Communio sanctorum

      Současný český jazyk užívá ve výpovědi víry výraz „společenství svatých“. Co si pod tím představujeme? Ve Starém zákoně je v druhé knize královské(6.kap.) líčena dramatická událost obkličování města Dótanu aramajským vojskem, protože v něm pobývá prorok Eliseus. Pomocník Elisea mu to oznamuje: „Běda, můj pane, co teď budeme dělat?“ Elizeus odpovídá: „Neboj se, protože s námi je jich víc než s nimi“.  A Eliseus se modlí: „Hospodine, otevři mu, prosím oči,, aby viděl!“ Hospodin otevřel mládenci oči a on uviděl horu plnou koní a ohnivých vozů okolo Elisea.“ Z tohoto starozákonního příběhu si dobrý křesťan vezme potřebu modlit se k Bohu, aby mu i druhým otevřel duchovní zrak pro vidění země propojené s nebem. Jedna paní se svěřila takto: „Když mám jít do nemocnice, tak mám strach. Obracím se na svou křestní a biřmovací patronku a další svaté, aby šli se mnou a potom už to jde.“

      V prvním kánonu mše svaté se  po zmínce o svatých, především Panně Marii a apoštolech a dodatku o všech svatých vyznávají jejich zásluhy a prosby a prosí se o pomoc a ochranu Boží. V Schallerově misálku čteme: „Těsně před Proměňováním vzpomíná kněz na společenství, které máme v nebi se svatými a mohou nám svými přímluvami pomáhat.“   Latinský výraz „communio“ nás vede k myšlence na unii, jednotu, sjednocení. Slovo obcování se  užívá o pohlavním styku a kromě „obcování svatých“  je i v modlitbě anděle Boží a prosíme, abychom s ním byli ve svatém  obcování a vytrvali v něm.

      Ve starobylém vyznání víry, jehož původ jde až ke kořenům křesťanství, k apoštolské době, je obsažena a vyjádřena víra ve společenství svatých. Chápání tohoto místa z vyznání víry má dva významy: společenství se svatými věcmi a druhý význam je společenství mezi svatými osobami. Společenství se svatými věcmi - svátostmi z nichž první je křest, svatý křest. Z dalších svátostí je to především svaté přijímání, svatá eucharistie. Ve východní bohoslužbě je svaté přijímání ohlašováno slovy "svaté svatým" . Účast na svatém přijímání předpokládá  víru, svatou víru a styl života, úsilí o jeho podobnost s životem Ježíše Krista. Život v křesťanském duchu zná Písmo svaté, svatý růženec, svatý kříž a různé předměty, které mají pomoci na cestě k Bohu.  Lidé, kterým  není nic svaté jsou i velkým ohrožením občanské společnosti. 

      Ve Starém zákoně prorok Izaiáš slyší a liturgie to stále opakuje: Bůh je trojnásobně svatý. Být zajedno, v unii, obcování, společenství  s tímto svatým Bohem, Pánem, Hospodinem se má stále prohlubovat a nakonec naplnit v nebeské slávě. Tato  účast na nebeské blaženosti je skutečností pro Pannu Marii, apoštoly i řady těch, jež neznáme.

      Communio  svatých a communio svátosti oltářní  nerozděluje, ale sjednocuje. Zájem číst životopisy svatých a následovat je v jejich horlivém prožívání křesťanské víry je bezpečnou známkou, že přistupování ke svatému přijímání nebude zvykové, chladné nebo dokonce svatokrádežné.Ten, kdo je v jednotě se svatými osobami, ten dobře přistupuje ke svatému přijímání. A ten, kdo dobře přistupuje ke svatému přijímání, ten je i v jednotě se svatými.

      Jaká jména se dnes dětem dávají?  Jsou to jména jako Petr, Pavel, Marek a jiní apoštolové, Lukáš evangelista, archanděl Michael, mučednice Lucie a jiná jména uznávaných a věhlasných křesťanů, co pro Krista obětovali život. Bývá  to v kontrastu se stavem, kdy nositel tohoto jména není ani pokřtěn. Jméno zavazuje a má něco pravdivého vypovídat. Co bychom řekli, kdyby si někdo zvolil jako jméno příjmení Hitler nebo Stalin? Ukazovalo by na společenství, jež má být mezi tím, kdo toto jméno měl a má nyní. Jméno svatého v nebi   předpokládá postoj na zemi, kde poznáváme prchavost života i jeho nedokonalost i nenaplněnost a přesto se nespokojíme pouze se jménem po nějakém věhlasném světci. Snažíme se následovat dobrý příklad křesťanského života  v každodenním životě.