Existence pekla

      To, co je třeba říci o pekle má odpovídat tomu, co je v bibli, posvátné tradici a  nauce Církve (papežů), kde je mnoho míst o existenci pekla. Všichni čtyři evangelisté o něm často píší. Z našeho světa vzaté příklady k přiblížení jeho skutečnosti mluví o zavržení v ohni, pláči, skřípání zubů a temnotě. 

     Pokud má jasné svědectví o pekle malou odezvu v lidských srdcích je rozumné to napravit. Sv. Ignác z L. při duchovním cvičení nás vede takto: „Průprava první je úprava (dějiště), a je to zde zrakem obrazivosti vidět délku, šířku a hlubokost pekla. Druhá, žádat o to, co chci: bude to zde prosit o pronikavý pocit trýzně kterou trpí zatracenci, aby mi, jestliže kdy vlivem svých chyb zapomenu na lásku k Pánu věčnému, aspoň bázeň před trestem pomohla, abych nepřišel do hříchu…viděti zrakem obrazivosti ty velké plameny a ty duše jako v tělech z ohně…slyšet ušima pláč, nářek, křik, rouhání proti Kristu Pánu našemu a proti všem svatým…čichem čichat…okoušet chutí…dotknout se hmatem, totiž jak se plameny dotýkají duší a žhnou. Konaje rozmluvu s Kristem, Pánem naším, uvést si na paměť duše, které jsou v pekle: jedny poněvadž neuvěřily v jeho příchod, druhé ač uvěřily nejednaly podle jeho přikázání...vzdát mu díky, že neučinil konec mému životu(po smrtelném hříchu)…zakončit Otče nášem.“ Sv. Ignác žádá, abychom neuznávali peklo jen pro druhé lidi, ale uvažovali nad sebou: „Kdy a jak mohu já skončit v pekle?“ 

       Sv. Jan Vianney často připomínal peklo v kázání a poučoval kvůli čemu se lidé v pekle ocitnou: 

Peklo má pramen v Boží dobrotě. 

Jestliže se nebudeme modlit, přijdeme do pekla. 

Když je člověk zavržen, tak si za to může sám, protože nechtěl spolupracovat s Boží milostí a zneužil svobodnou vůli. 

Není třeba dokazovat skutečnost pekla. Sám náš Pán o něm mluví, když vypravuje příběh o ubohém boháči, který křičel: „Lazare, Lazare“.

Opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství se pro mnohé stalo důvodem zatracení. 

Tak dlouho nebudou lidé věřit v peklo, až do něj padnou. 

Jako jsou v nebi různé stupně slávy pro vyvolené – v závislosti na zásluhách každého – tak jsou v pekle různé stupně muk, protože zde trpí každý úměrně počtu a závažnosti svých hříchů A tak rozum osvícený vírou musí uznat, že zavržení a trápení křesťana bude mnohem větší a těžší než trápení nevěřícího a modloslužebníka. Tak učí církevní Otcové. 

Mnozí ztratili víru a vidí peklo teprve až do něho vcházejí. 

Což nás nevyděsí myšlenka, že špatní křesťané budou vyhozeni ven do temnot, čili do pekla, kde budou plakat a skřípat zuby? 

Sv. Jan Vianney vysvětloval, jak skrze běžné skutky se do pekla směřuje: „Jednoho dne jsem stál před velkým ohněm. Vzal jsem plnou hrst slámy a hodil jsem ji do ohně s příkazem, aby nehořela. Lidé, kteří stáli kolem se mi smáli a špičkovali: „To si můžete pěkně říkat, ale nikdo nezabrání tomu, že sláma přece jen neshoří.“ A co jsem měl těm lidem odpovědět? A vy dobré matky, co si o tom myslíte? Poznáváte se v té věci, nebo ne? Ještě se vám nestalo, že jste řekli dceři: „Pro mě za mě, jdi si tancovat, ale dej na sebe pozor.“ A pak začal jeho hlas znít neúprosně ostře: „Ďábel objímá taneční lokály jako zeď zahradu. Tanec je provaz, kterým satan stáhne nejvíc duší do pekla. Kdo jde tančit, nechává svého anděla strážného za dveřmi, a uvnitř je za chvíli tolik ďáblů jako tanečníků a tanečnic.“ 

Kdybychom se zeptali těch, kdo v neděli pracují, copak udělali, mohli by velmi často odpovědět: „Zaprodal jsem svou duši ďáblovi, ukřižoval našeho Pána a zapřel svůj křest.“ Takový ubožák jde tedy určen peklu.“    

       Víno, ženy a zpěv neboli sex, rock a alkohol(drogy), znesvěcování neděle a jiné porušování Božího řádu jsou běžná pokušení skrze něž se směřuje do pekla. 

       Kontrast mezi bílou a černou barvou, mezi nebem a peklem ukazuje Panna Maria při svém zjevení ve Fatimě v roce 1917 malým dětem. Do modlitby růžence byla zařazena prosba zvaná „fatimská vložka“ : „Pane Ježíši, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“ 

       Za papeže Evžen IV. na Florentském koncilu 4. února 1442 bylo schváleno: „Nejsvětější římská Církev pevně věří, vyznává a káže, že nikdo mimo katolickou Církev, nejen pohané, ale také Židé, heretici a schizmatici nemohou být nikdy podílníky na věčném životě, ale že přijdou do věčného ohně ´připraveného ďáblu a jeho andělům,´(Mt. 25:41) pokud se s Ní před smrtí nespojí, a že jednota těla Církve je natolik důležitá, že pouze ti, kteří v této jednotě zůstávají, mohou obdržet věčnou náhradu za své posty, milodary a další úkony křesťanské zbožnosti a za povinnosti křesťanského vojáka. Nikdo, ať jsou jeho milodary jakkoli veliké, nikdo, i kdyby prolil svou krev pro jméno Kristovo, nemůže být spasen, pokud nesetrvá v náruči a jednotě katolické Církve.“ 

    Katechismus kardinála Tomáška nám dává tyto otázky: „Vzpomínej, kterých prostředků budeš zvláště používat, abys nepřišel do pekla? A koho zvláště z těch, kteří jsou tobě blízcí musíš před peklem zachránit?“ Tridentský koncil v kánonu 8 o ospravedlnění učí: "Kdyby někdo řekl, že strach před peklem, pro který se v bolesti nad hříchy utíkáme k Božímu milosrdenství nebo pro který se hřešení zdržujeme, je hříchem nebo že dělá hříšníky ještě horšími, anathema sit."

Učitelé (nejen) postu a pokání

       Písmo sv. v I Kor 15,33-34 upozorňuje, co je nám na škodu: „Nedávejte se svádět k mylným názorům: „Špatné rozhovory kazí dobré mravy.“ Vystřízlivějte, jak se sluší a nehřešte! Někteří z vás nevědí nic o Bohu. Styďte se, že k vám musím takto mluvit!“ Mylné(bludné) učení šíří špatní učitelé a apoštol Pavel varuje v I Tim 4,3: „Přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím.“ Dobrý žák hledá dobré učitele. To platí i v křesťanské víře. Kdo jiný než osoby s titulem „Učitel Církve“ jsou pro nás dobří? Z učení učitelů Církve můžeme zhodnotit, zda někdo dobře nebo špatně učí. Vyzkoušet to můžeme na otázce postu. 

Sv. Ambrož, učitel Církve, Eliáš a půst, 3 kapitola: „Půst je občerstvení duše, pokrm mysli, život andělů, smrt viny, záhuba našich provinění, lék spasení, kořen milosti a základ čistoty. Postem rychleji k Bohu přicházíme.“ 

Sv. Atanáš, učitel Církve, v knize o panenství II: „ Pohleď co působí půst: léčí neduhy, odhání ďábly a zlé myšlenky, působí skvělou mysl, očištěné srdce a tělo zdravější a pozvedá člověka k trůnu Božímu. Síla veliká je půst, a veliké činy se z ní rodí. Jakpak lidé získávají takové síly a vydávají znamení, že skrze ně Bůh uděluje zdraví nemocným, ne-li veskrze askezí, pokorou a spořádaným způsobem života? Neboť půst je životem andělů a kdo jím žije, mezi anděly je počítán. A nedomnívej se, milý, že jen toto je půst. Neboť nejen žije správně, kdo se pokrmu zdržuje, nýbrž kdo se zdržuje všeho zlého skutku, tomu bude přičten půst. Neboť jestliže se postíš a neostříháš svých úst, aby nemluvila zlá slova, a nevyhýbáš-li se hněvu, lži a křivé přísaze, pomluvě bližního svého, jestliže takovéto věci vyjdou z úst postícího se, nic nezíská, nýbrž celá jeho námaha je marná. Milujme hodně půst. Neboť velikou oporou je půst, modlitba a almužna. Zachraňují totiž člověka před smrtí. Neboť jako pro pokrm a neposlušnost byl Adam vyhnán z ráje, tak zase postem a poslušností, kdo bude chtít, do ráje vejde. Touto ctností ozdob své tělo, panno, a budeš se líbit nebeskému snoubenci. Neboť ty, které se světa přidržují a okrašlují svá těla mastmi, různými voňavkami, přepychovým oděvem a zlatem, aby se líbily lidem, Bohu se nemohou líbit. Kristus nic z toho na tobě nežádá, jen srdce čisté, tělo neposkvrněné a postem ukázněné.“ 

      Sv. Augustin, učitel Církve, O modlitbě a postu: „Půst čistí duši, povznáší mysl, vlastní tělo podrobuje duchu, srdce činí zkroušeným a pokorným, mraky dychtivosti rozptyluje, žár prostopášnosti hasí, rozžíhá pravé světlo čistoty. Půst nemiluje mnohomluvnost, bohatství považuje za zbytečnost, pohrdá pýchou, doporučuje pokoru, dává člověku poznat v sobě, co je slabé a křehké.“ 

      Sv. Basil V., učitel Církve, homilie 1 o postu: „Půst plodí proroky, sílí statečné, zákonodárcům dává moudrost, je dobrou stráží duše, bezpečná ochrana těla, zbroj válčícím stranám, cvičení pro hrdiny. Půst zahání pokušení, uschopňuje k nábožnosti, vede ke střízlivosti a působí čistotu. Půst si vede statečně v boji pokušení, v pokoji učí míru, Bohu zasvěcené posvěcuje a kněze zdokonaluje .“ 

     Sv. Augustin, v dopise 119 odpovídá na postní dotaz, zda je nutné vegetariánství: „ To, co jsi napsal, že někteří bratři tak se mírní v požívání masa, že za nečisté pokládají ty, kdo je jí, je patrně proti víře a zdravému učení.“ 

       Půst je projev duchovního boje. Sv. Bernard, učitel Církve o duchovním boji píše: „ Znám kohosi, jenž po dlouhá léta s tebou důvěrně žil, za stolem s tebou sedával, pokrm z rukou tvých brával, v klíně tvém dřímal a s tebou hovoříval. Dědičným právem je služebníkem tvým, ale tys ho od mládí hýčkal, metly šetřil, a proto se stal vzpurným, patu svou proti tobě pozvedl, tebe v otroctví uvedl a tobě teď vládne, poklady tvé rozhazuje, potupu ti plodí a Boží hněv na tvou hlavu svolává. Rozhořčen zvoláš: „Syn smrti je ten člověk.“ (II Král 12) Tys onen muž! Starý člověk tvůj, tělesný a hříšný, vzepře se proti duši tvé, za nic nepokládá zemi zaslíbenou, nebeský ráj, a jen co světského je, tomu hoví a holduje. Nenávidí kázeň, jen léčky ti strojí a shromažďuje kletbu ke dnu hněvu a pomsty, a ty takové bezpráví trpíš, zrádného nepotrestáš, ale si s ním pohráváš, a nevíš že Ismael (Gn 21) s tebou hraje a tebe o nebe obehraje, jámu ti chystá, aby tě do ní uvrhl. Co se ti zdá? Jestliže rozumně smýšlíš, odpovíš se mnou: „Hoden je smrti, ukřižován buď.“ Nuže neváhej, nešetři, neodkládej, nýbrž rychle, srdnatě, rozhodně ukřižuj starého člověka svého, nepřítele tvého, světa milovníka, ďábla služebníka. Ukřižuj, ukřižuj ho, ale na kříži Kristově, v němž je spása, život a vzkříšení. Ke Kristu volej, a uslyší tě Ukřižovaný tvůj a řekne tobě: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Ukřižuj starého člověka (Řím 6), abys potom zvolal: „Jaká proměna pravice Nejvyššího! Včera jsem byl v temnotách, dnes v záři světla. Včera ve spárech lva, dnes na Srdci Spasitelově.  Včera v branách pekelných, dnes v rajských rozkoších.“ 

           V misálku k tradiční liturgii(Schallerově) čteme: „V době předpostní nám Církev svatá ukázala naši duchovní bídu a hříšnost a přesvědčila nás o naší nemohoucnosti povstati vlastními silami k novému a bohulibému životu. V době postní zesiluje ještě předchozí myšlenky a burcuje nás ze spánku hříchu poukazem na věčné tresty. Předvádí nám život plný námahy a utrpení Spasitele, jenž z lásky k nám byl hotov za nás trpět. Dává nám však také návod, jak bychom se mohli zprostit pout hříchů a jak nabýti sil k novému životu. Vede nás hlavně k postu, od něhož má celá doba své jméno. Naše všechna bída povstala tím, že tělo nabylo převahy nad duší, že žádosti těla umlčují touhu duše po Bohu. Musíme se tedy naučit přemáhat tělo tím, že mu odpíráme podat, po čem tak nezřízeně touží. A není to jen jídlo, jímž získává nadbytek potřebných sil, je to také jeho touha po pohodlí a žádostivost všech pěti smyslů. Postem se stáváme mistry v ovládání svých žádostí a toto mistrovské dílo je základem pro naše věčné blaho. Církev sv. však chce postem získat pro nás ještě něco – odpuštění hříchů. Svými hříchy nahromadili jsme si mnoho trestů a nikdy jim neunikneme“                                                                                                                        
   Tridentský koncil učí o pokání a zavazuje k jeho svátostnému přijetí alespoň jednou za rok a zmiňuje tento příkaz IV.Lateránského koncilu. Toto je i dnes jedno z církevních přikázání.

Výklad bible

        I když je bible určena jako kniha zjevení pro všechny,  a tak i pro prosté lidi, neplyne z toho, že je všem tak přístupná, že nepotřebuje zvláštních pravidel pro výklad. 

      Sv. Jeroným, + 420, přeložil bibli do latiny a tento překlad zvaný Vulgata byl na tridentském koncilu vybrán jako nejlepší a spolehlivý pro užívání v Církvi. Izidor Vondruška v Životopisech svatých uvádí, jak se učený sv. Jeroným vyjadřoval velmi pokorně vzhledem k bibli: „Co se mne týče, nemohu se sám chlubit a ujišťovat, že bych Písmu sv. veskrze rozuměl.“ Jiný jeho výrok je: „Čím je kdo sběhlejší ve vykládání Písma svatého, s tím většími potížemi se setkává.“ K žalmu 147 je od sv. Jeronýma tento komentář: „Když přistupujeme k přijetí Kristova Těla – kdo je věřící, ten to chápe - , vystavujeme se nebezpečí, že částečka spadne na zem.“ Takto vybízel k mariánské úctě: „Nejmilejší, ctěte Marii, kterou milujete, protože ji opravdu milujete, když se snažíte ji následovat, jestliže ji chválíte.“ Sv. Jeroným napsal papeži tento dopis, který ukazuje, jak řešil obtíže svého bádání: „Rozhodl jsem se poradit s katedrou Petra, kde se nachází ona víra, kterou vydechla apoštolova ústa; přicházím tedy žádat o potravu pro svou duši tam, kde jsem před časem oblékl Kristův šat. Nesleduji žádný jiný primát než ten Kristův; pro něho se dávám do spojení s tvou blažeností, tj. s katedrou Petra. Vím, že na této skále je vybudována Církev.“ Sv. Jeroným vycházel z víry předků: „Čtu staré, všechno jednotlivé zkoumám, podržím to, co je dobré, a od víry katolické se nechci odklonit.“

      Záludný výklad bible k vlastním záměrům je v pokušení Ježíše Krista na poušti ďáblem(Lk začátek 4.kapitoly). K citaci z Písma svatého je dodán ďáblem komentář s nestoudnými požadavky, které Pán Ježíš, na rozdíl od mnoha málo opatrných osob, prohlédne a zavrhne. 

      Na nevěrohodné vykladatele bible si ztěžuje apoštol Pavel takto (II Kor 1,17): „My jistě nepatříme k těm lidem – a je jich mnoho – co s Božím slovem kupčí.“ 

       Poněvadž bible je dílo Boží, jehož jsou lidé jen nástroji, je třeba přistupovat při jejím výkladu k pravidlům, které toto respektují. Ačkoli základní pravidla jako nalezení správného textu, souvislosti, znalost okolností, osoby pisatele, pravidla pro výklad různých literárních žánrů se předpokládají, přesto nestačí na knihu jejímž autorem je Bůh. Má-li se bible autenticky vykládat je třeba vnitřních dispozic víry a modlitby, jimiž se stáváme podobnými lidem, kteří bibli psali. Při potížích a rozporech je třeba hledat příčinu nikoli v bibli, ale v nesprávném chápání a výkladu. Kdo chce správně vykládat bibli musí mít na zřeteli tradiční výklad Otců jako byl sv. Jeroným, kteří pro svoji blízkost s apoštoly byli nositeli původního křesťanského ducha. Tím získáme pevnou půdou pod nohama pro řešení sporů o papežství, mariánskou úctu, Eucharistii, pojetí Církve, úctu k posvátné tradici a jiným sporným otázkám.Výnosy Církve pověřené úředním výkladem s charismatem neomylnosti jsou živým pravidlem víry. 

     Společné naslouchání čtení z bible při bohoslužbě je spojeno s promluvou, učeněji homilií, lidově kázáním. Toto koná v katolické Církvi pouze ten, kdo má svěcení. Tímto požadavkem se snižuje možnost nesprávného výkladu. Je vážnou povinností i laika upozornit kněze nebo i biskupa na omyl, který je při kázání možný. Správný výklad bible nemá být popírán špatným životem. 

     Ukázkou výkladu je někdy již překlad. Úryvek z Matoušova evangelium 16,18-19 při odmítání papeže se projeví oddělením Petra od dalšího textu středníkem: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou.“ Bohužel i český ekumenický překlad uvádí tento text. U textu Nového zákona z roku 1989, který je užíván při liturgii v katolickém kostele je tento text Mt 16,18: "A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále...". Oddělit Petra středníkem od Církve anebo jej spojit jako Petra-Skálu se skálou, na níž je Církev zbudována má závažné důsledky. Tyto důsledky jsou  dostatečnou poznámkou, jak je předepsáno v katolické Církvi uvedeny k Mt 16,19 u  vydání z r.1989: „ „Klíče“, symbol moci: Petr je ustanoven správcem domu (Církve), jehož původce a majitel je Kristus. „Svazovat“ znamenalo v rabínské mluvě: „prohlásit něco za nedovolené“, kdežto „rozvazovat“ mělo význam: „zprostit nějakého závazku“, „prohlásit za dovolené“. Ježíš tedy svými slovy chce na Petra přenést moc nad Božím královstvím, která náleží „Svatému a Věrnému…když on otevře, nikdo nemůže zavřít, když on zavře, nikdo nemůže otevřít“ (Zj 3,7). Tato vrchní moc nad Církví přešla z Petra na jeho nástupce na římském biskupském stolci. Připomeňme zde jasné vyjádření sněmu florentského (r. 1439), kde za předsednictví papeže Evžena IV. byli shromážděni zástupcové církve západní i východní: „Definujeme, že svatý apoštolský Stolec a římský papež má prvenství nad veškerým světem a že římský papež je nástupce svatého Petra, knížete apoštolů, a pravý náměstek Kristův a že je hlava celé Církve a otec i učitel všech křesťanů a že jemu byla ve svatému Petru od našeho Pána Ježíše Krista dána plná moc pást, řídit a spravovat obecnou Církev.“ 

     Ekumenický překlad uvádí Skt 5,29: "Petr a apoštolové odpověděli: "Boha je třeba poslouchat, ne lidi."  V katolickém kostele se slyší ve verši 5,29 podle vydání z r. 1989 o jedno slovo více a sice: "Více je třeba poslouchat Boha než lidi." U ekumenického textu chybí ke Skt 5,29 poznámka, která je u vydání z r.1989: Čili: odmítáme poslechnout lidi, členy velerady, když se stavějí proti Božímu nařízení, že máme učit o Ježíši Kristu; jejich zákaz nás proto vůbec nezavazuje."  Toto vynechání slova "více"  je voda na mlýn těm, kdo říkají, že poslouchají Boží slovo a přitom nechtějí poslechnout lidi, kterým je dána Bohem autorita: to je především papeže. Po vzoru sv. Jeronýma se především zajímejme, jak se k bibli  vyjádřila katedra Petra.

Trojice: Písmo, Tradice, papež

       Svatopluk na příkladu tří prutů, které při propletení nelze zlomit a ukázkou, jak každý osamocený prut se zlomí nabádal ke svornosti svých synů. 

     II. Vatikánský koncil v konstituci Dei verbum (Boží slovo, DV) připomíná trojici, která má držet pohromadě v závěru článku DV 10 takto: „…úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu Církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista. Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha Svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha. Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad Církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší.“    

       Protestantské pojetí „sola scriptura“ – „pouze Písmo“ drží z nutných tří věcí podle Dei verbum 10 jen jednu. Již téměř 500 let je protestantismus deformací nikoli reformací křesťanského života. Pán Ježíš přece v Písmu řekl, že založí svou(nikoli Petrovu) jednu Církev a tento záměr spojuje s Petrem a jeho učením, Mt 16,18-19: „A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou Církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ Posvátnou tradice žádá bible II.Sol 2,15: „Nuže, bratři, stůjte pevně a držte se těch zásad, v kterých jsme vás vyučili ať už slovem nebo listem.“. Ovoce podle něhož poznáváme (Mt 7,16) protestování protestantů přineslo stovky lidských spolků v heretickém chápání jedné bible. Tertulián, + 220, v Preskripci vůči heretikům zavrhuje princip sola scriptura takto: „Je-li tomu tak, že pravda je na naší straně, a my se řídíme tím, co Církev dostala od apoštolů, apoštolové od Krista a Kristus od Boha, vyvozujeme z toho, že nelze připustit, aby se heretici odvolávali na Písma. Jim i bez Písma dokážeme, že nejednají podle Písma. Jsou-li totiž heretiky, nemohou být křesťany, poněvadž – jak již jejich jméno naznačuje – nemají od Krista, co si podle své libosti(hereze) vybrali.“ 

      Sv. Basil Veliký, + 379 v knize O Duchu Svatém 27 rovněž odmítá princip sola skriptura a píše o posvátné tradici svátostí a bohoslužby: „Nauku a příkazy uchovávané v Církvi jednak známe ze sepsané nauky, jednak z apoštolské tradice, kterou jsme poznali až při slavení eucharistického tajemství. Obojí má stejný význam pro zbožnost. Kdo alespoň trochu poznal církevní předpisy, ten nebude proti tomu nic namítat. Kdybychom odmítali nepsané tradice jako málo věrohodné, zapomněli bychom, že tím škodíme i evangeliu. Ano, samo Boží slovo bychom změnili v pouhá slova. Kdo ze svatých nám zanechal písemně slova proseb nad eucharistickým chlebem a nad kalichem? Nespokojujeme se totiž pouze tím, co připomenul apoštol nebo evangelium, ale přidáváme a dodáváme při tajemstvích další stejně důležitá slova a ta bereme z nepsané nauky. Žehnáme křestní vodu, olej a ještě samotného křtěnce. Kde je to napsáno? Což to není z tradice, o které se veřejně nemluví a která je tajně předávána? A které napsané slovo předepsalo mazání olejem či trojí ponoření člověka? Z kterého Písma je odříkání satana a jeho andělů? Cožpak to nemáme z neuveřejněné a v tajnosti uchovávané nauky,  kterou naši otcové střežili v naprosté tichosti dobře poučeni, že to, co je z tajemství vznešené, nutno uchovávat v tichosti? Tímto způsobem apoštolé a Otcové, kteří na začátku předepsali obřady Církve, chránili v tajnosti a tichosti posvátná tajemství. Konečně tajemství je to, co se jen tak zbůhdarma nevynáší na veřejnost.“ 

       Existuje spor o pojetí bible i spor o pojetí tradice. Pavel K. Mráček v „Příručce církevních dějin“ uvádí: „Starokatolíci původně zavrhovali pouze papežskou nemylnost. Časem změnili v některých částech církevní ústavu a provedli také změny v liturgii.“ Kněžství žen u starokatolíků není ani starobylé(tradiční) ani katolické, je protestanské a přitom nebiblické. Tradici kněžství pouze mužů (v souladu s biblí) jako katolická Církev ctí pravoslaví. Ve jménu své nesprávné tradice ovšem odmítá úřad papeže, a proto papeže v současnosti nezmiňuje v bohoslužbě. Tradice, jak Východ jmenoval papeže při mši svaté až do Fotiova schisma v 9 století, svědčí, že vynechání jména papeže ve mši sv. je porušením apoštolské tradice. Prohlášení o papežské neomylnosti z roku 1871 velmi omezuje a vymezuje absolutní závaznost papežských prohlášení. To, co je v Písmu svatém (Mt 16,18-19) a posvátné tradici je vyjádřeno slovy: „Roma locuta, causa finita - Řím promluvil, spor je ukončen“. Sv. Augustin, jeden z nejuznávanějších biskupů toho hodně napsal. V díle O pravém náboženství máme: „Co uznáš za správné, toho se drž a zásluhy připiš katolické Církvi. Co není správné, to zavrhni a mně odpusť, vždyť jsem také jen člověk.“ Jinde žádá: „Moji čtenáři mne nemají milovat více než katolickou pravdu.“ Sv. Augustin žádá, aby byla důležitější katolická pravda než její hlasatel. Jeho slova o sobě mají tuto obměnu v obecném smyslu: „Žádného biskupa ani papeže nemilujme více než katolickou pravdu. Dobré hlásání připišme katolické Církvi a při ochotě uznat špatné odpouštějme.“ Učitelský úřad papeže začal, ale neskončil apoštolem Petrem. Nemá-li nastat zmatek, je nutný soulad výpovědí v oblasti víry a mravů  mezi papežem přítomnosti a  předchozími papeži.
      Takto učí Tridentský koncil v úvodu k pojednání o dědičném hříchu: "Posvátný ekumenický a všeobecný Tridentský koncil, právoplatně shromážděný v Duchu Svatém za předsednictví tří legátů Apoštolského stolce, který chce znovu povolat bloudící a posilnit kolísající, v následování svědectví svatých Písem, svatých Otců a nejvýznamnějších koncilů, rovněž mínění i shodného úsudku samotné Církve, aby naše katolická víra, „bez níž se není možné zalíbit Bohu“ (Žid 11, 6), byla očištěna od omylů a zůstávala ve své ryzosti celistvá a neporušená a aby křesťanský lid nebyl zmítán „každým větrem kdejaké nauky“ (Ef 4, 14)..."

         Kdyby např. některý papež v budoucnu hlásal, že není třeba světit neděli, tak je to třeba odmítnout ve jménu jasného učení předchozích papežů o svěcení neděle. 

        Výraz „starší bratři ve víře“ a modlení v mešitě vyžaduje chápání slučitelné s výpovědí Písma a prvního papeže, žida Petra k vrcholným představitelům židovského náboženství, Skt 4,10-12: „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý. On je ten ´kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní´. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není dáno lidem žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.“ Stejně se v Písmu svatém vyjadřuje apoštol Pavel: „Vážně jsem kladl na srdce židům i pohanům, aby se obrátili k Bohu s vírou v našeho Pána Ježíše.“ 

     Sv. Ignác z Antiochie, + 107,v listu Magnesijským učí takto: „Křesťanství neuvěřilo v židovství, ale židovství v křesťanství, v němž se shromažďují všichni, kdo věří v Boha." Náboženská setkání papeže Jana Pavla II. a Benedikta XVI. v Assisi nemají oporu v konání předchozích papežů. Je pravdou, že tam konání předchozích papežů nebylo výslovně zpochybněno, ale je také pravdou, že po nich nastala řada dvojznačných vyjádření vedoucích k znejistění o absolutní hodnotě víry katolické Církve. Je rozdíl jsou-li tři věci: Posvátná tradice, Písmo svaté a závazné učení papežů a s ním sjednocených biskupů (magisterium, učitelský úřad Církve), propleteny jako Svatoplukovy pruty anebo jsou-li popleteny. Je-li některý prvek odmítnut nebo znetvořen a v jeho jménu(např. Písma) se bojuje proti  dalším dvěma(Tradici a učení Církve dané papežem) nebo jednomu z nich(proti papežství ve jménu Písma a tradice) anebo je některý špatně(úřad papeže) pojat nebo špatně propojen k ostatním, dopadá to špatně. O Panně Marii platí, že autoritu Písma sv., posvátné tradice a učitelského úřadu poslušně a pokorně žila a zcela odolala všem bludům vedoucím na scestí. To ať je i přání každého věřícího a zbožného křesťana.

Čtení bible

      To, že nestačí pouhé čtení bible a odvolávání se na bibli hlásal Ježíš Kristus. Apoštol Jan to uvádí v evangeliu 5,39-41: „Zkoumáte Písma, protože myslíte, že v nich máte věčný život – a právě Písma svědčí o mně, ale nechcete přijít ke mně, abyste měli život. Slávu od lidí nepřijímám. Ale vás znám: nemáte v sobě Boží lásku.“ Písmo sv. obsahuje možnost užívat Písma sv. nikoli ke spáse, ale ke zkáze. O tom píše II. list apoštola Petra 3,15-16: „Shovívavost našeho Pána považujte za svou spásu! Tak vám to psal i náš milovaný bratr Pavel podle moudrosti, která mu byly dána, a mluví o tom ve všech svých listech. Jsou v nich ovšem místa, kterým není snadno porozumět, a lidé nevědomí a neutvrzení ve víře to překrucují – dělají to tak s Písmem vůbec – ke své vlastní zkáze.“

       K dílu Příruční slovník biblický, schválenému v roce 1939, napsal arcibiskup Prečan: „Radostně žehnám na cestu k duším prvnímu vědeckému slovníku biblickému v českém jazyce. Dej Boží Moudrost, aby živé zdroje svatého Písma se otevřely skrze toto dílo a činily duše žíznivými a žíznícími, aby se dostalo napojení vodami života.“ Heslo „bible“ má zmíněný Příruční biblický slovník s 11 tématy. 

     Téma 11 je „Čtení bible“ od ThDr. Prokopa Švacha: „Čtení bible, i když je nanejvýše užitečné, není nutné ke spáse, protože její obsah se podává živým učitelským úřadem Církve, jíž bylo svěřeno Písmo k opatrování i vykládání zároveň s potřebnými dary. Poněvadž však Písmo bylo předáno jako list Boží lidem, je nasnadě, že jeho poznání je v určitém smyslu pro každého nutností, alespoň pro uvědomělého vyznavače evangelia. Neboť knihy Boží nám byly dány jako útěcha (1 Mk 12,9), jako posila naší víry, neboť mnohé věci byly napsány, abychom uvěřili v božské poslání Kristovo (Jan 20,31). Byly dány jako dobrý prostředek k šíření pravé víry, protože „veškero Písmo je užitečné k poučování, usvědčování, k polepšování a výchově ve spravedlnosti“ (2 Tim 3,16). Poněvadž však v Písmě jsou mnohá místa těžká jak po stránce literární, tak pro přesažnost mnohých pravd rázu nadpřirozeného, proto Církev jako strážkyně bdí nad pokladem bible, aby nebyl znevážen nesprávnými výklady. Podle nauky katolické Církve nemá být dána bible libovolně do rukou všem, aby nebyl porušen její autentický smysl. 

     Když položili protestanté jako zásadu, že každý je při čtení osvěcován Duchem Svatým, vedlo to k biblickému subjektivismu a nakonec k racionalismu. Řádným úřadem k výkladu bible, který zavazuje je Církev Kristova. Proto Církev dbá, aby bible, určené ke čtení věřícím, byly opatřeny poznámkami, jež mají vyložiti místa těžká, nejasná nebo pochybná. Byly-li vydány někdy výnosy, zakazující čtení Písma, stalo se tak až v pozdějším středověku, a to jen částečnými zákazy ne pro bibli samu, nýbrž pro její zneužívání různými sektami. Od sněmu tridentského je vydávání bible svěřeno církevním autoritám a je dovoleno užívat jen církevně schválených biblí, přeložených s církevním dovolením a opatřených příslušnými poznámkami. Zkušenost století sama ukázala, že Církev katolická tak uchránila víru v božský ráz Písma neporušenou. Proto není dovoleno užívat nekatolických vydání leč jen ke studujícím různých kategorií.“ 

       Česká biblická společnost nerespektuje tyto požadavky katolické Církve na Písmo svaté a je to jasné z jejích stanov: Článek 2 – Úkol a cíl: „Předmětem činnosti Společnosti je šíření a efektivní distribuce Písma svatého, bez konfesijního zaměření a za dostupné ceny. Proto Společnost vydává, dováží a rozšiřuje Bibli a její části v češtině i v jiných jazycích. Biblí se rozumí Starý a Nový zákon s deuterokanonickými knihami nebo bez nich.“ Článek 3 – Členství: „ Každá křesťanská církev se může stát kolektivním členem Společnosti a podílet se na její činnosti.“

      V praxi to znamená, že se katolíci podílí na tisku biblí v rozporu s předpisy Církve. Není divu, že při podpoře takových projektů se katolická víra místo šíření rozleptává a roste počet „bezkonfesijních“, pro něž  víra není životním programem jako u Panny Marie a svatých.

      Sv. Cyril Jeruzalémský v katechezi katechumenům vysvětluje podstatu toho, co má člověk vyčíst z Písma sv. na vyznání „Věřím v Boha“ takto: „Tento souhrn víry nebyl sepsán podle lidských názorů, nýbrž bylo z celého Písma vybráno to, co je v něm nejdůležitější, a tak bylo podáno v úplnosti jediné učení víry. A jako sémě hořčice obsahuje v malém zrnku mnoho větví, tak tento souhrn víry zahrnuje do několika slov celé poznání pravé zbožnosti obsažené ve Starém i Novém zákoně.“

Démonologie

   Již děti na otázku čeho je víc: dobra nebo zla, začnou odpovídat rozdílně. Vědomí zla je společné všem lidem, a tak se rodí otázka, odkud se bere a jak se odstraňuje.Druhy zla jsou různé. Je zlo z rozhodnutí lidí, zlo špatného chování neboli mravů a je různě silné. Pro člověka znalého křesťanství se zlo působené člověkem propojuje ještědo jiné dimenze. Jde o existenci Zlého, satana, ďábla. Autor slov „Bůh je láska“ (I Jan 4,16) apoštol Jan ve stejném listu (I Jan 3,8) píše o opaku lásky: „Kdo se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel hřeší odpočátku. Boží Syn přišel, aby ďáblově činnosti udělal konec.“ Čím více lidé odmítají Boha a čím více žijí ve hříchu, tím více jsou pod vlivem ďábla a tímvíce mají v sobě, kolem sebe a ve světě zlo.

   K nápravě zla vybízí první papež Petr v závěru svého prvního listu (I Pt 5,8) takto: „Buďte střízliví a bděte, protože vášprotivník ďábel jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by pohltil. Postavte se proti němu, silní vírou. Víte přece, že vaši bratři po celém světě musejí také tak trpět.“ O působení ďábla, satana čteme na desítkách míst Nového zákona.Bible vede k zápasu, o němž napsal sv. Cyril v Proglase, úvodu k evangeliu: „Nuže, národové, kteří nemáte rádinepřítele a jste odhodláni mocně s ním zápolit, otevřete dokořán dveřerozumu, když jste přijali zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Páně hlavu ďáblovu mocně potírající.“

   Pavel VI. v roce 1972 začal ve svých veřejných promluvách uvažovat nad ďáblem a sklidil posměch od řady sdělovacích prostředků. Nenechal se odradit, pokračoval a položil otázku: „Jaké jsou nejnaléhavější potřeby současné Církve?“Odpověděl takto: „Jednou z nejdůležitějších potřeb Církve je její obrana proti onomu zlu, které nazýváme ďáblem.“ Pavel VI. konstatoval: „Protože zlý duch je mezi námi reálně přítomný a působí na jednotlivce i na společenství, na celé národy i na jednotlivé události, je zapotřebí, abychom se znovu začali zabývat démonologií, touto velmi důležitou součástí katolické nauky, které v současnosti nevěnujeme téměř žádnou pozornost.“

   Kardinál J.L.Suenens, bývalý arcibiskup v Bruselu, sídle Evropské unie a NATO, napsal ve své knize Obnova a mocnosti temnot: „Nyní, když dokončuji tyto stránky, musím přiznat, že cítím v sobě výčitky, protože si uvědomuji, že jsem v průběhu své pastorační služby příliš málo zdůrazňoval, jak reálně působí mocnosti zla v současném světě a že je naší povinností vést proti nim duchovní boj.“

   Uvádím některé knihy jako studijní pomůcky k démonologii:

Emmanuel Milingo, Proti satanovi: „Teprve když zjistíme, jak častov člověku nabývá vrchu zlo, nemůžeme jen tak chodit okolo otázky po jeho původu, a dojdeme k závěru: pochází od satana... V dnešním světě musíme s jistotou vědět, jaký duch nás pohání. K tomu potřebujeme schopnost rozlišování... Přestaňme už konečně být duchovními diplomaty. Přátelskost a vstřícnost na ďábla nezapůsobí, jen se nám vysměje, že máme málo víry ve vykoupení a moc Boží.“ Varováním je to, že E.Milingo opustil dokonce biskupskou službu!

   P. Sutter v knize „Satan v Illfurtu“ píše o případu dvou posedlých hochů. Je to pravdivý popis události, na jejíž památku byl postaven 10m vysoký pomník se sochou Panny Marie a slovy (latinsky), český překlad: „Na věčnou památku vysvobození dvou posedlých Děpolda a Josefa Burnerových, dosaženého na přímluvu blahoslavené Panny Marie, bez poskvrny počaté. Léta Páně 1869.“ Kniha má dodatek o posedlé dívce v jižní Africe Kláře Germáně Celeové. Její slova ve stavu posedlosti ukazují, jak ďábel, otec lži mluví donucen dokonce pravdu.

   To, že z donucení řekne ďábel i pravdu uvádí také v knize O satanovi Elias Vella: „Pater Gabriele Amorth: …v roce 1823 pozváni dva dominikáni, P.Cassiti a P. Pignatoro, aby exorcizovali jednoho mladého muže… Ďábel nám tak ústy dvanáctiletého chlapce, který z toho neměl rozum, zanechal jeden z nejkrásnějších hymnů o Neposkvrněné Panně Marii… donucený exorcistou. Samotný Pius IX. byl zasažen v srdci hloubkou tohoto hymnu, když mu byl předložen po vyhlášení dogmatus tím, že jeho autorem je ďábel.“ Tato kniha má napsáno na titulní straně: biblicky, teologicky, prakticky a končí kapitolou: „S Ježíšem nad ďáblem vítězíme“. Na samém konci je: „Modlitby proti útoku ďábla.“

   Několik let trvající exorcismy několika kněží sepsal Bonaventura Bayer pod titulem „Napomenutí z onoho světa.“ Výpovědi potvrzují peklo, do něhož vedou hříchy a také jak hříchy a vliv zlých duchů vede k peklu na zemi, jak o něm píše Apokalypsa. Nápravou je život podle Panny Marie a světců s pokorou, odříkáním, blíženskou láskou a velkým modlením.

   Lidský omezený rozum se snadno přiklání k tomu, co je velmi problematické. Ukázkou je kniha Waltera Nigga „Ďábel a jeho služebníci.“. V knize je kapitola „Snad svět je plný ďábla“ dokládající, jak lidé skutečně za vším viděli ďábla: „Stejně tak byl Luther přesvědčen o tom, že „satan podstrkuje místo pravých dětí děti podvržené, aby lidi trápili. (E.A. 60,22)“ Podle jeho názoru mohl ďábel s lidmi také zplodit děti: „Tak je to i s vodníky ve vodě, kteří k sobě stahují lidi, panny a dívky, s nimiž pak zplodí ďábelská dítka. (E.A.60,38-39)“

   Dnes je opak doby Luthera, protože dokonce u „teologů“ je mínění, kdy se nevidí ďábel nikde. Raul Salvucci v knize Zkušenosti exorcisty má kapitolu „Satan používá lidi jako své nástroje.“ Píše: „Existuje jedna velká pravda: satan řádí mezi lidmi, protože oni ho vzývají, navazují s ním kontakt, odevzdávají se mu, mají účast na jeho moci. Kontakt mezi člověkem a satanem je věc tak stará jako je starý člověk: začal prvotním hříchem Adama a Evy v pozemském ráji a bez přerušení pokračoval a pokračuje.“

   Pokud chceme ve světě a svém životě více dobra, musíme odmítat zlo. Není možné něco dobrého vypěstovat na poli zapleveleném. Proto první otázka křestního slibu je: „Odříkáš se satana?“. Toto odříkání satana nám ukazuje Pán Ježíš Kristus slovy: „Odstup, satane“. Slova „Odstup satane“  s dodatkem (ďábel dnes) jako název knihy zvolil Georges Huber. V knize mimo jiné komentuje II. Vatikánský koncil, Lumen gentium čl.35 takto: „Koncilní otcové tím říkají katolíkům asi toto: „Milí bratři a milé sestry, pozor! Mějte se neustále na pozoru! Neboť kromě vašich viditelných nepřátel na vás jako na svou kořist číhají také vaši neviditelní a obávaní nepřátelé, totiž zlí duchové. Bděte tedy, abyste neupadli do jejich léček!“ 

   IV. Lateránský koncil v roce 1215 vysvětluje proč je satan zlý: "Satan totiž a ostatní zlí duchové byli Bohem stvořeni přirozeně dobrí, ale sami ze sebe udělali zlé." Téma démonologie zakončíme modlitbou papeže Lva XIII. ke sv. Michaelovi, kterou složil a předepsal: „Svatý Michaeli archanděli, braň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým, budiž nám záštitou. Přikaž jemu Bůh, pokorně prosíme, a ty, kníže vojska nebeského, uvrhni satana a jiné duchy zlé, kteří ke zkáze duší světem obcházejí božskou mocí do propasti pekelné.“

Mariánský život

V knize „Ve šlépějích Neposkvrněné“ P.Konrád M.Kubeš T.J. spojuje s mariánskou úctou požadavek mariánského života V úvodu čteme, že ji: „Z modliteb, chvalozpěvů a rozjímání svatých Otců a různých liturgií sestavil.“ Věci nejsou ponechány náhodě a v obsahu najdeme: „Den věřícího křesťana“ , „Týden věřícího křesťana“, „Měsíc věřícího křesťana“, „Rok věřícího křesťana“.

Autor píše: „Cíl dokonalosti je totiž spojení s Bohem a připodobnění k němu. K dosažení toho nestačí pouze modlitba a přijímání sv. svátostí: nutno odstranit překážky, jež se stavějí tomuto spojení v cestu, a to je především nezřízená sebeláska, dědičná epidemie, všeobecný mor, na nějž hyne jak svět Kristu odcizený, tak mnohé slibné zárodky svatosti a ctnosti v duši toužící po vyšším vzletu. Sebeláska je kořen všeho zla, z ní pochází pýcha a smyslnost, z těch dvou všechny ostatní neřesti, náruživosti, hříchy, od nejtěžších zločinů pekla až k nepatrným nedokonalostem vyvolených. Sebeláska je největší, ne-li jediná překážka dokonalosti. Odstraň ze světa sebelásku, a máš na zemi ráj; odstraň ji z Církve a srdcí věřících, a máš samé světce. Sebeláska, toť první neřest, která se probudí v dítěti, poslední, s níž zápolí světec a kterou si bere do hrobu stařec. Kdo hledá sebe najde sám sebe, ale k vlastní škodě (T.Kempenský); jako oheň a voda si odporují, tak láska Boží a láska světa spolu nepřátelí (týž).

Sebelásce musíš vyhlásit boj, boj na život a na smrt. Někdy je snazší podstoupit mučednickou smrt než přemoci sebelásku. Sv. Hippolyt se vzepřel proti papeži, dal se zvolit za papeže, a kdo ví, jak by to bylo s ním skončilo, kdyby nebylo vypuklo pronásledování, kde krví smyl své pochybení. Totéž platí o sv. mučedníku sv. Cypriánu, jenž se nechtěl podrobit věroučnému rozhodnutí papežovu a byl v nebezpečí stát se bludařem. V diecézi téhož světce se zase stalo toto: mnozí věřící krutě mučeni za Deciova pronásledování, pak ale propuštěni, byli plni pýchy, že pro jméno Kristovo trpěli a nechtěli poslouchat biskupa – mužové, kteří měli k mučednické koruně jediný krok! Křižáci jsou dokladem, že je snazší za víru bojovat a umírat, než podle ní žít…

Zbožnosti naší doby se vytýká povrchnost a mělkost, a právem. Nedostává se jí hloubky a opravdovosti, lpí někdy na osobě nebo na věcech zevnějších, není opravdové práce o získání trvalých a solidních ctností – vše proto, že schází sebezápor. „Rádi se postí, když nemají hlad“ (Efrém). Sebezápor s modlitbou jsou dvě křídla, kterými se duše vznáší k Tvůrci. Slova sebezápor se naše moderní, zhýčkaná, změkčilá, rozmařilá doba děsí víc než slova smrt. Ty však se ho neboj, láska ke Kristu a Marii ti jej učiní snadným a hravým. Nic není těžké tomu, kdo miluje, styď se být změkčilým údem pod hlavou korunovanou trním(Bernard).

Už pohané přišli k poznání, že největší vítězství je zvítězit nad sebou, a tento boj je nezbytný, nechceš-li v mravním ohledu shnít. Protože je sebezápor z moderní společnosti vykázán, ujala se žezla nečistota, proto je dnes tak řídký pravý charakter, proto tak málo mravní síly, jaké např. obdivujeme v andělském Aloisovi. Naše doba nezná čtyř požadavků nezbytných k mravní vyspělosti a síle: obětovat, snášet, přemáhat, trpět. Její heslo zní: „My chceme užívat.“ Nechtějí vědět o odříkání, podrobení vlastní vůle, nevědí, co znamená něco si dobrovolně odepřít. I do duchovního života vniká tento moderní shnilý duch(Alb. Weiss).

Jak si někteří lidé představují ideál státu na zemi líčí sv. Augustin: „Lid bude tleskat nikoli těm, kteří pečují o jeho prospěch, nýbrž těm,, kteří mu opatří rozkoše. Ať se mu nepřikazuje, co je mu protivné, ať se mu nezakazují vášně nečisté. Ať se mu vystavějí domy, kde by se pilo, hrálo, hřešilo ve dne v noci…, nikdo ať není volán před soudce, leč kdo by jim byl nepohodlný, jinak ať si každý dělá se všemi svými věcmi svými nebo i cizími, bude-li bližní srozuměn(především s tělem), cokoli by chtěl. Ten budiž prohlášen nepřítelem veřejného blaha, komu by se toto štěstí nezamlouvalo. Bohy ať si každý (vyrobí a) ctí, jaké chce, jen když se postarají, aby tomu štěstí nic nehrozilo ani zevně ani uvnitř…“

Sebezápor neznamená přirozenost zničit, nýbrž ořezávat a „pilovat“, co se do ní zažralo jako rez. Přemáhání sebe a obět není cíl, nýbrž prostředek k cíli: vyplenit z duše vše, co znemožňuje její spojení s Nejsvětějším. Moderní nemoci (nervosa, hysterie atd.) jsou namnoze následkem nedostatku sebezáporu (Weiss). Jeden z největší bludů moderní doby je nauka, že člověk je od přirozenosti dobrý a jeho pudy oprávněné, netřeba prý nic jiného, leč je pěstit a není prý hříchem jim hovět. Kdo měl na výchově jediné dítko aneb komu šlo opravdově o to, aby se sám stal šlechetným člověkem, ví nejlépe, jak bludný je to názor.“

Kniha končí takto: „Andělským činíš toho, kdo miluje, čistým toho, jenž hříchů nesčetných lituje, a proto buď zdráva, Paní má, Matko má, srdce mé a duše má, nejčistší Maria!“

Kniha „Ve šlépějích Neposkvrněné“ vyšla v roce 1935 a naplňuje tato tradiční slova užitá II. Vatikánským koncilem o úctě mariánské z konstituce o Církvi (LG 67): „Věřící ať nezapomínají, že pravá úcta nespočívá ani v neplodném a přechodném citu, ani v nějaké nepodložené důvěřivosti, nýbrž vychází z pravé víry, která nás přivádí k uznání vznešenosti Bohorodičky a povzbuzuje k synovské lásce k naší Matce a k následování jejích ctností.“