobu narativního k sakramentálnímu a afirmativnímu. Svátostná slova byla tučně vytištěna uprostřed stránky a často i v odlišné barvě a tak byla zřetelně oddělena od historické souvislosti. Toto vše moudře dodávalo proměňovací formuli vlastní a autonomní hodnotu 
c) anamnese („Haec quotiescumque feceritis in mei memoriam facietis. – Kolikrátkoli toto činiti budete, na mou památku budete činiti.“) byla vztažena na jednajícího Krista, a ne na pouhou vzpomínku na něho nebo na onu událost. Šlo o výzvu pamatovat na to, co činil a jak to činil, a ne jen na jeho osobu a na poslední večeři. Ovšem Pavlovská formule („To čiňte na mou památku.“), která má nahradit původní a která se má denně v lidovém jazyce hlasitě pronášet, vyvolá v rozumu věřících nenapravitelný dojem, že památka Kristova je završení eucharistického úkonu, zatímco ve skutečnosti je teprve jeho počátkem. Závěrečná myšlenka vzpomínkové slavnosti tak brzy zaujme místo myšlenky svátostného úkonu. Vyprávěcí (narativní) způsob konsekrační formule se zdůrazňuje, když se označuje jako „narratio institutionis – zpráva o ustanovení“ (č. 55d), a ještě se zesiluje definicí anamnese, kde se praví, že „Církev ... slaví Kristovu památku vzpomínkou“ (č. 55e). Krátce shrnuto: Teorie nastíněná v epiklesi, úprava konsekračních slov a anamnese mají za následek změnu modus significandi (významu) proměňovacích slov. Tato slova jsou teď pronášena knězem jako součást historického vyprávění, a ne jako výraz kategorického a afirmativního soudu, který je vysloven tím, v jehož osobě kněz jedná: „Hoc est Corpus meum – Toto jest Tělo mé“ (a ne „Hoc est Corpus Christi – Toto je Tělo Kristovo“). Aklamace, kterou má lid recitovat hned po proměňování: „Mortem tuam annuntiamus, Domine ... donec venias. – Tvou smrt zvěstujeme ... na tvůj příchod čekáme ... Pane...“, zastřena eschatologismem, zavádí další dvojsmyslnost, co do skutečné přítomnosti. Bez přerušení souvislosti se zde mluví o druhém příchodu Kristově na konci času právě v okamžiku, kdy je podstatně přítomen na oltáři, jako by to nebyl jeho pravý příchod, nýbrž jako by pravý byl až ten příchod, který očekáváme na konci času. 
Ještě zřetelnější je to ve druhé fakultativní aklamaci: „Quotiescumque manducamus panem hunc et calicem bibimus, mortem tuam annuntiamus, Domine, donec venias. – Kdykoli jíme tento chléb a kdykoli pijeme tento kalich, zvěstujeme tvou smrt a čekáme na tvůj příchod, Pane Ježíši Kriste.“ Zde dosahuje dvojsmyslnost ohledně různých realit obětování, požívání, skutečné přítomnosti a druhého příchodu Kristova úplného vrcholu. 
    V.Uskutečňování oběti 
Čtyři prvky oběti jsou podle pořadí: 1. Kristus, 2. kněz, 3. Církev, 4. věřící. 
1. V novém mešním řádu jest postavení věřících autonomní (absoluta), a tedy zcela falešné. Od definice mše jako shromáždění věřících („Večeře Páně neboli mše je posvátné shromáždění lidu Božího...“ /č. 7/) až k pozdravu, který pronáší kněz k lidu a který má shromážděné obci vyjádřit „přítomnost“ Páně. Tímto pozdravem a odpovědí lidu prý se projevuje tajemství shromážděné Církve. („Potom kněz pozdravem probudí ve shromážděných vědomí přítomnosti Páně. Tímto pozdravením a odpovědí lidu se dává najevo tajemství shromážděné Církve“ /č. 28/.) Tedy pravá přítomnost Kristova, ale ve skutečnosti jen duchovním způsobem; a „tajemství Církve“, ovšem jen jako pouhého shromáždění, které takovou přítomnost naznačuje a vyprošuje. To se pořád opakuje: společenský ráz mše je zatvrzele zdůrazňován (č. 74 až 152); neslýchané je rozlišování mezi „Missa cum populo – mše s účastí lidu“ a „Missa sine populo – mše bez účasti lidu“ (č. 77 a 209); v definici „oratio universalis seu fidelium“ („V přímluvách neboli modlitbě věřících vykonává lid poslání svého kněžství...“ /č. 45/) se ještě jednou zdůrazňuje „kněžský úřad lidu“, což je dvojsmyslné, neboť se zamlčuje jeho podřazení úřadu kněze, který je nadto jakožto posvěcený prostředník tlumočníkem lidu v modlitbě „Te igitur“ a v obou „Memento“. Ve „třetí eucharistické modlitbě“ („Vere Sanctus – Vpravdě jsi svatý...“) se k Pánu promlouvá: „populum tibi congregare non desinis, ut a solis ortu usque ad occasum oblatio munda offeratur nomini tuo – a ustavičně si shromažďuješ lid, aby od východu až na západ byla tvému jménu přinášena oběť čistá.“ Přičemž ono „aby“ snadno svádí k myšlence, že nepostradatelným činitelem při mši je lid, a nikoli kněz. Poněvadž se tu přesně neříká, kdo obětuje, jeví se lid, jako by byl sám vybaven autonomní kněžskou plnou mocí. Ještě krok dále a nikoho by nepřekvapovalo, kdyby bylo lidu dovoleno v dohledné době, aby pronášel spolu s knězem proměňovací slova (což se ostatně už tu a tam děje). 
2. Postavení kněze se snižuje na minimum, mění a falšuje. Především ve vztahu k lidu, jemuž má být pouhým „předsedajícím“ nebo „bratrem“ (nikoli prostředníkem) a tak se také nejčastěji označuje, ačkoliv je ve skutečnosti posvěceným knězem, který celebruje „in persona Christi – v osobě Kristově“. Potom ve vztahu k Církvi, neboť se označuje jako „quidam de populo – někdo z lidu“. V definici epiklese (č. 55c) se vzývání připisuje anonymně Církvi; úloha kněze je zrušena. Při Confiteor, které se stalo kolektivním, není už kněz soudcem, svědkem a přímluvčím u Boha; je tedy logické, že se mu už neukládá, aby udělil absoluci, která je fakticky odstraněna. Kněz je „integrován“ s „bratřími“. Tak („bratře“) ho dokonce jmenuje ministrant v Confiteor při „mši bez účasti lidu“. Již před touto poslední reformou byl odstraněn významný rozdíl mezi přijímáním kněze – což je okamžik, kdy se Nejvyšší a Věčný Kněz a ten, který jednal v jeho osobě, nejúžeji sjednocují (čímž se oběť završuje) – a přijímáním věřících. V Novém mešním řádu se nevyskytuje ani slovo o pravomoci kněze-obětníka, o jeho konsekračním úkonu a o skutečné přítomnosti eucharistické, která nastává skrze kněžský úkon. Zdá se, že katolický kněz už není nic víc než nějaký protestantský pastor. Odstranění nebo jen fakultativní užívání mnoha bohoslužebných rouch (v některých případech stačí alba a štola /č. 298/) ještě více zastiňují původní připodobnění Kristu. Kněz už není oděn všemi pravomocemi, které od něho dostal. Je to už jen obyčejný člověk, snad s akademickým titulem, který se sotva jedním nebo dvěma znaky liší od ostatních. Zde se opět podobně jako při „opozici“ oltářů (hlavního a stolu) odděluje od sebe to, co Bůh spojil, totiž jediné Kněžství od Slova Božího. 
3. Vztah Církve ke Kristu. V jediném případě, a sice ve „mši bez účasti lidu“, se připouští, že mše je „actio Christi et Ecclesiae – úkon Krista a Církve“ (č. 4), kdežto ve mši „s účastí lidu“ se na to poukazuje jen za účelem „památky na Krista“ a aby přítomní byli posvěceni. „Presbyter celebrans … populum … sibi sociat in offerendo sacrificio per Christum in Spiritu Sancto Deo Patri – celebrující kněz ... sdružuje kolem sebe lid k přinášení oběti Bohu Otci skrze Krista v Duchu Svatém“ (č. 60), ačkoliv ve skutečnosti se lid spojuje s Kristem, který se sám „skrze Ducha Svatého Bohu Otci“ obětuje. V této souvislosti je nápadné: povážlivé vypuštění klauzule „Per Christum Dominum nostrum – Skrze Krista, Pána našeho“, této garance vyslyšení, která byla Církvi dána pro všechny časy [Jan 14, 13-14; 15, 16; 16, 23-24]; dále téměř fanatický „paschalismus“, jako by rozdílení milosti nemělo ještě jiné, stejně důležité aspekty; pochybný a pomatený eschatologismus, jímž se udílení jisté skutečnosti, totiž milosti, které je stálé a na věky, omezuje na časnou dimenzi – mluví se o „lidu na cestě“, o „Církvi putující“ (nikoli už o Církvi „bojující“ proti „mocnostem temnot“) směrem k jakési budoucnosti, která už není vázána na věčnost (a v důsledku toho ani na nic v současnosti věčného), ale skutečně jen na časnou budoucnost. Jedna, svatá, katolická a apoštolská Církev jako taková je snižována ve formuli, která nahrazuje ve „čtvrté eucharistické modlitbě“ původní modlitbu Římského kánonu „pro omnibus orthodoxis atque catholicae et apostolicae fidei cultoribus – se všemi pravověrnými, jakož i katolické a apoštolské víry ctiteli“. Ti už nejsou nic víc a nic méně než část „omnium qui te quaerunt corde sincero – všech, kdo tě hledají s upřímným srdcem“. V Mementu za zemřelé se už o nich nemluví jako o těch, kteří odešli „cum signo fidei et dormiunt in somno pacis – se znamením víry a odpočívají spánkem pokoje“, ale jen jako o těch, kteří „obierunt in pace Christi tui – odpočinuli v tvém Kristu“. Za nimi následuje – za zřejmé ztráty pojmu jednoty a viditelnosti – zástup „omnium defunctorum quorum fidem tu solus cognovisti – všech zemřelých, neboť ty o jejich víře víš“ (Čtvrtá eucharistická modlitba). V žádné ze tří nových eucharistických modliteb není ani nejmenší náznak nějakého stavu utrpení a potřebnosti pomoci u zemřelých, žádná neumožňuje zvláštní memento za zemřelé, čímž se opět podkopává víra ve smírnou a vykupitelskou povahu mešní oběti. Různé vynechávky soustavně desakralizují a znehodnocují tajemství Církve, která se již nechápe jako posvátná hierarchie. Andělé a archandělé se ve druhé části nového kolektivního Confiteor redukují do anonymity. Z první části zmizel jako svědek a soudce Michael. Zmizely také všechny zmínky o řádech andělských z nové preface „druhé eucharistické modlitby“. V Communicantes je vynechána vzpomínka na papeže a svaté mučedníky, na nichž se zakládá římská církev a kteří byli bezpochyby zprostředkovateli apoštolské tradice, kterou zdokonalili v tom, co se později, za sv. Řehoře Velikého, stalo římskou mší. V Libera nos je vynechána zmínka o Panně Marii, apoštolech a všech svatých, jako by jejich přímluva nebyla ani v nebezpečí žádoucí. Jednota Církve je až k nesnesitelnosti kompromitována tím, že v celém Novém mešním řádu (s jedinou výjimkou Communicantes Římského kánonu) odpadly zmínky o apoštolech Petrovi a Pavlovi, zakladatelích římské církve, jakož i o ostatních apoštolech, tedy o základu a známce jediné a obecné Církve. Zřejmý atentát na dogma o obcování svatých je vypuštění všech pozdravů a požehnání na konci, celebruje-li kněz bez ministranta. Ite, missa est odpadá dokonce i při mši („bez účasti lidu“) sloužené s ministrantem (č. 211 a 231). Dvojí Confiteor vyjadřovalo, že se kněz v rouše služebníka Kristova uznává nehodným slavit „mysterium tremendum – hrozivé tajemství“, při němž (v modlitbě Aufer a nobis) vstupuje do „svatyně svatých“ a prosí o přímluvu (v modlitbě Oramus te, Domine) pro zásluhy svatých, jejichž ostatky jsou uloženy v oltáři. Obě tyto modlitby byly odstraněny. Zde platí totéž, co už bylo řečeno o dvojím Confiteor a dvojím přijímání. Vnější podmínky pro slavení mše, které zdůrazňovaly její svatost, byly zprofanovány. Slouží-li se mše mimo kostel, může být oltář nahrazen pouhým stolem bez posvěceného oltářního kamene s relikviemi, stačí jedna pokrývka (č. 260, 265). Zde platí totéž, co bylo řečeno v souvislosti se skutečnou přítomností. Je to oddělování „hostiny“ a „oběti Večeře Páně“ od samotné skutečné přítomnosti. Desakralizace dosahuje vrcholu v novém, groteskním způsobu obětování, „přinášení darů“. Zdůrazňuje se chléb, místo nekvašeného chleba. Ministrantům (a dokonce laikům při přijímání pod obojí způsobou) se dovoluje dotýkat se posvátných nádob (č. 244d). V kostele se vytváří neuvěřitelná atmosféra, když se mají neustále střídat kněz, jáhen, podjáhen, předzpěvák, komentátor (jímž se asi stane kněz, poněvadž je stále povzbuzován, aby „vysvětloval“, co právě dělá), lektoři (muži a ženy), když klerici nebo laici mají přijímat věřící u vchodu a uvádět je na místa, zatímco jiní mají konat sbírky, přinášet a třídit dary. Navzdory údajnému nadšení pro Písmo předstupuje před nás protistarozákonní a protipavlovská [1 Kor 14, 34; 1 Tim 2, 11-12] „mulier idonea – způsobilá žena“, která bude poprvé v tradici Církve oprávněna přednášet čtení a zastávat jiné „služby, které se vykonávají mimo presbytář“ (č. 70). Koncelebrační mánie bude mít za následek zničení eucharistické zbožnosti kněze a zatemní ústřední postavu Krista, který jest jediným Knězem a Obětí, a takto ji nechá rozplynout v kolektivní přítomnosti koncelebrantů. 
    VI.Nový mešní řád rozkládá jednotu kultu a víry 
Omezili jsme se na sumární rozbor Nového mešního řádu a jeho povážlivých odchylek od teologie katolické mše. Poznámky se týkají jen těch typických znaků. Úplné zhodnocení všech záludností, nebezpečí, jakož i všech ostatních duchovně a psychologicky rozkladně působících prvků, které tento dokument obsahuje, by vyžadovalo mnohem podrobnějšího rozboru textu, rubrik a pokynů. Poněvadž nové eucharistické modlitby byly už opětně podrobeny důkladné kritice ze směrodatných míst, pouze jsme je přehlédli a při tom zjistili, že druhá eucharistická modlitba pohoršuje věřící svou krátkostí. O ní by se dalo napsat kromě jiného, že ji klidně může používat i kněz, který nevěří v transsubstanciaci a v obětní charakter mše, a který by tedy byl použitelný i pro protestantského pastora při jeho obřadech. Nový misál byl v Římě označen jako záležitost „především pastorační“, jako text „spíše pastorační než právnický“, který mohou biskupské konference upravovat, a to podle okolností v duchu jednotlivých národů. Kromě toho má být první sekce nové Kongregace pro bohoslužbu odpovědná za „vydávání a nepřetržitou revizi liturgických knih“. Tak píše i poslední oficiální zpráva liturgických institutů v Německu, ve Švýcarsku a v Rakousku: „Latinské texty musí být přeloženy do jazyků různých národů a ‚římský styl‘ musí být přizpůsoben individualitě místních církví. To, co bylo pokládáno za něco nadčasového, se musí uvést do proměnlivé souvislosti s konkrétní situací v neustálém toku univerzální církve a myriád jejích obcí“ (Gottesdienst, č. 8, 14. 5. 1969). Apoštolská konstituce [ze 3. 4. 1969] sama zasazuje smrtelnou ránu univerzálnímu jazyku, mimo jiné také proti výslovnému přání II. vatikánského koncilu... Konec latiny je tedy hotová věc, z něho logicky vyplývá i konec gregoriánského chorálu, který II. vatikánský koncil uznal za „vlastní zpěv římské liturgie“ a rozhodl, aby mu při liturgických úkonech patřilo „čelné místo“ (SC 116). Nový obřad se tedy jeví od počátku jako pluralistický a experimentální a vázaný na místo a dobu. V čem tedy bude pozůstávat jednota víry, když je jednou provždy zničena jednota kultu, z níž vyrůstá jednota víry a o níž se vždy mluvilo jako o něčem podstatném, co se musí nekompromisně hájit? Je jasno, že Nový mešní řád už nechce vyjadřovat víru Tridentského sněmu, s níž je však katolické svědomí navždy svázáno. Opravdový katolík je tedy počínaje promulgací Nového mešního řádu postaven před tragickou nutnost volby. 
   VII.Zprotestantizovaný mešní řád 
Konstituce [ze 3. 4. 1969] výslovně poukazuje na bohatství zbožnosti a naukového obsahu, který Nový mešní řád převzal od východních církví. Výsledek je však takový, že věřícího východního obřadu jen odpuzuje. Tak vzdálený, ba protichůdný je Nový mešní řád duchu východního obřadu. Takzvané ekumenické příspěvky Nového mešního řádu se omezují na mnohost anafor, eucharistických modliteb (které jistě nejsou přínosem co do krásy a bohatosti), na přítomnost jáhna a na přijímání pod obojí způsobou. Naproti tomu bylo, jak se zdá, vědomě vyloučeno vše, co v římské liturgii bylo nejpodobnější východním obřadům. Současně byl Nový mešní řád zbaven všeho nezaměnitelného a jedinečného římského rázu tím, že z něj bylo odstraněno vše, co mu bylo vlastní a co tvořilo jeho duchovní hodnotu. To vše bylo nahrazeno prvky, které se blíží jen jistým reformovaným obřadům (a to ani ne těm, které jsou katolicismu nejbližší), čímž byl celý mešní řád degradován a Východ je tím odpuzován, stejně jako všemi posledními reformami. Zato Nový mešní řád jistě potěší všechny skupiny, které se pohybují na pokraji apostaze, ty, kteří pustoší Církev tím, že nahlodávají její organismus, jednotu naukovou, liturgickou, mravní a disciplinární a tím vyvolávají v Církvi dosud nebývalou duchovní krizi. 
   VIII . „Opatruj svěřený poklad, chraň se novot“ 
Svatý Pius V. se postaral o vydání Římského misálu, aby (jak sama konstituce Missale romanum vzpomíná) byl nástrojem jednoty katolíků. Ve shodě s předpisy Tridentského sněmu měl tento misál vyloučit veškeré nebezpečí bludu proti víře, která byla tehdy napadena protestantskou reformací. Pohnutky svatého papeže byly tak závažné, že posvátná formule, kterou je zakončena příslušná bulla (Quo Primum z 13. července 1570), snad nikdy nebyla tak oprávněná, jako v tomto případě, neboť se jeví jako prorocká: „Kdyby se však někdo odvážil toto napadnout, vystaví se hněvu všemohoucího Boha a Jeho svatých apoštolů Petra a Pavla.“ V tiskovém sále Vatikánu se při prezentaci Nového mešního řádu opovážlivě tvrdilo, že důvody Tridentského sněmu už neplatí. Ve skutečnosti však, a to prohlašujeme bez nejmenších rozpaků, platí dosud, ba platí ještě mnohem více. Právě proto, aby bránila záludnostem, které po staletí ohrožovaly čistotu pokladu víry („depositum custodi, devitans profanas vocum novitates – opatruj svěřený poklad, chraň se světských novot slov“ [1 Tim 6, 20 Vg.]), musela Církev zřídit kolem něj inspirované ochranné zdi svých dogmatických definic a naukových prohlášení. Tyto pak mají bezprostřední vliv na kult, který se tak stal nejúplnějším monumentem její víry. Když se však chce za každou cenu tento kult vrátit do doby prvotní Církve tím, že se bezohledně obnovuje jakoby ve zkumavce, aby uměle nabyl půvab původní spontánnosti, tak se jedná přesně o onen „nezdravý archeologismus“, který tak energicky a jasnovidně odsoudil Pius XII. (v encyklice Mediator Dei). Tím je ovšem kult zbavován všech svých teologických ochranných valů a veškeré krásy, kterou získal během staletí. A to vše v době, která je snad nejkritičtější z celých církevních dějin. Dnes se už v Církvi i mimo ni oficiálně připouští existence rozdělení a schismat. Jednota Církve už není jen ohrožena, ale tragicky kompromitována, přičemž bludné nauky proti víře vystupují zcela otevřeně a nesnaží se už jen nenápadně proniknout pomocí liturgických zlořádů a zbloudilostí, což se také přiznává. Opouští-li se tedy celá liturgická tradice, která po čtyři století byla zárukou jednoty kultu, a nahrazuje-li se jinou, která je výrazem rozdělení a záminkou pro mnoho svévolností, jež implicitně autorizuje, která se nadto hemží záludnostmi i zjevnými bludy proti čistotě katolické víry, pak je to, velmi mírně řečeno, nepředstavitelná chyba.

    Po zveřejnění rozboru NOM, byl napsán dopis kardinálů Ottavianiho a Bacciho papeži Pavlovi VI. (Řím, 25. září 1969) 
     Svatý otče, 
když jsme prozkoumali Nový mešní řád (Novus Ordo Missae), připravený od odborníků Rady pro provedení konstituce o posvátné liturgii (Consilium ad exequendam Constitutionem de Sacra Liturgia), po pečlivém rozvážení a modlitbě pokládáme za svou povinnost před Bohem i před Vaší Svatostí vznést tyto připomínky: 
Jak dostatečně ukazuje připojený kritický rozbor, byť i velmi stručný, dílo vybrané skupiny teologů, liturgiků a duchovních správců, Nový mešní řád se – svými novými [nejednoznačnými] prvky, které napovídají nebo skrytě obsahují velmi různé významy – nápadně odchyluje v celku i v jednotlivostech od katolické teologie mše svaté, jak byla formulována na XXII. zasedání Tridentského koncilu, který definitivně stanovil kánony obřadu a postavil tak nepřekročitelnou hráz proti všem bludům, které by mohly narušit integritu tohoto Mysteria. 
2. Pastorační důvody uváděné na obhajobu tak vážné odchylky, i kdyby mohly obstát proti důvodům naukovým, se nejeví jako dostatečné. V Novém mešním řádu se objevuje tolik novot a na druhé straně je tam tolik odvěkých hodnot odsunuto na vedlejší nebo na jiné místo, pokud se tam vůbec dostanou, že to posiluje a mění v jistotu domněnku – která se naneštěstí šíří v mnoha kruzích –, podle níž by bylo možno změnit nebo zamlčet pravdy, které křesťanský lid vždycky věřil, aniž by se tím spáchala zpronevěra na posvátném pokladu nauky, s nímž je katolická víra navěky spojena. Nedávné reformy dostatečně ukázaly, že další změny v liturgii nebudou moci být provedeny bez naprostého zmatení věřících, kteří už teď prohlašují, že jsou jim nesnesitelné a nesporně zmenšují jejich víru. Ve valné části kléru se to projevuje mučivou krizí svědomí, o níž se nám dostává denně nespočetných důkazů. 
3. Jsme přesvědčeni, že tyto úvahy podnícené důraznými hlasy pastýřů i stádce nutně najdou ohlas v otcovském srdci Vaší Svatosti, které tak starostlivě dbá o duchovní potřeby dítek Církve. Poddaní, pro jejichž dobro se vydával zákon, měli vždycky právo, ba i povinnost, žádat s dětinnou důvěrou zákonodárce, aby odvolal zákon, který se naopak projevil jako škodlivý. Proto důtklivě prosíme Vaši Svatost, aby nám v této době, kdy čistota víry a jednota Církve jsou tak krutě napadány a ocitají se v neustále rostoucím nebezpečí, nebyla brána možnost uchylovat se i nadále k dokonalému a plodnému Římskému misálu svatého Pia V., který Vaše Svatost tak vřele chválí a který je tak hluboce ctěn a milován v celém katolickém světě.

      Alfredo kardinál Ottaviani    Antonio kardinál Bacci

sobota 14. dubna 2012

Svátek Božího milosrdenství

   Sestra Maria Faustyna Kowalská z kongregace Matky Božího Milosrdenství zemřela v roce 1938 ve věku 33 let v Krakově. Proti tomu, co napsala a bylo vydáno jako kniha „Deníček - Boží milosrdenství v mé duši“ byly námitky a výhrady ve Vatikánu, které zrušila Kongregace pro nauku víry v roce 1978. Při prohlášení Faustyny za svatou 30.dubna 2000 Janem Pavlem II. byl zaveden i svátek Božího Milosrdenství, o němž se v „Deníčku“ sv. Faustyny píše na více místech, např. č.699(pod č. jsou uváděna místa z "Deníčku"): „V jistou chvíli jsem uslyšela tato slova: Dcero má říkej celému světu o mém nesmírném milosrdenství. Toužím, aby svátek Milosrdenství byl útočištěm a úkrytem pro všechny duše a zvláště pro ubohé hříšníky. V tento den je otevřeno nitro mého milosrdenství a celé moře milostí vylévám do duší, které se ke zdroji mého milosrdenství přiblíží. Duše, která přijme svátost pokání a svaté přijímání, dosáhne úplného odpuštění vin a trestů. V tento den jsou otevřena všechna stavidla Boží, skrze něž proudí milosti. Ať se žádná duše nebojí ke mně přiblížit, i kdyby její hříchy byly jak šarlat. Mé milosrdenství je tak veliké, že jím nepronikne žádný rozum, ani lidský, ani andělský, za celou věčnost. Vše, co existuje, má svůj původ v nitru mého milosrdenství. Každá duše, jež má ke mně vztah, bude po celou věčnost rozjímat o mé lásce a o mém milosrdenství. Svátek Milosrdenství vyplynul z mého nitra, toužím, aby byl slavnostně slaven první neděli po Velikonocích. Lidstvo nedojde pokoje, dokud se neobrátí ke zdroji mého milosrdenství.“ 
   Č. 570: „Dcero má, naklonil jsem své Srdce k tvým prosbám, tvým úkolem a povinností je zde na zemi vyprošovat milosrdenství pro celý svět. Žádná duše nenalezne ospravedlnění, dokud se s důvěrou neobrátí k mému milosrdenství, a proto má být první neděle po Velikonocích svátkem Milosrdenství a kněží mají v ten den duším říkat o tom mém velikém a bezedném milosrdenství. Řekni zpovědníkovi, ať je ten obraz vystaven v kostele, ne v klauzuře v tom klášteře. Prostřednictvím tohoto obrazu budu duším udílet mnoho milostí. Proto ať je všem přístupný.“ 
   Na tento svátek se má člověk připravit modlitbou korunky k Božímu milosrdenství. V  č.687 je: „Neustále se modli korunku, kterou jsem tě naučil.“ Korunka k Božímu milosrdenství se modlí formou růžence. Na začátku se modlí Otče náš, Zdrávas Maria a Věřím v Boha. Na velkých zrnkách růžence: „Věčný Otče, obětuji ti tělo a krev, duši a božství, tvého nejmilejšího Syna a našeho Pána Ježíše Krista na smír za hříchy naše i celého světa.“ Na malých zrnkách: „Pro jeho bolestné utrpení, buď milosrdný k nám i k celému světu.“ Na závěr se třikrát opakuje: „Svatý Bože, Svatý Silný, Svatý Nesmrtelný, smiluj se nad námi a nad celým světem.“ 
   Vzývání Boha modlitbou této korunky pro oběť Ježíše Krista je podobné tomu, co učil sv. Anselm, + 1109: „Ó nevypravitelné milosrdenství! Otec mi praví: Vezmi mého Syna, já ti jej dávám. Obětuj mi jej za sebe. Syn mi praví: Vezmi mě a obětuj mému Otci, abys vrátil, čím jsi povinen.“ Boží milosrdenství se projevilo zvláště smrtí Ježíše Krista na kříži a sv. Tomáš Akvinský do hymnu Adoro te devote vložil: „Dobrý Pelikáne, Jezu, Pane můj, krví svou nás hříšné z hříchů očišťuj, vždyť jediná krůpěj její stačila, aby všeho světa viny obmyla.“ Pobožnost ke sv. ranám Kristovým podle sestry Marie Marty Chambonové, + 1907 je duchovní sourozenec uvedené "korunky". Na velkých zrnkách růžence se modlí: „Věčný Otče, obětuji ti rány Pána našeho Ježíše Krista, abys uzdravil rány našich duší.“ Na malých zrnkách: „Můj Ježíši, odpuštění a milosrdenství, pro zásluhy tvých svatých ran.“ Prosba o milosrdenství byla do modlitby růžence zavedena po zjevení Panny Marie ve Fatimě v roce 1917: "Pane Ježíši, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují."
   V litaniích k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu jsou důležité pravdy o Ježíši Kristu a jedna z proseb je: „Srdce Ježíšovo trpělivé a neskonale milosrdné“. V č.187 se na Srdce Ježíšovo obrací takto, především v čas smrti  na kříži, ve tři hodiny, hodině milosrdenství: „Krvi a Vodo, která jsi vytryskla z Nejsvětějšího Srdce Ježíšova jako zdroj milosrdenství pro nás – důvěřuji Ti.“ Postoj důvěry žádá Pán Ježíš v  č.47: „Namaluj obraz podle toho, co vidíš, s nápisem: Ježíši, důvěřuji Ti. Toužím, aby byl tento obraz uctíván nejprve ve vaší kapli a na celém světě.“ Důvěra je dar Ducha Svatého, k němuž se sv. Faustyna obrací, č.1557: „Ó Ježíši, udržuj mě ve svaté bázni, abych nemarnila milosti. Pomoz mi být věrná vnuknutím Ducha, dovol, ať mi spíš láskou pukne srdce, než abych vynechala jediný úkon té lásky.“ 
   Příklad intenzivní modlitby máme v Deníčku často. K Matce milosrdenství je tato: „Matko Boží, tvá duše byla ponořena do moře hořkostí, shlédni na své dítě a nauč mne trpět a v utrpení milovat. Posilni mou duši, ať ji nezlomí bolest. Matko milosti, nauč mě žít s Bohem(č.315) “ 
   Boží milosrdenství není věci novou, vždyť již ve Starém zákoně je žalm 136, kde je připomínáno 26x. Svátek Božího milosrdenství, obraz, korunka, hodina milosrdenství a Deníček jsou tudíž oživením zapomenutých pravd. 
   V úvodu „Deníčku“ popisuje sv. Faustyna svůj vstup do kláštera: „Poslední Boží pozvání, milost povolání k řeholnímu životu jsem pociťovala od sedmi let. V sedmi letech jsem poprvé uslyšela v duši Boží hlas – pozvání k dokonalejšímu životu, ale ne vždy jsem byla poslušna hlasu milosti. Nepotkala jsme nikoho, kdo by mi tyto věci vysvětlil. Osmnáct let – naléhavá prosba k rodičům, aby dovolili vstup do kláštera; rodiče rozhodně odmítají. Po tomto odmítnutí jsem začal žít naprázdno, bez ohledu na hlas milosti, i když má duše nikde nenacházela klid. Neustálé volání milosti bylo pro mne velkým utrpením, avšak snažila jsem se je přehlušit zábavou. Vnitřně jsem před Bohem utíkala a celou duší jsem se otvírala tvorům. Boží milost však v duši zvítězila. Jednou jsem byla se setrou na taneční zábavě. Když se všichni kolem výborně bavili, zakoušela má duše vnitřní utrpení. Ve chvíli, kdy jsem začala tančit, jsem vedle sebe náhle uviděla Ježíše, ztýraného Ježíše, svlečeného z šatů, celého pokrytého ranami, který mi řekl tato slova: „Jak dlouho tě má snášet a jak dlouho mě budeš klamat?“ Tato výčitka vedla Faustynu k okamžitému vstupu do kláštera, kterým odpověděla na Boží milost. Co by se stalo, kdyby řekla ne? Odpověď je v  č.1146: „Napiš: Dříve než přijdu jako spravedlivý soudce, otevírám nejprve dokořán dveře svého milosrdenství. Kdo nechce projít dveřmi milosrdenství, musí projít dveřmi mé spravedlnosti.“ 
   Katechismus kardinála Tomáška uvádí mezi hříchy proti Duchu Svatému na prvním místě: 1. Hřešit úmyslně na Boží milosrdenství (jako lidé před potopou) a 2. Zoufat nad milosrdenstvím Božím (např. Jidáš)

pondělí 9. dubna 2012

Co platí u zmrtvýchvstání

   Je možné, aby  kámen dokázal způsobit oheň? Při běžné zkušenosti je zde tvrzení, že to není možné. Skrze křesání kamene je možné získat jiskry, které oheň zapálí. Podobně lze tvrdit, že není možné, aby se navrátil mrtvý do života. Při oslavě Kristova zmrtvýchvstání se oslavuje to, co se lidem jeví nemožné, ale je možné Bohu: vzkříšení a zmrtvýchvstání. Jako neživý kámen je schopný dát jiskru působící oheň, tak temný hrob vydává Světlo záře věčného života při vzkříšení Ježíše Krista. Při svěcení ohně se v tradiční liturgii modlí: „Bože, jenž jsi skrze Syna svého, jenž je úhelným kamenem, udělil oheň jasnosti své věřícím, posvěť tento nový oheň z křemene k naší potřebě a užitku vykřesaný a dej nám, abychom těmito velikonočními slavnostmi tak byli nebeskými tužbami rozníceni, abychom k slavnostem věčné jasnosti s čistým srdcem mohli dojít. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.“
   Nemusíme znát o křesťanství příliš mnoho a víme, že je s ním spojena víra ve zmrtvýchvstání. Tato víra je jednoznačně zapsána v posvátné knize křesťanů v bibli. Evangelium nám popisuje, jak byl po smrti hlídán Ježíšův hrob(Mt 27,64) a jak stráž je podplacena, aby šířila informaci, že tělo bylo z hrobu ukradeno apoštoly(Mt 28,12). Neochotu věřit ve zmrtvýchvstání projevují i apoštolové: „káral je (Ježíš) pro jejich nevěru a tvrdost srdce, že nevěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného"(Mk 16,14). Popis událostí nevyvolává podezření z manipulace a klamání, protože uvádí věci pro svědky zmrtvýchvstání -  apoštoly - nepříznivé.
    Zmrtvýchvstání je doloženo i v nebiblických křesťanských písemnostech. V tzv. apoštolském vyznání víry, protože má původ v době apoštolů, je tato pravda obsažena ve slovech "...třetího dne vstal z mrtvých." Písmo svaté(bible) popisuje na řadě míst setkání apoštolů se zmrtvýchvstalým Ježíšem Kristem. Jsou evangelia  pravdivá a zaslouží si naši víru,  souhlas s tím, co popisují a svědectvím, jež podávají? Ten, kdo volá po důkazech, by měl vyžadovat  důkazy podobné jako u každé další písemnosti. Pokud tak učiní, pak musí mít na paměti, že např. při četbě o bitvě na Bílé hoře a jiném se téměř nevolá: "Kde jsou důkazy?" "Ať lidé dokáží, že tak, jak je to zapsáno, to skutečně bylo."
   Důkazy o minulých věcech jsou mnohdy obtížné, často nepřímé. Celá historie se opírá zejména o písemnosti a bez ochoty přijmout jejich obsah by byla nemožná. Nemáme být lehkovážní a věřit všemu a nemáme odmítat popisované skutečnosti jen proto, že všechno nejde plně dokázat. Lze dokázat archeologickým výzkumem, že to, co popisuje bible skutečně existovalo. Lze doložit, jak současné texty jsou obsahově totožné s texty z prvních století našeho letopočtu. Proč nebrat vážně co popisují? Ten, kdo chce popírat, co Nový zákon popisuje, má předložit důkazy. Víra není jistě totéž co matematika, ale rozhodně je rozumné brát vážně evangelium.
   Filmy, knihy a řeči, které se s evangeliem  rozchází jsou obvykle výsledkem lidské pýchy a neochoty podřídit svůj život Božímu zákonu. Jaké důkazy po 2000 let lze předložit pro neplatnost evangelia? V souvislosti s touto otázkou si připomeňme zmíněnou bitvu na Bílé hoře: Jaké důkazy jsou proto, že neproběhla tak, jak je popisována? Není podivné, že ostatní písemnosti z minulosti jsou často brány vážně a nejsou prakticky vůbec zpochybňovány? Proč je tomu tak právě s evangeliem? Proč právě u něj se volá po důkazech, které se jinde nežádají? I toto je nakonec jen doklad, že bible a křesťanství není jen nezávazná realita.
   Těžkosti na rovině rozumu se dají vyřešit seriózním bádáním. Jsou i těžkosti na rovině vůle a rozhodnutí a ukazuje je tento příběh: U fary zvoní opilí muž. Otevřou se dveře a muž si přeje promluvit s knězem. Kněz mu říká, že je unaven, aby přišel jindy. On trvá na svém a tvrdí, že kdyby nebyl opilí či jak kněz říká unaven, tak by nepřišel. Kněz jej vezme sebou na faru a muž mu vypráví jak učí marxismus-leninismus. Svěřuje se, že poznal, jak je to vylhané učení a ptá se, co má dělat. Kněz mu radí, ať toho nechá. Lektor marxismu-leninismu s bolestí povzdechne: "Když je za to tolik peněz". Z přijetí křesťanství totiž vyplývají důsledky, kterých se člověk bojí a to bývá i důvod zpochybňování pravd víry. Kdo žije v hříchu je duchovně oslepen a není schopen jasně vidět duchovní věci a především mezi ně patří Zmrtvýchvstání. Kdo je křesťan a chce se za něj považovat,  věří ve zmrtvýchvstání.
   V dějinách Církve bylo 265 papežů a pouze dvěma je přiřknut titul „Veliký“. Sv. Lev Veliký, + 461, v postní homilii hlásá: „Mezi všemi dny, jež mnoha způsoby za ctihodné pokládá křesťanská zbožnost, žádný není vznešenější nad slavnost velikonoční, kterou posvěcuje v Církvi nejslavnější důstojnost.“ Touto nejslavnější důstojností je Zmrtvýchvstání. Podobně sv. Řehoř Veliký, + 604,  v homilii 22 k evangeliu nazývá vzkříšení „slavnost všech slavností“. Velikonoce se Zmrtvýchvstáním se slaví déle než vánoce a je co dohánět v jejich slavení a obnově víry, jak o ní sv. Řehoř Veliký učí: „Pán nechal dotknout svého těla těm, ke kterým vešel zavřenými dveřmi, aby ukázal, že jeho tělo po zmrtvýchvstání je i téže přirozenosti i jiné slávy.“
   Žák apoštola Jana, sv. Polykarp v listu Filipanům napsal: „Zanechte prázdného tlachání a omylu mnohých a věřte v toho, který našeho Pána Ježíše Krista vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu a trůn po své pravici. Jemu jsou podřízeni všichni tvorové na nebi i na zemi. Vše, co dýchá mu slouží. On přichází jako soudce živých i mrtvých, jehož krev bude Bůh požadovat od těch, kteří v něho neuvěřili.“ Pokud věříme, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých a žije, tak má smysl se na něj obracet s modlitbou. Modlitba „Amen, přijď, Pane Ježíši!“ je v závěru Apokalypsy, kterou končí Nový zákon a celá bible.

čtvrtek 5. dubna 2012

Kristova oběť a my

    Apoštol Pavel se v listu Galaťanům, 2,19-21, vyznává: „Vždyť skrze Zákon jsem Zákonu umřel, abych žil pro Boha. Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval. Já nepohrdám Boží milostí.“ Při četbě listů apoštola Pavla zjistíme, že se často jako ke středu svého hlásání vrací ke Kristově oběti na kříži. Toto je také základ autentické teologie, kterou nalezneme u osvědčených autorů.
    Co by asi řekli na množství odstraněných, zrezivělých a poničených křížů, s nimiž je spojena i poničená víra v lidských srdcích? 
Ambrož, k žalmu 48: „Vždyť který člověk by se mohl odvážit vykupovat sebe sama vlastní krví, když Kristus prolil svou krev na vykoupení všech? Může se něčí krev srovnávat s krví Kristovou? Nebo který člověk je tak mocný, že by za sebe mohl dát větší smírnou oběť, než když se obětoval Kristus, který sám svou krví smířil svět s Bohem? Může být nějaký větší obětní dar nebo nějaká vznešenější oběť? Kdo může být lepším obhájcem než ten, který se stal přímluvcem všech a dal svůj život jako výkupné za nás?“ 
Biskup Jan Sedlák k překladu Následování Krista od Tomáše Kempenského napsal v úvodu: „Po Písmu svatém není knihy tolik rozšířené a oblíbené, jako je Zlatá knížka tj. Čtvero knih o následování Krista. Přeložena je do všech téměř jazyků a vyšla v nesčetných vydáních, mnohdy i velice nádherných. Také v jazyce českém byla vydána již ve století XV. a od té doby často a často.“ 
    K obětnímu smýšlení vybízí kniha třetí Následování Krista v 37 kapitole takto: „Dej všechno za všechno, nic si pro sebe nevybírej, nic nechtěj zpět, stůj při mně upřímně a nezvratně – a budeš mne mít. V srdci budeš zcela svoboden a temnoty tě nezahubí“ Čtvrtá kniha je věnována Nejsvětější svátosti oltářní a má 18 kapitol. V kapitole 2 se píše: „Pokaždé, ať již mši sv. sloužíš nebo při ní jsi přítomen, ať se ti to tajemství zdá něčím tak velikým, něčím tak novým a slastiplným, jakoby Kristus toho dne po prvé v lůno Panny sestoupil a člověkem se stal anebo na dřevě kříže trpěl a pro spásu lidstva právě umíral.“ 
V kapitole 7: „Bolestně lituj, že jsi ještě tak tělesný a mysl tvá že je světská…z těchto a jiných ještě chyb, které máš se vyznej zkroušeně a s pocitem ošklivosti nad svou slabostí a oplač je a pak učiň pevné předsevzetí život polepšit a v dobrém prospívat. Pak obětuje sám sebe bez jakékoli výhrady ochotně a dobrovolně na oltáři svého srdce ke cti mého jména, obětuj se v ustavičnou oběť zápalnou, s tělem a duší, odevzdej se mi zcela s plnou důvěrou, abys byl hoden svatou oběť konat a svátost mého těla ke své spáse přijímat. Není důstojnější oběti a nelze lépe zadostičinit, aby hříchy byly odpuštěny, než když obětuješ mé tělo a spolu také obětuješ i sám sebe upřímně a zúplna při mši svaté a svatém přijímání.“ 
V kapitole 8 (Kristus se obětoval na kříži, obětuj se také ty!): „Ze všech skutků tvých ten ať je nejpřednější, abys dobrovolně odevzdal sám sebe do rukou Božích, chceš-li dojít svobody a milosti. Blaze tomu, kdo se Pánu odevzdává v oběť, kdykoli mši sv. slouží nebo k svatému přijímání přistupuje. Mši svatou nesluž ani příliš zdlouhavě ani spěšně, nýbrž zachovej obyčejný postup tak, jak naši předkové stanovili. Raději dbej, aby bližní z toho měli prospěch, než aby ses řídil vlastní zbožností nebo hověl své náklonnosti.“ 
V kapitole 9 s názvem „Obětujme Bohu sebe i všechno co máme, a modleme se za všechny!“ máme příklad obětního smýšlení v této modlitbě: „Pane, tvé je všechno na nebi i na zemi, od broučka v trávě až k orlu v oblacích, od zrnka písku až k serafínu na nebi. Tys všeho nejvyšší pán, tebe vše velebí a chválu tvou hlásá. I já se odevzdávám dnes tobě v oběť dobrovolnou a chci zůstat tvým navěky. Proto celým srdcem svým obětuji tobě, Pane, dnes sám sebe a zaslibuji se ti na věky za služebníka a v oběť věčné chvály. Přijmi mne s touto svatou obětí drahocenného Těla svého, kterou ti dnes obětuji před anděly, neviditelně přítomnými, aby byla ke spáse jak mně, tak veškerému lidu tvému. Pane, na smírný oltář tvůj kladu všechny své hříchy a provinění, jichž jsem se kdy dopustil před tebou a svatými anděly tvými až do této chvíle. Zažehni je všechny a spal je ohněm své lásky, smaž z duše všechny skvrny, očisť mé svědomí od všeliké viny a navrať mi milost, které jsem hříchem pozbyl. Také obětuji tobě všechno, co dobrého maličko mám, abys ty sám vše v Krvi své posvětil a stále zdokonaloval; abys také mne, neužitečného služebníka svého jednou k blaženému konci přivedl. Obětuji ti též všechny záležitosti svých rodičů, přátel i všech svých drahých, jako i těch, kteří mně nebo jiným dobrodiní prokázali pro lásku tvou; rovněž i těch, kteří mne o modlitbu žádali, buďto že v těle svém ještě zde na zemi jsou nebo se z tohoto světa již na věčnost odebrali; aby se všem dostalo pomocné milosti tvé, blažené útěchy tvé, ochrany proti nebezpečí, osvobození od trestů, a aby zbaveni všeho zlého radostně a nadšeně ti díky vzdávali. Obětuji tobě též své prosby a smírné oběti obzvláště za ty, kteří mi v něčem ublížili, mne zarmoutili nebo potupili, škodu nebo zármutek mi způsobili, i za ty, které jsem sám kdy zarmoutil, znepokojil, jimž jsem ublížil nebo je pohoršil slovy nebo skutky, vědomě či nevědomě, abys nám všem vespolek odpustil naše viny i vzájemné urážky. Odstraň, Pane, ze srdcí našich všechno zlé podezřívání, zášť, hněv i různice, a cokoli může zranit lásku a zeslabit bratrskou shodu. Smiluj se, Pane, smiluj se nad námi, kteří tě prosíme o smilování, dej milost těm, kdo ji potřebují, a učiň, ať jsme tak živi, abychom si zasloužili tvé milosti a došli do života věčného.“ 
    Katechismus kardinála Tomáška v kapitole o umučení Páně uvádí sv. Augustina: „Pozoruj Pána Ježíše na kříži: Hlavu má skloněnou, aby tě políbil, ruce rozpjaty, aby tě objal, srdce otevřeno, aby tě ukryl a chránil.“

 

pondělí 2. dubna 2012

Kněžské poslání

    Při zkoumání náboženského života nalezneme i skutečnosti oběti, bohoslužby a kněžství. Jaké kněžství má mít pravé náboženství? Starý zákon o kněžích píše na řadě míst. Vznešenost kněžského poslání je u proroka Malachiáše,  2,7: “Vždyť rty kněze střeží poznání, z jeho úst se vyhledává zákon, neboť on je poslem Hospodina zástupů.“ Tento prorok vysoce oceňující kněžství, je i prorokem majícím pro kněze špatné slova mimořádně přísná, Mal 2,1-2 :“Nuže, kněží, je o vás rozhodnuto takto: „Jestliže neposlechnete a nevezmete si to k srdci, že máte oslavovat mé jméno, praví Hospodin zástupů, stihnu vás kletbou a vaše požehnání prokleji.“ Slova uznání i zavrhnutí jsou blízko sebe v jedné kapitole a ukazují v dobrém i špatném mimořádný význam kněze. 
    O dobře i špatně naplněné kněžské službě se dočítáme na více místech Starého zákona. Tragedií je, když lidé jsou spokojení se špatnými kněžími. O tom čteme u proroka Jeremiáše, 5,31: „Proroci prorokují klamně, kněží vládnou na vlastní pěst a můj lid to má rád. Co však uděláte až nastanou věci poslední?“ 
   První kniha královská, I Král 12,31 popisuje, jak je kněžství deformováno z politických důvodů králem Jarobeámem: „Jarobeám udělal též domy na posvátných návrších a nadělal ze spodiny lidu kněze, kteří nepocházeli z Léviovců.“ 
   U proroka Amosa se setkáváme s knězem, který udá proroka, protože mluví protistátně: „Bételský kněz Amasjáš poslal izraelskému králi Jarobeámovi (je to jiná osoba než Jarobeám z knihy královské) zprávu: „Spikl se proti tobě Amos přímo v izraelském domě. Není možné, aby země snášela všechna jeho slova. Amos totiž říká: Jarobeám zemře mečem a Izrael bude zcela jistě přesídlen ze své země.“ 
   Jak nemoudře jednají ti, kdo mají zodpovědnost a mlčí k nepravosti při výkonu kněžství je v první knize Samuelově,  3,11-13: „Hospodin řekl Samuelovi: „Hle, já učiním v Izraeli něco takového, že bude znít v obou uších každému, kdo o tom uslyší. Onoho dne uvedu na Éliho všechno, co jsem ohlásil jeho domu, od začátku až do konce. Oznámil jsem mu, že jeho dům odsuzuji navěky pro nepravost, o které věděl: Jeho synové přivolávají na sebe zlořečení, on však proti ním nezakročil.“ 
   Osoba nejvýše postavená má největší zodpovědnost a možnost věci ovlivnit. Druhá kniha Makabejská 3,1-2, píše o vzorném veleknězi Oniasovi: „Velekněz Onias byl zbožný a nenáviděl zlo, proto bydlení ve svatém městě bylo veskrze pokojné a zákony byly vzorně zachovávány. On přiměl i krále, aby měli to Místo v úctě a zvelebovali chrám nejvznešenějšími dary; tak Seleukos, král Asie, ze svých vlastních důchodů hradil všechny náklady na obětní služby.“ Zbožnost je jeden z darů Ducha Svatého. V knize II Mak 4,13-17 se popisuje také jak špatný velekněz strhá do záhuby kněžstvo i celý národ: „Bylo to vinou nezměrné Jásonovy zvrhlosti, že se tak rozmohl helénismus a nabylo vrchu cizáctví, vždyť to nebyl velekněz, ale bezbožník! Proto ani kněží nebyli horliví v službách u oltáře, ale měli na mysli novoty. Oběti zanedbávali, protože spěchali, aby se mohli na cvičišti účastnit bezbožného závodění v hodu diskem. To, čeho si vážili otcové, pokládali za nic, nade všecko jim byly helénské pocty. Jejich vinou je stihlo zlé neštěstí, protože ti, po jejichž způsobu života bažili a jež ve všem napodobovali, stali se jejich nepřáteli a trýzniteli. Vždyť neúcta k Božím zákonům se nevyplácí, jak se v pravý čas ukáže.“ 
   Úvahám nad Ježíšem Kristem knězem se věnuje především list Židům v kapitolách 4-5, 7-8. Je označen jako velekněz dokonalý. Na jeho kněžství má účast člověk křtem. Křestní kněžství zavazuje k životu pro hodnoty Boží. Od tohoto kněžství se podstatně liší kněžství svátostné. Svátostným kněžstvím je kněz skrze vkládání rukou napojen na apoštoly. Právoplatně je kněz svěcen biskupem. K zaručení jistoty apoštolské posloupnosti je biskup svěcen nejméně třemi biskupy. Tím je zajištěna pravost kněžského poslání. Svátostné kněžství podstatně odlišené od křtu i navázané na křest má tři stupně – jáhen, kněz a biskup.  
   Sv. Mikuláš z Flüe( + 1487), před protestantismem s odstraněním svátostného kněžství učil: "Ctěte kněze, i kdyby nehodně žili, neboť čistá voda studniční zůstane táž, ať teče rourami měděnými nebo zlatými. Buďte oddáni Církvi katolické, nedejte se mást a klamat novotami a bludy, jež v této době se rozšiřují. Po mé smrti nastane v křesťanstvu bouře.“ 
   Hlasy volající po obnově kněžství zaznívají například skrze P.Otavio Micheliniho. Pod názvem „Ježíšova poselství“ jsou zveřejňována v týdeníku Světlo. V čísle 13/2012 je v 35 pokračování toto: „Synu, můj Náměstek na zemi zná a sleduje rostoucí morální rozklad mého mystického Těla a velmi tím trpí. Trpí, protože mnoho kněží a nejeden biskup nechtějí slyšet jeho četné výzvy k víře, opravdové zbožnosti, jedinému prameni duchovní plodnosti.“ Toto by nemuselo zaznívat, kdyby byl naplněn II. Vatikánský koncil, který v Dekretu o kněžské službě, článek 2, učí: „Cílem tedy, který kněží mají dosáhnout svou službou a svým životem, je oslava Boha Otce v Kristu. Tato oslava spočívá v tom, že lidé přijmou dílo Boží dokonané v Kristu vědomě, svobodně a vděčně, a celým životem je projevují.“