Ostatkový ekumenismus

      Na dotaz kněze X, kde jsou ostatky svatých, byla odpověď kostelníka, že předchůdce, kněz Y,  to haraburdí tam(na oltáři) nechce. Toto ukazuje  názorovou protikladnost uvnitř katolické Církve, která oficiálně vede dialog na všech frontách, s výsledky téměř názorové shody. Ostatkový dialog měl i dozvuky:  „Tak byl ten kněz, co ostatky odstranil  bludař?“  Odpověď: „Nezájem o ostatky svatých je výrazem oslabeného zájmu o svaté, jde i o nezájem  číst  životopisy svatých, slavit jejich svátky, následovat jejich příklad. Církev  tak  postrádá vertikálu a potřebné příklady křesťanského života.“  Když jeden kněz ostatky odstraňuje a druhý se po nich pídí, tak  vzniká racionální otázka: „Jak se chovat k ostatkům svatým?“  Pro radu jdeme k učitelům Církve:
      Sv. Augustin, Péče o mrtvé: „Jestliže otcův prsten nebo cokoli jiného je tím dražší pozůstalým dětem, čím větší láskou k otci lnuli, sluší se tím více mít v úctě tělesné pozůstatky svatých, když duše užívala jejich těla jako nástroje ke všem dobrým skutkům...a když to tělo je předurčeno k slavnému vzkříšení a věčnému životu.“      
      Sv. Tomáš. A., Summa teologická III,25: „Kdo má k někomu cit, ctí i to, co po něm zůstane po smrti...musíme mít svaté Boží v úctě jako údy Kristovy, dítky a přátele Boží a naše prostředníky. A proto máme vhodnou úctou na jejich památku ctít jakékoli jejich ostatky a zvláště jejich těla, jež byla chrámem Ducha Svatého a  nástroji Ducha Sv. v nich přebývajícího a působícího, a mají být připodobněna Tělu Kristovu skrze slávu vzkříšení. Proto i sám Bůh vhodně ctí takové ostatky a koná zázraky v jejich přítomnosti“
      Katechismus  kardinála sv. Roberta Bellarmina: „Všechny zázraky koná Bůh, ale mnohokrát je koná na přímluvu svatých; a někdy používá ostatků jako nástrojů takových zázraků, aby nám ukázal, jak se mu líbí úcta ke světcům; vždyť On má tyto světce nevýslovně rád.“
      Ostatkový příklad sv. Cyrila a Metoděje v písni „V pohanství temnu“ máme ve sloce o sv. Klimentu: „Ostatky tvoje jako poklad drahý, Cyrila Metod s sebou nosili, provázels všude svaté jejich snahy, Krista když otcům našim věstili; posléze svoje drahocenné břímě, složili, kde stál prestol tvůj, ve středu Církve, v staroslavném Římě: Klimente svatý, za nás oroduj!“
      Kardinál Ottaviani a Bacci papeži Pavlovi VI. předali své kritické výhrady k nové mši v roce 1969. O funkci  oltáře napsali: „Oltář se téměř soustavně nazývá „stolem“. „Oltář neboli stůl Páně, který je středem celého slavení eucharistie“ (č. 49; srov. č. 262). Předepisuje se, aby byl oddělen od stěny, tak, aby se dal obcházet a mše mohla být sloužena „tváří k lidu“ (č. 262). Stanoví se, že stůl má býti středem shromáždění věřících tak, aby přitahoval spontánně jejich pozornost (ibid.). Srovnáním č. 262 a č. 276 vyplyne, že se vylučuje uchovávání Nejsvětější Svátosti na tomto „oltáři“. To prozrazuje nenapravitelné oddělování (dichotomii) mezi přítomností Věčného a Nejvyššího kněze v celebrantovi a přítomností, která se uskutečnila svátostně. Dosud to byla jedna a táž přítomnost.“
      V syrsko-maronitské liturgii se po mši svaté touto modlitbou vyjadřuje úcta k oltáři: „Zůstaň v pokoji, Boží oltáři, Oběť, kterou jsem z tebe přijal, ať je na smazání dluhů a na odpuštění hříchů. Kéž jí dosáhnu toho, abych stanul před Kristovým soudem a nebyl odsouzena a zahanben. Nevím, bude-li mi dáno se vrátit a přinést na tobě jinou Oběť. Chraň mě, Pane, a zachovej pro svatou Církev jako cestu pravdy a spásy. Amen.“
      II. nicejský koncil v kánonu 7 zakazuje biskupům pod trestem vypovězení světit kostely bez svatých ostatků. Stoly čelem k lidu po II. Vatikánském koncilu nemusí mít nutně ostatky svatých a   nová mše nezná modlitby spojené s políbením oltáře a tím dává prostor pro  myšlenky spíš horizontální povahy, na přítomné lidi, co na oltář hledí.  V liturgii Pia V(Jan XXIII.) se oltář políbí 10x a v nové mši je políbení redukováno  na  dvojí políbení.
      V katakombách jsou oltáře nad hroby mučedníků.  Myšlenka na ostatky a svaté  v liturgii Pia V.(Jana XXIII) buduje vertikálu, vztah k Církvi vítězné takto: „Prosíme tě, Pane, abys pro zásluhy tvých Svatých(políbí oltář), jejichž ostatky jsou zde, a všech svatých, prominul všechny moje hříchy.“ Další „ostatková“ modlitba je v části obětování: „Přijmi svatá Trojice, tuto oběť, kterou ti přinášíme na památku umučení, vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista, Pána našeho, a ke cti blahoslavené Marie, vždy Panny, svatého Jana Křtitele, svatých Apoštolů Petra a Pavla a těchto(jejichž ostatky jsou v oltářním kameni), jakož i všech Svatých, aby jim prospěla ke cti, nám pak ke spáse, a ti aby se za nás orodovali na nebi, jejichž památku konáme na zemi. Skrze téhož Krista, Pána našeho.Amen.“
      Příkladem úcty k ostatkům svatým je Karel IV., který mnohé zajistil pro pražskou katedrálu. Ostatky svatých rozšiřují obzory Církve bojující k Církvi vítězné a trpící. Chceme-li zjistit zda je někdo modernista nebo zastánce tradičního učení Církve, tak téma ostatků je jedním z kaménků do mozaiky k uvážlivému zhodnocení.
      O své snaze získat ostatky píše sv. Terezie z Lisieux v dopise: "Tázala jsem se mnichů, jestli bych nemohla mít ostatky sv. Anežky. Je to nemožné!"                                                                                 
       Katechismus kardinála Tomáška o úctě ostatků svatých píše: "Ostatky svatých jsou pozůstatky z těl svatých. Máme je v úctě, poněvadž těla svatých byla chrámem Ducha Svatého, nástrojem jejich ctností a jednou budou slavně vzkříšena z mrtvých. Mnohé z ostatků svatých Bůh oslavil zázraky. Když například do hrobu proroka Elizea položili jiného mrtvého, ten ožil, sotva se mrtvé tělo dotklo kostí Eliezových (IV. Král 13,21)

Co od koho čekat

      Jedním ze stále opakujících se jevů je nutnost zaujmout postoj k tomu, jak se lidé projeví a chovají. Zamýšlet se nad jejich postoji je vhodné. Je to cesta, kdy objevujeme, na koho se můžeme spolehnout a komu nemáme dát důvěru. Co se povídá, má být vždy prověřováno. Mohli bychom se setkat s hlasy, které jsou shodné a tudíž je správné je brát vážně.

      Tyto výpovědi by mohli znít třebas takto: hodnocení studií otcem - "...akorát nesmyslné poletování po všech možných oborech, tupé bloumání při blikající petrolejové lampě, potom bláznivé zdivočení u džbánu piva, nedružnost a opomíjení veškeré slušnosti...", „za jediný rok více než dvojnásobná útrata peněz, oproti tomu, co utratí ve většině případů celá rodina.“

      Svědectví o jeho víře: " M. nevěří v Boha, ale věří nejvíc sám v sebe a každého donutí, aby mu sloužil."

      Svědectví o jeho domácnosti: „...vede život bohémského intelektuála. Zřídka se myje, upravuje svůj vzhled a převléká si prádlo, často je opilý...Uprostřed místnosti stojí velký obstarožní stůl, pokrytý ubrusem z voskového plátna a na něm leží rukopisy, knihy a noviny, mezi nimi dětské hračky, zbytky látek z manželčina šití, několik hrnků s otlučenými okraji, nože, vidličky, lampy, kalamář, dudlíky, holandské hliněné fajfky, tabák, popel..."

      A co o tomto člověku  prozrazují jeho vlastní slova: "Peníze, to je ten kámen mudrců, který proměňuje věrnost v nevěrnost, lásku v nenávist, ctnost v neřest a neřest ve ctnost, sluhu v pána a pána v sluhu, rozum v bláznovství a naopak...Mně nezůstalo nic kromě pomsty!"

      Můžeme si položit otázky: Bylo by žádoucí, aby takový člověk byl naším přítelem? Chtěli bychom, aby vstoupil do manželství s naším dítětem? Dali bychom mu důvěru, aby zásadně ovlivnil náš život?  Odpověď na tyto otázky si srovnejme v hlavě se skutečností, že uvedené výpovědi jsou o Karlu Marxovi. K.Marx napsal báseň Bledé děvče, v níž  ukazuje svůj životní program: „Ty satane vrháš se do hlubiny a já tě následuji, moje duše, kdysi tak čistá je nyní předurčena pro peklo.“ O ďáblu se lidově říká: „Dělej čertu dobře, peklem se ti odmění“  A platí také: dělej Marxu, který se stal kamarádem ďábla dobře a měj ho za učitele a budeš jej následovat v jeho cestě do záhuby duše. Souvislosti mezi jeho osobou a stavem společnosti vedené podle jeho učení potvrzují biblické učení o stromu, který se pozná po ovoci.  

     Ďábelský charakter marxismu byl ve snaze o opak toho, co patří ke křesťanské víře a životu a za velkou "vymoženost" považuje pohrdání  morálkou Desatera. Desatero potvrdil Ježíš Kristus, jenž podle komunistického učení prý ani nežil! Nejlepší příklad křesťanského života, Panna Maria, podle Desatera žila bez znesvěcování neděle, potratů, rozvodů a porušování ostatních přikázání Desatera.   

      Výstižně se o komunismu vyjádřil básník Otakar Březina: „Komunismus je pro anděly. Ale kdyby lidé byli andělé nepotřebovali by komunismus.“  A můžeme dodat, že kdyby lidé byli andělé dobře by fungoval i kapitalismus.  A lidé, co se vrhají za satanem nebudou nikdy žít jako dobří andělé a nemohou vytvořit nejen andělskou společnost, ale ani společnost přijatelnou.

        II. nicejský koncil  v roce 787 v kánonu 1 potvrzuje kánony všech dřívějších ekumenických koncilů a po kléru se žádá, aby se jimi řídili a tím chrání tradiční křesťanský řád, který se ďábel působící v lidech, co se Bohu vzpírají snaží rozvrátit.