Nesouhlas s papežem

  Je možné s papežem nesouhlasit? Papež Benedikt XVI. odpovídá kladně v předmluvě své knihy Ježíš Nazaretský: „Zajisté nemusím zvlášť zdůrazňovat, že tato kniha není aktem učitelského úřadu, nýbrž pouze a jedině výrazem mého osobního hledání „Hospodinovy tváře“(srv. Ž 27,8). Každý mi tedy může svobodně odporovat. Prosím čtenářky a čtenáře jen o trochu sympatie, bez níž se žádné porozumění neobejde.“ Samozřejmě platí, že i když papež nepředkládá závazné učení Církve je třeba mít dobré důvody k nesouhlasu s jeho osobním názorem. 

  Vatikánský rozhlas v české sekci 16.9.2013 pod názvem: „Petrův nástupce: Církvi se nikdy nevedlo tak dobře jako nyní“ informuje, jak při setkání s kněžími v lateránské bazilice papež František I. řekl: „Odvažuji se říci, že církev si nikdy nestála tak dobře, jako nyní.“ S tím nesouhlasí tito papeži: 

  Před volbou papeže vedl kardinál Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. křížovou cestu na Velký pátek v roce 2005. V ní vyjádřil tento názor na stav Církve: „Pane, tvá Církve se nám často zdá jako bárka, na níž dorážejí vlny ze všech stran a hrozí jí potopení. A také na tvém poli vidíme více plevele než obilí.“ 

  Jan Pavel II. byl smrtelně zraněn v den zjevení Panny Marie ve Fatimě. Při zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie  25.3.1984 modlitbou vyjádřil názor na situaci: „A proto, Matko lidí a národů, ty, která znáš všechna jejich utrpení a jejich naděje, ty, která mateřsky vnímáš všechny ty zápasy mezi dobrem a zlem, mezi světlem a temnotami, které otřásají současným světem, vyslyš naše volání, které z vnuknutí Ducha Svatého zaměřujeme přímo k tvém Srdci: Obejmi svou láskou Matky a Služebnice Páně tento náš svět lidí, které ti svěřujeme a zasvěcujeme, plni znepokojení nad pozemským i věčným osudem všech lidí a národů.“

  V roce 1977 píše Jean Guitton v knize Paolo VI. segreto slova Pavla VI: „V této chvíli panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné je víra. Stává se mi teď, že si opakuji nejasnou větu z evangelia sv. Lukáše: „Až přijde Syn člověka, nalezne na zemi víru? Stává se, že vycházejí knihy, ve kterých je víra v některých důležitých bodech na ústupu, že episkopáty mlčí, že se tyto knihy neshledávají jako podivné. To je podle mého podivné.“ 

  V dopise biskupa Sigauda kardinálu Tardinimu z roku 1959 čteme: „Dle mého skromného názoru, má-li koncil vytvořit nějaký prospěšný vliv, musí prvně zvážit stav Církve, která, jak pronesl papež Pius XII. k mladým lidem v Itálii, trpí svůj Velký pátek, je ponechávána bez obrany svým nepřátelům. Člověk si musí uvědomit, že se zde všude odvíjí boj na život a na smrt proti Církvi, člověk musí rozpoznat nepřítele, rozpoznat jeho strategii války a jeho taktiku, jasně prozkoumat jeho logiku a dynamiku tak, abychom mohli s jistotou pochopit každý jednotlivý boj v této válce a abychom mohli bezpečně organizovat a řídit svou opozici.“ 

  Pius XI. v Qudragesimo anno č. 130: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a pustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o jediné potřebné, to jest o věčnou spásu.“

  Lev XIII. schválil text tajemství ze zjevení Panny Marie v La Salletě v roce 1846, kde je mimo jiné: „Řím ztratí víru a stane se sídlem antikrista.“ 

  Smysl pro tradici a souhlas s předchozími papeži vede v k nesouhlasu s papežem Františkem I. na stav Církve. 

  Je projevem dobrého stavu, když každý rok přijde na světě o život 105 tisíc křesťanů, jak přednesl na konferenci pořádané maďarským předsednictvím EU na královském zámku Gödöllö začátkem června 2011 předseda Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), italský sociolog Massimo Introvigne?      Je projevem dobrého stavu, když státy mají zákony umožňující smrtelné hříchy umělých potratů nebo homosexuálních svazků? 

  Máme říci o českém katolicismu, že nikdy na tom nebyl lépe než dnes, když jen za léta „svobody“ od roku 1989 poklesla účast na bohoslužbách přibližně o třetinu a podobně dolů jdou i údaje o křtu, kněžích, sňatku nebo pohřbu, ruší se farnosti a prodávají fary? Máme odpovědět: „Svatý Otec říká, že církev si nikdy nestála tak dobře, jako nyní. Proč chcete narušit jednotu s papežem a vidět věci černě?“ Budeme věci barvit do růžova, když napodobíme Slovinsko ve správě církevního majetku bankrotem přes 20 miliard korun? 

  Svatý papež Pius X. bojoval proti zlu v Církvi a ve světě a řekl: „Kdyby se našel milion rodin, které se budou denně modlit růženec, svět by byl zachráněn.“

Plačící Panna Maria

Svazováním a rozvazováním ke svatosti

      Člověku, co se ptá: „Z čeho je potřeba se rozvázat?“ doporučuji i otázku: „Z čeho je potřeba se svázat?“ Písmo svaté oboje spojuje v Mt 18,18: „Amen, pravím vám, cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi“. Především je nutné se ptát: „K jakému cíli se chceme svazováním nebo rozvazováním dostat?“ Jedno zajímavé místo k rozvazování a svazování je v Apokalypse, Zj 20,1-2: „Potom jsem viděl anděla sestupujícího z nebe: v ruce držel klíč od propasti a velký řetěz. Popadl draka, toho starého hada, to je ďábla čili satana, spoutal ho na tisíc let, svrhl do propasti, zavřel ji a zapečetil, aby už přestal svádět národy, pokud se nedovrší tisíc let. Potom musí být na krátký čas rozvázán.“  Svazování satana nařídil papež Lev XIII. modlitbou ke sv. archanděli Michaelu.

     V breviáři je velikonoční homilie biskupa Melitona ze Sard. V ní čteme o svázanosti hříchy u všech národů a místo o rozvazování o odpuštění: „Já, říká, já jsem Kristus. Pojďte tedy, lidé všech národů, svázaní hříchy, a přijměte odpuštění těch hříchů. Vždyť já jsem vaše odpuštění, já jsem spasitelná velikonoční oběť, já jsem beránek za vás obětovaný.“ 

   Základní moc odpouštět hříchy byla předána apoštolům. Píše o tom Janovo evangelium 20,22-23: „Po těch slovech na ně dechl řekl jim: Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu hříchy neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tradiční liturgie ze dne Nastolení sv. Petra v Římě modlitbou poučuje: „Bože, jenž jsi svatému Petru, Apoštolu svému, se svěřenými klíči království nebeského velekněžskou moc svazování a rozvazování předal, uděl, abychom byli mocí jeho přímluvy vysvobozeni z pout svých hříchů. Jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem…“ Petrův neboli papežův učitelských úřad pro Církev učí, že moc odpouštění je dále předána biskupům a kněžím. Velký dar odpuštění Bohem potřebuje každý člověk. Je křest na odpuštění hříchů pro toho, kdo se chce obrátit(Skt 2,38) a pro toho, kdo je po křtu znovu hříchem svázán je možnost zbavit se hříchů ve svatosti pokání. Je možnost tento dar nevyužít odmítáním svátostného vyznání. Je možné pro nedostatky ve zpytování svědomí,vyznání, lítosti a předsevzetí řádného života přijmout tento dar s různým omezením. Je možné dar svaté zpovědi dokonce znehodnotit vinou svatokrádeže a je možné dosáhnout odpuštění i mimo řádnou svátostnou cestu. 

   O rozvazování celým životem píše učitel Církve sv. Augustin v traktátu k Janovu evangeliu: „Nuže, cos vlastně přikázal, náš Pane Bože? „Následuj mě“, zní odpověď. Žádal jsi radu pro život. Pro jaký jiný život, než ten, o němž bylo řečeno: U tebe je pramen života. Jednejme tedy neprodleně a následujme Pána! Rozvažme si pouta, která nám brání ho následovat. Kdo si však dovede rozvázat takové uzly, pokud mu nepomůže ten, o němž je řečeno tys moje pouta rozvázal a o němž se v jiném žalmu praví: Pán to je, kdo vězňům vrací volnost, Pán, jenž pozdvihuje ponížené.“ 

     Podobně jako sv. Augustin mluví starověký součastník a učitel Církve sv. Jan Zlatoústý v homilii o pokušení ďábla: „Chcete, abych se zmínil také o cestách pokání? Je jich poměrně mnoho, jsou různé a odlišné a všechny vedou k nebi. První cestou pokání je odsouzení hříchů: Ty první vypočti své hříchy, abys byl ospravedlněn. Proto také pravil prorok: Řekl jsem si: Vyznám před Pánem svůj hřích! A tys mi vinu odpustil. Musíš tedy i ty odsoudit to, čím jsi zhřešil; Pánu to postačí k ospravedlnění. Vždyť kdo odsoudil to, čím zhřešil, neupadne už tak snadno znovu do stejného hříchu. Podněcuj žalobce ve svém nitru, vlastní svědomí, abys jednou neměl žalobce před soudnou stolicí Páně. Nuže to je jedna výtečná cesta k pokání. Ale ani ta další není o nic horší: Nemysleme na křivdy utrpěné od nepřátel, ovládejme hněv a odpouštějme provinění svým spoluslužebníkům. Pak bude i nám odpuštěno, čeho jsme se dopustili vůči Pánu. A to je další způsob usmíření hříchů. Bylo to přece řečeno: Jestliže odpustíte těm, kdo se vůči vám provinili, váš nebeský Otec odpustí i vám. Chceš znát i třetí cestu pokání? Je to vroucí a správná modlitba, vyvěrající z hloubi srdce. A chceš-li poznat i čtvrtou, budu mluvit o milosrdenství, neboť to má značnou a mnohonásobnou moc. A konečně ani skromnost a pokora nepotlačují hříšnou přirozenost méně než všechno to, o čem už byla řeč. Dosvědčuje to celník: o dobrých skutcích mluvit nemohl, místo všeho tedy prokázal pokoru, a tak se zbavil tíživého břemene hříchů. 

    Nuže, ukázali jsme pět cest pokání: první je odsouzení hříchů, druhou jdeme, když odpouštíme svým bližním jejich provinění, třetí spočívá v modlitbě, čtvrtá v milosrdenství a pátá v pokoře. Neotálej tedy a každodenně kráčej všemi těmi cestami. Vždyť jsou to cesty příhodné a nemůžeš se ani vymlouvat na chudobu, naopak, i kdybys žil chuději než všichni ostatní, stejně se můžeš přestat hněvat jako být pokorný nebo se upřímně modlit či odsuzovat hříchy; v žádném případě ti chudoba nebude na překážku. O čem tu mluvím? Že ani při oné cestě pokání, kde je třeba vynakládat majetek, (mám na mysli almužnu), že ani tam nám chudoba nebrání jednat podle přikázání. To přece prokázala vdova, která dala dva haléře. Když jsme tu tedy poznali způsob, jak máme léčit své rány, užívejme těch léků. Tak znovu nabudeme opravdového zdraví, s důvěrou se budeme moci účastnit svaté hostiny, s velikou slávou vykročit vstříc Kristu, králi slávy, a z milosti, milosrdenství a dobroty našeho Pána Ježíše Krista trvale dosáhnout věčné blaženosti.“ 

    Sv. Jan Zlatoústý také řekl: „Lkej, když hřešíš, ne když jsi trestán.“ „Říkáš, že ti ukřivdil? Naříkej nikoli nad utrpěnou křivdou, ale nad jeho zkázou.“ A takto vzývá Pannu Marii: „Zdráva buď Ty, Rodičko Boží a Matko naše, Ty příbytku nebeský, v němž sám Bůh přebývá, Ty trůne milosti, z něhož Pán všechny milosti rozdává. Pros Ježíše za nás bez ustání, abychom tvou přímluvou v den účtů dosáhli odpuštění a blaženosti věčné.“ 

    Svázáno a rozvázáno má být to, co je v rozporu s tím, co konali svatí, zvláště Panna Maria. Jde o modlení a snažení zvláště podle Písma svatého a osvědčených knih jako Následování Krista blahosl. Tomáše Kempenského. Toto snažení nemůže být polovičaté a o jeho nesmírné náročnosti svědčí list Židům 12,4: „Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.“ V každé mši svaté je prosba „ať se nedostaneme do područí hříchů“ a v tradičním breviáři je prosba: „Z pout hříchů našich nás rozhřeš všemohoucí a milosrdný Bůh. Amen.“ 

    Sv. Jan Damašský se modlil takto: „Prostup celé mé tělo i mého ducha až do morku kostí, spal mé hříchy, prosviť mou duši a osviť můj rozum.“ 

 

 

Teilhard de Chardin

    Názor na Teilharda de Chardin se různí, a proto je správné poukázat na daná fakta. Přirozený lidský zájem o nové věci je jedním z důvodů zájmu o T.Chardina(+ 1955). Jeho kredit je značný díky tomu, že v terénu jako badatel při vykopávkách předčil nápadně své kolegy. V jeho psaném díle se pak mísí tyto objevy vědy s jeho vizemi vývoje lidstva a vesmíru, které bohužel neoznačuje jako pracovní hypotézy. Při básnicky laděném díle je pak čtenář vtažen do myšlenkových pochodů a závěrů, které jsou dvojznačné a zčásti bludné. V době socialismu byla  díla tohoto jezuitského kněze  v Československu  k sehnání a tudíž přijatelná oproti dokumentům katolické Církve z Říma jako encykliky. 

   Základní myšlenka T.Chardina je „pokřtění“ evoluce a píše k tomu toto: „Kristus se stává plamenem lidského snažení. On se projevuje jako podoba víry, která je moderním potřebám nejvíce přizpůsobena – náboženství pokroku, náboženství pozemského pokroku, ano odvažuji se říci: náboženství evoluce.“ 

   „Věříš v evoluci?“ – tak jdi za Chardenem a on tě pokřtí. Tato snaha všechno pokřtít má dnes výraz i v tom, jak se křtí knihy, lodě, nové CD apodobně. Církevní tradice zvažuje podmínky křtu jen u lidí a velí k opatrnosti pokřtít každého. I pokud říká, že věří v Boha. O Darwinovi je známo, že byl „věřící“. To, že jeho víra nestačí na křest ukazuje odpověď Darwina na otázku, co si myslí o Kristu. Darwin odpověděl: „Čtyřicet let se zabývám studiem červů. Na studium Krista jsem zatím neměl čas.“ Podobné je možné vypozorovat u evolučních teologů a jejich žáků: „Pro studium červů a přemýšlení nad miliony let vesmíru nemám na Krista čas.“ Odmítnout křest lidí takového životního zaměření je povinnost. 

   V jednom dopise Chardina čteme: „Jak mám ve zvyku říkat, syntéza křesťanského Boha (Boha shora) a marxistického boha (boha zpředu) jediným bohem, jemuž se můžeme od této chvíle klanět v duchu a v pravdě.“ Je evoluční Ježíš Kristus tím, o němž se vyznává ve „Věřím v Boha“, že přijde soudit živé i mrtvé? Tato slova o syntéze marxismu a křesťanství je duchovní guláš podobný New Age. Jde o přání něčeho, co nemůže být solidně vysvětleno a obhájeno. 

    T.Chardin byl člen řádu jezuitů a jejich zakladatel sv. Ignác z L.píše v "Pravidla církevního smýšlení č. 15" : „Nesmíme mluvit ze zvyku mnoho o předurčení, nýbrž, jestliže se nějak a někdy o něm promluví, mluv se tak, aby prostý lid neupadl do nějakého bludu, jak někdy upadá a říká: „Zda mám být spasen či zatracen je již určeno a (ani) pro mé dobré nebo zlé skutky to již nemůže být jinak a přitom malátnějí a oddávají se nedbalosti ve skutcích, které napomáhají ke spáse a duchovnímu prospěchu jejich duší.“ 

   V době sv. Ignáce byla živá myšlenka předurčení a je-li v naší době živá myšlenka evoluce, lze na ni užít obměnu slov sv. Ignáce: „Nesmíme mluvit ze zvyku mnoho o evoluci, nýbrž, jestliže se nějak a někdy o evoluci promluví, mluv se tak, aby prostý lid neupadl do nějakého bludu, jak někdy upadá a říká: „Zda mám být spasen či zatracen je neseno evolucí a (ani) pro mé dobré nebo zlé skutky to již nemůže být jinak a přitom malátnějí a oddávají se nedbalosti ve skutcích, které napomáhají ke spáse a duchovnímu prospěchu jejich duší.“ 

    Kniha „Trojský kůň ve městě Božím“ od Dietricha von Hildebranda byla doporučena 8.12.1970 oficiálním vatikánským deníkem. Autor tam píše o svém setkání s T.Chardinem: „Když pak v našem rozhovoru došlo na sv. Augustina, zvolal prudce: „Nezmiňujte se o tomto nešťastném člověku, zkazil všechno tím, že zavedl nadpřirozeno...tato kritika sv. Augustina – největšího to ze všech církevních Otců – prozrazovala Teilhardův nedostatečný smysl pro intelektuální a duchovní velikost.“ Svatý Augustin je nazýván „doktor milosti“ a mezi šest základních pravd víry patří: „Milosti Boží je ke spáse nevyhnutelně potřeba.“  

   T.Chardin řekl: „Svět bude patřit tomu, kdo mu dá naději.“ O jakou naději jde? Jde o naději postavené na Boží milosti? John Courtney Murray, americký teologický radikál, jeden z tzv. „periti“ (poradců) II. Vatikánského koncilu a význačný spoluautor koncilové deklarace o náboženské svobodě „Dignitatis Humanae“ se ještě před koncilem netajil svým členstvím v zednářské lóži a v tisku napadal Řím a papeže za jejich protizednářský postoj. Nadšeně hlásal „spolupráci katolíků a zednářů“ a vyzýval kněze i laiky ke vstupu do lóží. Dosvědčuje Teilhardovo členství v zednářské lóži. To je důvod nikoli k radosti a naději (Gaudium et spes), jak se nazývá jedna konstituce II. Vatikánského koncilu, ale ke smutku a úzkosti, jak konstituce Gaudium et spes pokračuje. 

   Obavy ze zednářů vyjádřil papež Lev XIII. v encyklice Humanum genus. V části „Naturalismus v zednářské praxi“ píše: „Je pak jádrem učení naturalistů, jak již samotné jméno dostatečně naznačuje, že lidská přirozenost a lidský rozum mají být učitelem a svrchovaným pánem ve všech věcech. Podle toho se buď pramálo starají o své povinnosti vůči Bohu, nebo je podvracejí neurčitými a bludnými názory. Úplně potírají Boží zjevení, neuznávají žádné náboženské dogma, žádnou pravdu, kterou by neobsáhla lidská chápavost, žádného učitele, jemuž by se slušelo věřit pro vážnost jeho úřadu. Poněvadž je pak jedinečným a jen katolické Církvi vyhrazeným úkolem plně obsáhnout a neporušeně uchovat učení od Boha přijaté i vážnost Učitelského úřadu s ostatními nadpřirozenými prostředky k spáse, proto se proti ní obrací největší hněv a nápor protivníků.“ 

   Důležitost modlitby, obrácení a pokání ze spisů P.T.Chardina nevyčteme, protože naturalisté a evolucionisté toto nepotřebují. A toto je třeba chránit jako oko v hlavě. Panno Maria, přemožitelko všech bludů, oroduj za nás!

Démonologie

   Již děti na otázku čeho je víc: dobra nebo zla, začnou odpovídat rozdílně. Vědomí zla je společné všem lidem, a tak se rodí otázka, odkud se bere a jak se odstraňuje.Druhy zla jsou různé. Je zlo z rozhodnutí lidí, zlo špatného chování neboli mravů a je různě silné. Pro člověka znalého křesťanství se zlo působené člověkem propojuje ještědo jiné dimenze. Jde o existenci Zlého, satana, ďábla. Autor slov „Bůh je láska“ (I Jan 4,16) apoštol Jan ve stejném listu (I Jan 3,8) píše o opaku lásky: „Kdo se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel hřeší odpočátku. Boží Syn přišel, aby ďáblově činnosti udělal konec.“ Čím více lidé odmítají Boha a čím více žijí ve hříchu, tím více jsou pod vlivem ďábla a tímvíce mají v sobě, kolem sebe a ve světě zlo.

   K nápravě zla vybízí první papež Petr v závěru svého prvního listu (I Pt 5,8) takto: „Buďte střízliví a bděte, protože vášprotivník ďábel jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by pohltil. Postavte se proti němu, silní vírou. Víte přece, že vaši bratři po celém světě musejí také tak trpět.“ O působení ďábla, satana čteme na desítkách míst Nového zákona.Bible vede k zápasu, o němž napsal sv. Cyril v Proglase, úvodu k evangeliu: „Nuže, národové, kteří nemáte rádinepřítele a jste odhodláni mocně s ním zápolit, otevřete dokořán dveřerozumu, když jste přijali zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Páně hlavu ďáblovu mocně potírající.“

   Pavel VI. v roce 1972 začal ve svých veřejných promluvách uvažovat nad ďáblem a sklidil posměch od řady sdělovacích prostředků. Nenechal se odradit, pokračoval a položil otázku: „Jaké jsou nejnaléhavější potřeby současné Církve?“Odpověděl takto: „Jednou z nejdůležitějších potřeb Církve je její obrana proti onomu zlu, které nazýváme ďáblem.“ Pavel VI. konstatoval: „Protože zlý duch je mezi námi reálně přítomný a působí na jednotlivce i na společenství, na celé národy i na jednotlivé události, je zapotřebí, abychom se znovu začali zabývat démonologií, touto velmi důležitou součástí katolické nauky, které v současnosti nevěnujeme téměř žádnou pozornost.“

   Kardinál J.L.Suenens, bývalý arcibiskup v Bruselu, sídle Evropské unie a NATO, napsal ve své knize Obnova a mocnosti temnot: „Nyní, když dokončuji tyto stránky, musím přiznat, že cítím v sobě výčitky, protože si uvědomuji, že jsem v průběhu své pastorační služby příliš málo zdůrazňoval, jak reálně působí mocnosti zla v současném světě a že je naší povinností vést proti nim duchovní boj.“

   Uvádím některé knihy jako studijní pomůcky k démonologii:

Emmanuel Milingo, Proti satanovi: „Teprve když zjistíme, jak častov člověku nabývá vrchu zlo, nemůžeme jen tak chodit okolo otázky po jeho původu, a dojdeme k závěru: pochází od satana... V dnešním světě musíme s jistotou vědět, jaký duch nás pohání. K tomu potřebujeme schopnost rozlišování... Přestaňme už konečně být duchovními diplomaty. Přátelskost a vstřícnost na ďábla nezapůsobí, jen se nám vysměje, že máme málo víry ve vykoupení a moc Boží.“ Varováním je to, že E.Milingo opustil dokonce biskupskou službu!

   P. Sutter v knize „Satan v Illfurtu“ píše o případu dvou posedlých hochů. Je to pravdivý popis události, na jejíž památku byl postaven 10m vysoký pomník se sochou Panny Marie a slovy (latinsky), český překlad: „Na věčnou památku vysvobození dvou posedlých Děpolda a Josefa Burnerových, dosaženého na přímluvu blahoslavené Panny Marie, bez poskvrny počaté. Léta Páně 1869.“ Kniha má dodatek o posedlé dívce v jižní Africe Kláře Germáně Celeové. Její slova ve stavu posedlosti ukazují, jak ďábel, otec lži mluví donucen dokonce pravdu.

   To, že z donucení řekne ďábel i pravdu uvádí také v knize O satanovi Elias Vella: „Pater Gabriele Amorth: …v roce 1823 pozváni dva dominikáni, P.Cassiti a P. Pignatoro, aby exorcizovali jednoho mladého muže… Ďábel nám tak ústy dvanáctiletého chlapce, který z toho neměl rozum, zanechal jeden z nejkrásnějších hymnů o Neposkvrněné Panně Marii… donucený exorcistou. Samotný Pius IX. byl zasažen v srdci hloubkou tohoto hymnu, když mu byl předložen po vyhlášení dogmatus tím, že jeho autorem je ďábel.“ Tato kniha má napsáno na titulní straně: biblicky, teologicky, prakticky a končí kapitolou: „S Ježíšem nad ďáblem vítězíme“. Na samém konci je: „Modlitby proti útoku ďábla.“

   Několik let trvající exorcismy několika kněží sepsal Bonaventura Bayer pod titulem „Napomenutí z onoho světa.“ Výpovědi potvrzují peklo, do něhož vedou hříchy a také jak hříchy a vliv zlých duchů vede k peklu na zemi, jak o něm píše Apokalypsa. Nápravou je život podle Panny Marie a světců s pokorou, odříkáním, blíženskou láskou a velkým modlením.

   Lidský omezený rozum se snadno přiklání k tomu, co je velmi problematické. Ukázkou je kniha Waltera Nigga „Ďábel a jeho služebníci.“. V knize je kapitola „Snad svět je plný ďábla“ dokládající, jak lidé skutečně za vším viděli ďábla: „Stejně tak byl Luther přesvědčen o tom, že „satan podstrkuje místo pravých dětí děti podvržené, aby lidi trápili. (E.A. 60,22)“ Podle jeho názoru mohl ďábel s lidmi také zplodit děti: „Tak je to i s vodníky ve vodě, kteří k sobě stahují lidi, panny a dívky, s nimiž pak zplodí ďábelská dítka. (E.A.60,38-39)“

   Dnes je opak doby Luthera, protože dokonce u „teologů“ je mínění, kdy se nevidí ďábel nikde. Raul Salvucci v knize Zkušenosti exorcisty má kapitolu „Satan používá lidi jako své nástroje.“ Píše: „Existuje jedna velká pravda: satan řádí mezi lidmi, protože oni ho vzývají, navazují s ním kontakt, odevzdávají se mu, mají účast na jeho moci. Kontakt mezi člověkem a satanem je věc tak stará jako je starý člověk: začal prvotním hříchem Adama a Evy v pozemském ráji a bez přerušení pokračoval a pokračuje.“

   Pokud chceme ve světě a svém životě více dobra, musíme odmítat zlo. Není možné něco dobrého vypěstovat na poli zapleveleném. Proto první otázka křestního slibu je: „Odříkáš se satana?“. Toto odříkání satana nám ukazuje Pán Ježíš Kristus slovy: „Odstup, satane“. Slova „Odstup satane“  s dodatkem (ďábel dnes) jako název knihy zvolil Georges Huber. V knize mimo jiné komentuje II. Vatikánský koncil, Lumen gentium čl.35 takto: „Koncilní otcové tím říkají katolíkům asi toto: „Milí bratři a milé sestry, pozor! Mějte se neustále na pozoru! Neboť kromě vašich viditelných nepřátel na vás jako na svou kořist číhají také vaši neviditelní a obávaní nepřátelé, totiž zlí duchové. Bděte tedy, abyste neupadli do jejich léček!“ 

   IV. Lateránský koncil v roce 1215 vysvětluje proč je satan zlý: "Satan totiž a ostatní zlí duchové byli Bohem stvořeni přirozeně dobrí, ale sami ze sebe udělali zlé." Téma démonologie zakončíme modlitbou papeže Lva XIII. ke sv. Michaelovi, kterou složil a předepsal: „Svatý Michaeli archanděli, braň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým, budiž nám záštitou. Přikaž jemu Bůh, pokorně prosíme, a ty, kníže vojska nebeského, uvrhni satana a jiné duchy zlé, kteří ke zkáze duší světem obcházejí božskou mocí do propasti pekelné.“