Doba tří Janů

   Schallerův misálek má tento krátký životopis sv. Jana Nepomuckého: „Svatý Jan Nepomucký se narodil asi r.1348 v Nepomuku(Pomuku) v Čechách. Po studiích byl vysvěcen na kněze a zastával důležité úřady církevní; byl také kazatelem v kostele Týnském. Choť krále Václava IV. chodila ke svatému Janu Nepomuckému ke zpovědi. Ukrutný a prchlivý král, jenž nebyl věrný své choti, která mu jeho nevěrnost vytýkala, chtěl na jejím zpovědníkovi vyzvědět, z čeho se zpovídá, aby měl proti ní také nějakou zbraň. To mu však svatý Jan odepřel, čímž si krále proti sobě popudil. Při jedné příležitosti dal král sv. Jana odvléci do mučírny, kde jej sám pochodněmi pálil. Pak jej dal vhodit do Vltavy dne 20.března 1393. Nad tělem svatého Jan se ve vodě objevila světla jako pět hvězd, i bylo od rybářů nalezeno a od kanovníků u sv. Víta pohřbeno. Několik dní nebo týdnů později nazývá arcibiskup pražský Jan z Jenštejna v úřední obžalobě, kterou proti Václavu IV. podal do Říma, Jana Nepomuckého svatým mučedníkem. Když bylo po letech tělo jeho opět vykopáno, byl jazyk nalezen neporušený. Lid ctil sv. Jana hned po smrti jako světce a papež Benedikt XIII. jej po zjištění různých zázraků prohlásil r. 1729 za svatého. V celém světě je tento neohrožený kněz uctíván jako mučedník zpovědního tajemství.“ 

   Jan Nepomucký byl generálním vikářem a tudíž nejbližším spolupracovníkem arcibiskupa Jana z Jenštejna. Izidor Vondruška v Životopisech svatých o Janu z Jenštejna uvádí: „…dříve sobě liboval v honbách a ve veselých společnostech; pak činil pokání. Viz o něm v životopise sv. Jan Nepomuckého. Zemřel r. 1400 v Římě“ To, že arcibiskup Jan z Jenštejna zemřel v Římě a Jan Nepomucký dopadl jak dopadl je historický fakt ukazující podobu moci Církve ve středověku.

   Jan Hus měl v době mučednické smrti sv. Jana Nepomuckého 22 let. V době, kdy Jan z Jenštejna zemřel ve vyhnanství v Římě měl Jan Hus 29 roků a učil na pražské univerzitě. Izidor Vondruška v Životopisech svatých uvádí o Václavu IV. v části o sv. Janu Nepomuckém: „Tehdy vládl král Václav IV.(1378-1403), jenž se nevydařil po svém otci Karlu IV. Honil se po radovánkách, největší zálibu měl v honbě, v loveckých psech a v pitkách. V opilosti byl ukrutný. Byl prchlivý a potměšilý; od nízkosti spěl k divokosti, od nestřídmosti k zuřivosti, znal-li co dobrého, usiloval, aby to zničil. První manželka jeho Johanna byla r.1386 zardoušena velikým psem královým. Roku 1389 oženil se Václav po druhé; vzal si za manželku Žofii, mladou sličnou dceru mnichovského vévody Jana. Porušoval však manželskou věrnost, navštěvoval v Praze vykřičené domy a udržoval poměr z lazebnicí Zuzanou.“ 

   Pokud by v souladu s fakty Jan Hus u krále Václava IV. ostře kritizoval jeho morální úpadek a život v rozporu s katolickou vírou, pravděpodobně by byl mučedníkem s jehož svatořečením by nemohl být problém. Historické zpracování, které chápe Církev doby Jana Husa jako prohnilou skrz naskrz vyvrací pravda o životě sv. Jana Nepomuckého a Jana z Jenštějna. Pokušení moci a jejímu zneužití se se nevyhne žádný politický systém a Václav IV. je historickým varováním. Z jeho nevydařeného života je i poučení, že ani takový moudrý muž a vladař jako Karel IV. nemusí mít důstojného pokračovatele ve svém synu.                

   Každopádně je z doby tří Janů: svatého Jana Nepomuckého, Jana z Jenštejna a Jana Husa dobré poučení o potřebě pokání. Místo zvědavosti, kdo má jaké hříchy  hledět na své hříchy a udělat si pořádek ve vlastním nitru dobrou svatou zpovědí, též svátostí pokání, přinášející smíření s Bohem a následně s lidmi a nazývanou též svátostí smíření.

Výklad bible

        I když je bible určena jako kniha zjevení pro všechny,  a tak i pro prosté lidi, neplyne z toho, že je všem tak přístupná, že nepotřebuje zvláštních pravidel pro výklad. 

      Sv. Jeroným, + 420, přeložil bibli do latiny a tento překlad zvaný Vulgata byl na tridentském koncilu vybrán jako nejlepší a spolehlivý pro užívání v Církvi. Izidor Vondruška v Životopisech svatých uvádí, jak se učený sv. Jeroným vyjadřoval velmi pokorně vzhledem k bibli: „Co se mne týče, nemohu se sám chlubit a ujišťovat, že bych Písmu sv. veskrze rozuměl.“ Jiný jeho výrok je: „Čím je kdo sběhlejší ve vykládání Písma svatého, s tím většími potížemi se setkává.“ K žalmu 147 je od sv. Jeronýma tento komentář: „Když přistupujeme k přijetí Kristova Těla – kdo je věřící, ten to chápe - , vystavujeme se nebezpečí, že částečka spadne na zem.“ Takto vybízel k mariánské úctě: „Nejmilejší, ctěte Marii, kterou milujete, protože ji opravdu milujete, když se snažíte ji následovat, jestliže ji chválíte.“ Sv. Jeroným napsal papeži tento dopis, který ukazuje, jak řešil obtíže svého bádání: „Rozhodl jsem se poradit s katedrou Petra, kde se nachází ona víra, kterou vydechla apoštolova ústa; přicházím tedy žádat o potravu pro svou duši tam, kde jsem před časem oblékl Kristův šat. Nesleduji žádný jiný primát než ten Kristův; pro něho se dávám do spojení s tvou blažeností, tj. s katedrou Petra. Vím, že na této skále je vybudována Církev.“ Sv. Jeroným vycházel z víry předků: „Čtu staré, všechno jednotlivé zkoumám, podržím to, co je dobré, a od víry katolické se nechci odklonit.“

      Záludný výklad bible k vlastním záměrům je v pokušení Ježíše Krista na poušti ďáblem(Lk začátek 4.kapitoly). K citaci z Písma svatého je dodán ďáblem komentář s nestoudnými požadavky, které Pán Ježíš, na rozdíl od mnoha málo opatrných osob, prohlédne a zavrhne. 

      Na nevěrohodné vykladatele bible si ztěžuje apoštol Pavel takto (II Kor 1,17): „My jistě nepatříme k těm lidem – a je jich mnoho – co s Božím slovem kupčí.“ 

       Poněvadž bible je dílo Boží, jehož jsou lidé jen nástroji, je třeba přistupovat při jejím výkladu k pravidlům, které toto respektují. Ačkoli základní pravidla jako nalezení správného textu, souvislosti, znalost okolností, osoby pisatele, pravidla pro výklad různých literárních žánrů se předpokládají, přesto nestačí na knihu jejímž autorem je Bůh. Má-li se bible autenticky vykládat je třeba vnitřních dispozic víry a modlitby, jimiž se stáváme podobnými lidem, kteří bibli psali. Při potížích a rozporech je třeba hledat příčinu nikoli v bibli, ale v nesprávném chápání a výkladu. Kdo chce správně vykládat bibli musí mít na zřeteli tradiční výklad Otců jako byl sv. Jeroným, kteří pro svoji blízkost s apoštoly byli nositeli původního křesťanského ducha. Tím získáme pevnou půdou pod nohama pro řešení sporů o papežství, mariánskou úctu, Eucharistii, pojetí Církve, úctu k posvátné tradici a jiným sporným otázkám.Výnosy Církve pověřené úředním výkladem s charismatem neomylnosti jsou živým pravidlem víry. 

     Společné naslouchání čtení z bible při bohoslužbě je spojeno s promluvou, učeněji homilií, lidově kázáním. Toto koná v katolické Církvi pouze ten, kdo má svěcení. Tímto požadavkem se snižuje možnost nesprávného výkladu. Je vážnou povinností i laika upozornit kněze nebo i biskupa na omyl, který je při kázání možný. Správný výklad bible nemá být popírán špatným životem. 

     Ukázkou výkladu je někdy již překlad. Úryvek z Matoušova evangelium 16,18-19 při odmítání papeže se projeví oddělením Petra od dalšího textu středníkem: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou.“ Bohužel i český ekumenický překlad uvádí tento text. U textu Nového zákona z roku 1989, který je užíván při liturgii v katolickém kostele je tento text Mt 16,18: "A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále...". Oddělit Petra středníkem od Církve anebo jej spojit jako Petra-Skálu se skálou, na níž je Církev zbudována má závažné důsledky. Tyto důsledky jsou  dostatečnou poznámkou, jak je předepsáno v katolické Církvi uvedeny k Mt 16,19 u  vydání z r.1989: „ „Klíče“, symbol moci: Petr je ustanoven správcem domu (Církve), jehož původce a majitel je Kristus. „Svazovat“ znamenalo v rabínské mluvě: „prohlásit něco za nedovolené“, kdežto „rozvazovat“ mělo význam: „zprostit nějakého závazku“, „prohlásit za dovolené“. Ježíš tedy svými slovy chce na Petra přenést moc nad Božím královstvím, která náleží „Svatému a Věrnému…když on otevře, nikdo nemůže zavřít, když on zavře, nikdo nemůže otevřít“ (Zj 3,7). Tato vrchní moc nad Církví přešla z Petra na jeho nástupce na římském biskupském stolci. Připomeňme zde jasné vyjádření sněmu florentského (r. 1439), kde za předsednictví papeže Evžena IV. byli shromážděni zástupcové církve západní i východní: „Definujeme, že svatý apoštolský Stolec a římský papež má prvenství nad veškerým světem a že římský papež je nástupce svatého Petra, knížete apoštolů, a pravý náměstek Kristův a že je hlava celé Církve a otec i učitel všech křesťanů a že jemu byla ve svatému Petru od našeho Pána Ježíše Krista dána plná moc pást, řídit a spravovat obecnou Církev.“ 

     Ekumenický překlad uvádí Skt 5,29: "Petr a apoštolové odpověděli: "Boha je třeba poslouchat, ne lidi."  V katolickém kostele se slyší ve verši 5,29 podle vydání z r. 1989 o jedno slovo více a sice: "Více je třeba poslouchat Boha než lidi." U ekumenického textu chybí ke Skt 5,29 poznámka, která je u vydání z r.1989: Čili: odmítáme poslechnout lidi, členy velerady, když se stavějí proti Božímu nařízení, že máme učit o Ježíši Kristu; jejich zákaz nás proto vůbec nezavazuje."  Toto vynechání slova "více"  je voda na mlýn těm, kdo říkají, že poslouchají Boží slovo a přitom nechtějí poslechnout lidi, kterým je dána Bohem autorita: to je především papeže. Po vzoru sv. Jeronýma se především zajímejme, jak se k bibli  vyjádřila katedra Petra.