středa 28. září 2011

Ocenění svatého Václava

         Boleslav cenil svého bratra Václava tak málo, že jej zabil. Václav cenil vše podle křesťanské víry a podle ní byl oceněn uznáním svatosti života.  Je-li toto  ocenění oprávněné, tak je nemůže nikdo z lidí zvrátit i kdyby chtěl. Toto ocenění  nemůže  pro sebe získat nikdo ani neoprávněně, i kdyby chtěl. Naplňuje se tak jedna základní pravda víry: „Bůh je nejvýš spravedlivý – dobré odměňuje a zlé trestá.“ Nejlepším cenitelem je znalec; šití dokáže ocenit dobrá švadlena, hru na varhany dobrý varhaník a světce světec.      
         Svatý Alfons z Liguori zemřel v roce 1787 v Nocera dei Pagani blízko Neapole. Byl od české země hodně vzdálen prostorem a byl hodně vzdálen časem i od sv. Václava, který zemřel roku 929. Přesto ve své knize doporučující úctu k Nejsvětější svátosti vysoce ocenil svatého Václava: „V úctě k Nejsvětější svátosti vyniká zvláště svatý Václav. Tak veliká byla láska svatého knížete k Ježíši, že nejen sám vybíral nejlepší obilí a hrozny k přípravě svátostných způsob, ale rovněž pilně navštěvoval kostely, kde dlel Kristus v oltářní svátosti, a to i v noci a v zimě. Jeho čistá duše byla tak zanícena božskou láskou, že tento žár vyzařoval i navenek. Legenda vypravuje, že Václavovu služebníkovi, doprovázejícímu knížete na takové cestě v zimě a nočním chladu, zábly nohy od sněhu, že nemohl dál. Světec mu řekl, aby kráčel v jeho stopách; od této chvíle necítil služebník více chladu.“ 
         Ve stopách sv. Alfonse z Liguori a svatého Václava kráčeli dva světci z řad kongregace redeptoristů, které sv. Algons z L. založil: sv. Jan Nepomuk Neumann a Klement Hofbauer. Sv. Jan Nepomuk založil v Americe 80 kostelů a 100 škol. Tento apoštolát byl spojen  se 40 hodinovými adoracemi, které organizoval. Sv. Klement Hofbaur v tísni poklekl před svatostánkem a klepal na něj.   Nevypadal by stav katolické Církve jinak, kdyby zde bylo více naléhavých adorátorů?  Smírná adorace jako protiváha všeho protikřesťanského je správná cesta, z níž nás může odrazovat mimo jiné chlad náboženské lhostejnosti. Prosme: svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím!


 
Lebka sv. Václava
                                                                                          
                                                                          










          

                                                                                                        
                                                                                                                             


















        








sobota 24. září 2011

Četba bible jeruzalémské

         Při četbě „Jeruzalémské bible“(vydané r.2009)  již v první knize Geneze ve 14.kapitole o boji devíti králů a osvobození zajatého Lota Abrahamem najdeme v poznámkách: „A je historicky nemožné, že by Alam kdykoli vládl nad městy na jih  od Mrtvého moře…Vyprávění chtělo napojit Abraháma na „velké“ dějiny a dodat jeho postavě aureoli vojenské slávy.“ 
      Jaký charakter má potom setkání s Melchizedechem, které po bitvě ve 14 kap. Gn následuje? Je-li bitva výmysl, pak děkování Melchizedecha nemá smysl anebo snižuje jeho hodnotu. Uvedená vysvětlivka neplní požadavek konstituce  Dei verbum II.Vatikánského koncilu č.12:  „…pečlivě přihlížet k obsahu a jednotě celého Písma a přitom mít na zřeteli živou tradici celé Církve a analogii víry“, protože  další místa  bible představují Melchizedecha jinak, než ukazuje výše uvedená výkladová poznámka. Kniha Ester(4,17) má ve čtení modlitby Církve(29.týden, středa) znění, které není v jeruzalémské bibli: „Z knih svých předků jsem slyšela číst Pane, že jsi Abrahámovi a jeho třem stům osmnácti mužům dal zvítězit na devíti králi.“    Žalm 110 má slova: „Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova“. Ten, kdo opouští kněžství by mohl říci, že tato slova nemohou chtít trvalou platnost a závazek, ale vysvětlení podle poznámek ke Gn 14 kap. Jeruzalémské bible! Vývody, které činí apoštol Pavel ve třech kapitolách(5-7) listu Židům předpokládají, že události 14 kap. Gn jsou pevnou historickou realitou a ne smyšlenkou. 
      Dei verbum č. 23 vybízí ke studiu východních a západních otců a liturgie. Modlitba římského kánonu se odvolává na Melchizedecha: „přijmi tuto oběť…jako oběť svého kněze Melchizedecha…“ Výše uvedená poznámka „vědecké“ jeruzalémské bible toto modlení znehodnocuje a je v rozporu se zásadou lex orandi – lex credendi, zákon modlitby je zákonem víry. Tuto negativní osobní zkušenost uděláme při četbě jedné kapitoly ze Starého zákona  po 14 dnech četby.
     Tridentský koncil v dekretu o vydávání a užívání svatých Písem učí: "Pro potlačení opovážlivců Synod rozhoduje, aby ve věcech víry a mravů patřících ke stavbě křesťanské nauky nikdo nenakládal se svatým Písmem podle vlastního chápání proti tomu smyslu, kterého se držela a drží svatá matka Církev, jíž patří soud o pravém smyslu a výkladu Písem, ani se neodvažoval vykládat Písmo svaté proti jednomyslnému konsensu církevních otců vedený pouze svým vlastním důvtipem, i kdyby takové výklady neměl v úmyslu nikdy zveřejnit. Ti, kdo se proti tomu proviní, budou svými ordináři označeni a potrestáni zákonnými tresty."


neděle 18. září 2011

Příklad Matky Boží

Panna Maria Fatimská

   Podle svátků Panny Marie jsou i názvy kostelů: Neposkvrněného Početí, Narození Panny Marie, Navštívení Panny Marie, Panny Marie Bolestné, Panny Marie Nanebevzaté. Kostely i svátky tak sledují celý život    Panny Marie od jejího příchodu na svět, kde životem nebe žila, až po odchod ze země do nebe, kde žije zemí ve smyslu zájmu o náš duchovní růst a pokrok. Putování na mariánská místa prohlubuje vztah ke Kristu a kromě této pouti je důležitější snaha duchovně putovat každý den pod ochranou Panny Marie. Není bezpečnější autentické katolické cesty.
    Kde upadá úcta mariánská, tam upadá vztah ke Kristu při bohoslužbě i v životě. Liturgické zmatky vznikly v hlavách lidí, co se svým myšlením a životem odchýlili od příkladu Matky Boží. Víra Panny Marie je pravá a pravověrnost je rysem toho, kdo ctí správně Bohorodičku. S tím, jak děti neprožívají mariánskou úctu při májové či modlitbě růžence jde ruku v ruce odklon od bohoslužby.
    Ten, kdo se modlí upřímně růženec využívá mocný prostředek k dobrému prožití mše svaté. V desátku „kterého jsi Panno v chrámě nalezla“ máme příklad cesty do kostela, která není turistikou anebo kulturní záležitostí, ale službou Bohu i lidem v souladu s Desaterem. Při jednom chrámu v Izraeli za doby Panny Marie byla povinnost jít na bohoslužby jen 3x za rok a jen pro muže(Dt 16,16). Panna Maria tudíž nešla z povinnosti, ale ze zbožnosti a snahy konat víc než povinnost. Při zjevení v La Saletě pláče Panna Maria hlavně nad tím, že lidé berou jméno Boží nadarmo a neplní ani povinnost světit neděli. Jak daleko jsou od tohoto správného pohledu ti, kdo jsou schopni říci o pokřtěném katolickém křesťanu: „Hlavně, že jde aspoň na ty vánoce do kostela.“ Chování Panny Marie je upřímné a niterné a má i patřičný výraz ve vnější formě jako oblečení. Lidé ve svých záležitostech rádi využívají protekce – pomoc.
    Příkladem hledání protekce-pomoci je tento východní hymnus: „Přijmi, nejblaženější, přečistá Paní a Vládkyně, Bohorodičko, tyto vznešené dary, které patří jedině tobě, od nás, tvých nehodných služebníků. Ty jsi vyvolená ze všech pokolení, svojí vznešeností převyšuješ všechno nebeské a pozemské tvorstvo, vždyť skrze tebe k nám sestoupil Pán zástupů. Tvým prostřednictvím jsme poznali Božího Syna a mohli jsme přijmout jeho přesvaté tělo a přečistou krev. Proto jsi blažená z pokolení do pokolení, od Boha požehnaná. Jasnější jsi jako cherubíni a vznešenější než serafíni. A nyní, přesvatá starostlivá Bohorodičko, nepřestaň za nás ustavičně orodovat i když jsme jen tvými nehodnými služebníky, abychom byli zbaveni zla a soužení a ochraňuj nás slabé od všech jedovatých mámení démonů. Pomoz nám vytrvat v dobrém až do konce, aby jsme byli spaseni s tvojí pomocí a abychom oslavovali, chválili, velebili, dobrořečili a klaněli se v Trojici jedinému Bohu a Stvořiteli všeho nyní i vždycky i navěky věků.“                                                            Panna Maria je Orodovnicí, Prostřednicí a Spoluvykupitelkou a to je i křesťanský úkol v souladu se základní pravdou víry „milosti Boží je ke spáse nevyhnutelně potřeba“: přimlouvat se za bloudící a ve hříchu žijící lidi, chtít být prostředníkem Boží milosti a napomáhat růstu Božího království. Alespoň belhat se touto správnou cestou je lepší než spěch po cestách špatných.                                                                

 Sv.Tomáš Akvinský v Summě teologické III, 27 napsal: "Blažená Panna se nedopustila žádného skutkového hříchu, ani smrtelného ani všedního, aby se tak na ní naplnilo, co píše Velepíseň 4: "Celá jsi krásná, přítelkyně má a poskvrny není na tobě."                                                                                                      
Tridentský koncil potvrzuje, že Panna Maria nemá přirozenost narušenou dědičným hříchem a tudíž je vzorem čistého lidství: "Přesto však tentýž posvátný koncil prohlašuje, že nemá v úmyslu zahrnout do tohoto dekretu pojednávajícího o dědičném hříchu blahoslavenou a neposkvrněnou Bohorodičku Pannu Marii, a že mají být zachovány nařízení papeže Sixta IV. blahé paměti pod hrozbou trestů, které jeho nařízení obsahují a tímto koncilem jsou obnoveny."

sobota 10. září 2011

Průběh liturgických změn

       Jeden z předních organizátorů liturgických změn v brněnské diecézi a naší zemi Ladislav Simajchl v rozhovorech s Pavlem Vrbatským v knize „Vzpomínky 2002“ v kapitole koncil o liturgii říká: „Neustále jsme trpěli spěchem“. Toto krátké a jasné svědectví je samo o sobě důvodem k zděšení. II. Vatikánský koncil totiž v konstituci o liturgii nevybízí ke spěchu, ale důkladné rozvaze v čl. 23: „Aby se zachovala zdravá tradice a přesto se otevřela cesta k oprávněnému pokroku, má každé úpravě liturgie předcházet důkladné teoretické zkoumání z hlediska teologického, historického a pastoračního.“ 
     O překotnosti liturgických změn mi vyprávěl   Josef Hinterhölzer, mimo jiné tajně svěcený biskup. V kněžském domově na Moravci má čas  svojí zdravou myslí věci  promýšlet. V  roce 2011 měl 96 roků. Při jedné návštěvě ukázal na  katechismus a řekl: “Toto všechno jsem měl lidem říci a nebylo to tak; tady si alespoň mohu uvědomit potřebu prosit o Boží milosrdenství a připravit se na Boží soud.“ Uvědomoval si, že málo budoval v srdcích lidí Boží království a přespříliš si všímal vnějších věcí. Proto  řekl: „My(kněží mé generace) jsme toho mnoho pokazili“. O liturgické reformě řekl: „Bylo to, jak socialistické závazky v zemědělství. Některé družstvo ohlásilo, že zvedne dojivost krav a ostatní se přidávali, nikdo nechtěl být poslední. Podobně se pan děkan  ptal při setkání kněží, jak probíhá liturgická reforma a nikdo nechtěl být pozadu; kněží hlásili: já už mám  první etapu; já začínám druhou…“ Sám dodal: „Jsem rád, že jsem kostel v Jamném moc nepředělal. Kdyby to chtěl někdo vracet zpátky nedalo by mu to moc práce“. Čtenáři těchto slov se mohou rozpomenout nebo přeptat, jak to bylo v místech, kde žijí a najdou tam předpokládám něco čím se chlubit nelze. Tvrdit, že je to dílo Ducha Svatého je urážka pravdy, krásy a dobra.
       Církevní tajemník nedovolil  učit náboženství v některých ročnících,  duchovní cvičení pro laiky,  průvod Božího těla apod. a přesto dovoloval liturgické úpravy, dokonce na ně dal i slušné peníze… Proč komunisté neměli strach z liturgických úprav, ale dokonce je podporovali? Co od toho čekali? Na rozdíl od kněží a jiných  nepravých odborníků škodu a znejistění ve věcech víry, nikoli nové jaro Církve…Např. stejná  socha po liturgické úpravě skončila ve farním skladišti (depositáři) a  v sousední farnosti zůstala, a tak vzniká  otázka: „Proč v jedné farnosti dělali koncil tak, že stejnou sochu z kostela odstraní a v sousední farnosti ji ponechají?“ A to je asi to, co si uvědomovali komunisté: Necháme je předělat kostely uvnitř a toto různorodé předělání přinese zmatek v myslích lidí. Na Západě tyto úpravy proběhly i bez svolení komunistů, ale s podobným výsledkem. V Holandsku, kde se věci měnili nejdivočeji, jsou dnes z kostelů i obchodní domy. Pán Ježíš říká: „Poznáte je po ovoci.“  Např.bohoslužebná roucha, které měl dříve kněz při bohoslužbě,  po stránce umu a práce, konané většinou řeholními sestrami s modlitbou, vysoko převyšují současné liturgické oděvy, které ušije téměř každý, kdo šije na šicím stroji a chybí při této práci i modlitba.       
      Úpravy kostelů po II. Vatikánském koncilu často ve větší či menší míře mění katolický kostel směrem k protestantismu. Protestanté zavedli místo oltářů stoly, odstraňovaly obrazy a sochy,  přijímání Eucharistie vkleče nahradili způsobem vestoje a na ruku, při chybějícím svátostném kněžství není oddělen v kostele presbytář mřížkou.  Přesvědčení o reformě   je mylné, jde-li ve skutečnosti o deformací. I z dějin víme, jak byly kostely „reformovány“(zdeformovány) protestanty a jak  protestanti kalvinského směru „reformovaly“ kostely lutheránské. 
       Mít všechno za každou cenu jinak a nedbát na své předky neboli tradici, je podstata modernismu, o němž sv. Pius X., encyklika Pascendi Dominici gregis napsal: „ Zapomene-li laik nebo kněz na základní příkaz katolického náboženství, který nám ukládá zapřít sama sebe a následovat Krista a nevytrhne-li ze svého srdce pýchu, je zralý pro modernismus.“ 


sobota 3. září 2011

Latina je závazná

        Odborníkem na latinu byl na II. Vatikánském koncilu kardinál Stickler, který v Aigen, 26. 8. 1997 při setkání  kněží sděloval své vzpomínky a zkušenosti koncilního poradce liturgické komise takto: „V této souvislosti je třeba uvést i další důležitý prvek, kdy došlo nejen k mylnému pochopení ustanovení koncilu, ale i k jeho úplnému popření: kultovní jazyk. Mohu v této záležitosti argumentovat, protože jsem na základě svých osobních zkušeností s tímto  tématem důvěrně obeznámen. Byl jsem jako expert komise pro semináře pověřen relací o latinském jazyce. Byla vytvořena stručně a krátce, a po zralé diskusi byla uvedena do formy, která odpovídala přáním všech členů a byla připravena k předložení v koncilní aule. A tu došlo k neočekávané události: papež Jan XXIII. slavnostně na svatopetrském oltáři podepsal apoštolský list Veterum Sapientia, který, podle názoru komise, učinil prohlášení o latinském jazyce v církvi nadbytečným. V tomto listu, byl vyjádřen nejen význam latiny v liturgii, ale i ve všech oblastech života církve. Když později se v koncilní aule po několik dní diskutovalo o funkci latiny, sledoval jsem pozorně tuto diskusi a také jak se odrazila v konečných formulacích Konstituce o liturgii.  Dobře si pamatuji, jak po několika radikálních návrzích, jeden sicilský biskup povstal a otce zapřísahal, aby v tomto bodě zachovali obezřetnost a rozumnost, protože jinak by se nakonec dospělo i k tomu, že by se celá mše sloužila v lidovém jazyce. Po tomto varování propukl v koncilní aule bujarý smích.    Proto nemohu pochopit, jak Mons. Bugnini mohl později tvrdit, ve svých r. 1983 uveřejněných pamětech, že radikální a celkový přechod od zavedeného latinského kultovního jazyka k lidovému jazyku, byl koncilem prakticky potvrzen jako pastorační nezbytnost /cituji z italského orig.  Str. 108 – 121/. Mohu naopak dosvědčit, že formulace koncilní konstituce, týkající se této otázky, jak ve všeobecné části /čl. 36/, jak v ustanoveních týkajících se mše /čl. 54/ byla v konečné diskusi koncilních otců téměř jednohlasně přijata a to 2152 hlasy pro a pouhým 4 hlasy proti. Při zpracování tradice, která se tohoto tématu týkala, jsem si uvědomil, že zde byl vždy jednomyslný souhlas, a to až do doby Jana XXIII..“    
            Zmíněný mons. Bugnini je tvůrcem misálu, který podepsal Pavel VI. Pokud jde o to, co tvrdil o latině, tak se mohl zeptat, jak to na koncilu bylo, aby nešířil mylné informace. V článku konstituce o liturgii čl.54. je stanoveno: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Neměli bychom plakat nad tím, že  za 40 let misálu Pavla VI. vznikla tradice mše svaté pouze v národním jazyce, ačkoli na koncilu se tomuto zúčastění delegáti smáli?
          V knize kardinála Ratzingera O víře dnes v části bohoslužebný jazyk čteme: „…právě oblast liturgie jak v pracích odborníků, tak v konkrétních případech jejího užívání „příkladem, na kterém je nejlépe vidět, jak dalece jsou od sebe vzdáleny skutečné protokolární texty II. Vaticana a způsoby, jak se někdy vykládaly a aplikovaly.“ 
        Nová jazyková tradice pouze národních jazyků je předkládána spolu s dalšími věcmi jako duch koncilu. Když jsem dělal průzkum, kolik lidí přečetlo alespoň něco z dokumentů II. Vatikánského koncilu, tak mezi lidmi přítomnými v katolickém kostele to byl tak jeden ze sta.  Z bohoslovců a kněží  přečetl všechny dokumenty II. Vatikánského koncilu tak 1 z deseti. Tato neznalost není neznalostí o níž platí „nevědomost hříchu nečiní“ a dává možnost takových řečí jako psal  zmíněný Bugnini a jiní, kteří tvrdí vyložené nepravdy nebo lži. Pokud kněz  zvolí ve mši svaté  latinská slova a bude stát jak se říká „zády k lidu“ je předpoklad poukazování na to, že je to proti koncilu. Je třeba se pevně postavit a trvat na tom, že to je v souladu se skutečnými texty koncilu a odmítat bludné odlišnosti, tzv.ducha koncilu  a   zmatení lidí.  Zabydlenost těchto názorů je dána propagandou. Známe tezi propagandy: „Stokrát opakovaná lež se stane pravdou.“
         Pozornost latině jako malé věci odpovídá evangeliu, kde nás náš Spasitel poučuje,  kdo je věrný v maličkostech je věrný i ve velkém(Lk 12,10). Již papež Hadrián sv. Cyrilovi a Metodějovi při povolení slovanské bohoslužby přikázal zachování latiny v slovanské bohoslužbě a toto povolení spojil s celkovým křesťanským stylem života a  napsal: „Neboť víra bez skutků je mrtvá a klamou se ti, kdo myslí, že znají Boha, ale svými skutky se od něho odvracejí.“ Sv. F.Saleský poučoval své věřící: „Modlete se latinské modlitby: Pater, Ave, Credo, je to prostředek být úzce spojen s církví římskou, která se modlí tímto jazykem.“ Dobří římskokatolíci nepohrdají latinou a dokáží poukázat na to, že mládež poslouchá rock většinou anglicky a přesto je zde ovoce různých hříchů, i když písním nerozumí. Podobně je schopen i latinský jazyk u člověka milujícího Boha vést k dobrému ovoci. Kardinál Tomáš v roce 1968 v katechismu vydaném 3 roky po skončení II.VK  mluví o současném užívání jazyka národního a latinského v bohoslužbě takto č.143:  „Při mši svaté je v obřadu římském řeč latinská. Mezi různými národy se používá řeč mezinárodní. Podobně i Církev má svou řeč mezinárodní, a tou je latina. Podstatné části mše sv.(kánon – neměnná část od „Svatý, svatý“ až k „Per ipsum“) se kněz modlí latinsky. Latina je jazykem mrtvým. Žádný národ jím totiž nemluví. Všechny národy se musejí tomuto jazyku učit, a proto není žárlivosti pro používání latinského jazyka. Jedním jazykem se naznačuje, posiluje a utvrzuje jednota Církve na celém světě. Tím se také naznačuje, že jsou v naší víře tajemství. Tento jazyka se již nemění, kdežto všechny živé jazyky se stále vyvíjejí a mění. Proto mohou zůstat slova posvátných obřadních knih stále táž i po mnoho staletí.“

Čelem k východu

     Při  otázce kam se má kněz obracet s modlitbou při mši svaté je odpověď: K Bohu.  Po vydání misálu Pavla VI. převládl postoj kněze čelem k lidem a před tím  směrem k Východ jak  jsou kostely orientovány. Naši předkové nemluvili o tom, kam je kněz zády, ale mluvili o tom, že jsou s ním čelem k východu. Na zemi jsme poutníky a od toho, kdo vede poutníky nečekáme že je obrácen čelem k ostatním. I při pouti autobusem pouze hloupý člověk naříká, že řidič autobusu nás veze obrácen zády k lidu.
        Svatý Cyril měl za svého učitele sv. Řehoře Naziánského a jeho nejlepší přítel, učitel Církve, po němž se nazývá jedna liturgie, sv. Basil v knize o Duchu Sv.27 učí o obrácení všech jedním směrem na východ: „Např. všichni zříme k východu v čas modliteb, avšak nemnozí víme, že tím hledáme dávnou rajskou vlast, kterou zasadil Bůh v Edenu na východě.“
Další doklady modlitby směrem k východu snižované označením zády k lidu:
Apoštolové tedy nařídili, že je třeba se modlit k východu, neboť jako blesk vyšlehne od východu a zazáří až na západ, tak to bude i s příchodem Syna člověka (Addaiovi didascalia)
A je nezbytné se modlit k východu, neboť je psáno: království země, zpívejte Bohu, zapějte žalmy panovníku, tomu, jenž jezdí po nebi k východu 
(Didascalia apostolorum)
My se nemodlíme obráceni k východu povrchně nebo náhodou…Tato apoštolská tradice není psaná. Mnoho z toho, co nám bylo předáno skrze tradici, není napsáno (sv. Jan D., O pravé víře IV)
Obraťte svou pozornost k východu (liturgie sv. Marka)
Jsou čtyři světové strany: sever, jih, východ a západ. Mělo by být hned jasné, že směr k vycházejícímu slunci samozřejmě naznačuje, že bychom se měli modlit směr na tuto stranu (Origenes, O modlitbě)
Sv. Augustin v díle O slovech Páně: „Volá tě Východ, to je Kristus a ty dbáš Západu, to je člověka smrtelného a schopného omylu.“ V souladu s tím lze dodat: Volá tě Kristus, abys byl obrácen čelem k Bohu a ty voláš po obrácení čelem k člověku, oltáři čelem k lidem smrtelným a schopných omylu a nevidíš, jak měníš bohoslužbu s oslavou Boha a na lidoslužbu s oslavou sebe
 II. Vatikánský koncil (a žádný pokoncilní předpis) nepřikázal oltáře čelem k lidu a kněze k tomuto postoji u oltáře nezavazuje.Těm, kdo tvrdí, že oltáře čelem k lidu chtěl koncil klidně řekněme, aby nám ukázali na příslušné místo, kde je to možné najít.
  http://1.bp.blogspot.com/_u08HjOntYE0/RmZ4a2SVvqI/AAAAAAAAADM/dCX5r77h1zA/s320/Elevatio.jpg

pátek 2. září 2011

Eucharistie

Když jsi přijal Tělo a Krev Páně, chraň jazyk a ústa přede vší úhonou (Afraat)

To konejte na mou památku. K tomu si připomeňme dvě věci. Za prvé: příkaz slavit Eucharistii, to je naznačeno slovy: To konejte. A za druhé: je to památka na Pána vydávajícího se pro nás na smrt. Říká tedy: To konejte. Nelze přikázat nic užitečnějšího, nemohlo být přikázáno nic líbeznějšího, nic prospěšnějšího k spáse, ani co by si víc zasloužilo lásku, nic, co by se víc podobalo věčnému životu (sv. Albert V, komentář k Lk evang.)

Při svátostných obětováních ať jsou podávány k oběti jenom chléb a víno  smíšené s vodou (papež Alexander)
Nemá se obětovat v kalichu Páně ani pouhé víno, ani pouhá voda, nýbrž obojí smíšené, protože se čte, že obojí vyteklo z boku Kristova při jeho utrpení 
(papež Alexander )
Nemůže být větší oběť nad tělo a krev Kristovu   (papež Alexander )

Mezi všemi pobožnostmi je tato, totiž klanět se svátostnému Ježíši, hned první po svátostech, Bohu nejdražší a nám nejužitečnější
(sv. Alfons z L., Visite al SS.Sacramento ed a Maria Santissima)
Sv. Jan D. vypravuje, že Ježíš sám podal jí (Marii) své přesvaté Tělo na cestu a mile řekl: „Přijmi Matko má z mých rukou Tělo mé, které jsi mi dala.“ A když Matka s největší láskou toto poslední přijímání přijala, vroucně pronesla poslední slova: „V ruce tvé, Synu, poroučím svého ducha, poroučím ti duši, kterou tvá dobrota stvořila, od prvního počátku velikými milostmi obohatila a obzvláštní předností vší skvrny hříchu uchránila. Poroučím ti své tělo, z kterého jsi tělo a krev ráčil přijmout. Poroučím ti také tyto milé dítky své (svaté učedníky okolo stojící) v žalosti nad mým nynějším odchodem, potěš je ty, který je více miluješ než já, požehnej a posilni je, aby k tvé cti vykonali veliké věci 
(sv. Alfons L., O nanebevzetí P. Marie)
Tehdy byly dle slov Arnolda z Chartes dva oltáře na hoře Kalvarii, na nichž dvě veliké oběti byly obětovány: jeden na těle Ježíše Krista, druhý v srdci Panny Marie. Více se mi však líbí slova sv. Bonaventury, jenž tam pouze jeden oltář spatřuje tj. pouze kříž Synův, na kterém s obětí  Beránka Božího spolu i Matka byla obětována a touto otázkou oslovuje P. Marii: „Paní, kde stojíš? Snad vedle kříže? Nikoli, tebe trýzní se Synem na kříži ( O bolestech P. Marie)
Zde se poněkud odchylme. Maria zanechává své srdce v hrobě u Ježíše, jediného svého pokladu podle slov: Kde je váš poklad, tam je i vaše srdce(Lk 12,34). Kde asi jsme my pochovali své srdce? Snad v tvorech anebo v blátě pozemském? Proč ne u Ježíše, jenž ač na nebesa vstoupil, u nás ráčil zůstat, nikoli mrtvý, ale živý v nejsvětější Svátosti oltářní, aby srdce naše u sebe měl a zcela byla jeho 
( O bolestech P. Marie)
A Maria zjevila, jak ctihod. Crasset vypravuje, jedné svaté duši, že se jí nezavděčíme příjemnější obětí jako (hodným) přijímáním. Poněvadž Ježíš Kristus v duších, které nejsvětější svátost jeho (hodně) přijímají, ovoce svého přehořkého umučení sbírá, zdá se, že Panna Maria ničeho si toužebněji nežádá, leč aby její sluhové (hodně) přijímali a říká: „Pojďte, jezte chléb můj a pijte víno, které jsem vám smísila“ (Přísl. 9,5)
(sv. Alfons L., Pobožnosti k uctění Rodičky Boží)

Co jiného je oltář, než obraz Kristova těla?... Oltář je obrazem těla Kristova a Kristovo tělo je na oltáři (sv. Ambrož, O svátostech 5)
Vědomí mnoha hříchů mě skličuje, přesto však doufám v tvé nezměrné slitování. Shlédni tedy na mně očima svého milosrdenství, Pane Ježíši, věčný Králi 
(sv. Ambrož, z přípravné modlitby ke mši sv.)
Uvaž nyní, zda je vznešenější chléb andělů nebo Kristovo Tělo, které je vskutku životodárným tělem. Mana byla z nebe, ono však nebe převyšuje. Mana byla z nebe, ono je od samého Pána nebes. Mana podléhala zkáze, jestliže se uchovala na druhý den, ono nepodléhá žádnému porušení, a kdo z něho jí se zbožností, také nepozná  porušení...Když tedy Kristovo slovo z ničeho mohlo udělat něco, co tu předtím nebylo, jak by nemohlo změnit to, co tu je, v něco, čím to nebylo? Je přece snazší věcem jejich přirozenost změnit než jim novou stvořit
Což předcházel narození Pána Ježíše z Marie přirozený úkon? Podle přirozeného řádu rodí žena ze spojení s mužem. Je tedy jasné, že Panna porodila mimo řád přírody. A právě toto Tělo, které zpřítomňujeme, je z Panny. Proč tady u Kristova Těla hledáš přirozený řád, když mimo řád přírody bylo samo narození Pána Ježíše z Panny? A bylo to pravé Kristovo tělo, které bylo ukřižováno a pohřbeno, a tak máme opravdu svátost onoho Těla...Sám Pán Ježíš volá: Toto je mé Tělo. Než vysloví slovo požehnání, jmenuje jinou způsobu, ale po posvěcení mluví o Těle. Dále sám říká, že je to jeho krev. Před posvěcením se to nazývá jinak, po posvěcení se to jmenuje krev. A ty říkáš:“Amen“, to znamená: „Je to skutečně tak“. To co mluví ústa, ať uvnitř vyznává duch. Co se ozývá v řeči, ať cítí také srdce... V této svátosti je Kristus, protože je tu Kristovo Tělo. Není to tedy pokrm pro tělo, ale pro duši...Neboť Boží Tělo je tělo duchovní a Kristovo Tělo je tělem Božího Ducha, protože Kristus je duch                   (sv. Ambrož, O svátostech)
Kdykoliv totiž jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně(1 Kor 11,26). Zvěstujeme-li smrt, zvěstujeme odpuštění hříchů. Jestliže pokaždé, když se prolévá jeho krev, prolévá se na odpuštění hříchů, musím ji vždycky přijímat, protože mi vždycky odpouští hříchy. Já, který hřeším, musím stále užívat léku     
( O svátostech IV)
Slovo Krista vykonává tuto svátost. Která slovo Krista? To, jímž bylo všechno učiněno. Přikázal Pán, byla učiněna nebesa a země 
Posvěcení se děje slovy a řečí Pána Ježíše, neboť vším ostatním, co se říká, vzdává se chvála Bohu, předesílá se prosba za lid, za krále, za ostatní. Když však dojde k vykonání velebné svátosti, neužívá již kněz svých řečí, nýbrž slov Krista. Tedy slovo Kristovo působí tuto svátost
Nejde o prvek vytvořený přírodou, nýbrž o podstatu způsobenou slovy proměňování, a účinnost proměňování je větší než přírodní účinnost, protože následkem proměňování se změní přirozenost...Kristovo slovo, jež mohlo stvořit z ničeho to, co  dosud neexistovalo, nemůže snad přeměnit v jinou podstatu to, co už existuje? Dát novou přirozenost věcem není menší skutek, než ji přeměnit  
Ačkoli se vidí podoba chleba a vína, přece se nesmí věřit po proměnění nic než tělo a krev Krista (sv. Ambrož, O svátostech)

Nikdo ať nejí toto Tělo, dokud se mu dříve nepoklonil (sv. Augustin o úctě před přijetím Eucharistie)
To je tedy ta večerní oběť: utrpení Páně, Kristův kříž, spasitelná krvavá oběť, celopal milý Bohu. A tuto večerní oběť učinil Pán ve svém vzkříšení obětí jitřní. Upřímná modlitba vytrysklá z věřícího srdce stoupá tudíž vzhůru jako zápalná oběť na svatém oltáři      (k žalmu 140)
V Církvi katolické při tajemství těla krve Páně nevykonává dobrý nic většího a nic menšího špatný kněz, protože se nevykonává ze zásluhy posvěcujícího, nýbrž ze slova Stvořitelova a ze síly Ducha Svatého  ( O těle Páně)
Jste-li tělo Kristovo a jeho údy, je na oltáři Páně předkládáno vaše tajemství a vy přijímáte své tajemství. Odpovídáte ´Amen´(„Ano, tak tomu je!“) na to, co přijímáte, a touto svou odpovědí to podepisujete. Vždyť se ti říká:´Tělo Kristovo´, a ty odpovídáš:´Amen´. Buď tedy údem Kristovým, aby tvé Amen bylo upřímné      (Sermo 272)
Toho, kdo naslouchá, nebo přesněji toho, kdo poslouchá, činí láska vskutku novým. Ne ovšem každá láska, ale jen taková, jakou Pán odlišuje od tělesné, když dodává: tak, jak jsem miloval vás...Neboť tehdy, až Bůh bude všechno ve všem, všechny touhy pominou. Kéž nám tuto lásku dá sám ten, jenž praví: Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy       (k Janovu evangeliu)
Nezůstáváš-li v Kristu a nepožíváš-li v sobě duchovně jeho tělo a nepiješ jeho krev, pak i když tělesně a viditelně požíváš svátost Těla a Krve Kristova, jíš a piješ svátost takového významu spíše k svému soudu, protože ses opovážil jako nečistý přistoupit ke Kristovým svátostem (k Janovu evangeliu)
Vaši otcové jedli na poušti manu a zemřeli (Jan 6,49)sv. Augustin:
Nebraň rozdavač tučným země, to je hříšníkům, jíst u stolu Páně
Bezpečně přistup, chléb je to, ne jed (k Janovu evang.)
Ó, svátosti zbožnosti! Ó, znamení jednoty! Ó, pouto lásky (k Janovu evangeliu)
Což nebyl Kristus Pán jednou na kříži zabit? A přece bývá opět zabit v nejsvětější Svátosti, každého dne a za všechny národy(k žalmu 58)
Kolik je těch, kdo z oltáře přijímají a umírají, a umírají právě tím, že přijímají! Vždyť Pánova skýva nebyla pro Jidáše jedem, a přece ji přijal. Když ji přijal, vstoupil do něho nepřítel – ne proto, že by přijal něco špatného, ale protože špatně přijímal dobré. Hleď tedy, abys duchovně jedl nebeský chléb a k oltáři přinášel nevinnost. Varuj se toho, aby hříchy, třebas byly každodenní, nebyly smrtelné.
Jednou byl Kristus sám v sobě obětován, a přece se denně obětuje ve svátosti (sv. Augustin, kniha Výroků Prospera)
 „Tělo mé je opravdu pokrm(Jan 6,55)“sv. Augustin: Pokrmem a nápojem žádají lidé to, aby nelačněli a nežíznili. Vpravdě dává jen tento pokrm a nápoj, těm jimiž je přijímán nesmrtelnost a neporušitelnost ve společenství svatých, kde bude pokoj a dokonalá jednota
Nikdo nedává hostům za pokrm sám sebe, to činí jedině náš Pán, Kristus. On je hostitelem a on sám je také pokrmem a nápojem (O Trojici)
Co tedy vidíte, je chléb a kalich, to vám říkají vaše oči. Čemu se však musí naučit vaše víra, je toto: chléb je Tělo Kristovo, kalich je Krev Kristova            
Kristus sám sebe nesl ve svých rukou, když podával své tělo a řekl: „Toto je mé tělo“(k žalmu 33)
Spasitel, aby mocněji zdůraznil vznešenost tohoto tajemství, chtěl je jako poslední vtisknout do srdcí a paměti učedníků, od nichž měl odejít na utrpení (Odpovědi Januáriovi)
Celá vykoupená obec ( shromáždění a společenství svatých) je obětována jako obecná oběť Bohu skrze velikého kněze, který obětoval také sám sebe v umučení za nás, abychom byli tělem tak veliké hlavy, přijal podobu služebníka...To je oběť křesťanů:“I když je nás mnoho, jsme jediným tělem v Kristu(Řím 12,5)“  Tu také hojně obětuje Církev ve svátosti obzvláštní, věřícím známé, kterou se naznačuje, že v té věci, kterou obětuje, se obětuje sama.(sv. Augustin, O Boží obci X)
Ať zhořknou mi všechny věci na světě, abys ty samotný, eucharistický příteli můj, byl sladký duši mé, ty, jenž jsi sladkost nevýslovná, jenž všechno hořké nám líbezným činíš. Tvá sladkost učinila Štěpánu líbezné kameny, jimiž byl zasypán, a Vavřincovi v podušku změnila rožeň, na němž byl pálen. Pro sladkost tvou odcházeli apoštolé od velerady zbičovaní plni radosti, že smějí trpět pohanu pro jméno tvé, a Ondřej s plesáním spěchal ke kříži, šťasten, že kříž ho přivede k věčné sladkosti tvé. Když Petr jí okusil jen jedinou krůpěj, zapomněl na všechno a volal: „Pane je dobře nám zde být: učiňme si tu stánky, zde zůstaňme, s tebou přebývejme, protože ničeho jiného nepotřebujeme. Dostačí nám mít tebe, vidět tě, a sytit se sladkostí tvou.“ Jedinou krůpěj sladkosti tvé okusil, a všechna jiná sladkost se mu zprotivila. Co by byl činil, kdyby byl okusil veškerou plnost sladkosti tvé, kterou jsi v Eucharistii připravil těm, kdo se tě bojí? Této sladkosti zakoušela ona panna, o které čteme, že spěchala do žaláře radostně jako k hostině (Anežka); o sladkosti tvé prorok předpovídal: „Pojďte, okuste a vizte, jak sladký a líbezný je Pán“ (sv. Augustin)

Nuže očisti mne od všelikého kalu těla i ducha a nauč mne přistupovat k tvé svátosti se svatou bázní, abych s čistým svědomím ji přijímal a byl účasten tvého svatého Těla i Krve a abys ty žil a přebýval ve mně s Otcem i svatým tvým Duchem      (sv. Basil V.)
Přistupovat také každý den a přijímat Kristovo svaté tělo a krev je dobrá a užitečná věc, protože On sám jasně říká: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný (Jan 6,54). Kdo tedy může pochybovat, že ustavičně přijímat život znamená žít v plnosti?“( sv. Basil, Ep. 93).
Není potřeba dokazovat, že není těžkým hříchem, když si někdo podává vlastní rukou v době pronásledování, nebo není-li tam žádný kněz nebo jáhen 
(sv. Basil, List 93)

Kdyby někdo opilý nebo přejedlý vyvrhl Eucharistii, činí pokání 40 dní je-li laik. Duchovní nebo mniši, nebo jáhni a kněží konají pokání 70 dní, biskup 90 dní. Jestliže vrhnou však pro nemoc, konají pokání 7 dní   
(sv. Beda C., Kajícnická kniha)

„Já Berengarius srdcem věřím a ústy vyznávám, že chléb a víno, které se kladou na oltář, se skrze tajemství svaté modlitby a slova našeho Spasitele podstatně proměňují v pravé oživující  tělo a krev Ježíše Krista a po proměnění jsou pravým Kristový tělem, které se narodilo z Panny Marie a viselo na kříži a které sedí po pravici Otce, a v pravou krev,  která se vylila z něho, a to  ne pouze  skrze znamení a sílu svátosti, nýbrž ve své přirozenosti a pravé podstatě, tak jak je to stručně obsaženo a  já to čtu a vy to chápete. Tak  věřím a proti této víře nebudu dále učit.  V tom  ať  mi pomáhá Bůh a toto svaté Boží evangelium.“   
(odvolání bludu před sv. Řehořem VII.)

V evangeliu čteme, jak Pán v kázání nabádal učedníky, aby jedli jeho Tělo a skrze toto tajemství měli účast na jeho utrpení. Tehdy někteří řekli: To je tvrdá řeč! A od toho času už s ním nechodili. Když se pak zeptal učedníků, zda i oni chtějí odejít, řekli: Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života. A musím vám říci, bratři, že je to tak dodnes   (sv. Bernard, Sermo 5 de diversis)
„Jdi a věř mojí vírou“ – slova sv.Bernarda člověku, který řekl, že nemůže chodit ke sv. přijímání, protože už nevěří

Vím, Pane, kdybych měl být, jak vymáhá svatost a velebnost tvá, nikdy bych se nesměl osmělit přistoupit k životodárnému tvému stolu, kde asistují andělé, kde tvé tělo z Panny narozené a tvá krev na kříži vycezená se Otci podává v oběť čistou, drahocennou a svatou, kde nás ty sám sytíš chlebem andělským. Zdržím-li se však svaté oběti i svaté hostiny, připravuji Nejsvětější Trojici o chválu a čest, anděly zbavuji radosti, spravedlivé milosti, hříšníky odpuštění, duše v očistci ulehčení, celou Církev tvou dobrodiní, a sebe nebeské pomoci, totiž osvícení mysli, posílení ctnosti, vyzbrojení k boji, zeslabení hříšné žádostivosti, rozmnožení zbožnosti, udělení duchovní radosti, utvrzení víry, povzbuzení naděje, roznícení lásky a vůbec všeho dobra, kterým zahrnuješ své věrné v této převelebné Svátosti (sv. Bonaventura)

Buď veleben, můj Pane Ježíši Kriste: Tys předpověděl svou smrt a při poslední večeři jsi podivuhodně proměnil chléb ve své drahocenné Tělo a dal jsi ho z lásky apoštolům na památku svého svatého umučení (sv. Brigita, Zjevení sv. Brigity)
Ó Ježíši, sladkosti srdcí a nesmírná Lahodo duší, pro hořkost octa a žluči, jež jsi okusil pro nás, dopřej nám, abychom v hodině smrti hodně přijali Tvé Tělo a Tvou Krev pro útěchu a uzdravení svých duší  (sv. Brigita, modlitba)

Ve své lásce jsi považoval za nutnou mou radu, co si myslím o kejklíři a kouzelníku, jenž se přidal k vám a zůstává nadále ve svém neslušném umění, zda se má takovým dát svaté přijímání s ostatními křesťany. Myslím, že se neshoduje ani s velebností Boží, ani s kázní evangelia, aby cudnost a čest Církve byly poskvrněny tak mrzkou a bezectnou nákazou (sv. Cyprián)

K úryvku ze sv. Lukáše 22,19: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává“, říká svatý Cyril A.: „Nepochybuj, zda je to pravda, ale spíše s vírou přijmi slova Spasitele: on nelže, protože on sám je pravda
Chléb a víno určené k Eucharistii před svatým vzýváním uctívané Trojice bylo prostým chlebem a obyčejným vínem. Po vzývání se však chléb stává Kristovým Tělem a víno Kristovou Krví
Takto jsi poučen a plně přesvědčen, že chléb není chlebem, ale že je to Kristovo tělo, a víno že není vínem, i když chuť k tomu svádí, ale že je to Kristova Krev    (sv. Cyril J., katecheze)
Nenatahuj ruku, ale přibližuj se s gestem klanění a úcty ke kalichu Krve Kristovy(sv. Cyril J., katecheze)
Dávej pozor, abys z Pánova Těla nic neztratil. Kdybys nechal něco upadnout, musel bys to chápat stejně, jako bys oddělil některý úd  vlastního těla. Řekni mi, prosím tě, kdyby ti někdo dal zrnka zlata, nezacházel bys s nimi s největší opatrností a pečlivostí, abys nic neztratil? A neměl by ses s ještě větší opatrností a bdělostí starat, aby ani nejmenší částečka Pánova Těla nespadla na zem, protože je mnohem drahocennější než zlato a drahokamy? 
(sv. Cyril J., katecheze 5)

Ať z vaší Eucharistie nejí a nepije nikdo kromě pokřtěných ve jménu Páně. Protože právě o tom Pán řekl: Nedávejte svaté věci psům (Didaché)
Ať přijde milost a pomine tento svět. Hosana Bohu Davidovu. Kdo jsi svatý, přijď, kdo nejsi čiň pokání. Marantha; amen.
V neděli – v den Páně – se shromážděte, lámejte chléb, vzdávejte díky, když jste předtím vyznali své hříchy, aby vaše oběť byla čistá. Ať mezi vás nechodí nikdo, kdo má spor se svým bližním, dokud se neusmíří, aby vaše oběť nebyla znesvěcena                     (Didaché)

Vezměte a jezte! Neváhejte věřit, že je to mé Tělo. Kdo je jí s vírou, jí v něm i oheň ducha. Jestli je někdo jí s pochybností, stává se pro něho jen pouhým chlebem  (sv. Efrém, Promluva o svatém týdnu)
Kleště, které prorok viděl a které vzaly z oltáře žhavé uhlí, byl obraz, který poukazuje na Mne v Nejsvětější Svátosti. Izaiáš viděl Mne, tak jak vy Mne nyní vidíte, jak natahuji svou pravou ruku a kladu živý Chléb do vašich úst 
(sv. Efrém, De sacerdotio VI)  

Nesmí ti být novým a nemožným, že se pozemské a smrtelné proměňují v podstatu Kristovu (Eusebius z Emessy)

Jedno svaté přijímání by mělo stačit, abychom se stali svatými (sv. František S.)

Celé lidstvo ať se třese, celý vesmír chvěje a  nebesa ať jásají, když v rukou kněze je na oltáři Kristus, Syn Boha živého! Ó pokorná vznešenosti, v níž se Pán vesmíru, Bůh a Boží Syn tak pokořuje, že se skrývá pro naši spásu pod prostou způsobou chleba (sv.Framtišek z A., Františkánské prameny).
Když budou chtít sloužit Mši, čistí a čistým způsobem, nechť vykonají s úctou pravou oběť nejsvětějšího Těla a Krve našeho Pána Ježíše Krista                                (sv.Framtišek z A., Františkánské prameny).
Jsou někteří, kteří(Eucharistii) rozdávají nepozorným způsobem...Nevybízí nás tato profanace k soucitu, když pomyslíme na to, že je to Pán, který je tak dobrý, že se svěřuje našim rukám a přijímáme ho do svých úst? Zapomněli jsme snad, že jednoho dne upadneme do jeho rukou? (sv. František z A., Dopis kněžím)

Vždyť už  sama účast na Těle s Krví Páně, když jíme jeho chléb a pijeme jeho kalich, nás bez pochyby vede k tomu, abychom zemřeli světu, měli svůj život s Kristem skrytý v Bohu a přibili vlastní tělo na kříž spolu se svými vášněmi a žádostmi...Kalich Páně zajisté pijeme tehdy, jestliže si uchováme svatou lásku. Bez ní nikomu nic neprospěje, i kdyby do ohně skočil. Avšak s darem lásky se nám poskytuje, že můžeme skutečně být tím, co tajemně slavíme při svaté oběti (sv. Fulgencius, traktát Proti Fabiánovi)

Vždyť když Pán nabízel svým učedníkům posvěcený chléb a posvěcené víno, říkal: To je mé Tělo a to je má Krev. Musíme věřit tomu, v něhož jsme uvěřili. Neboť pravda nezná žádnou lež    
(sv. Gaudencius z Brescie, homilie)
Tato svátost je pokrmem na naší životní cestě; živí nás a posilňuje, dokud při odchodu z tohoto světa nedojdeme až k Bohu. O tomto pokrmu také řekl Pán: Nebudete-li jíst mé tělo a pít mou krev, nebudete mít v sobě život
(sv. Gaudencius z Brescie, homilie)

Kterak přijde na posvěcení božských tajemství vzývaný nebeský Duch, jestliže kněz, jenž prosí, aby přišel, jeví se plný hříšných činů?
(papež Gelasius, Dekrety I)

Jestliže se opravdu Slovo stalo tělem, pak také my opravdu přijímáme v Pánově pokrmu toto vtělené Slovo...O povaze této přirozené jednoty v nás říká on sám: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Nebude v něm zajisté nikdo jiný, než v kom bude on sám. Jedině kdo jí Kristovo tělo, bude mít v sobě to, co on sám přijal...Nuže, hlavním motivem našeho života je, že při vší tělesnosti máme v sobě Krista. Ten v nás zůstává skrze svoje tělo a my budeme žít skrze něho stejným způsobem, jakým žije on skrze Otce   (sv. Hilarius, O Trojici)

Musíme se milovat vzájemně láskou nezištnou, bezpodmínečnou a bezmeznou. Abychom dozráli k takové lásce, musíme ustavičně čerpat z pramene, kterým je Ježíš Kristus. Z tohoto jediného Pramene mohou čerpat všichni bez výjimky každodenní modlitbou, svátostí pokání a Eucharistií (Charbel Makhluf )

V Eucharistii lámeme „tentýž chléb, který je lékem nesmrtelnosti, lékem, abychom nezemřeli, ale žili věčně v Ježíši Kristu“   (sv. Ignác z A., list do Efesu)
Nikdo ať se nemýlí! Kdo není při oltáři, připravuje se o Boží chléb...Snažte se tedy častěji scházet k Eucharistii a k Boží oslavě. Když se totiž často shromažďujete, hroutí se moc satanova a jednota vaší víry láme jeho hrozbu        (list do Efesu)
Chci jíst Boží chléb, tělo Ježíše Krista, chci pít jeho krev, kterou z lásky ke mně prolil( list do Říma)
Vzdalují se od Eucharistie a modlitby, protože nevyznávají, že Eucharistie je tělo našeho Vykupitele Ježíše Krista, jenž trpěl za naše hříchy a jehož Otec ve své dobrotě vzkřísil (list do Smyrny)
Ať se považuje za platnou jen ta Eucharistie, kterou slaví biskup nebo ten, koho on sám pověřil (sv.Ignác z A., list do Smyrny)

Duše Kristova, posvěť mne! Tělo Kristovo, spas mne! Krvi Kristova, opoj mne! Vodo z boku Kristova, obmyj mne! Umučení Kristovo, posilni mne! Ó, dobrý Ježíši, vyslyš mne! V ranách svých ukryj mne! Nedopusť, abych byl odloučen od tebe! Před nepřítel zlým ochraňuj mne! V hodině smrti mé povolej mne! A rozkaž mi přijíti k tobě, abych tě chválil s tvými svatými na věky věků. Amen
(sv. Ignác z L.)

Ave verum corpus natum de Maria Virgine – Buď pozdraveno pravé tělo narozené z Panny Marie  (papež Inocenc IV.)

Jen Církev může přinášet Stvořiteli tuto čistou oběť tím, že mu s díkůvzdáním obětuje to, co pochází z jeho stvoření (sv. Irenej, Adversis haeresis IV)
Náš způsob myšlení se  shoduje s Eucharistií a Eucharistie zase potvrzuje náš způsob myšlení    (sv. Irenej, Adversis haeresis IV)
Jako chléb, který je plodem země, není už obyčejným chlebem po tom, co na něj bylo svoláno Boží požehnání, ale je Eucharistií složenou ze dvou skutečností, z jedné pozemské a z druhé nebeské,  tak ani naše těla, která přijímají Eucharistii, nejsou už pomíjející od chvíle, kdy mají v sobě zárodek vzkříšení
(sv. Irenej, Adversis haeresis  IV)
Vinný kmen...pšeničné zrno...když přijmou Boží slovo stávají se Eucharistií, to jest Kristovým tělem a krví. Podobně budou i naše těla živená touto Eucharistií uložena po smrti do země, kde se rozpadnou a vstanou, až přijde čas a Boží Slovo je obdaruje milostí vzkříšení      (sv. Irenej, Adversis haeresis V)

Nazývá se spojení, protože jí se spojujeme s Kristem a máme podíl na jeho těle a božství. Skrze ni se spojujeme a sjednocujeme navzájem      (sv. Jan D., De fide orthod IV)
Přijímáme božské uhlí, abychom účastí na božském ohni byli zapáleni a zbožštěni. Izaiáš toto uhlí viděl. Neboť toto uhlí není pouhé dřevo, nýbrž dřevo očištěné ohněm. Stejným způsobem není Chléb v přijímání pouhým chlebem, nýbrž je spojen s božstvím (sv. Jan D., De fide orthod IV)

Blahosl. Jan Duns Scotus dokládá, že fyzický vliv Nejsvětějšího Ježíšova Lidství je tím intenzivnější, čím blíže jsme Tělu a Krvi Páně

Ježíš Kristus je náš velekněz a jeho drahocenné tělo je naše oběť, kterou obětoval na oltáři kříže pro spásu všech lidí...A na této svaté a věčné oběti mají účast všichni, kdo mají opravdovou lítost nad tím, čím se provinili, a dali se na pokání, všichni, kdo se pevně rozhodli, že už nebudou hřešit, ale neochvějně vytrvají v započatém úsilí o dosažení ctností(sv. Jan Fisher, k žalmu 129)

Kdo přijímá Eucharistii, ztrácí se v Bohu jako kapka vody v oceánu. Oba už není  možno od sebe oddělit (sv. Jan Vianney)
Když jsme byli u svatého příjímání, můžeme odpovědět tomu, kdo  by se nás tázal: „Co si neseš domů?“ „Nesu si domů nebe“. Jeden světec řekl: „Jsme nositeli Boha.“ To je úplná pravda, ale my nemáme dost víry, nechápeme svou důstojnost. Když odcházíme od svatého stolu, jsem stejně šťastní, jako by byli šťastní Tři králové, kdyby bývali mohli s sebou odnést dítě Ježíše 
(sv. Jan Vianney, kázání)
Proměnění je větší zázrak než vzkříšení mrtvého (sv. Jan V.)
Největší rozkoš pro anděla strážného: jde-li s námi k příjímání (sv. Jan V.)
Svaté přijímání je doslova koupel lásky (sv. Jan V.)
Po hodném přijetí svatého přijímání cítí člověk něco neobyčejného, takové blaho, které proudí celým tělem 
Nic není tak velikého jako svátost oltářní! Když  dáme vedle sebe dobré skutky, které byly vykonány na celém světě, vedle svatého příjímání, pak musíme říci, že je to prášek proti hoře (sv. Jan V., kázání)
Být bez zájmu o Eucharistii je jako vzít kalich a vylít ho na zem (sv. Jan Vianney)
 Po svatokrádežném přijímání přichází obvykle zatvrzelost srdce a nešťastná smrt. Někteří řeknou, že by bylo lepší nejít ke stolu Páně, než se vystavovat tak velkému nebezpečí. Drazí bratři, nechci vás odvádět od svatého příjímání. Chtěl bych vám jen otevřít oči a dát vám alespoň  slabé pochopení toho, jak strašným hříchem je svatokrádež, abyste se jí vystříhali a vždycky přijímali Pána Ježíše  s čistým a nevinným srdcem (sv. Jan Vianney, kázání)

Pomysli na to, jakou svatost bys měl mít v okamžiku, ve kterém jsi obdržel znamení, které je ještě větší než to, které židé obdrželi ve velesvatyni. Neobdržel jsi cheruby, aby v tobě přebývali, nýbrž Pána cherubínů. Neobdržel jsi ani archu, ani manu, ani kamenné desky, ani Áronovu hůl, nýbrž obdržel jsi Tělo a Krev Páně, Ducha místo písmen, dostal jsi nevýslovný dar. Nuže, oč větší je znamení a čím vznešenější je tajemství, kterým jsi byl poctěn, k tím větší svatosti jsi zavázán a budeš se z ní muset zodpovídat (Jan Z., homilie k žalmu 133)
Co činíš člověče? Kristus je v tvém srdci přítomen, andělé tě obklopují, tajemství vykoupení tvého se slaví, a ty spěcháš pryč? Když bez díkůčinění odcházíš, Jidáše napodobíš jenž od stolu lásky prchal, zatím co ostatní s Ježíšem (v objetí lásky) trvali (sv. Jan Z.)
Nemalý trest vám hrozí – připomíná Církev kněžím – jestliže vědomě dovolíte hříšníkovi účast na této hostině: budete vyzváni, abyste složili účet z krve Kristovy. Ať je to vojevůdce nebo vysoký soudce nebo korunovaný kníže, zakaž mu přístup, blíží-li se nehodně: neboť ty máš vyšší autoritu než je jeho. Neboť toto tajemství vyžaduje, aby se vyloučila nejen loupež, nýbrž i sebe lehčí úchylka, protože to je tajemství pokoje (promluva čtená v oktávu Božího těla)
I když se někdo blíží ke svatému přijímání z nevědomosti, neboj se mu v tom zabránit. Boj se Boha, nikoliv lidí. Když se totiž bojíš člověka, bude tebou pohrdat; když se však naopak bojíš Boha, bude si tě člověk vážit. Byl bych ochoten raději zemřít než podat nejvyšší úcty hodnou Krev a Tělo Páně nehodné osobě či nepřiměřeným způsobem (homilie k Janovu evangeliu)
Pojďme s vědomím hříšníků na setkání s Králem nebes. A polibme při přijetí tuto svatou a neposkvrněnou Hostii se vší oddaností a rozehřejme svého ducha a svou duši, když na něho patříme, aby naše spojení s ním nám nebylo k soudu a k odsouzení, nýbrž abychom se stali svatými a vzdělávali našeho bližního 
(homilie k Narození 7)
I já pozvedám svůj hlas, prosím, naléhám a zapřísahám se, abychom nepřistupovali k tomuto posvátnému stolu s poskvrněným a zkaženým svědomím. Takové přistupování se totiž nikdy nebude moci nazývat přijímáním, i kdybychom se tisíckrát dotkli Pánova těla, nýbrž odsouzením, trýzní a hromaděním trestů        (sv. Jan Z., homilie na Izaiáše, 6)
Nezpůsobí to člověk, že se obětní dary stanou Kristovým Tělem a Krví, nýbrž sám Kristus, který byl za nás ukřižován. Kněz, jako Kristův zástupce, pronáší slova, ale jejich moc a milost jsou Boží. Toto je moje tělo, říká kněz a toto slovo proměňuje obětní dary   (sv. Jan Z., PG 49)
To znamená, že jsou duchovní, protože nemají nic tělesného ani nenásledují přírodu, nýbrž jsou vyňaty z veškeré takové nutnosti a ze zákonů, které jsou stanoveny zde na zemi (Jan Z. )
Tys pil krev Páně a nepoznáváš svého bratra. Zneuctíváš právě tento stůl tím, že si myslíš, že není hoden podílet se na tvém pokrmu ten, který byl uznán hodným účastnit se tohoto stolu. Bůh tě zbavil všech tvých hříchů a pozval tě na tuto hostinu. A ty ses ani potom nestal milosrdnějším    (sv. Jan Z., PG 61)
Po svatém přijímání vešel do Jidáše ďábel: ne že by satan pohrdal touto mocnou a vznešenou svátostí, nýbrž opovážlivost toho, jenž nehodně přijal, vydala v jeho ruce duši nešťastného apoštola (sv. Jan Z.)
Čím je totiž chléb? Je to Kristovo Tělo. Čím se stávají ti, kteří je přijímají? Kristovým tělem. Ne však mnoha těly, nýbrž jedním tělem. Vždyť jako je chléb jeden celek, i když je složen z mnoha zrn, a ta, i když nejsou vidět, se v něm přesto nacházejí, takže jejich rozdíl mizí v dokonalém splynutí, tímtéž způsobem jsme i my navzájem spojeni mezi sebou a všichni společně s Kristem   
(sv. Jan Z., homilie na I Kor)
Mnozí přijímají svatou oběť jedenkrát v roce, jiní dvakrát, někteří však často - a všem dohromady Pravíme naše slovo; ba nejenom těm, kteří jsou zde, nýbrž i oněm, kteří žijí v osamělosti a kteří tak činí jedenkrát ročně. Koho je nutno tedy pochváliti, zdali ty, kteří přijímají jedenkrát nebo ony, kteří často, anebo dokonce ty, kteří zřídka přijímají? Ani ty, kteří jedenkrát přijímají, ani ty, kteří často, ani ty, kteří zřídka tak činí, nýbrž ty, kteří přijímají s čistým svědomím, a jejichž život je bezúhonný. Ti nechť přistupují vždycky, kteří však nejsou takoví ať nepřistupují ani jedenkrát. Proč? Protože takoví přijímají pro sebe soud a odsouzení, potrestání a trest (k listu Židům)
 Přibližujme se k Němu s ohnivou a plamennou láskou. Tomuto Tělu se klaněli tito Mudrci, i když ležel v jeslích pro dobytek. Tito muži, kteří neznali náboženství a byli barbary, klaněli se Pánu s velkou úctou, bázní a třesením. Snažme se my, kteří jsme obyvatelé nebe, tyto barbary alespoň napodobit! Na rozdíl od Mudrců toto Tělo nejen prostě vidíš, nýbrž zakusil jsi celou jeho sílu a uzdravující moc. Pobízejme se proto sami, chvějme se a projevujme zbožnost, která je větší než u Mudrců (sv. Jan Z., homilie na list I Kor)
Mějte tedy úctu, mějte úctu před tímto stolem, na kterém my všichni máme podíl, před Kristem, který byl za nás usmrcen, před obětí, která leží na stole  
(sv. Jan Z., homilie k Řím)
Jako lvi sršící oheň, tak odcházíme od tohoto stolu, hroznými učiněni ďáblovi
  (Jan Z.)
 Když (Tělo Kristovo) vidíš před sebou, řekni si: Pro toto tělo už nejsem hlínou a popelem, už nejsem otrokem, ale jsem svobodný: proto doufám, že dostanu nebe a dobra, která jsou tam uložená, nesmrtelný život, úděl andělů, důvěrný styk s Kristem; toto tělo probodené hřeby, rozdrásané bičíky, nestalo se obětí smrti;....toto je to tělo, které bylo zbroceno krví, kopím probodeno, tělo, z něhož vytryskly na svět dva spásonosné prameny: jeden krve  a druhý vody...Toto tělo nám dal, abychom je uchovávali a požívali; je to důsledek nezměrné lásky
(sv. Jan Z. v č.132 Mediator Dei Pia XII.)
Dává se nám toužícím i dotknout, i požít a obejmout (sv. Jan Z., k Jan evang.)
Jidáš byl účasten tajemství a neobrátil se. Proto obojím roste velikost jeho zločinu: jednak, že přistupuje k tajemství zaměstnán takovým předsevzetím, jednak, že přistupuje a nestal se lepším ani strachem ani dobrodiním ani ctí 
(Jan Z.)
Tenkrát Mojžíš vztáhl ruce k nebi,  a snesl se chléb andělů, mana. Náš druhý Mojžíš také vztahuje ruce k nebi, a přináší pokrm věčný. Mojžíš udeřil do skály, a vyvedl proud vod. Kristus se sotva dotkne stolu, jako by však udeřil do  stolu duchovního, a dává vytrysknout proudům Ducha ( katecheze 3)
V eucharistickém tajemství se Kristus spojuje s každým věřícím a ty, které zplodil, sám živí a nesvěřuje je nikomu jinému. Nevidíte, s jakou dychtivostí se rty novorozeného blíží k matčinu prsu? Nuže i my se blížíme s tak planoucí touhou k tomuto svatému stolu a k tomuto prsu plnému duchovního nápoje; ano, s ještě horoucnější touhou než kojenci( k Janovu evangeliu)
Již zde dělá toto tajemství ze země nebe. Otevírá brány nebe, a nejen nebe, nýbrž nebesa nebes. Pohleď a budeš moci spatřit pravdu o tom, co bylo řečeno. Jako v královském paláci nepředstavují to nejvzácnější stěny ani zlatý strop, nýbrž tělo krále, který sedí na trůně, tak platí totéž o Králi, který sídlí v nebi. Nuže toto Tělo můžeš vidět nyní na zemi. Neukazuji ti totiž ve skutečnosti anděla ani archanděla, ani nebe ani nebesa nebes, ale samotného Pána
(sv. Jan Z., homilie na list I Kor)

Posvátné kalichy, svaté pokrývky a ostatní, co patří k bohoslužbě...poněvadž přichází do styku s tělem Páně, mají se chovat v takové vznešené uctivosti jako tělo a krev  (sv. Jeroným, PL 22)
Kněží, kteří slouží Eucharistii a rozdělují krev Páně, neuctivě jednají proti zákonu Kristovu, když se domnívají, že Eucharistii konají slovy vzývání nikoli životem a že je nutná modlitba a ne zásluhy kněze. O těch se praví: Každý kněz, na němž je skvrna, nepřistupuj podávat dary Pánu (sv. Jeroným, k Sofoniášovi)
Když přistupujeme k přijetí Kristova Těla – kdo je věřící, ten to chápe - , vystavujeme se nebezpečí, že částečka spadne na zem (k žalmu 147)
Co máš s ženami, jenž u oltáře s Bohem mluvíš? Pamatuj, knězi, pamatuj duchovní, jak líbáš týmiž rty Syna Božího, jimiž jsi líbal rty nevěstky? S Jidášem zrazuješ Syna člověka? (sv. Jeroným )

Jestliže tedy sám prohlásil  a řekl o chlebu Toto je moje tělo, kdo by se potom mohl odvážit o tom přít? A jestliže sám ujistil a řekl Toto je má krev, kdo by o tom mohl pochybovat a říkat, že to jeho krev není?          (jeruzalémská katecheze)

Svatební roucho lásky, jež od nás vymáháš, Pane Ježíši Kriste, chrání mou duši před žárem vášně a tělesné náruživosti, v němž všechen květ ctností vadne a usychá; chrání i před mrazem vlažnosti, jenž každý květ spaluje; chrání před bouří utrpení, bojů a pokušení, jež kdejaký letorost poláme. Tento šat lásky rozlišuje syny království a syny zavržení, protože kdo jím je oblečen, vejde do tvého království, bez něho však bude vyloučen, byť měl třeba všechny ctnosti ostatní (sv. Jordán)

V Betlémě nalézáme i počátek úcty k Nejsvětější svátosti, a to její hlavní úkon, totiž adoraci. Maria Panna a sv. Josef jsou prvními adorátoři Vtěleného Boha, klanějí se mu v pevné a silné víře: „Blahoslavená jsi Maria, žes uvěřila“ (Luk 1,45). S Marií Pannou a se sv. Josefem klanějí se dále pastýři a mudrci
 (sv. Julián Eymard, Vánoce a Nejsvětější svátost)

V den nazývaný „Den slunce“ se shromáždí na stejném místě všichni obyvatelé jak města, tak venkova. Čtou se paměti apoštolů nebo spisy proroků, pokud to čas dovoluje. Potom, když lektor skončil, představený nás v promluvě napomíná a vybízí, abychom následovali tyto dobré příklady. Pak všichni společně vstaneme a pronášíme modlitby (sv. Justin, Apologie I)
Majetní a ti, kdo chtějí, dobrovolně dávají, co kdo chce, a co se vybere, uloží se u představeného. Ten pak podporuje sirotky, vdovy a ty, kdo mají nouzi kvůli nemoci nebo z jiného důvodu, a také vězně a cizince, kteří žijí mezi námi: zkrátka, stará se o každého, kdo je v nouzi     
Po skončení modliteb se navzájem zdravíme políbením (pokoje). Potom jsou představenému bratří přineseny chléb a kalich vína smíšeného s vodou. On je vezme a vzdává chválu a slávu Otci vesmíru ve jménu Syna a Ducha Svatého a dlouze pronáší díkůčinění (řecky:eucharistian) za to, že jsme  byli hodni dostat od něho dary. Když skončil modlitbu a díkůčinění, všechen přítomný lid zvolá: „Amen“. Po díkůčinění představeného a po odpovědi všeho lidu ti, kterým říkáme jáhnové, rozdávají každému z přítomných chléb, víno a vodu, nad nímž byla vyřčena slova díků, a donesou nepřítomným
Tomuto pokrmu říkáme Eucharistie, díkůvzdání. Nesmí na něm mít účast nikdo jiný než ten, kdo věří v pravdivost našeho učení, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů, koupelí znovuzrození, a kdo žije tak, jak nám to odkázal Kristus. Nepřijímáme tu totiž obyčejný chléb a obyčejný nápoj (sv. Justin, Apologie I)

Celý vesmír je ničím ve srovnání s Vesmírem, který bydlí ve svatostánku 
(sv. Karel Foucauld)

Jakým zrakem máš, ty, nejdražší dcero, a ostatní, hledět a nazírat na toto tajemství, a jak se ho dotýkat? Jistě ne tělesným hmatem a zrakem, protože žádný tělesný smysl k tomu není způsobilý. Jak víš, zrak vidí jen bělost chleba, takže hrubé tělesné vnímání je oklamáno, avšak nelze oklamat vnímání duše, pakliže si to nepřeje, to znamená pokud se sama svými nevěrnostmi nechce zbavit světla nejsvětější víry (sv. Kateřina S., Dialog 111)
Nejdražší dcero,považ, k jak vynikajícímu stavu je pozvednuta duše, když náležitým způsobem přijme tento chléb života, tento pokrm andělů. Při jeho přijetí je ve mně a já jsem v ní (Dialog 112)
Sv. Kateřina Sienská vzdychala ve dne v noci po svatém přijímání

Ať oplakávám minulé hříchy, přemáhám budoucí pokušení, napravuji hříšné náklonnosti, získávám potřebné ctnosti (Klement XI.,  z modlitby ke mši sv.)

Svaté přijímání je jakoby protijed, kterým všedních hříchů býváme zproštěni a smrtelných uchráněni (koncil tridentský)

Neboť účast na těle a krvi Kristově nepůsobí nic jiného, než že přecházíme v to, co přijímáme, a že toho, s nímž jsme zemřeli a byli pohřbeni a s nímž jsme byli vzkříšeni, nosíme vždycky a všude ve své duši i na svém těle
(sv. Lev V., Sermo 12 De Passione)
Člověk přijímá do úst to, co vyznává vírou (sv.Lev V., k 6 kap. Janova evangelia)

Pohlédni, Pane Ježíši Kriste, Bože náš, ze svého svatého příbytku a z trůnu slávy svého království, přijď a posvěť nás, ty, jenž s Otcem na výsostech dlíš a zde s námi neviditelně přebýváš, rač nám svou mocnou rukou podat své přečisté tělo a drahocennou krev a skrze nás je rozdej všemu lidu (liturgie sv. Jana Z.)
Láme se  a rozděluje Beránek Boží. Láme se a nedělí, požívá se a neubývá a všechny přijímající posvěcuje (liturgie sv. Jana Z.)
Ó Boží Synu, dej mi dnes účast na tvé mystické hostině. Neprozradím tvé tajemství tvým nepřátelům ani ti nedám Jidášův polibek, ale jako lotr po pravici ti říkám: Rozpomeň se na mne, Pane, až budeš ve svém království 
(liturgie sv. Jana Z)
S bázní Boží a vírou přistupte       (liturgie sv. Jana Z. k přijetí Eucharistie)
Zvěstují si navzájem radostnou zvěst, že je nám darován závdavek života, jako když anděl řekl Marii Magdalské: ´Kristus vstal z mrtvých!´ Opravdu již nyní život a vzkříšení jsou uděleny tomu, kdo přijímá Krista                     (liturgie syrská)

Pochovejte toto tělo kdekoli a nedělejte si s tím starost. Jen o to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mě u oltáře Páně     (sv.Monika synům, Vyznání IX)

Bůh, Stvořitel všeho, vzal chléb a řekl, že to je jeho Tělo, které obětuje za svět, a rozděloval  víno, které nazval svou Krví...je pro přírodu zákonem, že podle příkazu Stvořitele nastane změna...příroda ihned mění své obvyklé podmínky: bez prodlení se z chleba stává Tělo a víno se stává Krví 
(sv. Odon v díle o opatech Cluny)
Bohužel, toto posvátné tajemství Těla našeho Pána, na němž závisí spása světa, je slaveno s nedbalostí  (sv. Odon, PL 133)

Vy, kteří se ze zvyku účastníte božských tajemství a přijímáte přitom Tělo našeho Pána, vězte, že musíte s největší možnou úctou a péčí dbát na to, aby žádná částečka nespadla na zem a nic se z posvěcených darů neztratilo
(Origenes, homilie k Ex 13)
Ty jsi tedy pravý lid izraelský, když umíš pít krev a naučil jsi se jíst tělo Slova Božího (Origenes, homilie 16 k Numeri)

Stejně tak jako Ježíš Kristus zůstával neznámý mezi lidmi, zůstává pravda mezi obvyklými názory, aniž se navenek odlišuje. A podobně Eucharistie mezi obyčejným chlebem     (Pascal, Pensées 789)

Návštěva Nejsvětější svátosti „je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůči Kristu Pánu (Pavel VI., Mysteriu fidei)
„Nelze vnímat smysly, že je v této svátosti přítomno pravé tělo a pravá krev Krista“ – říká svatý Tomáš – „nýbrž pouze vírou, která se opírá o Boží autoritu“.
(Pavel VI., encyklika Mysterium fidei, sv. Tomáš A., Summa teologická  III 75, sv. Cyril A. PG 72)

Kristus „sám je chléb zasetý do Panny, vykvašený v těle, prohnětený utrpením, upečený v peci hrobu, uchovávaný v Církvi, přinášený na oltáře, poskytovaný každý den věřícím jako nebeský pokrm (sv. Petr Ch., Sermo 67)

Oheň Eucharistie musí zapálit plameny lásky v každé zemi, v každém domě, v každém srdci           
Pán Ježíš jako Bůh a jako člověk je v nebi a ve svaté hostii, která je jeho živé a pravé tělo
Bez vnitřního života nemáme sílu, abychom vytrvale snášeli obtíže apoštolátu, chladnost a netečnost lidí i dobře smýšlejících, pomluvy nepřátel i žárlivost přátel, našich spolupracovníků...Jen ctnost trpělivá, v dobru utvrzená, jemná a něžná dovede zmenšovat obtíže        (Pius X., encyklika 11.6.1905 italským biskupům)
Máme-li apoštolátem činnosti obnovit vše v Kristu, potřebujeme milost Boží, jíž se apoštolu dostane, jen je-li spojen s Kristem. Teprve až Ježíše Krista vytvoříme v sobě, můžeme jej snadno dávat rodinám a společnosti. Každý tedy, kdo pracuje v apoštolátu, musí mít opravdovou zbožnost 
 (Pius X., encyklika italským biskupům)

Těm, kterým scházejí skutky víry, říká Boží Moudrost, aby se jejich poznání zdokonalilo: Pojďte, jezte mé Tělo, neboť vám dodá sílu a výživu jako chléb. Pijte mou Krev, neboť vás naplní radostí mého učení jako víno a přivede vás k  podobnosti Boží. Tato krev byla totiž podivuhodně namíchána s božstvím pro vaši spásu             (Prokopius z Gazy, komentář ke knize Přísloví)

Náš dobrý pastýř pase své stádce nikoli senem, ale liliemi (sv. Řehoř z Nyssy)

Svátostné způsoby je název těch věcí, které dříve byly, totiž chleba a vína 
(sv. Řehoř V., velikonoční homilie)

První luteránské obce přijímaly ještě do úst a na kolenou, protože Luther nepopíral reálnou přítomnost. Zwingli, Kalvín a jejich následovníci, kteří reálnou přítomnost popřeli, zavedli ještě v 16. století přijímání na ruku a ve stoje: „Stát vzpřímeně bylo při přijímání běžné.“ Stejná praxe byla v kalvínských obcích v Ženevě. Bylo běžné při přijímání stát. Lid stál u oltářního stolu a přijímal způsoby do svých rukou.“ Některé kalvínské synody v Holandsku vydaly výslovný zákaz přijímat vkleče V prvních dobách přijímal lid při modlitbě na kolenou, ale některé synody to zakázaly, aby zabránily podezření, že se chlebu vzdává úcta 
(biskup Atanáš Schneider, Cum amore ac timore)

Když nejdete k sv. přijímání a neúčastníte se mše svaté, můžete přijímat duchovně...tak se do vás silně vtiskuje láska našeho Pán   
(sv. Terezie z A., Cesta k dokonalosti )

Tvé Srdce žádá více: Ty přicházíš každé ráno ke mně na ranní hostinu. Tvé Tělo a Tvá Krev je pokrm a je nápoj a děje se zázrak (sv. Terezie Benedikta)

Odpověď sv.Terezie z L. ve čtyřech letech(životopis) sestře Celině na otázku jak je možné, že může být Pán Bůh v tak malé hostii: „Na tom přece není nic divného, když je Pán Bůh všemohoucí“. „A co to znamená všemohoucí?“ „To znamená, že může dělat všechno, co chce“

Trpíme úzkostí, aby nic z kalicha nebo z chleba nespadlo na zem 
(Tertulián, De corona)
Tělo se sytí Kristovým Tělem a Krví, aby také duše byla Bohem živena    (Tertulián, De carnis resur.)

Eucharistie je nejhlavnější svátost, což se projevuje trojím způsobem. Je v ní sám Kristus, kdežto v jiných svátostech je obsažena nějaká nástrojová síla, od Krista sdělená. Vždy to, co je bytostně, je více než to, co je z podílu. Za druhé ze zařízení svátostí: všechny ostatní svátosti jsou zařízeny k této svátosti jako k cíli. Je totiž jasné, že svátost kněžství je zařízena k posvěcení Eucharistie. Svátost křtu je zařízena  k přijetí Eucharistie. V tom pak je také  zdokonalování skrze biřmování, aby se někdo ze studu  nevzdaloval od takové svátosti. Také skrze pokání a poslední pomazání je člověk připravován k hodnému přijetí Těla Kristova. Manželství se pak aspoň svým významem  týká této svátosti, pokud naznačuje spojení Krista  a Církve, jejichž jednota je zobrazena svátostí Eucharistie; proto také praví Apoštol, Efes. 5,32: „Svátost tato je veliká; já pak pravím v Kristu a v Církvi     (sv. Tomáš A., Summa teologická III,65)
Bylo třeba svátosti Eucharistie, která je duchovním pokrmem
Tato svátost(oltářní) je hmotně mnohá, ale jedna tvarově a zdokonalováním
Křest je počátek duchovního života a brána svátostí. Eucharistie je dokončení duchovního života a cíl všech svátostí...posvěcováním všech svátostí se děje příprava na přijetí anebo posvěcení Eucharistie...stačí přijmout ji v touze...není tato svátost tím způsobem nutná ke spasení jako křest
Tato svátost má trojí význam...vůči minulému...obětí...vůči věci přítomné, totiž jednotě Církve...spojení nebo synaxis...vůči budoucímu...pomoc na cestu
Je totiž obsažen sám Kristus v Eucharistii jako ve svátosti. A proto, když měl Kristus ve vlastní podobě odejít od učedníků, zanechal se jim v podobě svátostné
V tom, co je pouze svátostí, hlavním obrazem této svátosti bylo obětování Melchizedecha, jenž obětoval chléb a víno. Co do samého Krista umučeného, jenž je obsažen v této svátosti, jejími obrazy byly všechny oběti SZ a především oběť očišťování...Co do účinku byla jejím předobrazem mana...velikonoční beránek v tomto trojím předobrazoval tuto svátost...jedl se s přesnými chleby. Ex 12: „Budou jíst maso a přesné chleby“...Byl obětován od veškerého množství synů Izraele...krví velikonočního beránka byli zachráněni synové Izraele před pustošícím andělem(III,73)
O látce této svátosti někteří mnohonásobně zbloudili. Někteří totiž, názvem Artotyrité, jak píše Augustin v knize O kacířstvech, v této svátosti „obětují chléb a sýr“(III,74)
Cílem této svátosti je užívání věřících. Proto je třeba, aby množství látky této svátosti bylo určeno ve srovnání s užíváním věřících
Pšeničný chléb je vlastní látkou této svátosti
Není však nutné ke svátosti, aby byl chléb přesný nebo kvašený, protože v každé se může vykonat. Vhodné pak je, aby každý zachovával obřad své Církve pří slavení svátosti...zvyk sloužit s přesným chlebem je  důvodnější. A to nejprve pro ustanovení Krista
Pouze z révového vína lze vykonat tuto svátost
Přidání vody naznačuje účast  věřících na této svátosti. Vodou smíšenou s vínem se naznačuje lid spojený s Kristem...přidání vody není nutné ke svátosti
Je vždycky bezpečnější přidat málo vody, a zvláště, je-li víno slabé, protože kdyby se přidalo tolik vody, že by se zrušil druh vína, nemohla by se vykonat svátost(III,74)
Nelze pojmout smysly, že je v této svátosti pravé tělo a krev Krista, nýbrž pouze vírou, která stojí na autoritě Boží...tato svátost je znamením největší lásky a povzbuzením naší naděje z tak důvěrného spojení Krista s námi...víra se týká  neviditelného, jako nám podává Kristus neviditelné své božství, tak také v této svátosti podává nám neviditelným způsobem své tělo(III,75)
Tělo Kristovo není ve svátosti tím způsobem jako těleso na místě...je tam tělo Kristovo...způsobem vlastním této svátosti
S pravdivostí této  svátosti nemůže zůstat podstata chleba po proměnění
Podstata chleba nebo vína zůstává až do posledního okamžiku proměnění. V posledním pak okamžiku proměňování již tam je podstata buď těla nebo krve Krista
Celá podstata chleba se proměňuje v celou podstatu těla Kristova a celá podstata vína v celou podstatu krve Kristovy...může se nazvat přepodstatnění
Smyslem je patrné, že po proměnění zůstávají všechny případky chleba a vína. To se děje od prozřetelnosti Boží...lidem není obvyklé, nýbrž hrozné pojídat maso člověka a pít krev...Za druhé, aby nebyla tato svátost na posměch nevěřícím, kdybychom požívali Pána svého ve vlastní podobě. Za třetí, aby nám to prospělo k zásluze víry
Podstata chleba nezůstává po proměnění
Změna je okamžitá trojím způsobem...ze strany formy...ze strany podmětu...Za třetí ze strany jednajícího, jenž má nekonečnou moc, proto může hned uzpůsobit látku k formě. Jako Mk 7,34 když Kristus řekl „Effetha“, což je otevři se, ihned se otevřely uši člověka a bylo rozvázáno pouto jeho jazyka. A z těchto tří důvodů je toto proměnění okamžité
Proměnění chleba v tělo Kristovo se v něčem shoduje se stvořením a s přírodním přeměněním a v něčem se liší od obojího. Je totiž těmto třem věcem společný řád konců, aby po jednom bylo druhé. Ve stvoření je bytí po nebytí, v této svátosti tělo Kristovo po podstatě chleba, v přeměně přírodní bílé po černém nebo oheň po vzduchu. Řečené konce nejsou zároveň. Shoduje se proměňování o kterém mluvíme se stvořením, protože v žádném není nějaký podmět společný oběma koncům. Opak se jeví v každém přírodním přeměnění. Shoduje se toto proměnění s přírodním přeměněním ve dvojím, ač ne podobně. A to nejprve, protože v obojím jedna krajnost přechází v druhou, jako chléb v tělo Kristovo a vzduch v oheň...v této svátosti přechází celá podstata chleba v celé tělo Kristovo...v této svátosti zůstávají případky...nemůžeme při stvoření užít slova proměnění...v této svátosti se mění celá podstata v celou, proto se toto proměnění nazývá přepodstatnění(III,75)
Je naprosto nutné vyznávat podle víry katolické, že je celý Kristus v této svátosti(III,76)
Je třeba mít za jisté, že pod obojí způsobou svátosti je celý Kristus, ale různě. Neboť pod způsobami chleba je sice tělo Kristovo z moci svátosti, krev pak z věcného doprovázení...pod způsobami vína je  z moci svátosti krev Kristova a tělo Kristovo z věcného doprovázení
Přirozenost podstaty je celá pod kteroukoli částí rozměrů...je zjevné, že celý Kristus je pod kteroukoli částí způsob chleba
Je patrné, že zůstává rozměr hostie po posvěcení a odchází pouze podstata chleba. Protože však podstata těla Kristova se věcně neodděluje od rozměrů hostie a svých případků, vyplývá, že z moci věcného doprovázení je v této svátosti  rozměr  těla Kristova a všechny jiné jeho případky
Tělo Kristovo není v této svátosti podle vlastních rozměrů, nýbrž spíš na způsob podstaty...žádným způsobem není tělo Kristovo místně v této svátosti
Kristus, o sobě řečeno, je nepohnutelně v této svátosti
Tělo Kristovo zůstává v této svátosti nejenom na zítřek, nýbrž také do budoucna, dokud zůstávají svátostné způsoby. Jejich zánikem přestává být pod nimi tělo Kristovo, ne že by na nich záviselo, nýbrž, protože se ruší poměr těla Kristova k oněm způsobám
Tělo Kristovo podle způsobu bytí, která má v této svátosti, nelze postřehnout ani smyslem ani obrazností, nýbrž pouze rozumem, jenž se nazývá duchovním zrakem(III,76)
Dvojím způsobem se děje zjevení, jímž se někdy zázračně uvidí v této svátosti maso nebo krev nebo také dítě...podoba je Bohem utvořena v oku na zobrazení nějaké pravdy, totiž, aby se objasnilo, že tělo Kristovo je opravdu pod touto svátostí, jako se také Kristus zjevil bez klamu učedníkům, co šli do Emaus...Někdy se však přihodí takové zjevení ne pouhou změnou vidících, nýbrž zevnější věcnou jsoucností věci, která se vidí...ode všech viděno a ne pouze na chvíli, nýbrž zůstává tak dlouhou dobu...zůstává  vpravdě tělo Kristovo v této svátosti(III,76)
Případky zůstávají v této svátosti bez podmětu, to pak může nastat Boží silou(III,77)
Dáno Boží mocí svátostným způsobám, aby zůstaly ve svém bytí, které měly, když byla podstata chleba a vína, důsledek je, že také zůstávají ve svém působení...není pochybnosti, že mohu měnit vnější těla
Kdyby však nastala taková změna, že by se porušila podstata chleba a vína, nezůstává tělo a krev Krista v  této svátosti
Svátostné způsoby jsou sice případky, mají však výkon a sílu podstaty
Po posvěcení lze dvojím způsobem nazvat chléb tuto svátost. Jedním způsobem způsoby chleba, které podrží jméno dřívější podstaty, jak praví Řehoř ve velikonoční homilii. Jiným způsobem lze nazvat chlebem samo tělo Kristovo, jež je mystický chléb, co sestoupil z nebe. Ambrož, když říká „tento chléb nepřechází v tělo“, bere chléb druhým způsobem, že se totiž tělo Kristovo neobrací v člověka, nýbrž občerstvuje jeho mysl. Nemluví však o chlebu podle prvého způsobu
Nelze říci, že je lámáno samo pravé tělo Kristovo, nejprve proto, že je neporušitelné a netrpné. Za druhé, protože je celé pod každou částí...což je proti pojmu toho, co je lámáno...zbývá, že lámání je jako v podmětu v rozměru chleba, jako též jiné případky
Kdyby nastalo takové přimíchání kterékoli tekutiny, že by zasáhla všechno posvěcené víno a po smísení bylo podstatou jiné, nezůstane tam krev Kristova(III,77)
Posvěcení záleží v proměnění podstaty chleba v tělo Kristovo...nejvhodnější je tento tvar: Toto je mé tělo(III,78)
Evangelisté nezamýšleli učit tvarům svátosti, jež v prvotní Církvi musely být skryté, jak   Dionýsius na konci Círk. Hier., nýbrž chtěli vypravovat skutky Krista. A přece skoro všechna tato slova lze vzít z různých míst Písma...Toto je kalich, máme Luk 22,19 a I Kor 11,24. Mt 26,27-28 píše: Toto je krev má Nového zákona, která za mnohé bude vylita na odpuštění hříchů. Že pak se dodává, věčné, a opět, tajemství víry, máme z podání Páně, které do Církve přišlo skrze apoštoly, podle I Kor 11,23: „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám i pověděl“ , jako i I Tim 3,9: „Majíce tajemství víry“ (III,78)
Nepraví Pán „Tento chléb je tělem mým“ ...ani „Toto mé tělo je tělem mým“
První tvar(nad chlebem) nečeká na působení druhého, nýbrž má ihned svůj účinek(III,78)
Veškerý účinek, který působí hmotný pokrm a nápoj co do tělesného života, že totiž udržuje, rozmnožuje, napravuje a těší, to celé působí tato svátost co do duchovního života(III,79)
Kdokoli pak má vědomí smrtelného hříchu, má v sobě překážku přijetí účinku této svátosti, poněvadž nehodně přijímá tuto svátost, jak proto, že duchovně nežije, a tak nemá přijímat duchovní výživu, která je pouze živých, tak i proto, že se nemůže spojit s Kristem, což se děje touto svátostí, když má vůli smrtelně hřešit
Silou této svátosti se odpouštějí všední hříchy
Tato svátost je zároveň oběť a svátost. Má ráz oběti, pokud je obětována a ráz svátosti pokud je požívána...při hlavním účinku(duchovní živení skrze spojení s Kristem a jeho údy) dosahuje člověk odpuštění trestu, ne sice celého, nýbrž dle míry své zbožnosti a vroucnosti
Hřích je  duchovní smrt duše...tato svátost chrání před hříchem. Nejprve totiž tím, že milostí spojuje s Kristem a posiluje duchovní život člověka jako duchovní pokrm a lék...Jiným způsobem, pokud je nějakým znamením utrpení Kristova, skrze něž byli přemoženi démoni, odráží veškeré útočení démonů. (III,79)
Prospívá tato svátost přijímajícím i na způsob svátosti i na způsob oběti, protože se obětuje za všechny přijímající. Modlí se v mešním kánonu: „Kdokoli z této účasti oltáře přijmeme přesvaté tělo a krev tvého Syna, buďme naplněni veškerým nebeským požehnáním a milostí“. Jiným, kteří nepřijímají, prospívá na způsob oběti, pokud se obětuje za jejich spásu. Modlí se v mešním kánonu: „Vzpomeň, Pane, své služebníky a služebnice, za něž ti podáváme nebo kteří ti podávají tuto oběť chvály, za sebe i za všechny blízké, za vykoupení svých duší a naději na spásu“ (III,79)
Může se totiž stát, že někdo po spáchaných mnohých všedních hříších, přistoupí zbožně k této svátosti a dosáhne plně účinku této svátosti. Druhým způsobem(v přítomnosti) všední hříchy nezabraňují zcela účinku této svátosti, nýbrž částečně (III,79)
Účinek této svátosti může být od někoho dosažen, má-li chtění svátosti, třeba ji nepřijímá věcně...Přece se však neužívá nadarmo svátostně, protože plněji přináší účinek samo přijetí svátosti než pouhá touha, jak bylo svrchu řečeno o křtu (III,80)
Ačkoli andělé duchovně požívají Krista, přece jim nepřísluší duchovně požívat tuto svátost
Hříšník může požívat svátostně tělo Kristovo a ne pouze spravedlivý
Je zjevné, že kdokoli přijímá tuto svátost se smrtelným hříchem, dopouští se nepravdivosti v této svátosti, a proto se dopouští svatokrádeže...smrtelně hřeší
Někdo si není vědom hříchu...Jedním způsobem jeho vinou...nepovažuje za hřích, co jím je, třeba nějaký smilník myslí, že jednoduché smilstvo není hříchem anebo je nedbalý ve zpytování sebe, proti tomu co je v I Kor 11,28: „Zpytuje pak sebe člověk, a tak jez z onoho chleba a pij z kalicha“.  A tak přece hřeší hříšník, přijímající tělo Kristovo, ač nemá vědomí hříchu, protože sama nevědomost je mu hříchem. Jiným způsobem se může stát bez jeho viny, třeba když litoval hříchu, ale nebyl dostatečně zkroušený...člověk nemůže s jistotou vědět, zda je opravdu zkroušený...dostačí, že shledává na sobě známky zkroušenost jako že lituje minulého provinění a umiňuje se jich střežit do budoucna
Božství Kristovo je větší než jeho člověčenství a samo člověčenství je více než svátosti člověčenství, odtud je, že nejtěžší hříchy jsou ty, které jsou páchány proti samému božství, jako hřích nevěry a rouhání...tento hřích(přijímání ve hříchu) je svým druhem těžší než mnohé jiné hříchy, není však hříchem nejtěžším ze všech
Zjevným hříšníkům se nemá dávat svaté přijímání i kdyby je žádali.
(Tajní hříšníci)noční poskvrnění o sobě uvážené nemůže být smrtelným hříchem, přece však ze své příčiny má někdy připojen smrtelný hřích. A proto je třeba uvážit příčinu nočního poskvrnění...ze šálení démony...vnitřní duchovní příčiny, totiž od předchozích myšlenek...od vnitřní příčiny tělesné, totiž buď z přebytku nebo ze slabosti  přirozenosti nebo také z přemíry pokrmu či nápoje. Každá z těchto tří příčin může být bez hříchu, s hříchem všedním nebo smrtelným
Brání se někomu přijmout tuto svátost po pokrmu a nápoji...z tohoto obecného pravidla jsou vyňati nemocní
Jestliže někdo se denně shledává k tomu připravený, je chvalné, aby denně přijímal...není užitečné všem lidem denně přistupovat k této svátosti, nýbrž kdykoli se člověk shledá k ní připraven.  Proto v knize O dogmatech Církve se píše: „Ani nechválím ani nekárám denní příjímání Eucharistie“
Bez vůle přijmout tuto svátost nemůže být člověk spasen. Byla by však marná vůle, kdyby se nevyplnila, když je možnost...Z ustanovení Církve jsou určeny doby vykonání příkazu Kristova (To čiňte na mou památku) (III,80)
Knězi náleží posvěcovat a vykonávat tuto svátost, žádným způsobem nemá přijímat tělo Kristovo bez krve
Lid však může přijmout tělo bez krve a neplyne z toho nějaká újma (III,80)
Kristus sám nejprve zachovával, co nařídil, aby jiní zachovávali. Proto také sám chtěl být pokřtěn...sám přijal nejdříve své tělo a svou krev a potom dal přijímat učedníkům (III,81)
Jidáš přijal s ostatními učedníky tělo Páně a krev, jak píše Dionýsius v knize o Církev. Hier. a Augustin k Janovi
Hugo od sv. Victora tvrdil, že Kristus před utrpením v různých dobách přijal čtyři vlastnosti oslaveného těla, totiž jemnost při narození, když vyšel z uzavřeného lůna Panny. Rychlost, když kráčel suchýma nohama po moři. Jasnost při proměnění. Netrpost při Večeři, když dal učedníkům požívat své tělo...tělo, které se dávalo ve svátostné způsobě  nebylo netrpné. Bylo však netrpným způsobem ve svátostné způsobě
V podstatě totéž tělo Kristovo je v této svátosti a ve vlastní podobě, ale ne týmž způsobem
Je vlastní kněžím konat tuto svátost (III,82)
Kněz neposvěcuje, leč v osobě Kristově, mnozí pak jsou jedno v Kristu, proto nezáleží, zda je posvěcena tato svátost od jednoho nebo od mnohých, pouze je třeba zachovat obřad Církve
Knězi přísluší rozdílení těla Kristova, pro trojí...on posvěcuje v osobě Krista...je ustanoven prostředníkem mezi Bohem a lidmi...z úcty se této svátosti  nedotýká žádná věc neposvěcená, proto se posvěcuje i korporale a kalich, podobně i ruka kněze je posvěcována na dotyk této svátosti. Proto není nikomu jinému dovolen dotyk, leda v nutnosti, třeba, kdyby spadla na zem nebo v nějakém jiném případě nutnosti
Je nutné, aby kněz, kdykoli posvěcuje přijal tuto svátost úplnou (přijetím pod obojí způsobou) (III,82)
Kněží i když nejsou spravedliví, ale hříšní, mohou posvěcovat Eucharistii
Co do svátosti tedy neplatí méně mše špatného kněze než dobrého, protože oba vykonávají tutéž svátost...účinnost ze zbožnosti modlícího se kněze. A tak není pochyb, že mše lepšího kněze je plodnější
Ti, kteří ve společenství Církve přijali při kněžském svěcení moc posvěcovat, mají sice správně moc, ale nesprávně ji užívají, jestliže potom jsou bludy nebo rozkolem nebo vyobcováním odděleni od Církve
(sv. Tomáš A., Summa teologická III,82)
Klaním se ti vroucně, skrytý Bože náš, jenž tu ve svátosti sebe ukrýváš: tobě srdcem svým se zcela podávám, před tebou svou slabost Bože vyznávám. Zrakem, hmatem, chutí tebe nevnímám a jen sluchem svým tě jistě poznávám. Věřím vše, co hlásal světu Kristus Pán, v něm je základ pravdy lidstvu  všemu dán                              (sv. Tomáš A., Adoro te devote)
Chvalte ústa, vznešeného těla Páně tajemství, chvalte předrahou krev jeho, kterou z milosrdenství  zrozen z lůna panenského prolil Král všech království      
Před svátostí touto slavnou v úctě skloňme kolena     
K svátku tajemnému vroucně přistupujme, z hloubi duše k němu píseň zanotujme. Starého se vzdejme, všechno obnovujme, srdce, řeč i skutky změňme...Bože trojjediný z trůnu nebeského sestup do hlubiny duší lidu svého       (sv. Tomáš A., hymny o  Eucharistii)
Dej, ať svátost těla a krve tvého Syna nejen slavím jako obřad, ale skutečně přijmu se všemi jejími účinky. Dej, ať tělo tvého jednorozeného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, narozeného z Panny Marie, přijmu tak, abych byl v jeho tajemném těle živým údem  (sv. Tomáš A., z přípravné modlitby ke mši sv.)
Nepředkládá se nám totiž žádné maso telat a kozlů jako kdysi za mojžíšského zákona, ale nabízí se nám tu sám Kristus, pravý Bůh. Vzbuzuje snad něco větší podivení než tato svátost? Žádná jiná svátost není spasitelná jako tato: Zbavuje hříchů, rozmnožuje ctnosti, naplňuje duši hojností všech duchovní darů. Církev ji přináší za živé i mrtvé, aby měl každý člověk prospěch z toho, co bylo zřízeno pro blaho a spásu všech  
(sv. Tomáš A., Opusculum 57 k svátku Těla Kristova)

Osoby, jejichž skutky se zdály hodnými veškeré chvály, padly hluboko, ba v mlátě pro vepře viděl jsem libovat si ty, kteří jedli chléb andělský (Následování Krista III,14)
Poroučíš, abych k tobě přistupoval s důvěrou, chci-li mít s tebou podíl a abych přijímal pokrm nesmrtelnosti, chci-li dojít věčného života a nebeské slasti. Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi a já vás občerstvím. (NK IV,1 - S jak velikou uctivostí náleží Krista přijímat)
Šalamoun, nejmoudřejší z králů izraelských, po sedm let budoval chrám ke cti tvého jména a po celých osm dní slavil jeho posvěcení (II Mak 2,12). Obětoval na tisíce smírných obětí a za hlaholu  trub s jásotem uložil slavně archu úmluvy na připravené místo (II Král 6,15,17) a já bídný a neposlednější člověk na světě, jak tě uvedu do svého příbytku, když nedovedu ani půl hodinky strávit v nerušené zbožnosti? (NK IV,1)
Neboť oni, praví totiž věřící tvoji, kteří po celý svůj život bedlivě usilují o svou nápravu, utvrzují se touto nejsvětější svátostí často ve zbožnosti a lásce ke ctnosti (NK IV,1)
Velice je třeba litovat, že mnozí tak málo dbají o spasitelné  toto tajemství, které obveseluje nebe a zachovává svět. Ach, jaká to slepota a tvrdost srdce lidského, že si lépe neváží daru tak nevýslovného, by že až k znevažování k němu upadá právě proto, že ho může požívat každý den! Neboť kdyby se tato nejsvětější svátost pouze na jediném místě konala a kdyby jen jediný kněz směl tělo Páně posvěcovat, s jakou dychtivostí by se lidé na to místo a k takovému knězi Páně hrnuli, jen aby spatřili, jak se koná toto božské tajemství (NK IV,1)    
Předivné je, ale přece hodnověrné, ačkoli nepochopitelné, že ty, Pane Bože můj, pravý Bůh i člověk, celý jsi obsažen pod nepatrnými způsobami chleba a vína, a že tebe neubývá, když býváš od přijímajících požíván 
(NK IV,2 - Jak veliká dobrota a láska Boží se zračí v Nejsvětější svátosti )
Neboť pro duši věřící, dokud putuje daleko od tebe zde v tomto smrtelném těle, je jedinou a nejhlavnější útěchou, že může pamětliva Boha svého, zbožně přijímat častěji miláčka svého (NK IV,3 – Jak je užitečné přijímat častěji)
Neboť tato svátost, nejvznešenější a nejvzácnější ze všech, je spásou duše a těla, lékem proti všem duchovním neduhům. Ona mne z hříchu léčí, mé náruživosti krotí, pokušení přemáhá nebo aspoň zeslabuje, milost ve mně rozmnožuje, klíčícím ctnostem dává vzrůst, víru utvrzuje, naději posiluje, lásku pak rozněcuje a rozhojňuje (NK IV,4)
Dej, Pane Bože, spáso má, aby po každém přijímání svatých tajemství tím vroucnější byla má zbožnost 
(NK IV,4 – Zbožně přijímajícím se dostává mnoho dobrého)
Když si pomyslím, Pane, na tvou velebnost a svou nehodnost, všechen se chvěji a hanbím před sebou. Neboť nepřistoupím-li, vzdaluji se života a vetřu-li se nehodně, dopouštím se urážky tebe (NK IV,6 - Jak se připravit na svaté přijímání )
Zpytuj bedlivě své svědomí a očisti a posvěť je, jak jen můžeš, opravdovou lítostí a zpovědí tak, abys neměl na srdci nic těžšího nai se nemohl rozpomenout na nic, co by tě tížilo nebo ti bránilo přistoupit k sv. oběti
 (NK IV,7 – Zpytujme své svědomí a čiňme dobré předsevzetí)
Ach, jak málo lásky, jak skromnou zbožnost projevují lidé, kteří sv. přijímání tak snadno oddalují. A naopak, jak je šťasten a Bohu milý, kdo tak správně žije a tak čisté svědomí si zachovává, že by třeba každého dne k svatému přijímání přistupoval a vždy na ně i dobře byl připraven, kdyby jen směl a mohl bez výtky tak učinit. Ovšem zdrží-li se kdo časem od sv. přijímání z pokory nebo z vážné příčiny, sluší se tuto jeho uctivost jen chválit (NK IV,10)
Může každý nábožný člověk každého dne a každé hodiny spasitelně přistupovat k duchovnímu přijímání Krista, a to beze všeho zákazu (NK IV,10 – Neopomíjejme snadno svatého přijímání!)
Držen v žaláři svého těla vyznávám, že potřebuji dvojího: pokrmu totiž a světla. A tu jsi tedy mně slabému dal své svaté tělo k posilu duše i těla, a za svítilnu nohám mým své slovo (Ž 118,105). Bez toho dvojího bych ani nemohl žít, neboť slovo Boží je světlem mé duši a tvá svátost je chlebem života (Jan 6,35). To dvojí lze nazvat dvěma stoly, které stojí z obou stran v klenotnici (Ez 40,39;44,19) Církve svaté.  První z nich je stůl svatého oltáře, chovající posvátný chléb (I Kr 21,4)., a to je drahocenné tělo Kristovo. Druhý je stůl zákona Božího, obsahující svaté učení, které vyučuje pravé víře a vede bezpečně až za záclonu, kde je svatyně svatých (Žid 9,13) (NK IV,11 - Duši věřící je nezbytno třeba těla Kristova a Písma svatého)
Uvědom si, že zásluhou vlastních skutků nestačíš na přípravu ani kdybys se celý rok připravoval a nic jiného ani na mysli neměl. Pouze má dobrota a milost dovolují ti přistoupit k mému stolu, zrovna tak, jak když žebrák je zván od boháče k hostině a nemá čím mu odplatit jeho dobrodiní(Lk 14,12,14) než když se pokoří a vzdá mu díky. Dělej co můžeš, ale učiň to bedlivě, nikoli snad z holého zvyku nebo donucení; s bázní, uctivostí a láskou přijímej tělo milovaného Pána Boha svého, jenž ráčí k tobě přicházet. Já jsem tě pozval a nařídil, aby se tak stalo doplním čeho se ti nedostává. Přijď je a přijímej mne! (NK IV, 12 - K svatému přijímání se připravuj s velikou bedlivostí!
Ačkoli nejsem roznícen tak velikou touhou, jak někteří tví obzvláště zbožní věřící, nicméně tvá milost vzbudila ve mně aspoň touhu po takové vroucí dychtivosti. Prosím a žádávám, abych byl přidružen ke všem nadšeným ctitelům a jejich svatému společenství (NK IV,14 – Zvláštní vroucnost některých lidí při stolu Páně)
Pozvedni srdce mé do nebes a nenechávej mne bloudit po zemi!
 (NK IV,16 Odhalujme své potřeby Kristu a prosme o jeho milost)
Nic si nechci pro sebe podržet, nýbrž dobrovolně a milerád chci tobě obětovat sebe i všechno, co mám 
(NK IV,17 -Vroucí láska a ohnivá touha přijímat Krista )
Nehloubej všetečně o velebné svátosti; raději následuj pokorně Krista a podrob svůj smysl svaté víře (blahosl.Tomáš K., Následování Krista IV,18)
Jestliže někdo popírá, že v Nejsvětější svátosti je opravdu, skutečně a podstatně obsaženo tělo a krev spolu s duší a božstvím Pána našeho Ježíše Krista, a tudíž celý Kristus, ale říká, že on je v ní jen jako ve znamení nebo v obrazu nebo působností: anathema sit (Tridentský koncil, Kánon 1 o Eucharistii)