Upálení svatí

    Sv. Anastázie je oběť protikřesťanské zloby a přišla o život při megaupalování. Je jmenována v prvním kánonu mše svaté. Schallerův misálek píše k 25.12., Boží hod vánoční: „Dnes uctívá Církev sv. také památku sv. Anastázie, která byla umučena právě na slavnost Narození Páně. V jejím kostele v Římě slavil kdysi papež druhou mši sv. o vánocích. I.Vondruška píše o její smrti za císaře Diokleciána v Životopise svatých: „Byla odvedena do žaláře a tam trápena hladem. Konečně byla vyhnána na ostrov Palmyru a tam byla ještě  s jinými mučedníky, 200 muži a 70 ženami upálena. Rok smrti je asi 304.“ 

    Sv. Polycarp je biskup ustanovený sv. apoštolem Janem. Z listu církevní obce ve Smyrně o mučednické smrti svatého Polykarpa roku 153: „Když ho však chtěli ještě přibít hřeby, řekl: „Nechte mě takto. Ten, jenž mi dopřál vytrpět smrt ohněm, mi dá také sílu, abych i bez vašeho zajištění hřeby zůstal v plameni klidně stát.“ Nepřibili ho tedy, jen ho přivázali. Když tedy složil ruce za záda a byl spoután jako nejlepší beránek, vybraný k oběti z velkého stáda, byl připraven jako celopal, v němž Bůh nalezl zalíbení, a s očima upřenýma k nebi řekl: „Pane Bože všemohoucí, Otče milovaného a požehnaného Syna tvého Ježíše Krista, který nám o tobě zvěstoval, Bože všech andělů a mocností a všeho stvoření, Bože všech pokolení spravedlivých, kteří žili před tvou tváří! Velebím tě, neboť tohoto dne a v této hodině jsi mi dopřál, abych směl ve sboru mučedníků pít z kalicha tvého Krista, na vzkříšení k věčnému životu duše i těla, v neporušenosti skrze Ducha Svatého. Kéž jsem mezi ně dnes před tvou tváří přijat jako oběť znamenitá, hodná tvého zalíbení, tak jaks mi to určil a oznámil a jak to nyní naplňuješ, neboť tys Bůh pravdy, který nezná lži. A proto tě za všechno chválím a velebím, za všechno tě oslavuji skrze věčného a nebeského velekněze Ježíše Krista, tvého milovaného Syna, neboť skrze něho je tvoje všechna sláva, s ním a se Svatým Duchem, nyní i po všechny budoucí věky. Amen.“ Když vyslovil „Amen“ a dokončil svou modlitbu, zapálili pochopové hranici. A když plameny vysoko vyšlehly, spatřili jsme my, kterým bylo dovoleno přihlížet, veliký div. I proto jsme byli zachováni, abychom mohli i jiným zvěstovat, co se přihodilo. Oheň se totiž vyklenul jako když vítr napne lodní plachtu a obloukem obklopil mučedníkovo tělo. To neskýtalo uprostřed ohně pohled, jako by se pálilo maso, ale jako když se peče chléb anebo jako když září v peci tříbené zlato a stříbro. A také jsme ucítili takovou vůni, jako když zavoní kadidlo nebo nějaká jiná vzácná vůně.“ 

     V městě sv. Polycarpa Smyrně byl roku 250 upálen kněz svatý Pionius, jenž napsal apologii neboli obranu víry. Rozsudek prokonzula Quintiliana zněl takto: „Pionius, muž bohaprázdný, který se prohlásil za křesťana, buď stráven mstícím ohněm, bohům na zadostiučinění, lidu na zastrašení.“ Poslední slova sv. Pioniuse jsou: „Amen, ó Pane, vezmi mou duši k sobě!“ 

    Svatý Januárius, patron Neapole, se narodil v Neapoli v polovině 3. století. Stal se knězem a pak biskupem v Beneventu. V době císaře Diokleciána Januárius navštěvoval uvězněné křesťany a dodával jim odvahy ve víře. Byl při tom zatčen. Když se prokonzul Timotej dověděl, že jde o biskupa, poručil ho předvést a řekl mu: „Protože jsi ze vznešeného rodu, vyzývám tě, abys podle příkazu císaře obětoval bohům. Jestliže to odmítneš, budu tě tak mučit, že se nad tím tvůj Bůh zděsí.“ Biskup Januárius odpověděl: „Nerouhej se, aby se na tebe Bůh, Stvořitel nebe i země, nerozhněval.“ Za to byl odsouzen a vhozen do rozpálené pece. Plameny mu šlehaly přes hlavu, ale jeho vlasy zůstávaly nepoškozené. Soudce to pokládal za dílo zlých duchů. Januárius byl znovu vyslýchán, uvržen do vězení a s dalšími kleriky odsouzen k smrti. V amfiteátru v Pozzuoli byli předhozeni dravé zvěři, ale zvířata jim ani v nejmenším neublížila. Zoufalý místodržící vynesl nový rozsudek. Biskup Januárius byl potom sťat mečem a jeho šest druhů, Socius, Festus, Desiderius, Gantiol, Eutychius a Akutius, zemřeli v sirnatých pramenech v Pozzuoli. Jedna zbožná žena nabrala krev biskupa mučedníka do ampulek, které jsou dodnes předmětem úcty a dvakrát ročně, 1. května a 19. září, krev zkapalní jako čerstvá. 

    I.Vondruška napsal o současnici Jana Husa sv. Janě z Arku: „Z plamenů ujištovala: „Nejsem kacířkou; hlasy, které jsem slyšela, pocházely od Boha. Co jsem činila, činila jsem z Boží vůle. Poté umírajíc volala: „Ježíši! Ježíši! Ježíši! Všichni plakali, Francouzi i Angličané, kněží i soudcové, kardinál vindchesterský, ba i vyšetřující soudce Petr Cauchon, biskup bauvaisský, zakoupený zájmům anglickým. Obklopena ohněm a kouřem volala jména svatá, jméno Panny Marie, jméno Ježíš. Poslední slova byla: „Neoklamaly mne mé hlasy. Ježíši! Ježíši!“; načež vypustila duši. Nespravedliví soudci sešli bídnou smrtí, jak Johanna předpověděla. Král Karel VII.chtěl čest její zachránit. Roku 1451 bylo vyšetřováním zjištěno, že odsouzena byla nespravedlivě. Roku 1455 konala se revize jejího procesu za předsednictva arcibiskupa remešského. Tu byla opět její nevina zjištěna a tento rozsudek byl v Ruenu slavnostně prohlášen.“ 

     Blahoslavený Karel Spinola se narodil v Praze roku 1564 a byl upálen roku 1622. Takto o něm píše I.Vondruška: „Pak byla zapálena hranice. Odsouzenci stáli opodál, jsouce přivázání ke kolům, aby nebyli náhle usmrceni, nýbrž aby byli znenáhla sálajícím horkem blízkého ohně utrápeni. Hrozným mukám nedokázali odolat tři Japonci; odtrhli se od kolů, utekli a vzývali pohanskou modlu; ale vladařův náměstek je dal zahnat zpět do plamenů. Jiný Japonec také utekl od kolu, ale vzpamatoval se, vrátil a uhořel. Žádný z těchto čtyř uvedených se nepokládá za mučedníka. Uhořela statečná Lucia Freitas. Trápení Karla Spinoly trvalo půl druhé hodiny. Nejdéle se trápil jesuitský kněz Šebastian Kimura, totiž tři hodiny. Všech mučedníků bylo 52, a to 30 sťatých, 22 upálených.“ 

     Upálené svaté je vhodné vzývat k nápravě duchovních škod skrze upálení. V českých podmínkách se lidem vynoří hlavně Jan Hus. Překročíme-li českou kotlinu, tak nalezneme 2000 templářů upálených francouzským králem Filipem. Tomuto upálení předcházelo zrušení řádu templářů na nátlak krále Filipa avignonským papežem Klement V. Velmistr Jakub de Molay do poslední chvíle smrti na hranici trval na nevině své i dalších členů řádu.

Zápas o ctnosti

   Bědování nad zkaženou společností a lidmi kontrastuje s tím, jak se jedinci považují za čisté. Je snad možné, aby čistí jedinci vytvářeli špinavou společnost? Je možné, aby z bílých cihel vznikl černý dům? Rozhodně ne. Pán Ježíš dává otázku v Matoušově evangeliu 7,3-5: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nepozoruješ?“ Nebo jak chceš říkat svému bratrovi: ´Dovol, ať ti vyndám z oka třísku, a sám máš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.“ Nebezpečí zabývat se více vinou druhého než vlastní vede k odmítání nebo povrchní sv. zpovědi, kterou má každý katolický křesťan uloženu alespoň jednou za rok. A svatá zpověď žádá dobré předsevzetí. Dobrým předsevzetím je rozvoj ctností, které zamezují růstu hříchu a neřestí jako růst obilí zamezuje růst plevele. 

    Ucelený rozvoj vysvětluje list Jakubův na moudrosti. Rozlišuje dvě moudrosti v Jak 3,13-17: „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať tedy ukáže ušlechtilým chováním, že umí jednat jemně a moudře! Ale máte-li v srdci hořkou nevraživost a sobeckost, nevynášejte se a nefalšujte pravdu. To není moudrost, jež přichází shora, ale pozemská, živočišná, ďábelská. Kde totiž vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká.“ Je i nectnost špatné modlitby nežádající ctnosti jak máme v Jak 4,3: „Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše.“ 

    Sv. apoštol a papež Petr radí jak nemít zkažené a neřestné mravy pro příklon ke ctnosti, II Petr 1,4-9: „A proto jsme dostali od něho vzácná a nesmírná přislíbení: abyste tím měli účast na božské přirozenosti, a tak unikli zkaženosti, která ovládá svět špatnými žádostmi. A proto se věnujte s celou horlivostí tomu, abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec. Jsou-li ve vás tyto ctnosti a rozmáhají se, nenechají vás v nečinnosti a neplodnosti; naopak: budete poznávat stále více našeho Pána Ježíše Krista. Kdo je však nemá, je slepý, krátkozraký.“ Z jedné ctnosti plynou další a je učení o hlavních ctnostech, které jsou protiváhou hlavních hříchů, neřestí. 

    K sedmi hlavním ctnostem několik myšlenek od svatých a tudíž dobrých učitelů: 

1) O pokoře opaku pýchy sv. Alfons z L, Návod k dobrému životu: „Pokora,“ učí sv. Bernard, „je základ a strážce všech ctností.“ A to právem, neboť bez pokory neujme se v duši žádná jiná ctnost. I kdyby se všemi ozdobila, všechny ji opustí, jakmile pokora ji opustí. A naopak, píše sv. František Saleský svaté Janě Františce Chantal, Bůh miluje pokoru tak, že spěchá tam, kde ji nalézá. Tato tak krásná a potřebná ctnost nebyla na zemi známa, až Syn Boží sám sestoupil, aby svým příkladem nás o ní poučil a povzbudil, abychom jí obzvláště od něho se přiučit snažili. „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem(Mt 11,29). A jako Maria byla první a nejdokonalejší učednicí Kristovou, od něhož se všem ctnostem naučila, tak zvláště ctnosti pokory se přiučila, kterou si zasloužila, že nade všechny tvory byla povýšena.“ 

2) O přejícnost opaku závisti sv. Jan Zlatoústý, homilie na Matoušovo evangelium: „Vidíš, jak byli všichni nedokonalí? Jedni se snažili ostatních deset předstihnout, druhých deset jim závidělo. Ale jak už jsem řekl: Ukaž mi je později a uvidíš, že se všech těchto slabostí zbavili. Naslouchej Skutkům apoštolů a zjistíš, jak týž Jan, který teď vystupuje v této záležitosti, vždycky přenechává první místo Petrovi, jak při kázání, tak při konání zázraků.“ 

3) O štědrosti opaku lakomství sv. Augustin, XVI ot. 1, hlava Desátky: „Ze žoldu, z obchodu a z řemesla odevzdávej desátky.“ 

4) O střídmosti opaku obžerství opat sv. Antonín: „Užívej střídmě pokrm“ 

5) O čistotě opaku smilstva sv. Ambrož: „Přeslavná je Maria, která vztyčila prapor sv. panenství a rozvinula korouhev neporušené čistoty. Společnicí všech ctností byla u ní sv. čistota.“ 

6) O mírnosti opaku hněvu sv. Dionysius Areopagita: „Kdo chce jiné napravovat, musí napřed tomu zabránit, aby hněv nevyhnal rozum z trůnu propůjčeného od Boha, ani ho nezbavil vlády nad duší, a aby nevyvolal v jeho vlastním nitru pozdvižení, vzpouru a zmatek.“ 

7) O píli opaku lenosti sv. Efrém: „Neřest je jako rez: nechceš-li, aby se železa chytila, musíš železo neustále pilovat.“ 

    Církev na zemi je bojující a nad slabým bojem za ctnost běduje blahoslavený Tomáš Kempenský v Následování Krista I,19: „Ach, té vlažnosti a nedbalosti v našem stavu! Tak brzo a až příliš vzdálili jsme se od prvotní horlivosti, že se život častokrát až mrzí pro tu naši pokleslost a vlažnost. Kéž by v tobě nikdy neutuchla upřímná touha prospívat v ctnostech, když jsi přece sám častěji vídal krásné příklady zbožných.“ 

     Sv. Cyril věrozvěst si vybral za učitele sv.Řehoře Naziánského, který v oslavné řeči na sv. Basila Velikého řekl: „Jediným cílem našeho konání a snažení byla ctnost a život v naději na budoucnost a takové počínání, abychom se do budoucího života přenášeli už před odchodem z tohoto světa. To jsme měli stále před očima a podle toho jsme usměrňovali svůj život a všechno své jednání: drželi jsme se Božích přikázání a jeden v druhém jsme podněcovali odhodlání žít ctnostně.“

Den Božího hněvu

    Na konci roku 1989 bylo v Praze mnohokrát slyšet slova: "Věřím, že vláda věcí tvých se k tobě zase vrátí, ó lide český!“ V Kšaftu Jana Amose Komenského čteme: "Věřím i já Bohu, že po přejití bouře hněvu, našimi hříchy na hlavy naše uvalené, vláda věcí tvých se zase k tobě navrátí, ó lide český!“ Ti, kdo vypouštěli Boha a bouři hněvu pro naše hříchy, chtěli, jak se jeví, jakoukoli demokracii a neměli do budoucna plán společnosti odmítající hřích a uznávající Krista Krále. 

    V bibli nejdeme Boží hněv a trest pro každou společnost postavenou na hříchu, působení ďábla a prokletí ať je to demokracie nebo monarchie, komunismus nebo kapitalismus nebo cokoli jiného. Důvody proč z Komenského citovat jen část jeho věty byli spíš politické a důvody odmítání téma Božího hněvu jsou na poli teologickém. Mluví se o tom, že je to kontraproduktivní a nikoho to neosloví. Je zde snaha přejít téma Božího hněvu mlčením anebo o výklad, který toto téma uhlazuje či v podstatě popírá poukazem na Boží lásku a milosrdenství. 

   Téma Božího hněvu se objevuje ve Starém zákoně na desítkách míst. Nejvíce se s ním setkáme v žalmech. V žalmu 6 autor prosí: "Netrestej mě ve svém hněvu...smiluj se na nade mnou.“ V žalmu 90 je otázka: "Kdo uváží sílu tvého hněvu, kdo se bojí tvé nevole?“ Zosobněním Božího hněvu je Pán Ježíš s důtkami, když vyhání penězoměnce z chrámu. Dává jim vysvětlení: "Nedělejte z domu mého Otce tržnici"(Jan 2,16). V závěru listu Židům(13,8) je psáno: "Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i navěky.“ Vykrádání a znesvěcování kostelů je přinejmenším srovnatelné s penězoměnci, kteří zakusili Kristův hněv. Boží hněv nelze chápat podle lidského chování jako nějaký nepřiměřený výbuch a zcestné jednání. Boží hněv patří k přiměřeně trestající Boží spravedlnosti. Tak jako nelze ve jménu lásky a milosrdenství popírat pravdu a spravedlnost, tak se Božím hněvem neruší výroky jako:  "Bůh je láska"(I Jan 4,8)“. 

    Apoštol Jan, od něhož máme: Bůh je láska, napsal ve svém evangeliu, Jan 3,36: „Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však odpírá věřit v Syna, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“ K tomu místu je ve vydání Nového zákona schváleného kardinálem Tomáškem vysvětlivka k Jan 3,36: „Nespatří život“ je totéž jako „nespatří Boží království“…Boží hněv je obrácen proti všem lidem, protože narušeni dědičným hříchem, snadno se dopouštějí hříchů osobních, a tak „propadli Božímu hněvu“ (srv. Ef 2,3: „…Dělali jsme, co se tělu zachtělo a co mu napadlo. A tak jsme už svou přirozeností propadli Božímu hněvu jako ostatní.“). Uniknout před ním může člověk tím, že přijme víru v Krista a stane se Božím dítětem. Ten hněv tedy trvá vůči tomu, kdo odpírá věřit v Božího Syna, až se jednou v den soudu (viz Mt 3,7 o Janu Křtiteli: „Když viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: „Zmijí plemeno, kdo vám ukázal, jak uniknout trestu, který už hrozí?“) na něj strašlivě vyleje.“ 

     Den Božího hněvu na více místech popisuje Apokalypsa apoštola lásky sv. Jana. V Apokalypse 6,12-17: „Potom jsem měl další vidění. Když rozlomil šestou pečeť, povstalo silné zemětřesení, slunce zčernalo jako tmavý pytel, měsíc byl samá krev a hvězdy padaly z nebe na zem, jako fíkovník shazuje padavky, když jím zalomcuje vítr, obloha zmizela, jako když se složí svitek a všechny hory a ostrovy se vyšinuly ze svého místa. Pozemští králové a velmožové, velitelé, boháči a mocní i všichni, otroci i svobodní, skryli se do jeskyň a skalních trhlin v horách a volali: „Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým, protože přišel velký den jejich hněvu. Kdo bude moci obstát?“ 

    Kdo bude moci obstát v den Božího hněvu?  Ten, kdo žije tak, aby byl v milosti posvěcující neboli v přátelství s Bohem. Ten, kdo žije v pokorné důvěře a v bázni Boží je připraven na  smrt i konec světa. Po litaniích ke všem svatým v tradiční podobě je prosba: „Bože, jenž býváš vinou urážen, pokáním však usmířen, na prosby snažně prosícího lidu svého milostivě shlédni a metly svého hněvu, jichž za hříchy své zasluhujeme, odvrať.“

Skutečný a mediální Jan Hus

   Vatikánský rozhlas 18.10.2012 uvádí arcibiskupa Müllera, prefekta kongregace pro nauku víry: „Podle německého arcibiskupa Církev utrpěla v poslední době mnoho křivd ze strany médií. Mediální hon na kněze v souvislosti s mravnostními skandály byl nespravedlivý. Navzdory prokazatelným faktům se v něm podsouvalo, že kněžství nahrává pedofílii. Ve skutečnosti jde o obecný problém naší doby, který se týká celé společnosti. Například v Německu bylo v letošním roce zaznamenáno na 20 tisíc případů pedofilie, ani jediný z nich se však netýkal duchovní osoby – uvedl prefekt.“ 

   Křivdy skrze mediální zkreslování reality se týkají i minulosti. Příkladem je osoba Jana Husa. Bohumil Zlámal píše v Příručce českých církevních dějin(PČCD) IV, str.25: „Zbyněk Zajíc z Házmburka, dobrý teolog s reformními snahami…si vybral za svého rádce Husa…směl arcibiskupovi oznamovat jakékoli nedostatky v církevním životě, kdekoli je najde. Prvním plodem této spolupráce byly výnosy proti kněžské nezdrženlivosti(konkubinátu) a svatokupectví, dále zákaz tanců a turnajů kněžím, což bylo odhlasováno na svatolukášské synodě r. 1403 a opakovaně na synodě svatovítské r.1404.“ Později se z reformátora Husa stává deformátor. O Husu deformátorovi píše B.Zlámal podle díla J.Sedláka na str. 27 PČCD s názvem „Hus v odboji proti arcibiskupu Zbyňkovi(1408-1411)“: „…mladí bakaláři, řadí se kolem Husa. Mají více bezohledné rozhodnosti, ale méně teologických vědomostí a méně jemnocitu ve věcech víry. Je pochopitelné, že s těmito pomocníky Husovy opravné snahy nabývají nové tvářnosti.“ 

    Blažej Ráček v knize Československé dějiny a poznámce 102 k části Čechy královské píše: „Že Husovo jméno je pouze pláštěm moderní nevěry, to se jasně ukázalo r. 1932. Česká akademie oznámila české veřejnosti, že vydá Husovu Postilu, přihlásí-li se aspoň 500, kteří ji jistě koupí. Po velké agitaci se našlo jen 15 Husových ctitelů, ochotných koupit jeho hlavní dílo. Po nových výzvách stoupl počet zákazníků na 50.“ Zvolený nezájem znát skutečnou pravdu hříchy činí, a tak se zkresleného Jana Husa a nikoli Husa podle jeho díla dovolávají ateisté, agnostici a nekatolíci a bludně předpokládají, že Hus je plně jejich člověk a jsou i katolíci, co chtějí mít Husa plně jako svého člověka a odmítají proto vidění Jana Husa jako bludaře. 

    Bludy lze poznat z článků odsouzených kostnickým koncilem. Uvádí je(30 článků) v Příručce církevních dějin Pavel K. Mráček jako přílohu. Čl.30: „Nikdo není pánem světským, nikdo není prelátem, nikdo biskupem, jestli se ve smrtelném hříchu nachází.“ Při platnosti tohoto článku svátek Jana Husa ustanovený parlamentem by byl neplatný, protože většina jeho členů při schválení byla ve hříchu jako smilství, cizoložství a znesvěcení neděle, a tak ztratila pravomoc k platnosti svého rozhodnutí. Pro své hříchy V.Havel by nebyl prezidentem a Václav IV. králem. Přehodnocení procesu a rehabilitace se u sv. Jany z Arku, upálené v době Jana Husa v roce 1431, dočkala již její matka. Ačkoli jí církevní hodnostáři přítomné chvíle ublížili, měla na rozdíl od Jana Husa a jeho následovníků nadpřirozenou víru v Církev zaznamenanou při procesu: „Myslím, že Ježíš Kristus a Církev jsou jedno a není z toho třeba dělat problémy.“ 

    R.Malý v Církevních dějinách píše: „Husovská problematika spadá spíše do českých než do všeobecných dějin.“ České dějiny ukazují, jak bývalý přítel Jana Husa Štěpán Páleč musel společně s dalšími, na rozkaz Václava IV., opustit pražskou universitu. Stal se profesorem university v Krakově. Proti bludům Jana Husa napsal De ecclesia a Antihus. V díle De ecclesia dokazuje, že papežství ustanovil Kristus: „Ty jsi Petr, to je skála, a na té skále založím svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou“(Mt 16,18) ... „Pas beránky mé, pas ovce mé.“ (Jan 21,16-17) Jestliže Kristus poručil Židům poslouchat zákoníků a farizeů, poněvadž seděli na stolci Mojžíšově, tím více sluší křesťanům poslouchat těch, kteří sedí na stolci Kristově, a Kristus poručil všem věřícím abychom jeho zástupců na zemi byli poslušni, protože řekl: „Kdo vás slyší, mne slyší, kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá, a kdo pohrdá mnou pohrdá tím, který mne poslal“(Lk 10,16). O tom, kdo neposlechne Církev, řekl: „Budiž tobě jako pohan a celník“ (Mt 17,17)“ 

    Ondřej z Brodu, rovněž bývalý přítel Jana Husa byl po nuceném odchodu z Prahy profesorem v Lipsku, kde zemřel r. 1427. Husovi napsal, že nikdy nebude viklefistou. „Zdaliž je Kristus rozdělen, zdali Viklef byl za nás ukřižován anebo jménem Viklefovým jsme byli pokřtěni?“ Přeje Husovi, aby se jeho duše nedostala tam, kde je Viklefova, ale tam, kde je Kristus, sedě po Boží pravici. Ať nepohrdá církevními tresty, odkud ví, že patří do počtu vyvolených? Zda je světější než Pavel, jenž si nebyl ničeho vědom, ale tím ještě nemyslel, že je ospravedlněn? (I Kor 4,4). „Ty budeš trpět ne pro pravdu, ale pro bludy Viklefovy a pro nedostatek pokory a lásky.“ 

   Pokud by nějaká diecézní synoda za současných dnů vydala zákony proti tanci kněží a zamítla organizovaní tance, tak by byla v souladu s reformním obdobím Husova života a synodou potvrzenou arcibiskupem a také patronem kněží v duchovní správě sv. Janem Vianneyem, který hlásal: „Tanec je provaz, kterým satan stáhne nejvíce duší do pekla.“ Pro druhé období s Husovou deformací platí, že po prostudování jeho bludů by se od něj měli odvrátit i jeho přátelé, jak to učinil Štěpán Páleč a Ondřej z Brodu.

Téma poslušnost a neposlušnost

   V abecedním seznamu Summy teologické sv. Tomáše Akvinského je pod heslem „Poslušnost“: „Poslušnost je trojí, to je nerozvážná, která poslouchá také v nedovolených; nedokonalá, ale dostačující ke spáse, která totiž poslouchá v tom, k čemu je zavázána a dokonalá, která poslouchá ve všem dovoleném. K druhé je vázán každý, ale k první a třetí není nikdo vázán.“ Uvedené tři druhy poslušnosti vysvětluje sv. Tomáš A. na řeholnících u otázky s povinností poslouchat představené takto v ST II-II,104-5: „…řeholníci slibují poslušnost co do řeholních pravidel, podle nichž jsou poddáni svým představeným. A proto pouze v těch jsou povinni poslouchat, které se mohou dotýkat řeholních pravidel. A to je poslušnost dostatečná ke spáse. Kdyby však chtěli i v jiných poslouchat, to bude patřit k dovršování dokonalosti, pokud ovšem ona nejsou proti Bohu nebo proti řeholní profesi, poněvadž taková poslušnost by byla nedovolená. Tak tedy lze rozlišovat trojí poslušnost: jednu dostačující ke spáse, která poslouchá v těch, k nimž je zavázána, jinou dokonalou, která poslouchá ve všech dovolených; jinou nerozvážnou, která poslouchá také v nedovolených.“ 

   Poslušnost nedovolenou známe z procesů po II. světové válce, kdy se řada nacistů odvolávala na poslušnost a byli odsouzeni a poučeni, že příkaz ke zločinu se poslouchat nemá. Poslušnost Boha a z ní dobrou neposlušnost lidí máme v Ex. 1,17: „Porodní pomocnice se bály Boha a neučinily dle rozkazu faraona, nýbrž nechávali chlapce na živu.“ Plodem špatné poslušnosti potratového zákona nerespektujícího: „Nezabiješ!“, je podle dostupných údajů od roku 1957 do roku 2012 přes 3 milióny usmrcených dětí! Byla zabity, protože chyběla bázeň Boží, jak ji měly porodní pomocnice ve Starém zákoně (Ex 1,17). Porušování Božího zákona poslušností nemravných lidských zákonů o potratech, rozvodech anebo homosexuálním manželství nenechá Bůh bez trestu. Tento negativní stav odmítání pravdy od Boha, budující dobré lidské vztahy, je opak toho, co první papež sv.Petr napsal v I Petr 1,22: „Očistili jste se poslušností vůči pravdě, abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky.“ 

    Se zavedením podávání na ruku bratrské lásky nepřibylo, protože motivem nebyla poslušnost vůči pravdě. P.Filip Stajner doložil textem instrukce Memoriale Domini nepravdivost tvrzení pana kardinála Vlka v oběžníku pražské diecéze 2/98 z 5.2.1998, kde je podávání na ruku vysvětleno instrukcí Memoriale Domini. Místo uznání nepravdivosti argumentů je podávání na ruku bráno k roku 2012 jako prubířský kámen poslušnosti, a proto komár nepodávání Eucharistie na ruku se silně cedí a velbloud přestupování Božích přikázání se přitom klidně polyká. Sv. Tomáš Akvinský v Summa teologická II-II,10 učí: „Musí se říci, že největší vážnost má zvyk Církve, jíž se vždy ve všem má následovat. Neboť i samo učení katolických učenců má autoritu od Církve. Proto je třeba více se držet autority Církve než autority Augustina, Jeronýma nebo jiného teologa. Zvyk Církve však nikdy neměl, že se křtily děti Židů proti vůli rodičů.“ Analogicky platí, že i u ostatních svátostí je autoritou zvyk Církve. 

   Zvyk Církve v podávání Eucharistie zkoumal biskup Athanasius Schneider a napsal studii Cum amore et timore, která byla zveřejněna v L´Osservatore Romano. Dočteme se tam: „Na konci patristického období byla praxe přijímání do úst všeobecně rozšířená a samozřejmá. Tento organický vývoj byl plodem spirituality a eucharistické úcty v období církevních Otců. Církev jak na Východě, tak na Západě cítila v obdivuhodné shodě naléhavost podávat svaté přijímání laikům přímo do úst.“ Dále píše, proč protestanté zavedli příjímání ve stoje a na ruku: „První luteránské obce přijímaly ještě do úst a na kolenou, protože Luther nepopíral reálnou přítomnost. Zwingli, Kalvín a jejich následovníci, kteří reálnou přítomnost popřeli, zavedli ještě v 16. století přijímání na ruku a ve stoje: „Stát vzpřímeně bylo při přijímání běžné.“ Stejná praxe byla v kalvínských obcích v Ženevě. Bylo běžné při přijímání stát. Lid stál u oltářního stolu a přijímal způsoby do svých rukou. Některé kalvínské synody v Holandsku vydaly výslovný zákaz přijímat vkleče. V prvních dobách přijímal lid při modlitbě na kolenou, ale některé synody to zakázaly, aby zabránily podezření, že se chlebu vzdává úcta.“ V přednášce Nová evangelizace a svatá liturgie 15.ledna 2012 v Paříži biskup A.Schneider uvádí podávání na ruku jako jednu z pěti ran liturgie a jak vzniklo z neposlušnosti: „Druhou ránou je po celém světě rozšířené přijímání Eucharistie na ruku. O této formě se II. vatikánský koncil vůbec nezmiňuje a zavedli ji nejdříve někteří biskupové z neposlušnosti bez ohledu na negativní důsledky.“ 

   Církev nezačala ani nekončí s diecézním biskupem přítomné chvíle a má se respektovat tradice a zvyk, jak učí sv. Tomáš A. Celé dějiny křesťanství v Čechách a na Moravě(i jinde) se svatými biskupy jako sv. Vojtěch a sv. Metoděj jsou bez podávání na ruku až do konce 20.století. Máme si snad myslet, že nepodáváním na ruku něco podstatného zanedbali? Představme si stav, kdy do 31.prosince 1968 platí v Holandsku stav, že se podává Eucharistie jen do úst a od 1.ledna 1969 se začíná podávat na ruku. Co se stalo s Pánem Ježíšem? Změnil přes noc z 31.prosince na 1.leden svůj názor na stejnou věc a na to, co má platit a kdo je poslušný? 

   Apoštol lásky sv. Jan ve svém třetím listu píše o zneužívání autority k nesprávnému nařizování a trestům: „Napsal jsem něco církevní obci, avšak Diotrefes, která rád vládne, nechce uznávat naši pravomoc. Proto až přijdu, vytknu mu jeho chování, že nás pomlouvá zlými slovy. A jako by mu to ještě nestačilo, ani sám bratry pohostinně nepřijímá a těm, kdo to chtějí dělat, v tom zabraňuje a z církevního společenství je vylučuje. Můj drahý nenapodobuj zlo, ale dobro. Kdo dělá dobro je z Boha. Kdo dělá zlo, neviděl Boha.“ 

   Dobro podle pravdy jako základ pro nařizování a poslušnost uvádí apoštol Pavel v listu Titovi 3,1: „Připomínej všem, ať se podřizují vládě svých představených, aby je poslouchali a byli ochotni ke všemu, co je správné.“ 

   Nejvyšší autoritou ve věcech víry a mravů je papež. I. Vatikánský koncil, kap.IV., Pastor aeternus učí kontinuitě papežského učení: „Duch Svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení a poklad víry bedlivě chránil a spolehlivě vykládal.“

Něco o Janu Pavlu II.

    Nespokojenost věřících s chováním papeže máme ve Skutcích apoštolů 11,2: „Když pak Petr přišel do Jeruzaléma, věřící obrácení ze židovství mu dělali výčitky a říkali: „Vešel jsi k lidem neobřezaným a jedl si s nimi.“ Další text 11.kapitoly je obšírným vysvětlením sv. Petra proč porušil židovské zvyklosti a strana vyčítající mění svůj postoj, Skt 11,18: „Když to vyslechli, uklidnili se. Velebili Boha a říkali: „Tedy i pohanům dal Bůh, aby se obrátili, a tak došli života.“ 

    Jedna z nespokojeností s papežem Janem Pavlem II. byla kvůli pořádání setkání v Assisi v roce 1986 a 2002. V knize Čtyři slova z Ukrajiny je  návrh kontemplativních sester k prohlášení Jana Pavla II. k Assisi se závěrem: „Protože modlitby v Assisi byly zneužity proti katolické, ale i křesťanské víře, proto ze smutné zkušenosti doporučuji, aby se takové akce už nekonaly. Pokud jsem pohoršil ať už katolíky či jiné křesťany, tak se omlouvám, že jsem nepodal jasné vysvětlení a dal jsem možnost k manipulaci. Říkám společně se svatým apoštolem Pavlem: Kdo by hlásal jiného Krista a jiné evangelium, než které hlásali apoštolové a Církev po 2000 let, budiž proklet!(srov. Ga 1,9) 21.06.2004.“ Obšírné vysvětlením k Assisi nenastalo, a tak autoři knihy Čtyři slova z Ukrajiny v čele s P.Dohnalem žádali posmrtnou exkomunikaci Jana Pavla II., k níž uváděli i další důvody. Po prohlášení Jana Pavla II. blahoslaveným vyhlásili exkomunikaci nad papežem Benediktem XVI. a Janem Pavlem II. s vysvětlením, že papež Benedikt XVI. beatifikací ducha Assisi – ducha antikrista - sám sebe rovněž vyloučil z Kristovy církve. Takto je papež Jan Pavel zařazen mezi nejhorší papeže. Protipól je v požadavku dodatku ke jménu „Veliký“. 

    Obecně člověk může chybovat tím, že nechce vidět, že někdo, zvláště když ho má rád udělá něco špatně. Katolický křesťan ví, že má milovat papeže a jestliže Velepíseň lásky všechno omlouvá(I Kor 13,7), tak u milovaného svatého Otce dvojnásob. Závěr listu, kde jsou slova o vše omlouvající lásce apoštol Pavel mírní slovy I Kor 16,22: „Kdo nemiluje Pána, buď proklet!“ Skutky apoštolů v 11.kap. neukazují papeže Petra, který žádá všechno u sebe omlouvat a zlobí se kvůli výčitkám, jak hlásá a praktikuje víru a dávají prostor projevit nespokojenost s chováním papeže a ukazují, že nejde nutně o protikatolický postoj. Ovšem, jak se říká, všeho s mírou: i s omlouváním i výčitkami. Protestanté dělají výtky vůči papeži programově a rádi je i zlomyslně uměle vyrábí. Pozice nelásky, pohrdání a nenávisti přináší rovněž neschopnost uznat něco dobrého na tom, koho zavrhujeme. Kromě lásky je při hodnocení důležitá pravda a naopak kromě pravdy je při hodnocení důležitá láska. 

    Ti, kdo zatracují Jana Pavla II. anebo sdílejí postoje tomu blízké mohou mít značné těžkosti uznat to, že přijetím svátostí před svou smrtí, modlitbou a utrpením dal Jan Pavel II. dobrý příklad. Mezi málo naplněné programy Jana Pavla II. patří výzva ke smírným adoracím z listu Dominicae cenae z roku 1980: „Církev i svět velmi potřebují eucharistickou úctu. Ježíš na nás čeká v této svátosti lásky. Nešetřme svým časem, abychom se s ním setkávali v adoraci, v rozjímání, plném víry a ochotném podávat zadostiučinění za těžké viny a zločiny světa. Kéž naše adorace nikdy nepřestává“.  

   Dobrým příkladem modlitby růžence Jan Pavel II. potvrdil svá slova z listu o růženci: „Na počátku dvacátého pátého roku pontifikátu svěřuji tento apoštolský list do moudrých rukou Panny Marie a v duchu se skláním před jejím obrazem v nádherném chrámu vystavěném k její poctě blahoslaveným Bartolemějem Longo, apoštolem růžence. Ochotně přijímám za svá jímavá slova, kterými tento služebník Páně uzavírá slavnou Modlitbu ke Královně svatého růžence: „Požehnaný růženec Mariin, líbezné pouto pojící nás s Bohem! Pouto lásky, které nás pojí s anděly, útočiště spásy v útocích pekla, bezpečný přístave v každém nebezpečí ztroskotání, který už nikdy neopustíme. Bude útěchou v hodině naší smrti. Jemu bude náležet poslední polibek dohasínajícího života a posledním slovem našich úst bude tvé sladké jméno, ó Královno růžence z Pompejí, ó Matko naše, Útočiště hříšníku a Utěšitelko trpících. Budiž všude velebena, nyní i vždycky, na zemi i na nebi.“ 

   Vatikánský rozhlas 25.10.2012 uvádí kardinála Ch. Schönborna: „Když bereme do rukou texty koncilových dokumentů, musíme se připravit na překvapení, dodává vídeňský metropolita. V zemi jako je Rakousko se tyto texty nikdy nedostaly k širokému publiku. Znají je nanejvýš kněží a profesoři – dodává kardinál Schönborn. Myslím, že po padesáti letech neznáme ani koncil, ani jeho dokumenty. Samozřejmě, mluví se o něm mnoho, o duchu koncilu, ale když sáhneme do textů o liturgii, Zjevení, o Církvi.... musíme přiznat, že jsou v nich věci dnes neznámé. A někdy si uvědomíme, že jsme skutečně odešli dost daleko od toho, co koncil řekl – ne od toho, co si myslíme o koncilu, ale od toho, co koncil skutečně řekl. V tom smyslu dobře rozumím výzvě Benedikta XVI., abychom koncilové dokumenty znovu četli. Jeden všem dobře známý kardinál, Karol Wojtyła, po návratu z koncilu do Krakova nesvolal diecézní synod, aby produkoval nové texty, ale vypracoval antologii klíčových fragmentů z koncilních dokumentů, připojil k nim krátké komentáře a rozeslal je po celé arcidiecézi. Jinými slovy od samého počátku povzbuzoval svou církev k četbě dokumentů. Díky tomu se tyto texty dostaly k lidem. Nám něco podobného chybí. V Rakousku jsme to udělali teprve nyní. Vydali jsme ve velkém nákladu přehled nejdůležitějších témat koncilu, s krátkým komentářem, aby si všichni věřící mohli oblíbit četbu koncilních textů.“ 

    Při četbě koncilních textů zjistíme i to, že Jan Pavel II.(a nejen on) nenaplnil slova konstituce o liturgii(SC) čl. 54: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Podobně je tomu s čl.4 SC: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ 

    Mnozí mohou být překvapeni, že na Božím soudu nejsme souzeni jen z naplňování II.Vatikánského koncilu, ale všech koncilů a celé nauky Církve, o níž I. vatikánský koncil učí: „Nauka víry, kterou Bůh zjevil, nebyla jako nějaký filosofický vynález předložena lidské mysli ke zdokonalení, nýbrž pouze svěřena jako Božský poklad Kristově Snoubence Církvi, aby byla věrně střežena a neomylně vykládána. Proto také má být držen stejný smysl posvátných dogmat a není možné se od tohoto smyslu odchylovat.“

Z pohanského vojáka světcem

    Sv. Martin je nejvíce znám skrze svůj skutek milosrdné lásky, kdy mečem rozpůlí svůj plášť a dává jej ze soucitu žebrákovi. Tento skutek je spojen se soukromým zjevením. V noci se Martinovi zjevil Spasitel a řekl mu: „Tímto oděvem mně přioděl Martin, ještě nepokřtěný.“ Martin byl ještě nepokřtěný, ale již se připravoval na křest. Rodiče sv. Martina pocházeli z maďarského Szombathely a tam se Martin těmto pohanským rodičům narodil. Tehdejší starověká volnost pohybu umožnila přestěhování do Pavie v severní Itálii. Tam podle vůle otce sv. Martin nastoupil do vojska a byl odveden k jízdnímu pluku do Galie. 

    Jako voják žil ctnostně a ne prostopášně jako ostatní vojáci. Byl velitelem vlídným a laskavým a stejně se choval i k otroku, jehož dostal za sluhu. Ocenění dobrého skutku v soukromém zjevení jej nevedlo k angažovanosti sociálního pracovníka ani k visionářskému poučování. Ve dvaceti letech z vojsky vystoupí a začne sloužit Bohu jako poustevník v samotě po vzoru egyptských poustevníků. Poustevnická samota skýtá prostor především k práci na sobě samém a má řadu úskalí. Sv. Martin vyhledá sv. Hilaria z Poitiersu, aby se zdokonalil v teologii a ctnostech. 

   Z Francie zamíří přes Alpy k rodičům a je přepaden loupežníky. Na dotaz, zda se nebojí sv. Martin odpoví: „Jsem křesťan a nebál jsem se nikdy a v tuto chvíli se bojím ještě méně, neboť Bůh je můj ochránce.“ Tato odpověď lupiče překvapila a propustili jej. Rodiče se vrátili do Pannonie(Maďarska) a po setkání s rodiči se matka stala křesťankou a otec zůstal v pohanské modloslužbě. 

    Doba svobody Církve byla pro sv. Hilaria spojena s vyhnanstvím v Malé Asii. Sv. Hilarius se pevně stavěl proti ariánismu a napsal: „Zle se křivdí svatým věcem, kdyby neměli být proto, že je někteří považují za nesvaté.“ Sv. Martin mu šel při návratu vstříc do Říma, kde se nepotkali. Po setkání se sv. Hilariem v Poitiers dostává od něj pozemek na založení mnišské osady. Po krátkém čase se stal proti své vůli biskupem v Toursu. 

    Jako biskupská rezidence mu slouží dřevěná chýše za městem, kolem které vznikla mnišská osada, v níž se mniši  věnují  modlitbě, ruční práci, opisování knih a přísně se postí. Jako biskup sv. Martin dohlížel na chrámy a lidé na něm pozorovali, jak se chvěje posvátnou bázní, když vstupuje do kostela. Na dotaz, proč se chvěje odpověděl: „Jak se nemám chvět, když vstupuji před Boha, svého budoucího soudce?“ Z pozorování přírody vyvozoval poučení duchovní. Např. když viděl jak ptáci létají nad vodou, aby chytili ryby, řekl: „Podobně jako tito ptáci nepřátelé naší spásy chtějí polapit a zahubit naši duši.“ 

   Když císařský náměstek Avitian chtěl popravovat zajatce, tak za ním šel v noci a protože dům byl uzamčen, tak čekal na schodech. Ráno jej Avitian uviděl a Martin nemusel ani mluvit, Aviatin řekl: „Jdi domů! Vím proč jsi přišel. Udělím milost všem zajatcům.“ 

   Na apoštolských cestách kácel pohanské modly, oltáře, kameny a stromy a těmito skutky projevil věroučnou ráznost. Někteří kněží diecéze sv. Martina měli světského ducha, libovali si v koních a žili prostopášně a biskupu se posmívali. Kněze, kterému domlouval a jenž přesto dál dával špatný příklad chtěl snášet jako Pán Ježíš Jidáše a předpověděl jeho obrácení. Jednalo se jeho nástupce sv. Brikciuse. Také se naplnilo proroctví sv. Martina, že bude mít dost obtíží. Čím kdo hřeší, tím bývá trestán a Brikcius nactiutrhající sv. Martinovi se setkal s pomluvami a nactiutrháním, které nakonec šel řešit u papeže, jehož komise prokázala nevinu Brikciuse. 

    Před smrtí ležel sv. Martin v kajícím rouchu na zemi posypané popelem a řekl: „Křesťanovi nepřísluší jiné lože smrtelné než země popelem posypaná. Synáčkové, dal-li jsem vám někdy jiný příklad, než příklad kajícnosti, chybil jsem.“ 

   Jeho žák Sulpius Severus o něm napsal: „Jaký to byl člověk! Nelze to vypovědět. Práce a námaha ho nezdolaly a neměla ho zdolat ani smrt; nevybral si jedno ani druhé: nebál se umřít ani neodmítal žít. Oči i ruce měl stále pozdvižené k nebi a jeho nepřemožený duch v modlitbě neumdléval. A když ho kněží, kteří se tehdy k němu sešli, prosili, aby dopřál úlevu svému ubohému tělu a obrátil se na bok, řekl: "Nechte mě, bratři, nechte mě hledět raději k nebi než k zemi, aby byl můj duch obrácen směrem k Pánu, neboť se už vydá na cestu." Když to řekl, uviděl nablízku ďábla. A řekl: "Co tu chceš, krvavá bestie? Ze mě, ty bídáku, nic nebudeš mít. Mě přijme náručí Abrahámovo." S těmito slovy odevzdal svého ducha nebi. Martin plný radosti je přijat do náručí Abrahámova. Martin, chudý a skromný, vstupuje do nebe s velikým bohatstvím.“

   Sněm v Tours v roce 461 o sv. Martinovi řekl: „Ačkoli Martin nežil za časů apoštolských, přece nebyl prost darů apoštolských.“ Světci jsou svědci a jsou nadčasoví. Starověký sv. Martina na své cestě víry křesťana neměl oporu a příklad ani v rodině ani v prostředí vojenském a přesto zdárně překonal překážky sekularismu a mravního bahna.

Koncilní dvojznačnosti

    P.Ralpf M.Wiltgen v knize Rýn se vlévá do Tibery - Kronika II.Vatikánského koncilu začíná slovy papeže Pavla VI: „Je jasné, že dějiny tohoto koncilu musí býti napsány podle nejlepších schválených norem, stanovených pro dějepisce dávnými spisovateli. První z nich je tato: „Neodvažuj se říci něco nepravdivého, a zároveň nezamlčuj pravdu. Nechť v tom, co píšeš, není nic, co by vzbuzovalo podezření ze stranictví nebo nevraživosti.“ 

   Pravdu o dvojznačnostech na II.vatikánském koncilu(II.VK) najdeme v kapitole „Předběžná vysvětlující poznámka“. Místo s usměvavým Janem XXIII. se setkáme s plačícím Pavlem VI.: „Potom se jeden z extrémních liberálů dopustil chyby, že písemnou formou upozorňoval na některé z těchto dvojsmyslných pasáží a naznačoval, jak se budou po koncilu interpretovat. Tento text padl do rukou výše zmíněné skupiny kardinálů a generálních představených, jejichž zástupce jej přinesl papeži. Papež Pavel VI. konečně poznal, že byl oklamán. Zdrcen plakal. Co proti tomu podniknout? Jelikož text schématu neobsahoval žádné pozitivně nepravdivé tvrzení, avšak obsahoval dvojsmyslné termíny, dvojznačnost mohla být vyloučena tím, že se připojí k textu pečlivě formulované vysvětlení. To byla geneze předběžné vysvětlující poznámky, připojené ke schématu. 10.listopadu 1964 instruoval papež Pavel bez prodlení svého sekretáře, aby napsal kardinálu Ottavianimu a informoval ho, že je ve schématu stále několik bodů, které je třeba přesněji formulovat. Konkrétněji si přál výslovné prohlášení, že potřebnou a podstatnou složkou kolegiální autority biskupů je souhlas papeže.“ 

    Předběžná vysvětlující poznámka je připojena ke konstituci Lumen gentium: „Komise se rozhodla před rozborem výhrad sdělit následující obecné připomínky. 

1 Sbor (collegium) se nechápe ve smyslu striktně právním, totiž jako skupina sobě rovných, kteří by udělovali svou pomoc předsedovi, nýbrž jako stálá skupina, jejíž struktura a autorita se musí odvodit ze zjevení. Proto se v odpovědi na 12. výhradu výslovně říká o Dvanácti, že je Pán ustanovil „na způsob sboru neboli stálé skupiny“. Srov. též výhradu 53c. – Z téhož důvodu se také sbor biskupů porůznu označuje slovy stav (ordo) nebo těleso (corpus). Paralela mezi Petrem a ostatními apoštoly z jedné strany a nejvyšším veleknězem a biskupy z druhé strany v sobě nezahrnuje to, že apoštolové odevzdali svým nástupcům svou mimořádnou moc, ani, jak je zřejmé, rovnost mezi hlavou a členy sboru; vyjadřuje se pouze úměrnost mezi prvním vztahem (Petr – apoštolové) a druhým vztahem (papež – biskupové). Proto se komise rozhodla v čl. 22 napsat: nikoli týmž (eadem), ale odpovídajícím (pari) způsobem. Srov. výhradu 57. 

2 Členem sboru se někdo stává biskupským svěcením a hierarchickým společenstvím s hlavou a členy sboru (srov. čl. 22, § 1, konec). Při svěcení se dává ontologická účast na posvátných úřadech, jak to nepochybně vyplývá z tradice, i liturgické. Úmyslně se používá slova úřady (munera), a ne moci (potestates), protože toto druhé slovo by se mohlo chápat o moci schopné výkonu (ad actum expeditia). K vzniku takové moci schopné výkonu je nutné, aby hierarchická autorita dodala kanonické neboli právní určení (determinatio). Toto určení může záležet v udělení zvláštního úkolu (officium) nebo v přidělení podřízených a dává se podle norem schválených nejvyšší autoritou. Taková další norma se vyžaduje z povahy věci, protože jde o úřady, které má vykonávat více osob podle Kristovy vůle hierarchicky spolupracujících. Je zřejmé, že se toto „společenství“ (communio) v životě církve uplatňovalo podle dobových okolností, dříve než bylo jakoby kodifikováno v právu. Proto je výslovně řečeno, že se vyžaduje hierarchické společenství s hlavou a členy Církve. Společenství je pojem, který je ve staré Církvi (ale i dnes, zvláště na Východě) ve velké úctě. Nechápe se však ve smyslu nějakého neurčitého citu, ale organické skutečnosti, která vyžaduje právní formu a zároveň je oživována láskou. Proto se komise skoro jednohlasně rozhodla napsat „v hierachickém společenství“. Srov. výhradu 40 a také to, co je řečeno o kanonickém poslání v čl. 24. Dokumenty papežů z novější doby týkající se pravomoci biskupů je třeba vykládat na základě tohoto nezbytného zpřesnění ohledně pravomocí. 

3 O sboru, který neexistuje bez hlavy, se říká, že „je také nositelem nejvyšší a plné moci nad všeobecnou Církví“. To je nutné připustit, aby se nezpochybnila plnost moci římského velekněze. Spolu se sborem se totiž nutně a vždycky rozumí i hlava, která ve sboru neporušeně uchovává svůj úřad Kristova náměstka a pastýře celé Církve. Jinými slovy: nedělá se rozlišení mezi římským biskupem a ostatními biskupy vzatými souhrnně, ale mezi římským biskupem zvlášť a římským biskupem zároveň s biskupy. Protože však nejvyšší velekněz je hlava sboru, může sám činit některé úkony, které biskupům nijak nepřísluší, např. svolávat a řídit sbor, schvalovat pravidla činnosti atd. Srov. výhradu 81. Je to ponecháno na uvážení nejvyššího velekněze, kterému bylo svěřeno do péče celé Kristovo stádo, aby podle potřeb Církve podléhajících dobovým změnám určoval, jak se má tato péče vykonávat, buď osobně, nebo sborově. Římský biskup postupuje při řízení, podněcování a schvalování sborové činnosti podle vlastního úsudku, s ohledem na dobro Církve. 

4 Nejvyšší velekněz jako svrchovaný pastýř Církve může svou moc vykonávat v každé době podle svého uznání (ad placitum), jak to vyžaduje jeho úřad. Sbor sice stále existuje, neuskutečňuje však stále svou činnost v přesném smyslu sborově, jak je známo z církevní tradice. Jinými slovy, není stále „v plné činnosti“ (in actu pleno), nýbrž vykonává sborovou činnost v přesném smyslu pouze občas a vždy jen se souhlasem hlavy. Je řečeno „se souhlasem hlavy“, aby se nemyslelo na nějakou závislost jakoby na někom cizím; výraz „souhlas“ naopak připomíná společenství mezi hlavou a členy a vyjadřuje nutnost úkonu, který přísluší hlavě jako takové. To je výslovně řečeno v čl. 22, § 2 a tam je to také ke konci vysvětleno. Slovo „jedině“ (nonnisi) zahrnuje všechny případy; z toho jasně vyplývá, že normy schválené nejvyšší autoritou se musí vždycky zachovávat. Srov. výhradu 84. Ve všem tom však je zjevné, že se mluví o spojení biskupů s jejich hlavou, nikdy o činnosti biskupů nezávisle na papeži. V případě, že chybí činnost hlavy, nemohou biskupové jednat jako sbor, jak vyplývá z pojmu „sbor“. Toto hierarchické společenství všech biskupů s nejvyšším veleknězem je bezpečně obsaženo v tradici.“ 

     O dvojznačnost říká jeden z vlivných poradců(periti) na II.VK Schillebeckx: „My velmi dobře víme, co děláme, když máme v koncilních schématech dvojznačné formulace. Od nich budeme po koncilu pokračovat.“ 

    Dvojznačnosti v praxi po II.VK Schillebeckx ukáže na Holandském katechismu. Oto Mádr v článku Český ekumenický katolík Teologických textů 5 roku 1981 opěvuje ThDr. Mandla a prozrazuje příklon k rýnské koalici dvojznačností: „Ihned po vyjití holandského katechismu rozpoznal jeho novou kvalitu a jako jeden z prvních pořídil jeho pracovní překlad.“ Úvod k českému překladu dokumentů II. VK pod vedením O.Mádra je od podobně jako Schillebeckx laděného Karla Rahnera, proslulého dvojznačným termínem „anonymní křesťanství“. 

    Dvojznačnosti v terminologii II.VK neměla v plánu teologické komise pod vedením kardinála Ottavianiho, která připravila schémata k jednání II.VK a jenž podle schémat této komise z pověření Pavla VI. vypracoval nápravu dvojznačné kolegiality za textem konstituce Lumen gentium. Tím je dána i cesta k nápravě dvojznačností podle nauky bezpečně obsažené v tradici bez znejistění obsahu víry a mravů. Je známo, že kardinál Ottaviani navrhl prohlášení o „náboženská toleranci“, které rovněž nepřipouští dvojznačnosti jako prohlášení o náboženské svobodě a dekret o ekumenismu. 

    Tvůrci dvojznačností bohužel i pokání chápou dvojznačně a takto se snaží interpretovat i zjevení Panny Marie jako je Fatima, které se vyjadřuje jednoznačně. V obrácení k Bohu, modlitbě a pokání vznikly skrze dvojznačnosti velké dluhy v době po II.Vatikánském koncilu.

Šikmá věž v Pise dává možnost dvojznačných  výkladů

Exorcizovaná voda, sůl a olej

    Rituál posvěcení vody na Wikipedii uvádí tradiční latinskou formuli pro posvěcení, kde chybí modlitba nad solí, smísení soli s vodou a modlitba po smísení exorcizované soli s vodou. Stejné první dvě latinské modlitby jako Wikipedie uvádí i Magie – časopis o všem tajemném, kde jsou návody na způsob užívání, který neodpovídá modlitbám svěcení a toho je třeba se varovat. Pravá tradice svěcení a užívání vody vyžaduje jako běžně každá věc nikoli polovičatost, ale důslednost. 

    Svěcení je celá řada a je přidáno i svěcení oleje. Posvěcení koná  kněz anebo biskup mající vyšší svěcení. Důležitý je úmysl, aby nastalo to, co modlitby vyjadřují. Osobně užívám při stravování pouze exorcizovanou sůl a olej. Jde o svátostiny a o nich je na blogu článek „Užívání svátostin“ Nové svěcení vody v misálu Pavla VI. má jiné slova modliteb a exorcisté(pokud vím) místo těchto nových modliteb užívají tradiční obřad posvěcení vody. Nad vodou je tato kratší varianta: „Bože, z tebe vyvěrá všechen život: Otevři nám živý pramen své milosti a požehnej + tuto vodu, ať jí užíváme na znamení touhy po odpuštění hříchů. Smiluj se nad námi a očisť naše srdce, chraň nás a buď naším útočištěm v každém soužení, abychom vždycky věřili, že jsi s námi. Skrze Krista, našeho Pána. I modlitba nad solí je jiná a s poznámkou: „Uzná-li kněz za vhodné přidávat do vody sůl, požehná ji touto modlitbou: „Prosíme tě, všemohoucí Bože, požehnej + sůl, kterou sypeme do vody jako tvůj prorok Elizeus, ab voda byla zdravá. A dej, ať se touto vodou kropíme na znamení víry, že na nás sesíláš rosu svého Ducha, že jsi vždycky s námi a od zlého nás chráníš. Skrze Krista, našeho Pána. Amen. 

    Tradiční obřad: Adjutórium nostrum in nómine Dómini. R:Qui fecit caelum et terram. Exorcizo te, creatúra salis, per Deum + vivum, per Deum + verum, per Deum + sanctum, per Deum, qui te per Eliséum Prophétam in aquam mitti jussit, ut sanarétur sterilitas aquae; ut efficiáris sal exorcizátum in salútem credéntium; et sis ómnibus suméntibus te sánitas ánimae et córporis; et effúgiat, atque discédat a loco, in quo aspérsum fúeris, omnis phantásia, et nequitia, vel versútia diabólicae fraudis, omnisque spiritus immúndus, adjurátus per eum, qui ventúrus est judicáre vivos et mórtuos, et saéculum per ignem. R:Amen 

Orémus. Imménsam cleméntiam tua, omnipotens aetérne Deus, humiliter implorámus, ut hanc creatúram salis, quam in usum géneris humáni tribuisti, bene + dicere et sancti + ficáre tua pietáte dignéris: ut sit ómnibus suméntibus salus mentis et córporis; et quidquid ex eo tactum vel respérsum fúerit, cáreat omni immunditia, omnique impugnatióne spiritális nequtiae. Per Dominum nostrum.R: Amen.
Exorcizo te, creatúra aquæ, in nomine Dei + Patris omnipoténtis, et in nómine Jesu + Christi, Filii ejus, Dómini nostri, et in virtúte Spiritus + Sancti: ut fias aqua exorcizáta ad effugándam omnem potestátem inimíci, et ipsum inimicum eradicáre et explantáre váleas cum ángelis suis apostáticis, per virtútem ejúsdem Dómini nostri Jesu Christi: qui ventúrus est judicáre vivos et mórtuos et saéculum per ignem. Amen 

Orémus. Deus, qui ad salútem humáni géneris máxima quæque sacraménta in aquárum substántia condidisti: adésto propitius invocatiónibus nostris, et eleménto huic, multimodis purificatiónibus præparáto, virtútem tuæ bene + dictionis infúnde; ut creatúra tua, mystériis tuis sérviens, ad abigéndos daémones, morbósque pelléndos divinæ grátiæ sumat efféctum; ut quidquid in dómibus vel in locis fidélium hæc unda respérserit cáreat omni immunditia, liberétur a noxa: non illic resideat spiritus péstilens, non aura corrúmpens: discédant omnes insidiæ laténtis inimíci; et si quid est, quod aut incolumitáti habitántium invidet, aut quiéti, aspersióne hujus aquæ effúgiat: ut salúbritas, per invocatiónem sancti tui nóminis expetita, ab ómnibus sit impugnatiónibus defénsa. Per Dominum nostrum. Amen. 

Commixtio salis et aquae páriter fiat, in nómine Pa + tris, et Fi + lii, et Spiritus + Sancti. Amen. 

Dominius vobiscum. R: Et cum spiritu tuo 

Orémus. Deus invictae virtútis auctor, et insuperábilis impérii Rex, ac semper magníficus triumphátor: qui advérsae dominatiónis vires réprimis: qui inimíci rugiéntis saevitiam súperas: qui hostiles nequitias poténter expúgnas: te, Dómine, treméntes et súpplices deprecámur, ac pétimus: ut hanc creatúram salis et aquae dignánter aspícias, benignus illústes, pietátis tuae rore sanctifices; ut, ubicúmque fúerit aspérsa, per invocatiónem sancti nóminis tui, omnis infestátio immúndi spiritus abigátur: terórque venenósi serpéntis procul pellátur: et praeséntia Sancti Spiritus nobis, misericórdiam tua poscéntibus, ubique adésse dignétur. Per Dominum nostrum Jesum Christum, Filium tuum: Qui tecum vivit et regnat in unitáte ejúsdem Spiritus Sancti Deus, per ómnia saécula saeculórum. R: Amen 

Překlad výše uvedeného: Exorcisuji tě stvoření soli, skrze Boha + živého, skrze Boha + pravého, skrze Boha + svatého, který přikázal proroku Elizeovi, aby tě hodil do vody, aby byla uzdravena závadná voda, aby ses stala solí exorcisovanou ke spáse věřících. Buď všem, kteří tě požívají uzdravením duše i těla. Z místa, kde bude ponechána, ať odejde každá záludnost, každý přelud, každá lstivost a každý ďábelský klam a každý nečistý duch, vyhnaný skrze toho, který přichází soudit živé i mrtvé i celý svět ohněm. Amen. 

Modleme se: Tvou nesmírnou laskavost všemohoucí, věčný Bože pokorně prosíme, abys toto stvoření soli, které jsi dal k užívání lidskému rodu  milostivě požehnal + a posvětil +. Aby byla všem ke zdraví duše i těla a cokoli s ní přijde do styku(bude pokropeno), ať je uzdraveno ode vší nečistoty, ode všech útoků duchovní zloby. Skrze... 

Naše pomoc je ve jménu Páně. R: Který stvořil nebe i zemi 

Exorcisuji tě stvoření vody ve jménu + Boha Otce všemohoucího, a ve jménu + Ježíše Krista Syna jeho Pána našeho, a v síle Ducha + sv., aby ses stala vodou exorcizovanou k vyhánění veškeré nepřítelovi moci, abys dokázala nepřítele vykořenit a vytrhnout s jeho odpadlými anděly skrze sílu téhož našeho Pána Ježíše Krista, který přichází soudit živé i mrtvé i celý svět ohněm. Amen. 

Modleme se: Bože, který jsi ke spáse lidského rodu nejdůležitější svátosti ustanovil na základě vody, skloň se k našim prosbám a tuto látku připravenou k mnohému očišťování naplň silou svého požehnání, aby sloužila k vyhnání démonů a k zapuzení všech nemocí, a proto každé místo, které bude touto vodou pokropeno, ať odolává každé nečistotě, každé škodlivé věci, ať se v něm neusadí zhoubný duch nebo přízrak, který znečišťuje. Ať jsou zahnány všechny úklady nepřítele, který se skrývá. A cokoli co ohrožuje zdraví obyvatel nebo klid ať pokropením této vody je vypuzeno, aby zdraví těla i duše, jenž bylo dáno skrze vzývání tvého svatého jména bylo chráněno skrze... 

Potom třikrát vsype sůl do vody na způsob kříže a zároveň říká: Smíšení soli a vody ať se stane ve jménu Otce i Syna i Ducha sv. +, +, + 

Modleme se: Bože, Původce nepřekonatelné síly a Králi nepřemožitelného království, vždycky nejvyšší vítězi, který potlačuješ všechny nepřátelské síly, který přemáháš vztek řvoucího nepřítele, který nepřátelské úklady mocně zaháníš, Tebe Pane s bázní a pokorně prosíme, abys na toto stvoření vody a soli laskavě shlédl, dobrotivě je osvítil, rosou své dobroty posvětil, aby kamkoli bude rozptýlena  odtud bylo skrze vzývání tvého svatého jména vyhnáno veškeré pokušení nečistého ducha a daleko zahnány teror jedovatého hada: ať přítomnost Ducha Svatého nám, kteří potřebujeme tvé milosrdenství je vždy nablízku. Skrze...  

    Požehnání oleje: Naše pomoc je ve jménu Páně. R: Který stvořil nebe i zemi Exorcizuji tě, stvořený oleji skrze Boha + Otce všemohoucího, jenž učinil nebe a zemi, moře a vše, co v nich jest.Vyhlaď a přinuť k útěku z tohoto daru oleje každé nepřátelské vojsko, každé ďábelské vojsko, každého vetřelce, každý satanův přelud. Učiň, aby ti, kteří budou užívat tento olej, byli osvobozeni od každé nemoci a od všech úkladů nepřítele ve jménu Boha + Otce všemohoucího, Ježíše + Krista Syna jeho Pána našeho a Ducha + svatého Utěšitele a lásku téhož Pána našeho Ježíše Krista, přicházejícího soudit živé i mrtvé a svět ohněm. Amen 

Pane vyslyš mou modlitbu. R: A volání mé k tobě přijď. V:Pán s vámi R: I s duchem tvým 

Modleme se: Pane Bože všemohoucí, před kterým stojí s bázní zástup andělů, jejichž duchovní službu poznáváme, milostivě shlédni, požehnej + a posvěť + toto stvoření oleje, které jsi z plodu olivy vyvedl a přikázal jím mazat nemocné, aby dosažením zdraví dobrořečili Tobě Bohu živému a pravému. Dej prosíme, aby ti, kteří tento olej v tvém jménu požehnaném + budou užívat byli osvobozeni ode vší ochablosti a slabosti a také od všech úkladů nepřítele byli osvobozeni a byli ochránění od všech protivenství ti, jež nejdražší krev Syna tvého vykoupila, aby jim nikdy neublížilo kousnutí starého hada. Skrze…. A pokropí posvěcenou vodou 

Benedictio olei: Adjutorium nostrum i nómine Dómini. R:Qui fecit caelum et terram 

Exorcizo te, creatúra ólei, per Deum + Patrem omnipoténtem, qui fecit caelum et terram, mare et ómnia, que in eis sunt. Omnis virtus advesárii, omnis exércitus diáboli, et omnis incúrsus, omne phantásma sátanae eradicáre, et effugáre ab hac creatúra ólei, ut fiat ómnibus, qui eo usúri sunt, salus mentis et córporis, in nómine Dei + Patris omnipoténtis, et Jesu + Christi, Filii ejus, Dómini nostri, et Spiritus + Sancti Parácliti, et in caritáte ejúsdem Dómini nostri Jesu Christi, qui ventúrus est judicáre vivos et mórtuos et saeculum per ignem. R: Amen. V:Domine, exáudi oratiónem meam. R: Et clamor meus ad te veniat. V: Dominus vobiscum. R:Et cum spiritu tuo 

Orémus. Dómine Deus omnipotens, cui astat exércitus Angelórum, cum tremóre, quorum servitium spirituále cognoscitur, dignáre respicere, bene + dicere, et sancti + ficáre hanc creatúram ólei, quam ex olivárum succo eduxísti, et ex eo infirmos inúngi mandásti, quátenus sanitáte percépta, tibi Deo vivo et vero grátias ágerent: praesta, quaesumus; ut hi, qui hoc óleo, quod in tuo nómine bene + dicimus, usi fúerint, ab omni languóre, omnique infirmitáte, atque cunctis insidiis inimici liberéntur, et cunctae adversitátes separéntur a plásmate tuo, quod pretióso sángiuine Filii tui redemísti, ut numquam laedátur a morsu antiqui serpéntis. Per eúndem Dóminum nostrum Jesum Christum, Filium tuum: Qui tecum vivit et regnat in unitáte Spiritus Sancti Deus, per ómnia saecula saeculórum. R:Amen Et aspergatur agua benedicta

Medailka sv. Benedikta s textem na ramenech kříže: "Crux Sacra Sit Mihi Lux“ (Svatý Kříž ať mi je světlem) a „Non Draco Sit Mihi Dux“ (Ďábel -  drak - ať mi není  vůdcem). Na okraji jsou začáteční písmená exorcismu: „Vade Retro Satana, Numquam Suade Mihi Vana - Sunt Mala Qua Libas, Ipse Venena Bibas“ (Odejdi pryč satane, nesváděj mě k marnostem; to, co mi nabízíš je zlé,  svůj jed si vypij sám).

Snadnější katolický život

    

     Při návštěvě hřbitova dostávám dotaz: „Letos budou ty dušičky 28. října?“ Odpověděl jsem, že dušičky jsou i letos 2.listopadu a to, že lidé si zvykli chodit na hroby v den volna na státní svátek 28.října nemění den vzpomínání na zemřelé v katolické Církvi. Po několika dnech čtu tuto žádost z ČR a na ni odpověď z Vatikánu: „Nejdůstojnější otče, Dominik kard. Duka, OP, arcibiskup pražský a předseda České biskupské konference, v synovské úctě a náležité poslušnosti pokorně se obrací na tvou Svatost rovněž ve jménu svých spolubratří českých a moravských biskupů, kteří se shromáždili na podzimním zasedání v r. 2011, jakož i jménem všeho kléru a všech věřících, kteří jsou svěřeni do jejich péče. V pokoře tedy prosí, aby se v hranicích jejich národní působnosti zbožná návštěva hřbitovů, spojená s plnomocnými odpustky pro duše v očistci, pro větší dobro věřících, mohla uskutečnit každý rok již od 25. října, přičemž zůstává v platnosti vše, co je uvedeno v Předpisech o povolování odpustků č. 29, § 1, 1. 

    Dne 8. října 2012 Apoštolská penitenciárie, z moci, která jí byla Nejvyšším veleknězem zvláště udělena, ochotně laskavě vyhověla předložené prosbě, pro větší dobro věřících, kteří ze závažného důvodu nebudou moci navštívit hřbitov ve dnech uvedených ve výše zmíněných Předpisech o povolování odpustků. Toto bude platit po dobu sedmi let. Tomuto rozhodnutí ať se nikdo nestaví na odpor. Z pověření jeho eminence Christophorus Nykiel Regent Ioannes Maria Gervais Ad. a Stud.“ 

    V katechismu kardinála Tomáška z roku 1968 čteme o podmínkách pro získání odpustků: „Kromě vykonání dobrého skutku obdařeného plnomocnými odpustky, jsou k jejich získání ještě tři podmínky: 1.svatá zpověď. Jedna svatá zpověď postačí k získání několika plnomocných odpustků. – 2.svaté přijímání a to pro každé plnomocné odpustky zvlášť. 3.modlitba na úmysl svatého Otce. Postačí Otčenáš a Zdrávas. Je však dovoleno pomodlit se kteroukoli jinou modlitbu, a to vždy pro každé plnomocné odpustky zvlášť. Tyto tři podmínky je možno splnit několik dní před nebo po vykonání předepsaného skutku. Je však vhodné, aby sv. přijímání a modlitby na úmysl sv. Otce byly vykonány téhož dne jako skutek obdařený odpustky. Zároveň přitom nesmí být zalíbení v žádném ani lehkém hříchu. Kdo se úplně nezbavil záliby v hříchu nebo nesplnil tři uvedené podmínky(pokud nebyla provedena záměna), získává odpustky pouze částečné.“ 

    Odpustky již od 25. října  při nesplnění dalších  podmínek přinesou pomoc našim zemřelým   ve snížené nebo nulové míře. Při orientaci na datum 25.října snadno unikne, že možnost získat plnomocné odpustky je 1. a 2.listopadu v kostele i bez chození na hřbitov a podmínka jít na hřbitov a tam se modlit za zemřelé, je dána pro dny 2.-8. listopadu. 

   Vilém Hünermann v knize Mnich mezi vlky o životě sv. Jana Kapistrána uvádí jeho dopis kardinálu Kusánskému se slovy: „Polevovat v otázkách víry není mou záležitostí. Ve čtyřech mně adresovaných bulách nazývá papež Čechy kacíři. Jak je mám já potom nazývat katolíky? Když může národ rebelů dosáhnout vůči Církvi množství ústupků, co se potom může stát v ostatních katolických zemích? Ó pane, dejte si pozor, abyste kvůli získání Prahy neztratil ostatní křesťanstvo! Vy sám řežete svými ústupky do masa samotné Církve. V Římě jsem vás slyšel říci, že jste nepřijal kardinálský klobouk proto, aby se před vámi druzí skláněli na kolena, nýbrž proto, abyste pracoval na díle Církve. S dovolením - ale dělat ústupky kacířům, to se mi nezdá být velkým a záslužným činem, nýbrž skutkem titěrným.“ 

    Sv. Jan Kapistrán za nevhodný ústupek považoval všeobecné podávání pod obojí způsobou v Čechách. Když mu Jiří z Poděbrad zakázal vstup do Prahy a přímou konfrontaci s Rokycanou rozhodl se vstoupit do Prahy otevřeným dopisem Rokycanovi: „Zemřeli snad vaši předkové jako rebelové proti římské Církvi? Naopak, ctili a milovali ji více než jiné národy. A kde jsou dnes ty nesčetné chrámy, které vystavěli? Kde jsou kláštery, kde řeholníci, kteří žili z darů vašich předků? Kde je zbožnost, jednota ve víře? Mnozí přímo popírají přítomnost Kristovu ve svaté hostii. Mnoho tisíc lidí je nesprávně pokřtěno, mnozí už nejsou křtěni a biřmováni vůbec. Jaké je to zneuctění Nejsvětější svátosti, když je podávána dětem při křtu a ony ji vyplivují! Sedláci přistupují k jejímu přijímání bez zpovědi, jako k dennímu obědu. Rokycana s těmito úkony souhlasí, jako kdyby byl druhý Pán Bůh. Zapřísahám vás, pánové, myslete na své předky, kteří žili jako nejlepší synové svaté Církve. Myslete na svou poslední chvíli, v níž vám nepomůže Rokycanova žvanivost.“

     Výjimka z toho, co mají katolíci jinde, je pro české katolíky také v menším počtu zasvěcených svátků. Kodex církevního práva uvádí v kánonu 1246: § 1. „Neděli, den Páně, v němž se slaví velikonoční tajemství, je nutno v celé Církvi zachovávat z apoštolské tradice jako prvotní zasvěcený svátek. Rovněž se musí zachovávat den Narození našeho Pána Ježíše Krista, Zjevení Páně, Nanebevstoupení Páně, svátek Těla a Krve Kristovy, Svaté Bohorodičky Marie, jejího Neposkvrněného početí a Nanebevzetí, svatého Josefa, svatých Petra a Pavla apoštolů a Všech svatých.“ § 2. Biskupská konference může po předchozím schválení Apoštolským stolcem některé ze zasvěcených svátků zrušit nebo přeložit na neděli.“
Při užití možnosti § 2. je v současnosti v Čechách a na Moravě situace, že po zrušení a přenesení svátků na neděli jsou zasvěcené jen dva: Narození Páně a Matky Boží místo 10 svátků katolické Církve. Z dějin křesťanství je známo, že pravá reforma nikdy nepřicházela tam, kde se nároky redukovali, ale tam, kde lidé dobrovolně přijímali větší úkoly a nároky.

sv. Jan Kapistrán

                                                    

Rok odstraňování nevěry

    V roce 1967 vyhlásil papež Pavel VI. „Rok víry“ a za deset roků v roce 1977 píše Jean Guitton do knihy slova Pavla VI: „V této chvíli panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné je víra. Stává se mi teď, že si opakuji nejasnou větu z evangelia sv. Lukáše: „Až přijde Syn člověka, nalezne na zemi víru? Stává se, že vycházejí knihy, ve kterých je víra v některých důležitých bodech na ústupu, že episkopáty mlčí, že se tyto knihy neshledávají jako podivné. To je podle mého podivné.“ Věci mají rub a líc a pokud někdo vidí, že víra upadá, tak je to proto, že roste nevěra. Odstraňovat nevěru je předpoklad růstu víry. Rok víry Pavla VI. měl kvůli špatným výsledkům napravit Rok odstraňování nevěry. Pro Rok víry 2012, má-li víra růst, bude  platit ještě více nutnost odstraňovat nevěru, protože  nevěra se oproti roku 1968 ještě více rozbujela. 

    Sv. Tomáš Akvinský neujznávanější teolog před psaním svých děl k rozhoření plamene svého ducha četl pouštní otce. Nejvýznamnější z nich, opat sv. Antonín, měl na nevěru tento názor: „Děste se odstoupení od víry jako počátku všeho zla“. Tento názor sdílí v Summě teologické sv. Tomáš v části II-II, otázka 10 O nevěře  s 12 články(dále jen čl.). 

Čl.1, zda je nevěra hříchem, má v odpovědi: „Nevěru lze brát dvojmo. Jedním způsobem podle čirého záporu, když se mluví o nevěrci jenom z toho, že nemá víry. Jiným způsobem lze rozumět nevěru podle protivy k víře, protože totiž někdo odporuje slyšení víry, nebo jí též pohrdá, podle Iz 53: „Kdo uvěřil slyšenému od nás?“ A v tom se vlastně dokonává ráz nevěry. A podle toho je hříchem.“ Dále k třetímu: „nevěra, pokud je hříchem, vzniká z pýchy, z níž se stává, že člověk nechce podrobit svůj rozum pravidlům víry a zdravému rozumu Otců. Proto praví Řehoř, 21 Moralia, že „z marné slávy vznikají novotářského opovážlivosti.“ 

Čl.2: zda nevěra je v rozumu jako v podmětu a odpověď: „A tudíž nevěra jako i víra je sice v rozumu jako v nejbližším podmětu, ve vůli však jako v první pohnutce. A tímto způsobem se říká, že každý hřích je vůli.“

Čl.3: zda nevěra je největším z hříchů: „Nevěrou však se člověk nejvíce vzdaluje od Boha, protože ani nemá pravého poznání Boha; nesprávným poznáním jeho však se mu nepřibližuje, nýbrž spíše se od něho vzdaluje…Hřích nevěry je větší než všechny hříchy, jež jsou v převrácených mravech.“ 

Čl.4: zda každý skutek nevěrce je hříchem má v odpovědi: „…poněvadž nevěra je jakýmsi smrtelným hříchem, nevěrci sice postrádají milosti, zůstává však v nich jakési dobro přirozenosti. Proto je jasné, že nevěrci nemohou konat dobré skutky, jež jsou z milosti, totiž skutky záslužné; avšak dobré skutky, k nimž stačí dobro přirozenosti, mohou nějak konat.“ 

Čl.5: zda je více druhů nevěry a v odpovědi: „Poněvadž tedy hřích nevěry záleží v odpírání víře, může se to dít dvojím způsobem. Neboť buď se odpírá víře dosud nepřijaté, a taková je nevěra pohanů neboli národů. Nebo se odpírá víře křesťanské přijaté: buď v předobrazu, a tak je nevěra Židů; anebo v jasnosti pravdy, a tak je nevěra bludařů. Proto všeobecně se mohou určit tři dříve vyjmenované druhy nevěry. Jestliže však se rozlišují druhy nevěry podle poblouznění v různých, jež náleží k víře, tak není určitých druhů nevěry: neboť bludy se mohou množit do nekonečna, jak patrno z Augustina v knize O bludech.“ 

Čl.6 zda nevěra pohanů čili modlářů je těžší ostatních má v odpovědi: „v nevěře, jak bylo řečeno, může se uvažovat dvojí. Z čehož jedno je její srovnání s vírou. A s této strany někdo tíže hřeší proti víře, jenž odporuje víře, kterou přijal, než ten, jenž odporuje víře dosud nepřijaté: jako tíže hřeší ten, kdo neplní co slíbil, nežli když neplní, co nikdy neslíbil. A podle toho nevěra bludařů, kteří vyznávají víru v evangelium, a odporují mu porušujíce ji, tíže hřeší, než Židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali.“ 

    Starý zákon píše o nevěře k Bohu jako o cizoložství. K nevěře vůči Bohu se druží nevěra manželská. A ten, kdo je shovívavý k manželské nevěře bývá shovívavý i k nevěře náboženské. Prorok Malachiáš žádá 2,16: „Každý ať nenávidí rozvod, praví Hospodin, Bůh Izraele, ať na svém oděvu přikryje násilí, praví Hospodin.“ 

    Je víra, která se míchá s nevěrou a nevěra promíchaná s vírou a platí zde slova blahosl. Tomáše Kempenského z Následování Krista I,4: „Dokonalí lidé nevěří hned každému, kdo něco povídá: vědí, že slabost lidská je náchylná ke zlému a v řeči se snadno poklesne.“ A stejný blahosl. Tomáš K. radí: „Synu, nevěř svému srdci, neboť ono chce teď to a hned zase něco jiného.“ a „Lidé mnoho povídají, a proto se jim nemůže věřit. Všem pak se zavděčit nelze.“ 

     Syllabus Pia IX. zveřejněný 8.12. 1864 reaguje na hlavní bludy naší doby. Ukazuje, jak papež Pius IX. dobře odhadl, kam popírání Boha a nesprávné názory o Bohu povedou. První z názorů, které odsoudil: „§ I. Pantheismus naturalismus a absolutní racionalismus(světobožství, svéprávnost přírody a rozumu) 1. Neexistuje žádná nejvyšší, nejmoudřejší a nejprozřetelnější božská bytost, odlišná od tohoto světa, čili Bůh je totéž co příroda a podléhá změnám; uskutečňuje se však v člověku i ve světě, protože vše jest bohem a sdílí nejvlastnější boží podstatu; Bůh a svět jsou jedno a totéž; tudíž i duch a hmota, nutnost a svoboda, pravda a klam, dobro a zlo, spravedlivé i nespravedlivé jsou jedno a totéž. 2. Třeba popříti veškero působení Boha na lidi a na svět. 

    Pius XI. v encyklice Divini Redemptoris proti komunismu z 19. března 1937 se odvolává na své předchůdce v čl.5: „…moji předchůdci pokládali za svou povinnost uváženě všem připomenout, kam až to povede, jestliže společnost se odvrátí od křesťanských zásad. Pius IX. již v r. 1846 rozhodně zavrhl bludy komunistů, což hned nato potvrdil v Syllabu.“ V čl.3 Divini Redemptoris je: „Jistě již chápete, že mluvím o hrozivém nebezpečí bezbožného komunismu. Jde mu vlastně o úplný rozvrat společenského řádu a přímo ze základu vyvrací křesťanský způsob života.“ 

    Kdo chce být dobrý věřící musí smýšlet o bezbožnosti podle Boha a volit její opak jak je v žalmu 119, verš 119: „ Za strusku pokládáš všechny bezbožníky země, proto miluji tvá přikázání.“ Ekumenické vydání z r.1985 místo "bezbožník" užívá raději vždy "svévolník". V žalmu 1 proto "cesta bezbožných skončí záhubou" je "ekumenicky": cesta svévolných skončí záhubou. V cyrilometodějské písni ve vydání doby nevěreckého komunismu chybí sloka slibující čelit nevěře vírou: „I když se pyšná nevěra kol vzmáhá a peklo seje koukol nových zmatků, nebudem dbáti odvěkého vraha, nedáme sobě bráti věčných statků. Víře vždy věrni budou Moravané: Dědictví otců zachovej nám, Pane!

Velicí papeži a koncily

   Může být ubohý papež Veliký? Ano! Sv. Lev Veliký o své ubohosti mluví takto: „…je chvályhodným projevem vaší zbožnosti, že se radujete z výročí mého povýšení jako z pocty, která zahrnuje i vás. Tak oslavuje celé tělo Církve jednu svátost kněžství. Vylitím posvátného oleje spočinula její milost zajisté v hojnější míře na těch, kdo mají vyšší postavení, ale sestoupila v míře nemalé i na ty nižší. I když nás tedy, nejmilejší, společná účast na tom daru velmi vybízí k společné radosti, bude důvod naší radosti přece jen hlubší a větší, jestliže se nebudete zdržovat myšlenkou na mou ubohost. Vždyť je mnohem užitečnější a důstojnější zaměřit svou mysl na rozjímání o slávě svatého apoštola Petra a slavit tento den především úctou k němu. On byl zaplaven takovou hojností milostí ze samého pramene všech darů. Mnoho darů přijal jenom on sám, a mezi tím, co přechází na někoho dalšího, není nic, co by byl on nedostal.“                    

   Oprávněně lze tvrdit, že sv. Lev Veliký apoštolem a prvním papežem sv.Petrem poměřoval to, jak zastává papežský úřad. Deset let před smrtí sv.Lva Velikého byl Chalcedonský koncil. Na druhém sezení bylo předčítáno nicejské vyznání víry z roku 325 a „dogmatický dopis" Lva Ve­likého o dvou přirozenostech v Kristu. „To je víra otců", volali biskupové, „to je víra apoštolů. Tak věříme všichni. Petr mluvil skrze Lva." Sv. Lev V. v listu Flaviánovi vychází od koncilu nicejského před více než sto lety: „Když tedy Eutyches nevěděl, jak by měl smýšlet o vtělení Slova Božího, a když si nechtěl obstarat světlo porozumění studiem (celé) šíře svatých Písem, měl tedy alespoň pozorně naslouchat společnému a jednomyslnému prohlášení, jímž všichni věřící vyznávají víru v Boha Otce všemohoucího, v Ježíše Krista, jeho jediného Syna, našeho Pána, který se narodil z Ducha Svatého a z Marie Panny. Tyto tři pravdy zpravidla dostačují na rozbití všech myšlenkových konstrukcí vytvořených heretiky.“ 

   Eutyches byl odsouzen na synodu v Cařihradě za patriarchy Flaviána roku 448, nalezl ale oporu u alexandrijského patriarchy Dioskura. Sv. Lev Veliký odsoudil koncil svolaný na popud patriarchy Dioskura císařem Theodosiem II. do Efesu, kde byl Eutyches pod silným tlakem císařského vojska rehabi­litován a názvem „lupičský synod" projevil statečnost pravého pastýře. Odmítl i žádost koncilu v Chalcedonu podle císaře Marciána, aby sto­lec Nového Říma (Cařihradu) má požívat stejných výsad jako stolec Starého Říma. Odporovalo to totiž nauce o papež­ském primátu, právě tímto papežem s velkou jasností uznávané a se stejně velkou rozhodností hájené. 

   II.Vatikánský koncil doporučuje jako teologa sv. Tomáše Akvinského, jenž v Summě teologické(ST) uvádí často různé koncily a papeže a v ST II-II,11 dopis Lva Velikého biskupu v Alexandrii: „Nepřátelé kříže Kristova činí nástrah všemu i našim slovům a slabikám, takže, kdybychom jim dali nějakou jen nepatrnou příležitost, lhali by, že se shodujeme se smýšlením Nestoriovým.“ 

   Dosud bylo 265 papežů. Pouze dvěma je přidáváno k jménu „Veliký“. Podobně jako sv.Lev Veliký ctil předcházející koncily a své předchůdce sv. Řehoř Veliký. V listu I,24 napsal: „Prohlašuji, že je třeba přijímat a ctít první čtyři koncily jako čtyři knihy svatého evangelia, protože na nich jako na čtyřhranné skále se tyčí struktura svaté víry.“ Prvními čtyřmi koncily jsou: I.nicejský roku 325, I.cařihradský roku 381, efeský koncil roku 431 a chalcedonský roku 451, který stanovil v kánonu 1: „Uznali jsme za spravedlivé, aby byly zachovávány kánony, na nichž se svatí otcové usnesli až dosud na každém sněmu.“ Sv. Řehoř Veliký zemřel v roce 604 a nejbližší časem mu byl II.cařihradský koncil v roce 553, který neodmítal, ale vrcholnou důležitost ve struktuře víry mu nepřisoudil. 

   Ingolstadský teolog Johannes Eck se s Lutherem roku 1519 utkal v lipské disputaci, a tak se zjistilo jaké pojetí křesťanské víry má Luther. Papež Lev X. bulou „Exsurge Domine“ Lutherovi hrozil klatbou, pokud neodvolá 41 článků ze svých spisů, které byly označeny za bludné. Luther toto odvolání svých bludů ve Wormsu roku 1521 odmítl se slovy, které uvádí August Francem v knize Malé církevní dějiny: „Nevěřím ani papeži, ani jen koncilům, neboť je očividné, že se častěji mýlily a odporovaly samy sobě. Nemohu a nechci odvolat nic, protože není ani jasno, ani radno dělat něco proti vlastnímu svědomí.“ Luther sám řekl os svém rozhodování: "Vyznávám, že jsem zavrhl přijímání pod jednou způsobou jen proto, abych pohaněl papeže. Kdyby však některý koncil nařídil přijímání pod obojí způsobou, pak já a moji přátelé připustíme přijímání pouze pod jednou nebo raději pod žádnou a zlořečil bych těm, co by uposlechli usnesení koncilu.” (Forma Missae; Opera sv.7., str. 276, vydání wittembergské)

    Česká redakce vatikánského rozhlasu 6.8.2012 uvedla: „Pojetí, podle kterého se nějaký koncil může také mýlit, spadá do doby Martina Luthera. Už jenom tento postřeh by měl tradicionalisty přivést k otázce, kam chtějí skutečně patřit,“ tak reagoval kardinál Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů, v rozhovoru pro agenturu Apic-Kipa na otázku po možnosti plného církevního společenství s Kněžským bratrstvem sv. Pia X., jehož členové vyjadřují kritické postoje vůči Druhému vatikánského koncilu. Švýcarský kardinál se v rozhovoru dotknul tématu diferencovaného přijímání závaznosti koncilu ze strany těchto tradicionalistů. „Druhý vatikánský koncil – řekl kardinál Koch – přijal čtyři konstituce, devět dekretů a tři deklarace. V čistě formálních kategoriích je tedy možné mezi těmito druhy dokumentů rozlišovat. Potom však nastává problém také v souvislosti s Tridentským koncilem (1545-1563), který vydal jenom dekrety a žádnou konstituci. Nikoho by kvůli tomu zřejmě nenapadlo tvrdit, že Tridentský koncil má nižší stupeň závaznosti,“ pokračuje kuriální kardinál s jasnou narážkou na argumentaci používanou v tradicionalistických kruzích. „Je totiž jasné, že z hlediska čistě formálního je možné rozdíly hledat, ale skutečně z toho nelze vyvozovat, že existují různé stupně závaznosti koncilních dokumentů,“ uvedl kardinál Kurt Koch, který se při té příležitosti zmínil také o koncilním dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio, který se plně zakládá na dogmatické konstituci o církvi Lumen gentium a připomněl také, že „Pavel VI. důrazně trval při promulgaci zmíněného dekretu na jeho úzké interpretační souvislosti s dogmatickou konstitucí o církvi“. Předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů v rozhovoru pro švýcarskou agenturu zdůraznil, že ekumenismus „není druhotné, nýbrž ústřední téma vatikánského koncilu, na což poukázal Jan Pavel II., a proto musí být také ústředním tématem církve.“ Kromě toho, také koncilní deklarace o vztazích k nekřesťanským náboženstvím, zejména k judaismu, Nostra aetate, má své základy v dogmatické konstituci o církvi. Kardinál Koch také oznámil, že Papežská rada, které předsedá, připravuje k příležitosti 500. výročí Reformace společné prohlášení se Světovým luterským svazem. Kromě toho proběhne také mnoho společných akcí na úrovni místních církví, které budou spadat do kompetence jednotlivých biskupských konferencí.“ 

   Další zpráva vatikánského rozhlasu ze dne 5.10.: „Vatikán. Jan XXIII. chtěl, aby se koncil stal velkým implusem k evagelizaci světa. Dnes musíme přiznat, že tento úmysl Dobrého papeže se ještě nenaplnil. Právě proto je synod biskupů o nové evangelizaci potřebný – řekl Vatikánskému rozhlasu kardinál Angelo Scola. Milánský metropolita se účastní římského kongresu o dějinách II. vatikánského koncilu ve světle archivů koncilních otců. Historiky, kteří se koncilem zabývají varoval, aby nepřeceňovali význam svého bádání. Jak totiž řekl, koncil patří minulosti a Církev žije v přítomném okamžiku. To, co koncil aktualizuje v dnešních, už jiných okolnostech, je živá Církev, která musí řešit dnešní úkoly – zdůrazňuje kardinál Scola: V zemích evangelizovaných před mnoha staletími jsme svědky jakési únavy z křesťanství. Mnozí si myslí, že vědí, co je křesťanství, i když křesťanskou vírou už nežijí. To je samozřejmě iluze. V této situaci se církev musí vyjadřovat především prostřednictvím živých komunit, ať už ve farnostech, sdruženích či hnutích, v nichž lze zakusit Ježíše, který přichází člověku vstříc, zjevuje mu blízkost Boha. To je v našich pluralitních společnostech velmi důležité. Kardinál Scola připomněl, že recepce všech velkých koncilů trvala několik desetiletí. Není tedy co se divit, že po všem pokoncilním úsilí teprve dnes dospíváme ke správné interpretaci II. vatikánského koncilu – uvedl italský kardinál.“ 

   A do třetice vatikánský rozhlas, jenž 10.10.2012 uvádí slova generální audience nadpisem: „Benedikt XVI.: Koncilní dokumenty nutno vymanit ze spousty zastiňujících publikací.“ 

   Pan kardinál Scola neupřesňuje „dnes“, v němž se dospívá k správné interpretaci koncilu. Vznikají otázky: V čem je správná interpretace II. vatikánského koncilu? Co patří do té spousty publikací zastiňující koncil, o nichž mluví svatý Otec Benedikt XVI.? V čem se ta dnešní správná interpretace liší od té špatné včerejší? Bude správná interpretace ekumenismu s výročí protestantismu v roce 2017 žádat nápravu bludů této deformace odsouzených Tridentským koncilem? Anebo bude jako nepsané dogma uznáno, že se ve jménu pastorace nehlásají anebo popírají některé pravdy víry, dogmata odmítané protestanty? Bude součástí dnešní interpretace renesance dogmat např. o hříchu, ďáblu a pekle? 

    Jediní dva velicí papeži dějin Církve a sv. Tomáš Akvinský budovali na Tradici dané předešlými koncily a papeži a tím zodpověděli otázku, jak víru a koncil interpretovat. Tento pohled do minulosti, zvláště ke svatý papežům, jejichž nepřetržitá řada je až do roku 530 s 54 papeži světci, a svatým teologům, je i pohledem vzhůru k Pánu Bohu, který je oslavil a do budoucnosti, kdy každý bude Bohem souzen. Svaté a zvláště Pannu Marii máme ctít. 

   Basilejský koncil učí: „Poněvadž veškerý svět křesťanský za našich dnů v úzkostech trvá a války a rozkoly na všech stranách bují a takto bojující Církev je všelijak zmítána: za vhodné pokládá tento koncil, aby slavnost, která se nazývá navštívením blahoslavené Rodičky Boží, se ve všech kostelích slavila, aby Matky milosti, zbožnými dušemi náležitě uctívaná, požehnaného Syna svého svou přímluvou usmířila a pokoje věřícím udělila.“

Podle neděle

Iuxta dominicam viventes – podle neděle žijící, tak je charakterizován životní styl křesťanů starokřesťanské doby. Ten, kdo žije podle neděle, žije podle Zmrtvýchvstání, které nastalo v neděli a Ducha Svatého seslaného rovněž v neděli. Zmrtvýchvstalý Kristus ustanovil svátost na odpuštění hříchů a hříchy znesvěcující neděli patří k nejvíce viditelným. K tomu, abychom mysleli na to, co pochází shůry(Kol 3,1) a žili podle neděle je důležité biřmování a dar Ducha Svatého. Neděle jako den Zmrtvýchvstání je hlavní den bohoslužby. Ve shrnutí po roku Eucharistie v Sacramentum caritatis z r.2007 mluví Benedikt XVI. o životě podle neděle, což jsou slova sv. Ignáce z A., který zemřel mučednickou smrtí v r. 107. V listu Magnesijským píše: „Ti, kteří žili ve starém řádu věcí, se obrátili k nové naději a nehleděli už k sobotě, ale žili podle neděle, dne Páně, v němž je náš život posvěcen skrze milost Pána a jeho smrt.“ Takto nás sv. Ignáce z A. učí, že  křesťany jsou ti, kdo dospěli k nové naději a žijí podle neděle. Život podle neděle najdeme v listech sv. Ignáce z A.                                                                          

   Sv. Ignác z A., list do Smyrny takto mluví o zmrtvýchvstání: „Jste...naplněni vírou v našeho Pána, který skutečně je podle těla z rodu Davidova a Boží Syn z vůle a moci Boží, který se skutečně narodil z panny...za vlády Poncia Piláta...byl skutečně za nás přibit... skutečně trpěl, stejně jako skutečně vstal z mrtvých.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak úzce souvisí skutečné zmrtvýchvstání se  skutečnou vírou. 

   List do Efesu: „Kníže tohoto světa neznal Mariino panenství a její porod, stejně jako smrt Páně: tři vznešená tajemství, která se uskutečnila v Božím mlčení.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že ďábel a Pán Ježíš s Pannou Marií jsou protiklady mezi nimiž není možný kompromis. 

   Sv. Ignác z A., list do Efesu: „V Eucharistii lámeme „tentýž chléb, který je lékem nesmrtelnosti, lékem, abychom nezemřeli, ale žili věčně v Ježíši Kristu“ Takto nás sv. Ignác z A. učí v harmonii s tradiční liturgií, kde se Tělo Páně podává se slovy: „Tělo našeho Pána Ježíše Krista zachovej duši tvou k věčnému životu.“ Je důležité přijmout E. v hodině smrti jako viatikum. 

   List do Efesu: „Nikdo ať se nemýlí! Kdo není při oltáři, připravuje se o Boží chléb...Snažte se tedy častěji scházet k Eucharistii a k Boží oslavě. Když se totiž často shromažďujete, hroutí se moc satanova a jednota vaší víry láme jeho hrozbu.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak nesmyslné je odmítání účasti na mše svaté. Nedivme se, že roste moc satana, když klesá účast na mši sv. anebo chybí jednota víry při bohoslužbě. 

   List do Smyrny: „Vzdalují se od Eucharistie a modlitby, protože nevyznávají, že Eucharistie je tělo našeho Vykupitele Ježíše Krista, jenž trpěl za naše hříchy a jehož Otec ve své dobrotě vzkřísil.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak nevěra je prapříčina vzdálení od Eucharistie, mše svaté. 

   List do Říma: „Chci jíst Boží chléb, tělo Ježíše Krista, chci pít jeho krev, kterou z lásky ke mně prolil.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že před požitím Eucharistie je důležitá správná touha.

   List do Říma: „Dovolte mi, abych se stal potravou šelem. Jen tak mi bude dopřáno dosáhnout Boha.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak odmítání obětí pro Boha vede ke zradám. 

   List do Efesu: „....všichni biskupové, ustanovení po všech krajích smýšlejí jako Ježíš Kristus. A tak je třeba, abyste žili v jednotě se smýšlením biskupovým, což také děláte“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že pouze tehdy, když biskup smýšlí podle Ježíše Krista, tak ten, kdo žije podle biskupa žije podle Ježíše Krista. 

    List do Smyrny: „Ať se považuje za platnou jen ta Eucharistie, kterou slaví biskup nebo ten, koho on sám pověřil.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak problematické  jsou mohamedánské, židovské, protestantské a jiné bohoslužby. 

   List Tralským: „Napomínám vás tedy – ne já, ale láska Ježíše Krista – živte se jen křesťanským pokrmem, jiným bylinám se vyhýbejte, totiž bludům.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že bez úsilí o pravověrnost a zavrhování bludů nelze dosáhnout dobrého křesťanského života. 

  List Polykarpovi: „Mým sestrám domlouvej, aby milovaly Pána a spojovaly se svými muži tělesně i duchovně. Podobně i mé bratry vybízej ve jménu Ježíše Krista, aby milovali své manželky, jako Pán miluje Církev. Ženich a nevěsta ať se berou se souhlasem biskupa, aby to byl sňatek podle Pána a ne podle chtivosti. Všechno ať se děje k Boží cti.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak se život podle neděle má projevit v uzavírání manželství a chápání  manželství a rodiny. 

   List do Efesu: „Nemylte se, bratři moji! Kdo rozvracejí rodiny, nedostanou podíl v Božím království. Když ti, kteří tak z vůle těla činí, propadli smrti, tím spíš ti, kdo špatným učením kazí víru v Boha, za niž byl Ježíš Kristus ukřižován! Takový, protože se poskvrnil, půjde do neuhasitelného ohně a stejně i ten, kdo mu naslouchá.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí o strašných trestech pro ty, kdo bludy kazí víru a ničí rodinu. 

   List Magnesijským: „Patří se nejen nazývat křesťanem, ale také jím být.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že nikdo se nemá nazývat křesťanem pouze pro svůj křest, ale především pro křesťanský život. 

   List do Říma: „Když chci být Boží, nedávejte mě světu a nesvádějte mě hmotou.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že člověk, který je sveden hmotou žije i neděli podle žaludku a jde například nakupovat jídlo. Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak ten, kdo se dává světu jde v neděli za svou zábavou, sportem, prací anebo pohodlím.

Svěcení žen

   V Teologické summě, díl III, otázce 39, článku 1 se sv. Tomáš Akvinský ptá, zda ženský rod překáží přijetí svěcení a odpovídá: „Musí se říci, že některá se vyžadují u přijímajících svátost, jakožto nezbytná ke svátosti; a když ta chybí, nemůže nikdo přijmout ani svátost, ani věc ve svátosti; některá však se vyžadují ne nezbytně ke svátosti, nýbrž z nutnosti příkazu, pro patřičnost ke svátosti; a bez takových někdo přijímá svátost, ne však věc svátosti. Je tedy třeba říci, že mužský rod se vyžaduje ku přijetí svěcení, nejen druhým způsobem, nýbrž též prvním. A proto, i když se ženě dají všechna, jež se dějí ve svěcení, svěcení přece nepřijímá, protože ježto svátost je znamení, u těch, jež se konají ve svátostech, vyžaduje se nejen věc, nýbrž také významnost věci, jako bylo řečeno, že při posledním pomazání se vyžaduje, aby byl nemocen, aby se naznačila potřebnost léčení. Poněvadž tedy u ženského rodu nemůže být význam nějakého vynikajícího stupně, protože žena má stav podrobenosti, proto nemůže přijmout svátost svěcení. Někteří však řekli, že mužský rod je z nutnosti příkazu, ale ne nezbytný ke svátosti, protože také v Dekretech je zmínka o jáhence a presbyteře. Ale jáhenkou se tam nazývá ta, která má podíl na nějakém úkonu jáhnově, totiž ta, která čte homilie v kostele; presbyterkou však se nazývá vdova, protože presbyter je totéž co starší.“ 

   Z toho je jasné, že na nabídku kněžského svěcení by měla žena odpovědět: „Já to nechci, protože by to stejně nebylo k ničemu, leda jako provinění k potrestání Bohem.“ Katolický biskup by při žádosti o toto svěcení měl odpovědět: „To dělat nebudu, protože to odporuje učení svatého Tomáš Akvinského, nejvíce ceněné teologické autority katolické Církve.“
    I. Nicejský koncil v roce 325 v kánonu 19 ukazuje, že jáhenka neměla svěcení svátostné: "Připomenuli jsme zde ony jáhenky, které se považují za takové podle oděvu, protože  však nemají žádného svěcení, mohou býti zcela přičítány mezi laiky."

   Sv. Epifanius, arcibiskup, co zemřel roku 403 a ve spisu Panarion píše: „Ač je v Církvi řád jáhenek, přece se nikdo nepokouší pověřit je kněžskou či podobnou službou.“ Názor sv. Tomáše Akvinského tudíž není středověká novota, ale přes starověk převzatá norma. 

   V našich podmínkách se již stalo něco jiného. Dočteme se o tom třeba v knize „K plnosti“ Stanislava Krátkého. V knize je informace jak Felix Davídek vysvětil 17 biskupů. Tato štědrost v udílení svěcení se rozšířila i na ženy. Kniha "K plnosti" vydaná po roce 2000 svědčí o tom, že sv. Tomáš Akvinský nebyl brán jako autorita. S.Krátký v ní píše: „Já osobně si velmi dobře umím představit, že bych se u ženy zpovídal…“ Tato slova jsou upřesněním otázky svěcení žen z jiného místa knihy se slovy: „Účastníci synodu pak o možnosti svěcení žen hlasovali. Kdybyste tam byl, hlasoval byste pro nebo proti? Moje svědomí mi říká, abych byl dodnes v této věci zdrženlivý.“ V posudku ke svěcení žen je: „Nejdůležitější svátost ianua sacramentu (brána svátostí) může být udělena v případě nutnosti i periculis mortis (nebezpečí smrti) kýmkoli. Proč by tedy nemohla žena „udělovat“ ostatní svátosti.“ U tohoto bodu chybí dodatek, že křest v nebezpečí smrti udělený i ženou nevěřící v intenci Církve je v případě přežití dítěte podmínečně knězem opakován a úředně zapsán. Chování: „Mě pokřtila v nouzi nevěřící žena dítě v porodnici, zapište to do matriky“ je zavrhnuto. Důvod je ten, že ona nevěřící žena poslaná vykonat křest v intencích Církve možná viděla křest lachtana šampaňským vínem a tak zmínku o užití vody „vylepšila“ šampaňským vínem i při křtu v nouzi a ani nepotřebovala toto mamince dítěte sdělit. 

   Tak jako víno je lepší materie než voda, tak může být osobní kvalita konkrétní ženy lepší než muže majícího svěcení. Toto  je jisté u Panny Marie, královny apoštolů, která nebyla obdařena svěcením. Pro „biblické“ křesťany z řad protestantismu není uvádění žen do úřadu kněžského problém, ačkoli to v bibli nikde není. Prý stačí, že to bible nikde nezakazuje a při neuznávání posvátné tradice a role papeže ve sporných otázkách se protestanté diví, proč by nemohla být žena i biskupkou.  Pán Ježíše vyvolil apoštoly pouze z řad mužů. Ve zmíněné knize „K plnosti“ je také dotaz: Vadilo by vám, kdyby manželé evangelička a katolík společně chodili ke svátostem? Já věřím, že k tomu brzy dojde, a to bez újmy věroučné pravdy.“ Nemá-li se něco dít bez újmy na věroučné pravdě, tak ji dotyčný musí respektovat. Svátosti jsou svátosti víry, a ten kdo chce zůstat ve víře evangelické, např. že Tělo Páně je chleba nemůže přijímat podle víry katolické Církve skutečné Tělo Páně svátostným způsobem. U svátostí je otázka co se koná a jak se to koná velmi důležitá. Pokud např. platně svěcený kněz nemá patřičný úmysl, tak svátostná přítomnost nenastává a pokud své smýšlení projeví navenek: „já už tomu(v hostii je přítomen Pán Ježíš) nevěřím," tak je to třeba hlásit biskupovi, aby zjednal pořádek a zamezil duchovním škodám.

   Ve válce má pro vítězství zásadní důležitost kvalita důstojníků a v duchovním boji kvalita kněží. Je hrubý omyl chtít vylepšit svátost kněžství svěcením žen. Sv. Alfons z Liguori je vzor zdravého středu mezi tvrdostí a změkčilostí a v Obras ascéticas t.2 píše, jak  bdít nad kněžstvím: „Kolik mladých vstoupilo do semináře jako andělé, a v krátkém čase se z nich stali démoni!…A je známo, že v seminářích může vládnout zlo a pohoršení ve větší míře, než to vědí biskupové, protože ti jsou často nejméně informováni.“  Po vzoru Panny Marie nikoli přijetím svěcení, ale modlitbou a obětí může žena mnoho vykonat pro šíření Božího království.