Velicí papeži a koncily

   Může být ubohý papež Veliký? Ano! Sv. Lev Veliký o své ubohosti mluví takto: „…je chvályhodným projevem vaší zbožnosti, že se radujete z výročí mého povýšení jako z pocty, která zahrnuje i vás. Tak oslavuje celé tělo Církve jednu svátost kněžství. Vylitím posvátného oleje spočinula její milost zajisté v hojnější míře na těch, kdo mají vyšší postavení, ale sestoupila v míře nemalé i na ty nižší. I když nás tedy, nejmilejší, společná účast na tom daru velmi vybízí k společné radosti, bude důvod naší radosti přece jen hlubší a větší, jestliže se nebudete zdržovat myšlenkou na mou ubohost. Vždyť je mnohem užitečnější a důstojnější zaměřit svou mysl na rozjímání o slávě svatého apoštola Petra a slavit tento den především úctou k němu. On byl zaplaven takovou hojností milostí ze samého pramene všech darů. Mnoho darů přijal jenom on sám, a mezi tím, co přechází na někoho dalšího, není nic, co by byl on nedostal.“                    

   Oprávněně lze tvrdit, že sv. Lev Veliký apoštolem a prvním papežem sv.Petrem poměřoval to, jak zastává papežský úřad. Deset let před smrtí sv.Lva Velikého byl Chalcedonský koncil. Na druhém sezení bylo předčítáno nicejské vyznání víry z roku 325 a „dogmatický dopis" Lva Ve­likého o dvou přirozenostech v Kristu. „To je víra otců", volali biskupové, „to je víra apoštolů. Tak věříme všichni. Petr mluvil skrze Lva." Sv. Lev V. v listu Flaviánovi vychází od koncilu nicejského před více než sto lety: „Když tedy Eutyches nevěděl, jak by měl smýšlet o vtělení Slova Božího, a když si nechtěl obstarat světlo porozumění studiem (celé) šíře svatých Písem, měl tedy alespoň pozorně naslouchat společnému a jednomyslnému prohlášení, jímž všichni věřící vyznávají víru v Boha Otce všemohoucího, v Ježíše Krista, jeho jediného Syna, našeho Pána, který se narodil z Ducha Svatého a z Marie Panny. Tyto tři pravdy zpravidla dostačují na rozbití všech myšlenkových konstrukcí vytvořených heretiky.“ 

   Eutyches byl odsouzen na synodu v Cařihradě za patriarchy Flaviána roku 448, nalezl ale oporu u alexandrijského patriarchy Dioskura. Sv. Lev Veliký odsoudil koncil svolaný na popud patriarchy Dioskura císařem Theodosiem II. do Efesu, kde byl Eutyches pod silným tlakem císařského vojska rehabi­litován a názvem „lupičský synod" projevil statečnost pravého pastýře. Odmítl i žádost koncilu v Chalcedonu podle císaře Marciána, aby sto­lec Nového Říma (Cařihradu) má požívat stejných výsad jako stolec Starého Říma. Odporovalo to totiž nauce o papež­ském primátu, právě tímto papežem s velkou jasností uznávané a se stejně velkou rozhodností hájené. 

   II.Vatikánský koncil doporučuje jako teologa sv. Tomáše Akvinského, jenž v Summě teologické(ST) uvádí často různé koncily a papeže a v ST II-II,11 dopis Lva Velikého biskupu v Alexandrii: „Nepřátelé kříže Kristova činí nástrah všemu i našim slovům a slabikám, takže, kdybychom jim dali nějakou jen nepatrnou příležitost, lhali by, že se shodujeme se smýšlením Nestoriovým.“ 

   Dosud bylo 265 papežů. Pouze dvěma je přidáváno k jménu „Veliký“. Podobně jako sv.Lev Veliký ctil předcházející koncily a své předchůdce sv. Řehoř Veliký. V listu I,24 napsal: „Prohlašuji, že je třeba přijímat a ctít první čtyři koncily jako čtyři knihy svatého evangelia, protože na nich jako na čtyřhranné skále se tyčí struktura svaté víry.“ Prvními čtyřmi koncily jsou: I.nicejský roku 325, I.cařihradský roku 381, efeský koncil roku 431 a chalcedonský roku 451, který stanovil v kánonu 1: „Uznali jsme za spravedlivé, aby byly zachovávány kánony, na nichž se svatí otcové usnesli až dosud na každém sněmu.“ Sv. Řehoř Veliký zemřel v roce 604 a nejbližší časem mu byl II.cařihradský koncil v roce 553, který neodmítal, ale vrcholnou důležitost ve struktuře víry mu nepřisoudil. 

   Ingolstadský teolog Johannes Eck se s Lutherem roku 1519 utkal v lipské disputaci, a tak se zjistilo jaké pojetí křesťanské víry má Luther. Papež Lev X. bulou „Exsurge Domine“ Lutherovi hrozil klatbou, pokud neodvolá 41 článků ze svých spisů, které byly označeny za bludné. Luther toto odvolání svých bludů ve Wormsu roku 1521 odmítl se slovy, které uvádí August Francem v knize Malé církevní dějiny: „Nevěřím ani papeži, ani jen koncilům, neboť je očividné, že se častěji mýlily a odporovaly samy sobě. Nemohu a nechci odvolat nic, protože není ani jasno, ani radno dělat něco proti vlastnímu svědomí.“ Luther sám řekl os svém rozhodování: "Vyznávám, že jsem zavrhl přijímání pod jednou způsobou jen proto, abych pohaněl papeže. Kdyby však některý koncil nařídil přijímání pod obojí způsobou, pak já a moji přátelé připustíme přijímání pouze pod jednou nebo raději pod žádnou a zlořečil bych těm, co by uposlechli usnesení koncilu.” (Forma Missae; Opera sv.7., str. 276, vydání wittembergské)

    Česká redakce vatikánského rozhlasu 6.8.2012 uvedla: „Pojetí, podle kterého se nějaký koncil může také mýlit, spadá do doby Martina Luthera. Už jenom tento postřeh by měl tradicionalisty přivést k otázce, kam chtějí skutečně patřit,“ tak reagoval kardinál Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů, v rozhovoru pro agenturu Apic-Kipa na otázku po možnosti plného církevního společenství s Kněžským bratrstvem sv. Pia X., jehož členové vyjadřují kritické postoje vůči Druhému vatikánského koncilu. Švýcarský kardinál se v rozhovoru dotknul tématu diferencovaného přijímání závaznosti koncilu ze strany těchto tradicionalistů. „Druhý vatikánský koncil – řekl kardinál Koch – přijal čtyři konstituce, devět dekretů a tři deklarace. V čistě formálních kategoriích je tedy možné mezi těmito druhy dokumentů rozlišovat. Potom však nastává problém také v souvislosti s Tridentským koncilem (1545-1563), který vydal jenom dekrety a žádnou konstituci. Nikoho by kvůli tomu zřejmě nenapadlo tvrdit, že Tridentský koncil má nižší stupeň závaznosti,“ pokračuje kuriální kardinál s jasnou narážkou na argumentaci používanou v tradicionalistických kruzích. „Je totiž jasné, že z hlediska čistě formálního je možné rozdíly hledat, ale skutečně z toho nelze vyvozovat, že existují různé stupně závaznosti koncilních dokumentů,“ uvedl kardinál Kurt Koch, který se při té příležitosti zmínil také o koncilním dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio, který se plně zakládá na dogmatické konstituci o církvi Lumen gentium a připomněl také, že „Pavel VI. důrazně trval při promulgaci zmíněného dekretu na jeho úzké interpretační souvislosti s dogmatickou konstitucí o církvi“. Předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů v rozhovoru pro švýcarskou agenturu zdůraznil, že ekumenismus „není druhotné, nýbrž ústřední téma vatikánského koncilu, na což poukázal Jan Pavel II., a proto musí být také ústředním tématem církve.“ Kromě toho, také koncilní deklarace o vztazích k nekřesťanským náboženstvím, zejména k judaismu, Nostra aetate, má své základy v dogmatické konstituci o církvi. Kardinál Koch také oznámil, že Papežská rada, které předsedá, připravuje k příležitosti 500. výročí Reformace společné prohlášení se Světovým luterským svazem. Kromě toho proběhne také mnoho společných akcí na úrovni místních církví, které budou spadat do kompetence jednotlivých biskupských konferencí.“ 

   Další zpráva vatikánského rozhlasu ze dne 5.10.: „Vatikán. Jan XXIII. chtěl, aby se koncil stal velkým implusem k evagelizaci světa. Dnes musíme přiznat, že tento úmysl Dobrého papeže se ještě nenaplnil. Právě proto je synod biskupů o nové evangelizaci potřebný – řekl Vatikánskému rozhlasu kardinál Angelo Scola. Milánský metropolita se účastní římského kongresu o dějinách II. vatikánského koncilu ve světle archivů koncilních otců. Historiky, kteří se koncilem zabývají varoval, aby nepřeceňovali význam svého bádání. Jak totiž řekl, koncil patří minulosti a Církev žije v přítomném okamžiku. To, co koncil aktualizuje v dnešních, už jiných okolnostech, je živá Církev, která musí řešit dnešní úkoly – zdůrazňuje kardinál Scola: V zemích evangelizovaných před mnoha staletími jsme svědky jakési únavy z křesťanství. Mnozí si myslí, že vědí, co je křesťanství, i když křesťanskou vírou už nežijí. To je samozřejmě iluze. V této situaci se církev musí vyjadřovat především prostřednictvím živých komunit, ať už ve farnostech, sdruženích či hnutích, v nichž lze zakusit Ježíše, který přichází člověku vstříc, zjevuje mu blízkost Boha. To je v našich pluralitních společnostech velmi důležité. Kardinál Scola připomněl, že recepce všech velkých koncilů trvala několik desetiletí. Není tedy co se divit, že po všem pokoncilním úsilí teprve dnes dospíváme ke správné interpretaci II. vatikánského koncilu – uvedl italský kardinál.“ 

   A do třetice vatikánský rozhlas, jenž 10.10.2012 uvádí slova generální audience nadpisem: „Benedikt XVI.: Koncilní dokumenty nutno vymanit ze spousty zastiňujících publikací.“ 

   Pan kardinál Scola neupřesňuje „dnes“, v němž se dospívá k správné interpretaci koncilu. Vznikají otázky: V čem je správná interpretace II. vatikánského koncilu? Co patří do té spousty publikací zastiňující koncil, o nichž mluví svatý Otec Benedikt XVI.? V čem se ta dnešní správná interpretace liší od té špatné včerejší? Bude správná interpretace ekumenismu s výročí protestantismu v roce 2017 žádat nápravu bludů této deformace odsouzených Tridentským koncilem? Anebo bude jako nepsané dogma uznáno, že se ve jménu pastorace nehlásají anebo popírají některé pravdy víry, dogmata odmítané protestanty? Bude součástí dnešní interpretace renesance dogmat např. o hříchu, ďáblu a pekle? 

    Jediní dva velicí papeži dějin Církve a sv. Tomáš Akvinský budovali na Tradici dané předešlými koncily a papeži a tím zodpověděli otázku, jak víru a koncil interpretovat. Tento pohled do minulosti, zvláště ke svatý papežům, jejichž nepřetržitá řada je až do roku 530 s 54 papeži světci, a svatým teologům, je i pohledem vzhůru k Pánu Bohu, který je oslavil a do budoucnosti, kdy každý bude Bohem souzen. Svaté a zvláště Pannu Marii máme ctít. 

   Basilejský koncil učí: „Poněvadž veškerý svět křesťanský za našich dnů v úzkostech trvá a války a rozkoly na všech stranách bují a takto bojující Církev je všelijak zmítána: za vhodné pokládá tento koncil, aby slavnost, která se nazývá navštívením blahoslavené Rodičky Boží, se ve všech kostelích slavila, aby Matky milosti, zbožnými dušemi náležitě uctívaná, požehnaného Syna svého svou přímluvou usmířila a pokoje věřícím udělila.“

Co platí u zmrtvýchvstání

   Je možné, aby  kámen dokázal způsobit oheň? Při běžné zkušenosti je zde tvrzení, že to není možné. Skrze křesání kamene je možné získat jiskry, které oheň zapálí. Podobně lze tvrdit, že není možné, aby se navrátil mrtvý do života. Při oslavě Kristova zmrtvýchvstání se oslavuje to, co se lidem jeví nemožné, ale je možné Bohu: vzkříšení a zmrtvýchvstání. Jako neživý kámen je schopný dát jiskru působící oheň, tak temný hrob vydává Světlo záře věčného života při vzkříšení Ježíše Krista. Při svěcení ohně se v tradiční liturgii modlí: „Bože, jenž jsi skrze Syna svého, jenž je úhelným kamenem, udělil oheň jasnosti své věřícím, posvěť tento nový oheň z křemene k naší potřebě a užitku vykřesaný a dej nám, abychom těmito velikonočními slavnostmi tak byli nebeskými tužbami rozníceni, abychom k slavnostem věčné jasnosti s čistým srdcem mohli dojít. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.“

   Nemusíme znát o křesťanství příliš mnoho a víme, že je s ním spojena víra ve zmrtvýchvstání. Tato víra je jednoznačně zapsána v posvátné knize křesťanů v bibli. Evangelium nám popisuje, jak byl po smrti hlídán Ježíšův hrob(Mt 27,64) a jak stráž je podplacena, aby šířila informaci, že tělo bylo z hrobu ukradeno apoštoly(Mt 28,12). Neochotu věřit ve zmrtvýchvstání projevují i apoštolové: „káral je (Ježíš) pro jejich nevěru a tvrdost srdce, že nevěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného"(Mk 16,14). Popis událostí nevyvolává podezření z manipulace a klamání, protože uvádí věci pro svědky zmrtvýchvstání -  apoštoly - nepříznivé.

    Zmrtvýchvstání je doloženo i v nebiblických křesťanských písemnostech. V tzv. apoštolském vyznání víry, protože má původ v době apoštolů, je tato pravda obsažena ve slovech "...třetího dne vstal z mrtvých." Písmo svaté(bible) popisuje na řadě míst setkání apoštolů se zmrtvýchvstalým Ježíšem Kristem. Jsou evangelia  pravdivá a zaslouží si naši víru,  souhlas s tím, co popisují a svědectvím, jež podávají? Ten, kdo volá po důkazech, by měl vyžadovat  důkazy podobné jako u každé další písemnosti. Pokud tak učiní, pak musí mít na paměti, že např. při četbě o bitvě na Bílé hoře a jiném se téměř nevolá: "Kde jsou důkazy?" "Ať lidé dokáží, že tak, jak je to zapsáno, to skutečně bylo."

   Důkazy o minulých věcech jsou mnohdy obtížné, často nepřímé. Celá historie se opírá zejména o písemnosti a bez ochoty přijmout jejich obsah by byla nemožná. Nemáme být lehkovážní a věřit všemu a nemáme odmítat popisované skutečnosti jen proto, že všechno nejde plně dokázat. Lze dokázat archeologickým výzkumem, že to, co popisuje bible skutečně existovalo. Lze doložit, jak současné texty jsou obsahově totožné s texty z prvních století našeho letopočtu. Proč nebrat vážně co popisují? Ten, kdo chce popírat, co Nový zákon popisuje, má předložit důkazy. Víra není jistě totéž co matematika, ale rozhodně je rozumné brát vážně evangelium.

   Filmy, knihy a řeči, které se s evangeliem  rozchází jsou obvykle výsledkem lidské pýchy a neochoty podřídit svůj život Božímu zákonu. Jaké důkazy po 2000 let lze předložit pro neplatnost evangelia? V souvislosti s touto otázkou si připomeňme zmíněnou bitvu na Bílé hoře: Jaké důkazy jsou proto, že neproběhla tak, jak je popisována? Není podivné, že ostatní písemnosti z minulosti jsou často brány vážně a nejsou prakticky vůbec zpochybňovány? Proč je tomu tak právě s evangeliem? Proč právě u něj se volá po důkazech, které se jinde nežádají? I toto je nakonec jen doklad, že bible a křesťanství není jen nezávazná realita.

   Těžkosti na rovině rozumu se dají vyřešit seriózním bádáním. Jsou i těžkosti na rovině vůle a rozhodnutí a ukazuje je tento příběh: U fary zvoní opilí muž. Otevřou se dveře a muž si přeje promluvit s knězem. Kněz mu říká, že je unaven, aby přišel jindy. On trvá na svém a tvrdí, že kdyby nebyl opilí či jak kněz říká unaven, tak by nepřišel. Kněz jej vezme sebou na faru a muž mu vypráví jak učí marxismus-leninismus. Svěřuje se, že poznal, jak je to vylhané učení a ptá se, co má dělat. Kněz mu radí, ať toho nechá. Lektor marxismu-leninismu s bolestí povzdechne: "Když je za to tolik peněz". Z přijetí křesťanství totiž vyplývají důsledky, kterých se člověk bojí a to bývá i důvod zpochybňování pravd víry. Kdo žije v hříchu je duchovně oslepen a není schopen jasně vidět duchovní věci a především mezi ně patří Zmrtvýchvstání. Kdo je křesťan a chce se za něj považovat,  věří ve zmrtvýchvstání.

   V dějinách Církve bylo 265 papežů a pouze dvěma je přiřknut titul „Veliký“. Sv. Lev Veliký, + 461, v postní homilii hlásá: „Mezi všemi dny, jež mnoha způsoby za ctihodné pokládá křesťanská zbožnost, žádný není vznešenější nad slavnost velikonoční, kterou posvěcuje v Církvi nejslavnější důstojnost.“ Touto nejslavnější důstojností je Zmrtvýchvstání. Podobně sv. Řehoř Veliký, + 604,  v homilii 22 k evangeliu nazývá vzkříšení „slavnost všech slavností“. Velikonoce se Zmrtvýchvstáním se slaví déle než vánoce a je co dohánět v jejich slavení a obnově víry, jak o ní sv. Řehoř Veliký učí: „Pán nechal dotknout svého těla těm, ke kterým vešel zavřenými dveřmi, aby ukázal, že jeho tělo po zmrtvýchvstání je i téže přirozenosti i jiné slávy.“

   Žák apoštola Jana, sv. Polykarp v listu Filipanům napsal: „Zanechte prázdného tlachání a omylu mnohých a věřte v toho, který našeho Pána Ježíše Krista vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu a trůn po své pravici. Jemu jsou podřízeni všichni tvorové na nebi i na zemi. Vše, co dýchá mu slouží. On přichází jako soudce živých i mrtvých, jehož krev bude Bůh požadovat od těch, kteří v něho neuvěřili.“ Pokud věříme, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých a žije, tak má smysl se na něj obracet s modlitbou. Modlitba „Amen, přijď, Pane Ježíši!“ je v závěru Apokalypsy, kterou končí Nový zákon a celá bible.