Svatý František misionář

 Sv. Bonaventura byl generál františkánského řádu v letech 1257-1274. Ve své Legendě maior líčí mezináboženský dialog sv. Františka se sultánem. Sv. František navrhuje zkoušku ohněm: „Vstoupím do něj spolu s tvými kněžími. Tak se ukáže, čí víra je pevnější a svatější.“ Sultán odpovídá: „Nemyslím si, že by některý z mých duchovních chtěl vydat své tělo plamenům jenom proto, aby bránil svou víru, nebo že by se chtěl podvolit jakémukoli mučení.“ Tuto událost zobrazil Giotto v rámci cyklu fresek, které zdobí baziliku sv. Františka v Assisi.  

  Po II.Vatikánském koncilu se často mezináboženský dialog koná se snahou vyhnout se jakékoli konfrontaci a bez zájmu hájit pravost katolické víry. Svatý František je neoprávněně volen za patrona toho dialogu. Sv. Bonaventura, kardinál a učitel Církve, je zpochybňován jako věrohodný spisovatel událostí se sultánem. 

  Řehole sv. Františka ukazuje jeho vůli přivádět všechny ke katolické víře: "Pán praví: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřelí jako hadi a bezelstní jako holubice“ (Mt 10,16). Budou-li proto někteří bratři chtít jít mezi nevěřící, ať jdou s dovolením svého ministra a služebníka. Pozná-li ministr, že jsou k tomuto poslání schopní, ať jim dá dovolení a neodpírá je, neboť bude muset složit účty Pánu, nebude-li v této nebo v jiných věcech postupovat se správným rozlišováním (srov.Lk 16,2). Bratři, kteří půjdou mezi nevěřící, mohou mezi nimi duchovně působit dvojím způsobem. Jeden způsob spočívá v tom, že nebudou začínat hádky nebo spory, ale „kvůli Pánovi se podřídí každému lidskému zřízení“ (1 Petr 2,13) a vyznají, že jsou křesťané. 

  Druhý způsob je, že – pokud to poznají jako Boží vůli – budou hlásat Boží slovo: že mají uvěřit ve všemohoucího Boha, Otce, Syna a Ducha Svatého, Stvořitele všech věcí, Syna Vykupitele a Spasitele, že se mají dát pokřtít a stát křesťany, poněvadž „nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha svatého, nemůže vejít do království Božího“ (Jan 3,5). To a co ještě se bude líbit Pánu, mohou jim a ostatním zvěstovat, neboť Pán praví v evangeliu: „Každý, kdokoli se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým nebeským Otcem“ (Mt 10,32). „Kdo se však stydí za mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde ve slávě své i Otcově a svatých andělů“ (Lk 9,26). A všichni bratři ať mají všude na paměti, že sami sebe vydali Pánu Ježíši Kristu a jemu přenechali své tělo; proto musí z lásky k němu toto tělo vystavit viditelným i neviditelným nepřátelům, neboť Pán praví: „Kdo přijde o život pro mne, zachrání jej pro život věčný“ (Lk 9,24). „Blahoslavení pronásledovaní pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské“ (Mt 5,10). „Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“(Jan 15,20). „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného“ (Mt 10,23). „Blahoslavení jste, když vás lidé budou nenávidět, tupit a pronásledovat, když vás vyloučí, pohaní, vymažou vaše jméno jako proklaté (Lk 6,22-23) a budou lživě mluvit proti vám všechno zlé kvůli mně; radujte se v ten den a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebi“ (Mt 5,11-12). „Vám, svým přátelům, však říkám: Nenechte se od nich zastrašit! Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale nad to vám už víc udělat nemohou“ (Lk 12,4; Mt 24,6). „Hleďte, abyste se nelekali“ (Mt24,6). Neboť „když vytrváte, získáte své životy“ (Lk 21,19). „Kdo vytrvá až do konce, bude spasen“ (Mt 10,22). 

  Žádný bratr ať nekáže proti způsobu a ustanovení Církve, nebo bez dovolení svého ministra. Ministr pak ať se chrání, aby nedal někomu dovolení neuváženě. Všichni bratři však mají kázat svými skutky. Žádný ministr nebo kazatel ať si nedělá nárok na úřad ministra bratří nebo na kazatelský úřad jako na své vlastnictví, nýbrž, bude-li mu to přikázáno, ať ihned složí bez odporu svůj úřad. Proto prosím v lásce, kterou je Bůh sám (srov. 1 Jan 4,8), všechny své bratry, kteří kážou, modlí se nebo pracují, kleriky i laiky, aby se snažili být ve všem pokorní, aby se nevychloubali, ani nebyli samolibí, ani v duchu pyšní na dobrá slova nebo skutky a vůbec na nic, co Bůh dobrého tu a tam v nich a skrze ně udělá, promluví, způsobí, podle slov Páně: „Neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové“ (Lk 10,20). 

  Modlitba z listu generální kapitule: „Všemohoucí, věčný, spravedlivý a milosrdný Bože, dopřej nám ubohým, abychom jen pro tebe konali to, o čem víme, že to chceš, a vždy chtěli to, co se ti líbí, abychom tak vnitřně očištěni, uvnitř osvíceni a ohněm Ducha Svatého rozníceni, mohli následovat stopy tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, a jen tvou milostí dojít k tobě, Nejvyšší, který v dokonalé Trojici a v nejprostší jednotě žiješ a vládneš a jsi oslavován jako všemohoucí Bůh na věky věků. Amen.“

Křesťanští apologeté

   Apologetou neboli obhájcem a obráncem křesťanské víry má být každá pokřtěná osoba. První list Petrův, 3,15-16, píše: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování.“ 

   V užším smyslu je apologeta spisovatel, zvláště v počátcích křesťanství. Svatý Justin je autorem první apologie pro císaře Antonia Pia okolem roku 150 po Kristu. Tehdy museli křesťané vyvracet obvinění z ateismu a sv. Justin píše: „Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem a v němž není ani trochu špatnosti...Uznávejte nás aspoň stejně jako Pythagora, Platona, Sokrata, Homéra, Empedokla. My nevěříme méně v Boha než oni. Naopak více, poněvadž očekáváme, že naše mrtvé a do země uložené tělo bude vzkříšeno. My tvrdíme, že Bohu není nic nemožného“ Ve stejné Apologii I. píše o mši sv. a svátostech: „Tomuto pokrmu říkáme Eucharistie, díkůvzdání. Nesmí na něm mít účast nikdo jiný než ten, kdo věří v pravdivost našeho učení, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů, koupelí znovuzrození, a kdo žije tak, jak nám to odkázal Kristus. Nepřijímáme tu totiž obyčejný chléb a obyčejný nápoj.“ 

   Kolem roku 250 po K. Origenes reaguje na Celsovo odmítnutí křesťanství spisem Contra Celsum: „Boží církve řídící se Kristovou naukou ve srovnání s čistě lidskými shromážděními, s nimiž společně žijí, jsou „jako světla ve vesmíru(Fil 2,15)“. Kdo by totiž neuznal, že ti, kteří jsou v Církvi považováni za špatné jsou daleko lepší než ti, kteří žijí jen v lidském společenství?“ Dále se ptá: „Když všechno lidské spočívá na víře, není tedy rozumnější věřit Bohu? Což ten, kdo někam pluje, kdo se žení, vychovává děti či zasévá do země semeno, nevěří, že to, co dělá, bude lepší, ač možná tomu bude opačně a někdy je tomu opravdu tak?“  

   Obvinění vůči křesťanům zůstávají, ale někdy se mění, a tak ateismus obviňuje křesťany z nevědeckého světového názoru. Dá se začít od slov sv. Justina: „Uznávejte nás aspoň stejně jako Pythagora, Platona, Sokrata, Homéra, Empedokla a jiné vědce a učence, kteří v Boha věřili a neříkejte, že máme nevědecké názory. A pokud víru v Boha nemůžete vědecky vyvrátit, tak nehlásejte, že víra v Boha je tmářství.“ 

   Je určitě správné usilovat o to, aby se mohlo jako u Origena argumentovat tím, že nejhorší členové Církve jsou lepší než v lidské společnosti, a tak brát vítr z plachet těm, kdo útočí nikoli na učení, ale na život křesťanů. Platí slova sv. Ignáce z Antiochie, mučedníka z roku 107, který napsal v listu Magnesijským: „Patří se nejen nazývat křesťanem, ale také jím být.“ Malé zavrhování špatného chování je jedna z příčin morálních defektů jako jsou např. „pedofilní skandály“. Jestliže jde většinově o praktikování homosexuality, tak proč to odsuzovat jako zločin a zároveň propagovat homosexuální manželstvím apod.? Proč nejsou stejná měřítka pro všechny bez rozdílu? Svými delikty plní statistiky křesťané menšinově a nikoli většinově, a tak ať je to předkládáno. Pokud média informují o tom, kdo utýral psa a mlčí ke smrti tisíců křesťanů ročně v dnešním světě anebo smrti milionů dětí při umělém potratu, tak je vytvářen falešný informační obraz o proviněních. Škola se obhajuje ačkoli jsou i špatní učitelé a žáci. Doprava se hájí, i když se stávají nehody. I přes špatný život křesťanů se dá obhajovat nauka, která není vina neznalostí toho, kdo ji nezná ani špatností toho, kdo se podle ní nechce chovat. A není pravdou, že není nikdo, kdo se podle správné křesťanské nauky snaží žít. 

   Životopis sv. Cyrila věrozvěsta nám jej ukazuje jako apologetu: „My mohamedáni se držíme zákona Mohamedova, ale vy křesťané nezachováváte zákona Kristova, nýbrž si děláte, jak se komu líbí, ten tak, ten onak.“ Sv. Cyril: “Bůh náš je jako hlubina mořská. Poznat jej může jen srdce, které miluje pravdu a které je mravně neporušené. Ale vaše mohamedánské náboženství je jako úzký potůček, jejž může kdokoli snadno překročit. Váš Mohamed vám neuložil nic obtížného a povolil vám poddávat se tělesným žádostem, avšak Kristus žádá sebezapírání.“ 

Za apologii křesťanství lze považovat rovněž umění skrze chrámy s uměním stavitelským, sochařským a malířským. 

  Křesťanství obhajují nejlépe životem světci. Především zakladatel křesťanství Ježíš Kristus a pak ti, kdo jej nejlépe následovali a to je Panna Maria a svatí. Svatí kvůli Jidášovi a jemu podobným neopouštějí Církev a nemusí mít obavy ze závěru slov sv. Justina z jeho Apologie: „Věříme, že před Bohem nezůstane utajen žádný špatný skutek a že každý spěje k věčnému trestu či ke spáse podle toho, co si zaslouží za své skutky.“