Proč je nevědomost

   Pro významného řeckého filozofa Sokrata bylo pokorné scio me nihil scire - vím, že nic nevím, důvodem k neustálému hledání vědění. Opakem je, když je při neznalosti velké sebevědomí. Neznalost vyznávají křesťané v Efesu a odpovídají záporně na otázku, zda dostali Ducha Svatého: „Ale ani jsme neslyšeli, že nějaký Duch Svatý(Skt 19,2). 

   Arcibiskup Graubner v pastýřském listu k první neděli postní 2013 napsal: „Jak snadno se někteří z nás zřeknou nedělní mše svaté kvůli bezvýznamným výmluvám! Jen připomeňme, že vynechání nedělní mše svaté bez vážného důvodu je těžkým hříchem, se kterým není možné přistupovat ke svatému přijímání. Kolik věřících podléhá tělesným a citovým pokušením a nechají se strhávat příkladem nemravného života, který dnes společnost považuje za normální! Připomeňme však, že užívání drog je těžký hřích, že rozbít manželství je těžký hřích, že každý sexuální život mimo platné manželství je těžce hříšný. Pro katolíky je platné jen manželství církevní. Odkládání svatby i přesto, že dvojice už má děti, jen kvůli tomu, aby nepřišli o peníze, otevřeně ukazuje, že nestojí o Boží požehnání a že peníze jsou pro ně víc než to, co nabízí Bůh. Stejně tak každé zabití nenarozeného života či umělé bránění početí je těžkým hříchem. Potrat jako vražda bezbranných je pak spojen i s církevním trestem. Tak otevřeně a jasně to říkám, drazí přátelé, proto, že v poslední době občas slyším, že o tom věřící nevěděli. Musíme to vědět.“ 

    Křesťan musí vědět, že kromě nevědomosti, co hřích nečiní platí i pravý opak. Vina začíná u dětí při odmítání náboženské výuky. Jedno z více míst Písma svatého o zlu nevědomosti je v listu Efesanům 4,17-19: „Říkám vám a zapřísahám vás ve jménu Páně. Nežijte už tak, jak žijí pohané! Jejich smýšlení je neplodné. Mají rozum zatemnělý a jsou vyloučeni z Božího života, protože je v nich nevědomost a protože mají zatvrzelé srdce. Jsou totiž otupělí, a tak se oddávají prostopášnosti a hovějí vší možné nečistotě a chamtivosti.“ 

   Sv. Tomáš Akvinský v Summě teologické III,47 nás takto poučuje o nevědomosti: „Chtěná nevědomost neomlouvá od hříchu, nýbrž spíše přitěžuje vině: ukazuje totiž, že člověk je tak ochotný hřešit, že chce být v nevědomosti a nevyhnout se hříchu. A proto zhřešili Židé nejen, že ukřižovali Krista člověka, nýbrž Boha. Židovští předáci poznali Krista a jestliže u nich byla nějaká nevědomost, tak chtěná, která neomlouvá. A proto jejich hřích byl nejtěžší jak v rodě, tak ve zlobě vůle. Prostí Židé zhřešili těžce co do rodu hříchu, ale v něčem byl jejich hřích zmenšován pro jejich nevědomost. Proto Beda k Lk 23,34: „Nevědí co činí“: „Prosí za ty, kteří nevěděli co učinili. Měli horlivost pro Boha, ale ne podle vědění“. A mnohem více byl omluvitelný hřích pohanů skrze jejichž ruce byl Kristus ukřižován, protože neměli znalost zákona.“ 

  Sv. Jan Vianney takto kázal o nevědomosti: „Sv. Augustin se velmi bál hříšné nevědomosti a často se modlil k Bohu: „Ať poznám sebe, abych se nenáviděl – Noverim me, oderim me.“ 

„Věřte tomu, že tento jediný hřích lhostejnosti je mnohem větším důvodem k zavržení mnoha duší než všechny ostatní hříchy dohromady, protože lhostejný nevědomý člověk nerozumí ani zlu, jehož se dopouští, ani dobru, které ztrácí.“ „Říkám, že v první řadě nezaslouží rozhřešení ti, kteří neznají důkladně katechismové pravdy. Každý křesťan musí znát učení Ježíše Krista, jeho tajemství, mravní předpisy a svátosti. Sv. Karel Boromejský, arcibiskup milánský, důrazně říká, že není možné udělit rozhřešení těm, kteří neznají zásadní křesťanské pravdy a závazky svého stavu, zvláště pokud tato neznalost pochází z vlažnosti o spásu duše, je-li zaviněná. Podle předpisů Církve není také možné rozhřešit otce a matky, podobně hospodáře a hospodyně, kteří své děti a domácí neučí pravdám důležitým pro spásu, kteří se o ně nestarají a nenapomínají jejich chyby a výstřelky. Co by tedy měl znát každý křesťan? Musí znát Otčenáš, Věřím v Boha, všeobecně zpověď, úkony víry, naděje a lásky, přikázání Boží i církevní a konečně úkon lítosti. Nestačí ale umět tyto věci mechanicky odříkat, je třeba jim také rozumět. Je třeba vědět, že Otčenáš pochází od samého Boha, že Zdrávas Maria je částečně vzato z Písma sv. (jsou to slova anděla pozdravujícího Nejsvětější Pannu Marii) a část že doplnila Církev. Dále je třeba vědět, že Věřím v Boha sestavili apoštolové po seslání Ducha Svatého, než se rozešli do celého světa; proto je v celé Církvi tatáž nauka a ta samá tajemství. Věřím v Boha obsahuje ve zkratce pravdy naší víry, nauku o tajemství Nejsvětější Trojice, protože mluví o jediném Bohu ve třech osobách, o Bohu Otci, který nás stvořil, o Synu Božím, který nás vykoupil, a o Duchu Svatém, který nás posvěcuje při křtu. Všechny články apoštolského vyznání je třeba chápat a umět vysvětlit. Je třeba také vědět to, že Bůh svá přikázání vryl do srdce prvního člověka už v ráji a později je dal Mojžíšovi na kamenných deskách na hoře Sinaj (Ex 33,18). Ježíš Kristus tato přikázání nezrušil, ale připomenul je a obnovil. Dále patří vědět, co je ctnost víry, naděje a lásky, jak máme chápat Vtělení Ježíše Krista, Syna Božího, kdo ustanovil svaté svátosti, kolik jich je a jaké milosti každá z nich uděluje. Je také třeba znát závazky svého stavu, zvláště rodiče a představení musí vědět, jak mají vést své děti a podřízené. Bohužel, jak velká je mezi lidmi náboženská temnota! Ona je také zdrojem záhuby mnoha katolíků.“ 

   Učit nevědomé patří mezi skutky duchovního milosrdenství. V liturgii sv. Jana Zlatoústého se prosí: „Uschopni nás přinášet ti dary a oběti duchovní za naše vlastní hříchy i za nevědomosti tvého lidu.“ 

Biblický odkaz koncilu

   Místo z bible,  které II. Vatikánský koncil nejvíce cituje a na něž nejvíce odkazuje je závěr evangelia sv. Matouše 28,18-20: „Ježíš k nim přistoupil a promluvil: Je mi dána veškerá moc na nebi a na zemi. Jděte tedy získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ 

   Na Mt 28,18n odkazuje konstituce o Církvi Lumen gentium(LG) č.8. V LG čl.17 je citace 28,18-20: „Jděte tedy získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ V čl. 19 LG je odkaz na Mt 28,16-20 a  Mt 28,20. V článku 20 LG je odkaz na  Mt 28,20. Článek LG 22 odkazuje na Mt 18,18 a 28,16-20. V LG 24 je odkaz na  Mt 28,18-20. V konstituci Dei verbum(DV) o Božím zjevení je v článku 7 odkaz na Mt 28,19-20 a v DV čl. 20 je odkaz na Mt 28,20. V konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium je v čl.9 odkaz na  Mt 28,20. V konstituci Gaudium et spes(GS) Radost a naděje je v čl. 38 odkaz na Mt 28,18. V dekretu o kněžské službě(PO) Presbyterorum ordinis v čl.4 je odkaz na Mt 28,19. V dekretu o ekumenismu(UR) Unitatis redintergratio je v čl.2 odkaz na  Mt 28,18-20. V deklaraci o náboženské svobodě(DH) Dignitatis humanis je v čl.1 citace Mt 28,19-20. V článku 13 DH odkaz na  Mt 28,18,-20. V článku 14 DH je citace Mt 28,19. Dekret o misijní činnosti Ad gentes(AG) v čl.5 uvádí Mt 28,19-20: „Jděte tedy získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ A kromě toho je v AG 5 ještě odkaz na  Mt 28,18. 

   Biblické vítězství si odnáší z dokumentů II. Vatikánského koncilu slova Matoušova evangelia Mt 28,20 „a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ s 13 citacemi nebo odkazy. Stejný počet citací a odkazů, což je 13 je i na text Markova evangelia Mk 16,15: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu!“. Najdeme je v LG 1,16,19,24; DV 7; SC 6; PO 4; UR 2; AG 1,5,13,38 a DH 13. 

   Na druhém místě s 12 citacemi a odkazy je verš Matoušova evangelia Mt 28,19: „Jděte tedy získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“ 

   Na třetím místě je 9x uváděný text z Matoušova evangelia Mt 28,18. 

Tyto tři nejvíce uváděné citace jsou společně  v článku 5 misijního dekretu Ad gentes: „Pán Ježíš hned na začátku „zavolal k sobě ty, které sám chtěl (…) ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat“ (Mk 3,13-14). (28)((28/Srov. také Mt 10,1-42.)) Tak byli apoštolové zárodky nového Izraele a zároveň počátkem posvátné hierarchie. Když potom Pán svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním dokonal na sobě tajemství naší spásy a obnovy všeho a když dostal všechnu moc na nebi i na zemi, (29)((29/Srov. Mt 28,18.)) než byl vzat do nebe, (30)((30/Srov. Sk 1,4-8.)) založil svou Církev jako svátost spásy. Apoštoly poslal do celého světa, jako byl sám poslán Otcem. (31)((31/Srov. Jan 20,21.)) Přikázal jim: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mk 28,19-20); „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen. Kdo však neuvěří, bude zavržen“ (Mk 16,15). Proto připadá Církvi povinnost šířit Kristovu víru a spásu, a to jednak na základě výslovného příkazu, který zdědil po apoštolech sbor biskupů, jenž má na pomoc kněze, spolu s Petrovým nástupcem a nejvyšším pastýřem Církve, jednak silou života, který vlévá Kristus svým údům. „Z něho celé tělo, tvořící pevnou jednotu, dostává přes jednotlivé klouby výživu, odměřenou každé části zvlášť podle práce, kterou koná. Tak tedy ono tělo roste a dělá pokroky v lásce“ (Ef 4,16). Poslání Církve se tedy uskutečňuje, když v poslušnosti Kristova příkazu a vedena milostí a láskou Ducha Svatého začíná být naplno aktivně přítomná mezi všemi lidmi a národy a přivádí je příkladem života i kázáním, svátostmi a ostatními prostředky milosti k víře, k svobodě a ke Kristovu pokoji. Tak jim otvírá volnou a jistou cestu k plné účasti na Kristově tajemství. Toto poslání je pokračováním a dějinným rozvíjením poslání samého Krista, který byl poslán hlásat radostnou zvěst chudým. Proto Církev musí jít pod vedením Ducha Svatého stejnou cestou, jakou šel Kristus, totiž cestou chudoby, poslušnosti, služby a sebeobětování až k smrti, nad kterou Pán zvítězil svým zmrtvýchvstáním. Neboť takto kráčeli v naději všichni apoštolové a mnohým soužením i utrpením doplňovali to, co zbývá z Kristových utrpení pro jeho tělo, kterým je Církev. (32)((32/Srov. Kol 1,24.)) A často byla krev křesťanů semenem. (33)((33/Tertulián, Apologeticum 50, 13: PL 1, 534; CChr I, 171.))“ 

   V  článku AG 5 je nesprávně text „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu!Kdo uvěří a dá se pokřtít bude spasen, kdo však neuvěří bude zavržen“ uváděn jako Mk 16,15 místo Mk 16,15-16 a to i v latinském  textu. Podle latinského textu je text českého vydání  upraven u psaní Církve s velkým „C“ místo s malým "c" a podobně Duch Svatý s velkým „S“ místo s malým „s“. 

  Zachování všeho podle evangelia Mt 28,20: „učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ je příkaz konzervatismu. To, že se po II. Vatikánském koncilu zachovává pouze něco a někdy i nic je zradou.  S tímto opakem zachovávání je i znejistění v prožívání „Já jsem s vámi až do konce světa.“ Bible žádá konzervatismus v učení víry a mravů, a proto textům dvojsmyslným je třeba dát výraz  konzervativní. Ukázkou opaku konzervatismu je  odstranění latiny a zavedení oltáře čelem k lidu. Tyto věci  nemají oporu v žádném textu dokumentů II. Vatikánského koncilu, ale jsou projevem pokoncilního neomodernismu. Padesát let od zahájení II. Vatikánského koncilu  je příležitostí uznat odchylky od jeho textů v praxi a příkladem může být AG 5.

Náprava mezináboženského dialogu

   Mezináboženský dialog má slabé výsledky. Svědčí o tom zpráva z Vatikánu dne 17.3.2012, která uvádí slova kardinála Jean-Luis Taurana z rozhovoru pro arabskou televizi Al-Džazíru: „Mám za to, že budoucnost záleží na školách a univerzitách. Je nutné vyučovat na nich religionistiku, jak na Východě tak na Západě. U nás to je obtížnější, protože lidé západu jsou nábožensky negramotní, neznají dokonce ani vlastní víru a kulturu. U vás jsou jiné problémy. Například: měl jsem nedávno v ruce oficiální příručku dějepisu jedné blízkovýchodní země. Ukázalo se, že nás ani jednou nenazývá křesťany, ale výlučně heretiky. Tak tomu být nesmí. Křesťané jsou křesťané, nikoli heretici. Je to věc určité poctivosti. A je to velmi důležité, protože společnost se buduje ve školách, tam se formuje způsob uvažování. Právě tam připravujeme svou budoucnost.“ Toto jsou výsledky mezináboženského dialogu konaného politickým neboli kompromisním způsobem. 

   Dialog filozofický ze základní teze, že pravda je vždy jen jedna, chápe, že není možné, aby pravé náboženství byl zároveň islám a křesťanství. Na obranu křesťanů lze ocitovat z koránu kapitolu 33 a sůru 34(33,34): „Věru, těm mužům i ženám, kteří se stali křesťany, kteří věří a jsou poslušni, kteří jsou pravdomluvní, trpěliví a pokorní, kteří dávají almužnu, postí se a neprohřešují se proti čistotě a často na Boha vzpomínají, těm připravil Bůh odpuštění a nesmírnou odměnu.“ Proč má tedy  islám křesťany za heretiky? Mohl by se dočkat toho, že mu budou připomenuta tato místa koránu: 3,19: „Jistě náboženství pravé u Boha je islam.“ 3,51: „A když pozoroval Ježíš jejich nevěru, řekl: „Kteří budou mými pomocníky u Boha?“ Odpověděli apoštolové: „My budeme pomocníky božími, uvěřili jsme v Boha a budiž svědkem, že jsme muslimové.“ Z těchto slov se dovídáme, že islám nevznikl v 7. století po Kristu, ale vyznavači islámu byli již apoštolové. Když II. Vatikánský koncil ve svém „Prohlášení o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostrae aetate“ uvádí v článku 3: „Církev také s úctou pohlíží na mohamedány…“ je velkou otázkou, co pro koho tato úcta znamená. Políbení koránu Janem Pavlem II. se může chápat jako projev úcty k mohamedánům. Může se také chápat jako projev úcty ke všemu, co je v koránu. Mohamedáni pak mohou očekávat, že se po vzoru apoštolů, kteří podle koránu byli vyznavači islámu budou chovat i katolíci. Jiné místo z  koránu o apoštolech 5,112: „A když jsem vnukl apoštolům: „Věřte ve mně a mého posla“, odpověděli: „Uvěřili jsme, dosvědč o nás, že jsme muslimové!“ Když Nostrae aetate čl.4 zmiňuje Abraháma a tvrdí: „všichni křesťané jsou Abrahámovými syny podle víry.“, tak korán se na to dívá jinak v 3,66: „Abraham nebyl žid ani křesťan, nýbrž byl pravověrný, muslim a nebyl modlářem.“ 

   Výklad bible rozděluje křesťany a rozděluje u Starého zákona křesťany a židy a výklad biblických postav rozděluje i mohamedány a katolíky. Katolický křesťan nemůže souhlasit s tím, že apoštolové byli islámci a ne křesťané. Nemůže souhlasit ani s tím, že osoby jako Abrahám, Noe, Mojžíš a jiné jsou islámci. Vyznavačem islámu je v koránu i farao 10,89: „A převedli jsme syny izraelské přes moře; následoval je Farao a jeho vojska se zlým a nepřátelským úmyslem, až když se topil, zvolal: „Věřím, že není Boha, leč Toho v Něhož věří synové izraelští a jsem vyznavačem islámu.“ 

   Pro katolického křesťan platí, že Ježíš Kristus je pravý Bůh, jak to hlásá nicejsko-cařihradské vyznání víry každou neděli a svátek vyznávané při bohoslužbě: „Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený ne stvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něho všechno je stvořeno.“ Apoštol Jan jasně napsal v I Jan 5,20: „Víme, také, že Boží Syn přišel a dal nám rozum, abychom poznávali pravého Boha. My jsem v tom pravém Bohu skrze jeho Syna Ježíše Krista. On je věčný Bůh a věčný Život.“ Bible se v kostele po četbě evangelia políbí na znamení úcty. Stejné gesto pro korán si mohou mohamedáni vysvětlit jako projev souhlasu s obsahem koránu, který popírá božství Ježíše Krista v 43,59: „Vždyť on Ježíš je pouhý člověk, jejž jsem dali synům izraelským.“ Tímto vyznáním o Ježíši Kristu je islám na úrovni bludu kněze Aria anebo Svědků Jehovových. Korán žádá 41,52: „Řekni: „Co myslíte, jestliže korán je od Boha, a vy přece nechcete v něj věřit, kdo je ve větším bludu než ten, jenž se daleko od pravdy staví?“ Nutně a chtě nechtě se objeví otázka: „Je pravda v bibli nebo v koránu?“ Korán v 3,84 oznamuje: „Kdo bude vyznavačem jiného náboženství než islamu, nebude od něho přijato a na onom světě bude mezi zavrženými.“ Korán mluví často o Božím soudu, ale neuznává, že o tom, jak kdo dopadne na Božím soudu rozhodne Ježíš Kristus, o němž je rovněž ve Credu: „Přijde soudit živé a mrtvé.“ 

   Dialog modlitby s nebesy sv. Ludvíka Maria Grignona řeší věci v „Modlitbě o apoštoly posledních časů“ takto: „Zvláštní království Boha Otce trvalo až do potopy a bylo ukončeno potopou vody. Království Ježíše Krista bylo ukončeno potopou Krve. Ale Tvoje království, Duchu Otce a Syna, je nyní na vzestupu a bude ukončeno potopou ohně lásky a spravedlnosti. Kdy už to bude, kdy už přijde ta záplava ohně čisté lásky, kterou zapálíš na celé zemi způsobem tak líbezným a tak prudkým, že se jím zapálí a obrátí všechny národy, i mohamedáni, modláři, a dokonce i židé? Není nikoho, kdo by se skryl před jeho žárem. Ať vzplane.“ 

   Modlitba růžence vyjadřuje pravdy víry o Ježíši Kristu a Panně Marii jinak než korán a je osvědčený prostředek proti všem bludům.