Není hudba jako hudba

    Hudba dokáže lidský život pozvedat k nebi a dokáže jej také stahovat do pekel. J.S.Bach znal hudbu o níž platí: „Cílem a účelem dokonalého zpěvu není nic jiného než pocta Bohu.“ Toto působí Duch Svatý.

    John Lehnon o hudbě Beatles řekl: „Vím, že Beatles budou mít úspěch jako ještě žádná jiná skupina. Vím to přesně, protože jsem na tento úspěch prodal duši ďáblu.“ John Lennon na své LP „Mind Games“ vzývá Antikrista: „Je něco, co musíš udělat okamžitě. Vysvoboď lidi, teď hned. Udělej to, udělej to teď! Jsme zajatci se zdviženýma rukama…Voláme to jako modlitbu: Vysvoboď lidi…666 je tvé jméno.“ Fanoušek Johna Lennona jej zastřelil 8.12.1980 a jako motiv uváděl „hlasy a ďábla.“ 

    Hudbu duchovně negativní produkuje řada moderních skupin tzv."hardrocku" nebo "heavy metal". Názvy skupin, texty písní a chování těch, kdo se těchto koncertů účastní jsou bezpečným rozpoznávacím znamením podle zásady: „Poznáte je po ovoci.(Mt 7,16)“ Obaly LP nebo CD nám ukazují zvrácené „umění“. Některé názvy skupin: Black Sabbath (Černá sobota), KISS - Kings in Satan service (Králové ve službě satana), AC/DC - Antichrist/Death to Christ(Antikrist/Smrt Kristu), Venom(Hadí jed). Texty těchto a podobných skupin opěvují drogy, sebevraždy, násilí, mučení, smrt, obsahují vzývání satana a rouhání proti Bohu. Malá ukázka od skupiny AC/CDC z LP desky, jejíž český název je "Dálnice do pekla": "Jsem na dálnici do pekla...Nezastavuj mě, hej, hej, hej...jé, až do konce pojedu, oú, po dálnici do pekla." 

    I z vlastní zkušenosti vím, že přechod od poslechu rockové hudby k hudbě vážné vedl i k zájmu poznat Krista a snažit se jej následovat. Jedním z důležitých kroků bylo spálení plakátů skupin v kotli ústředního topení. Mimo jiné mi také bylo jasné, že peklo není žádné příjemné místo a ďábel můj dobrodinec. Tak jako je třeba nejprve vytrhat plevel a pak zasévat, tak je třeba opustit hudbu, která je překážkou smyslu pro hudbu duchovní a posvátnou.  Hudba, která znemožňuje dobrou modlitbu, z nás křesťany neudělá.

   Hudba, která vznikla pro potřeby bohoslužeb, má bezesporu nejvyšší uměleckou hodnotu. Zpěv doprovázející bohoslužby je velkým kulturním pokladem. Zvláště gregoriánský chorál přivádí do Boží blízkosti. II.Vatikánský koncil v konstituci o liturgii(SC) čl. 116 píše: „Církev považuje gregoriánský chorál za vlastní zpěv římské liturgii. Patří mu tedy při liturgických úkonech – jsou-li jinak stejné podmínky – čelné místo.“ I vhodný lidový zpěv duchovně obohacuje a zaslouží si, aby byl promyšleně podporován. Velikonoční píseň "Aleluja, živ buď nad smrtí zvítězitel" anebo vánoční „Narodil se Kristus Pán“ dokáže  vyjádřit  pravdu víry a radost při velkých křesťanských svátcích. Je celá řada krásných náboženských písní. Můžeme o nich i rozjímat a poznávat v jejich textech smýšlení a hlasy našich předků. Tak objevíme i písně s mariánskou tématikou a i v otázkách hudby se modleme slovy písně: Ó, Maria, útočiště naše. Z hudebních nástrojů zvláště varhany svým provedením a rozsahem tónů nemají uniknout naší pozornosti. II. Vatikánský koncil v SC 120 stanovil: „Píšťalové varhany ať jsou v latinské církvi ve velké úctě jako tradiční hudební nástroj. Jejich zvuk dovede dodat církevním obřadům podivuhodný lesk a mocně povznést mysl k Bohu a vyššímu světu.“  K Bohu má být zaměřen celý život křesťana a  tímto směrem mají být zaměřeny i nálady a city, které hudba vzbuzuje. 

    Jsou samozřejmě i různé hudební žánry, které si nekladou přímo za cíl oslavu Boha a opěvují přírodu, lidské vztahy a vše, co nás obklopuje. V národních písních najdeme často vyzpíván život lidí a může nás překvapovat, jako málo je lidem do zpěvu dnes a jak mnoho zpívali naši předkové při své těžké dřině. 

   Duchovní základ k světu hudby nám dávají tyto myšlenky sv. Augustina, z nichž se připomíná zvláště tato k žalmu 72: „ Kdo zpívá, dvakrát se modlí.“ Znalost toho, že jde o komentáře žalmu zasazuje myšlenku "kdo zpívá, dvakrát se modlí" zejména ke zpěvu žalmů. Ze Sermo 34 víme, co by asi sv. Augustin řekl věhlasnému hudebníkovi, jehož život by nebyl příkladný: "Zpíváš, slyším ovšem, že zpíváš. Jen ať život nesvědčí proti jazyku.“ Podobná slova jsou v komentáři žalmu 146: „Nechtěj tedy přehlušit své dobré písně špatným životem. Když chválíš Boha, veď současně i dobrý život: Chvalozpěv nepatří do úst hříšníka.“ Řehole počítá s tím, že i osoby duchovní by mohli zpívat povrchně: „Když se modlíte žalmy a hymny k Bohu, rozjímejte v srdci, co ústa vyslovují.“ U žalmu 32 vybízí: „Zpívejte mu píseň novou. Odložte to, co je staré, vždyť znáte píseň novou. Nový zákon a nová píseň patří k člověku novému. Nová píseň se nehodí k člověku starému.“ V knize Vyznání X máme: „Když se mi stane, že mně dojímá více zpěv než věc, která se zpívá, vyznám, že trestuhodně hřeším.“ Jsou-li důležitější zvuky a rytmus neboli forma než obsah, tak se věci v duchu rocku projeví především hlasitým rámusem. Známe slova, jak prázdný sud nejvíc duní, a tak i člověk vnitřně prázdný potřebuje více hluku, které přehlušuje hlas Boží, který často v tichu promlouvá. 

    České oddělení vatikánského rozhlasu na svých webových stránkách 18.6. 2011 uvádí: „Celý tenhle úpadek začal po II. vatikánském koncilu, když nastoupila povrchní vlna pseudoobnovy, která napáchala mnoho škod téměř ve všech našich kostelech,“ tak popisuje současnou krizi liturgické hudby na stránkách deníku La Repubblica Pablo Colino. Jde o další autoritu hudebního světa, která se rozhodla k veřejnému apelu na návrat tradičního církevního repertoáru, především gregoriánského chorálu. Dříve tak učinil např. Ennio Morricone, který před dvěma lety přiznal, že zastoupení gregoriánské tradice populárními a kytarovými písničkami bylo vážnou chybou. Apeloval také na Benedikta XVI., aby rázně prosazoval návrat gregoriánské tradice.Nedávno se velké echo dostalo slovům podobného obsahu z úst Riccarda Muttiho, někdejšího dirigenta La Scaly. Podle něj značná část současné hudební produkce v kostelích uráží inteligenci věřících.“ 

II. Vatikánský koncil nebyl dosud uskutečněn, protože chorál a varhany nemají často místo, které jim koncil určil.

Vlastnosti lásky

     Pro mnoho dnešních lidí láska znamená totéž co soulož. Proto je třeba umožnit co nejdříve pohlavní život. Proto jsou třeba rozvody nebo pohlavní život osob stejného pohlaví. Proto je celibát považován za nesprávný. Sekta „Rodina lásky“ tvrdí, že žije biblickou výzvu: „milujte se“. Její členové jsou aktivní v sexuálním životě a prostitutky jsou ti nejvzornější členové. Za lásku se schovávají věci, které jsou sobectvím a skutečná láska spíš chybí než je. Člověk je v nebezpečí, že uslyší: „Ale vás znám: nemáte v sobě Boží lásku“ (Jan 5,42). 

     Jaké jsou vlastnosti lásky k Bohu podle Písma svatého? Již Starý zákon zná: „Budeš milovat Pána Boha svého z celého srdce svého, celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,5). Tento příkaz Deuteronomia potvrzuje v Novém zákoně Ježíš Kristus: „Miluj Pána Boha svého z celého srdce svého…"(Mt 22,37). K tomu Pán Ježíš dodává příkaz o lásce k bližnímu, jak je v Starém zákoně, Lv 19,18: "budeš milovat svého bližního".  

K pravé lásce patří nenávist zla: „Kdo milujete Pána, nenáviďte zlo (žalm 96,10). Stejně žádá apoštol Jan: „Nemilujte svět, ani co je v něm, kdo miluje svět, v tom není ani lásky k Otci“ (I Jan 2,15). 

Vlastností lásky je dodržování Božího zákona: „Kdo milují Pána, zachovávají cesty jeho…plní zákon jeho (Sir 2,16). Totéž v listu II Jan 6: „Láska záleží v tom, že žijeme pole jeho přikázání. A přikázání, jak jste slyšeli od začátku, je toto: Žijte v lásce“. Vlastností dokonalé lásky k Bohu je, že jej má cenit nade vše: „Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna a dceru více nežli mne, není mne hoden.“ (Mt 10,37). 

Láska rozdělená není pravá: „Nikdo nemůže sloužit Bohu a mamonu.“ (Mt 6,24). 

Při různé dobré činnosti je důležitý úmysl lásky: „Kdybych všechen svůj majetek rozdal na nasycení chudých a kdybych své tělo vydal na spálení, lásku však neměl, nic mi to neprospěje.“ (I Kor 13,3). 

Lidská láska je odpovědí na Boží lásku: „Poznali jsme a uvěřili v lásku, kterou nás Bůh miluje“ „My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás“. (I Jan 4,16 a 19). 

Láska k Bohu se pozná na lásce k bližnímu: „Řekne-li někdo. Miluji Boha – a nenávidí svého bratra, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí?“ (I Jan 4,20). 

Láska dokáže mít užitek ze všeho: „Těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému.“ (Řím 8,28). 

Podle oběti se pozná láska a její důvěra: „Jsem si jist, že ani smrt…a vůbec nic stvořeného nemůže nás odvrátit od Boží lásky v Kristu Ježíši našem Pánu“ (Řím 8,38-39). 

Láska musí být vytrvalá: „Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“ (Jan 15,9). 

Láska přináší odpuštění: „Odpouští se jí mnoho hříchů, protože mnoho milovala; komu se málo odpouští, ten také méně miluje.“ (Lk 7,47). Podobně o odpuštění píše sv. Petr, I Pt 4,8: „Především se mějte navzájem vroucně rádi, protože láska přikrývá množství hříchů.“ 

Špatná láska je vlažná: „Mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku“ (Zj 2,4). 

Příklad k následování je Pán Ježíš: „Zjevil jsem jim tvé jméno, aby láska, kterou mne miluješ byla v nich a já v nich“ (Jan 17,26). 

Vlastnosti lásky líčí apoštol Pavel v I Kor 13,4-8: „Láska je shovívavá, dobrotivá, nezávidí, nechlubí se, nehledá svého prospěchu, neroztrpčuje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, doufá, všechno přetrpí, nikdy nepomíjí.“ 

Láska souhlasí s trestem pro ty, kdo nemilují: „Kdo nemiluje Pána, buď proklet“ (I Kor 16,22). 

Pravá láska bezpečně vede k důvěrnému vztahu s Bohem: „Miluji ty, kdo mne milují a kdo mne za úsvitu hledají naleznou mne“ (Přísloví 8,17). 

Z lásky svatých mají užitek následující generace: „Prokazuji milosrdenství až do tisícího pokolení těm, kteří mne milují a má přikázání zachovávají“ (Ex 20,6). 

Láska zbavuje špatného strachu: „Strach nemá v lásce místo, protože dokonalá láska strach vyhání“. (I Jan 4,18) 

Láska přináší věčný život: „Milujete jej…budete proto požívat nevýslovné a slavné radosti, až dosáhnete cíle své víry, spásy své duše“ (I Pt 1,8-9). Jak 2,5: „Bůh…slíbil království těm kdo ho milují.“ I Jan 4,17: „V tom záleží vyvrcholení lásky v nás, že s radostnou důvěrou očekáváme den soudu, protože jaký je Kristus, takoví jsem i my zde na světě.“ 

O lásku prosíme Boha v modlitbě. „Otče náš“ a každou prosbu této modlitby můžeme chápat ve vztahu k lásce. Co jiného má nastat slovy prosby „Posvěť se jméno tvé“ než správný řád lásky? O lásku prosíme Ducha Svatého: „Zapal v nás plamen své lásky“. O lásku prosíme Ježíše Krista: „Nejsvětější Srdce Ježíšovo, planoucí výhni lásky, smiluj se nad námi.“ O lásku prosíme Pannu Marii a svaté: orodujte za nás, aby naše láska byla svatá!

Nebezpečné svatokrádeže

     Sv. Jan Vianney je dáván jako vzor kněžské služby. Ve svých kázáních připomíná svatokrádežné přijímání svátostí takto: 

„Nedostatek ctnosti lásky k bližnímu táhne za sebou znevažování svátostí a vede duše do záhuby“. 

„Často poslední svátosti a duchovní pomoc jsou k ničemu hříšníkům, kteří už za života pili nepravost jako vodu a bez přestání pohrdali Božími milostmi“. 

„Všimněte si, že se žádostivostí těla se boří všechna přikázání a člověk se stane vinný ve všech hlavních hříších. Nemusím zacházet do všech podrobností – sami to vidíte na vlastní oči. Dodám jen, že žádný jiný hřích nebývá zdrojem tolika svatokrádeží. Mnozí lidé to podceňují; jiní, i když to dobře vědí, co to pro ně znamená, nechtějí se zpovídat ze svatokrádeží, nerozlučných dcer nemravnosti“.

 „K zachování čistoty je třeba důstojně přistupovat ke svátostem. Kdo často a zbožně čerpá z těchto Spasitelových zdrojů, ten s lehkostí upevňuje krásné ctnosti. Dobře o tom ví pekelný duch, a proto se snaží odvést nás od zpovědi a svatého přijímání. Anebo se nás snaží zlákat ke svatokrádežnému přijímání těchto svátostí“. 

„Menším bolem je pro Spasitele zlo spáchané židy či pohany, než nehodné přijímání Nejsvětějších svátostí nedbalými křesťany“. 

„Po svatokrádežném přijímání přichází obvykle zatvrzelost srdce a nešťastná smrt. Někteří řeknou, že by bylo lepší nejít ke stolu Páně, než se vystavovat tak velkému nebezpečí. Drazí bratři, nechci vás odvádět od svatého příjímání. Chtěl bych vám jen otevřít oči a dát vám alespoň slabé pochopení toho, jak strašným hříchem je svatokrádež, abyste se jí vystříhali a vždycky přijímali Pána Ježíše s čistým a nevinným srdcem“    

    M.Schaller v římském misálku v části o svaté zpovědi poučuje: „Platně sv. zpověď koná, kdo na sebe žaluje a nezamlčí vědomě žádného těžkého hříchu. Zpověď, při které se schválně nebo z velké nedbalosti nevyjeví těžký hřích, je svatokrádežná a hříšník svolává na sebe ještě nové těžké tresty Boží.“ 

   Po špatné svaté zpovědi zůstává člověk ve hříchu a v těžkém hříchu přijatá svátost je svatokrádeží. Důvod proč se rozpadají svátostná manželství je jistě i v tom, že svátost manželství byla přijata svatokrádežně. Podobně při kněžkých proviněních se můžeme vracet ke svěcení a uvažovat, zda nebylo přijato svatokrádežně. Jedna paní mi svěřila případ, jak v době, kdy kněz od těch, které osobně nezpovídal a měl oddávat vyžadoval potvrzení o vykonané svaté zpovědi. Muž, co uzavíral manželství poslal místo sebe ke svaté zpovědi čeledína a ten mu přinesl potvrzení, aby mohl mít sňatek. Vidíme, jak místo toho, aby člověk udělal co má, vymýšlí svou chytrostí co nemá. 

    Doktor Eucharistie sv. Jan Zlatoústý takto varuje před svatokrádežným přijetím Eucharistie: "Nemalý trest vám hrozí – připomíná Církev kněžím – jestliže vědomě dovolíte hříšníkovi účast na této hostině: budete vyzváni, abyste složili účet z krve Kristovy. Ať je to vojevůdce nebo vysoký soudce nebo korunovaný kníže, zakaž mu přístup, blíží-li se nehodně: neboť ty máš vyšší autoritu než je jeho. Neboť toto tajemství vyžaduje, aby se vyloučila nejen loupež, nýbrž i sebe lehčí úchylka, protože to je tajemství pokoje“. 

„I když se někdo blíží ke svatému přijímání z nevědomosti, neboj se mu v tom zabránit. Boj se Boha, nikoliv lidí. Když se totiž bojíš člověka, bude tebou pohrdat; když se však naopak bojíš Boha, bude si tě člověk vážit. Byl bych ochoten raději zemřít než podat nejvyšší úcty hodnou Krev a Tělo Páně nehodné osobě či nepřiměřeným způsobem“ (homilie k Janovu evangeliu). 

„Pojďme s vědomím hříšníků na setkání s Králem nebes. A polibme při přijetí tuto svatou a neposkvrněnou Hostii se vší oddaností a rozehřejme svého ducha a svou duši, když na něho patříme, aby naše spojení s ním nám nebylo k soudu a k odsouzení, nýbrž abychom se stali svatými a vzdělávali našeho bližního“ (homilie k Narození 7). 

„I já pozvedám svůj hlas, prosím, naléhám a zapřísahám se, abychom nepřistupovali k tomuto posvátnému stolu s poskvrněným a zkaženým svědomím. Takové přistupování se totiž nikdy nebude moci nazývat přijímáním, i kdybychom se tisíckrát dotkli Pánova těla, nýbrž odsouzením, trýzní a hromaděním trestů“     

    Arcibiskup René Fernandez Apaza udělil imprimatur knihám Cataliny Rivas: „Četli jsme knihy Cataliny Rivas a jsme si jisti, že jejich jediným smyslem je vést nás po cestě autentické spirituality, jejímž pramenem je evangelium Ježíše Krista…Proto schvaluji jejich tisk a šíření a doporučuji je jako texty pro rozjímání a duchovní orientaci…“ V „Umučení“ část „Ježíš odsouzen k smrti“ je o svatokrádežích: „Katanů, kteří ničí Mé Tělo, není deset nebo dvacet. Velmi mnoho rukou zraňuje Mé Tělo; přijímají Svaté přijímání do rukou – rouhavé dílo Satana!“ 

     Každý kdo slouží mši svatou(i papež) se má modlit: „Pane Ježíši Kriste, ať přijímání Tvého Těla, jež se já nehodný odvažuji přijmout není mi k odsouzení a zatracení.“ 

   Fatima  pamatuje na smír za svatokrádeže: „Nejsvětější Trojice, Otče, Synu, Duchu Svatý, v hluboké úctě se ti klaním a obětuji Ti drahocenné Tělo a Krev, duši a božství Tvého nejmilejšího Syna a našeho ve všech svatostáncích přítomného Pána Ježíše Krista na smír za potupy, svatokrádeže a lhostejnosti, jimiž je urážen a prosím Tě pro nekonečné zásluhy Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Neposkvrněného Srdce Mariina za obrácení ubohých hříšníků.“ V článku Světla 5/2011 A.Sarrach v článku "Fatimské děti" se píše: „S touto modlitbou měl problémy velký teolog Karl Rahner. Když byla Lucie upozorněna na připomínky tohoto učence, odpověděla trefně: „Anděl nestudoval teologii.“ 

    Kdyby K.Rahner a jiní místo odmítání modliteb tohoto druhu je propagovali, tak by  teologie nesla jiné ovoce a  v dnešním Německu by podle odhadů nebylo okolo 50% přijetí Eucharistie svatokrádežných. Je to logické, protože např. žena uživající umělou antikoncepci příjímá v těžkém hříchu a tudíž svatokrádežně. 

    Od svatokrádežného přijímání svátostí vysvoboď nás Pane!

Korán, islám a věrozvěsti

    Korán je sepsán od jediného muže, Mohameda. Mohamed zemřel v roce 632 po Kristu. Jsou v něm věci naprosto slučitelné s křesťankou vírou jako úvod, sura(kapitola) 1: „Ve jménu Boha nejvýše milosrdného. Chvála Bohu pánu všeho míra, nejvýše milosrdnému, jenž má v moci den soudu! Tebe ctíme a tebe o pomoc vzýváme. Veď nás správnou cestou, cestou těch, jimž jsi byl milostiv, a ne těch na něž se hněváš a kteří bloudí.“ 

    Mohamed žil celá staletí po době postav, o nichž je bible. Sura (kapitola) 74 má slova odsouzení pro ty, kdo tvrdí, že to, co je v koránu je opsáno z bible: „Až zazní hlas trouby, to bude pak těžký den, zvláště pro nevěrce těžký…Ale poženeme je na horu pekelného ohně, protože vymýšlel a sestavil hanlivé výroky o koránu. Proklet budiž!…ukázal svoji pýchu. A řekl: Tento (korán) je jen výplodem kouzelnictví, a to ještě odjinud vypůjčeným! Jsou to zajisté jen slova pouhého člověka.“ 

    Bible píše o prorocích, Ježíši Kristu a apoštolech, jak své poslání doložili mocnými činy neboli zázraky. Mohamed své učení takto nedoložil a na tuto výtku odpovídá sura 13,45: „Nevěrci říkají nejsi poslán od Boha.“ Odpověz: „Bůh dostačí jako svědek můj a váš a on to je, jenž zná knihu.“ Sura 21,5: „Avšak oni říkají (o koránu): „Je to snůška zmatených snů. Ano, on (Mohamed), si jej vymyslil, vždyť je básníkem. Ať přijde k nám s nějakým zázrakem, jako byli posláni dřívější poslové.“ 

   Korán nařizuje odmítat podstatu křesťanství s vírou v Nejsvětější Trojici a božství Ježíše Krista, sura 4,169: „Vyznavači písem, nepřestupujte zákona ve svém náboženství a neříkejte o Bohu, leč pravdu. Neboť Ježíš, syn Mariin, je posel o Boha a Slovo jeho, jež vložil do Marie a duch od něho. Věřte tedy v Boha a jeho posly a neříkejte „Tři“ Neboť Bůh je Bůh jeden. Povznesen je nad to, aby měl syna. Jemu náleží, co je na nebi a na zemi a Bůh je sám dostatečný ochránce.“ Sura 5,19 mluví o křesťanech jako nevěrcích takto: „Nevěrci jsou, kteří říkají: „Mesiáš, syn Mariin, je jistě Bůh…“ Pro jistotu je toto tvrzení opakováno, sura 5,75: „Nevěrci byli, kteří řekli: „Jistě Mesiáš, syn Mariin, je Bůh.“ Sura 5,20: „A říkají židé i křesťané: „My jsme dítka a miláčkové Boží.“ Řekni: „A proč vás trestá za vaše hříchy?“ 

    Sura 5,76 žádá tyto tresty: „Zloději a zlodějce utněte ruce; je to odplatou za to, čeho se dopustili a příkladným trestem od Boha. A Bůh je silný a moudrý.“ To, že se tato slova přenáší do politiky a jednání je známo. Není třeba pochybovat, že tak tomu  u celého koránu. Sura 5,38-40: „Ó, vy věřící, bojte se Boha a snažte se dostati k němu blízko a bojujte za jeho náboženství, abyste byli šťastni. Kteří neuvěří, i kdyby měli všechno, co je na zemi a ještě jednou tolik, aby se tím vykoupili od trestu v den vzkříšení, nebylo by od nich přijato, a čeká je trest plný bolesti. Budou se chtít dostat z pekelného ohně, ale nedostanou se z něho, i čeká je věčný trest.“. Islám se šíří často násilím. Je to dáno surou 3,158-9: „Budete-li usmrceni v boji za pravé náboženství anebo zemřete-li, odpuštění od Boha a milosrdenství jistě lepší než to, co shromažďujete. Zemřete-li anebo budete-li usmrceni, jistě u Boha se shromáždíte.“ Tyto směrnice tvoří základ pro vraždění všech, kdo nepřijmout islám. Neustále o něm slyšíme zvláště z islámských zemí. 

    Tam, kde ještě není islám dost silný, tam podle sury 9,30 se spokojí s tím, že z neislámců jsou lidé druhé kategorie: „Bojujte proti těm, kteří nechtějí uvěřit v Boha a v den posledního soudu...dokud nebudou platit daně sami a nebudou uvedeni v poddanství.“ 

   „Mírumilovnost“  na neislámce přímo vane ze sury 9,4-6: „A zvěstuj nevěřícím bolestiplný trest, vyjímajíce ty modláře, s nimiž jste uzavřeli smlouvu a kteří vám v ničem neškodí a nikoho proti vám nepodporují. Zachovávejte tedy smlouvu s nimi do jejich (určené) doby, neboť Bůh miluje ty, kteří se ho bojí. A když uplynou měsíce, v nichž není vám dovoleno proti nim bojovat, pobíjejte modláře, kdekoliv je naleznete, zajímejte je, obkličte je a číhejte na ně na všech vhodných místech! Obrátí-li se však a konají-li modlitby a dávají-li almužnu, nechte je volně odejít po jejich cestě, neboť Bůh odpouští a je milosrdný.“ Sura 2,146: „Viděli jsme tvoji tvář obrácenou k nebi, avšak obrátíme tě do směru, s nímž budeš spokojen. Obracej svou tvář směrem ke svaté mešitě. Ať jste kdekoli obracejte svou tvář při modlitbě směrem k ní.“     

    Nutnost učení islámu zkoumat a křesťanství obhájit nastala během jeho šíření. V roce 851 císař Michal poslal Konstantina (Cyrila), pozdějšího věrozvěsta Slovanů, aby  blízko Bagdádu obhájil  víru křesťanů, zvláště Nejsvětější Trojici. Konstantin ve své disputaci užil i suru 19,17 z koránu: „Tak to přece říká a učí i Váš prorok Mohamed. Sám podává svědectví když píše: „Poslali jsme svého ducha k panně s přáním, aby porodila.“ Z tohoto Mohamedova citátu vám předkládám důkaz o Boží Trojici.“ 

    Cyril a Metoděj byli mniši a tento způsob života korán neuznává v suře 9,32: „Uznávají kromě Boha své kněze a mnichy za své Pány a Krista, syna Mariina.“ Arcibiskup Cyril Vasil 5.7.2011 v Nitře kázal takto:  „Svatí Cyril a Metoděj nejsou jen zajímaví pro jejich přínos pro evangelizaci Slovanů. Ještě před příchodem k našim předkům se stali protagonisty i kulturně-politického střetu s islámským světem. Jejich zkušenost je zajímavá už proto, že problém kulturní, politické a duchovní schopnosti (anebo, žel, spíš neschopnosti), odpovědět adekvátním způsobem na expanzi islámu, na jeho demografické, politické a kulturní výzvy je jednou z naléhavých otázek, které stojí před dnešní Evropou. Možná na Slovensku si tento fenomén ještě dostatečně neuvědomujeme, ale je jen otázkou času, kdy s ním budeme i my velmi konfrontovaní. Byzantská říše, občany které byli sv. Cyril a Metoděj, po staletí čelila podobným problémům – nakonec v tomto soupeření podlehla a byla vymazaná z mapy světa. Životopis Konstantina nám dosvědčuje, že sv. Cyril, během své mise k Arabům nevstoupil na půdu politické polemiky, ale přenášel diskusi do oblasti morálky a teologie, dokazujíce morální, duchovní a doktrinální převahu Kristova zákona. Dnešní tzv. Západní svět se pokouší demokratizovat více tradičních islámských zemí exportem demokracie na křídlech stíhaček a za zvuku bomb, dokazující však takto jen svoji vojenskou převahu, ale už se neodváží nabídnout, jako pramen obrody pro všechny národy a kultury křesťanský pohled na člověka a jeho důstojnost. Sv. Cyril při své misi mezi Araby takovou obavu neměl a z jeho slov, zaznamenaných životopiscem můžeme cítit ideu univerzalismu a bourání bariér ve jménu naší spolupatřičnosti do rodiny Božích dětí, které skrze Krista, v Duchu Svatém vzdávají skutečný kult Bohu-Otci. Tento univerzalismus vychází z Kristova poselství a proto překonává rozličnost jazyků, ras, národů a politických seskupení.“ 

    Po vzoru sv. Cyrila a Metoděje znát názory svého ideového protivníka  a obnovit tradiční modlitbu k Nejsvětějšímu Srdci Páně za ty, kdo jsou pohříženi v temnotách modloslužby nebo islámu je více než potřebné.

Dluhy, půjčky a jejich řešení

    Starý zákon má při poskytování půjčky svá pravidla. V Exodus 22,25-26 o půjčce soukmenovcům: „Jestliže půjčíš stříbro někomu z mého lidu, zchudlému, který je s tebou, nebudeš se k němu chovat jako lichvář, neuložíš mu úrok. Jestliže se rozhodneš vzít do zástavy plášť svého bližního, do západu slunce mu jej vrátíš, neboť jeho plášť, kterým si chrání tělo, je jeho jedinou přikrývkou. V čem by spal? Stane se, že bude ke mně úpět a já ho vyslyším, poněvadž jsem milosrdný.“ III. kniha Mojžíšova v 25.kapitole dává pravidla pro různé situace a v 25,35-37 je varování před zneužitím nouze chudého: „Když tvůj bratr zchudne a nebude moci vedle tebe obstát, ujmeš se ho jako hosta a přistěhovalce a bude žít s tebou. Nebudeš od něho brát lichvářský úrok, ale budeš se bát svého Boha. Tvůj bratr bude žít s tebou. Své stříbro mu nepůjčuj lichvářsky, na poskytované potravě nechtěj vydělávat.“ 

    Za účelem zisku je o půjčce v V.knize Mojžíšově 23,20-21: „Svému bratru nebudeš půjčovat na úrok, na žádný úrok ani za stříbro ani za pokrm ani za cokoli, co se půjčuje na úrok. Cizinci můžeš půjčovat na úrok, ale svému bratru na úrok půjčovat nesmíš, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal ve všem, k čemu přiložíš svou ruku na zemi, kterou jdeš obsadit.“ Evangelista Lukáš v Lk 6,34-35 hlásá naopak půjčování s rizikem ztráty podobné daru: „Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to čekat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele, čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět.“ 

     Kniha Sirachovec vybízí k půjčce a také píše o špatných dlužnících v Sir 29,1-7: „Kdo činí milosrdenství, půjčuje bližnímu, kdo mu podává pomocnou ruku, plní přikázání. Půjč bližnímu, když potřebuje, a včas také bližnímu navrať! Dodrž své slovo, buď spolehlivý v jednání s ním a vždycky dosáhneš, co budeš potřebovat. Mnozí mají půjčenou věc za nalezenou a působí tak nesnáze těm, kdo jim pomohli. Dokud nedostane, líbá člověku ruce, o peníze bližnímu pokorně říká. Ale když má vrátit, otálí, trapně se vymlouvá a svaluje vinu na krátkost lhůty. I když však může zaplatit, přinese sotva polovinu, a bude to počítat, jako by šlo o věc jím nalezenou. Nemůže-li splatit, okrade bližního o jeho peníze a zbytečně si z něho udělá nepřítele. Odplatí mu kletbami a nadávkami, místo úcty mu odplatí urážkou. A tak mnozí odmítli půjčit ne ze zlé vůle, ale z obavy, že budou zbytečně okradeni.“ 

      V knize Přísloví 19,17 máme: „Hospodinu půjčuje, kdo se nad nuzným smiluje“ K ochotě pomoci vybízí Dt 15,7: „Bude-li u tebe potřebný někdo z tvých bratří, v některém z tvých bran v tvé zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, nebude tvé srdce zpupné a nezavřeš svou ruku před svým potřebným bratrem.“ Tento postoj je také v Matoušově evangeliu 5,42: „Kdo tě prosí tomu dej, a kdo si od tebe chce vypůjčit, od toho se neodvracej.“ Ten, kdo se stal ručitelem za cizí dluh  má povinnost platit dluh. Proto kniha Sirachovec 29,16-20 varuje: „Hříšník připraví ručitele o majetek, nevděčník nechá svého zachránce na holičkách. Ručení zahubilo mnoho řádných lidí, otřáslo jimi jako mořské vlnobití. Bohaté muže zbavilo domova, že se museli potloukat u cizích pronárodů. Hříšník propadne ručení a kdo se žene za ziskem, propadne soudům. Ujímej se bližního, jak jen můžeš, ale dej přitom pozor, abys na to nedoplatil“ 

    Kniha Přísloví 17,18 se lehkomyslnosti ručitelů vysmívá: „Blázen tleská rukama, když se stal ručitelem svého přítele.“ Tvrdé dopady na ručitele obsahuje Přísloví 20,16: „Vezmi šat tomu, kdo za cizího ručil.“ 

     Apoštol Pavel v 8.kapitole II. listu Korinťanům dává směrnice pro organizovanou sbírku. Ve verši 9 dává motiv k dávání: „Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby.“ K jakým praktickým výsledkům má dojít vysvětluje verš 13: „Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ni upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání.“
   Kánon 17. sněmu v Nicei 325: "Protože mnohé osoby duchovního stavu zabývají se hromaděním majetku a lichvářstvím, zapomněly na slova Svatého Písma: "Svých peněz nedám na lichvu!" (Žalm 15,5) a požadují úroky z půjčených peněz, ustanovil svatý a veliký sněm, aby osoba, které bude dokázáno, že po vyhlášení tohoto rozhodnutí bere ze zapůjčené částky úroky nebo si vymiňuje jiné výhody, požaduje polovičku zisku nebo podniká cokoli jiného, aby dosáhla hanebného zisku, budiž trvale vyloučena z kleru a odstraněna z duchovenského stavu."

    Dnešní společnost se svými dluhy a v nich obsaženými podrazy ukazuje, že nedbá nejen o to, co hlásá křesťanská víra, ale ani na zdravý rozum. Stačí se zamyslet nad tím, jaké úroky dostávají lidé za své vklady a jaké úroky mají, když si berou půjčku.  Bez ochoty ke spravedlnosti a lásce nutně musí problémy narůstat. Hlavní dluh člověka je jeho hřích. Dřívější cyrilometodějský kancionál měl otázku, která v novém kancionálu chybí a je aktuální: "Dělals lehkomyslně dluhy nebo je neplatil?" Je velký rozdíl hřích nemít a hřích neuznávat. Svatý Augustin v knize O očistci píše: "Kdokoli někdo požije více pokrmu nebo nápoje než třeba, věz, že to patří k malým hříchům.“ Jsou-li peníze a majetek na prvním místě, je to modloslužba. K dobré službě Bohu, liturgii, bohoslužbě patří i řád peněžních a majetkových věcí: křesťanské peníze a majetek. K tomu, aby člověk získal nějaké prostředky k pomoci potřebným neboli almužně vede i půst. Peníze ušetřené za jídlo se stávají darem, třeba pro lidi, co hladem umírají. K dobrému postu a almužně patří moudrost a tu si má každý vyprošovat v modlitbě. Postní doba a pátek jako den postu dává možnosti k dávání ve prospěch potřebných skrze snížení osobních nároků a potřeb postem spojeným s modlitbou.

Relativní otevřenost vůči světu

     Jaká je osmá svátost Církve? Tato náboženská hádanka nemá mít odpověď: „Svátostí je pouze sedm.“ Odpověď má znít: „Osmou svátostí je „Otevřenost vůči světu“. Jde o svátost, která vznikla po II. Vatikánském koncilu a stala se velmi vyhledávanou. I papež je často hodnocen podle této osmé svátosti: „Je dost otevřený vůči světu?“ Starší životopisy svatých často píší o tom, jak opustili svět a moderní se snaží o opak. 

   II. Vatikánský koncil v konstituci o Božím zjevení článkem 24 neučí nově, ale připomíná: „Posvátná teologie se opírá o psané Boží slovo a zároveň o posvátnou tradici jako o trvalý základ.“ Písmo svaté dává pevný základ pro otevřenosti vůči světu relativní a nikoli absolutní. 

   Učitel pravdivé lásky apoštol Jan ve svém prvním listu, 4,1-4 napsal: „Milovaní, každému duchu ihned nevěřte, ale zkoumejte duchy, zdali jsou z Boha, vždyť se ve světě objevilo mnoho lžiproroků. Ducha Božího poznáte takto: každý duch, který vyznává, že Ježíš přišel jako Mesiáš v těle, je z Boha, ale žádný duch, který Ježíše nevyznává, není z Boha. To je duch antikristův, o němž jste slyšeli, že má přijít, a už teď je na světě. Vy, děti jste z Boha a zvítězili jste nad ním, neboť větší je ten, který je ve vás, než ten, který je světě.“ Při absolutní otevřenosti vůči světu je zde otevřenost vůči duchu antikrista, před čím jsme varováni. Při absolutní otevřenosti vůči světu chybí opatrnost, která je dána slovy I Jan 5,19: „Víme, že jsme z Boha, ale celý svět má v moci zlý duch.“ 

    Absolutní má být otevřenost vůči Bohu, ke každé z osob Nejsvětější Trojice. Otec i Syn je otevřený světu, jak máme  krásně vyjádřeno v Janově evangeliu 3,16-17: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.“ O Duchu Svatému napsal apoštol Jan v evangeliu,16,8: „usvědčí svět ze hříchu“. Hřích může páchat člověk, světem jsou tak lidé, co přestupují Boží přikázání. Ti kdo přestupují Boží přikázání nenávidí ty, kdo je dodržují, jak píše apoštol Jan v evangeliu 15,18: „Jestliže vás svět nenávidí, uvažte, že mne nenáviděl dříve než vás.“ Toto vyjadřují i slova Jan 7,7: „Vás svět nemůže nenávidět, mne však nenávidí, protože já o něm svědčím, že jeho skutky jsou zlé.“       

 Pokračování Jan 7,7 ukazuje sv. Kateřina S., Dialog 33: „Učedníci a všichni ostatní, kteří z nich vzešli, když jejich prostřednictvím následovali pravdu, nepřestávají svět obžalovávat podnes. Toto je trvalá obžaloba světa, kterou vyslovuji prostřednictvím svatého Písma a svých služebníků.“ Rezignace na tuto obžalobu se záludně vysvětluje tím, že „nemůžeme moralizovat“ a „nesmíme nikoho odsuzovat“. 

Slova „Vy jste světlo světa“ (Mt 5,14) žádají, aby křesťan dával dobrý příklad. O špatném příkladu naopak platí Mt 18,7: „Běda světu, že svádí ke hříchu! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda člověku, skrze kterého pohoršení přichází!“ 

    Další vyjádření z prvního listu Janova, 2,15: „Nemilujte svět, ani to, co je ve světě.“ vysvětluje poustevník Izaiáš: „Co je to svět?: Svět, to je rozptýlení věcmi. Svět, to je vykonat něco proti přirozenosti a vyplnit vlastní tělesné žádosti. Svět, to je myslet si, že zůstanu v tomto životě. Svět, to je postarat se o tělo ke škodě duše a chlubit se tím, cos opustil. A to nemám z vlastní hlavy, ale říká to apoštol Jan: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě“ Sv. Jan Křtitel si je vědom toho, že svět(lidé) potřebuje nápravu a ukazuje na Ježíše Krista: „Hle, beránek Boží(Jan 1,36) a dodatek ze mše svaté: který snímá hříchy světa nás učí odmítat hříchy světa.   

    Před světem varuje list I Kor 5,9-11: „Napsal jsem vám v listě, abyste se nestýkali se smilníky. Tím jsem nechtěl říci, že se nemáte vůbec stýkat v tomto světě se smilníky nebo s lakomci, s lupiči nebo modláři. To byste museli z tohoto světa utéci. Ale napsal jsem vám v tom smyslu, abyste se nestýkali s takovými, kdo si říká bratr, a přitom je to smilník, lakomec, modlář nebo utrhač, opilec nebo lupič. S takovým člověkem si ani nesedněte ke stolu.“ Rozdíl „podle Boha“ a „podle světa“ je v II Kor 7,10: „Takový bohumilý zármutek působí totiž spásonosnou změnu smýšlení. Světský zármutek však vede k smrti.“ V 2. listu Timoteovi píše apoštol Pavel (4,10): „Démas mě opustil – zamiloval si tento svět – a odešel do Soluně.“ Zamilovanost do světa vede o opouštění hlasatele evangelia. 

    List Jakubův (1,27) poučuje: „Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněným od světa.“ Poskvrněný svět se nezajímá o to, jak pomoci nejpotřebnějším a místo lásky má sobectví. A také list Jakubův v 4,4 varuje: „Vy duše nevěrné, nevíte, že spřátelit se s tímto světem znamená znepřátelit se s Bohem?“ 

   Apoštol Petr v II Pt 1,4 píše: „A proto jsme od něho dostali vzácná a nesmírná přislíbení: abyste tím měli účast na božské přirozenosti, a tak unikli zkaženosti, která ovládá svět špatnými žádostmi.“ 

Svět jako místo zkoušení lidí líčí Apokalypsa 3,10: „Protože jsi zachoval nařízení o mé trpělivosti, i já tě zachovám v hodině zkoušky, která má přijít na celý svět, aby vyzkoušela obyvatele země.“ 

  Svět je prostor boje dobra a zla, s nutností opozice vůči hříchu a zlu. Koalice s ďáblem je zakázána a koalice s Kristem přikázána. V bibli najdeme i další místa k obhajobě relativní nikoli absolutní otevřenosti vůči světu.
  Kánon 9. III.cařihradského sněmu r.680: "Žádný duchovní nesmí držet hospodu. Není-li mu dovoleno choditi do hospody, tím spíše, aby v ní posluhoval druhým a zaměstnával se tím, co mu nepřísluší. Jestliže někdo toho učiní, buď ať přestane, anebo budiž svržen."