Pamatuj na smrt

  „Kdybychom mysleli na smrt, tak bychom nic nedělali.“ Tento názor čteme v knize Gustavo Parisciani „Svatý Josef Kopertinský“. Josef Kopertinský, + 1663, na tento názor odpovídá: „Vyřiď té osobě, že čím více sloužíme Bohu, tím více nás krášlí láska k bližnímu. Protože nehledáme svůj prospěch, ale pracujeme ve službě pro bližního. Tak jednalo mnoho význačných a svatých mužů, kteří mysleli na smrt a přesto psali knihy, stavěli domy a dělali další věci.“ 

  Při pamatování na smrt by se mnohé změnilo. Poslanci (i Evropského parlamentu) by jinak diskutovali a rozhodovali. Podnikatelé by jinak smýšleli o svém zisku a co s ním udělají. Jinak by vypadala manželství a rodina. Lidé by se jinak bavili a užívali světa. Jinak by vypadali i některé „křesťanské“ iniciativy i kázání anebo církevní restituce. Dobré volbě stavu a povolání může pomoci myšlenka na smrt: Budu moci být spokojen s tímto rozhodnutím v hodině smrti? Už antický filozof Sokrates byl přesvědčen, že smrt člověka motivuje k lepšímu prožívání života. 

  Na smrt se křesťan dívá ve světle Písma svatého, které ve Starém zákoně o smrti často hovoří a zvláště ve světle smrti Ježíše Krista a následného zmrtvýchvstání.

  Svatý Jan Bosko se věnoval mládeži a každý měsíc s ní konal přípravu na dobrou smrt. Zanechal tento Testament: „Moji drazí a milovaní synové v Ježíši Kristu! Dříve než odejdu na věčnost, je třeba, abych splnil některé povinnosti vůči Vám a vyplnil tak živou touhu svého srdce. Především Vám děkuji s nejživějším hnutím duše za Vaši poslušnost, s níž jste pracovali, aby naše Kongregace se udržela a rostla. Zanechávám Vás zde na zemi, ale jen na krátký čas. Doufám, že nekonečné milosrdenství Boží dopustí, abychom se všichni shledali v krásné věčnosti. Prosím, abyste neoplakávali moji smrt. Tento dluh musíme všichni zaplatit. Přijde čas, kdy každá námaha, vykonaná z lásky k našemu Mistru, našemu dobrému Ježíši, bude štědře odměněna. Místo pláče rozhodněte se určitě a pevně, že zůstanete věrni svému řádovému povolání až do smrti. Bděte, aby ani láska k světu, ani oddanost k rodině, ani tužba po životě pohodlnějším Vámi nepohnuly k zneuctění svatých slibů, abyste nevystoupili z řeholního povolání, jímž jsme se zasvětili Pánu. Nikdo neber zpět, co dal Bohu. Milovali-li jste mne v minulosti, milujte mne i v budoucnosti, přesným zachováváním našich Konstitucí. Váš první nadřízený je mrtev. Ale Váš pravý nadřízený, Ježíš Kristus nikdy nezemře. Bude vždy Vaším Mistrem, Vaším Vůdcem, Vaším Vzorem. Ale myslete na to, že přijde čas, kdy bude i naším Soudcem a odmění naši věrnost ve službě. Váš nadřízený je mrtev, ale bude zvolen jiný, jenž bude pečovat o Vás a o Vaše věčné blaho. Slyšte ho, milujte ho, poslouchejte ho, modlete se za něho, jako jste se modlívali za mne. Sbohem, drazí synáčkové, sbohem. Očekávám vás v nebi. Tam budeme mluvit o Bohu a Matce, záštitě naší Kongregace. Tam budeme žehnat navěky této Kongregaci, jejíž Řehole nám pomohla tak mocně a úspěšně ke spáse. Buď jméno Páně pochváleno, nyní i na věky věků. V tebe, Pane, jsem doufal, nechť nejsem zahanben na věky. Kněz Jan Bosko (Podle textu v modlitební knize Salesiánů, vydané v Turíně v roce 1933) 

  Příkladem dobré smrti je šlechtický syn Stanislav Kostka. Umírá v 18 letech se slovy: „Paratum cor meum“ – „Připraveno je mé srdce“. 

  Smrt je na Popeleční středu oznamována slovy: „Pamatuj člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš“. Popelem, symbolem pomíjivosti všech věcí, je při tom člověk označen. Pamatování na smrt se snahou o co nejlepší prožití času spojuje křesťan s modlitbou: „Od náhlé a nenadálé smrti vysvoboď nás Pane.“ Vyzrálé pamatování na smrt ukazuje tato za života napsaná prosba: „Až zemřu, prosím, abyste mi ruce ovinuli mým růžencem, který mne provázel na pozemské pouti. Ať svědčí o mé lásce k Panně Marii. Růženec bude mou poslední prosbou k nebeské Matce, aby se za mne přimlouvala u Božího soudu. A do rukou mi dejte kříž, na kterém zemřel můj Spasitel za spásu světa. Ať svědčí o mé víře. Věřím, že spravedlivý Bůh mne neodsoudí, když uvidí svého milovaného Syna, který na kříži i za mne prosil: „Otče, odpusť jim!“. Bůh vám odplať.“ 

  Tento článek začíná slovy z knihy o svatém Josefu Kopertinském. Je tam kapitola o tomto světci s názvem: „Zemřít s úsměvem“. Zemřít s úsměvem je výsledek dobrého pamatování na smrt. Tradiční breviář oproti pokoncilnímu obsahuje litanie za zemřelé a odporučení umírajícího Bohu s řadou střelných modliteb jako: „Ježíši, Maria, Josefe ve vašem pokoji ať zemřu a odpočívám.“

Proč je nevědomost

   Pro významného řeckého filozofa Sokrata bylo pokorné scio me nihil scire - vím, že nic nevím, důvodem k neustálému hledání vědění. Opakem je, když je při neznalosti velké sebevědomí. Neznalost vyznávají křesťané v Efesu a odpovídají záporně na otázku, zda dostali Ducha Svatého: „Ale ani jsme neslyšeli, že nějaký Duch Svatý(Skt 19,2). 

   Arcibiskup Graubner v pastýřském listu k první neděli postní 2013 napsal: „Jak snadno se někteří z nás zřeknou nedělní mše svaté kvůli bezvýznamným výmluvám! Jen připomeňme, že vynechání nedělní mše svaté bez vážného důvodu je těžkým hříchem, se kterým není možné přistupovat ke svatému přijímání. Kolik věřících podléhá tělesným a citovým pokušením a nechají se strhávat příkladem nemravného života, který dnes společnost považuje za normální! Připomeňme však, že užívání drog je těžký hřích, že rozbít manželství je těžký hřích, že každý sexuální život mimo platné manželství je těžce hříšný. Pro katolíky je platné jen manželství církevní. Odkládání svatby i přesto, že dvojice už má děti, jen kvůli tomu, aby nepřišli o peníze, otevřeně ukazuje, že nestojí o Boží požehnání a že peníze jsou pro ně víc než to, co nabízí Bůh. Stejně tak každé zabití nenarozeného života či umělé bránění početí je těžkým hříchem. Potrat jako vražda bezbranných je pak spojen i s církevním trestem. Tak otevřeně a jasně to říkám, drazí přátelé, proto, že v poslední době občas slyším, že o tom věřící nevěděli. Musíme to vědět.“ 

    Křesťan musí vědět, že kromě nevědomosti, co hřích nečiní platí i pravý opak. Vina začíná u dětí při odmítání náboženské výuky. Jedno z více míst Písma svatého o zlu nevědomosti je v listu Efesanům 4,17-19: „Říkám vám a zapřísahám vás ve jménu Páně. Nežijte už tak, jak žijí pohané! Jejich smýšlení je neplodné. Mají rozum zatemnělý a jsou vyloučeni z Božího života, protože je v nich nevědomost a protože mají zatvrzelé srdce. Jsou totiž otupělí, a tak se oddávají prostopášnosti a hovějí vší možné nečistotě a chamtivosti.“ 

   Sv. Tomáš Akvinský v Summě teologické III,47 nás takto poučuje o nevědomosti: „Chtěná nevědomost neomlouvá od hříchu, nýbrž spíše přitěžuje vině: ukazuje totiž, že člověk je tak ochotný hřešit, že chce být v nevědomosti a nevyhnout se hříchu. A proto zhřešili Židé nejen, že ukřižovali Krista člověka, nýbrž Boha. Židovští předáci poznali Krista a jestliže u nich byla nějaká nevědomost, tak chtěná, která neomlouvá. A proto jejich hřích byl nejtěžší jak v rodě, tak ve zlobě vůle. Prostí Židé zhřešili těžce co do rodu hříchu, ale v něčem byl jejich hřích zmenšován pro jejich nevědomost. Proto Beda k Lk 23,34: „Nevědí co činí“: „Prosí za ty, kteří nevěděli co učinili. Měli horlivost pro Boha, ale ne podle vědění“. A mnohem více byl omluvitelný hřích pohanů skrze jejichž ruce byl Kristus ukřižován, protože neměli znalost zákona.“ 

  Sv. Jan Vianney takto kázal o nevědomosti: „Sv. Augustin se velmi bál hříšné nevědomosti a často se modlil k Bohu: „Ať poznám sebe, abych se nenáviděl – Noverim me, oderim me.“ 

„Věřte tomu, že tento jediný hřích lhostejnosti je mnohem větším důvodem k zavržení mnoha duší než všechny ostatní hříchy dohromady, protože lhostejný nevědomý člověk nerozumí ani zlu, jehož se dopouští, ani dobru, které ztrácí.“ „Říkám, že v první řadě nezaslouží rozhřešení ti, kteří neznají důkladně katechismové pravdy. Každý křesťan musí znát učení Ježíše Krista, jeho tajemství, mravní předpisy a svátosti. Sv. Karel Boromejský, arcibiskup milánský, důrazně říká, že není možné udělit rozhřešení těm, kteří neznají zásadní křesťanské pravdy a závazky svého stavu, zvláště pokud tato neznalost pochází z vlažnosti o spásu duše, je-li zaviněná. Podle předpisů Církve není také možné rozhřešit otce a matky, podobně hospodáře a hospodyně, kteří své děti a domácí neučí pravdám důležitým pro spásu, kteří se o ně nestarají a nenapomínají jejich chyby a výstřelky. Co by tedy měl znát každý křesťan? Musí znát Otčenáš, Věřím v Boha, všeobecně zpověď, úkony víry, naděje a lásky, přikázání Boží i církevní a konečně úkon lítosti. Nestačí ale umět tyto věci mechanicky odříkat, je třeba jim také rozumět. Je třeba vědět, že Otčenáš pochází od samého Boha, že Zdrávas Maria je částečně vzato z Písma sv. (jsou to slova anděla pozdravujícího Nejsvětější Pannu Marii) a část že doplnila Církev. Dále je třeba vědět, že Věřím v Boha sestavili apoštolové po seslání Ducha Svatého, než se rozešli do celého světa; proto je v celé Církvi tatáž nauka a ta samá tajemství. Věřím v Boha obsahuje ve zkratce pravdy naší víry, nauku o tajemství Nejsvětější Trojice, protože mluví o jediném Bohu ve třech osobách, o Bohu Otci, který nás stvořil, o Synu Božím, který nás vykoupil, a o Duchu Svatém, který nás posvěcuje při křtu. Všechny články apoštolského vyznání je třeba chápat a umět vysvětlit. Je třeba také vědět to, že Bůh svá přikázání vryl do srdce prvního člověka už v ráji a později je dal Mojžíšovi na kamenných deskách na hoře Sinaj (Ex 33,18). Ježíš Kristus tato přikázání nezrušil, ale připomenul je a obnovil. Dále patří vědět, co je ctnost víry, naděje a lásky, jak máme chápat Vtělení Ježíše Krista, Syna Božího, kdo ustanovil svaté svátosti, kolik jich je a jaké milosti každá z nich uděluje. Je také třeba znát závazky svého stavu, zvláště rodiče a představení musí vědět, jak mají vést své děti a podřízené. Bohužel, jak velká je mezi lidmi náboženská temnota! Ona je také zdrojem záhuby mnoha katolíků.“ 

   Učit nevědomé patří mezi skutky duchovního milosrdenství. V liturgii sv. Jana Zlatoústého se prosí: „Uschopni nás přinášet ti dary a oběti duchovní za naše vlastní hříchy i za nevědomosti tvého lidu.“