Hermeneutika kontinuity a tancování

Catolicismo   May - June 1969

    Benedikt XVI. mluví často o hermeneutice kontinuity neboli výkladu stále trvajícím a věrném tradici. V roce kněží 12.3. 2010 k účastníkům Mezinárodního teologického kongresu řekl: „Stejně naléhavě jako je hermeneutika kontinuity zapotřebí k adekvátnímu porozumění textům II. vatikánského koncilu, je analogicky nutně zapotřebí také hermeneutiky kněžské kontinuity, která počínaje Ježíšem z Nazareta, Pánem a Kristem, prochází dvěma tisíci let dějin velikosti a svatosti, kultury a zbožnosti, jimiž se kněžství do světa zapsalo a dosahuje až do naší doby."

   Hermeneutiku tance patron kněží sv. Jan Vianney zanechal skrze svá kázání: „Jednoho dne jsem stál před velkým ohněm. Vzal jsem plnou hrst slámy a hodil jsem ji do ohně s příkazem, aby nehořela. Lidé, kteří stáli kolem, se mi smáli a špičkovali: To si můžete pěkně říkat, ale nikdo nezabrání tomu, že sláma přece jen shoří. A co jsem měl těm lidem na to odpovědět? A vy, dobré matky, co si o tom myslíte? Poznáváte se v té věci, nebo ne? Ještě se vám nestalo, že jste řekly dceři: „Pro mě za mě, jdi si tancovat, ale dej na sebe pozor.“ Ďábel objímá taneční lokály jako zeď zahradu.Tanec je provaz, kterým satan stáhne nejvíce duší do pekla. Kdo jde tančit, nechává svého anděla strážného za dveřmi, a uvnitř ho nahradí ďábel, takže v tančírně je za chvíli tolik ďáblů jako tanečníků a tanečnic.“ 

„Také bály a tance jsou z tohoto pohledu(ctnosti čistoty) velice nebezpečné. Nejméně tři čtvrtiny mladých lidí se z tohoto důvodu dostanou do spárů nečistého ducha. Nemusím vám to dokazovat, protože už z vlastní zkušenosti víte, kolik špatných myšlenek, kolik nevhodných tužeb a nemorálních poklesků způsobují tance. Moc se nedivím, že osm francouzských synod zakázalo svévolné zábavy pod těžkými tresty.“ 

 „Rozhřešení ke třeba odmítnout těm, kdo se nacházejí ve velmi blízké příležitosti ke hříchu, a přesto se jí nechtějí vyhnout. Nejbližší příležitosti ke hříchu nazýváme ta místa, osoby a okolnosti, v nichž obyčejně upadáme. Jsou to například divadelní scény, bály, tance, špatné knížky, nevhodná přátelství, neslušné písničky a obrazy, vyzývavé oblékání, vztahy s osobami opačného pohlaví, které už dříve byly příčinou poklesku. Není také možné rozhřešit kupce, kteří podvádějí a křivdí kvůli výhodnému prodeji; hospodské, kteří prodávají alkohol notorikům; těm, kteří provádějí své vlastní akce v době pobožnosti nebo pozdě v noci. Kněz zde může udělit rozhřešení jenom v tom případě, že kajícník přislíbí opustit příležitost ke hříchu. Bez tohoto slibu by rozhřešení bylo svatokrádeží.“ 

 „Není možné rozhřešit svůdce, kteří slovem, radou nebo příkladem svádějí jiné ke zlému. Mezi tyto se počítají zvrácení křesťané, kteří se vysmívají Slovu Božímu a těm, kteří je hlásají. Podobně je potřeba postupovat u těch, kteří si tropí posměšky z náboženství, ze zbožnosti a ze svatých promluv, kteří rozhlašují nové zásady proti víře a zvykům, ti, u kterých se doma odbývají zábavy, pohoršlivé tance nebo hazardní hry, ti, kteří u sebe přechovávají neslušné obrazy nebo špatné knížky. Zrovna tak patří postupovat vůči osobám, které svým oblečením, pohledy i nevhodným chováním provokují jiné k nečistým myšlenkám a touhám. Zpovědník, podle nauky sv. Karla, musí takovým lidem odmítnout rozhřešení, protože Písmo svaté říká: „Běda tomu člověku, skrze kterého přichází pohoršení“ (Mt 18,7).“ 

    Sv. František Saleský, po němž patron mládeže sv. Jan Bosko nazval svoji kongregaci, napsal: „Tance a plesy jsou svou povahou nelišné, ale tak, jak se obvykle provozují, značně tíhnou a spějí ke zlému, a proto jsou plny nebezpečí a ohrožení. Konají se v noci, a v temnotě a šeru se do počínání, jež už je samo o sobě vůči zlu velice křehké, snadno přimísí všelijaké skutky temnosti a nemravnosti. Lidé jsou dlouho vzhůru, a druhý den potom propasou ranní vstávání, a tím i možnost účastnit se bohoslužby. Jedním slovem: vždycky je nemoudré vyměňovat den za noc, světlo za tmu, dobré skutky za pošetilosti. Na plese se všichni předhánějí v předvádění zbytečných marností. V tomto prostředí, při tanci, se špatné náklonnosti uplatní natolik, že nebezpečné a trestuhodné lásky jen kvetou. O tančení ti povím, Filoteo, totéž co uvádějí lékaři o tykvích a houbách: ani ty nejlepší nestojí za nic, říkají, a já ti říkám, že ani ty nejlepší tance nestojí za mnoho.“ 

    V Doplňku Summy teologické 64,10 sv. Tomáše Akvinského čteme nepřímo o tanci: „Při sňatcích bývají projevy navázané veselosti. A proto se zakázalo slavit sňatky v oněch dobách, v nichž se mají lidé hlavně povznášet k duchovním věcem. To pak je od adventu až do Zjevení, pro příjímání, jež podle starých kánonů se koná na vánoce; a od Devítníku až do Oktávy velikonoční, pro velikonoční příjímání; a od tří dnů před Nanebevstoupením až do Oktávy Letnic, pro přípravu na vykonání přijímání v tomto čase.“            

    Cyrilometodějský kancionál z roku 1955 uvádí mezi církevními přikázáními zákaz tance v adventu a postu. Nikoli kontinuita, ale opak je, když se po zrušení tohoto zákazu následně organizovaní tance pod hlavičkou farností a podobně. Marně bychom se snažili v evropském prostředí najít kontinuitu u tance liturgického. Ten, kdo požaduje kontinuitu je bohužel kárán zastánci diskontinuity jako ten, kdo nechápe znamení doby. Znamení doby přece je, že lidé se chtějí jen bavit a to i kdyby se jejich situace podobala potápějícímu se Titaniku. 

    Co chybí je kontinuita pokání na starokřesťany, kteří za strojení a chození na bály v době postní měli nařízeno dělat 3 roků pokání a pokud se mladík nebo děvče oddávali nebezpečným tancům, bylo jim nařízeno dělat pokání po tři léta a při zopakování tohoto přestupku jim bylo pohroženo klatbou.

Skutečný a mediální Jan Hus

   Vatikánský rozhlas 18.10.2012 uvádí arcibiskupa Müllera, prefekta kongregace pro nauku víry: „Podle německého arcibiskupa Církev utrpěla v poslední době mnoho křivd ze strany médií. Mediální hon na kněze v souvislosti s mravnostními skandály byl nespravedlivý. Navzdory prokazatelným faktům se v něm podsouvalo, že kněžství nahrává pedofílii. Ve skutečnosti jde o obecný problém naší doby, který se týká celé společnosti. Například v Německu bylo v letošním roce zaznamenáno na 20 tisíc případů pedofilie, ani jediný z nich se však netýkal duchovní osoby – uvedl prefekt.“ 

   Křivdy skrze mediální zkreslování reality se týkají i minulosti. Příkladem je osoba Jana Husa. Bohumil Zlámal píše v Příručce českých církevních dějin(PČCD) IV, str.25: „Zbyněk Zajíc z Házmburka, dobrý teolog s reformními snahami…si vybral za svého rádce Husa…směl arcibiskupovi oznamovat jakékoli nedostatky v církevním životě, kdekoli je najde. Prvním plodem této spolupráce byly výnosy proti kněžské nezdrženlivosti(konkubinátu) a svatokupectví, dále zákaz tanců a turnajů kněžím, což bylo odhlasováno na svatolukášské synodě r. 1403 a opakovaně na synodě svatovítské r.1404.“ Později se z reformátora Husa stává deformátor. O Husu deformátorovi píše B.Zlámal podle díla J.Sedláka na str. 27 PČCD s názvem „Hus v odboji proti arcibiskupu Zbyňkovi(1408-1411)“: „…mladí bakaláři, řadí se kolem Husa. Mají více bezohledné rozhodnosti, ale méně teologických vědomostí a méně jemnocitu ve věcech víry. Je pochopitelné, že s těmito pomocníky Husovy opravné snahy nabývají nové tvářnosti.“ 

    Blažej Ráček v knize Československé dějiny a poznámce 102 k části Čechy královské píše: „Že Husovo jméno je pouze pláštěm moderní nevěry, to se jasně ukázalo r. 1932. Česká akademie oznámila české veřejnosti, že vydá Husovu Postilu, přihlásí-li se aspoň 500, kteří ji jistě koupí. Po velké agitaci se našlo jen 15 Husových ctitelů, ochotných koupit jeho hlavní dílo. Po nových výzvách stoupl počet zákazníků na 50.“ Zvolený nezájem znát skutečnou pravdu hříchy činí, a tak se zkresleného Jana Husa a nikoli Husa podle jeho díla dovolávají ateisté, agnostici a nekatolíci a bludně předpokládají, že Hus je plně jejich člověk a jsou i katolíci, co chtějí mít Husa plně jako svého člověka a odmítají proto vidění Jana Husa jako bludaře. 

    Bludy lze poznat z článků odsouzených kostnickým koncilem. Uvádí je(30 článků) v Příručce církevních dějin Pavel K. Mráček jako přílohu. Čl.30: „Nikdo není pánem světským, nikdo není prelátem, nikdo biskupem, jestli se ve smrtelném hříchu nachází.“ Při platnosti tohoto článku svátek Jana Husa ustanovený parlamentem by byl neplatný, protože většina jeho členů při schválení byla ve hříchu jako smilství, cizoložství a znesvěcení neděle, a tak ztratila pravomoc k platnosti svého rozhodnutí. Pro své hříchy V.Havel by nebyl prezidentem a Václav IV. králem. Přehodnocení procesu a rehabilitace se u sv. Jany z Arku, upálené v době Jana Husa v roce 1431, dočkala již její matka. Ačkoli jí církevní hodnostáři přítomné chvíle ublížili, měla na rozdíl od Jana Husa a jeho následovníků nadpřirozenou víru v Církev zaznamenanou při procesu: „Myslím, že Ježíš Kristus a Církev jsou jedno a není z toho třeba dělat problémy.“ 

    R.Malý v Církevních dějinách píše: „Husovská problematika spadá spíše do českých než do všeobecných dějin.“ České dějiny ukazují, jak bývalý přítel Jana Husa Štěpán Páleč musel společně s dalšími, na rozkaz Václava IV., opustit pražskou universitu. Stal se profesorem university v Krakově. Proti bludům Jana Husa napsal De ecclesia a Antihus. V díle De ecclesia dokazuje, že papežství ustanovil Kristus: „Ty jsi Petr, to je skála, a na té skále založím svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou“(Mt 16,18) ... „Pas beránky mé, pas ovce mé.“ (Jan 21,16-17) Jestliže Kristus poručil Židům poslouchat zákoníků a farizeů, poněvadž seděli na stolci Mojžíšově, tím více sluší křesťanům poslouchat těch, kteří sedí na stolci Kristově, a Kristus poručil všem věřícím abychom jeho zástupců na zemi byli poslušni, protože řekl: „Kdo vás slyší, mne slyší, kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá, a kdo pohrdá mnou pohrdá tím, který mne poslal“(Lk 10,16). O tom, kdo neposlechne Církev, řekl: „Budiž tobě jako pohan a celník“ (Mt 17,17)“ 

    Ondřej z Brodu, rovněž bývalý přítel Jana Husa byl po nuceném odchodu z Prahy profesorem v Lipsku, kde zemřel r. 1427. Husovi napsal, že nikdy nebude viklefistou. „Zdaliž je Kristus rozdělen, zdali Viklef byl za nás ukřižován anebo jménem Viklefovým jsme byli pokřtěni?“ Přeje Husovi, aby se jeho duše nedostala tam, kde je Viklefova, ale tam, kde je Kristus, sedě po Boží pravici. Ať nepohrdá církevními tresty, odkud ví, že patří do počtu vyvolených? Zda je světější než Pavel, jenž si nebyl ničeho vědom, ale tím ještě nemyslel, že je ospravedlněn? (I Kor 4,4). „Ty budeš trpět ne pro pravdu, ale pro bludy Viklefovy a pro nedostatek pokory a lásky.“ 

   Pokud by nějaká diecézní synoda za současných dnů vydala zákony proti tanci kněží a zamítla organizovaní tance, tak by byla v souladu s reformním obdobím Husova života a synodou potvrzenou arcibiskupem a také patronem kněží v duchovní správě sv. Janem Vianneyem, který hlásal: „Tanec je provaz, kterým satan stáhne nejvíce duší do pekla.“ Pro druhé období s Husovou deformací platí, že po prostudování jeho bludů by se od něj měli odvrátit i jeho přátelé, jak to učinil Štěpán Páleč a Ondřej z Brodu.