Koncilní dvojznačnosti

    P.Ralpf M.Wiltgen v knize Rýn se vlévá do Tibery - Kronika II.Vatikánského koncilu začíná slovy papeže Pavla VI: „Je jasné, že dějiny tohoto koncilu musí býti napsány podle nejlepších schválených norem, stanovených pro dějepisce dávnými spisovateli. První z nich je tato: „Neodvažuj se říci něco nepravdivého, a zároveň nezamlčuj pravdu. Nechť v tom, co píšeš, není nic, co by vzbuzovalo podezření ze stranictví nebo nevraživosti.“ 

   Pravdu o dvojznačnostech na II.vatikánském koncilu(II.VK) najdeme v kapitole „Předběžná vysvětlující poznámka“. Místo s usměvavým Janem XXIII. se setkáme s plačícím Pavlem VI.: „Potom se jeden z extrémních liberálů dopustil chyby, že písemnou formou upozorňoval na některé z těchto dvojsmyslných pasáží a naznačoval, jak se budou po koncilu interpretovat. Tento text padl do rukou výše zmíněné skupiny kardinálů a generálních představených, jejichž zástupce jej přinesl papeži. Papež Pavel VI. konečně poznal, že byl oklamán. Zdrcen plakal. Co proti tomu podniknout? Jelikož text schématu neobsahoval žádné pozitivně nepravdivé tvrzení, avšak obsahoval dvojsmyslné termíny, dvojznačnost mohla být vyloučena tím, že se připojí k textu pečlivě formulované vysvětlení. To byla geneze předběžné vysvětlující poznámky, připojené ke schématu. 10.listopadu 1964 instruoval papež Pavel bez prodlení svého sekretáře, aby napsal kardinálu Ottavianimu a informoval ho, že je ve schématu stále několik bodů, které je třeba přesněji formulovat. Konkrétněji si přál výslovné prohlášení, že potřebnou a podstatnou složkou kolegiální autority biskupů je souhlas papeže.“ 

    Předběžná vysvětlující poznámka je připojena ke konstituci Lumen gentium: „Komise se rozhodla před rozborem výhrad sdělit následující obecné připomínky. 

1 Sbor (collegium) se nechápe ve smyslu striktně právním, totiž jako skupina sobě rovných, kteří by udělovali svou pomoc předsedovi, nýbrž jako stálá skupina, jejíž struktura a autorita se musí odvodit ze zjevení. Proto se v odpovědi na 12. výhradu výslovně říká o Dvanácti, že je Pán ustanovil „na způsob sboru neboli stálé skupiny“. Srov. též výhradu 53c. – Z téhož důvodu se také sbor biskupů porůznu označuje slovy stav (ordo) nebo těleso (corpus). Paralela mezi Petrem a ostatními apoštoly z jedné strany a nejvyšším veleknězem a biskupy z druhé strany v sobě nezahrnuje to, že apoštolové odevzdali svým nástupcům svou mimořádnou moc, ani, jak je zřejmé, rovnost mezi hlavou a členy sboru; vyjadřuje se pouze úměrnost mezi prvním vztahem (Petr – apoštolové) a druhým vztahem (papež – biskupové). Proto se komise rozhodla v čl. 22 napsat: nikoli týmž (eadem), ale odpovídajícím (pari) způsobem. Srov. výhradu 57. 

2 Členem sboru se někdo stává biskupským svěcením a hierarchickým společenstvím s hlavou a členy sboru (srov. čl. 22, § 1, konec). Při svěcení se dává ontologická účast na posvátných úřadech, jak to nepochybně vyplývá z tradice, i liturgické. Úmyslně se používá slova úřady (munera), a ne moci (potestates), protože toto druhé slovo by se mohlo chápat o moci schopné výkonu (ad actum expeditia). K vzniku takové moci schopné výkonu je nutné, aby hierarchická autorita dodala kanonické neboli právní určení (determinatio). Toto určení může záležet v udělení zvláštního úkolu (officium) nebo v přidělení podřízených a dává se podle norem schválených nejvyšší autoritou. Taková další norma se vyžaduje z povahy věci, protože jde o úřady, které má vykonávat více osob podle Kristovy vůle hierarchicky spolupracujících. Je zřejmé, že se toto „společenství“ (communio) v životě církve uplatňovalo podle dobových okolností, dříve než bylo jakoby kodifikováno v právu. Proto je výslovně řečeno, že se vyžaduje hierarchické společenství s hlavou a členy Církve. Společenství je pojem, který je ve staré Církvi (ale i dnes, zvláště na Východě) ve velké úctě. Nechápe se však ve smyslu nějakého neurčitého citu, ale organické skutečnosti, která vyžaduje právní formu a zároveň je oživována láskou. Proto se komise skoro jednohlasně rozhodla napsat „v hierachickém společenství“. Srov. výhradu 40 a také to, co je řečeno o kanonickém poslání v čl. 24. Dokumenty papežů z novější doby týkající se pravomoci biskupů je třeba vykládat na základě tohoto nezbytného zpřesnění ohledně pravomocí. 

3 O sboru, který neexistuje bez hlavy, se říká, že „je také nositelem nejvyšší a plné moci nad všeobecnou Církví“. To je nutné připustit, aby se nezpochybnila plnost moci římského velekněze. Spolu se sborem se totiž nutně a vždycky rozumí i hlava, která ve sboru neporušeně uchovává svůj úřad Kristova náměstka a pastýře celé Církve. Jinými slovy: nedělá se rozlišení mezi římským biskupem a ostatními biskupy vzatými souhrnně, ale mezi římským biskupem zvlášť a římským biskupem zároveň s biskupy. Protože však nejvyšší velekněz je hlava sboru, může sám činit některé úkony, které biskupům nijak nepřísluší, např. svolávat a řídit sbor, schvalovat pravidla činnosti atd. Srov. výhradu 81. Je to ponecháno na uvážení nejvyššího velekněze, kterému bylo svěřeno do péče celé Kristovo stádo, aby podle potřeb Církve podléhajících dobovým změnám určoval, jak se má tato péče vykonávat, buď osobně, nebo sborově. Římský biskup postupuje při řízení, podněcování a schvalování sborové činnosti podle vlastního úsudku, s ohledem na dobro Církve. 

4 Nejvyšší velekněz jako svrchovaný pastýř Církve může svou moc vykonávat v každé době podle svého uznání (ad placitum), jak to vyžaduje jeho úřad. Sbor sice stále existuje, neuskutečňuje však stále svou činnost v přesném smyslu sborově, jak je známo z církevní tradice. Jinými slovy, není stále „v plné činnosti“ (in actu pleno), nýbrž vykonává sborovou činnost v přesném smyslu pouze občas a vždy jen se souhlasem hlavy. Je řečeno „se souhlasem hlavy“, aby se nemyslelo na nějakou závislost jakoby na někom cizím; výraz „souhlas“ naopak připomíná společenství mezi hlavou a členy a vyjadřuje nutnost úkonu, který přísluší hlavě jako takové. To je výslovně řečeno v čl. 22, § 2 a tam je to také ke konci vysvětleno. Slovo „jedině“ (nonnisi) zahrnuje všechny případy; z toho jasně vyplývá, že normy schválené nejvyšší autoritou se musí vždycky zachovávat. Srov. výhradu 84. Ve všem tom však je zjevné, že se mluví o spojení biskupů s jejich hlavou, nikdy o činnosti biskupů nezávisle na papeži. V případě, že chybí činnost hlavy, nemohou biskupové jednat jako sbor, jak vyplývá z pojmu „sbor“. Toto hierarchické společenství všech biskupů s nejvyšším veleknězem je bezpečně obsaženo v tradici.“ 

     O dvojznačnost říká jeden z vlivných poradců(periti) na II.VK Schillebeckx: „My velmi dobře víme, co děláme, když máme v koncilních schématech dvojznačné formulace. Od nich budeme po koncilu pokračovat.“ 

    Dvojznačnosti v praxi po II.VK Schillebeckx ukáže na Holandském katechismu. Oto Mádr v článku Český ekumenický katolík Teologických textů 5 roku 1981 opěvuje ThDr. Mandla a prozrazuje příklon k rýnské koalici dvojznačností: „Ihned po vyjití holandského katechismu rozpoznal jeho novou kvalitu a jako jeden z prvních pořídil jeho pracovní překlad.“ Úvod k českému překladu dokumentů II. VK pod vedením O.Mádra je od podobně jako Schillebeckx laděného Karla Rahnera, proslulého dvojznačným termínem „anonymní křesťanství“. 

    Dvojznačnosti v terminologii II.VK neměla v plánu teologické komise pod vedením kardinála Ottavianiho, která připravila schémata k jednání II.VK a jenž podle schémat této komise z pověření Pavla VI. vypracoval nápravu dvojznačné kolegiality za textem konstituce Lumen gentium. Tím je dána i cesta k nápravě dvojznačností podle nauky bezpečně obsažené v tradici bez znejistění obsahu víry a mravů. Je známo, že kardinál Ottaviani navrhl prohlášení o „náboženská toleranci“, které rovněž nepřipouští dvojznačnosti jako prohlášení o náboženské svobodě a dekret o ekumenismu. 

    Tvůrci dvojznačností bohužel i pokání chápou dvojznačně a takto se snaží interpretovat i zjevení Panny Marie jako je Fatima, které se vyjadřuje jednoznačně. V obrácení k Bohu, modlitbě a pokání vznikly skrze dvojznačnosti velké dluhy v době po II.Vatikánském koncilu.

Šikmá věž v Pise dává možnost dvojznačných  výkladů

Kritizování

      Kritizování je v dnešní době velice rozšířené. Je to špatné? Je to dobré? Nejprve si ujasněme, co je to kritizování. Kritizování je správné posouzení s pronesením úsudku, zvláště s vyřčením nedostatků a chyb.

      Ve vyznání víry je o Duchu Svatém, že mluvil ústy proroků. Skrze proroky máme příkladnou kritiku. U proroka Izaiáše v první kapitole(1,12-17) je tato kritika: „Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi  jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet. Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve. Omyjte, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro.“ Prorok Izaiáš kritizuje ty, kdo chodí do kostela. Nestačí mu, že by někdo na otázku: „Chodíš do kostela?“ odpověděl kladně. I nám toto může prospět k podobné kritičnosti. Tak se nestane, že budeme spokojeni, když dostaneme kladnou odpověď na otázku, zda někdo chodí do kostela a je to pouhý turista, návštěvník koncertů anebo  dokonce  ten, kdo kostely vykrádá…

      Kritika, kterou lze označit za konstruktivní je ta, kterou dělá člověk po pečlivém a pravdivém zhodnocení a svojí výtkou chce napravit, co je špatné a nesprávné. Při odmítání kritičnosti se člověk stává naivním a nekriticky přejímá i to, co nemá. Při  přemíře kritičnosti je s ním těžké vydržet, protože se chová jako pes, co chce všechny pokousat, i kdyby to byl majitel    s něčím dobrým.

      Dobrou novozákonní kritiku si můžeme přičíst   v 23. kapitole Matoušova evangelia. Jde zde  přímé vyslovení kritiky Ježíše Krista zákoníkům a farizeům. Jsou nazvání pokrytci a je řečeno, co konají špatně: opomíjejí to, co je nejdůležitější a řadu věcí předstírají. Je jim vytýkáno, že to, co hlásají nežijí. To, co není zpochybňováno je jejich autorita, právo hlásat víru. Tato kritika z Nového zákona je podobná kritice proroků. 

      Jako příklad   vzájemné kritiky s otázku: „Kdo má pravdu?“, můžeme uvést krále Achaba, který obviňuje proroka Eliáše(I Král 18,17): „Jsi to ty, jenž uvádíš do zkázy Izraele?“ Eliáš tuto kritiku odmítá(I Král 18,18) a odpovídá Achabovi: „Do zkázy Izraele neuvádím já, ale ty a dům tvého otce tím, že opouštíte Hospodinova přikázání a ty že chodíš za baaly.“ 

      Ježíš Kristus slyší nespravedlivou a velmi tvrdou kritikou a je označován jako blázen, podvodník, a dokonce jako posedlý ďáblem.(Mk 3.kap.) Některé kritiky vyvrací a někdy mlčí. Nespravedlivou, se zlým úmyslem vedenou kritiku můžeme nazvat destruktivní.
   Sv. Lev II. konal kritiku svého předchůdce Honoria tím, že schválil odsuzující výrok III.konstantinopolského koncilu z roku 681: "On neuhasil oheň bludu hned v počátcích, ale naopak jej rozdmýchal svou netečností."

        Na divadelním jevišti dokáže reflektor některé věci nasvítit, a pak se z jeviště vidí jen malá část a ostatní je ve tmě. Podobně je tomu v životě: Pro smrt Jana Husa je někdo velmi kritický ke katolické Církvi, ačkoli jde o smrt jedince od nás staletími vzdálenou, ale zabíjení dětí potraty v přítomné době s milióny obětí zůstává bez kritiky ve tmě mlčení a neochoty si alespoň rozsvítit pozorováním průběhu potratu. 

      Lze-li na křesťanech něco kritizovat na rozdíl od Ježíše Krista oprávněně, lze je kritizovat podobně jako Ježíše Krista i neoprávněně. Lidé, co o katolické víře málo vědí z bible, katechismus a dějin nejsou pro dobrou kritiku vybaveni.  Témata, na nichž si můžeme kritičnost ověřovat jsou  tato: náboženská lhostejnost, potraty, rozvody, drogy, homosexualita, prostituce, chování mládeže.

      Kritika se nemusí dít jen slovy. Ralph M.Wiltgen byl v době II. Vatikánského koncilu ředitelem nezávislé a  vícejazyčné koncilní zpravodajské služby ve 108 zemích. Pravdivé informace využil k  napsání knihy „Rýn se vlévá do Tibery“. Název knihy vysvětluje, jak země kolem Rýna  koncil zásadně ovlivnily. Konstituce Lumen gentium II.VK má na konci dodatek „Předběžná vysvětlující poznámka“ a to je i název jedné kapitoly „Rýn se vlévá do Tibery.“ V ní se píše: „Mezitím třicet pět kardinálů a generálních představených pěti velkých řeholních řádů napsalo papeži a varovalo, že text o kolegialitě sice budí zdání, že představuje umírněný liberální výklad, avšak ve skutečnosti je dvojsmyslný a může být po skončení koncilu interpretován z extrémně liberálního hlediska. Papeži se tomu nechtělo věřit…Potom se jeden z extrémních liberálů dopustil chyby, že písemnou formou upozorňoval na některé z těchto dvojsmyslných pasáží a naznačoval, jak se budou po koncilu interpretovat. Tento text padl do rukou výše zmíněné skupiny kardinálů a generálních představených, jejichž zástupce je přinesl papeži. Papež Pavel konečně poznal, že byl oklamán. Zdrcen plakal.“

      Papeži  je dáván titul „Svatý Otec“.   Co si myslet o rodině, jejíž otec pláče?  Panna Maria je Matka a  pláče již v roce 1846 v La Salettě a v Syrakusách 1953 a blízko Říma v Civitavecchia v roce 1995 i slzy krvavé. Pláč a  kritická slova uznaných zjevení Panny Marie (kromě La Saletty Lurdy a Fatima) ukazují na opak  toho, co má být:  chybí  kritičnost k bludu a hříchu a je plno  kritičnosti  vůči pokání a obrácení! 

      Papež Pavel VI. plakal nad tím, jak má být chápána a zneužita kolegialita a tento odkaz platí  při podobném chápání kolegiality. Kolegialita v tomto nebezpečném a špatném pojetí znamená, že co rozhodne většina neboli je demokratické  musí  být závazné i kdyby to nebyla pravda.   To se stalo po koncilu, když  po vydání encykliky Humanae vitae(HV)  německá biskupská konference dala věřícím možnost zastávat jiný názor, než je v encyklice HV. 

      Na této vlně reptání proti HV pluje Marek (Orko) Vácha v článku  „Jak přirozené je přirozené plánování rodičovství?“ v časopise Getsemany 3/2005. V článku je citace HV čl.16: „Církev není v rozporu sama se sebou, když považuje za dovolené uchýlit se k využití neplodných údobí, zatímco odsuzuje jako vždy nedovolené užívat prostředky přímo namířené proti oplodnění, i když se to děje z důvodů, které se mohou zdát čestné a vážné…“ Autor článku argumentuje evolucí a dodává své zpochybnění: „Skutečně není  církev v rozporu sama se sebou?“

      Smutná kolegialita nastala při zavádění podávání na ruku. Naši biskupové rozhodli o podání žádosti o dovolení podávat eucharistii na ruku tajnou volbou na červencovém zasedání v roce 1997. Tímto rozhodnutím se stali kolegiálními vůči biskupům ze Západu, kde již v té době nechyběla řada osob, jako kardinál Meisner, co litovali, že se podávání na ruku zavedlo. Nepříjemné dohady vznikají z faktu, že  obsah žádosti do Říma z ČR není dostupný a  otázka na plody podávání svátosti oltářní  na ruku   není žádána. Nepodávání na ruku je hodnoceno hůře než  opuštění kněžské služby, pro něž je   určitá míra pochopení: nesmíme nikoho odsuzovat.

      Nekolegiálně se zachoval apoštol Jan vůči všem ostatním apoštolům, když s Pannou Marií vytrval pod křížem Kristovým. Po Nicejském koncilu většina biskupů kolegiálně pod tlakem císaře zastávala odsouzený ariánismus. Nekolegiálně se zachovali sv. Hilárius na Západě a sv. Atanáš na Východě a nekompromisně obhajovali pravověrnost. Nekolegiálně se zachoval sv. Jan Fisher a delegaci biskupů, kteří jej přišli(jak sami kolegiálně učinili) přemlouvat k odmítnutí hlavy Církve v papeži a uznání  krále jako hlavy Církve řekl:  „Pevnost se dočkala zrady od těch, kteří ji měli hájit“ Proti nacismu nebo komunismu odvážně vystoupili obvykle biskupové nikoli pro oporu v kolegialitě, ale pro osobní statečnost.

      Předmětem kritiky se může stát i Bůh. Toto zaznívá v podrážděné otázce: „Proč to Bůh dopouští?“ Trpitel Job ve Starém zákoně nakonec uznává nevhodnost kritiky Božího majestátu po otázce: „Smí se člověk přít se Všemocným? Smí ho kárat? Ten, kdo obvinil Boha ať odpovídá“ a Job odpovídá: „…jsem tak bezvýznamný! „Kladu si na ústa ruku.“(Job 40,2-4). Tento pokorný postoj Joba chyběl většině Izraelitů, a proto nedošli do cíle zaslíbené země a rozebírá jej apoštol Pavel na začátku 10 kapitoly prvního listu Korinťanům k poučení, abychom nedopadli stejně.

      Žalm 37 varuje před kritikou zla vedoucí k nekonání dobra: „Nehněvej  se na ty, kdo konají zlo, nezáviď těm, kdo páchají nepravost. Uvadají rychle jako tráva, jak zelené býlí zvadnou. Doufej v Hospodina a čiň dobro,  v zemi přebývej a zachovávej věrnost. Hledej blaho v Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.“