Nesouhlas s papežem

  Je možné s papežem nesouhlasit? Papež Benedikt XVI. odpovídá kladně v předmluvě své knihy Ježíš Nazaretský: „Zajisté nemusím zvlášť zdůrazňovat, že tato kniha není aktem učitelského úřadu, nýbrž pouze a jedině výrazem mého osobního hledání „Hospodinovy tváře“(srv. Ž 27,8). Každý mi tedy může svobodně odporovat. Prosím čtenářky a čtenáře jen o trochu sympatie, bez níž se žádné porozumění neobejde.“ Samozřejmě platí, že i když papež nepředkládá závazné učení Církve je třeba mít dobré důvody k nesouhlasu s jeho osobním názorem. 

  Vatikánský rozhlas v české sekci 16.9.2013 pod názvem: „Petrův nástupce: Církvi se nikdy nevedlo tak dobře jako nyní“ informuje, jak při setkání s kněžími v lateránské bazilice papež František I. řekl: „Odvažuji se říci, že církev si nikdy nestála tak dobře, jako nyní.“ S tím nesouhlasí tito papeži: 

  Před volbou papeže vedl kardinál Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. křížovou cestu na Velký pátek v roce 2005. V ní vyjádřil tento názor na stav Církve: „Pane, tvá Církve se nám často zdá jako bárka, na níž dorážejí vlny ze všech stran a hrozí jí potopení. A také na tvém poli vidíme více plevele než obilí.“ 

  Jan Pavel II. byl smrtelně zraněn v den zjevení Panny Marie ve Fatimě. Při zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie  25.3.1984 modlitbou vyjádřil názor na situaci: „A proto, Matko lidí a národů, ty, která znáš všechna jejich utrpení a jejich naděje, ty, která mateřsky vnímáš všechny ty zápasy mezi dobrem a zlem, mezi světlem a temnotami, které otřásají současným světem, vyslyš naše volání, které z vnuknutí Ducha Svatého zaměřujeme přímo k tvém Srdci: Obejmi svou láskou Matky a Služebnice Páně tento náš svět lidí, které ti svěřujeme a zasvěcujeme, plni znepokojení nad pozemským i věčným osudem všech lidí a národů.“

  V roce 1977 píše Jean Guitton v knize Paolo VI. segreto slova Pavla VI: „V této chvíli panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné je víra. Stává se mi teď, že si opakuji nejasnou větu z evangelia sv. Lukáše: „Až přijde Syn člověka, nalezne na zemi víru? Stává se, že vycházejí knihy, ve kterých je víra v některých důležitých bodech na ústupu, že episkopáty mlčí, že se tyto knihy neshledávají jako podivné. To je podle mého podivné.“ 

  V dopise biskupa Sigauda kardinálu Tardinimu z roku 1959 čteme: „Dle mého skromného názoru, má-li koncil vytvořit nějaký prospěšný vliv, musí prvně zvážit stav Církve, která, jak pronesl papež Pius XII. k mladým lidem v Itálii, trpí svůj Velký pátek, je ponechávána bez obrany svým nepřátelům. Člověk si musí uvědomit, že se zde všude odvíjí boj na život a na smrt proti Církvi, člověk musí rozpoznat nepřítele, rozpoznat jeho strategii války a jeho taktiku, jasně prozkoumat jeho logiku a dynamiku tak, abychom mohli s jistotou pochopit každý jednotlivý boj v této válce a abychom mohli bezpečně organizovat a řídit svou opozici.“ 

  Pius XI. v Qudragesimo anno č. 130: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a pustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o jediné potřebné, to jest o věčnou spásu.“

  Lev XIII. schválil text tajemství ze zjevení Panny Marie v La Salletě v roce 1846, kde je mimo jiné: „Řím ztratí víru a stane se sídlem antikrista.“ 

  Smysl pro tradici a souhlas s předchozími papeži vede v k nesouhlasu s papežem Františkem I. na stav Církve. 

  Je projevem dobrého stavu, když každý rok přijde na světě o život 105 tisíc křesťanů, jak přednesl na konferenci pořádané maďarským předsednictvím EU na královském zámku Gödöllö začátkem června 2011 předseda Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), italský sociolog Massimo Introvigne?      Je projevem dobrého stavu, když státy mají zákony umožňující smrtelné hříchy umělých potratů nebo homosexuálních svazků? 

  Máme říci o českém katolicismu, že nikdy na tom nebyl lépe než dnes, když jen za léta „svobody“ od roku 1989 poklesla účast na bohoslužbách přibližně o třetinu a podobně dolů jdou i údaje o křtu, kněžích, sňatku nebo pohřbu, ruší se farnosti a prodávají fary? Máme odpovědět: „Svatý Otec říká, že církev si nikdy nestála tak dobře, jako nyní. Proč chcete narušit jednotu s papežem a vidět věci černě?“ Budeme věci barvit do růžova, když napodobíme Slovinsko ve správě církevního majetku bankrotem přes 20 miliard korun? 

  Svatý papež Pius X. bojoval proti zlu v Církvi a ve světě a řekl: „Kdyby se našel milion rodin, které se budou denně modlit růženec, svět by byl zachráněn.“

Plačící Panna Maria

Liturgie sv. Petra

    Významná otázka je: „Jakou mši svatou sloužil sv. Petr a sv. Pavel?“ Biskup Kupka v knize O mši svaté píše: „Psát dějiny římské liturgie je velmi nesnadné, poněvadž určitých a hodnověrných zpráv se nám o ní dostává teprve v pátém století.“ Dále píše: „Podstatné části liturgie z dob sv. apoštolů a sv. Otců apoštolských shledáváme též v jednotlivých církvích až do reformy ve 4. století, jak zřejmě vysvítá ze spisů sv. Otců, jak západních tak východních, a z nejstarších liturgií.“ Velkou pozornost věnuje biskup Kupka úpravám papeže sv. Řehoře Velikého: „Celkem změny Řehořovy nezasáhly tak hluboko v útvar liturgie, jako Damasovy; ale liturgie byla za něho tou měrou zdokonalena, že od té doby vlastně ve větších věcech se nezměnila, a že se jí posud v církvi římské týmž způsobem užívá. Sv. Řehoř zjednal svými opravami opět platnost některým starým římským obyčejům, jichž se ještě před Damasem užívalo, čímž se přiblížil řecké liturgii, tak že i vzbudil podezření, jako se dal ovládnout řeckým vlivem, proti čemuž se však v listě svém ohražuje.“ Biskup Kupka píše, že u liturgie sv. Řehoře Velikého je shoda s liturgií sv. Petra a apoštolů a že se od té doby ve větších věcech nezměnila. Jde o mši sv. v latině, čelem k východu a podáváním svatého přijímání vkleče a do úst. Biskup Kupka zemřel v roce 1941, neužíval biskupský znak a jsou svědectví, že řídí diecézi od svatostánku. V roce 1935 měla pod jeho vedením brněnská diecéze 170 bohoslovců, více než dvojnásobek současného počtu pro celou republiku. 

   Kardinály Ottaviani a Bacci zjištění, že změny misálu Pavla VI. (vyšel v roce 1970) povedou k rozchodu s tradicí, vedlo k napsání Stručného kritického rozboru Nového mešního řádu(NOM) s datem slavnosti Božího Těla, 5. června 1969. Závěrečná VIII. kapitola má nadpis: „Opatruj svěřený poklad, chraň se novot“ a píše se v ní: „ Svatý Pius V. se postaral o vydání Římského misálu, aby (jak sama konstituce Missale romanum vzpomíná) byl nástrojem jednoty katolíků. Ve shodě s předpisy Tridentského sněmu měl tento misál vyloučit veškeré nebezpečí bludu proti víře, která byla tehdy napadena protestantskou reformací. Pohnutky svatého papeže byly tak závažné, že posvátná formule, kterou je zakončena příslušná bulla (Quo Primum z 13. července 1570), snad nikdy nebyla tak oprávněná, jako v tomto případě, neboť se jeví jako prorocká: „Kdyby se však někdo odvážil toto napadnout, vystaví se hněvu všemohoucího Boha a Jeho svatých apoštolů Petra a Pavla.“ V tiskovém sále Vatikánu se při prezentaci Nového mešního řádu opovážlivě tvrdilo, že důvody Tridentského sněmu už neplatí. Ve skutečnosti však, a to prohlašujeme bez nejmenších rozpaků, platí dosud, ba platí ještě mnohem více. Právě proto, aby bránila záludnostem, které po staletí ohrožovaly čistotu pokladu víry („depositum custodi, devitans profanas vocum novitates – opatruj svěřený poklad, chraň se světských novot slov“ [1 Tim 6, 20 Vg.]), musela Církev zřídit kolem něj inspirované ochranné zdi svých dogmatických definic a naukových prohlášení. Tyto pak mají bezprostřední vliv na kult, který se tak stal nejúplnějším monumentem její víry. Když se však chce za každou cenu tento kult vrátit do doby prvotní Církve tím, že se bezohledně obnovuje jakoby ve zkumavce, aby uměle nabyl půvab původní spontánnosti, tak se jedná přesně o onen „nezdravý archeologismus“, který tak energicky a jasnovidně odsoudil Pius XII. (v encyklice Mediator Dei). Tím je ovšem kult zbavován všech svých teologických ochranných valů a veškeré krásy, kterou získal během staletí. A to vše v době, která je snad nejkritičtější z celých církevních dějin. Dnes se už v Církvi i mimo ni oficiálně připouští existence rozdělení a schismat. Jednota Církve už není jen ohrožena, ale tragicky kompromitována, přičemž bludné nauky proti víře vystupují zcela otevřeně a nesnaží se už jen nenápadně proniknout pomocí liturgických zlořádů a zbloudilostí, což se také přiznává. Opouští-li se tedy celá liturgická tradice, která po čtyři století byla zárukou jednoty kultu, a nahrazuje-li se jinou, která je výrazem rozdělení a záminkou pro mnoho svévolností, jež implicitně autorizuje, která se nadto hemží záludnostmi i zjevnými bludy proti čistotě katolické víry, pak je to, velmi mírně řečeno, nepředstavitelná chyba.“ 

    Tento hlas reprezentuje nesouhlas, že misál Pavla VI. je obnovenou liturgií a odpovídá II.Vatikánskému koncilu a zvláště konstituci o liturgii(SC). V článku SC 4 je věrnost tradici deklarována: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu a chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány.“ Stav, kdy se tradiční liturgii místo úcty tvrdě hází klacky pod nohy, a to i ve jménu II.Vatikánského koncilu, je stav, kdy věrnost tradici je nebezpečně ochablá a situace velmi kritická. Proč se právu na přítomnost v katolickém kostele dočká spíš koncert nebo ekumenická pobožnost, které koncil nepřikázal, než tradiční liturgie? Za koncil nebo ducha koncilu jako zaklínadlo se schovává mnohá špatnost od úpravy kostelů pro NOM, jeho  sloužení  i    praktikovaný život. 

     Apoštol Pavel píše: „Dobrý boj jsem bojoval, víru jsem zachoval“ a to je to výzva Písma svatého, Božího slova, abychom u bohoslužby a v životě zachovali stejnou neboli tradiční víru jako předchozí generace věřících a bojovali dobrý boj. 

Eucharistický půst

    K oživení eucharistické paměti Církve dekret Pia XII. Sacram communionem – Svaté přijímání s platností od 25.3.1957: 

 „1.Kdo chce přistoupit ke stolu Páně, musí se před sv. přijímáním(kněží přede mší sv.) po 3 hodiny zdržet každého pevného pokrmu a nápojů obsahující alkohol, po dobu jedné hodiny i nápojů nealkoholických, kromě vody. Pití vody, jak ji nacházíme v přírodě (bez umělé příměsi, tedy i minerálky), tento eucharistický půst neporušuje. Tento předpis platí pro každé svaté přijímání, ať už při mši, nebo mimo mši, ať přijímáme v kteroukoli denní nebo noční dobu, tedy i při půlnoční mši. Eucharistickým postem nejsme však vůbec vázání v nebezpečí života. 

2.Nemocní, i když nejsou upoutání na lůžku, mohou pít nealkoholické nápoje a užívat všechny skutečné léky v pravém smyslu slova, ať tekuté, nebo pevné, před svatým přijímáním (kněží přede mší sv.) bez jakéhokoli časového omezení a bez zvláštního dovolení kněze nebo zpovědníka.

3.Svatý Otec však v onom rozhodnutí vyzývá věřící, aby zachovávali dobrovolně i v budoucnu dřívější přísný způsob eucharistického postu, pokud jim to dovolují okolnosti nebo zdraví; ale nikdo k tomu není zavázán. Kdo pak užijí zmíněných ulehčení, mají poskytnuté úlevy nahradit příkladem vzorného křesťanského života, zvláště skutky pokání a křesťanské lásky.“ Přísným eucharistickým postem je míněn půst od půlnoci a důvodem změny bylo zavádění večerních mší sv. 

   Pavel VI. si asi dal pozitivní odpověď o náhradě postní úlevy, a tak v roce 1965 zkrátil půst na 1 hodinu. Podobně církevní právo z roku 1983 Kán. 919: 

„§ 1. Kdo hodlá přijmout eucharistii, zdrží se alespoň po dobu jedné hodiny před svatým přijímáním jakéhokoliv pokrmu a nápoje, pouze s výjimkou vody a léku. 

§ 2. Kněz, který v týž den dvakrát nebo třikrát slouží mši, smí něco sníst před druhou nebo třetí celebrací, i když nedodrží rozmezí jedné hodiny. 

§ 3. Staří lidé, nemocní a ti, kdo o ně pečují, mohou přijmout eucharistii i tehdy, jestliže něco pojedli během jedné hodiny před svatým přijímáním.“ 

   Je smutné, že po úlevách v eucharistickém postu se spíš objeví otázka: „A musí být ten půst opravdu celou hodinu?“ než otázka: „A co kdybych držel půst delší než jednu hodinu?“ 

   Biskup Kupka v knize O mši svaté a kapitole O přípravě ke mši svaté píše o vzdálenější přípravě: „Lačnost přirozená (jejunium naturale) se již od nejstarších dob Církve vyžadovala ke sv. přijímání. Vysvítá to již z Tertulliana(de orat. c. 19), zvláště však ze spisů sv. Augustina, jenž v jednom listě (ad Januar. ep. 54 n.8) praví, že tento zákon se po celém světě zachovává a vyjímá pouze na Zelený čtvrtek, kdy se ráno i večer po jídle eucharistie slavila, obyčej, jejž veliký biskup Hipponský kdekoli ho nalezl, v dřívější platnosti ponechal.(Syn. Hippon. z r.393, c.28). Benedikt XIV. de syn. dioec. 1.6. c.8. n.10 praví: „Někteří odvozují počátky (přirozené lačnosti) z dob apoštolských.“ O několik řádků dále biskup Kupka dává věc do souvislostí takto: „Idea oběti je v nejužším vztahu ke kněžskému bezženství (viz str. 144, kde je: I pohané žádali, aby ti, kdo obětovali zdržovali se všeho pohlavního a manželského obcování. „Ad Divos adeunto caste.“(Cicero, De legib. II. c.8)), které je vzácnou obětí, jíž kněz Bohu přináší. Z toho důvodu Řekové žádají i na svých kněžích, aby buď po tři dny, nebo alespoň jeden den před nejsvětější obětí obcování manželského se zdržovali.“ 

   Obětování tělesných žádostí mezi něž patří jídlo je vyjádřením vděčnosti za nekrvavou oběť Těla a Krve Kristovy ve svaté liturgii hodnocené více než pozemský pokrm. Nenastalo jen snížení postu eucharistického, ale postu obecně. Např. byly zrušených postní dny kvatembrové (nazývané též suché) v misále Pavla VI. Tím se vytratily i tyto modlitby soboty suchých dnů svatodušních vysvětlující půst v den, kdy se udílela svěcení. 

U lektorů: „Bože, jenž jsi k ozdravění duší nařídil trestat těla zbožným postem, uděl nám milostivě, abychom ti duší i tělem byli vždy oddáni.“

U exorcistů: „abychom poučeni spásnými posty, také všech neřestí se zříkali a tvého(Božího)odpuštění lehčeji dosáhli.“ 

U akolytů: „abychom se tak zříkali tělesných hodů, abychom zároveň postili se v napadajících nás vášních.“ Ztráta smyslu pro půst a askezi a panenství je charakteristický znak zesvětštělého křesťanství. Protestantismus eucharistický půst nezná a pravou svátostnou víru nemá a u pravoslavných křesťanů eucharistický půst a víru ve svátost najdeme. Tak jako kostel není kopií večeřadla, ale spíš Kalvárie, tak se nekopíruje večeřadlo s absencí eucharistického postu, ale Kalvárie kde z věci samé půst byl. 

   Pán Ježíš každého žádá: „Vezmi kříž svůj a následuj mne.“ Z dějin víme, že reforma spočívající na pohodlnějších předpisech a následně cestách byla vždy pouhou iluzí. Někteří světci i celé roky kromě Eucharistie nepřijímali žádný pokrm a potvrzovali evangelium: „Jako mne poslal živý Otce a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.(Jan 6,57)“ 

Koncilní dvojznačnosti

    P.Ralpf M.Wiltgen v knize Rýn se vlévá do Tibery - Kronika II.Vatikánského koncilu začíná slovy papeže Pavla VI: „Je jasné, že dějiny tohoto koncilu musí býti napsány podle nejlepších schválených norem, stanovených pro dějepisce dávnými spisovateli. První z nich je tato: „Neodvažuj se říci něco nepravdivého, a zároveň nezamlčuj pravdu. Nechť v tom, co píšeš, není nic, co by vzbuzovalo podezření ze stranictví nebo nevraživosti.“ 

   Pravdu o dvojznačnostech na II.vatikánském koncilu(II.VK) najdeme v kapitole „Předběžná vysvětlující poznámka“. Místo s usměvavým Janem XXIII. se setkáme s plačícím Pavlem VI.: „Potom se jeden z extrémních liberálů dopustil chyby, že písemnou formou upozorňoval na některé z těchto dvojsmyslných pasáží a naznačoval, jak se budou po koncilu interpretovat. Tento text padl do rukou výše zmíněné skupiny kardinálů a generálních představených, jejichž zástupce jej přinesl papeži. Papež Pavel VI. konečně poznal, že byl oklamán. Zdrcen plakal. Co proti tomu podniknout? Jelikož text schématu neobsahoval žádné pozitivně nepravdivé tvrzení, avšak obsahoval dvojsmyslné termíny, dvojznačnost mohla být vyloučena tím, že se připojí k textu pečlivě formulované vysvětlení. To byla geneze předběžné vysvětlující poznámky, připojené ke schématu. 10.listopadu 1964 instruoval papež Pavel bez prodlení svého sekretáře, aby napsal kardinálu Ottavianimu a informoval ho, že je ve schématu stále několik bodů, které je třeba přesněji formulovat. Konkrétněji si přál výslovné prohlášení, že potřebnou a podstatnou složkou kolegiální autority biskupů je souhlas papeže.“ 

    Předběžná vysvětlující poznámka je připojena ke konstituci Lumen gentium: „Komise se rozhodla před rozborem výhrad sdělit následující obecné připomínky. 

1 Sbor (collegium) se nechápe ve smyslu striktně právním, totiž jako skupina sobě rovných, kteří by udělovali svou pomoc předsedovi, nýbrž jako stálá skupina, jejíž struktura a autorita se musí odvodit ze zjevení. Proto se v odpovědi na 12. výhradu výslovně říká o Dvanácti, že je Pán ustanovil „na způsob sboru neboli stálé skupiny“. Srov. též výhradu 53c. – Z téhož důvodu se také sbor biskupů porůznu označuje slovy stav (ordo) nebo těleso (corpus). Paralela mezi Petrem a ostatními apoštoly z jedné strany a nejvyšším veleknězem a biskupy z druhé strany v sobě nezahrnuje to, že apoštolové odevzdali svým nástupcům svou mimořádnou moc, ani, jak je zřejmé, rovnost mezi hlavou a členy sboru; vyjadřuje se pouze úměrnost mezi prvním vztahem (Petr – apoštolové) a druhým vztahem (papež – biskupové). Proto se komise rozhodla v čl. 22 napsat: nikoli týmž (eadem), ale odpovídajícím (pari) způsobem. Srov. výhradu 57. 

2 Členem sboru se někdo stává biskupským svěcením a hierarchickým společenstvím s hlavou a členy sboru (srov. čl. 22, § 1, konec). Při svěcení se dává ontologická účast na posvátných úřadech, jak to nepochybně vyplývá z tradice, i liturgické. Úmyslně se používá slova úřady (munera), a ne moci (potestates), protože toto druhé slovo by se mohlo chápat o moci schopné výkonu (ad actum expeditia). K vzniku takové moci schopné výkonu je nutné, aby hierarchická autorita dodala kanonické neboli právní určení (determinatio). Toto určení může záležet v udělení zvláštního úkolu (officium) nebo v přidělení podřízených a dává se podle norem schválených nejvyšší autoritou. Taková další norma se vyžaduje z povahy věci, protože jde o úřady, které má vykonávat více osob podle Kristovy vůle hierarchicky spolupracujících. Je zřejmé, že se toto „společenství“ (communio) v životě církve uplatňovalo podle dobových okolností, dříve než bylo jakoby kodifikováno v právu. Proto je výslovně řečeno, že se vyžaduje hierarchické společenství s hlavou a členy Církve. Společenství je pojem, který je ve staré Církvi (ale i dnes, zvláště na Východě) ve velké úctě. Nechápe se však ve smyslu nějakého neurčitého citu, ale organické skutečnosti, která vyžaduje právní formu a zároveň je oživována láskou. Proto se komise skoro jednohlasně rozhodla napsat „v hierachickém společenství“. Srov. výhradu 40 a také to, co je řečeno o kanonickém poslání v čl. 24. Dokumenty papežů z novější doby týkající se pravomoci biskupů je třeba vykládat na základě tohoto nezbytného zpřesnění ohledně pravomocí. 

3 O sboru, který neexistuje bez hlavy, se říká, že „je také nositelem nejvyšší a plné moci nad všeobecnou Církví“. To je nutné připustit, aby se nezpochybnila plnost moci římského velekněze. Spolu se sborem se totiž nutně a vždycky rozumí i hlava, která ve sboru neporušeně uchovává svůj úřad Kristova náměstka a pastýře celé Církve. Jinými slovy: nedělá se rozlišení mezi římským biskupem a ostatními biskupy vzatými souhrnně, ale mezi římským biskupem zvlášť a římským biskupem zároveň s biskupy. Protože však nejvyšší velekněz je hlava sboru, může sám činit některé úkony, které biskupům nijak nepřísluší, např. svolávat a řídit sbor, schvalovat pravidla činnosti atd. Srov. výhradu 81. Je to ponecháno na uvážení nejvyššího velekněze, kterému bylo svěřeno do péče celé Kristovo stádo, aby podle potřeb Církve podléhajících dobovým změnám určoval, jak se má tato péče vykonávat, buď osobně, nebo sborově. Římský biskup postupuje při řízení, podněcování a schvalování sborové činnosti podle vlastního úsudku, s ohledem na dobro Církve. 

4 Nejvyšší velekněz jako svrchovaný pastýř Církve může svou moc vykonávat v každé době podle svého uznání (ad placitum), jak to vyžaduje jeho úřad. Sbor sice stále existuje, neuskutečňuje však stále svou činnost v přesném smyslu sborově, jak je známo z církevní tradice. Jinými slovy, není stále „v plné činnosti“ (in actu pleno), nýbrž vykonává sborovou činnost v přesném smyslu pouze občas a vždy jen se souhlasem hlavy. Je řečeno „se souhlasem hlavy“, aby se nemyslelo na nějakou závislost jakoby na někom cizím; výraz „souhlas“ naopak připomíná společenství mezi hlavou a členy a vyjadřuje nutnost úkonu, který přísluší hlavě jako takové. To je výslovně řečeno v čl. 22, § 2 a tam je to také ke konci vysvětleno. Slovo „jedině“ (nonnisi) zahrnuje všechny případy; z toho jasně vyplývá, že normy schválené nejvyšší autoritou se musí vždycky zachovávat. Srov. výhradu 84. Ve všem tom však je zjevné, že se mluví o spojení biskupů s jejich hlavou, nikdy o činnosti biskupů nezávisle na papeži. V případě, že chybí činnost hlavy, nemohou biskupové jednat jako sbor, jak vyplývá z pojmu „sbor“. Toto hierarchické společenství všech biskupů s nejvyšším veleknězem je bezpečně obsaženo v tradici.“ 

     O dvojznačnost říká jeden z vlivných poradců(periti) na II.VK Schillebeckx: „My velmi dobře víme, co děláme, když máme v koncilních schématech dvojznačné formulace. Od nich budeme po koncilu pokračovat.“ 

    Dvojznačnosti v praxi po II.VK Schillebeckx ukáže na Holandském katechismu. Oto Mádr v článku Český ekumenický katolík Teologických textů 5 roku 1981 opěvuje ThDr. Mandla a prozrazuje příklon k rýnské koalici dvojznačností: „Ihned po vyjití holandského katechismu rozpoznal jeho novou kvalitu a jako jeden z prvních pořídil jeho pracovní překlad.“ Úvod k českému překladu dokumentů II. VK pod vedením O.Mádra je od podobně jako Schillebeckx laděného Karla Rahnera, proslulého dvojznačným termínem „anonymní křesťanství“. 

    Dvojznačnosti v terminologii II.VK neměla v plánu teologické komise pod vedením kardinála Ottavianiho, která připravila schémata k jednání II.VK a jenž podle schémat této komise z pověření Pavla VI. vypracoval nápravu dvojznačné kolegiality za textem konstituce Lumen gentium. Tím je dána i cesta k nápravě dvojznačností podle nauky bezpečně obsažené v tradici bez znejistění obsahu víry a mravů. Je známo, že kardinál Ottaviani navrhl prohlášení o „náboženská toleranci“, které rovněž nepřipouští dvojznačnosti jako prohlášení o náboženské svobodě a dekret o ekumenismu. 

    Tvůrci dvojznačností bohužel i pokání chápou dvojznačně a takto se snaží interpretovat i zjevení Panny Marie jako je Fatima, které se vyjadřuje jednoznačně. V obrácení k Bohu, modlitbě a pokání vznikly skrze dvojznačnosti velké dluhy v době po II.Vatikánském koncilu.

Šikmá věž v Pise dává možnost dvojznačných  výkladů

Rok odstraňování nevěry

    V roce 1967 vyhlásil papež Pavel VI. „Rok víry“ a za deset roků v roce 1977 píše Jean Guitton do knihy slova Pavla VI: „V této chvíli panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné je víra. Stává se mi teď, že si opakuji nejasnou větu z evangelia sv. Lukáše: „Až přijde Syn člověka, nalezne na zemi víru? Stává se, že vycházejí knihy, ve kterých je víra v některých důležitých bodech na ústupu, že episkopáty mlčí, že se tyto knihy neshledávají jako podivné. To je podle mého podivné.“ Věci mají rub a líc a pokud někdo vidí, že víra upadá, tak je to proto, že roste nevěra. Odstraňovat nevěru je předpoklad růstu víry. Rok víry Pavla VI. měl kvůli špatným výsledkům napravit Rok odstraňování nevěry. Pro Rok víry 2012, má-li víra růst, bude  platit ještě více nutnost odstraňovat nevěru, protože  nevěra se oproti roku 1968 ještě více rozbujela. 

    Sv. Tomáš Akvinský neujznávanější teolog před psaním svých děl k rozhoření plamene svého ducha četl pouštní otce. Nejvýznamnější z nich, opat sv. Antonín, měl na nevěru tento názor: „Děste se odstoupení od víry jako počátku všeho zla“. Tento názor sdílí v Summě teologické sv. Tomáš v části II-II, otázka 10 O nevěře  s 12 články(dále jen čl.). 

Čl.1, zda je nevěra hříchem, má v odpovědi: „Nevěru lze brát dvojmo. Jedním způsobem podle čirého záporu, když se mluví o nevěrci jenom z toho, že nemá víry. Jiným způsobem lze rozumět nevěru podle protivy k víře, protože totiž někdo odporuje slyšení víry, nebo jí též pohrdá, podle Iz 53: „Kdo uvěřil slyšenému od nás?“ A v tom se vlastně dokonává ráz nevěry. A podle toho je hříchem.“ Dále k třetímu: „nevěra, pokud je hříchem, vzniká z pýchy, z níž se stává, že člověk nechce podrobit svůj rozum pravidlům víry a zdravému rozumu Otců. Proto praví Řehoř, 21 Moralia, že „z marné slávy vznikají novotářského opovážlivosti.“ 

Čl.2: zda nevěra je v rozumu jako v podmětu a odpověď: „A tudíž nevěra jako i víra je sice v rozumu jako v nejbližším podmětu, ve vůli však jako v první pohnutce. A tímto způsobem se říká, že každý hřích je vůli.“

Čl.3: zda nevěra je největším z hříchů: „Nevěrou však se člověk nejvíce vzdaluje od Boha, protože ani nemá pravého poznání Boha; nesprávným poznáním jeho však se mu nepřibližuje, nýbrž spíše se od něho vzdaluje…Hřích nevěry je větší než všechny hříchy, jež jsou v převrácených mravech.“ 

Čl.4: zda každý skutek nevěrce je hříchem má v odpovědi: „…poněvadž nevěra je jakýmsi smrtelným hříchem, nevěrci sice postrádají milosti, zůstává však v nich jakési dobro přirozenosti. Proto je jasné, že nevěrci nemohou konat dobré skutky, jež jsou z milosti, totiž skutky záslužné; avšak dobré skutky, k nimž stačí dobro přirozenosti, mohou nějak konat.“ 

Čl.5: zda je více druhů nevěry a v odpovědi: „Poněvadž tedy hřích nevěry záleží v odpírání víře, může se to dít dvojím způsobem. Neboť buď se odpírá víře dosud nepřijaté, a taková je nevěra pohanů neboli národů. Nebo se odpírá víře křesťanské přijaté: buď v předobrazu, a tak je nevěra Židů; anebo v jasnosti pravdy, a tak je nevěra bludařů. Proto všeobecně se mohou určit tři dříve vyjmenované druhy nevěry. Jestliže však se rozlišují druhy nevěry podle poblouznění v různých, jež náleží k víře, tak není určitých druhů nevěry: neboť bludy se mohou množit do nekonečna, jak patrno z Augustina v knize O bludech.“ 

Čl.6 zda nevěra pohanů čili modlářů je těžší ostatních má v odpovědi: „v nevěře, jak bylo řečeno, může se uvažovat dvojí. Z čehož jedno je její srovnání s vírou. A s této strany někdo tíže hřeší proti víře, jenž odporuje víře, kterou přijal, než ten, jenž odporuje víře dosud nepřijaté: jako tíže hřeší ten, kdo neplní co slíbil, nežli když neplní, co nikdy neslíbil. A podle toho nevěra bludařů, kteří vyznávají víru v evangelium, a odporují mu porušujíce ji, tíže hřeší, než Židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali.“ 

    Starý zákon píše o nevěře k Bohu jako o cizoložství. K nevěře vůči Bohu se druží nevěra manželská. A ten, kdo je shovívavý k manželské nevěře bývá shovívavý i k nevěře náboženské. Prorok Malachiáš žádá 2,16: „Každý ať nenávidí rozvod, praví Hospodin, Bůh Izraele, ať na svém oděvu přikryje násilí, praví Hospodin.“ 

    Je víra, která se míchá s nevěrou a nevěra promíchaná s vírou a platí zde slova blahosl. Tomáše Kempenského z Následování Krista I,4: „Dokonalí lidé nevěří hned každému, kdo něco povídá: vědí, že slabost lidská je náchylná ke zlému a v řeči se snadno poklesne.“ A stejný blahosl. Tomáš K. radí: „Synu, nevěř svému srdci, neboť ono chce teď to a hned zase něco jiného.“ a „Lidé mnoho povídají, a proto se jim nemůže věřit. Všem pak se zavděčit nelze.“ 

     Syllabus Pia IX. zveřejněný 8.12. 1864 reaguje na hlavní bludy naší doby. Ukazuje, jak papež Pius IX. dobře odhadl, kam popírání Boha a nesprávné názory o Bohu povedou. První z názorů, které odsoudil: „§ I. Pantheismus naturalismus a absolutní racionalismus(světobožství, svéprávnost přírody a rozumu) 1. Neexistuje žádná nejvyšší, nejmoudřejší a nejprozřetelnější božská bytost, odlišná od tohoto světa, čili Bůh je totéž co příroda a podléhá změnám; uskutečňuje se však v člověku i ve světě, protože vše jest bohem a sdílí nejvlastnější boží podstatu; Bůh a svět jsou jedno a totéž; tudíž i duch a hmota, nutnost a svoboda, pravda a klam, dobro a zlo, spravedlivé i nespravedlivé jsou jedno a totéž. 2. Třeba popříti veškero působení Boha na lidi a na svět. 

    Pius XI. v encyklice Divini Redemptoris proti komunismu z 19. března 1937 se odvolává na své předchůdce v čl.5: „…moji předchůdci pokládali za svou povinnost uváženě všem připomenout, kam až to povede, jestliže společnost se odvrátí od křesťanských zásad. Pius IX. již v r. 1846 rozhodně zavrhl bludy komunistů, což hned nato potvrdil v Syllabu.“ V čl.3 Divini Redemptoris je: „Jistě již chápete, že mluvím o hrozivém nebezpečí bezbožného komunismu. Jde mu vlastně o úplný rozvrat společenského řádu a přímo ze základu vyvrací křesťanský způsob života.“ 

    Kdo chce být dobrý věřící musí smýšlet o bezbožnosti podle Boha a volit její opak jak je v žalmu 119, verš 119: „ Za strusku pokládáš všechny bezbožníky země, proto miluji tvá přikázání.“ Ekumenické vydání z r.1985 místo "bezbožník" užívá raději vždy "svévolník". V žalmu 1 proto "cesta bezbožných skončí záhubou" je "ekumenicky": cesta svévolných skončí záhubou. V cyrilometodějské písni ve vydání doby nevěreckého komunismu chybí sloka slibující čelit nevěře vírou: „I když se pyšná nevěra kol vzmáhá a peklo seje koukol nových zmatků, nebudem dbáti odvěkého vraha, nedáme sobě bráti věčných statků. Víře vždy věrni budou Moravané: Dědictví otců zachovej nám, Pane!