Nesouhlas s papežem

  Je možné s papežem nesouhlasit? Papež Benedikt XVI. odpovídá kladně v předmluvě své knihy Ježíš Nazaretský: „Zajisté nemusím zvlášť zdůrazňovat, že tato kniha není aktem učitelského úřadu, nýbrž pouze a jedině výrazem mého osobního hledání „Hospodinovy tváře“(srv. Ž 27,8). Každý mi tedy může svobodně odporovat. Prosím čtenářky a čtenáře jen o trochu sympatie, bez níž se žádné porozumění neobejde.“ Samozřejmě platí, že i když papež nepředkládá závazné učení Církve je třeba mít dobré důvody k nesouhlasu s jeho osobním názorem. 

  Vatikánský rozhlas v české sekci 16.9.2013 pod názvem: „Petrův nástupce: Církvi se nikdy nevedlo tak dobře jako nyní“ informuje, jak při setkání s kněžími v lateránské bazilice papež František I. řekl: „Odvažuji se říci, že církev si nikdy nestála tak dobře, jako nyní.“ S tím nesouhlasí tito papeži: 

  Před volbou papeže vedl kardinál Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. křížovou cestu na Velký pátek v roce 2005. V ní vyjádřil tento názor na stav Církve: „Pane, tvá Církve se nám často zdá jako bárka, na níž dorážejí vlny ze všech stran a hrozí jí potopení. A také na tvém poli vidíme více plevele než obilí.“ 

  Jan Pavel II. byl smrtelně zraněn v den zjevení Panny Marie ve Fatimě. Při zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie  25.3.1984 modlitbou vyjádřil názor na situaci: „A proto, Matko lidí a národů, ty, která znáš všechna jejich utrpení a jejich naděje, ty, která mateřsky vnímáš všechny ty zápasy mezi dobrem a zlem, mezi světlem a temnotami, které otřásají současným světem, vyslyš naše volání, které z vnuknutí Ducha Svatého zaměřujeme přímo k tvém Srdci: Obejmi svou láskou Matky a Služebnice Páně tento náš svět lidí, které ti svěřujeme a zasvěcujeme, plni znepokojení nad pozemským i věčným osudem všech lidí a národů.“

  V roce 1977 píše Jean Guitton v knize Paolo VI. segreto slova Pavla VI: „V této chvíli panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné je víra. Stává se mi teď, že si opakuji nejasnou větu z evangelia sv. Lukáše: „Až přijde Syn člověka, nalezne na zemi víru? Stává se, že vycházejí knihy, ve kterých je víra v některých důležitých bodech na ústupu, že episkopáty mlčí, že se tyto knihy neshledávají jako podivné. To je podle mého podivné.“ 

  V dopise biskupa Sigauda kardinálu Tardinimu z roku 1959 čteme: „Dle mého skromného názoru, má-li koncil vytvořit nějaký prospěšný vliv, musí prvně zvážit stav Církve, která, jak pronesl papež Pius XII. k mladým lidem v Itálii, trpí svůj Velký pátek, je ponechávána bez obrany svým nepřátelům. Člověk si musí uvědomit, že se zde všude odvíjí boj na život a na smrt proti Církvi, člověk musí rozpoznat nepřítele, rozpoznat jeho strategii války a jeho taktiku, jasně prozkoumat jeho logiku a dynamiku tak, abychom mohli s jistotou pochopit každý jednotlivý boj v této válce a abychom mohli bezpečně organizovat a řídit svou opozici.“ 

  Pius XI. v Qudragesimo anno č. 130: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a pustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o jediné potřebné, to jest o věčnou spásu.“

  Lev XIII. schválil text tajemství ze zjevení Panny Marie v La Salletě v roce 1846, kde je mimo jiné: „Řím ztratí víru a stane se sídlem antikrista.“ 

  Smysl pro tradici a souhlas s předchozími papeži vede v k nesouhlasu s papežem Františkem I. na stav Církve. 

  Je projevem dobrého stavu, když každý rok přijde na světě o život 105 tisíc křesťanů, jak přednesl na konferenci pořádané maďarským předsednictvím EU na královském zámku Gödöllö začátkem června 2011 předseda Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), italský sociolog Massimo Introvigne?      Je projevem dobrého stavu, když státy mají zákony umožňující smrtelné hříchy umělých potratů nebo homosexuálních svazků? 

  Máme říci o českém katolicismu, že nikdy na tom nebyl lépe než dnes, když jen za léta „svobody“ od roku 1989 poklesla účast na bohoslužbách přibližně o třetinu a podobně dolů jdou i údaje o křtu, kněžích, sňatku nebo pohřbu, ruší se farnosti a prodávají fary? Máme odpovědět: „Svatý Otec říká, že církev si nikdy nestála tak dobře, jako nyní. Proč chcete narušit jednotu s papežem a vidět věci černě?“ Budeme věci barvit do růžova, když napodobíme Slovinsko ve správě církevního majetku bankrotem přes 20 miliard korun? 

  Svatý papež Pius X. bojoval proti zlu v Církvi a ve světě a řekl: „Kdyby se našel milion rodin, které se budou denně modlit růženec, svět by byl zachráněn.“

Plačící Panna Maria

Relativní působení Ducha Sv.

    Česká sekce vatikánského rozhlasu ve zprávách 13.3.2013 uvádí: „Jak konkrétně se projevuje působení Ducha sv. při volbě papeže? Na tuto otázku odpověděl v roce 1997 kard. Joseph Ratzinger. Jeho slova publikoval při minulém konkláve v roce 2005 list National Catholic Reporter. Dnes je otiskl deník italských biskupů Avvenire: Neřekl bych, že Duch sv. je zodpovědný za volbu ve smyslu výběru kandidáta, uvedl tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry a pokračoval: Boží duch nepřebírá kontrolu nad celou záležitostí, spíše – jako dobrý vychovatel, kterým bezpochyby je – nám ponechává dostatek prostoru a svobody, aniž by nás však zcela opustil. Role Ducha sv. by měla být chápana trochu pružněji – nikoliv tak, že nám diktuje kandidáta, kterého musíme volit. Pravděpodobně jediná jistota, kterou nám dává, je skutečnost, že vše nepovede k naprosté zkáze. Je zde příliš mnoho příkladů papežů, které by Duch sv. zjevně nikdy nebyl zvolil.“ 

   Tato slova vedou k velké obezřetnosti zda něco je nebo není dílo Ducha Svatého. K pocvičení této obezřetnosti tento text: „Opravdu svou němotou hlásáte spravedlnost? Lidé, soudíte dle práva? V zemi jednáte, jak podlé srdce velí, razíte si cestu násilím svých rukou. Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou. Mají jedu jako hadi, jsou jak hluchá zmije, když si zacpe uši, aby neslyšela kouzelnický šepot zaklínače zkušeného v zaklínání. Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine! Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy. Ať se ztratí jako slizký plž, jako potracený plod, který neuzřel slunce. Dříve než co pochopí, už trním pod hrnci vám budou , smete je vichr, ať svěží či zprahlé. Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu, omyje si nohy v krvi svévolníka. A lidé si řeknou: „Spravedlivý ovoce se dočkal. Ano, Bůh to je, kdo na zemi soud koná.“ Uvedený text je žalmem 58(57) ekumenického překladu bible. 

    České katolické biblické dílo (Žalmy v liturgii, Marie Klašková) uvádí toto: „Sám Ježíš říkal apoštolům, „že se musí splnit všechno, co je o něm napsáno v Mojžíšově zákoně, v Prorocích i v Žalmech“ (Lk 24,44). Ježíš také v rozhovoru s farizeji o mesiáši jako Synu Davidovu cituje 110. žalm: „Hospodin řekl mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.“ Tímto Pánem, Synem Davidovým může být myšlen mesiáš, Ježíš. Proto také církev přijala celý žaltář a vykládala ho také jako proroctví o Kristu a církvi. Žalmy 58, 83 a 109 jsou z breviáře úplně vynechány, protože v nich převažují pomstychtivé myšlenky. Tyto texty jsou vypuštěny z jistého psychologického hlediska. Člověk by se neměl modlit žalmy, ve kterých by proklínal. V žalmu 58 čteme například: „Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine. Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy. Ať se ztratí jako slizký plž, jako potracený plod, který neuzřel slunce…Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu, omyje si nohy v krvi svévolníka…“ (Ž 58,7-11).“ 

   Žalmy 58, 83 a 109 jsou vynechány z breviáře schváleném kongregací pro bohoslužbu v roce 1971, ale jejich vynechání II. Vatikánský koncil nežádal. Sv. Pius V. i sv. Pius X. uložil v breviáři modlitbu těchto žalmů, kde jsou pod čísly 57, 82 a 108 podle Vulgaty, alespoň jednou týdně. Je to stav, kdy Církev skutečně přijala všechny žalmy. První papež sv. Petr cituje z žalmu 108 když mluví o neblahém konci Jidáše: „jeho pověření ať převezme jiný.“ 

    Vynechané žalmy vedou k tomu, aby se člověk ztotožnil s trestající Boží spravedlností, jak je v žalmu 108, 17: „Miloval zlořečení, ať ho postihne! O požehnání nestál, ať se ho vzdálí!“ To, že pro nás lidi je trest nepříjemný není důvodem k zamlčování a popírání Božích trestů. Jsou katastrofy morální skrze hříchy s možností časných Božích trestů a též trest věčný neboli peklo. 

    S žalmy 57, 82 a 108 souzní další místa v Písmu svatém. U proroka Jeremiáše je 17,18: „Ať propadnou hanbě ti, kdo mě pronásledují, a ať já se hanbit nemusím. Ať oni jsou zděšeni, a já ať zděšen nejsem. Uveď na ně zlý den a dvojnásob těžkou ranou je rozdrť.“ Podobně Jer 18,23: „Ty, Hospodine, víš o každém jejich záměru, že mi chtějí způsobit smrt. Nezprošťuj je viny, jejich hřích ať u tebe smazán není, ať jsou před tebou přivedeni k pádu, tak s nimi nalož v čas svého hněvu.“ 

   Pokud lidé pracují na porušování Božího zákona a nedbají na hrozby žalmů a proroků, tak si mohou sami za to, že se na nich naplní slova páté knihy Mojžíšovy 28, verš 15 a následující: „Jestliže však nebudeš Hospodina, svého Boha poslouchat a nebudeš bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy a nařízení, která ti dnes udílím, dopadnou na tebe všechna tato zlořečení: Prokletý budeš…“ V Markově evangeliu je 12 kap. s podobenstvím o zlých vinařích, v nichž se poznali nepřátelé Ježíše Krista, který řekl, Mk 12,9: „Co udělá Pán vinice? Přijde vinaře zahubí a vinici svěří jiným.“ Apoštol Jan psal o lásce a neměl problém napsat v Apokalypse o Kristu Králi, Zj 19,15-16: „Z úst mu vychází ostrý meč, aby jím bil národy; bude jim vládnout železným prutem. On šlape ve vinném lisu trestajícího hněvu vševládnoucího Boha. A na plášti a na boku má napsáno svoje jméno: Král králů a Pán pánů.“ 

Rahner bludař a modernista

    Guido Horst napsal před lety o K.Rahnerovi(dále obvykle zkratka R.) článek Teutonský blud : „Hovořit v souvislosti s Rahnerem o bludu, který je třeba překonat, zní pro leckoho jako rouhání. Na německých univerzitách je kritika R. nepřípustná. Ale prelát Beer se zabývá jeho myšlením tak důkladně, že se gigantomanií teutonského ducha nedává ovlivnit. Beer se narodil v roce 1902, studoval ve Freisingu, v Insbrucku a v Paříži, byl farářem v Lipsku, kde poznal evangelickou teologii. Začal se zabývat Lutherem a stal se jeho současným nejlepším znalcem. 

   Prelát Beer ve svých devadesáti letech se už nemusí obávat teologického establishmentu. A tak se ptá, proč bychom si neměli prostě přiznat, že R. je opožděné zrození německého idealismu, teologický nohsled Hegela a jeho teologie nesahá ani k Písmu ani k církevním Otcům…Pane preláte, uvedl jste, že pojmy Bůh, Trojice, Kristus, vtělení, vykoupení jsou v německé oblasti silně poznamenány Lutherem a R.. Beer: Luther i R. se shodují v tom, že si oba přinášejí své vlastní chápání jako první předpoklad. Když jsem před krátkou dobou znovu pročetl encykliku Jana Pavla II. Redemtor hominis, bylo mi pojednou jasné: To, co zde papež říká, není pro Rahnerovy žáky vůbec přijatelné. Ve svém Základním kursu víry se R. vůbec nezmiňuje o Marii. To je úplně jiný svět. To, co papež říká, nemohou tito lidé vůbec pochopit. Chybí zde k tomu ty nejzákladnější předpoklady. Žijeme ve dvou zcela rozdílných světech. Proto jsem napsal: ceterum autem censeo errorem teutonicum a teutonis esse superandum (Teutonský/německý/ blud musí být překonán Teutony /Němci/). 

   R. jako koncilní teolog napsal 5. 11. 1962 z Říma Vorgrimlerovi, že teologové jako Daniélou, Ratzinger a Schillebeeck stále ještě nepochopili, že „christologie nezačíná ‚shora‘ vysvětlením, že Bůh se stal člověkem“, a místo toho si vytváří svou vlastní „christologii zdola. Geneze Slova je pro Rahnera genezí samotného Boha, protože nechce připustit existenci božských osob Syna a Ducha Svatého. U R. se objevuje naprostá nedůvěra k Písmu svatému. On zcela upírá křesťanské teologii právo opírat se o Starý a Nový zákon a ztotožnit se s ním. Na rozdíl od křesťanství, které zcela odlišuje svobodného Stvořitele od stvořeného světa, R. hledá Boha, pro kterého dějiny stvořeného světa jsou jen momentem jeho vlastních dějin. Svět je pro R. podmínkou pro možnost a sebesdělení Boha (Mysterium Salutis II, s. 375). Co je motivem, který hýbá Bohem? R. vnitřní lásku v Trojici vůbec nezná. V Základním kurzu víry dává odpověď negací: Protože Bůh chtěl být ne-bůh, vznikl člověk (s. 223). Protože podle R. Bůh nemůže stvořit člověka z vnitřní svobody a lásky, potřebuje vnější pohnutku. Kristus je pro něho jen „soteriologický model“. 

   Luther přenesl původ zla na samotného Boha a člověka zbavil veškeré viny. Hegel vidí v tomto božském „zoufalství“ původ zla. V Bohu vzniká zlo jako nezbytnost vyjádření protikladu. Z potřeby osvobození pak vzniká u bytosti, která vylučuje každý nedostatek, Hegelův absolutní duch. Tyto vývojové procesy používá obdobně R. i Theilhard de Chardin. Na rozdíl od Luthera R. nepřijímá, že se Kristus „pro nás“ narodil a zemřel. Beer: U R. se jedná pouze o proces seberealizace Boha. R. se ptá: „Jak mohl přijít apoštol národů na základě zážitků prvních učedníků se smrtí a zmrtvýchvstáním Krista k tomu, že ví a mluví, jako by Kristus umřel ‚za nás‘ ?“ R. se s tímto „za nás“ vůbec nezabývá. A popírá je. Ve Spisech k teologii píše: „Není tomu tak, že Kristus tím, že zemřel a sám ze sebe a pro sebe vstal z mrtvých, svým způsobem tak zmizel v nesmírné božské temnotě, že já s ním v podstatě nemám vůbec nic do činění? Jak mi chtějí exegeté dokázat, že v jeho životě je něco, co lze pochopit, co je zcela konkrétní, aby to mohlo být pro mě nějak závazné?“(s. 223) Kritikové vytýkají R., že u něho jako u Hegela Bůh teprve vzniká a stává se něčím větším. 

   Alma von Stockhanusen: kdy z nevědomého subjektu se vývojem stává vědomé, konečné bytí samo pro sebe, člověk. Kristova smrt podle Hegela i podle R. není smírná oběť za lidské hříchy, nýbrž je to nutný vnitřní proces sebeuskutečnění absolutna. Podle Hegela a R. Bůh je jen tam, kde jsme my sami (Základní kurz víry, s. 223). Podle R. by bez jeho učitele Heideggera „katolická teologie byla nemyslitelná“. Heidegger však zlo ontologizuje, ve shodě s Lutherem činí zlo nutným. Sebeprodukce absolutního ducha je všeobjímající zlo. Zničení druhého jako akt zrušení lásky je plodem otce lži, který dělá z lásky chtíč. Ratzinger ve své recenzi Základního kurzu víry se ptá, zda se Rahnerovo křesťanství nestává bezobsažné a pro lidi lhostejné. Beer: To je zcela logické. Naše okolí, mládež, jejich rodiče, ti nevznikli z nutnosti jako vznikání Boha. Je to svobodné rozhodnutí Boha, tak jako se Bůh svobodně rozhodl, že se stane člověkem, aby nás mohl opět přijmout. Když jsme totiž sešli z cesty, běžel za námi, aby nás přivedl zpět, a šel až na kříž. Jestliže toto Kristovo oslovení není ve výuce náboženství nějakým způsobem mladému člověku výrazně zpřítomněno, pak tato výuka zůstává prázdná a nudná. Sám jsem to zažil svého času v Lipsku. Mladí lidé znuděně seděli při vyučování. Pak jsem jim začal vyprávět, jak Ježíš hovořil při poslední večeři: Kdo ve mne věří, k tomu přijdeme a uděláme si u něho příbytek. Najednou jeden mladý hoch dokořán otevřel oči. Jestliže toto v katechezi chybí, pak Kristus zůstává něčím nudným. R. zcela popírá uvnitř Trojice vzájemné TY. Podle něho Syn je sebevýpověď Otce, která už nic dále „nevypovídá“. Duch je „dar“, který už nic dále „nedaruje“. To je zcela v protikladu k listu Filipanům: zde se mluví o vnitrotrinitárním rozhodování. Z tohoto rozhodnutí říká Ježíš: „Otče, dej jim slávu, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ R. nechává list Filipanům stranou a popírá vnitrotrinitární vzájemný styk božských osob. V tom se shoduje s Lutherem. Kristus je u R. pouze člověk. U něho neexistuje osobní Bůh. Ale čím je potom náboženství, jestliže o osobním Bohu nemůže být řeči? Nemůže zrovna tak mluvit i svobodný zednář?“ 

   Z článku G.Horsta vzniká řada vážných otázek: Pokud bez Heideggera není katolická teologie, tak před 20.století žádná nebyla? Neodpovídá špatné teologii zdola spiritualita zdola např. Anselma Grüna? Proč je popíráno Kristovo „za nás“ dané růžencem s Pannou Marií a základními pravdami víry? Jak je možné, že netradiční názory vzniknou při sloužení tradiční liturgie?

 

  Od jezuity Petra Gumpela zaznělo 4.12.2012 na vatikánském rozhlase toto svědectví: „Kardinál Ottaviani mne požádal, abych byl rozhovoru přítomen a abych překládal, ačkoliv uměl výborně německy. Měl dojem, že jejich slovní výměna musí bezpodmínečně probíhat prostřednictvím překladatele. Rahner byl někdy velice drzý.“ 

   Nakladatelství Kosel v Mnichově vydalo Dopisy přátelství Karlu Rahnerovi napsané od Luisi Rinserové, která mu píše „Děsí mě, že mě miluješ s takovou vášní“. „Nejez příliš, abys neztloustl, pak by ses mi nelíbil.“ Intenzivní vztah vedl R. k napsání 1800 dopisů a někdy i pěti za den. Dopis L.Rinseové z 11. května 1965: " „Víš, jakou mám s tebou největší potíž? Že jsi relativista. Když jsem se naučila myslet jako ty, nejsem schopna nic s jistotou tvrdit.“ Co k tomu dodat? Mimo jiné závěr prvního listu Korinťanům 15,33: „Nedávejte se už svádět k mylným názorům: „Špatné rozhovory kazí dobré mravy.“ 

   R. odmítal odsuzování bludařů : „Tento koncil byl koncilem pastorálním. Tak ho také od začátku chápal Jan XXIII. a stejného názoru byl i koncil sám. Chtěl být koncilem péče církve o lidi. Je tedy pochopitelné, že nepovažoval za nutné, aby podobně jako většina dřívějších koncilů, včetně Prvního vatikánského, odmítal moderní omyly formou anathematismů, poněvadž to vždy působí dojmem, že se neodmítají omyly, nýbrž se odsuzují ti, kteří se mýlí.“ 

   "Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle(Ef 5,13). Koho odsoudit učí I.Vatikánský koncil v konstituci Dei Filius: „Neboť Církev, která zároveň s učitelským apoštolským úřadem dostala příkaz střežit poklad víry, má též právo a povinnost Bohem uloženou zavrhovat vědu nepravou, aby nebyl někdo oklamán filozofií a lichou šalbou.“ 

    Koho odsoudit učí Protimodernistická přísasaha sv.Pius X.: „ Já, N.N., pevně uznávám a přijímám vcelku i jednotlivě všechno, co bylo od neomylného učitelského úřadu svaté Církve katolické hájeno, vymezeno a prohlášeno, zvláště ony věroučné i mravoučné statě, které přímo odmítají omyly a bludy této doby.“ 

   Koho odsoudit učí Benedikt XV. v encyklice Ad beatissimi Apostolorum.: „Nejenom že si přejeme, aby se katolíci vzdalovali bludů modernistů, nýbrž i jejich směru a tak zvaného modernistického ducha, který působí, že ten, kdo je jím zasažen, ihned s ošklivostí ode všeho starého se odvrací a stává se dychtivým hledačem novot v každé jednotlivé věci, ve způsobu mluvení o božských věcech, ve vykonávání bohoslužeb, v katolických zřízeních, ba i v konání soukromé pobožnosti. Chceme tedy, aby dále platil starý známý zákon: Žádné novoty, zachovejte, co bylo předáno.“ 

   Kéž odsouzení bludů K. Rahnera přispěje k nápravě jím těžce zdeformované teologie a filozofie a následně k posílení zdravého rozumu, oživení pravé víry a skutečné zbožnosti!

Duchovní cvičení

    Kdyby dali někomu na vybranou: „Chceš vidět fotky své milé anebo s ní mluvit?“, tak by ten, kdo si zvolí fotky byl považován za pošetilce. Vyznání víry začíná, že neviditelný Stvořitel stvořil viditelný svět. A tento neviditelný Bůh má být milován celým srdcem. Co odpovíš na otázku: „Je pro tebe důležitější teologie, která se zabývá neviditelným Stvořitelem, aby ho milovala anebo přírodní vědy, které se zabývají Božím dílem?" Za pošetilce považuji toho, kdo odpovídá: „Mám raději přírodní vědy než teologii. Chci prozkoumat celý svět a poznat přírodní krásy a díla lidských rukou, byť pomíjí a hledat cesty k Bohu, který nepomine mě neláká.“ Za moudrého považuji toho, kdo řekne: „Letecké snímky nám ukazují svět jinak. Hledám cestu, jak vidět věci tak, jak jsou před Bohem.“ 

   V encyklice Mens nostra z roku 1929 vysvětluje papež Pius XI. proč jsou nutné exercicie: „Ostatně náš Pán častokráte užil tohoto způsobu, aby si vychoval hlasatele evangelia. Neboť sám božský Mistr nespokojil se tím, že drahně let prožil v osamělosti nazaretského domku; dříve než se zjevil před národy v plném jasu, aby je svým slovem vychovával pro nebe, chtěl celých čtyřicet dní stráviti v nejodlehlejší poušti. Ano i za rušné evangelizační práce zvával apoštoly taktéž do vlídného ticha samoty: „Pojďte v soukromí na pusté místo“; a když odešel z této strastiplné země na nebesa, chtěl, aby se tito jeho apoštolé a učedníci zušlechtili a zdokonalili ve večeřadle v Jerusalemě, kde po deset dní „setrvávali jednomyslně na modlitbách“ a tak se stali hodnými přijmouti Ducha Svatého: jistě památné ústraní, první předobraz duchovních cvičení, z něho vyšla Církev nadána mocí a silou, v něm u přítomnosti Rodičky Boží Panny Marie a za její mocné ochrany ustanoveni byli zároveň s apoštoly též ti, které bychom právem mohli nazvati předchůdci katolické akce. Od tohoto dne stala se praxe duchovních cvičení, byť ne s týmž jménem a v téže podobě jako dnes, tož aspoň v jádře, „obvyklou mezi prvotními křesťany“ , jak učil sv. František Saleský a jak svědčí zjevné doklady nalezené ve spisech sv. Otců. Tak na příklad sv. Jeroným vybízel vznešenou paní Celancii: „Zvol si nějaké příhodné místo, vzdálené od rodinného hlomozu, a do něho se uchyl jako do přístavu. Tam se věnuj nábožné četbě tak pilně, utíkej se k modlitbám tak často, zamysli se nad budoucností tak úsilně, abys nahradila v těchto volných chvílích všecka zaneprázdnění ostatního času. A nepravím ti to, abych tě tím odvrátil od tvých: nýbrž činím tak, aby ses tam učila a rozvažovala, jak se máš chovati k svým“. A vrstevník Jeronymův sv. Petr Chrysolog, biskup ravennský, vybízel své věřící těmito známými slovy: „Věnovali jsme tělu rok, věnujme duši dny… Žijme něco málo Bohu, když jsme žili cele světu… Ať zazní nám do uší hlas božský: domácí vřava neobtěžuj našeho sluchu… Tak vyzbrojeni, bratři, tak poučeni bojujme proti hříchům… jsouce si jisti svým vítězstvím“. Také v pozdější době lidé vždy toužívali po tiché samotě, kde by se duše bez svědků obírala toliko věcmi božskými: je dokonce jisto, že čím větší bouře se snášely na společnost lidskou, tím mocněji cítili se všichni, kdož žíznili po spravedlnosti a pravdě, Duchem Svatým puzeni na místo skryté, „aby se častěji zhostili tělesných žádostí a mohli se ve svém nitru zabývati božskou moudrostí, s radostí se nosíce do svatých dum a věčných rozkoší za naprostého zmlknutí klopotných starostí pozemských“. 

   Encyklika Mens nostra poučuje, jak je třeba exercicie konat: "Mají-li však posvátné exercicie přinésti utěšené ovoce, o kterém jsme mluvili, třeba se jim věnovati s náležitou opravdovostí; neboť konají-li se jen ze zvyku tupě a ospale, věru prospějí nám málo nebo nic. Proto je především nutno, abychom se těmito posvátnými cvičeními zabývali v samotě, a dali výhost všem denním starostem a trudům; neboť jak krásně učí zlatá knížka „O následování Krista“: „V mlčení a v klidu prospívá zbožná duše“. A tak sice pokládáme posvátné exercicie, veřejně pořádané pro veliké množství, za jistě hodné chvály a všemožné vaší pastýřské podpory, poněvadž jim Bůh hojně žehná, přece však klademe hlavní důraz na duchovní cvičení konaná v skrytě, zvaná také „zavřená“: jimi se člověk snáze odpoutá od styku s bytostmi stvořenými a přinutí svou těkavost, aby se obírala jedině jím samým a Bohem, rozjímajíc o věčných pravdách. Dále se žádá k opravdovým duchovním cvičením, abychom jim věnovali jistý čas. A třebas čas ten může se podle okolností a osob buď zmenšiti na několik dnů nebo prodloužiti na celý měsíc, nicméně nesmí se tuze zkracovati, chceme-li dosíci slíbených účinků. Jako zdravá krajina pomůže churému tělu jen tehdy, pobudeme-li tam déle, tak neprospěje ani spasitelné konání exercicií znatelně našemu duchu, necvičíme-li jej po nějakou dobu. A když jsme na počátku Svého Velekněžství „vyhověli snažným prosbám a přání biskupů obojího obřadu takřka z celého katolického světa“, a ve Své apoštolské konstituci „Nejvyšších Velekněží“ ze dne 25. Července 1922 „prohlásili a ustanovili svatého Ignáce z Loyoly nebeským Patronem všech duchovních cvičení, a tím i všech ústavů, bratrstev a jakýchkoli spolků pečujících o ty, kdož konají exercicie“, skoro nic jiného jsme tím neučinili, než že jsme Svou nejvyšší autoritou schválili to, co bylo všeobecným názorem Pastýřů i věřících, co v podstatě řekli, vedle jmenovaného již Pavla III., slavní předchůdcové naši Alexander VII., Benedikt XIV. a Lev XIII., často zahrnující chválou exercicie sv. Ignáce; co posléze velebili nadšenými slovy a hlavně příkladem svých ctností, získaných neb rozmnožených v této škole, všichni ti, kteří - abych užil slov samého Lva XIII. – za minulých čtyř století „nejvíce se proslavili přísnou askesí neb svatostí mravů“.  A vskutku, výborná duchovní nauka, úplně vzdálená nebezpečí a bludů klamného mysticismu; podivná snadnost, s jakou se dají tyto exercicie přizpůsobiti každé třídě a každému stavu, ať jde o klášterníky, zvyklé rozjímati, nebo o lidi zaměstnané ve světském povolání; velmi vhodné rozvržení látky; úžasně jasný postup, takže pravdy, které jsou předmětem úvah, vyplývají jedna z druhé; konečně duchovní nauky vedoucí člověka, jenž setřásl ze sebe jho vin a obmyl své mravní neduhy, po spolehlivých stezkách sebezáporu a boje s náruživostmi k nejvyšším vrcholům modlitby a božské lásky; není pochyby, že to vše svědčí dostatečně o účinnosti a síle metody svatého Ignáce a doporučuje co nejvřeleji tento jeho způsob duchovních cvičení."  

    Encyklika Mens nostra učí i tomu, co dělat po exerciciích: "Aby však toto ovoce exercicií, které jsme výslovně tolik pochválili, bylo neztenčeně zachováno a spasitelná vzpomínka na ně oživena, zbývá ještě, Ctihodní Bratři, abychom vám důtklivě radili navyknouti si, mohlo by se říci, jakémusi krátkému opakování exercicií, totiž měsíční neb aspoň čtvrtletní rekolekci. „S potěšením vidíme“ - abychom opět užili slov svého předchůdce svaté paměti Pia X., - že tento obyčej jest zaveden na přemnohých místech“ a zpovšechněn zvláště v řeholních domech a mezi zbožným duchovenstvem světským; přejeme si velmi, aby se ujal také mezi laiky, jistě k jejich nemalému užitku, zvláště mezi těmi, které snad starost o rodinu a nával všední práce zdržuje od duchovních cvičení; neboť těmito rekolekcemi mohou býti aspoň z části nahrazeny žádoucí užitky vlastních exercicií." 

   V závěru encykliky Mens nostra vyjadřuje Pius XI. naděje, které do exercicií vkládá: „Jestliže se budou tímto způsobem, Ctihodní Bratři, všude ve všech vrstvách křesťanské společnosti duchovní cvičení šířiti a svědomitě konati, dostaví se duchovní obroda: zbožnost zvroucní, náboženské síly zmohutní, plodná apoštolská práce se rozvine, a konečně pokoj zavládne u jednotlivců i ve společnosti."     

    Sv. Ignác z Loyoly po zkratce IHS píše tyto poznámky a začíná: „1.První úvodní poznámka je, že tímto jménem duchovní cvičení, se rozumí veškerý způsob zpytování svědomí, rozjímání, nazírání, modlitby ústní a vnitřní a jiných duchovních úkonů, jak bude dále řečeno. Neboť jako jíti procházkou, kráčet a běžet jsou cvičení tělesná, právě tak se veškerý způsob přípravy a disponování duše k tomu, aby se člověk zbavil všech nezřízených náklonností a až se jich zbaví, aby hledal a našel vůli Boží v uspořádání svého života, ke spáse své duše, nazývá duchovními cvičeními.“ 

   Vracím se k začátku článku s poznámkou, že Boží vůle je i to, aby se lidé zabývali přírodními vědami, ovšem ne tak, aby se skrze přírodní vědy od Boha vzdalovali. A také s poznámkou k teologii, protože ne každá teologie učí milovat Boha a hledá vůli Boží a spásu duší, jak je dáno minulostí i současností s bludnými teology.

Volba učitele

   Ve všech oblastech je důležitý učitel. Apoštol Pavel varuje v II Tim 4,3 před špatnými učiteli: „Přijde totiž doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím.“ 

   Opak vlivu špatných učitelů najdeme u Izidora Vondrušky v Životopisech svatých. Ukážeme si to na sv. Cyrilu, věrozvěstu: „Nejvíce byl nadšen spisy sv. Řehoře Naziánského. Nakreslil na stěnu kříž, napsal tam modlitbu ke sv. Řehoři a připsal: „Ó Řehoři! Člověče tělem, anděle duší! Přijmi mne za učedníka svého.“ Sv. Řehoř Naziánský je významný reprezentant zdravé tradice a patří společně se sv. Basilem, sv. Atanášem a sv. Janem Zlatoústým mezi čtveřici nejvýznamnější Otců Východu. V  Cařihradě roku 379 navštívil sv.Řehoře také jeden ze čtyř velkých Otců Západu sv. Jeroným. Sv. Řehoř Naziánský měl svaté rodiče sv. Řehoře(uváděného s dodatkem „starší“) a sv. Nonu. Měl svaté sourozence sv. Caesaria a sv. Gorgonii. V Alexadrii poznal sv. Řehoř sv. Atanáše. Se sv. Basilem bydlel a píše jaké měli společné zájmy: „My oba jsme znali pouze dvě ulice, jednu, kterou se chodilo do školy a druhou, kterou se chodilo do chrámu. Cesty do divadla, na závodiště, do míst zábavy jsme neznali.“ Svého otce, který  složil vyznání víry, v němž byl skrytý blud ariánský přivedl k nápravě a složení pravověrného vyznání. Mladší bratr sv. Řehoře Caesarius byl osobní císařský lékař a císaři Juliánovi Odpadlíkovi odmítl sloužit. V situaci, kdy v Cařihradu byla jen hrstka pravověrných křesťanů se stal sv. Řehoř jako stařec biskupem císařského města. Zachoval svědectví o sporech ve věcech víry: „Ulice, tržiště, síně penězoměnců(banky) a všechny veřejné místnosti cařihradské jsou plny lidí, kteří se přou ve věcech víry. Tážeš-li se, po kolika obolosech se prodává ta neb ona věc, kupec ti bude hovořit o tom, je-li Syn zplozen čili nic. Kupuješ-li maso, řezník řekne: „Otec je větší Syna“. Zeptáš-li se u pekaře, je-li chléb už upečen, odpoví ti: „Syn Boží z ničeho je stvořen.“ 

   Sv. Řehoř lidi důrazně napomínali, aby méně hloubali o víře, ale více podle ní žili a nevedl k víře pouze teoretické. Je mu dáván titul „Teolog“ a byl reprezentant teologie přenášené do života. Příkladem je tajemství Nejsvětější Trojice. Svoji závěť zakončuje ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a byla podepsána sedmi biskupy a notářem. V tajemství Nejsvětější Trojice se ukazuje jeho teologie jako vysoce mystická a navýsost praktická. V PG 36: „Především mi uchovejte tento vzácný poklad, pro který žiji a bojuji, s nímž chci umřít, který mi dává schopnost snášet všechna zla a pohrdat všemi rozkošemi: tím pokladem myslím vyznání víry v Otce i Syna i Ducha Svatého. Dnes vám je svěřuji. V síle tohoto vyznání vás nyní ponořím do vody a z ní vás vyzvednu. Dávám vám je za společníka a ochránce pro celý život. Dávám vám jediné Božství a jedinou moc, existující jako jedno ve třech a obsahující tyto tři rozlišeným způsobem. Božství bez rozdílu v podstatě či přirozenosti, bez vyššího stupně, který by povyšoval, či nižšího stupně, který by snižoval...Je to nekonečná soupodstatnost tří nekonečných. Každý nazíraný sám o sobě je celý Bůh...a tři osoby společně jsou Bůh. Sotva jsem začal uvažovat o jednotě, a už jsem ponořen do záře Trojice... Sotva jsem začal myslet na Trojici, a už mě zase uchvacuje jednota.“ V PG 37: „Mezi velkými vlnami života, zmítán bouřlivými větry sem a tam…jen jedna věc je mi drahá, jediné moje bohatství, posila, která dává zapomenout na únavu, světlo Svaté Trojice.“ Poemi dogmatici 31: „Sláva Otci i Synu, králi vesmíru, Sláva Duchu, hodnému chvály a zcela svatému. Trojice je jediný Bůh, který vše stvořil a naplnil: nebe nebeskými bytostmi a zem pozemskými. Moře i řeky naplnil vodními tvory, všechno oživil svým Duchem, aby každé stvoření chválilo moudrého Stvořitele, jedinou příčinu života a trvání. Více než jakékoliv stvoření kéž ho vždycky oslavuje rozumný tvor jako velikého krále a dobrého Otce.“ ,

   Osvojení dobré teologie u sv. Řehoře vedlo sv. Cyril, věrozvěsta, že císaři na výzvu jít hájit Nejsvětější Trojici k vyznavačům islámu řekl: „Pro mne není v tomto světě nic důležitějšího, než pro nejsvětější Trojici žít a umřít.“ Chvalozpěvem na Nejsvětější Trojici zakončuje sv. Cyril Proglas – předmluvu evangelia: „Jemu náleží všeliká sláva, čest a chvála, Božímu Synu vždycky s Otcem i Duchem Svatým. Amen.“ 

   Sv. Jan od Kříže v díle Živý plamen lásky III.napsal: „Pozorně hledět, do jakých rukou se svěřuje, protože jaký bude učitel, takový bude učedník, a jaký bude otec, takový bude syn.“ 

   Sv. Cyril si zvolil za učitele muže žijícího o 5.století dříve, a proto je správné mít v 21.století za učitele toho, kdo žil řadu století před námi, třeba v 16. století. Tvrzení: „Pro nás lidi moderní doby po II. vatikánském koncilu v 21.století není možné se učit od lidí po koncilu tridentském v 16.století“, je podobně nesmyslné jako kdyby sv. Cyril věrozvěst učil naše předky: „Pro nás lidi po II. koncilu niejském r.787  není možné se učit od lidí po I.koncilu nicejském r.325. Pro sv. Cyrila platila posvátná tradice a nestačilo mu pouhé Písmo, které přeložil a znal. Opak úcty k tradici je blud modernismu odsouzený papežem Piem X. v encyklice Pascendi Dominici gregis, kde napsal: „Naši učitelé neměli k dispozici tytéž pomůcky jako modernisté. Neměli za vůdkyni a učitelku filozofii, která by začínala popíráním Boha a neprohlašovali sami sebe za kritérium pravdy.“

Zasvěcení Duchu Svatému

   Ve Skutcích apoštolů, 19,2 máme otázku: „Dostali jste Ducha Svatého, když jste přijali víru?“. Odpověď: „Ale ani jsme neslyšeli, že je nějaký Duch Svatý“, bychom mohli uslyšet i dnes a to i u těch, co přijali svátost biřmování. Možnost nápravy je v upřímném zasvěcení Duchu Svatému.

   Sv. Pius X. vyslovil 1.června 1908 tuto zásvětnou modlitbu k Duchu Svatému: „Ó Duchu Svatý, Božský Duchu světla a lásky, zasvěcuji ti své srdce a svou vůli, celou svou bytost pro čas i pro věčnost. Nechť můj rozum je stále otevřen tvým nebeským vnuknutím a učení svaté Církve, jejímž jsi neomylným vůdcem. Nechť je mé srdce neustále zapáleno lásko k Bohu a bližnímu; nechť je má vůle vždycky v souladu s Boží vůlí a nechť je celý můj život věrným napodobováním života a ctností našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, jemuž společně s Otcem a tebou budiž na věky vzdávána čest a sláva. Amen.“

   Kardinál Mercier se zasvětil Duchu Svatému 17.5.1929 takto: „Ó Duchu Svatý, Duchu mé duše, uctívám tě, miluji tě, děkuji ti. Osvěcuj mě, veď mě, posiluj mě a utěšuj mě. Vnukni mi, co mám činit a nařiď, abych to činil. Slibuji ti, že se podřídím všemu, co mě s tvým souhlasem bude očekávat; ukaž mi jen svou svatou vůli a naplň mě svou milostí a láskou, abych ti neodepřel nic, byť by to bylo sebetěžší.. Odevzdávám se ti bezvýhradně. Posiluj mou vůli, abych všechna svoje rozhodnutí skutečně vykonal, a dej mi milost vytrvalosti. Nauč mě, jak se mám modlit. Získej pro mne milost, abych se modlil s neomezenou důvěrou, že budu slyšen podle svaté Boží vůle. Dej mi opravdovou pokoru srdce. Prohlubuj a upevňuj mou víru ve skutečnou Kristovu přítomnost ve svaté Eucharistii. Učiň ze mne horlivého a milujícího ctitele Ježíše ve velebné Svátosti. Upevňuj mou lásku k naší svaté Matce. Duchu Svatý, k nápravě všech urážek a nedbalostí, kterých jsem se dopustil, ti nabízím Ježíšovo milující Srdce. Zasvěcuji se ti bezvýhradně. Vkládám v tebe svou důvěru. Uč mě, jak tě ve světě lépe poznávat a milovat. Dej mi neúnavnou horlivost pro duše, abych utěšoval Ježíše.“

   Mexická mystička, služebnice Boží Conchita Armida (1862 – 1937), nebyla osoba Bohu zasvěcená, ale měla s manželem devět dětí, z nichž se žádné nedostalo na scestí. Její mystická vytržení se u ní střídala s všední domácí prací hospodyně. Napsala: „Být manželkou a matkou nebylo nikdy překážkou pro můj duchovní život.“ V jejím Duchovním deníku jsou tato slova o Duchu Svatém: „Je-li někde smutek, je to proto, že se duše neutíkají k tomuto božskému Utěšiteli, k němu, který je dokonalou duchovní radostí. Je-li někde slabost, je to proto, že se duše neopírají o toho, který je neporazitelná Síla. Jsou-li zde bludy, je to proto, že se pohrdá jeho světlem. Víra uhasíná pro nepřítomnost Ducha Svatého. V celé Církvi se žádný den nevzdává Duchu Svatému ta úcta, která mu patří. Většina zla, které řádí na poli Církve a duší, je důsledek toho, že není přiznáno Duchu Svatému prvenství, které náleží této třetí osobě v Trojici...“ Opakem zanedbání Ducha Svatého je zasvěcení, o němž v Duchovním deníku píše: „Jednoho dne, který není daleko, v centru mé Církve, u svatého Petra se uskuteční zasvěcení světa Duchu Svatému a milosti tohoto božského Ducha se vylijí na šťastného papeže, který je vykoná. Je mým přáním, aby celý svět byl zasvěcen božskému Duchu, aby on se vylil na zemi v nových Letnicích.“

   Tato slova stará skoro 100 roků  ukazují, že úctě k Duchu Svatému se můžeme učit především v Církvi katolické. Ta ve své předkoncilní liturgii měla neděle nazývané po seslání Ducha Svatého, v běžném cyrilometodějském kancionále litanie k Duchu Sv. obsahovaly odprošování za hříchy proti Duchu Svatému a bylo 9 písní k Duchu Svatému. Např. kancionál (pokoncilní) s pěti písněmi k Duchu Svatému a vypuštěním litanií k Duchu Svatému nabízí menší vzývání Ducha Svatého. Jsou i pomýlení katoličtí křesťané upřednostňující vzývání Ducha Svatého mimo katolickou Církev místo uvnitř katolické Církve.

   Jak poznám, zda jde o působení Ducha Svatého? Především, zda je zde láska k Bohu a k lidem v souladu s životem podle Desatera a blahoslavenstvími a požadavkem milovat Boha, sebe a bližního.

   Zásvětná modlitba k Duchu Svatému(P.Rössler): Zasvěcuji se Duchu Svatý tvé osobě a tvému působení, aby se účinněji naplňovalo to, k čemu chceš vést. Vyznávám, že z Otce i Syna vycházíš a Ty také k Otci i Synu přivádíš. Bez Tvé pomoci lidský rozum nevidí zřetelně v Bohu skutečného Otce, Stvořitele nebe a země. Bez Tvé pomoci se přeceňuje význam viditelného materiálního světa a podceňuje svět neviditelný s pomocí dobrých andělů a úklady Zlého odpůrce s výsledkem neplnění vůle Boží. Bez působení tebe Posvětitele člověk netouží posvětit jméno Boží znesvěcené mezi národy ani si nepřeje upřímně příchod Božího království. Jedině s tvou božskou pomocí lze o Synu, Ježíši Kristu, vyznávat, že je Pán, pravý a skutečný Bůh, jedné podstaty s Otcem a Tebou. Ty, Duchu Svatý jsi vzýván, abys obnovil tvář země zohyzděné hříchem. Vzorem obnoveného člověka a obnovené země je Panna Maria, v níž a na níž jsi vykonal skutky odpovídající tvé božské moci a přesahující lidské možnosti. Skrze Tebe Duchu Svatý se další osoba Nejsvětější Trojice stala člověkem v Panně, která je tak oprávněně Matkou Boží. Jako Pán a Dárce života působíš v přirozeném i nadpřirozeném řádu Stvoření, Vtělení a Vykoupení. Na počátku světa jsi se vznášel nad vodami a na počátku Církve jsi nově dán při letnicích jako plod Kristova kříže a v kříži a s křížem působíš. Vzkříšení je Tvým darem a Zmrtvýchvstalý Kristus má oslavené tělo, které je tvým dílem. Tvá moc uschopnila apoštoly k hlásání evangelia a bez tebe není možná nová evangelizace. Ty působíš zvláště ve slovech papeže, nástupce apoštola Petra, když mluví slavnostně jako nejvyšší autorita ve věcech víry a mravů. Každý platný křest má účinky Tvého Ducha, které oživujeme obnovou křestního slibu. Každé odpuštění hříchů ve svátosti pokání i jiným způsobem se děje Tvým působením. Pouze hříchy proti Tobě, Duchu Svatý, jsou neodpustitelné. Ty, Duchu Svatý jsi svoláván při Eucharistii, aby se stala tělem a krví našeho milovaného Pána Ježíše Krista. Jsi vzýván, aby u všech, kdo mají účast na těle a krvi Kristově nastaly účinky eucharistické oběti. Tvým působením mají být všichni shromážděni a sjednoceni v jedné, svaté, katolické, apoštolské Církvi, která touží po konečném naplnění dějin a oslavení slovy: “Přijď Pane Ježíši!“ Celé Písmo je Tebou vnuknuto a pravý prorok, skrze které mluvíš, hlásá lidem nové srdce. Ty jsi Duchu Svatý utvořil Srdce Ježíšovo v lůně panenské Matky a upřímné zasvěcení Božskému Srdci přineslo své požehnané plody v těch, kdo je upřímně vykonali a žijí. Srdce Panny Marie je modelované Tebou, je to Srdce Tvé snoubenky a nevěsty. Zasvěcení Panně Marii přineslo rovněž bohaté plody v těch, kdo je správně vykonali a snaží se toto zasvěcení žít. Pro tuto zkušenost zasvěcení se zasvěcuji s důvěrou Tobě, Svatý Duchu. Zasvěcuji Ti svůj rozum i vůli, tělo i duši, minulost, přítomnost i budoucnost, modlitby, práce, radosti, bolesti a utrpení, aby Tvá milost mě osvítila, posílila, napravila a vedla až plnosti věčné lásky a pravdy v Bohu Trojjedinném, Otci, Synu a Duchu Svatém. Amen.

Evoluce a revoluce

   Jak vysvětlit dění v přírodě a světě? O tom jsou různé názory. Jednou z hypotéz(domněnek) je evoluce, která takto vysvětluje rozmanitost neživé i živé přírody. Vznik živého z neživého, přechodové články mezi druhy rostlin a živočichů, smysl a cíl jsou otázkami, které evoluce dosud spolehlivě (vědecky) nezodpověděla.
   František Press v knize „Zvony nad Evropou“ str. 62 uvádí: „Berthault v roce 1976 své laboratorní pokusy demonstroval v pařížské Akademii věd a později v osmdesátých letech ve spolupráci s americkými vědci provedl na univerzitě v Coloradu experiment v kanálu 20 m dlouhém s proudící vodou. Voda před sebou hrnula materiál a opět částice roztřídila do jednotlivých vrstev podle klasického schématu sedimentologů. Tyto experimenty byla od té doby mnohokrát opakovány na četných jiných pracovištích a v nedávných letech bylo o nich vícekrát přednášeno na řadě sedimentologických kongresů, přesto však k revizi názorů nedošlo. Na základě těchto průkazných experimentů Berthault uzavřel, že nejprve měli být studovány podmínky, za kterých naplaveniny vznikají, a teprve potom vytvářeny teorie. Nikdo dnes nemůže tvrdit, že určitá vrstva se usadila na zemi před např. 200 miliony let, když mohla vzniknout třeba za pouhých pět minut.“
   Kenneth Oakley v roce 1949 odhalil podvod s piltdowským člověkem, jehož kosti se odhadovaly na 150 milionů let. Fluorový test neobsahoval u čelisti žádné stopy fluoru, a tím se prokázalo, že jde o čelist ze současnosti. Proběhla další odborná zkoumání a po 40 letech „slavného“ vystavování v British Museum byl exponát odstraněn. Podvody a lhaní platí i u dalších „objevů“, kde platí, že přání je otcem myšlenky.
Kresby E.Haeckla, ve kterých dokazoval, že vývoj embrya člověka opakuje vývoj obratlovců od ryb, obojživelníků, plazů, ptáků až po savce jsou uváděny jako „důkaz“ a dodnes jsou k vidění jako učební pomůcka k vytváření klamných představ.
   Evoluce platí o myšlení, které se vyvinulo do podoby, kdy už pro ně není důležitá pravda, její hledání a obhajoba, ale prospěch v podobě slávy, peněz anebo nezájmu poctivě řešit vážné vědecké otázky. Proto je zde taková neschopnost mluvit vědecky neboli pravdivě a říkat: 200 milionů let, 100.000 let(a podobně) podle nedokázaných, pochybných, smyšlených, nepravdivých i lživých závěrů. Evoluce je v minulosti i dnes především víra navazující na své zakladatele, kteří ji vědomě či nevědomě vymysleli jako protipól víry v Boha a stvoření světa. I tzv. křesťanští evolucionisté by rádi viděli ve Vyznání víry místo „Skrze Něho(Krista) všechno je stvořeno“ „Skrze Něj se všechno vyvinulo“. Evoluce není totéž, co Boží Prozřetelnost. Ten, kdo má plnou hlavu evoluce se může snadno minout cílem života, jak ho předkládá katechismus: „Člověk je stvořen od Boha, aby Boha chválil, vzdával mu úctu a jemu sloužil a tím spasil svou duši..“ Evoluční člověk jde v neděli raději do přírody přemýšlet nad miliony let toho, co vidí, než přemýšlet nad věčným Bohem při mši sv.
   Evoluce neboli vývoj platí v oblasti vědy a techniky. Lidskou evolucí(vývojem) přišli na svět věci jako auto, letadlo a jiné vymoženosti techniky. Evoluce platí i v politice, vyvinuly se různé formy uspořádání společnosti, ale neplatí, že politici a lidé tvořící společnost budou nutně lepší.
   Bible někdy uvádí velmi přesná, byť překvapivá čísla, jako, že Metuzalém žil 969 let(Gn 5,27). O trvání světa bible ani miliardy ani milióny ani statisíce let neuvádí.
  Sv. papež Pius X. ve své encyklice Pascendi Dominici gregis odsoudil modernismus a v ní evoluci(vývoj) Boha lidským rozumem skrze evoluci teologickou, v níž si člověk deformuje obraz věčného a neměnného Boha podle svého rozmaru a nechce měnit sebe podle Boží vůle a k Božímu obrazu. V §17 s názvem „Hlavní článek soustavy: evolucionismus“ odsuzuje toto: „Tedy dogma, Církev, kult svatých, knihy, které ctíme jako posvátné, ba i sama víra, nechceme-li, aby toto bylo mrtvé, musí podléhat zákonům vývoje.“ V části „Nauka o „nezbytnostech“ ve vývoji Církve“ vysvětluje: „A tak tedy, ctihodní bratři, pro modernistické autory a činitele není v Církvi nic stálého a neměnného. V tomto směru už měli předchůdce, o nichž náš předchůdce Pius IX. napsal: „Tito nepřátelé božího zjevení nesmírně vychvalují lidský pokrok a chtějí jej povážlivě a vskutku svatokrádežně zavést i do katolického náboženství, jakoby to nebylo náboženství od Boha, ale dílo lidské a vynález filozofů, který by se mohl lidským způsobem zdokonalovat.“ Modernistická nauka o zjevení a dogmatu také není nic nového, nýbrž byla zavržena už v Syllabu Pia IX. v tomto znění: „Boží zjevení je nedokonalé, a proto je podrobeno stálému a souvislému pokroku, který odpovídá pokroku lidského rozumu.“ Ještě slavnostněji pak byla odsouzena na I.vatikánském koncilu těmito slovy: „Nauka víry, kterou Bůh zjevil, nemůže být zdokonalována lidským rozumem jako nějaký vynález, neboť byla jako boží zjevení odevzdána nevěstě Kristově, aby byla věrně střežena a neomylně vykládána. Proto musí být navždy zachován ten smysl dogmat, v jakém je svatá matka Církev jednou prohlásila a od tohoto smyslu se nikdy nesmí ustupovat pod záminkou lepšího pochopení.“ Tím se nijak nebrání, ale napomáhá rozvoji poznatků o víře. Proto týž I.vatikánský koncil pokračuje: „Ať tedy roste a zdokonaluje se rozum, vědění a moudrost jednotlivců i celku, každého jednotlivého věřícího i celé Církve, od věků do věků, od staletí do staletí, stále však týmž způsobem, tj. při zachování stejných dogmat ve stejném smyslu a stejném pojetí.“ Stoupenec modernismu místo: „Bůh je stejný, a proto věříme jak naši předkové“, říká: „My žijeme v jiné době a proto můžeme a musíme věřit jinak než naši předkové“.                                                                            
   Věroučná konstituce I. vatikánského koncilu Dei Filius z roku 1870 mluví o jistotě původu světa : „Svatá matka Církev tvrdí a učí, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu."  To, že je Bůh je pravá křesťanská jistota.
   V revoluci jde o násilnou změnu, která stejně jako evoluce nutně vede k lepšímu. Zkoumání revolucí v minulosti ukazuje, že žádná osudová změna k lepšímu skrze revoluce nenastala. Právě naopak. Po revoluci husitské se česká země dostala ze stavu nejvyšší prosperity za Karla IV. na úroveň moderně řečeno rozvojové země třetího světa. Velká francouzská buržoazní revoluce přinesla stav podobný.
   Viktor Hugo napsal: „Bída vede lid k revoluci a revoluce vede lid do bídy.“ Podobné výsledky vykazuje Velká říjnová revoluce v Rusku. Bible nás učí, že první revolucionář byl ďábel, který toho hodně nasliboval a výsledkem byla ztráta ráje na zemi. Podobně revolucionáři toho hodně slibují a očekávají, ale žádné nebe nepřináší. To platí i o tzv. sametové revoluci roku 1989 v Československu a bude to platit i o revoluci v arabských zemích roku 2011.
    Pravá revoluce je v ochotě obětovat se pro druhé a ne v obětování druhých pro své zájmy, byť skupinové a revoluční. Tomuto nás učí Kristův kříž. Evoluční stejně jako revoluční myšlenky a jejich přetřásání zatlačily do pozadí Boží existenci. Evoluce vysvětluje svět „chytrou“ věčnou hmotou, ve smyslu deismu svobodných zednářů, náhodou anebo hloupě mlčí. Evoluce ani revoluce nepočítá s Božím soudem nad lidstvem a každým jedincem, jde o nový řád, New Age. Vznikl skrze revoluci nebo teorii evoluce lepší člověk? Přinesla evoluce nebo revoluce lepší rodinu, která je základem státu? Zvláště ženám by více prospělo myslel víc na Pannu Marii a jejího Syna neboli mariánsky místo evolučně nebo revolučně. Tomu odpovídá modlitba:
   „Můj Bože a Stvořiteli celého světa, miloval jsi mne, když mne ještě nebylo a dáváš mi za cíl sebe samého. Ó můj Bože, podrobuj si vždy můj pyšný rozum a vzpurnou vůli, abych následoval(a) Krista, který v evangeliu neučil ani evoluci ani revoluci ani tomu, jak a kdy svět vznikl, ale tomu proč a k čemu jsme na světě a jak se máme ve světě, který jednou pomine, chovat: S láskou k Bohu, sobě i druhým, abychom nepromarnili svůj život v řešení otázek, které nám budou komplikovat spásu nesmrtelné duše. Amen. Panno Maria přemožitelko všech bludů, oroduj za nás!“

Průběh liturgických změn

       Jeden z předních organizátorů liturgických změn v brněnské diecézi a naší zemi Ladislav Simajchl v rozhovorech s Pavlem Vrbatským v knize „Vzpomínky 2002“ v kapitole koncil o liturgii říká: „Neustále jsme trpěli spěchem“. Toto krátké a jasné svědectví je samo o sobě důvodem k zděšení. II. Vatikánský koncil totiž v konstituci o liturgii nevybízí ke spěchu, ale důkladné rozvaze v čl. 23: „Aby se zachovala zdravá tradice a přesto se otevřela cesta k oprávněnému pokroku, má každé úpravě liturgie předcházet důkladné teoretické zkoumání z hlediska teologického, historického a pastoračního.“ 

     O překotnosti liturgických změn mi vyprávěl   Josef Hinterhölzer, mimo jiné tajně svěcený biskup. V kněžském domově na Moravci má čas  svojí zdravou myslí věci  promýšlet. V  roce 2011 měl 96 roků. Při jedné návštěvě ukázal na  katechismus a řekl: “Toto všechno jsem měl lidem říci a nebylo to tak; tady si alespoň mohu uvědomit potřebu prosit o Boží milosrdenství a připravit se na Boží soud.“ Uvědomoval si, že málo budoval v srdcích lidí Boží království a přespříliš si všímal vnějších věcí. Proto  řekl: „My(kněží mé generace) jsme toho mnoho pokazili“. O liturgické reformě řekl: „Bylo to, jak socialistické závazky v zemědělství. Některé družstvo ohlásilo, že zvedne dojivost krav a ostatní se přidávali, nikdo nechtěl být poslední. Podobně se pan děkan  ptal při setkání kněží, jak probíhá liturgická reforma a nikdo nechtěl být pozadu; kněží hlásili: já už mám  první etapu; já začínám druhou…“ Sám dodal: „Jsem rád, že jsem kostel v Jamném moc nepředělal. Kdyby to chtěl někdo vracet zpátky nedalo by mu to moc práce“. Čtenáři těchto slov se mohou rozpomenout nebo přeptat, jak to bylo v místech, kde žijí a najdou tam předpokládám něco čím se chlubit nelze. Tvrdit, že je to dílo Ducha Svatého je urážka pravdy, krásy a dobra.

       Církevní tajemník nedovolil  učit náboženství v některých ročnících,  duchovní cvičení pro laiky,  průvod Božího těla apod. a přesto dovoloval liturgické úpravy, dokonce na ně dal i slušné peníze… Proč komunisté neměli strach z liturgických úprav, ale dokonce je podporovali? Co od toho čekali? Na rozdíl od kněží a jiných  nepravých odborníků škodu a znejistění ve věcech víry, nikoli nové jaro Církve…Např. stejná  socha po liturgické úpravě skončila ve farním skladišti (depositáři) a  v sousední farnosti zůstala, a tak vzniká  otázka: „Proč v jedné farnosti dělali koncil tak, že stejnou sochu z kostela odstraní a v sousední farnosti ji ponechají?“ A to je asi to, co si uvědomovali komunisté: Necháme je předělat kostely uvnitř a toto různorodé předělání přinese zmatek v myslích lidí. Na Západě tyto úpravy proběhly i bez svolení komunistů, ale s podobným výsledkem. V Holandsku, kde se věci měnili nejdivočeji, jsou dnes z kostelů i obchodní domy. Pán Ježíš říká: „Poznáte je po ovoci.“  Např.bohoslužebná roucha, které měl dříve kněz při bohoslužbě,  po stránce umu a práce, konané většinou řeholními sestrami s modlitbou, vysoko převyšují současné liturgické oděvy, které ušije téměř každý, kdo šije na šicím stroji a chybí při této práci i modlitba.       

      Úpravy kostelů po II. Vatikánském koncilu často ve větší či menší míře mění katolický kostel směrem k protestantismu. Protestanté zavedli místo oltářů stoly, odstraňovaly obrazy a sochy,  přijímání Eucharistie vkleče nahradili způsobem vestoje a na ruku, při chybějícím svátostném kněžství není oddělen v kostele presbytář mřížkou.  Přesvědčení o reformě   je mylné, jde-li ve skutečnosti o deformací. I z dějin víme, jak byly kostely „reformovány“(zdeformovány) protestanty a jak  protestanti kalvinského směru „reformovaly“ kostely lutheránské. 

       Mít všechno za každou cenu jinak a nedbát na své předky neboli tradici, je podstata modernismu, o němž sv. Pius X., encyklika Pascendi Dominici gregis napsal: „ Zapomene-li laik nebo kněz na základní příkaz katolického náboženství, který nám ukládá zapřít sama sebe a následovat Krista a nevytrhne-li ze svého srdce pýchu, je zralý pro modernismus.“ 

Protimodernistická přísaha

Já, N.N., pevně uznávám a přijímám vcelku i jednotlivě všechno, co bylo od neomylného učitelského úřadu svaté Církve katolické hájeno, vymezeno a prohlášeno, zvláště ony věroučné i mravoučné statě, které přímo odmítají omyly a bludy této doby.
A sice za prvé vyznávám, že Bůh, první Příčina a poslední Cíl všech věcí, může být s jistotou poznán, ba i dokázán světlem přirozeného rozumu “skrze to, co bylo stvořeno”, to znamená skrze viditelnou část Božího stvořitelského díla jako příčina z účinků.
Za druhé přijímám a uznávám vnější důkazy zjevení Božího, to znamená božské skutky, a sice v prvé řadě zázraky a proroctví, jako naprosto jisté známky božského původu křesťanského náboženství a považuji je za nejvýš přiměřené chápání všech lidí všech dob, tedy i doby této.
Za třetí pevně věřím, že svatá Církev katolická, Strážkyně a Učitelka zjeveného slova Božího, byla bezprostředně a přímo založeno od samého skutečného a historického Krista, když ještě žil mezi námi, a že byla vybudována na sv. Petru, knížeti apoštolské hierarchie, a na jeho nástupcích všech časů.
Za čtvrté upřímně přijímám učení víry, jak se nám dochovalo vždy v tomtéž smyslu a v tomtéž významu od apoštolů skrze pravověrné církevní Otce, a proto zcela zavrhuji bludnou smyšlenku o vývoji dogmat, jako by dogmata během času měnila smysl a význam a jako by nynější dogmata byla odlišná od těch, kterých se svatá Církev katolická přidržovala dříve, a rovněž zavrhuji každý omyl, na jehož základě je božský poklad víry, jenž byl odevzdán svaté Církvi katolické, Snoubence Kristově, a jenž má být od ní věrně střežen, nahrazován filozofickými nálezy nebo vůbec výtvory lidského vědomí, které se prý postupně formovalo lidským úsilím a které se prý má do budoucna v neustálém pokroku nadále zdokonalovat.
Za páté neochvějně věřím a upřímně vyznávám, že víra není slepým náboženským citem, vyvěrajícím z hlubokého podvědomí pod tlakem citu srdce a sklonu mravně utvářené vůle, nýbrž je skutečným rozumovým přisvědčením pravdě, přijaté zevně slyšením slova Božího, jímž pro autoritu nejvýš pravdomluvného a věrného Boha uznáváme za pravdivé, co bylo od něho, Boha osobního, našeho Stvořitele a Pána, řečeno, dosvědčeno a zjeveno.
Co se mé osoby týče, celou svou duší se též připojuji s náležitou uctivostí ke všem zavržením, prohlášením a předpisům, obsaženým v encyklice “Pascendi dominici gregis” ze dne 8.9. 1907 i v dekretu “Lamentabili” ze dne 3.7. 1907, především k tomu, co tam bylo řečeno o tzv. historii dogmat.Rovněž zavrhuji omyl těch, kdo tvrdí, že víra, kterou svatá Církev katolická předkládá, by mohla být v rozporu s historickou skutečností a že katolická dogmata, jak jsou nyní chápána, se nedají uvést v soulad s pravdivějšími počátky křesťanského náboženství. Odsuzuji a zavrhuji také názor těch, kdo říkají, že vzdělanější křesťan vystupuje jako dvojí osoba, jednou jako věřící, jindy jako historik, jako by historiku bylo dovoleno přidržovat se toho, co je v rozporu s vírou věřícího, či jako by historik směl vytvářet předpoklady, z nichž by jako důsledek vyplývalo, že dogmata jsou buď nepravdivá, anebo pochybná, pokud by neměla být popřena vůbec. Zavrhuji rovněž onen způsob rozboru a výkladu Písma svatého, který pomíjí tradici svaté Církve katolické, analogii víry a normy Apoštolského Stolce a přidržuje se smyšlenek racionalistů a - stejně nedovoleně jako opovážlivě - uznává textovou kritiku jako jediné a nejvyšší pravidlo. Kromě toho zavrhuji názor těch, kdo tvrdí, že ten, kdo vyučuje oboru historické teologie nebo o této věci píše, musí nejprve odložit předsudek o nadpřirozeném původu katolické tradice či o příslibu božské podpory trvalého uchování všech zjevených pravd; poté musí vykládat spisy jednotlivých církevních Otců s vyloučením jakékoli posvátné autority jedině na podkladě vědy a se stejnou svobodou soudu, s jakou se přistupuje ke studiu všech světských písemných památek.
Nakonec prohlašuji zcela všeobecně, že naprosto nezastávám onen omyl, podle kterého modernisté tvrdí, že svatá tradice neobsahuje nic božského, nebo, což je mnohem horší, tuto přijímají v panteistickém smyslu tak, že nezůstane nic než prostá a jednoduchá skutečnost, kterou je nutné stavět na roveň obecným historickým zkušenostem: že totiž lidé sami svou pílí, svým důvtipem a svou duševní schopností postupně rozvíjeli nauku započatou od Krista a jeho apoštolů. Proto se nyní přidržuji s neotřesitelnou pevností a budu se přidržovat až do posledního dechu svého života víry církevních Otců o bezpečném charismatu pravdy, které bylo, je a vždycky bude “v apoštolské posloupnosti biskupského úřadu”; ne aby se zastávalo to, co by se mohlo zdát lepším a vhodnějším podle kultury té které doby, nýbrž aby naprostá a nezměnitelná pravda, od počátku hlásaná od apoštolů, “nikdy nebyla jinak věřena a nikdy jinak chápána”. Slibuji, že toto všechno budu věrně, úplně a upřímně zachovávat a nenarušeně střežit a že se nikdy při žádné příležitosti, ani při ústním hlásání, ani při písemném podání, od toho v učení neodchýlím.
Tak slibuji, tak přísahám, tak mi pomáhej Bůh a tato svatá evangelia Boží. Amen.
(sv. Pius X., protimodernistická přísaha motu proprio Sacrorum antistitum)