Téma poslušnost a neposlušnost

   V abecedním seznamu Summy teologické sv. Tomáše Akvinského je pod heslem „Poslušnost“: „Poslušnost je trojí, to je nerozvážná, která poslouchá také v nedovolených; nedokonalá, ale dostačující ke spáse, která totiž poslouchá v tom, k čemu je zavázána a dokonalá, která poslouchá ve všem dovoleném. K druhé je vázán každý, ale k první a třetí není nikdo vázán.“ Uvedené tři druhy poslušnosti vysvětluje sv. Tomáš A. na řeholnících u otázky s povinností poslouchat představené takto v ST II-II,104-5: „…řeholníci slibují poslušnost co do řeholních pravidel, podle nichž jsou poddáni svým představeným. A proto pouze v těch jsou povinni poslouchat, které se mohou dotýkat řeholních pravidel. A to je poslušnost dostatečná ke spáse. Kdyby však chtěli i v jiných poslouchat, to bude patřit k dovršování dokonalosti, pokud ovšem ona nejsou proti Bohu nebo proti řeholní profesi, poněvadž taková poslušnost by byla nedovolená. Tak tedy lze rozlišovat trojí poslušnost: jednu dostačující ke spáse, která poslouchá v těch, k nimž je zavázána, jinou dokonalou, která poslouchá ve všech dovolených; jinou nerozvážnou, která poslouchá také v nedovolených.“ 

   Poslušnost nedovolenou známe z procesů po II. světové válce, kdy se řada nacistů odvolávala na poslušnost a byli odsouzeni a poučeni, že příkaz ke zločinu se poslouchat nemá. Poslušnost Boha a z ní dobrou neposlušnost lidí máme v Ex. 1,17: „Porodní pomocnice se bály Boha a neučinily dle rozkazu faraona, nýbrž nechávali chlapce na živu.“ Plodem špatné poslušnosti potratového zákona nerespektujícího: „Nezabiješ!“, je podle dostupných údajů od roku 1957 do roku 2012 přes 3 milióny usmrcených dětí! Byla zabity, protože chyběla bázeň Boží, jak ji měly porodní pomocnice ve Starém zákoně (Ex 1,17). Porušování Božího zákona poslušností nemravných lidských zákonů o potratech, rozvodech anebo homosexuálním manželství nenechá Bůh bez trestu. Tento negativní stav odmítání pravdy od Boha, budující dobré lidské vztahy, je opak toho, co první papež sv.Petr napsal v I Petr 1,22: „Očistili jste se poslušností vůči pravdě, abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky.“ 

    Se zavedením podávání na ruku bratrské lásky nepřibylo, protože motivem nebyla poslušnost vůči pravdě. P.Filip Stajner doložil textem instrukce Memoriale Domini nepravdivost tvrzení pana kardinála Vlka v oběžníku pražské diecéze 2/98 z 5.2.1998, kde je podávání na ruku vysvětleno instrukcí Memoriale Domini. Místo uznání nepravdivosti argumentů je podávání na ruku bráno k roku 2012 jako prubířský kámen poslušnosti, a proto komár nepodávání Eucharistie na ruku se silně cedí a velbloud přestupování Božích přikázání se přitom klidně polyká. Sv. Tomáš Akvinský v Summa teologická II-II,10 učí: „Musí se říci, že největší vážnost má zvyk Církve, jíž se vždy ve všem má následovat. Neboť i samo učení katolických učenců má autoritu od Církve. Proto je třeba více se držet autority Církve než autority Augustina, Jeronýma nebo jiného teologa. Zvyk Církve však nikdy neměl, že se křtily děti Židů proti vůli rodičů.“ Analogicky platí, že i u ostatních svátostí je autoritou zvyk Církve. 

   Zvyk Církve v podávání Eucharistie zkoumal biskup Athanasius Schneider a napsal studii Cum amore et timore, která byla zveřejněna v L´Osservatore Romano. Dočteme se tam: „Na konci patristického období byla praxe přijímání do úst všeobecně rozšířená a samozřejmá. Tento organický vývoj byl plodem spirituality a eucharistické úcty v období církevních Otců. Církev jak na Východě, tak na Západě cítila v obdivuhodné shodě naléhavost podávat svaté přijímání laikům přímo do úst.“ Dále píše, proč protestanté zavedli příjímání ve stoje a na ruku: „První luteránské obce přijímaly ještě do úst a na kolenou, protože Luther nepopíral reálnou přítomnost. Zwingli, Kalvín a jejich následovníci, kteří reálnou přítomnost popřeli, zavedli ještě v 16. století přijímání na ruku a ve stoje: „Stát vzpřímeně bylo při přijímání běžné.“ Stejná praxe byla v kalvínských obcích v Ženevě. Bylo běžné při přijímání stát. Lid stál u oltářního stolu a přijímal způsoby do svých rukou. Některé kalvínské synody v Holandsku vydaly výslovný zákaz přijímat vkleče. V prvních dobách přijímal lid při modlitbě na kolenou, ale některé synody to zakázaly, aby zabránily podezření, že se chlebu vzdává úcta.“ V přednášce Nová evangelizace a svatá liturgie 15.ledna 2012 v Paříži biskup A.Schneider uvádí podávání na ruku jako jednu z pěti ran liturgie a jak vzniklo z neposlušnosti: „Druhou ránou je po celém světě rozšířené přijímání Eucharistie na ruku. O této formě se II. vatikánský koncil vůbec nezmiňuje a zavedli ji nejdříve někteří biskupové z neposlušnosti bez ohledu na negativní důsledky.“ 

   Církev nezačala ani nekončí s diecézním biskupem přítomné chvíle a má se respektovat tradice a zvyk, jak učí sv. Tomáš A. Celé dějiny křesťanství v Čechách a na Moravě(i jinde) se svatými biskupy jako sv. Vojtěch a sv. Metoděj jsou bez podávání na ruku až do konce 20.století. Máme si snad myslet, že nepodáváním na ruku něco podstatného zanedbali? Představme si stav, kdy do 31.prosince 1968 platí v Holandsku stav, že se podává Eucharistie jen do úst a od 1.ledna 1969 se začíná podávat na ruku. Co se stalo s Pánem Ježíšem? Změnil přes noc z 31.prosince na 1.leden svůj názor na stejnou věc a na to, co má platit a kdo je poslušný? 

   Apoštol lásky sv. Jan ve svém třetím listu píše o zneužívání autority k nesprávnému nařizování a trestům: „Napsal jsem něco církevní obci, avšak Diotrefes, která rád vládne, nechce uznávat naši pravomoc. Proto až přijdu, vytknu mu jeho chování, že nás pomlouvá zlými slovy. A jako by mu to ještě nestačilo, ani sám bratry pohostinně nepřijímá a těm, kdo to chtějí dělat, v tom zabraňuje a z církevního společenství je vylučuje. Můj drahý nenapodobuj zlo, ale dobro. Kdo dělá dobro je z Boha. Kdo dělá zlo, neviděl Boha.“ 

   Dobro podle pravdy jako základ pro nařizování a poslušnost uvádí apoštol Pavel v listu Titovi 3,1: „Připomínej všem, ať se podřizují vládě svých představených, aby je poslouchali a byli ochotni ke všemu, co je správné.“ 

   Nejvyšší autoritou ve věcech víry a mravů je papež. I. Vatikánský koncil, kap.IV., Pastor aeternus učí kontinuitě papežského učení: „Duch Svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení a poklad víry bedlivě chránil a spolehlivě vykládal.“

Síla papežství a slabost papežů

   Na počátku křesťanství radí Gamaliel ve Skutcích apoštolů 5,38 židovské veleradě: „Pochází-li tento záměr nebo toto dílo jen od lidí, samo se rozpadne.“ Papežství není dílo lidské, a proto má sílu trvat s Církví až do konce světa. Každý konkrétní papež se při mši svaté modlí stejně jako ostatní, kdo slouží mši svatou, aby mu nebylo přijetí Eucharistii k odsouzení, protože je podroben lidské slabosti s možností hříchů a zavržení. 

   J.N.Kelly v knize Papeži dvou tisiciletí popisuje trvání papežského úřadu a jeho výkon jednotlivými papeži. V době zklamání nad úpadkem místo rozvojem po II. Vatikánském koncilu uvádím pro podobnost část o duchovním úpadku v době „svobody“ po nicejském koncilu. Vidíme, že místo pravověrnosti vítězí bludná strana za pomoci státní moci a papež někdy neutvrzuje ve víře a je i vzdoropapež Felix II. vysvěcený v císařském paláci:   

    "SV.LIBÉRIUS (17. květen 352 - 24.září 366). Původem Říman, zvolený v době, kdy byla na východě na vzestupu proariánská frakce a Konstancius II. (337-61), nyní jediný císař, podnikal kroky, aby si podrobil západní episkopát a spojil východ v uvalení klatby na Athanáše z Alexandrie (+ 373), ještě stále symbolu nicejské orthodoxie. Biskupové východu před časem napsali Júliovi I. a naléhavě ho žádali, aby znovu prozkoumal Athanášův případ, který sesazený koncilem v Tyre (335) západ tvrdohlavě odmítal přijmout, ale nový papež, byť byl umírněný a neměl sílu charakteru svého předchůdce, odmítal jejich obvinění a poslal posly ke Konstanciovi, v té době sídlícímu v Arles, se žádostí, aby svolal koncil do Akvileje, který by vyřešil sporné otázky mezi východem a západem. Císař, ovlivněný svými teologickými poradci, proariánským biskupem Urzacim a Valensem, však místo toho ihned zvolal synodu v Arles, která nechala bokem teologické otázky a znovu potvrdila odsouzení Athanáše; pod tlakem souhlasili dokonce i papežovi legáti. Libérius, zoufalý nad jejich slabostí, se dožadoval nového všeobecného koncilu, přičemž zdůrazňoval, že jde hlavně o nicejskou víru a nejen o Athanášovo postavení. Když se koncil v říjnu 355 sešel v Miláne, nedošlo k žádnému sporu o nicejské krédo; císař opět použil tyranskou taktiku, aby dosáhl Athanášovo odsouzení od všech delegátů kromě tří přesvědčených zastánců nicejské víry, které okamžitě poslal do vyhnanství. 

   Když Libérius stále vzdoroval a odolával úplatkům a hrozbám, násilím ho přivedli do Milána a potom, když neustoupil, poslali ho do vyhnanství v Beroa, Trákii. Tam, jak plynuli měsíce a místní biskup na něho vyvíjel tlak, mravně upadal a v bolestném kontrastu s jeho předcházejícím rezolutním postojem smířil se s Athanášovou exkomunikací, přijal dvojznačné Prvé krédo ze Sirmie (které obcházelo nicejské "jedné podstaty s Otcem") a zavrhnutíhodně se podřídil císaři. Jeho kapitulace se dojemně odráží v čtyřech listech, které napsal z vyhnanství na jaře 357 ariánským biskupům a které prozrazují, že byl připravený zaplatit takřka jakoukoli cenu, aby se mohl vrátit domů. Nakonec, když ho přivedli v r. 358 do Sirmie (Mitrovica v Jugoslávii), byl ochotný podepsat formulaci, která odmítala nicejské "jedné podstaty s Otcem" a hlásala Syna za podobného Otci. Císař, přesvědčený, že veřejný pořádek v Římě může obnovit jen papežův návrat, dovolil, aby se nyní vrátil. Za jeho nepřítomnosti byl zvolený za biskupa jeho arcijáhen Felix, ale ukázalo se, že je mimořádně neoblíbený. Římská církev věděla, že Libérius sa může vrátit s podmínkou, že bude vládnout s Felixom společně. Obyvatelstvo, které odmítalo návrh společného episkopátu výkřiky "jeden Bůh, jeden Kristus, jeden papež", jej přivítalo s nadšením. Felix se musel stáhnout, ale zdá se, že oba biskupové našli modus vivendi, když se velká většina duchovenstva a laiků připojila k Libériovi. Přes  osobní triumf v Římě byl v Církvi  velice kompromitovaný; po několika rocích vláda nad západem přešla fakticky do jiných rukou. Možná právě proto, ale i proto, že v Říme byli dva biskupové, Libérius nebyl pozván, ani neposlal delegáty na synodu v Rimini (359), na které západní biskupové museli nakonec přijmout ariánské krédo. Po smrti Konstancia (3.listopadu 361) mohl znovu převzít roli bojovníka za nicejskou ortodoxii. Najprve vydal dekret, kterým zrušil ariánské rozhodnutí v Rimini. Potom, v r. 362, se ztotožnil se smířlivými kroky, které se podnikli předtím toho roku na synodě v Alexandrii, nařídil biskupům Itálie, aby navázali styky s těmi, co se kompromitovali v Rimini, za podmínky, že jsou stoupenci nicejské víry. Nakonec v r. 366, když východní biskupi hledali podporu na západe, připustil je do obce věřících pod přísnou podmínkou, že přijmou nicejské krédo. Tak na konci vlády Libérius částečně odčinil svoji dočasnou kapitulaci a přispěl ke spojení východu a západu. Avšak násilné nepokoje, které vypukli v Římě po jeho smrti, naznačují, že byl slabý papež, kterému se nepodařilo udržet soudržnost římské věřící obce. Postavil velkou Liberiánsku baziliku na Eskviline, která se v 5. stol. přeměnila na baziliku Santa Maria Maggiore. Reč o panenství, kterou údajně přednesl při zahalení Marcelíny, sestry sv. Ambrože, je velkým dílem samotného sv.Ambrože. Almanach známý jako Chronograf z r. 354, který obsahuje seznamy císařů, konzulů, papežů mučeníků atd., pochází z období jeho vlády. Podle Martyrologie sv. Jeronýma z 5. stol se slaví 23. září., ale jeho jméno se v pozdějších kalendářích neobjevuje; už nepřátelsky laděná legenda ze 6. stol. jej pokládá za zrádce víry a pronásledovatele věřících. Takový je zkreslený obraz Libéria, jak se jeví v LP.(Liber Pontificalis, Paris 1886-92)."

Papež Pavel IV. v bule „Cum ex apostolatus offici" pamatuje i na stav, kdy by papež nebo jiní vysoce postavení lidé naprosto nerespektovali úřad, který zastávají: 

„§ 6 Preláti a biskupové, kteří před nastoupením svého úřadu zjevně odpadli od katolické víry, ztrácejí eo ipso veškerou autoritu i svůj úřad. Jejich povýšení do úřadu je neplatné a nijak nemůže být zplatněno. Dodáváme k tomu, že, mělo-li by se někdy zjevně stát, že biskup i kdyby zastával úřad arcibiskupa či patriarchy či primasa nebo byl kardinálem výše jmenované svaté církve římské, ba i kdyby byl legátem nebo římským papežem – jak již bylo výše poznamenáno – pokud by se před svým jmenováním do kardinálské hodnosti nebo před svou volbou římským papežem byl odchýlil od katolické víry, upadl do bludu nebo se dostal do rozkolu či takový vyvolal a zapříčinil, že byl jmenován nebo zvolen neplatně a neúčinně, i kdyby byl svorně zvolen jednomyslnou volbou všech kardinálů. Ta nemůže být zplatněna ani přijetím biskupského svěcení nebo následným převzetím vedení a správy, ani samou intronizací římského velekněze nebo složením holdu nebo poslušností prokazovanou mu ode všech, i kdyby trvala jakkoliv dlouho vůbec nijak nemůže dosáhnout platnosti, ani nemůže být pokládána za platnou v jakékoliv části. Musíme mít za to, že všem, kdo byli takovým způsobem povýšeni do úřadu biskupů, arcibiskupů, patriarchů nebo primasů, byla udělena nebo je udělena v duchovních i časných věcech neplatná oprávněnost jejich správy. Všechno vcelku i jednotlivě, co skrze ně bylo kdykoli vyřčeno, učiněno vykonáno nebo rozhodnuto a všechno, co z toho vyplývá, postrádá platnost a vůbec nikomu nemůže poskytnout nějakou jistotu nebo dát nějaké právo. Tak ztrácejí tito takovým způsobem do úřadu jmenovaní nebo zvoleni eo ipso a bez jakéhokoliv prohlášení každou důstojnost, postavení, čest, každý titul, každou autoritu, každý úřad a každou pravomoc, i kdyby tito takovým způsobem byli do úřadu jmenováni nebo zvoleni, všichni vcelku a každý jednotlivě, se předtím neodchýlili od katolické víry a nestali se bludaři a nedostali se do rozkolu či takový nevyvolali a k takovému nedali podnět, ale stalo se tak až potom. 

§ 7 Podřízeným osobám, a to jak světským a řeholním klerikům, tak i laikům, a také kardinálům, i těm, kteří se zúčastnili volby papeže jenž předtím odpadl od víry nebo byl bludařem či rozkolníkem, nebo nějak jinak mu dávali za pravdu a slíbili mu poslušnost a složili mu hold, což platí i pro kastelány, prefekty, kapitány a úředníky Našeho vznešeného města (Říma) a celého církevního státu, kteří jsou těmto takovým způsobem do úřadu jmenováni nebo zvoleným zavázanými a povinnými poslušností složením holdu nebo přísahy či dluhopisem; je dovoleno, beztrestně se kdykoliv zříci povinné poslušnosti a oddanosti vůči těmto, takovým způsobem do úřadu jmenovaným nebo zvoleným a těchto se stranit jako kouzelníků, pohanů, nevěstek a arcibludařů. Nicméně tyto podřízené osoby zůstávají nadále zavázáni věrností a poslušností vůči budoucím biskupům, patriarchům, primasům a vůči budoucímu římskému papeži, jenž bude následovat podle kanonického práva. K většímu zahanbení těchto takovým způsobem jmenovaných a zvolených, chtějí-li tito nadále pokračovat ve vedení a správě, je dovoleno, povolat proti nim pomoc světského ramene. Proto nesmějí ti, kteří se zřekli věrnosti a poslušnosti vůči těmto takovým způsobem jmenovaným a zvoleným podle výše uvedeného pravidla, být považováni za ty, kdo trhají nesešívané roucho Páně, ani podléhat cenzurám nebo mstícímu potrestání. 

§10 Není tedy nikomu dovoleno, tento spis Našeho schválení, obnovení, sankce, ustanovení, zrušení, deklarace a dekretu komolit nebo opovážlivě proti němu vystupovat. Kdyby se o to někdo pokusil nechť ví, že na sebe přivolá hněv všemohoucího Boha a svatých apoštolů Petra a Pavla.“