Relativní působení Ducha Sv.

    Česká sekce vatikánského rozhlasu ve zprávách 13.3.2013 uvádí: „Jak konkrétně se projevuje působení Ducha sv. při volbě papeže? Na tuto otázku odpověděl v roce 1997 kard. Joseph Ratzinger. Jeho slova publikoval při minulém konkláve v roce 2005 list National Catholic Reporter. Dnes je otiskl deník italských biskupů Avvenire: Neřekl bych, že Duch sv. je zodpovědný za volbu ve smyslu výběru kandidáta, uvedl tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry a pokračoval: Boží duch nepřebírá kontrolu nad celou záležitostí, spíše – jako dobrý vychovatel, kterým bezpochyby je – nám ponechává dostatek prostoru a svobody, aniž by nás však zcela opustil. Role Ducha sv. by měla být chápana trochu pružněji – nikoliv tak, že nám diktuje kandidáta, kterého musíme volit. Pravděpodobně jediná jistota, kterou nám dává, je skutečnost, že vše nepovede k naprosté zkáze. Je zde příliš mnoho příkladů papežů, které by Duch sv. zjevně nikdy nebyl zvolil.“ 

   Tato slova vedou k velké obezřetnosti zda něco je nebo není dílo Ducha Svatého. K pocvičení této obezřetnosti tento text: „Opravdu svou němotou hlásáte spravedlnost? Lidé, soudíte dle práva? V zemi jednáte, jak podlé srdce velí, razíte si cestu násilím svých rukou. Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou. Mají jedu jako hadi, jsou jak hluchá zmije, když si zacpe uši, aby neslyšela kouzelnický šepot zaklínače zkušeného v zaklínání. Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine! Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy. Ať se ztratí jako slizký plž, jako potracený plod, který neuzřel slunce. Dříve než co pochopí, už trním pod hrnci vám budou , smete je vichr, ať svěží či zprahlé. Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu, omyje si nohy v krvi svévolníka. A lidé si řeknou: „Spravedlivý ovoce se dočkal. Ano, Bůh to je, kdo na zemi soud koná.“ Uvedený text je žalmem 58(57) ekumenického překladu bible. 

    České katolické biblické dílo (Žalmy v liturgii, Marie Klašková) uvádí toto: „Sám Ježíš říkal apoštolům, „že se musí splnit všechno, co je o něm napsáno v Mojžíšově zákoně, v Prorocích i v Žalmech“ (Lk 24,44). Ježíš také v rozhovoru s farizeji o mesiáši jako Synu Davidovu cituje 110. žalm: „Hospodin řekl mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.“ Tímto Pánem, Synem Davidovým může být myšlen mesiáš, Ježíš. Proto také církev přijala celý žaltář a vykládala ho také jako proroctví o Kristu a církvi. Žalmy 58, 83 a 109 jsou z breviáře úplně vynechány, protože v nich převažují pomstychtivé myšlenky. Tyto texty jsou vypuštěny z jistého psychologického hlediska. Člověk by se neměl modlit žalmy, ve kterých by proklínal. V žalmu 58 čteme například: „Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine. Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy. Ať se ztratí jako slizký plž, jako potracený plod, který neuzřel slunce…Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu, omyje si nohy v krvi svévolníka…“ (Ž 58,7-11).“ 

   Žalmy 58, 83 a 109 jsou vynechány z breviáře schváleném kongregací pro bohoslužbu v roce 1971, ale jejich vynechání II. Vatikánský koncil nežádal. Sv. Pius V. i sv. Pius X. uložil v breviáři modlitbu těchto žalmů, kde jsou pod čísly 57, 82 a 108 podle Vulgaty, alespoň jednou týdně. Je to stav, kdy Církev skutečně přijala všechny žalmy. První papež sv. Petr cituje z žalmu 108 když mluví o neblahém konci Jidáše: „jeho pověření ať převezme jiný.“ 

    Vynechané žalmy vedou k tomu, aby se člověk ztotožnil s trestající Boží spravedlností, jak je v žalmu 108, 17: „Miloval zlořečení, ať ho postihne! O požehnání nestál, ať se ho vzdálí!“ To, že pro nás lidi je trest nepříjemný není důvodem k zamlčování a popírání Božích trestů. Jsou katastrofy morální skrze hříchy s možností časných Božích trestů a též trest věčný neboli peklo. 

    S žalmy 57, 82 a 108 souzní další místa v Písmu svatém. U proroka Jeremiáše je 17,18: „Ať propadnou hanbě ti, kdo mě pronásledují, a ať já se hanbit nemusím. Ať oni jsou zděšeni, a já ať zděšen nejsem. Uveď na ně zlý den a dvojnásob těžkou ranou je rozdrť.“ Podobně Jer 18,23: „Ty, Hospodine, víš o každém jejich záměru, že mi chtějí způsobit smrt. Nezprošťuj je viny, jejich hřích ať u tebe smazán není, ať jsou před tebou přivedeni k pádu, tak s nimi nalož v čas svého hněvu.“ 

   Pokud lidé pracují na porušování Božího zákona a nedbají na hrozby žalmů a proroků, tak si mohou sami za to, že se na nich naplní slova páté knihy Mojžíšovy 28, verš 15 a následující: „Jestliže však nebudeš Hospodina, svého Boha poslouchat a nebudeš bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy a nařízení, která ti dnes udílím, dopadnou na tebe všechna tato zlořečení: Prokletý budeš…“ V Markově evangeliu je 12 kap. s podobenstvím o zlých vinařích, v nichž se poznali nepřátelé Ježíše Krista, který řekl, Mk 12,9: „Co udělá Pán vinice? Přijde vinaře zahubí a vinici svěří jiným.“ Apoštol Jan psal o lásce a neměl problém napsat v Apokalypse o Kristu Králi, Zj 19,15-16: „Z úst mu vychází ostrý meč, aby jím bil národy; bude jim vládnout železným prutem. On šlape ve vinném lisu trestajícího hněvu vševládnoucího Boha. A na plášti a na boku má napsáno svoje jméno: Král králů a Pán pánů.“ 

Den Božího hněvu

    Na konci roku 1989 bylo v Praze mnohokrát slyšet slova: "Věřím, že vláda věcí tvých se k tobě zase vrátí, ó lide český!“ V Kšaftu Jana Amose Komenského čteme: "Věřím i já Bohu, že po přejití bouře hněvu, našimi hříchy na hlavy naše uvalené, vláda věcí tvých se zase k tobě navrátí, ó lide český!“ Ti, kdo vypouštěli Boha a bouři hněvu pro naše hříchy, chtěli, jak se jeví, jakoukoli demokracii a neměli do budoucna plán společnosti odmítající hřích a uznávající Krista Krále. 

    V bibli nejdeme Boží hněv a trest pro každou společnost postavenou na hříchu, působení ďábla a prokletí ať je to demokracie nebo monarchie, komunismus nebo kapitalismus nebo cokoli jiného. Důvody proč z Komenského citovat jen část jeho věty byli spíš politické a důvody odmítání téma Božího hněvu jsou na poli teologickém. Mluví se o tom, že je to kontraproduktivní a nikoho to neosloví. Je zde snaha přejít téma Božího hněvu mlčením anebo o výklad, který toto téma uhlazuje či v podstatě popírá poukazem na Boží lásku a milosrdenství. 

   Téma Božího hněvu se objevuje ve Starém zákoně na desítkách míst. Nejvíce se s ním setkáme v žalmech. V žalmu 6 autor prosí: "Netrestej mě ve svém hněvu...smiluj se na nade mnou.“ V žalmu 90 je otázka: "Kdo uváží sílu tvého hněvu, kdo se bojí tvé nevole?“ Zosobněním Božího hněvu je Pán Ježíš s důtkami, když vyhání penězoměnce z chrámu. Dává jim vysvětlení: "Nedělejte z domu mého Otce tržnici"(Jan 2,16). V závěru listu Židům(13,8) je psáno: "Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i navěky.“ Vykrádání a znesvěcování kostelů je přinejmenším srovnatelné s penězoměnci, kteří zakusili Kristův hněv. Boží hněv nelze chápat podle lidského chování jako nějaký nepřiměřený výbuch a zcestné jednání. Boží hněv patří k přiměřeně trestající Boží spravedlnosti. Tak jako nelze ve jménu lásky a milosrdenství popírat pravdu a spravedlnost, tak se Božím hněvem neruší výroky jako:  "Bůh je láska"(I Jan 4,8)“. 

    Apoštol Jan, od něhož máme: Bůh je láska, napsal ve svém evangeliu, Jan 3,36: „Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však odpírá věřit v Syna, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“ K tomu místu je ve vydání Nového zákona schváleného kardinálem Tomáškem vysvětlivka k Jan 3,36: „Nespatří život“ je totéž jako „nespatří Boží království“…Boží hněv je obrácen proti všem lidem, protože narušeni dědičným hříchem, snadno se dopouštějí hříchů osobních, a tak „propadli Božímu hněvu“ (srv. Ef 2,3: „…Dělali jsme, co se tělu zachtělo a co mu napadlo. A tak jsme už svou přirozeností propadli Božímu hněvu jako ostatní.“). Uniknout před ním může člověk tím, že přijme víru v Krista a stane se Božím dítětem. Ten hněv tedy trvá vůči tomu, kdo odpírá věřit v Božího Syna, až se jednou v den soudu (viz Mt 3,7 o Janu Křtiteli: „Když viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: „Zmijí plemeno, kdo vám ukázal, jak uniknout trestu, který už hrozí?“) na něj strašlivě vyleje.“ 

     Den Božího hněvu na více místech popisuje Apokalypsa apoštola lásky sv. Jana. V Apokalypse 6,12-17: „Potom jsem měl další vidění. Když rozlomil šestou pečeť, povstalo silné zemětřesení, slunce zčernalo jako tmavý pytel, měsíc byl samá krev a hvězdy padaly z nebe na zem, jako fíkovník shazuje padavky, když jím zalomcuje vítr, obloha zmizela, jako když se složí svitek a všechny hory a ostrovy se vyšinuly ze svého místa. Pozemští králové a velmožové, velitelé, boháči a mocní i všichni, otroci i svobodní, skryli se do jeskyň a skalních trhlin v horách a volali: „Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým, protože přišel velký den jejich hněvu. Kdo bude moci obstát?“ 

    Kdo bude moci obstát v den Božího hněvu?  Ten, kdo žije tak, aby byl v milosti posvěcující neboli v přátelství s Bohem. Ten, kdo žije v pokorné důvěře a v bázni Boží je připraven na  smrt i konec světa. Po litaniích ke všem svatým v tradiční podobě je prosba: „Bože, jenž býváš vinou urážen, pokáním však usmířen, na prosby snažně prosícího lidu svého milostivě shlédni a metly svého hněvu, jichž za hříchy své zasluhujeme, odvrať.“

Téma poslušnost a neposlušnost

   V abecedním seznamu Summy teologické sv. Tomáše Akvinského je pod heslem „Poslušnost“: „Poslušnost je trojí, to je nerozvážná, která poslouchá také v nedovolených; nedokonalá, ale dostačující ke spáse, která totiž poslouchá v tom, k čemu je zavázána a dokonalá, která poslouchá ve všem dovoleném. K druhé je vázán každý, ale k první a třetí není nikdo vázán.“ Uvedené tři druhy poslušnosti vysvětluje sv. Tomáš A. na řeholnících u otázky s povinností poslouchat představené takto v ST II-II,104-5: „…řeholníci slibují poslušnost co do řeholních pravidel, podle nichž jsou poddáni svým představeným. A proto pouze v těch jsou povinni poslouchat, které se mohou dotýkat řeholních pravidel. A to je poslušnost dostatečná ke spáse. Kdyby však chtěli i v jiných poslouchat, to bude patřit k dovršování dokonalosti, pokud ovšem ona nejsou proti Bohu nebo proti řeholní profesi, poněvadž taková poslušnost by byla nedovolená. Tak tedy lze rozlišovat trojí poslušnost: jednu dostačující ke spáse, která poslouchá v těch, k nimž je zavázána, jinou dokonalou, která poslouchá ve všech dovolených; jinou nerozvážnou, která poslouchá také v nedovolených.“ 

   Poslušnost nedovolenou známe z procesů po II. světové válce, kdy se řada nacistů odvolávala na poslušnost a byli odsouzeni a poučeni, že příkaz ke zločinu se poslouchat nemá. Poslušnost Boha a z ní dobrou neposlušnost lidí máme v Ex. 1,17: „Porodní pomocnice se bály Boha a neučinily dle rozkazu faraona, nýbrž nechávali chlapce na živu.“ Plodem špatné poslušnosti potratového zákona nerespektujícího: „Nezabiješ!“, je podle dostupných údajů od roku 1957 do roku 2012 přes 3 milióny usmrcených dětí! Byla zabity, protože chyběla bázeň Boží, jak ji měly porodní pomocnice ve Starém zákoně (Ex 1,17). Porušování Božího zákona poslušností nemravných lidských zákonů o potratech, rozvodech anebo homosexuálním manželství nenechá Bůh bez trestu. Tento negativní stav odmítání pravdy od Boha, budující dobré lidské vztahy, je opak toho, co první papež sv.Petr napsal v I Petr 1,22: „Očistili jste se poslušností vůči pravdě, abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky.“ 

    Se zavedením podávání na ruku bratrské lásky nepřibylo, protože motivem nebyla poslušnost vůči pravdě. P.Filip Stajner doložil textem instrukce Memoriale Domini nepravdivost tvrzení pana kardinála Vlka v oběžníku pražské diecéze 2/98 z 5.2.1998, kde je podávání na ruku vysvětleno instrukcí Memoriale Domini. Místo uznání nepravdivosti argumentů je podávání na ruku bráno k roku 2012 jako prubířský kámen poslušnosti, a proto komár nepodávání Eucharistie na ruku se silně cedí a velbloud přestupování Božích přikázání se přitom klidně polyká. Sv. Tomáš Akvinský v Summa teologická II-II,10 učí: „Musí se říci, že největší vážnost má zvyk Církve, jíž se vždy ve všem má následovat. Neboť i samo učení katolických učenců má autoritu od Církve. Proto je třeba více se držet autority Církve než autority Augustina, Jeronýma nebo jiného teologa. Zvyk Církve však nikdy neměl, že se křtily děti Židů proti vůli rodičů.“ Analogicky platí, že i u ostatních svátostí je autoritou zvyk Církve. 

   Zvyk Církve v podávání Eucharistie zkoumal biskup Athanasius Schneider a napsal studii Cum amore et timore, která byla zveřejněna v L´Osservatore Romano. Dočteme se tam: „Na konci patristického období byla praxe přijímání do úst všeobecně rozšířená a samozřejmá. Tento organický vývoj byl plodem spirituality a eucharistické úcty v období církevních Otců. Církev jak na Východě, tak na Západě cítila v obdivuhodné shodě naléhavost podávat svaté přijímání laikům přímo do úst.“ Dále píše, proč protestanté zavedli příjímání ve stoje a na ruku: „První luteránské obce přijímaly ještě do úst a na kolenou, protože Luther nepopíral reálnou přítomnost. Zwingli, Kalvín a jejich následovníci, kteří reálnou přítomnost popřeli, zavedli ještě v 16. století přijímání na ruku a ve stoje: „Stát vzpřímeně bylo při přijímání běžné.“ Stejná praxe byla v kalvínských obcích v Ženevě. Bylo běžné při přijímání stát. Lid stál u oltářního stolu a přijímal způsoby do svých rukou. Některé kalvínské synody v Holandsku vydaly výslovný zákaz přijímat vkleče. V prvních dobách přijímal lid při modlitbě na kolenou, ale některé synody to zakázaly, aby zabránily podezření, že se chlebu vzdává úcta.“ V přednášce Nová evangelizace a svatá liturgie 15.ledna 2012 v Paříži biskup A.Schneider uvádí podávání na ruku jako jednu z pěti ran liturgie a jak vzniklo z neposlušnosti: „Druhou ránou je po celém světě rozšířené přijímání Eucharistie na ruku. O této formě se II. vatikánský koncil vůbec nezmiňuje a zavedli ji nejdříve někteří biskupové z neposlušnosti bez ohledu na negativní důsledky.“ 

   Církev nezačala ani nekončí s diecézním biskupem přítomné chvíle a má se respektovat tradice a zvyk, jak učí sv. Tomáš A. Celé dějiny křesťanství v Čechách a na Moravě(i jinde) se svatými biskupy jako sv. Vojtěch a sv. Metoděj jsou bez podávání na ruku až do konce 20.století. Máme si snad myslet, že nepodáváním na ruku něco podstatného zanedbali? Představme si stav, kdy do 31.prosince 1968 platí v Holandsku stav, že se podává Eucharistie jen do úst a od 1.ledna 1969 se začíná podávat na ruku. Co se stalo s Pánem Ježíšem? Změnil přes noc z 31.prosince na 1.leden svůj názor na stejnou věc a na to, co má platit a kdo je poslušný? 

   Apoštol lásky sv. Jan ve svém třetím listu píše o zneužívání autority k nesprávnému nařizování a trestům: „Napsal jsem něco církevní obci, avšak Diotrefes, která rád vládne, nechce uznávat naši pravomoc. Proto až přijdu, vytknu mu jeho chování, že nás pomlouvá zlými slovy. A jako by mu to ještě nestačilo, ani sám bratry pohostinně nepřijímá a těm, kdo to chtějí dělat, v tom zabraňuje a z církevního společenství je vylučuje. Můj drahý nenapodobuj zlo, ale dobro. Kdo dělá dobro je z Boha. Kdo dělá zlo, neviděl Boha.“ 

   Dobro podle pravdy jako základ pro nařizování a poslušnost uvádí apoštol Pavel v listu Titovi 3,1: „Připomínej všem, ať se podřizují vládě svých představených, aby je poslouchali a byli ochotni ke všemu, co je správné.“ 

   Nejvyšší autoritou ve věcech víry a mravů je papež. I. Vatikánský koncil, kap.IV., Pastor aeternus učí kontinuitě papežského učení: „Duch Svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení a poklad víry bedlivě chránil a spolehlivě vykládal.“

Co platí u zmrtvýchvstání

   Je možné, aby  kámen dokázal způsobit oheň? Při běžné zkušenosti je zde tvrzení, že to není možné. Skrze křesání kamene je možné získat jiskry, které oheň zapálí. Podobně lze tvrdit, že není možné, aby se navrátil mrtvý do života. Při oslavě Kristova zmrtvýchvstání se oslavuje to, co se lidem jeví nemožné, ale je možné Bohu: vzkříšení a zmrtvýchvstání. Jako neživý kámen je schopný dát jiskru působící oheň, tak temný hrob vydává Světlo záře věčného života při vzkříšení Ježíše Krista. Při svěcení ohně se v tradiční liturgii modlí: „Bože, jenž jsi skrze Syna svého, jenž je úhelným kamenem, udělil oheň jasnosti své věřícím, posvěť tento nový oheň z křemene k naší potřebě a užitku vykřesaný a dej nám, abychom těmito velikonočními slavnostmi tak byli nebeskými tužbami rozníceni, abychom k slavnostem věčné jasnosti s čistým srdcem mohli dojít. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.“

   Nemusíme znát o křesťanství příliš mnoho a víme, že je s ním spojena víra ve zmrtvýchvstání. Tato víra je jednoznačně zapsána v posvátné knize křesťanů v bibli. Evangelium nám popisuje, jak byl po smrti hlídán Ježíšův hrob(Mt 27,64) a jak stráž je podplacena, aby šířila informaci, že tělo bylo z hrobu ukradeno apoštoly(Mt 28,12). Neochotu věřit ve zmrtvýchvstání projevují i apoštolové: „káral je (Ježíš) pro jejich nevěru a tvrdost srdce, že nevěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného"(Mk 16,14). Popis událostí nevyvolává podezření z manipulace a klamání, protože uvádí věci pro svědky zmrtvýchvstání -  apoštoly - nepříznivé.

    Zmrtvýchvstání je doloženo i v nebiblických křesťanských písemnostech. V tzv. apoštolském vyznání víry, protože má původ v době apoštolů, je tato pravda obsažena ve slovech "...třetího dne vstal z mrtvých." Písmo svaté(bible) popisuje na řadě míst setkání apoštolů se zmrtvýchvstalým Ježíšem Kristem. Jsou evangelia  pravdivá a zaslouží si naši víru,  souhlas s tím, co popisují a svědectvím, jež podávají? Ten, kdo volá po důkazech, by měl vyžadovat  důkazy podobné jako u každé další písemnosti. Pokud tak učiní, pak musí mít na paměti, že např. při četbě o bitvě na Bílé hoře a jiném se téměř nevolá: "Kde jsou důkazy?" "Ať lidé dokáží, že tak, jak je to zapsáno, to skutečně bylo."

   Důkazy o minulých věcech jsou mnohdy obtížné, často nepřímé. Celá historie se opírá zejména o písemnosti a bez ochoty přijmout jejich obsah by byla nemožná. Nemáme být lehkovážní a věřit všemu a nemáme odmítat popisované skutečnosti jen proto, že všechno nejde plně dokázat. Lze dokázat archeologickým výzkumem, že to, co popisuje bible skutečně existovalo. Lze doložit, jak současné texty jsou obsahově totožné s texty z prvních století našeho letopočtu. Proč nebrat vážně co popisují? Ten, kdo chce popírat, co Nový zákon popisuje, má předložit důkazy. Víra není jistě totéž co matematika, ale rozhodně je rozumné brát vážně evangelium.

   Filmy, knihy a řeči, které se s evangeliem  rozchází jsou obvykle výsledkem lidské pýchy a neochoty podřídit svůj život Božímu zákonu. Jaké důkazy po 2000 let lze předložit pro neplatnost evangelia? V souvislosti s touto otázkou si připomeňme zmíněnou bitvu na Bílé hoře: Jaké důkazy jsou proto, že neproběhla tak, jak je popisována? Není podivné, že ostatní písemnosti z minulosti jsou často brány vážně a nejsou prakticky vůbec zpochybňovány? Proč je tomu tak právě s evangeliem? Proč právě u něj se volá po důkazech, které se jinde nežádají? I toto je nakonec jen doklad, že bible a křesťanství není jen nezávazná realita.

   Těžkosti na rovině rozumu se dají vyřešit seriózním bádáním. Jsou i těžkosti na rovině vůle a rozhodnutí a ukazuje je tento příběh: U fary zvoní opilí muž. Otevřou se dveře a muž si přeje promluvit s knězem. Kněz mu říká, že je unaven, aby přišel jindy. On trvá na svém a tvrdí, že kdyby nebyl opilí či jak kněz říká unaven, tak by nepřišel. Kněz jej vezme sebou na faru a muž mu vypráví jak učí marxismus-leninismus. Svěřuje se, že poznal, jak je to vylhané učení a ptá se, co má dělat. Kněz mu radí, ať toho nechá. Lektor marxismu-leninismu s bolestí povzdechne: "Když je za to tolik peněz". Z přijetí křesťanství totiž vyplývají důsledky, kterých se člověk bojí a to bývá i důvod zpochybňování pravd víry. Kdo žije v hříchu je duchovně oslepen a není schopen jasně vidět duchovní věci a především mezi ně patří Zmrtvýchvstání. Kdo je křesťan a chce se za něj považovat,  věří ve zmrtvýchvstání.

   V dějinách Církve bylo 265 papežů a pouze dvěma je přiřknut titul „Veliký“. Sv. Lev Veliký, + 461, v postní homilii hlásá: „Mezi všemi dny, jež mnoha způsoby za ctihodné pokládá křesťanská zbožnost, žádný není vznešenější nad slavnost velikonoční, kterou posvěcuje v Církvi nejslavnější důstojnost.“ Touto nejslavnější důstojností je Zmrtvýchvstání. Podobně sv. Řehoř Veliký, + 604,  v homilii 22 k evangeliu nazývá vzkříšení „slavnost všech slavností“. Velikonoce se Zmrtvýchvstáním se slaví déle než vánoce a je co dohánět v jejich slavení a obnově víry, jak o ní sv. Řehoř Veliký učí: „Pán nechal dotknout svého těla těm, ke kterým vešel zavřenými dveřmi, aby ukázal, že jeho tělo po zmrtvýchvstání je i téže přirozenosti i jiné slávy.“

   Žák apoštola Jana, sv. Polykarp v listu Filipanům napsal: „Zanechte prázdného tlachání a omylu mnohých a věřte v toho, který našeho Pána Ježíše Krista vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu a trůn po své pravici. Jemu jsou podřízeni všichni tvorové na nebi i na zemi. Vše, co dýchá mu slouží. On přichází jako soudce živých i mrtvých, jehož krev bude Bůh požadovat od těch, kteří v něho neuvěřili.“ Pokud věříme, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých a žije, tak má smysl se na něj obracet s modlitbou. Modlitba „Amen, přijď, Pane Ježíši!“ je v závěru Apokalypsy, kterou končí Nový zákon a celá bible.

Relativní otevřenost vůči světu

     Jaká je osmá svátost Církve? Tato náboženská hádanka nemá mít odpověď: „Svátostí je pouze sedm.“ Odpověď má znít: „Osmou svátostí je „Otevřenost vůči světu“. Jde o svátost, která vznikla po II. Vatikánském koncilu a stala se velmi vyhledávanou. I papež je často hodnocen podle této osmé svátosti: „Je dost otevřený vůči světu?“ Starší životopisy svatých často píší o tom, jak opustili svět a moderní se snaží o opak. 

   II. Vatikánský koncil v konstituci o Božím zjevení článkem 24 neučí nově, ale připomíná: „Posvátná teologie se opírá o psané Boží slovo a zároveň o posvátnou tradici jako o trvalý základ.“ Písmo svaté dává pevný základ pro otevřenosti vůči světu relativní a nikoli absolutní. 

   Učitel pravdivé lásky apoštol Jan ve svém prvním listu, 4,1-4 napsal: „Milovaní, každému duchu ihned nevěřte, ale zkoumejte duchy, zdali jsou z Boha, vždyť se ve světě objevilo mnoho lžiproroků. Ducha Božího poznáte takto: každý duch, který vyznává, že Ježíš přišel jako Mesiáš v těle, je z Boha, ale žádný duch, který Ježíše nevyznává, není z Boha. To je duch antikristův, o němž jste slyšeli, že má přijít, a už teď je na světě. Vy, děti jste z Boha a zvítězili jste nad ním, neboť větší je ten, který je ve vás, než ten, který je světě.“ Při absolutní otevřenosti vůči světu je zde otevřenost vůči duchu antikrista, před čím jsme varováni. Při absolutní otevřenosti vůči světu chybí opatrnost, která je dána slovy I Jan 5,19: „Víme, že jsme z Boha, ale celý svět má v moci zlý duch.“ 

    Absolutní má být otevřenost vůči Bohu, ke každé z osob Nejsvětější Trojice. Otec i Syn je otevřený světu, jak máme  krásně vyjádřeno v Janově evangeliu 3,16-17: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.“ O Duchu Svatému napsal apoštol Jan v evangeliu,16,8: „usvědčí svět ze hříchu“. Hřích může páchat člověk, světem jsou tak lidé, co přestupují Boží přikázání. Ti kdo přestupují Boží přikázání nenávidí ty, kdo je dodržují, jak píše apoštol Jan v evangeliu 15,18: „Jestliže vás svět nenávidí, uvažte, že mne nenáviděl dříve než vás.“ Toto vyjadřují i slova Jan 7,7: „Vás svět nemůže nenávidět, mne však nenávidí, protože já o něm svědčím, že jeho skutky jsou zlé.“       

 Pokračování Jan 7,7 ukazuje sv. Kateřina S., Dialog 33: „Učedníci a všichni ostatní, kteří z nich vzešli, když jejich prostřednictvím následovali pravdu, nepřestávají svět obžalovávat podnes. Toto je trvalá obžaloba světa, kterou vyslovuji prostřednictvím svatého Písma a svých služebníků.“ Rezignace na tuto obžalobu se záludně vysvětluje tím, že „nemůžeme moralizovat“ a „nesmíme nikoho odsuzovat“. 

Slova „Vy jste světlo světa“ (Mt 5,14) žádají, aby křesťan dával dobrý příklad. O špatném příkladu naopak platí Mt 18,7: „Běda světu, že svádí ke hříchu! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda člověku, skrze kterého pohoršení přichází!“ 

    Další vyjádření z prvního listu Janova, 2,15: „Nemilujte svět, ani to, co je ve světě.“ vysvětluje poustevník Izaiáš: „Co je to svět?: Svět, to je rozptýlení věcmi. Svět, to je vykonat něco proti přirozenosti a vyplnit vlastní tělesné žádosti. Svět, to je myslet si, že zůstanu v tomto životě. Svět, to je postarat se o tělo ke škodě duše a chlubit se tím, cos opustil. A to nemám z vlastní hlavy, ale říká to apoštol Jan: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě“ Sv. Jan Křtitel si je vědom toho, že svět(lidé) potřebuje nápravu a ukazuje na Ježíše Krista: „Hle, beránek Boží(Jan 1,36) a dodatek ze mše svaté: který snímá hříchy světa nás učí odmítat hříchy světa.   

    Před světem varuje list I Kor 5,9-11: „Napsal jsem vám v listě, abyste se nestýkali se smilníky. Tím jsem nechtěl říci, že se nemáte vůbec stýkat v tomto světě se smilníky nebo s lakomci, s lupiči nebo modláři. To byste museli z tohoto světa utéci. Ale napsal jsem vám v tom smyslu, abyste se nestýkali s takovými, kdo si říká bratr, a přitom je to smilník, lakomec, modlář nebo utrhač, opilec nebo lupič. S takovým člověkem si ani nesedněte ke stolu.“ Rozdíl „podle Boha“ a „podle světa“ je v II Kor 7,10: „Takový bohumilý zármutek působí totiž spásonosnou změnu smýšlení. Světský zármutek však vede k smrti.“ V 2. listu Timoteovi píše apoštol Pavel (4,10): „Démas mě opustil – zamiloval si tento svět – a odešel do Soluně.“ Zamilovanost do světa vede o opouštění hlasatele evangelia. 

    List Jakubův (1,27) poučuje: „Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněným od světa.“ Poskvrněný svět se nezajímá o to, jak pomoci nejpotřebnějším a místo lásky má sobectví. A také list Jakubův v 4,4 varuje: „Vy duše nevěrné, nevíte, že spřátelit se s tímto světem znamená znepřátelit se s Bohem?“ 

   Apoštol Petr v II Pt 1,4 píše: „A proto jsme od něho dostali vzácná a nesmírná přislíbení: abyste tím měli účast na božské přirozenosti, a tak unikli zkaženosti, která ovládá svět špatnými žádostmi.“ 

Svět jako místo zkoušení lidí líčí Apokalypsa 3,10: „Protože jsi zachoval nařízení o mé trpělivosti, i já tě zachovám v hodině zkoušky, která má přijít na celý svět, aby vyzkoušela obyvatele země.“ 

  Svět je prostor boje dobra a zla, s nutností opozice vůči hříchu a zlu. Koalice s ďáblem je zakázána a koalice s Kristem přikázána. V bibli najdeme i další místa k obhajobě relativní nikoli absolutní otevřenosti vůči světu.
  Kánon 9. III.cařihradského sněmu r.680: "Žádný duchovní nesmí držet hospodu. Není-li mu dovoleno choditi do hospody, tím spíše, aby v ní posluhoval druhým a zaměstnával se tím, co mu nepřísluší. Jestliže někdo toho učiní, buď ať přestane, anebo budiž svržen."

Démonologie

   Již děti na otázku čeho je víc: dobra nebo zla, začnou odpovídat rozdílně. Vědomí zla je společné všem lidem, a tak se rodí otázka, odkud se bere a jak se odstraňuje.Druhy zla jsou různé. Je zlo z rozhodnutí lidí, zlo špatného chování neboli mravů a je různě silné. Pro člověka znalého křesťanství se zlo působené člověkem propojuje ještědo jiné dimenze. Jde o existenci Zlého, satana, ďábla. Autor slov „Bůh je láska“ (I Jan 4,16) apoštol Jan ve stejném listu (I Jan 3,8) píše o opaku lásky: „Kdo se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel hřeší odpočátku. Boží Syn přišel, aby ďáblově činnosti udělal konec.“ Čím více lidé odmítají Boha a čím více žijí ve hříchu, tím více jsou pod vlivem ďábla a tímvíce mají v sobě, kolem sebe a ve světě zlo.

   K nápravě zla vybízí první papež Petr v závěru svého prvního listu (I Pt 5,8) takto: „Buďte střízliví a bděte, protože vášprotivník ďábel jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by pohltil. Postavte se proti němu, silní vírou. Víte přece, že vaši bratři po celém světě musejí také tak trpět.“ O působení ďábla, satana čteme na desítkách míst Nového zákona.Bible vede k zápasu, o němž napsal sv. Cyril v Proglase, úvodu k evangeliu: „Nuže, národové, kteří nemáte rádinepřítele a jste odhodláni mocně s ním zápolit, otevřete dokořán dveřerozumu, když jste přijali zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Páně hlavu ďáblovu mocně potírající.“

   Pavel VI. v roce 1972 začal ve svých veřejných promluvách uvažovat nad ďáblem a sklidil posměch od řady sdělovacích prostředků. Nenechal se odradit, pokračoval a položil otázku: „Jaké jsou nejnaléhavější potřeby současné Církve?“Odpověděl takto: „Jednou z nejdůležitějších potřeb Církve je její obrana proti onomu zlu, které nazýváme ďáblem.“ Pavel VI. konstatoval: „Protože zlý duch je mezi námi reálně přítomný a působí na jednotlivce i na společenství, na celé národy i na jednotlivé události, je zapotřebí, abychom se znovu začali zabývat démonologií, touto velmi důležitou součástí katolické nauky, které v současnosti nevěnujeme téměř žádnou pozornost.“

   Kardinál J.L.Suenens, bývalý arcibiskup v Bruselu, sídle Evropské unie a NATO, napsal ve své knize Obnova a mocnosti temnot: „Nyní, když dokončuji tyto stránky, musím přiznat, že cítím v sobě výčitky, protože si uvědomuji, že jsem v průběhu své pastorační služby příliš málo zdůrazňoval, jak reálně působí mocnosti zla v současném světě a že je naší povinností vést proti nim duchovní boj.“

   Uvádím některé knihy jako studijní pomůcky k démonologii:

Emmanuel Milingo, Proti satanovi: „Teprve když zjistíme, jak častov člověku nabývá vrchu zlo, nemůžeme jen tak chodit okolo otázky po jeho původu, a dojdeme k závěru: pochází od satana... V dnešním světě musíme s jistotou vědět, jaký duch nás pohání. K tomu potřebujeme schopnost rozlišování... Přestaňme už konečně být duchovními diplomaty. Přátelskost a vstřícnost na ďábla nezapůsobí, jen se nám vysměje, že máme málo víry ve vykoupení a moc Boží.“ Varováním je to, že E.Milingo opustil dokonce biskupskou službu!

   P. Sutter v knize „Satan v Illfurtu“ píše o případu dvou posedlých hochů. Je to pravdivý popis události, na jejíž památku byl postaven 10m vysoký pomník se sochou Panny Marie a slovy (latinsky), český překlad: „Na věčnou památku vysvobození dvou posedlých Děpolda a Josefa Burnerových, dosaženého na přímluvu blahoslavené Panny Marie, bez poskvrny počaté. Léta Páně 1869.“ Kniha má dodatek o posedlé dívce v jižní Africe Kláře Germáně Celeové. Její slova ve stavu posedlosti ukazují, jak ďábel, otec lži mluví donucen dokonce pravdu.

   To, že z donucení řekne ďábel i pravdu uvádí také v knize O satanovi Elias Vella: „Pater Gabriele Amorth: …v roce 1823 pozváni dva dominikáni, P.Cassiti a P. Pignatoro, aby exorcizovali jednoho mladého muže… Ďábel nám tak ústy dvanáctiletého chlapce, který z toho neměl rozum, zanechal jeden z nejkrásnějších hymnů o Neposkvrněné Panně Marii… donucený exorcistou. Samotný Pius IX. byl zasažen v srdci hloubkou tohoto hymnu, když mu byl předložen po vyhlášení dogmatus tím, že jeho autorem je ďábel.“ Tato kniha má napsáno na titulní straně: biblicky, teologicky, prakticky a končí kapitolou: „S Ježíšem nad ďáblem vítězíme“. Na samém konci je: „Modlitby proti útoku ďábla.“

   Několik let trvající exorcismy několika kněží sepsal Bonaventura Bayer pod titulem „Napomenutí z onoho světa.“ Výpovědi potvrzují peklo, do něhož vedou hříchy a také jak hříchy a vliv zlých duchů vede k peklu na zemi, jak o něm píše Apokalypsa. Nápravou je život podle Panny Marie a světců s pokorou, odříkáním, blíženskou láskou a velkým modlením.

   Lidský omezený rozum se snadno přiklání k tomu, co je velmi problematické. Ukázkou je kniha Waltera Nigga „Ďábel a jeho služebníci.“. V knize je kapitola „Snad svět je plný ďábla“ dokládající, jak lidé skutečně za vším viděli ďábla: „Stejně tak byl Luther přesvědčen o tom, že „satan podstrkuje místo pravých dětí děti podvržené, aby lidi trápili. (E.A. 60,22)“ Podle jeho názoru mohl ďábel s lidmi také zplodit děti: „Tak je to i s vodníky ve vodě, kteří k sobě stahují lidi, panny a dívky, s nimiž pak zplodí ďábelská dítka. (E.A.60,38-39)“

   Dnes je opak doby Luthera, protože dokonce u „teologů“ je mínění, kdy se nevidí ďábel nikde. Raul Salvucci v knize Zkušenosti exorcisty má kapitolu „Satan používá lidi jako své nástroje.“ Píše: „Existuje jedna velká pravda: satan řádí mezi lidmi, protože oni ho vzývají, navazují s ním kontakt, odevzdávají se mu, mají účast na jeho moci. Kontakt mezi člověkem a satanem je věc tak stará jako je starý člověk: začal prvotním hříchem Adama a Evy v pozemském ráji a bez přerušení pokračoval a pokračuje.“

   Pokud chceme ve světě a svém životě více dobra, musíme odmítat zlo. Není možné něco dobrého vypěstovat na poli zapleveleném. Proto první otázka křestního slibu je: „Odříkáš se satana?“. Toto odříkání satana nám ukazuje Pán Ježíš Kristus slovy: „Odstup, satane“. Slova „Odstup satane“  s dodatkem (ďábel dnes) jako název knihy zvolil Georges Huber. V knize mimo jiné komentuje II. Vatikánský koncil, Lumen gentium čl.35 takto: „Koncilní otcové tím říkají katolíkům asi toto: „Milí bratři a milé sestry, pozor! Mějte se neustále na pozoru! Neboť kromě vašich viditelných nepřátel na vás jako na svou kořist číhají také vaši neviditelní a obávaní nepřátelé, totiž zlí duchové. Bděte tedy, abyste neupadli do jejich léček!“ 

   IV. Lateránský koncil v roce 1215 vysvětluje proč je satan zlý: "Satan totiž a ostatní zlí duchové byli Bohem stvořeni přirozeně dobrí, ale sami ze sebe udělali zlé." Téma démonologie zakončíme modlitbou papeže Lva XIII. ke sv. Michaelovi, kterou složil a předepsal: „Svatý Michaeli archanděli, braň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým, budiž nám záštitou. Přikaž jemu Bůh, pokorně prosíme, a ty, kníže vojska nebeského, uvrhni satana a jiné duchy zlé, kteří ke zkáze duší světem obcházejí božskou mocí do propasti pekelné.“

Modlitba za druhé

       

      Apoštol lásky sv. Jan nás v závěru svého prvního listu (I Jan 5,14) ujišťuje: „V tom je ta naše radostná důvěra v Boha, že nás vyslyší, když ho prosíme o něco, co je shodné s jeho vůlí.“ Boží vůle je vyjádřena Desaterem. Vzhledem k Božímu  zákonu (Desateru) je v I Jan 3,4: „Kdo páchá hříchy přestupuje Boží zákon – hřích je totiž přestoupení Božího zákona“ a v I Jan 3,8: „Kdo se dopouští hříchu je z ďábla, protože ďábel hřeší od začátku.“ 

      Po tomto krátkém poučení z prvního listu Janova se můžeme  modlit např. vzhledem k 6. a 9. přikázání takto: 1) „Dej Bože, aby lidé opustili překračování Božího zákona v 6. a 9. přikázání a přestali být z ďábla. Smiluj se nad nimi, aby se na nich nenaplnilo vyloučení z Božího království, jak o něm píše apoštol Pavel v listu Galaťanům (5,19-21).

      A co kdyby se někdo raději modlil: 2) „Bože ty nás máš všechny rád, dej ať ti, kdo žijí ve smilstvu a cizoložství žijí podle svého svědomí.“  Teologicky lze tuto formulaci obhájit, ale lze ji oprávněně označit jako „diplomatické modlení“. Toto „diplomatické modlení“ může mít v srdci, co je koná nedostatek v tom, že se neztotožňuje s Boží vůlí v odmítání hříchu a vlivu ďábla. Volba modlitby č.2 je zde proto, že modlitba č.1 shodná s Písmem svatým   narazila na odpor a nelíbí se zvláště lidem, kterých se bytostně týká. Při  modlitbě č.2 je možné se  střetu s lidmi vyhnout, ale  s výsledkem, že nějaký ten smilník a cizoložník si může mylně myslet: „Když nás má Bůh rád a máme žít podle svého svědomí, tak já podle svého svědomí mohu ve  smilstvu nebo cizoložství klidně pokračovat.“ Uspokojení z této diplomatické modlitby za druhé je pak  klamem   s nemožností vyslyšení  a obrácení.

      Podobně vzhledem k prvnímu přikázání je možné formulovat modlitbu tak, že je jasné, že ateismus je zlo  a modlit se za pohany, aby všemohoucí Bůh odstranil nepravost z jejich srdcí  a byli vysvobozeni  od modloslužebnictví anebo volit zmíněné diplomatické modlení za život  poctivě prožívaný podle svého poznání, aby k Bohu nakonec došli. Uváděné příklady dvou variant modlitby vzhledem k 1.přikázání vychází z formulací, jak je předkládá misál Pia V. a misál Pavla VI. To, že se v misálu Pavla VI.  setkáváme s méně určitým  tj. diplomatickým modlením  zjistíme při porovnávání dalších modliteb s modlitbami misálu sv. Pia V.

      Za jednotu Církve, pokoncilní misál Pavla VI.: „Modleme se také za všechny bratry a sestry, věřící v Krista. Kéž Bůh a Pán náš sjednotí všechny, kdo žijí podle poznané pravdy, a kéž dovede svou církev k dokonalé jednotě. – Všemohoucí, věčný Bože, jsme rozptýleni, ale ty nás chceš shromáždit, jsme rozděleni, ale ty nás chceš  sjednotit. Dej, ať si uvědomíme, že všichni jsme byli pokřtěni jedním křtem, že všichni patříme jednomu Kristu: Doveď nás k plnosti jedné víry a k dokonalosti jedné lásky. Skrze Krista, našeho Pána.“

Dřívější(tradiční) znění misál Pia V. „Modleme se i za bludaře a rozkolníky, aby je Bůh a Pán náš ze všech bludů vytrhl a k svaté matce Církvi katolické a apoštolské nazpět povolal.  – Všemohoucí, věčný Bože, jenž jsi spásou všech a nechceš, aby někdo zahynul, pohleď na duše svedené ďábelskou lstí, aby srdce bloudících odložila bludařskou zvrácenost, vzpamatovala se a vrátila k jednotě tvé pravdy. Skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ 

      Za židy, pokoncilní misál Pavla VI: Modleme se také za židy. Vždyť oni jsou první, kteří poznali jméno Hospodina, našeho Boha. Kéž ho stále více milují a kéž věrně zachovávají smlouvu, kterou s nimi uzavřel. – Všemohoucí, věčný Bože, tys slíbil spásu především Abrahámovi a jeho potomkům. Vyslyš prosby své církve a dej, ať se na tvém vyvoleném národě tvé zaslíbení naplní. Skrze Krista našeho Pána. Amen. 

Dřívější(tradiční) znění misál Pia V.: Modleme se i za proradné židy, aby Bůh a Pán náš odňal clonu z jejich srdcí, aby i oni uznali Ježíše Krista, Pána našeho. – (Neodpovídá se Amen ani není lid vybídnut k pokleknutí, aby se nepřipomínalo, jak židé na posměch před Kristem poklekali.)Všemohoucí, věčný Bože, jenž ani proradné Židy nevylučuješ ze svého milosrdenství, vyslyš naše prosby, jež za onen zaslepený národ přednášíme, aby uznali světlo tvé pravdy, jímž je Kristus, a byli vytrženi ze svých temnot. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista. Amen

     Z modliteb misálu sv. Pia V. je jasné, že všichni mají být katolickými křesťany, protože katolická víra obsahuje plnost pravdy: katoličtí křesťané mají zůstat katolíky a ti, kdo katolickými křesťany nejsou se jimi mají stát. Odpovídají  učení velkého sloupu pravověrnosti sv. Atanáše a   vyznání Quicumque: „Kdokoliv chce být zachráněn, musí především přijmout katolickou víru. Kdo ji nezachová úplnou a neporušenou, nepochybně skončí ve věčné záhubě.“ 

      Z modliteb misálu Pavla VI. není jasné, zda katoličtí křesťané musí zůstat katolíky a zda ten, kdo vědomě katolickou víru odmítá se proviňuje.

      Při oceňování zrnek pravdy v jiných náboženstvích  se zapomíná na otázku: A co je to ostatní mimo zrnka pravdy? Nutně to musí být haldy nepravdy, omylů a bludů. Cožpak nám Skutky apoštolů popisují apoštola Pavla, jak v synagoze říká židům, že jejich víra je starší než křesťanská a mají u ní zůstat? Ve Skutcích apoštolů(Skt 20,21) jsou slova apoštola národů sv. Pavla: „Vážně jsem kladl na srdce židům i pohanům, aby se obrátili  k Bohu s vírou v našeho Pána Ježíše.“ Cožpak se Panna Maria a apoštolové jako židé nemodlili, aby se i ostatní židé stali katolíky? Cožpak není jasné, že mohamedáni nebo budhisté se mají stát katolíky?

    K modlitbě několik myšlenek od sv. Jana Vianney: „Plnou důvěrou a vytrvalou modlitbou vzkřísil sv. Makarius, poustevník, mrtvého člověka, aby bylo zřejmé, že křesťanská víra je pravdivá; zkompromitoval tím jednoho bludaře a uvedl na cestu pravdy množství lidí, které tamten dříve svedl“

„Pravděpodobně se zeptáte, jak to, že i když se tolik modlíme, jsme nadále hříšníci a vůbec jsme se nenapravili. Je to proto, že se modlíme špatně.“

„Výsledek modlitby, jak jsme řekli, záleží na způsobu, jak se modlíme“

„Bez přípravy bude modlitba špatná“

„Když se modlíme nejme to my, kdo se modlíme, ale je tu sám Ježíš Kristus, který se modlí k Otci.“  

      Nejobsáhlejší příklad, jak se Ježíš Kristu modlí za druhé zaznamenal apoštol  sv. Jan  v 17.kapitole svého evangelia. Je to kapitola s velekněžskou modlitbou Pána Ježíše  ve večeřadle, v níž je prosba o posvěcení v pravdě a  v lásce jakou Bůh Otec miluje Syna. Je to  modlitba za jednotu podle osob Nejsvětější Trojice a nikoli modlitba, aby nám bylo jedno jak lidé věří,  doufají,  milují,  jak se modlí a jak žijí.