Křesťanští apologeté

   Apologetou neboli obhájcem a obráncem křesťanské víry má být každá pokřtěná osoba. První list Petrův, 3,15-16, píše: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování.“ 

   V užším smyslu je apologeta spisovatel, zvláště v počátcích křesťanství. Svatý Justin je autorem první apologie pro císaře Antonia Pia okolem roku 150 po Kristu. Tehdy museli křesťané vyvracet obvinění z ateismu a sv. Justin píše: „Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem a v němž není ani trochu špatnosti...Uznávejte nás aspoň stejně jako Pythagora, Platona, Sokrata, Homéra, Empedokla. My nevěříme méně v Boha než oni. Naopak více, poněvadž očekáváme, že naše mrtvé a do země uložené tělo bude vzkříšeno. My tvrdíme, že Bohu není nic nemožného“ Ve stejné Apologii I. píše o mši sv. a svátostech: „Tomuto pokrmu říkáme Eucharistie, díkůvzdání. Nesmí na něm mít účast nikdo jiný než ten, kdo věří v pravdivost našeho učení, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů, koupelí znovuzrození, a kdo žije tak, jak nám to odkázal Kristus. Nepřijímáme tu totiž obyčejný chléb a obyčejný nápoj.“ 

   Kolem roku 250 po K. Origenes reaguje na Celsovo odmítnutí křesťanství spisem Contra Celsum: „Boží církve řídící se Kristovou naukou ve srovnání s čistě lidskými shromážděními, s nimiž společně žijí, jsou „jako světla ve vesmíru(Fil 2,15)“. Kdo by totiž neuznal, že ti, kteří jsou v Církvi považováni za špatné jsou daleko lepší než ti, kteří žijí jen v lidském společenství?“ Dále se ptá: „Když všechno lidské spočívá na víře, není tedy rozumnější věřit Bohu? Což ten, kdo někam pluje, kdo se žení, vychovává děti či zasévá do země semeno, nevěří, že to, co dělá, bude lepší, ač možná tomu bude opačně a někdy je tomu opravdu tak?“  

   Obvinění vůči křesťanům zůstávají, ale někdy se mění, a tak ateismus obviňuje křesťany z nevědeckého světového názoru. Dá se začít od slov sv. Justina: „Uznávejte nás aspoň stejně jako Pythagora, Platona, Sokrata, Homéra, Empedokla a jiné vědce a učence, kteří v Boha věřili a neříkejte, že máme nevědecké názory. A pokud víru v Boha nemůžete vědecky vyvrátit, tak nehlásejte, že víra v Boha je tmářství.“ 

   Je určitě správné usilovat o to, aby se mohlo jako u Origena argumentovat tím, že nejhorší členové Církve jsou lepší než v lidské společnosti, a tak brát vítr z plachet těm, kdo útočí nikoli na učení, ale na život křesťanů. Platí slova sv. Ignáce z Antiochie, mučedníka z roku 107, který napsal v listu Magnesijským: „Patří se nejen nazývat křesťanem, ale také jím být.“ Malé zavrhování špatného chování je jedna z příčin morálních defektů jako jsou např. „pedofilní skandály“. Jestliže jde většinově o praktikování homosexuality, tak proč to odsuzovat jako zločin a zároveň propagovat homosexuální manželstvím apod.? Proč nejsou stejná měřítka pro všechny bez rozdílu? Svými delikty plní statistiky křesťané menšinově a nikoli většinově, a tak ať je to předkládáno. Pokud média informují o tom, kdo utýral psa a mlčí ke smrti tisíců křesťanů ročně v dnešním světě anebo smrti milionů dětí při umělém potratu, tak je vytvářen falešný informační obraz o proviněních. Škola se obhajuje ačkoli jsou i špatní učitelé a žáci. Doprava se hájí, i když se stávají nehody. I přes špatný život křesťanů se dá obhajovat nauka, která není vina neznalostí toho, kdo ji nezná ani špatností toho, kdo se podle ní nechce chovat. A není pravdou, že není nikdo, kdo se podle správné křesťanské nauky snaží žít. 

   Životopis sv. Cyrila věrozvěsta nám jej ukazuje jako apologetu: „My mohamedáni se držíme zákona Mohamedova, ale vy křesťané nezachováváte zákona Kristova, nýbrž si děláte, jak se komu líbí, ten tak, ten onak.“ Sv. Cyril: “Bůh náš je jako hlubina mořská. Poznat jej může jen srdce, které miluje pravdu a které je mravně neporušené. Ale vaše mohamedánské náboženství je jako úzký potůček, jejž může kdokoli snadno překročit. Váš Mohamed vám neuložil nic obtížného a povolil vám poddávat se tělesným žádostem, avšak Kristus žádá sebezapírání.“ 

Za apologii křesťanství lze považovat rovněž umění skrze chrámy s uměním stavitelským, sochařským a malířským. 

  Křesťanství obhajují nejlépe životem světci. Především zakladatel křesťanství Ježíš Kristus a pak ti, kdo jej nejlépe následovali a to je Panna Maria a svatí. Svatí kvůli Jidášovi a jemu podobným neopouštějí Církev a nemusí mít obavy ze závěru slov sv. Justina z jeho Apologie: „Věříme, že před Bohem nezůstane utajen žádný špatný skutek a že každý spěje k věčnému trestu či ke spáse podle toho, co si zaslouží za své skutky.“ 

Kopie vzorné rodiny

     Dobrá rodina je základ společnosti a Církve a vzorem dobré rodiny je Ježíš, Maria, Josef tvořící Rodinu nazaretskou. V Rodině nazaretské jsou všichni svatí. Rodinu, kde jsou všichni svatí ba dokonce alespoň dva její členové není lehké najít. 

   Učitel sv. Cyrila sv. Řehoř Naziánský žil v rodině, o níž píše Izidora Vondrušky v Životopisech svatých: „Sv. Řehoř Naziánský starší a sv. Nonna byli rodiče sv. Řehoře Naziánského Mladšího, sv. Caesaria a sv.Gorgonie. Řehoř byl zprvu oddán bludům hypsistariů, kteří dle pohanského způsobu konali kult ohně. Působením manželky se Řehoř obrátil k pravé víře a stal se biskupem v Nazianzu. Ale i tam kdysi podepsal formulku ariánskou, zmaten jejich úskokem. Syn Řehoř napsal o tom: „Inkoust počernil papír, ale srdce zůstalo pravověrné.“ A otec Řehoř skutečně poznal svou chybu a učinil vyznání víry. Jeho manželka sv. Nonna je matkou tří světců…Sv. Cesarius se učil v mládí řečnictví a vědě lékařské. Svou krásnou postavou a vlídností se zalíbil císaři Konstanciovi tak, že jej učinil čelným svým lékařem. Avšak když nastoupil vládu Julián Odpadlík, Caesaris odešel raději ze služby císařské a odebral se do Nazianzu. R.363 se stal quaestorem(tj.pokladníkem) v Bithynii. Polekav se velikého zemětřesení v Bithynii, opustil své zaměstnání a dal se pokřtít a učiniv chudé svými dědici, zemřel r. 369. Sv. Gorgonia se vystříhala v mládí všeho marného přepychu v šatech a lnula k pravé víře. Provdala se za jistého bohatého muže a konala hojné skutky milosrdenství. Její bratr, biskup Řehoř, o ní napsal, že je „světlem slepcům, berlou chromým, matkou sirotků, útočištěm chuďasů.“ Dočkala se radosti, že její pohanský manžel přijal sv. křest.“ 

   Sv. Řehoř Naziánský nazývaný „Theolog“ píše: „Ulice, tržiště, síně penězoměncům a všechny veřejné místnosti cařihradské jsou plny lidí, kteří se přou o věcech víry. Tážeš-li se, po kolika obolosech se prodává ta nebo ona věc, kupec ti bude hovořit o tom, je-li Syn zplozen čili nic. Kupuješ-li maso, řezník řekne: „Otec je větší než Syn.“ Zeptáš-li se pekaře, je-li chléb už upečen, odpoví ti: „Syn Boží je stvořen z ničeho.“ Učitel Církve Řehoř Naziánský nebyl spokojen se samoúčelnými diskusemi a ve svých promluvách důrazně napomínal své posluchače, aby o víře méně hloubali, ale více k ní přilnuli a podle ní zařídili svůj život. Ve své závěti odkázal všechno své jmění chudým a zakončil ji ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Nejsvětější Trojice je ideálním příkladem vztahů mezi osobami a ideál naplnění Rodinou nazaretskou má následovat křesťanská rodina. Spojovat ji má podobně jako u Trojice božských osob Duch Svatý. 

    Sv. Řehoř Naziánský měl kromě příkladu v rodině i příklad svého přítele sv. Basila. O společných studiích v Aténách napsal: „Každý člověk má své vlastní příjmení, které buď dostal po rodičích, nebo si je sám vydobyl a získal vlastním úsilím a prací. Pro nás bylo něčím velikým to, že jsme křesťané, a tak být nazýván křesťanem jsme považovali za vznešený titul.“ „My oba jsme znali pouze dvě ulice. Jednu, kterou se chodilo do školy a druhou, kterou se chodilo chrámu. Cest do divadel, na závodiště a do zábavných místností jsme neznali“. 

   Rodinu sv. Basila Velikého tvořili svatí rodiče sv. Basil a sv. Emelia a 10 sourozenců, z nichž jsou čtyři v seznamu svatých. Sestra sv. Basila je svatá Makrina. I.Vondruška o ní píše: „…vyhledávala si už za svého mládí v Písmu sv. poučení svému věku přiměřená a modlívala se s jinými dívkami žaltář ve stanovené hodiny. Byl tak krásná, že žádný malíř ji nedovedl zobrazit. Vdala se za jistého obhájce a řečníka, avšak ten brzy zemřel. Nový sňatek odmítala. Říkala, že dle přírodních zákonů jen jediný sňatek je přípustný, právě tak jako že člověk se jen jednou narodí a pouze jednou zemře. Ostatně její manžel neumřel, nýbrž je podoben tomu, kdo na čas odcestoval a tomu nutno zachovat věrnost. Makrina zařídila po smrti otcově ve svém domě v Pontu (nikoli v Kappadocii) sesterstvo; ona i její matka Emmelie si libovaly v životě zbožném, v postech a dobročinnosti. Sv. Makrina trpěla rakovinou, a když její bratr Řehoř Nyssenský ji navštívil a nalezl ji těžce nemocnou a ležící na holých prknech. Mluvili spolu o věcech nebeských, o vzkříšení. Makrina se poznamenala křížem zemřela.“ 

   Sv. Makrina se jmenovala i její babička a tak je vytvořena svatost v linii babička, matka, dítě. Kromě již zmíněného sv. Řehoře Nysského patří mezi svaté z této rodiny i nejmladší dítě, kterým je sv. Petr, který se stal biskupem v Sebastě. Ze života rodin velkých církevních Otců sv. Řehoře Naziánského a sv. Basila máme příklad: života s vírou ve věčný život, modlitby, boje s bludy, četby Písma svatého, diskuse o víře, apoštolátu nepokřtěných, prožívání manželství, pokání, pomoci chudým, studia, přátelství, odmítání špatných politiků, postoje k živelným pohromám a těžké nemoci, závěti, umírání a jiné. 

   Církev na zemi je bojující a boj o dobrou neboli svatou rodinu je kritériem plnění křesťanských povinností. Ježíši, Maria, Josefe, svatá Rodino nazaretská, miluji vás, zachraňte duše! 

sv.Basil Veliký

sv. Řehoř Naziánský

Vyznání víry sv. Atanáše

    Náš věrozvěst sv. Cyril si zvolil jako svého učitele sv. Řehoře Naziánského. V životopisech svatých I. Vondruška uvádí o sv. Atanáši slova sv. Řehoře Naziánského: „Chválit Athanasia je chválit ctnost.“ Logicky k cyrilomedotějské víře patří svatý Atanáš. Ten píše o koncilu v Nicei, Epistula ad Afros, 1: ”Nicejské vyznání víry znamená více, samo o sobě je dostatečným pro vyvrácení veškeré hereze a zabezpečení trvání církevní doktríny.“ V Epistulae ad Serapionem napsal o tradici: „Právě tato tradice, učení a víra všeobecné Církve byla od počátku kázána apoštoly a uchována církevními Otci. A na ní byla Církev založena; a pokud ji někdo opustí, neměl by se již nadále nazývat křesťanem.“ 

   Sv. Atanáš, sloup pravověrnosti, byl patriarchou Alexandrie v době největší moci ariánů, kteří odmítali u Krista, že je Bůh. Většina biskupů a císař v době sv. Atanáše smýšlela ariánsky a ti na koncilu v Tyru roku 335 sesadili sv. Atanáše. Atanáše se zastal papež Július I. Za papeže Libéria byl Atanáš odsouzen na sněmu v Arles, což pod nátlakem uznali i papežští legáti. Na koncilu v Miláně v roce 355 odsouzení Atanáše Libérius nepřijal a šel proto do vyhnanství, kde pak s odsouzením souhlasil, a tak sv. Atanáše exkomunikoval. Po návratu z vyhnanství v Beroi do Říma papež Libérius odmítl ariánskou synodu v Rimini 359 a požadoval nicejské vyznání, za něž sv. Atanáš celý život bojoval. Sv. Atanáš napsal dopis katolíkům, kteří trpěli od heretických ariánů toto: „Kéž vás Bůh utěší. Vím navíc, že nejen tato věc vás rozesmutňuje, ale také skutečnost, že zatímco jiní získali kostely násilím, vy jste v této chvíli vypuzeni ze svých míst. Protože oni vlastní místa, ale vy vlastníte apoštolskou víru. Oni jsou, to je pravda, na místech, ale mimo pravou víru, zatímco vy jste skutečně mimo místa, ale víra je ve vás. Zvažme, co je větší - místa nebo víra? Jistě víra.“ Tento smutný stav víry v době po nicejském koncilu se podobá stavu po II. Vatikánském koncilu a sv. Atanáš neústupností ve věcech víry ukazuje správné řešení. 

Vyznání víry sv. Atanáše QUICUMQUE – KDOKOLI: „Kdokoli chce být spasen, především se musí držet katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky. Katolická víra je pak tato: Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě, abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha Svatého. Avšak božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejná je jejich sláva a souvěčná je jejich vznešenost. Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch Svatý. Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch Svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, a přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý, ale nejsou tři Páni, ale je jen jeden Pán. Protože jako jsme nuceni v křesťanské víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně tak je nám zakázáno v katolickém náboženství říkat, že existují tři bohové nebo páni. Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři duchové svatí. A v této Trojici není nic dřív nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě. Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici. K věčné spáse je však pro člověka potřebné, aby pevně věřil i ve vtělení našeho Pána Ježíše Krista. Je totiž správná víra, abychom věřili a vyznávali, že náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, je Bohem i člověkem. Je Bůh, zrozený před věky z podstaty Otce, je člověk, narozený v čase z podstaty matky. Je dokonalým Bohem a dokonalým člověkem, složeným z rozumové duše a lidského těla. Je roven Otci podle božství, ale menší než Otec podle lidství. I když je Bohem a člověkem, nejsou dva Kristové, nýbrž je jen jeden Kristus. Je jeden nikoli proto, že by se božství stalo tělem, nýbrž proto, že lidství bylo přijato do Boha. Zcela a pouze jeden, nikoli ve spojených podstatách, nýbrž v jednotě osoby. Neboť jako rozumová duše a tělo jsou jeden člověk, tak Bůh a člověk jsou jeden Kristus. Ten trpěl pro naši spásu, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých; vystoupil na nebesa, sedí po pravici všemohoucího Otce a odtud přijde soudit živé i mrtvé. Při jeho příchodu všichni lidé musejí vstát se svými těly, dostanou odplatu za své činy. Kdo konali dobro, půjdou do věčného života, kdo však zlo, půjdou do věčného ohně. Taková je katolická víra. Kdo ji pevně a věrně nezastává, nemůže být spasen. Amen.“ 

    Spor jak věřit v Krista a spor jak věřit v Pannu Marii jsou spojené nádoby. Na efeském koncilu 431 byl odsouzen cařihradský patriarcha Nestorius, protože odmítal u Panny Marie titul Bohorodička. Protagonista odsouzení Nestoria byl sv. Cyril, patriarcha Alexandrie, který jako autoritu uvádí sv. Atanáše v Epistula 1: „Je mi nesmírně divné, jak vůbec někdo může opravdu pochybovat, má-li se svatá Panna nazývat Bohorodičkou. Vždyť jestliže Ježíš Kristus náš Pán je Bůh, proč bychom upírali svaté Panně, která ho porodila, titul Rodičky Boží? Tuto víru nám přece předali již svatí apoštolé, byť se o tomto názvu nezmiňují, a takto nás učili také svatí otcové. Tak například náš otec Atanáš, slavné paměti, když napsal dílo o svaté a soupodstatné Trojici, ve třetí části často jmenuje svatou Pannu Bohorodičkou.“ Svatý Atanáš psal proti bludařům a v životopise svatého Antonína ukázal vzor křesťanského života. V tradiční liturgii je nejčastěji užívána ve mši svaté preface o Nejsvětější Trojici, která má podle vyznání Quicumque: „…jeden jsi Bůh, jeden jsi Pán, ne v jedinosti jedné osoby nýbrž v Trojici jedné podstaty.“ Sv. Cyril, věrozvěst věroučně vychází z církevních Otců a prvních koncilů a v živé víře hlásá: „Pro mne není v tomto světě nic důležitějšího, než pro nejsvětější Trojici žít a umřít.“ 

    Latinské znění Vyznání sv. Atanáše(z breviáře sv. Pia X.): „QUICUMQUE vult salvus esse, ante omnia opus est, ut teneat catholicam fidem: Quam nisi quisque integram inviolatamque servaverit, absque dubio in aeternam peribit. Fides autem catholica haec est: ut unum Deum in Trinitate, et Trinitatem in unitate veneremur. Neque confundentes personas, neque substantiam separantes. Alia est enim persona Patris alia Filii, alia Spiritus Sancti: Sed Patris, et Fili, et Spiritus Sancti una est divinitas, aequalis gloria, coeterna maiestas. Qualis Pater, talis Filius, talis Spiritus Sanctus. Increatus Pater, increatus Filius, increatus Spiritus Sanctus. Immensus Pater, immensus Filius, immensus Spiritus Sanctus. Aeternus Pater, aeternus Filius, aeternus Spiritus Sanctus. Et tamen non tres aeterni, sed unus aeternus. Sicut non tres increati, nec tres immensi, sed unus increatus, et unus immensus. Similiter omnipotens Pater, omnipotens Filius, omnipotens Spiritus Sanctus. Et tamen non tres omnipotentes, sed unus omnipotens. Ita Deus Pater, Deus Filius, Deus Spiritus Sanctus. Et tamen non tres dii, sed unus est Deus. Ita Dominus Pater, Dominus Filius, Dominus Spiritus Sanctus. Et tamen non tres Domini, sed unus est Dominus. Quia, sicut singillatim unamquamque personam Deum ac Dominum confiteri christiana veritate compelimur: ita tres Deos aut Dominos dicere catholica religione prohibemur. Pater a nullo est factus: nec creatus, nec genitus. Filius a Patre solo est: non factus, nec creatus, sed genitus. Spiritus Sanctus a Patre et Filio: non factus, nec creatus, nec genitus, sed procedens. Unus ergo Pater, non tres Patres: unus Filius, non tres Filii: unus Spiritus Sanctus, non tres Spiritus Sancti. Et in hac Trinitate nihil prius aut posterius, nihil maius aut minus: sed totae tres personae coaeternae sibi sunt et coaequales. Ita ut per omnia, sicut iam supra dictum est, et unitas in Trinitate, et Trinitas in unitate veneranda sit. Qui vult ergo salvus esse, ita de Trinitate sentiat. Sed necessarium est ad aeternam salutem, ut Incarnationem quoque Domini nostri Iesu Christi fideliter credat. Est ergo fides recta ut credamus et confiteamur, quia Dominus noster Iesus Christus, Dei Filius, Deus et homo est. Deus est ex substantia Patris ante saecula genitus: et homo est ex substantia matris in saeculo natus. Perfectus Deus, perfectus homo: ex anima rationali et humana carne subsistens. Aequalis Patri secundum divinitatem: minor Patre secundum humanitatem. Qui licet Deus sit et homo, non duo tamen, sed unus est Christus. Unus autem non conversione divinitatis in carnem, sed assumptione humanitatis in Deum. Unus omnino, non confusione substantiae, sed unitate personae. Nam sicut anima rationalis et caro unus est homo: ita Deus et homo unus est Christus. Qui passus est pro salute nostra: descendit ad inferos: tertia die resurrexit a mortuis. Ascendit ad caelos, sedet ad dexteram Dei Patris omnipotentis: inde venturus est iudicare vivos et mortuos. Ad cuius adventum omnes homines resurgere habent cum corporibus suis: et reddituri sunt de factis propriis rationem. Et qui bona egerunt, ibunt in vitam aeternam: qui vero mala, in ignem aeternum. Haec est fides catholica, quam nisi quisque fideliter firmiterque crediderit, salvus esse non poterit. Amen.“ 

Sv. Athanasius, byzantská ikona

Zápas o ctnosti

   Bědování nad zkaženou společností a lidmi kontrastuje s tím, jak se jedinci považují za čisté. Je snad možné, aby čistí jedinci vytvářeli špinavou společnost? Je možné, aby z bílých cihel vznikl černý dům? Rozhodně ne. Pán Ježíš dává otázku v Matoušově evangeliu 7,3-5: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nepozoruješ?“ Nebo jak chceš říkat svému bratrovi: ´Dovol, ať ti vyndám z oka třísku, a sám máš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.“ Nebezpečí zabývat se více vinou druhého než vlastní vede k odmítání nebo povrchní sv. zpovědi, kterou má každý katolický křesťan uloženu alespoň jednou za rok. A svatá zpověď žádá dobré předsevzetí. Dobrým předsevzetím je rozvoj ctností, které zamezují růstu hříchu a neřestí jako růst obilí zamezuje růst plevele. 

    Ucelený rozvoj vysvětluje list Jakubův na moudrosti. Rozlišuje dvě moudrosti v Jak 3,13-17: „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať tedy ukáže ušlechtilým chováním, že umí jednat jemně a moudře! Ale máte-li v srdci hořkou nevraživost a sobeckost, nevynášejte se a nefalšujte pravdu. To není moudrost, jež přichází shora, ale pozemská, živočišná, ďábelská. Kde totiž vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká.“ Je i nectnost špatné modlitby nežádající ctnosti jak máme v Jak 4,3: „Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše.“ 

    Sv. apoštol a papež Petr radí jak nemít zkažené a neřestné mravy pro příklon ke ctnosti, II Petr 1,4-9: „A proto jsme dostali od něho vzácná a nesmírná přislíbení: abyste tím měli účast na božské přirozenosti, a tak unikli zkaženosti, která ovládá svět špatnými žádostmi. A proto se věnujte s celou horlivostí tomu, abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec. Jsou-li ve vás tyto ctnosti a rozmáhají se, nenechají vás v nečinnosti a neplodnosti; naopak: budete poznávat stále více našeho Pána Ježíše Krista. Kdo je však nemá, je slepý, krátkozraký.“ Z jedné ctnosti plynou další a je učení o hlavních ctnostech, které jsou protiváhou hlavních hříchů, neřestí. 

    K sedmi hlavním ctnostem několik myšlenek od svatých a tudíž dobrých učitelů: 

1) O pokoře opaku pýchy sv. Alfons z L, Návod k dobrému životu: „Pokora,“ učí sv. Bernard, „je základ a strážce všech ctností.“ A to právem, neboť bez pokory neujme se v duši žádná jiná ctnost. I kdyby se všemi ozdobila, všechny ji opustí, jakmile pokora ji opustí. A naopak, píše sv. František Saleský svaté Janě Františce Chantal, Bůh miluje pokoru tak, že spěchá tam, kde ji nalézá. Tato tak krásná a potřebná ctnost nebyla na zemi známa, až Syn Boží sám sestoupil, aby svým příkladem nás o ní poučil a povzbudil, abychom jí obzvláště od něho se přiučit snažili. „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem(Mt 11,29). A jako Maria byla první a nejdokonalejší učednicí Kristovou, od něhož se všem ctnostem naučila, tak zvláště ctnosti pokory se přiučila, kterou si zasloužila, že nade všechny tvory byla povýšena.“ 

2) O přejícnost opaku závisti sv. Jan Zlatoústý, homilie na Matoušovo evangelium: „Vidíš, jak byli všichni nedokonalí? Jedni se snažili ostatních deset předstihnout, druhých deset jim závidělo. Ale jak už jsem řekl: Ukaž mi je později a uvidíš, že se všech těchto slabostí zbavili. Naslouchej Skutkům apoštolů a zjistíš, jak týž Jan, který teď vystupuje v této záležitosti, vždycky přenechává první místo Petrovi, jak při kázání, tak při konání zázraků.“ 

3) O štědrosti opaku lakomství sv. Augustin, XVI ot. 1, hlava Desátky: „Ze žoldu, z obchodu a z řemesla odevzdávej desátky.“ 

4) O střídmosti opaku obžerství opat sv. Antonín: „Užívej střídmě pokrm“ 

5) O čistotě opaku smilstva sv. Ambrož: „Přeslavná je Maria, která vztyčila prapor sv. panenství a rozvinula korouhev neporušené čistoty. Společnicí všech ctností byla u ní sv. čistota.“ 

6) O mírnosti opaku hněvu sv. Dionysius Areopagita: „Kdo chce jiné napravovat, musí napřed tomu zabránit, aby hněv nevyhnal rozum z trůnu propůjčeného od Boha, ani ho nezbavil vlády nad duší, a aby nevyvolal v jeho vlastním nitru pozdvižení, vzpouru a zmatek.“ 

7) O píli opaku lenosti sv. Efrém: „Neřest je jako rez: nechceš-li, aby se železa chytila, musíš železo neustále pilovat.“ 

    Církev na zemi je bojující a nad slabým bojem za ctnost běduje blahoslavený Tomáš Kempenský v Následování Krista I,19: „Ach, té vlažnosti a nedbalosti v našem stavu! Tak brzo a až příliš vzdálili jsme se od prvotní horlivosti, že se život častokrát až mrzí pro tu naši pokleslost a vlažnost. Kéž by v tobě nikdy neutuchla upřímná touha prospívat v ctnostech, když jsi přece sám častěji vídal krásné příklady zbožných.“ 

     Sv. Cyril věrozvěst si vybral za učitele sv.Řehoře Naziánského, který v oslavné řeči na sv. Basila Velikého řekl: „Jediným cílem našeho konání a snažení byla ctnost a život v naději na budoucnost a takové počínání, abychom se do budoucího života přenášeli už před odchodem z tohoto světa. To jsme měli stále před očima a podle toho jsme usměrňovali svůj život a všechno své jednání: drželi jsme se Božích přikázání a jeden v druhém jsme podněcovali odhodlání žít ctnostně.“

Lidé jsou prasata

    Na vlastní posvěcení dnes dokonce ani někteří, kdo jsou ochotni pomoci při opravě anebo úklidu kostela nemyslí. A tak se stane, že slova o tom, jak lidé dnes žijí jako prasata považují pro kostel za nepřijatelná. Vysvětlíme si, že jsou hluboce pravdivá a odpovídají opaku posvěcení. Učí nás tomu Písmo svaté neboli bible. Svůj souhlas s tím, že jde o slovo od Boha vyjadřujeme poděkováním:  "Deo gratias", „Bohu díky“. 

   Pán Ježíš o lidech jako prasatech mluví v Matoušově evangeliu(7,6) takto: „Nedávejte svaté věci psům a neházejte svoje perly před vepře, nebo je nohama pošlapou, obrátí se proti vám a roztrhají vás.“ Písmo sv. s poznámkami schválené kardinálem Tomáškem má k tomuto místu: „Název pes se dával nestoudným lidem, kteří nechtěli přijmout poučení (srov. Flp 3,2 a pozn.) a nehodným lidem vůbec. Fanatičtí židé tak říkali pohanům. V ústech Krista Pána to však má jiný smysl: každý člověk nehodný, ať žid či pohan. Slovem „vepři“ bývají zase označováni ti, kdo se s potěšením válejí v blátě hříchu a jsou ve zlu tak zatvrzelí, že je napomenutí k lepšímu životu jenom ještě více rozzuří…“ Fil 3,2 žádá: "Chraňte se těch psů, chraňte se těch pracovníků k ničemu, chraňte se toho vyřezávání!" A v poznámce je: "I u Řeků se název "psi" dával nestoudným, drzým protivníkům..."

   Aktuálnost těchto slov evangelia si můžeme snadno potvrdit zjištěním, že se nějaký pokřtěný katolík rozzuří, když mu vytkneme, že nesvětí neděli a tím žije v těžkém hříchu. Podobně to dopadne u smilstva před sňatkem anebo u cizoložství a praktikované homosexuality. Samozřejmě jsou i další přikázání Desatera. Často slyšíme, že se lidé chovají jako prasata, dobytek, hovada a dodávají zkušenosti naprosto rozumné, proč tomu tak je: poházené odpadky, rozbité a pomalované budovy nebo dopravní prostředky atd. Mluvit v kostele o věcech v souladu s rozumem je povinnost. Slyšíme-li: „Nesmíme moralizovat“, tak je to chápáno často mylně jako: „Neříkej nikomu a o nikom, že jedná špatně.“ Výzva Mt 7,6 nás vede k úsudku, kdo patří mezi prasata a následuje krátce po Mt 7,1: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ 

   Svatý Petr, první papež ve svém druhém listě a 2.kap. mluví o bludných učitelích a vede lidi k tomu, aby si vzali poučení z minulosti a trestů za hříchy a píše, že potrestáni budou ti, kdo se oddají nečistým tělesným žádostem a nechtějí nad sebou uznávat Boha. Celá 2.kapitola používá ostrá slova a končí: „Bylo by pro ně lépe, kdyby vůbec nepoznali cestu spravedlnosti, než aby ji poznali a pak se obrátili zády ke svatému příkazu, v němž byli vyučeni. Na ně se hodí toto pravdivé přísloví: „Pes se vrací k tomu, co zvrátil“ , a „Prase (sotva) umyté se znovu válí v blátě.“ O i těchto slovech apoštola Petra nutně platí: „Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou, kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal.(Lk 10,16)“ To, co nám řekl sv. Petr není odlišné od toho, co řekl Pán Ježíš i volbou slov o prasatech a psech. 

   V katechismu kardinála Tomáška máme pojednání o ctnostech, které začíná otázkou: "Čím se posilujeme ve ctnostech? Posilujeme se v ctnostech, když hledíme sebe poznávat, zlé náklonnosti překonávat a Pána Ježíše následovat."  

   Chci-li být dobrý katolický křesťan musí mi vysvětlení z Písma sv., tradice a zdravého rozumu stačit. Apoštol lásky sv. Jan ve svém prvním listě vysvětluje, že hřích je přestoupení Božího zákona(I Jan 3,4) a že ten, kdo se dopouští hříchu je z ďábla (I Jan 3,8). Mluvení o lidech žijících jako prasata nebo mluvení o lidech, kteří jsou z ďábla – ať porušují kterékoli přikázání Desatera - vyjde podobně a komu se nelíbí mluvení o lidech žijících jako prasata se nebude líbit, že lidé žijí podle ďábla. Ze všech hříchů se máme zpovídat a  a ne každá zpověď je dobrá a svatá. Dobrá zpověď může klidně začínat takto: „Zachoval jsem se jako prase.“ Špatná je zpověď, když se hřích omlouvá. Např. osoba žijící bez svátostného manželství s někým bydlí a řekne: „Mám tento problém; žiji s přítelem, ale to víte jaká je dnes doba.“ Pro takovou osobu je pak nepřijatelné, že by uslyšela, že žije jako prase anebo je z ďábla, a proto nemůže dostat rozhřešení. 

  Svatý Cyril a Metoděj znali dobře Písmo svaté a platila pro ně i tradice. Ukázkou je staroslověnský penitenciál s jeho pokáním: „Kdo ze žádostivosti nebo zloby přijme cizí ženu, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Zbaví-li se některá žena dítěte potratem, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Hněvá-li se kdo na bratra svého, kolik let chová hněv, tolik ať se postí o chlebě a vodě.“  Upozornit na bílá místa v hlásání a mlčení k tomu, že lidé žijí jako  prasata, o velikosti viny v prasečím životě a pekle, které za ně bude trestem je nutné.

   Neřestný život nemůže před těmi nahoře triumfovat a oznamuje to Apokalypsa 18,1: „Potom jsem viděl jiného anděla sestupovat z nebe, měl velikou moc a země byla ozářena jeho jasem. Z plné síly volal: „Padl, padl ten velký Babylón! Změnil se v obydlí démonů a brloh kdejakého nečistého ducha, v brloh kdejakého nečistého a odporného ptáka. To proto, že se vášnivým vínem jeho smilstva opíjely všechny národy, králové země s ním smilnili a velkoobchodníci světa zbohatli z jeho marnotratného hýření.“ 

   Jak přijímám Písmo svaté, tak přijímám Tělo Páně; přijímám-li upřímně Písmo svaté, přijímám dobře Eucharistii, odmítám-li Písmo svaté, přijímám Tělo Páně ke svému odsouzení. Kdyby lidé následovali Pannu Marii, nemuseli by slyšet, že žijí jako prasata. Panna Maria přijímala dokonale Písmo svaté a přijímání Těla Páně bylo u ní dokonalé. A mezi svaté patří i ti, kteří otřeseni poznáním, že žijí jako prasata, se rozhodli k radikální nápravě života. A na  to, že žijí jako prasata by nepřišli, kdyby o tom někde nečetli a někdo jim to neřekl.

Volba učitele

   Ve všech oblastech je důležitý učitel. Apoštol Pavel varuje v II Tim 4,3 před špatnými učiteli: „Přijde totiž doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím.“ 

   Opak vlivu špatných učitelů najdeme u Izidora Vondrušky v Životopisech svatých. Ukážeme si to na sv. Cyrilu, věrozvěstu: „Nejvíce byl nadšen spisy sv. Řehoře Naziánského. Nakreslil na stěnu kříž, napsal tam modlitbu ke sv. Řehoři a připsal: „Ó Řehoři! Člověče tělem, anděle duší! Přijmi mne za učedníka svého.“ Sv. Řehoř Naziánský je významný reprezentant zdravé tradice a patří společně se sv. Basilem, sv. Atanášem a sv. Janem Zlatoústým mezi čtveřici nejvýznamnější Otců Východu. V  Cařihradě roku 379 navštívil sv.Řehoře také jeden ze čtyř velkých Otců Západu sv. Jeroným. Sv. Řehoř Naziánský měl svaté rodiče sv. Řehoře(uváděného s dodatkem „starší“) a sv. Nonu. Měl svaté sourozence sv. Caesaria a sv. Gorgonii. V Alexadrii poznal sv. Řehoř sv. Atanáše. Se sv. Basilem bydlel a píše jaké měli společné zájmy: „My oba jsme znali pouze dvě ulice, jednu, kterou se chodilo do školy a druhou, kterou se chodilo do chrámu. Cesty do divadla, na závodiště, do míst zábavy jsme neznali.“ Svého otce, který  složil vyznání víry, v němž byl skrytý blud ariánský přivedl k nápravě a složení pravověrného vyznání. Mladší bratr sv. Řehoře Caesarius byl osobní císařský lékař a císaři Juliánovi Odpadlíkovi odmítl sloužit. V situaci, kdy v Cařihradu byla jen hrstka pravověrných křesťanů se stal sv. Řehoř jako stařec biskupem císařského města. Zachoval svědectví o sporech ve věcech víry: „Ulice, tržiště, síně penězoměnců(banky) a všechny veřejné místnosti cařihradské jsou plny lidí, kteří se přou ve věcech víry. Tážeš-li se, po kolika obolosech se prodává ta neb ona věc, kupec ti bude hovořit o tom, je-li Syn zplozen čili nic. Kupuješ-li maso, řezník řekne: „Otec je větší Syna“. Zeptáš-li se u pekaře, je-li chléb už upečen, odpoví ti: „Syn Boží z ničeho je stvořen.“ 

   Sv. Řehoř lidi důrazně napomínali, aby méně hloubali o víře, ale více podle ní žili a nevedl k víře pouze teoretické. Je mu dáván titul „Teolog“ a byl reprezentant teologie přenášené do života. Příkladem je tajemství Nejsvětější Trojice. Svoji závěť zakončuje ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a byla podepsána sedmi biskupy a notářem. V tajemství Nejsvětější Trojice se ukazuje jeho teologie jako vysoce mystická a navýsost praktická. V PG 36: „Především mi uchovejte tento vzácný poklad, pro který žiji a bojuji, s nímž chci umřít, který mi dává schopnost snášet všechna zla a pohrdat všemi rozkošemi: tím pokladem myslím vyznání víry v Otce i Syna i Ducha Svatého. Dnes vám je svěřuji. V síle tohoto vyznání vás nyní ponořím do vody a z ní vás vyzvednu. Dávám vám je za společníka a ochránce pro celý život. Dávám vám jediné Božství a jedinou moc, existující jako jedno ve třech a obsahující tyto tři rozlišeným způsobem. Božství bez rozdílu v podstatě či přirozenosti, bez vyššího stupně, který by povyšoval, či nižšího stupně, který by snižoval...Je to nekonečná soupodstatnost tří nekonečných. Každý nazíraný sám o sobě je celý Bůh...a tři osoby společně jsou Bůh. Sotva jsem začal uvažovat o jednotě, a už jsem ponořen do záře Trojice... Sotva jsem začal myslet na Trojici, a už mě zase uchvacuje jednota.“ V PG 37: „Mezi velkými vlnami života, zmítán bouřlivými větry sem a tam…jen jedna věc je mi drahá, jediné moje bohatství, posila, která dává zapomenout na únavu, světlo Svaté Trojice.“ Poemi dogmatici 31: „Sláva Otci i Synu, králi vesmíru, Sláva Duchu, hodnému chvály a zcela svatému. Trojice je jediný Bůh, který vše stvořil a naplnil: nebe nebeskými bytostmi a zem pozemskými. Moře i řeky naplnil vodními tvory, všechno oživil svým Duchem, aby každé stvoření chválilo moudrého Stvořitele, jedinou příčinu života a trvání. Více než jakékoliv stvoření kéž ho vždycky oslavuje rozumný tvor jako velikého krále a dobrého Otce.“ ,

   Osvojení dobré teologie u sv. Řehoře vedlo sv. Cyril, věrozvěsta, že císaři na výzvu jít hájit Nejsvětější Trojici k vyznavačům islámu řekl: „Pro mne není v tomto světě nic důležitějšího, než pro nejsvětější Trojici žít a umřít.“ Chvalozpěvem na Nejsvětější Trojici zakončuje sv. Cyril Proglas – předmluvu evangelia: „Jemu náleží všeliká sláva, čest a chvála, Božímu Synu vždycky s Otcem i Duchem Svatým. Amen.“ 

   Sv. Jan od Kříže v díle Živý plamen lásky III.napsal: „Pozorně hledět, do jakých rukou se svěřuje, protože jaký bude učitel, takový bude učedník, a jaký bude otec, takový bude syn.“ 

   Sv. Cyril si zvolil za učitele muže žijícího o 5.století dříve, a proto je správné mít v 21.století za učitele toho, kdo žil řadu století před námi, třeba v 16. století. Tvrzení: „Pro nás lidi moderní doby po II. vatikánském koncilu v 21.století není možné se učit od lidí po koncilu tridentském v 16.století“, je podobně nesmyslné jako kdyby sv. Cyril věrozvěst učil naše předky: „Pro nás lidi po II. koncilu niejském r.787  není možné se učit od lidí po I.koncilu nicejském r.325. Pro sv. Cyrila platila posvátná tradice a nestačilo mu pouhé Písmo, které přeložil a znal. Opak úcty k tradici je blud modernismu odsouzený papežem Piem X. v encyklice Pascendi Dominici gregis, kde napsal: „Naši učitelé neměli k dispozici tytéž pomůcky jako modernisté. Neměli za vůdkyni a učitelku filozofii, která by začínala popíráním Boha a neprohlašovali sami sebe za kritérium pravdy.“

Korán, islám a věrozvěsti

    Korán je sepsán od jediného muže, Mohameda. Mohamed zemřel v roce 632 po Kristu. Jsou v něm věci naprosto slučitelné s křesťankou vírou jako úvod, sura(kapitola) 1: „Ve jménu Boha nejvýše milosrdného. Chvála Bohu pánu všeho míra, nejvýše milosrdnému, jenž má v moci den soudu! Tebe ctíme a tebe o pomoc vzýváme. Veď nás správnou cestou, cestou těch, jimž jsi byl milostiv, a ne těch na něž se hněváš a kteří bloudí.“ 

    Mohamed žil celá staletí po době postav, o nichž je bible. Sura (kapitola) 74 má slova odsouzení pro ty, kdo tvrdí, že to, co je v koránu je opsáno z bible: „Až zazní hlas trouby, to bude pak těžký den, zvláště pro nevěrce těžký…Ale poženeme je na horu pekelného ohně, protože vymýšlel a sestavil hanlivé výroky o koránu. Proklet budiž!…ukázal svoji pýchu. A řekl: Tento (korán) je jen výplodem kouzelnictví, a to ještě odjinud vypůjčeným! Jsou to zajisté jen slova pouhého člověka.“ 

    Bible píše o prorocích, Ježíši Kristu a apoštolech, jak své poslání doložili mocnými činy neboli zázraky. Mohamed své učení takto nedoložil a na tuto výtku odpovídá sura 13,45: „Nevěrci říkají nejsi poslán od Boha.“ Odpověz: „Bůh dostačí jako svědek můj a váš a on to je, jenž zná knihu.“ Sura 21,5: „Avšak oni říkají (o koránu): „Je to snůška zmatených snů. Ano, on (Mohamed), si jej vymyslil, vždyť je básníkem. Ať přijde k nám s nějakým zázrakem, jako byli posláni dřívější poslové.“ 

   Korán nařizuje odmítat podstatu křesťanství s vírou v Nejsvětější Trojici a božství Ježíše Krista, sura 4,169: „Vyznavači písem, nepřestupujte zákona ve svém náboženství a neříkejte o Bohu, leč pravdu. Neboť Ježíš, syn Mariin, je posel o Boha a Slovo jeho, jež vložil do Marie a duch od něho. Věřte tedy v Boha a jeho posly a neříkejte „Tři“ Neboť Bůh je Bůh jeden. Povznesen je nad to, aby měl syna. Jemu náleží, co je na nebi a na zemi a Bůh je sám dostatečný ochránce.“ Sura 5,19 mluví o křesťanech jako nevěrcích takto: „Nevěrci jsou, kteří říkají: „Mesiáš, syn Mariin, je jistě Bůh…“ Pro jistotu je toto tvrzení opakováno, sura 5,75: „Nevěrci byli, kteří řekli: „Jistě Mesiáš, syn Mariin, je Bůh.“ Sura 5,20: „A říkají židé i křesťané: „My jsme dítka a miláčkové Boží.“ Řekni: „A proč vás trestá za vaše hříchy?“ 

    Sura 5,76 žádá tyto tresty: „Zloději a zlodějce utněte ruce; je to odplatou za to, čeho se dopustili a příkladným trestem od Boha. A Bůh je silný a moudrý.“ To, že se tato slova přenáší do politiky a jednání je známo. Není třeba pochybovat, že tak tomu  u celého koránu. Sura 5,38-40: „Ó, vy věřící, bojte se Boha a snažte se dostati k němu blízko a bojujte za jeho náboženství, abyste byli šťastni. Kteří neuvěří, i kdyby měli všechno, co je na zemi a ještě jednou tolik, aby se tím vykoupili od trestu v den vzkříšení, nebylo by od nich přijato, a čeká je trest plný bolesti. Budou se chtít dostat z pekelného ohně, ale nedostanou se z něho, i čeká je věčný trest.“. Islám se šíří často násilím. Je to dáno surou 3,158-9: „Budete-li usmrceni v boji za pravé náboženství anebo zemřete-li, odpuštění od Boha a milosrdenství jistě lepší než to, co shromažďujete. Zemřete-li anebo budete-li usmrceni, jistě u Boha se shromáždíte.“ Tyto směrnice tvoří základ pro vraždění všech, kdo nepřijmout islám. Neustále o něm slyšíme zvláště z islámských zemí. 

    Tam, kde ještě není islám dost silný, tam podle sury 9,30 se spokojí s tím, že z neislámců jsou lidé druhé kategorie: „Bojujte proti těm, kteří nechtějí uvěřit v Boha a v den posledního soudu...dokud nebudou platit daně sami a nebudou uvedeni v poddanství.“ 

   „Mírumilovnost“  na neislámce přímo vane ze sury 9,4-6: „A zvěstuj nevěřícím bolestiplný trest, vyjímajíce ty modláře, s nimiž jste uzavřeli smlouvu a kteří vám v ničem neškodí a nikoho proti vám nepodporují. Zachovávejte tedy smlouvu s nimi do jejich (určené) doby, neboť Bůh miluje ty, kteří se ho bojí. A když uplynou měsíce, v nichž není vám dovoleno proti nim bojovat, pobíjejte modláře, kdekoliv je naleznete, zajímejte je, obkličte je a číhejte na ně na všech vhodných místech! Obrátí-li se však a konají-li modlitby a dávají-li almužnu, nechte je volně odejít po jejich cestě, neboť Bůh odpouští a je milosrdný.“ Sura 2,146: „Viděli jsme tvoji tvář obrácenou k nebi, avšak obrátíme tě do směru, s nímž budeš spokojen. Obracej svou tvář směrem ke svaté mešitě. Ať jste kdekoli obracejte svou tvář při modlitbě směrem k ní.“     

    Nutnost učení islámu zkoumat a křesťanství obhájit nastala během jeho šíření. V roce 851 císař Michal poslal Konstantina (Cyrila), pozdějšího věrozvěsta Slovanů, aby  blízko Bagdádu obhájil  víru křesťanů, zvláště Nejsvětější Trojici. Konstantin ve své disputaci užil i suru 19,17 z koránu: „Tak to přece říká a učí i Váš prorok Mohamed. Sám podává svědectví když píše: „Poslali jsme svého ducha k panně s přáním, aby porodila.“ Z tohoto Mohamedova citátu vám předkládám důkaz o Boží Trojici.“ 

    Cyril a Metoděj byli mniši a tento způsob života korán neuznává v suře 9,32: „Uznávají kromě Boha své kněze a mnichy za své Pány a Krista, syna Mariina.“ Arcibiskup Cyril Vasil 5.7.2011 v Nitře kázal takto:  „Svatí Cyril a Metoděj nejsou jen zajímaví pro jejich přínos pro evangelizaci Slovanů. Ještě před příchodem k našim předkům se stali protagonisty i kulturně-politického střetu s islámským světem. Jejich zkušenost je zajímavá už proto, že problém kulturní, politické a duchovní schopnosti (anebo, žel, spíš neschopnosti), odpovědět adekvátním způsobem na expanzi islámu, na jeho demografické, politické a kulturní výzvy je jednou z naléhavých otázek, které stojí před dnešní Evropou. Možná na Slovensku si tento fenomén ještě dostatečně neuvědomujeme, ale je jen otázkou času, kdy s ním budeme i my velmi konfrontovaní. Byzantská říše, občany které byli sv. Cyril a Metoděj, po staletí čelila podobným problémům – nakonec v tomto soupeření podlehla a byla vymazaná z mapy světa. Životopis Konstantina nám dosvědčuje, že sv. Cyril, během své mise k Arabům nevstoupil na půdu politické polemiky, ale přenášel diskusi do oblasti morálky a teologie, dokazujíce morální, duchovní a doktrinální převahu Kristova zákona. Dnešní tzv. Západní svět se pokouší demokratizovat více tradičních islámských zemí exportem demokracie na křídlech stíhaček a za zvuku bomb, dokazující však takto jen svoji vojenskou převahu, ale už se neodváží nabídnout, jako pramen obrody pro všechny národy a kultury křesťanský pohled na člověka a jeho důstojnost. Sv. Cyril při své misi mezi Araby takovou obavu neměl a z jeho slov, zaznamenaných životopiscem můžeme cítit ideu univerzalismu a bourání bariér ve jménu naší spolupatřičnosti do rodiny Božích dětí, které skrze Krista, v Duchu Svatém vzdávají skutečný kult Bohu-Otci. Tento univerzalismus vychází z Kristova poselství a proto překonává rozličnost jazyků, ras, národů a politických seskupení.“ 

    Po vzoru sv. Cyrila a Metoděje znát názory svého ideového protivníka  a obnovit tradiční modlitbu k Nejsvětějšímu Srdci Páně za ty, kdo jsou pohříženi v temnotách modloslužby nebo islámu je více než potřebné.

Démonologie

   Již děti na otázku čeho je víc: dobra nebo zla, začnou odpovídat rozdílně. Vědomí zla je společné všem lidem, a tak se rodí otázka, odkud se bere a jak se odstraňuje.Druhy zla jsou různé. Je zlo z rozhodnutí lidí, zlo špatného chování neboli mravů a je různě silné. Pro člověka znalého křesťanství se zlo působené člověkem propojuje ještědo jiné dimenze. Jde o existenci Zlého, satana, ďábla. Autor slov „Bůh je láska“ (I Jan 4,16) apoštol Jan ve stejném listu (I Jan 3,8) píše o opaku lásky: „Kdo se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel hřeší odpočátku. Boží Syn přišel, aby ďáblově činnosti udělal konec.“ Čím více lidé odmítají Boha a čím více žijí ve hříchu, tím více jsou pod vlivem ďábla a tímvíce mají v sobě, kolem sebe a ve světě zlo.

   K nápravě zla vybízí první papež Petr v závěru svého prvního listu (I Pt 5,8) takto: „Buďte střízliví a bděte, protože vášprotivník ďábel jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by pohltil. Postavte se proti němu, silní vírou. Víte přece, že vaši bratři po celém světě musejí také tak trpět.“ O působení ďábla, satana čteme na desítkách míst Nového zákona.Bible vede k zápasu, o němž napsal sv. Cyril v Proglase, úvodu k evangeliu: „Nuže, národové, kteří nemáte rádinepřítele a jste odhodláni mocně s ním zápolit, otevřete dokořán dveřerozumu, když jste přijali zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Páně hlavu ďáblovu mocně potírající.“

   Pavel VI. v roce 1972 začal ve svých veřejných promluvách uvažovat nad ďáblem a sklidil posměch od řady sdělovacích prostředků. Nenechal se odradit, pokračoval a položil otázku: „Jaké jsou nejnaléhavější potřeby současné Církve?“Odpověděl takto: „Jednou z nejdůležitějších potřeb Církve je její obrana proti onomu zlu, které nazýváme ďáblem.“ Pavel VI. konstatoval: „Protože zlý duch je mezi námi reálně přítomný a působí na jednotlivce i na společenství, na celé národy i na jednotlivé události, je zapotřebí, abychom se znovu začali zabývat démonologií, touto velmi důležitou součástí katolické nauky, které v současnosti nevěnujeme téměř žádnou pozornost.“

   Kardinál J.L.Suenens, bývalý arcibiskup v Bruselu, sídle Evropské unie a NATO, napsal ve své knize Obnova a mocnosti temnot: „Nyní, když dokončuji tyto stránky, musím přiznat, že cítím v sobě výčitky, protože si uvědomuji, že jsem v průběhu své pastorační služby příliš málo zdůrazňoval, jak reálně působí mocnosti zla v současném světě a že je naší povinností vést proti nim duchovní boj.“

   Uvádím některé knihy jako studijní pomůcky k démonologii:

Emmanuel Milingo, Proti satanovi: „Teprve když zjistíme, jak častov člověku nabývá vrchu zlo, nemůžeme jen tak chodit okolo otázky po jeho původu, a dojdeme k závěru: pochází od satana... V dnešním světě musíme s jistotou vědět, jaký duch nás pohání. K tomu potřebujeme schopnost rozlišování... Přestaňme už konečně být duchovními diplomaty. Přátelskost a vstřícnost na ďábla nezapůsobí, jen se nám vysměje, že máme málo víry ve vykoupení a moc Boží.“ Varováním je to, že E.Milingo opustil dokonce biskupskou službu!

   P. Sutter v knize „Satan v Illfurtu“ píše o případu dvou posedlých hochů. Je to pravdivý popis události, na jejíž památku byl postaven 10m vysoký pomník se sochou Panny Marie a slovy (latinsky), český překlad: „Na věčnou památku vysvobození dvou posedlých Děpolda a Josefa Burnerových, dosaženého na přímluvu blahoslavené Panny Marie, bez poskvrny počaté. Léta Páně 1869.“ Kniha má dodatek o posedlé dívce v jižní Africe Kláře Germáně Celeové. Její slova ve stavu posedlosti ukazují, jak ďábel, otec lži mluví donucen dokonce pravdu.

   To, že z donucení řekne ďábel i pravdu uvádí také v knize O satanovi Elias Vella: „Pater Gabriele Amorth: …v roce 1823 pozváni dva dominikáni, P.Cassiti a P. Pignatoro, aby exorcizovali jednoho mladého muže… Ďábel nám tak ústy dvanáctiletého chlapce, který z toho neměl rozum, zanechal jeden z nejkrásnějších hymnů o Neposkvrněné Panně Marii… donucený exorcistou. Samotný Pius IX. byl zasažen v srdci hloubkou tohoto hymnu, když mu byl předložen po vyhlášení dogmatus tím, že jeho autorem je ďábel.“ Tato kniha má napsáno na titulní straně: biblicky, teologicky, prakticky a končí kapitolou: „S Ježíšem nad ďáblem vítězíme“. Na samém konci je: „Modlitby proti útoku ďábla.“

   Několik let trvající exorcismy několika kněží sepsal Bonaventura Bayer pod titulem „Napomenutí z onoho světa.“ Výpovědi potvrzují peklo, do něhož vedou hříchy a také jak hříchy a vliv zlých duchů vede k peklu na zemi, jak o něm píše Apokalypsa. Nápravou je život podle Panny Marie a světců s pokorou, odříkáním, blíženskou láskou a velkým modlením.

   Lidský omezený rozum se snadno přiklání k tomu, co je velmi problematické. Ukázkou je kniha Waltera Nigga „Ďábel a jeho služebníci.“. V knize je kapitola „Snad svět je plný ďábla“ dokládající, jak lidé skutečně za vším viděli ďábla: „Stejně tak byl Luther přesvědčen o tom, že „satan podstrkuje místo pravých dětí děti podvržené, aby lidi trápili. (E.A. 60,22)“ Podle jeho názoru mohl ďábel s lidmi také zplodit děti: „Tak je to i s vodníky ve vodě, kteří k sobě stahují lidi, panny a dívky, s nimiž pak zplodí ďábelská dítka. (E.A.60,38-39)“

   Dnes je opak doby Luthera, protože dokonce u „teologů“ je mínění, kdy se nevidí ďábel nikde. Raul Salvucci v knize Zkušenosti exorcisty má kapitolu „Satan používá lidi jako své nástroje.“ Píše: „Existuje jedna velká pravda: satan řádí mezi lidmi, protože oni ho vzývají, navazují s ním kontakt, odevzdávají se mu, mají účast na jeho moci. Kontakt mezi člověkem a satanem je věc tak stará jako je starý člověk: začal prvotním hříchem Adama a Evy v pozemském ráji a bez přerušení pokračoval a pokračuje.“

   Pokud chceme ve světě a svém životě více dobra, musíme odmítat zlo. Není možné něco dobrého vypěstovat na poli zapleveleném. Proto první otázka křestního slibu je: „Odříkáš se satana?“. Toto odříkání satana nám ukazuje Pán Ježíš Kristus slovy: „Odstup, satane“. Slova „Odstup satane“  s dodatkem (ďábel dnes) jako název knihy zvolil Georges Huber. V knize mimo jiné komentuje II. Vatikánský koncil, Lumen gentium čl.35 takto: „Koncilní otcové tím říkají katolíkům asi toto: „Milí bratři a milé sestry, pozor! Mějte se neustále na pozoru! Neboť kromě vašich viditelných nepřátel na vás jako na svou kořist číhají také vaši neviditelní a obávaní nepřátelé, totiž zlí duchové. Bděte tedy, abyste neupadli do jejich léček!“ 

   IV. Lateránský koncil v roce 1215 vysvětluje proč je satan zlý: "Satan totiž a ostatní zlí duchové byli Bohem stvořeni přirozeně dobrí, ale sami ze sebe udělali zlé." Téma démonologie zakončíme modlitbou papeže Lva XIII. ke sv. Michaelovi, kterou složil a předepsal: „Svatý Michaeli archanděli, braň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým, budiž nám záštitou. Přikaž jemu Bůh, pokorně prosíme, a ty, kníže vojska nebeského, uvrhni satana a jiné duchy zlé, kteří ke zkáze duší světem obcházejí božskou mocí do propasti pekelné.“

Cyrilometodějská tradice

Když papež Hadrián II. listem Gloria in excelsis z r.868 povolil slovanskou bohoslužbu, ustanovil v něm: „Pouze ten obyčej zachovávejte, aby se při mši četlo apoštolské čtení a evangelium nejprve latinsky a potom slovansky, aby se splnilo slovo Písma: Chvalte Pána všechny národy(žalm 116) a na jiném místě: Všichni ať zvěstují v různých řečech veliké skutky Boží, jak jim dal Duch Sv. promlouvati (Skt 2,11 a 4).“ Tento způsob současně užívaného mateřského jazyka s povinným jazykem latinským byl umožněn II.Vatikánským koncilem. Cyrilometodějská tradice řeší sporné otázky autoritou papeže. Pouze mateřský jazyk tomu neodpovídá
Historik ThDr. Bohumil Zlámal píše v Příručce českých církevních dějin(vydání Matice cyrilometodějská 2005, svazek I. str.75): „Obě staroslověnské legendy tvrdí, že Cyril vynašel a sestavil slovanské písmo teprve po příchodu na Moravu a teprve tam začal překládat. Avšak staroslověnský překlad evangelií je tak pečlivý a dokonalý, že předpokládá delší čas a práci. Je pravděpodobné, že Konstantin po návratu od Chazarů (r.861) využil klidu v ústraní při chrámu sv. Apoštolů k sestavování písma a překladům. Nářečí, v němž byl překlad evangelií pořízen, je staré nářečí makedonské, tedy Slovanů Cyrilova a Metodějova rodiště.“ Toto nářečí nebylo jazykem lidovým pro obyvatele Velké Moravy. Historik PhDr. Radomír Malý přirovnává podobnost mezi makedonským nářečím a řečí na Velké Moravě k podobnosti mezi spisovnou češtinou a hanáckým nářečím. Z tohoto důvodu píseň „Bože cos ráčil“ ve slovech „jazykem rodným Boží chválu pěli“ vyžaduje chápání: rodným sv. Cyrila a Metoděje.
Snahy, kdy ze svatých Cyrila a Metoděje byli v době komunismu pouze nositelé kultury bez náboženství, vedli z zákazu sloky písně „Bože cos ráčil“: „I když se pyšná nevěra kol vzmáhá a peklo seje koukol nových zmatků, nebudem dbáti odvěkého vraha, nedáme sobě bráti věčných statků. Víře vždy věrni budou Moravané. Dědictví otců zachovej nám Pane.“ Tato sloka chybí i v kancionále z roku 1968. Při důrazu především na kulturního význam sv. Cyrila a Metoděje při výuce ve škole, pojednání v knihách anebo oslavě svátku 5.7. pokračuje popírání nebo zanedbání náboženského rozměru. Cyrilometodějská tradice na prvním místě dbá o hlásání evangelia a kultura je druhořadá.
V uvedeném díle ThDr. B.Zlámala na str. 69 najdeme: „Sv. Cyril přeložil do slovanštiny nejprve řeckou mešní knihu(misál), která byla v užívání v Cařihradě. Byla to řecká liturgie sv. Jan Zlatoústého, jejímiž slovanskými pozůstatky jsou rukopisné hlaholské zlomky z 10.století, tzv. Listy sinajské a Pražské zlomky. Avšak po návratu z Říma přinesl sv. Metoděj na Moravu i novou liturgii. Snad ještě s pomocí nemocného sv. Cyrila přeložil v Římě z řečtiny bohoslužbu obvyklou tehdy mezi řeckými mnichy na Balkáně a v jižní Itálii. Je to tzv. liturgie sv. Petra.“ Liturgii sv. Jana Zlatoústého slaví i dnes řeckokatolíci. Ti, kdo se jí zúčastní v kostele vidí ikonostas a kněze u oltáře nevidí. Sv. Cyril a Metoděj neznali „oltář čelem k lidu“. Ve východní liturgii se podává sv. přijímání pod obojí způsobou lžičkou do úst. Biskup Atanáš Schneider ve své studii Cum amore et timore píše: „Na konci patristického období byla praxe přijímání do úst všeobecně rozšířena a samozřejmá. Tento organický vývoj byl plodem spirituality a eucharistické úcty v období církevních Otců. Církev jak na Východě, tak na Západě cítila v obdivuhodné shodě naléhavost podávat svaté přijímání laikům přímo do úst.“ Sv. Cyril a Metoděj neznali podávání Eucharistie na ruku.
Cyrilometodějské tradice je pravověrná. Životopis sv. Metoděje: „Tu jim Metoděj ukázal na jednoho ze svých znamenitých učeníků, který se jmenoval Gorazd, a řekl: „Toto je svobodný muž z vaší vlasti, dobře obeznalý v latinských knihách a pravověrný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má!“ Pevnost v pravé víře osvědčil sv. Metoděj zvláště ve vězení, do kterého jej zavřeli jeho kolegové v biskupském úřadu. Zneužití biskupského úřadu, armády a státní moci popisuje B.Zlámal v uvedené „Příručce“ na str.86: „Přítomní bavorští biskupové, kteří jako obvykle přišli s franským vojskem na Moravu, Metoděje zajali a postavili před církevní soud na synodě kterou narychlo svolali.“
Cyrilometodějská úcta učí ctít svaté, zvláště Pannu Marii. Z.Boháč v knize Poutní místa v Čechách uvádí Starou Boleslav: „Nazývá-li se český národ někdy též národem mariánským, velkou zásluhu na tom má také „dědic české země“ sv. Václav. Dle legendy měl tento velký mariánský ctitel v okamžiku své smrti připevněn na tělo kovový mariánský obraz, původně dar sv. Metoděje jeho babičce sv. Ludmile.“
Cyrilometodějské směrnice pro přísné pokání(Staroslověnský penitenciál): „Kdo ze žádostivosti nebo zloby přijme cizí ženu, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Zbaví-li se některá žena dítěte potratem, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Hněvá-li se kdo na bratra svého, kolik let chová hněv, tolik ať se postí o chlebě a vodě.“
Sv. Cyril(jak je v Životopise) vedl mezináboženský dialog apologeticky, s vědomím duchovní převahy nad islámem a dobrou znalostí koránu: Odpověď na výzvu k cestě k mohamedánům: „Rád tam půjdu pro víru křesťanskou. Vždyť co je mi na tomto světě sladšího, než pro svatou Trojici být živ a umřít“ Sv. Cyril na slova: „My mohamedáni se držíme zákona Mohamedova, ale vy křesťané nezachováváte zákona Kristova, nýbrž si děláte, jak se komu líbí, ten tak, ten onak.“, odpovídá: „Bůh náš je jako hlubina mořská. Poznat jej může jen srdce, které miluje pravdu a které je mravně neporušené. Ale vaše mohamedánské náboženství je jako úzký potůček, jejž může kdokoli snadno překročit. Váš Mohamed vám neuložil nic obtížného a povolil vám poddávat se tělesným žádostem, avšak Kristus žádá sebezapírání.“
Proglas, úvod k evangeliu od sv. Cyrila vede k pravdám víry a jejich dodržování, což dnešní „vědecké úvody k bibli“ obvykle neznají: „Nuže, národové, kteří nemáte rádi nepřítele a jste odhodláni mocně s ním zápolit, otevřete dokořán dveře rozumu, když jste přijali zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Páně hlavu ďáblovu mocně potírající. Neboť kdo přijmou knihy ty – Moudrost Kristus v nich mluví a duše vaše posiluje – Apoštoly pak se všemi Proroky, ti, kdo jejich slova zvěstují, schopni budou zabít nepřítele, vítězství dobré Bohu přinesou, těla hnilobnému rozkladu uniknou, těla, jehož život je jako ve snu, nebudou padat, ale pevně stát, neb se ukázali vůči Bohu chrabrými vojíny, stanou na pravici Božího trůnu, až přijde ohněm soudit národy, a věčně radovat se budou s anděly, ustavičně slavíce Boha milosrdného, písněmi ze svatých knih stále opěvajíce Boha k lidem milosrdného. Jemu náleží všeliká sláva, čest a chvála, Božímu Synu vždycky s Otcem i Duchem Svatým na věky věků od všeho tvorstva. Amen.“