neděle 26. května 2013

Kdo je mučedníkem

    Vatikánský rozhlas 11.5.2013 uvádí: „Jihoitalský přístav Otranto zažívá v létě roku 1480 vpád osmanské flotily. Armáda velkovezíra Gedika Ahmeda paši obléhá pobřeží, až se jí 11. srpna podaří zdolat hradby města a zahájit krutý masakr. Brutální vraždění se nevyhýbá ani skupině obyvatel, ukrytých v katedrále pod vedením svého pastýře. Arcibiskup Stefano Pendinelli věřící vyzývá, aby se svěřili Bohu, dokud jej neumlčí turecká šavle. O tři dny později dává Ahmed paša vyvést všechny otrantské muže starší patnácti let, kteří se nezřekli katolické víry, na ostroh nad městem. Podle dobových svědectví budoucí mučedníci svázaní v řetězech stoupají na vrchol trpělivě a za vzájemného utěšování. Všech osm set třináct mužů odmítá konvertovat k islámu a umírá na popravčím špalku. Prvním je jejich vůdce Antonio Pezzulla, zvaný “Primaldo”, prostý střihač látek. Tato odvaha víry nevyžaduje dlouhé komentáře, zdůrazňuje arcibiskup Otranta, Donato Negro: „Poselství je zcela jasné : v kontextu mnoha nabízených hodnot, v tekuté společnosti slabého myšlení, jejíž smysl života spočívá v plochém materialismu, nás tito mučedníci upozorňují na nutnost pevné volby. Vyzývají nás, abychom se probudili ze spánku bázlivé a chabé víry a abychom se stali hlavními hrdiny v příběhu víry živé, zralé a misionářské, která dosahuje zejména člověka na jeho periferiích.“ 
   Při mimořádně rozsáhlém svatořečení řekl papež František I. 12.5.2013: „Dnes nám církev nabízí k úctě zástup mučedníků, kteří byli společně povoláni vydat nejvyšší svědectví evangeliu v roce 1480. Přibližně 800 lidí, kteří přežili obléhání a dobytí Otranta, byli sťati poblíž tohoto města. Odmítli zapřít svoji víru a zemřeli vyznavše zmrtvýchvstalého Krista. Kde našli sílu zachovat věrnost? Právě ve víře, která umožňuje vidět za hranice našeho lidského pohledu, pozemského života, a umožňuje rozjímat „otevřená nebesa“ – jak říká svatý Štěpán – a živého Krista po pravici Otcově. Drazí přátelé, zachovejme víru, kterou jsme obdrželi a která je naším pravým pokladem, obnovme svoji věrnost Pánu i uprostřed překážek a nedorozumění. Bůh nikdy nedopustí, aby nám chyběla síla a klid.“ 
   Odlišné pojetí víry než křesťanství má islám. Pokud by bylo shodné, tak mučedníci z Otranta mohli katolickou víru zaměnit za islám, kde je i jiné pojetí mučednictví. Skupiny jako „islámský džihád=svatá válka“ , „mučedníci od al-Aksa (název jeruzalémské mešity)“, Hamas a další páchají útoky, při nichž zabíjí druhé lidi, včetně civilistů i dětí a zároveň sebe a řada islámských autorit tyto lidi prohlašuje za mučedníky. Stane-li se terorismu mučednickým činem, pak je zde i zásadní motivace pro další lidi, obvykle muže, co často mají středoškolské i vysokoškolské vzdělání a jejich věk bývá okolo 30 roků. 
   V křesťanství je pojem mučednictví vymezen příkladem Ježíše Krista, který nikoho o život nepřipravil a přijal to, že o život bude připraven pro pravdu, kterou věrně učil. Při zkoumání, zda je někdo křesťanským mučedníkem se zvažuje více věcí podle pravdy. Rozhodně není mučedník ten, kdo druhým působí násilí nebo dokonce smrt. Je nutné, aby mučedník přijal svoji smrt od pronásledovatele z důvodů víry. Pokud je prokázáno, že důvodem k jeho smrti bylo něco jiného než skutečná křesťanská víra, tak násilná smrt není uznána jako mučednická. Je rozdíl smrt pro věc čistě politickou a smrt pro Krista z politických důvodů. Pán Ježíš Kristus je mučedník pro věc náboženskou, ale odsouzen byl vylhaně za věc politickou. Násilná smrt a neoblomné přesvědčení ani odpuštění pronásledovatelům nemusí stačit k prohlášení za mučedníka. Výraz „martyr-mučedník“ se v křesťanském starověku vztahoval i na ty, kdo zemřeli ve vězení či ve vyhnanství anebo na jejich následky. Pro své utrpení je Panna Maria obdařena titulem „Královna mučedníků.“ Od 4.století se o mučednictví mluví jen u těch, kdo dobrovolně obětovali svůj život pro následování Ježíše Krista v pronásledování. Přísnost zkoumání a snaha o přesné vymezení pojmu mučednictví je ochranou před nesprávnou motivací i formací. 
   Jana z Arcu a Jan Hus byli oba ve stejné době odsouzeni církevním tribunálem. U Jany z Arku nastalo prohlášení za svatou a u Jana Husa ne, protože ne všechno, co se třpytí je zlato. Již ve starověku byl titul mučedník odmítnut pro nesprávnou nauku Origenovi. Otrantští mučedníci jsou oběti bojového islámu a po mnoha staletích obdrželi úřední uznání. Na úřední uznání mučednictví čekají praví mučedníci např. husitské a francouzské revoluce nebo doby nacismus a komunismus i soudobého islámu. Úcta ke skutečnému mučednictví je v liturgické připomínce mučedníků mezi nimiž vynikají apoštolé a má se projevit snahou o poctivé plnění křestního slibu. 
   II. Vatikánský koncil v konstituci Lumen gentium čl. 42 píše: „ Ježíš, Boží Syn, nám projevil svou lásku, když za nás obětoval život; proto nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za něho a za své bratry (srov. 1 Jan 3,16; Jan 15,13). K tomuto největšímu svědectví lásky přede všemi, zejména před pronásledovateli, byli povoláni někteří křesťané už v prvním století a vždy budou povoláváni. Mučednictvím se učedník připodobňuje svému Mistru, který dobrovolně přijal smrt pro spásu světa, a následuje ho v prolití krve, proto je Církev oceňuje jako vynikající dar a největší ověření lásky. Ačkoli je to dopřáno jen málokterým, přece všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí.“ (V článku jsou využity některé myšlenky z rozboru mučednictví od prof.PhDr. Jaroslava Němce.) 

neděle 19. května 2013

Kopie vzorné rodiny

     Dobrá rodina je základ společnosti a Církve a vzorem dobré rodiny je Ježíš, Maria, Josef tvořící Rodinu nazaretskou. V Rodině nazaretské jsou všichni svatí. Rodinu, kde jsou všichni svatí ba dokonce alespoň dva její členové není lehké najít. 
   Učitel sv. Cyrila sv. Řehoř Naziánský žil v rodině, o níž píše Izidora Vondrušky v Životopisech svatých: „Sv. Řehoř Naziánský starší a sv. Nonna byli rodiče sv. Řehoře Naziánského Mladšího, sv. Caesaria a sv.Gorgonie. Řehoř byl zprvu oddán bludům hypsistariů, kteří dle pohanského způsobu konali kult ohně. Působením manželky se Řehoř obrátil k pravé víře a stal se biskupem v Nazianzu. Ale i tam kdysi podepsal formulku ariánskou, zmaten jejich úskokem. Syn Řehoř napsal o tom: „Inkoust počernil papír, ale srdce zůstalo pravověrné.“ A otec Řehoř skutečně poznal svou chybu a učinil vyznání víry. Jeho manželka sv. Nonna je matkou tří světců…Sv. Cesarius se učil v mládí řečnictví a vědě lékařské. Svou krásnou postavou a vlídností se zalíbil císaři Konstanciovi tak, že jej učinil čelným svým lékařem. Avšak když nastoupil vládu Julián Odpadlík, Caesaris odešel raději ze služby císařské a odebral se do Nazianzu. R.363 se stal quaestorem(tj.pokladníkem) v Bithynii. Polekav se velikého zemětřesení v Bithynii, opustil své zaměstnání a dal se pokřtít a učiniv chudé svými dědici, zemřel r. 369. Sv. Gorgonia se vystříhala v mládí všeho marného přepychu v šatech a lnula k pravé víře. Provdala se za jistého bohatého muže a konala hojné skutky milosrdenství. Její bratr, biskup Řehoř, o ní napsal, že je „světlem slepcům, berlou chromým, matkou sirotků, útočištěm chuďasů.“ Dočkala se radosti, že její pohanský manžel přijal sv. křest.“ 
   Sv. Řehoř Naziánský nazývaný „Theolog“ píše: „Ulice, tržiště, síně penězoměncům a všechny veřejné místnosti cařihradské jsou plny lidí, kteří se přou o věcech víry. Tážeš-li se, po kolika obolosech se prodává ta nebo ona věc, kupec ti bude hovořit o tom, je-li Syn zplozen čili nic. Kupuješ-li maso, řezník řekne: „Otec je větší než Syn.“ Zeptáš-li se pekaře, je-li chléb už upečen, odpoví ti: „Syn Boží je stvořen z ničeho.“ Učitel Církve Řehoř Naziánský nebyl spokojen se samoúčelnými diskusemi a ve svých promluvách důrazně napomínal své posluchače, aby o víře méně hloubali, ale více k ní přilnuli a podle ní zařídili svůj život. Ve své závěti odkázal všechno své jmění chudým a zakončil ji ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Nejsvětější Trojice je ideálním příkladem vztahů mezi osobami a ideál naplnění Rodinou nazaretskou má následovat křesťanská rodina. Spojovat ji má podobně jako u Trojice božských osob Duch Svatý. 
    Sv. Řehoř Naziánský měl kromě příkladu v rodině i příklad svého přítele sv. Basila. O společných studiích v Aténách napsal: „Každý člověk má své vlastní příjmení, které buď dostal po rodičích, nebo si je sám vydobyl a získal vlastním úsilím a prací. Pro nás bylo něčím velikým to, že jsme křesťané, a tak být nazýván křesťanem jsme považovali za vznešený titul.“ „My oba jsme znali pouze dvě ulice. Jednu, kterou se chodilo do školy a druhou, kterou se chodilo chrámu. Cest do divadel, na závodiště a do zábavných místností jsme neznali“. 
   Rodinu sv. Basila Velikého tvořili svatí rodiče sv. Basil a sv. Emelia a 10 sourozenců, z nichž jsou čtyři v seznamu svatých. Sestra sv. Basila je svatá Makrina. I.Vondruška o ní píše: „…vyhledávala si už za svého mládí v Písmu sv. poučení svému věku přiměřená a modlívala se s jinými dívkami žaltář ve stanovené hodiny. Byl tak krásná, že žádný malíř ji nedovedl zobrazit. Vdala se za jistého obhájce a řečníka, avšak ten brzy zemřel. Nový sňatek odmítala. Říkala, že dle přírodních zákonů jen jediný sňatek je přípustný, právě tak jako že člověk se jen jednou narodí a pouze jednou zemře. Ostatně její manžel neumřel, nýbrž je podoben tomu, kdo na čas odcestoval a tomu nutno zachovat věrnost. Makrina zařídila po smrti otcově ve svém domě v Pontu (nikoli v Kappadocii) sesterstvo; ona i její matka Emmelie si libovaly v životě zbožném, v postech a dobročinnosti. Sv. Makrina trpěla rakovinou, a když její bratr Řehoř Nyssenský ji navštívil a nalezl ji těžce nemocnou a ležící na holých prknech. Mluvili spolu o věcech nebeských, o vzkříšení. Makrina se poznamenala křížem zemřela.“ 
   Sv. Makrina se jmenovala i její babička a tak je vytvořena svatost v linii babička, matka, dítě. Kromě již zmíněného sv. Řehoře Nysského patří mezi svaté z této rodiny i nejmladší dítě, kterým je sv. Petr, který se stal biskupem v Sebastě. Ze života rodin velkých církevních Otců sv. Řehoře Naziánského a sv. Basila máme příklad: života s vírou ve věčný život, modlitby, boje s bludy, četby Písma svatého, diskuse o víře, apoštolátu nepokřtěných, prožívání manželství, pokání, pomoci chudým, studia, přátelství, odmítání špatných politiků, postoje k živelným pohromám a těžké nemoci, závěti, umírání a jiné. 
   Církev na zemi je bojující a boj o dobrou neboli svatou rodinu je kritériem plnění křesťanských povinností. Ježíši, Maria, Josefe, svatá Rodino nazaretská, miluji vás, zachraňte duše! 
sv.Basil Veliký
sv. Řehoř Naziánský

neděle 12. května 2013

Relativní působení Ducha Sv.

    Česká sekce vatikánského rozhlasu ve zprávách 13.3.2013 uvádí: „Jak konkrétně se projevuje působení Ducha sv. při volbě papeže? Na tuto otázku odpověděl v roce 1997 kard. Joseph Ratzinger. Jeho slova publikoval při minulém konkláve v roce 2005 list National Catholic Reporter. Dnes je otiskl deník italských biskupů Avvenire: Neřekl bych, že Duch sv. je zodpovědný za volbu ve smyslu výběru kandidáta, uvedl tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry a pokračoval: Boží duch nepřebírá kontrolu nad celou záležitostí, spíše – jako dobrý vychovatel, kterým bezpochyby je – nám ponechává dostatek prostoru a svobody, aniž by nás však zcela opustil. Role Ducha sv. by měla být chápana trochu pružněji – nikoliv tak, že nám diktuje kandidáta, kterého musíme volit. Pravděpodobně jediná jistota, kterou nám dává, je skutečnost, že vše nepovede k naprosté zkáze. Je zde příliš mnoho příkladů papežů, které by Duch sv. zjevně nikdy nebyl zvolil.“ 
   Tato slova vedou k velké obezřetnosti zda něco je nebo není dílo Ducha Svatého. K pocvičení této obezřetnosti tento text: „Opravdu svou němotou hlásáte spravedlnost? Lidé, soudíte dle práva? V zemi jednáte, jak podlé srdce velí, razíte si cestu násilím svých rukou. Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou. Mají jedu jako hadi, jsou jak hluchá zmije, když si zacpe uši, aby neslyšela kouzelnický šepot zaklínače zkušeného v zaklínání. Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine! Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy. Ať se ztratí jako slizký plž, jako potracený plod, který neuzřel slunce. Dříve než co pochopí, už trním pod hrnci vám budou , smete je vichr, ať svěží či zprahlé. Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu, omyje si nohy v krvi svévolníka. A lidé si řeknou: „Spravedlivý ovoce se dočkal. Ano, Bůh to je, kdo na zemi soud koná.“ Uvedený text je žalmem 58(57) ekumenického překladu bible. 
    České katolické biblické dílo (Žalmy v liturgii, Marie Klašková) uvádí toto: „Sám Ježíš říkal apoštolům, „že se musí splnit všechno, co je o něm napsáno v Mojžíšově zákoně, v Prorocích i v Žalmech“ (Lk 24,44). Ježíš také v rozhovoru s farizeji o mesiáši jako Synu Davidovu cituje 110. žalm: „Hospodin řekl mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.“ Tímto Pánem, Synem Davidovým může být myšlen mesiáš, Ježíš. Proto také církev přijala celý žaltář a vykládala ho také jako proroctví o Kristu a církvi. Žalmy 58, 83 a 109 jsou z breviáře úplně vynechány, protože v nich převažují pomstychtivé myšlenky. Tyto texty jsou vypuštěny z jistého psychologického hlediska. Člověk by se neměl modlit žalmy, ve kterých by proklínal. V žalmu 58 čteme například: „Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine. Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy. Ať se ztratí jako slizký plž, jako potracený plod, který neuzřel slunce…Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu, omyje si nohy v krvi svévolníka…“ (Ž 58,7-11).“ 
   Žalmy 58, 83 a 109 jsou vynechány z breviáře schváleném kongregací pro bohoslužbu v roce 1971, ale jejich vynechání II. Vatikánský koncil nežádal. Sv. Pius V. i sv. Pius X. uložil v breviáři modlitbu těchto žalmů, kde jsou pod čísly 57, 82 a 108 podle Vulgaty, alespoň jednou týdně. Je to stav, kdy Církev skutečně přijala všechny žalmy. První papež sv. Petr cituje z žalmu 108 když mluví o neblahém konci Jidáše: „jeho pověření ať převezme jiný.“ 
    Vynechané žalmy vedou k tomu, aby se člověk ztotožnil s trestající Boží spravedlností, jak je v žalmu 108, 17: „Miloval zlořečení, ať ho postihne! O požehnání nestál, ať se ho vzdálí!“ To, že pro nás lidi je trest nepříjemný není důvodem k zamlčování a popírání Božích trestů. Jsou katastrofy morální skrze hříchy s možností časných Božích trestů a též trest věčný neboli peklo. 
    S žalmy 57, 82 a 108 souzní další místa v Písmu svatém. U proroka Jeremiáše je 17,18: „Ať propadnou hanbě ti, kdo mě pronásledují, a ať já se hanbit nemusím. Ať oni jsou zděšeni, a já ať zděšen nejsem. Uveď na ně zlý den a dvojnásob těžkou ranou je rozdrť.“ Podobně Jer 18,23: „Ty, Hospodine, víš o každém jejich záměru, že mi chtějí způsobit smrt. Nezprošťuj je viny, jejich hřích ať u tebe smazán není, ať jsou před tebou přivedeni k pádu, tak s nimi nalož v čas svého hněvu.“ 
   Pokud lidé pracují na porušování Božího zákona a nedbají na hrozby žalmů a proroků, tak si mohou sami za to, že se na nich naplní slova páté knihy Mojžíšovy 28, verš 15 a následující: „Jestliže však nebudeš Hospodina, svého Boha poslouchat a nebudeš bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy a nařízení, která ti dnes udílím, dopadnou na tebe všechna tato zlořečení: Prokletý budeš…“ V Markově evangeliu je 12 kap. s podobenstvím o zlých vinařích, v nichž se poznali nepřátelé Ježíše Krista, který řekl, Mk 12,9: „Co udělá Pán vinice? Přijde vinaře zahubí a vinici svěří jiným.“ Apoštol Jan psal o lásce a neměl problém napsat v Apokalypse o Kristu Králi, Zj 19,15-16: „Z úst mu vychází ostrý meč, aby jím bil národy; bude jim vládnout železným prutem. On šlape ve vinném lisu trestajícího hněvu vševládnoucího Boha. A na plášti a na boku má napsáno svoje jméno: Král králů a Pán pánů.“ 

neděle 5. května 2013

Otevřenost a uzavřenost Jana XXIII.

   Kniha „Se srdcem pokorným“ vznikla z úryvků korespondence a promluv blahoslaveného Jana XXIII. Najdeme v ní otevřenost: 
- ke Kristu: „Jedině Kristus musí kralovat ve vašem srdci a musí být trvalou touhou celé naší existence, a to i v těch nejobtížnějších situacích, neboť jedině on má opravdu slova věčného života (28.4.1962).“ 
- k světu podle víry: „Dobrý křesťan v rozletu mladosti i v plodné zralosti středního věku musí usilovat o to, aby měl pevnou, hlubokou, aktivní víru, která musí osvěcovat každý jeho krok, jeho rozhodování, naplňování všech vlastních povinností v rodině i v kontaktech s okolním světem, v dávání příkladu i v podněcování druhých k dobrému (31.1.1960)." 
- k lásce podle evangelia: „Zatímco v čistě občanských ustanoveních je cílem materiální pomoc, pro křesťany tohle představuje pouze prostředek k tomu, aby člověk naplnil dvojjediné přikázání lásky: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí...Miluj svého bližního jako sám sebe(Mt 22,37.39) (21.2.1960).“ 
- k lásce, jak ji hlásali svatí: „Jedná se o lásku vůči Bohu a bližnímu z celého srdce, jak to krásně říká Lev Veliký: Láska k Bohu proto, aby jeho sladká vůle panovala nade všemi lidmi...láska k bližnímu proto, abychom byli přítomni v příslušném okamžiku tam, kde je to opravdu zapotřebí, abychom vydávali svědectví pravdě a nikoho neuváděli do omylu. Tato láska musí obstát v každé zkoušce, v každé oběti, tak budeme vzdělávat druhé dobrým příkladem (5.1.1962).“ 
- k Duchu Svatému: „Jedině síla Ducha Svatého může udržet křesťany v jejich boji za dobro a může jim dát šťastně překonat obtíže a strázně života.(28.4.1959)“ 
- k Církvi: „Církev je trvalá připomínka Boží přítomnosti mezi vámi(15.srpna 1962).“ 
- k Panně Marii: „Láska ke Kristu je láskou k Marii. On je božský Spasitel. Maria jeho Matka, je ve světle vykoupení duchovní Matkou každého z nás(15.2.1959).“. 
- k modlitbě svatého růžence: „Budu klást větší důraz zejména na modlitbu svatého růžence, který chci recitovat spolu se svými nejbližšími (22.-25.5.1955).“ 
- ke mši svaté: „Mše svatá musí být středem dne, takže každý náš úkon k ní musí směřovat jako příprava a jako díkuvzdání (2.7.1962).“ 
- ke svatém Josefu: „Po Mariině boku stojí svatý Josef. On, přečistý Mariin snoubenec a manžel, je ochráncem nesmírného množství řemeslníků a dělníků, tedy nás všech, protože každý z nás je vlastně nějakým způsobem dělník (1.5.1963).“ 
- ke správnému svědectví: „Křesťan není neústupný, ale také se varuje před kompromisy, pokračuje vpřed bez obav a s jistotou.“ (29.3.1959).“ 
- ke kostelu a svatostánku: „Velkolepé je bohatství chrámů rozesetých po celém světě ke slávě našeho Pána. Úžasný je především eucharistický kult, který dává člověku zakoušet tak mnoho sladkosti v srdci, ale to, co je opravdu podstatné jako indikátor pravosti a opravdovosti každé křesťanské komunity i opravdovosti duchovní zanícenosti, je láska k Ježíši Kristu v tajemství Nejsvětější svátosti, spřízněnost se svatostánkem, úsilí o to, aby Ježíš nebyl v Nejsvětější svátosti opuštěn ve své tajuplné osamělosti, která přináší světu tolik požehnání (28.5.1959).“ 
- k modlitbě: „Modlitba je základem každé naší akce i posilou při jejím uskutečňování. Modlitba dává vůni a sladkost každé naší oběti. Bez modlitby se každá akce stává pouhou čirou vnějškovostí, která k ničemu nevede a která pod povrchem pochybného úspěchu skrývá prázdnotu a neplodnost (3.11.1961).“ 
- k práci: „Práce a bolest jsou prvním pokáním, které Hospodin uložil lidstvu po jeho pádu do hříchu. Nuže tedy dobře, jako hřích přitahuje Boží hněv, tak zase posvěcení práce a bolesti přivolává Boží milosrdenství na celý lidský rod (19.3.1959).“ 
 - ke správnému užívání sdělovacích prostředků: „Nikdy se nepropůjčujte překrucování pravdy. Mějte z takového počínání upřímnou hrůzu. (22.12.1960).“ 
- k apoštolátu: „Tajemství účinnosti každého apoštolátu spočívá zejména v upřednostňování modlitby, kajícnosti a upřímné pokory (12.11.1961).“ 
- k rodině žijící evangelium: „Obracíme se na rodiny, které jsou plny víry a velkodušnosti, aby nahlížely jako největší vyznamenání od Pána, jež někoho může potkat na této zemi, když smí nabídnout Pánu svého syna jako kněze. (21.4.1961).“ 
- k mládeži: „Mládeži je třeba neustále vysvětlovat to, že opravdová spokojenost se nachází v životě pojímaném jako dobrovolná a plně vědomá odpověď na Boží povolání (14.7.1961).“ 
- ke katechismu: „Katechismus patří k opravdovým bohatstvím Církve svaté, rodiny, národa. Je to ničím jiným nesrovnatelné a nezadatelné bohatství, poněvadž je vytěženo u Boží knihy Starého a Nového zákona i z životodárného učení Církve Kristovy. Kéž byste se od katechismu nikdy neodchylovali (16.9.1962).“ 
- ke svěcení neděle: „Chcete, aby papež nepociťoval svatou povinnost upozorňovat ze všech svých sil na aktualitu a svatost Božího přikázání, které říká, že člověk má světit sváteční den? (24.9.1961).“ - k dobrému využití času: „V křesťanském pojetí života má veškerý čas hlubokou hodnotu, kterou mu dává náš Pán, a proto je třeba využívat tohoto času k oslavě Boží a k vlastnímu sebezdokonalování (26.8.1962).“ Kolik lidí je dnes otevřeno nebo uzavřeno vůči myšlenkám z této korespondence Jana XXIII.? Otevřenost, kdy podle sebe soudím tebe může přinést řadu omylů o otevřenosti blahoslaveného Jana XXIII.
    Uzavřenosti vůči Janu XXIII. se dopustili kněží kolaborujících u nás s komunistickým režimem ve sdružení nazvaném pokrytecky podle jeho encykliky Pacem in terris z 11.4.1963, která začíná takto: „Mír na zemi (Pacem in terris), tuto horoucí touhu lidí všech dob, nelze, jak známo, uskutečnit a upevnit bez posvátného zachování řádu, který ustanovil Bůh.“ 
    I dnes chybí otevřenost pro článek 92 Pacem i terris: „Jako ve vztazích mezi jednotlivci lidé nemohou sledovat vlastní zájmy ke škodě druhého, stejně tak ani státy nesmějí usilovat o vlastní rozvoj způsobem, který s sebou nese nespravedlnost nebo utiskování druhého státu; jinak se vůči němu dopouštějí bezpráví. Zde je vhodné připomenout výrok sv. Augustina(O Boží obci): "Odstraníme-li spravedlnost, co jsou státy, ne-li loupežení ve velkém." 
    Novinář Antonio Socci napsal knihu Čtvrté fatimské tajemství. Kniha píše o uzavřenosti vůči třetímu tajemství Fatimy. Vyšla 6.října 2006 s věnováním papeži Benediktu XVI. a o Janu XXIII. se dočteme: „Jan XXIII. zahájil koncil v říjnu 1962 promluvou, která zůstala slavnou díky nešťastným narážkám na fatimské děti: „Zdá se nám, že se rozcházíme s různými proroky neštěstí, kteří stále ohlašují katastrofy, téměř jako by už nadešel konec světa.“ Papež si myslel, že jeho „prorocký duch“ je pronikavější než Královny proroků. Oznámil oslnivé jaro pro Církev, a viděli jsme, že místo toho přišla mrazivá zima.“ 
    Kéž rozhodnutí papeže Františka zasvětit svůj pontifikát Panně Marii fatimské přinese pravou otevřenost vůči poselství Fatimy a vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie!