Povinnost dobře pracovat

    V katechismu kardinála Tomáška čteme: „Jsme povinni pracovat, protože Bůh práci přikazuje a práce přináší požehnání. Bůh přikázal práci již prvnímu člověku. V Písmu svatém čteme, že Bůh zavedl Adama do ráje, „aby jej vzdělával a hleděl si ho“ (I Mojž 2,15), a to je, aby pracoval. Práce tedy není trestem za hřích. Po hříchu se stala práce ovšem značně obtížnější a právě obtíže se staly pokáním: „V potu tváře budeš jísti chléb, dokud se nevrátíš do země, ze které jsi vzat.“ (I Mojž 3,19). Písmo svaté přikazuje. „Šest dní budeš pracovat“ ( I Mojž 5,13). Pán Ježíš pracoval v nazaretské dílně až do svého třicátého roku a potom působil veřejně tři roky jako učitel Božího zákona. On nám dal nejkrásnější příklad, jak máme i my pracovat ať tělesně nebo duševně, svědomitě, trpělivě a svou práci posvěcovat dobrým úmyslem. 

   Proti lidem, co nechtějí pracovat píše apoštol Pavel v II.Sol 3,7-12: „Víte sami, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme nejedli chleba od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám sami sebe za vzor, který byste mohli napodobovat. Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsem vám: „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnání věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb na který si sami vydělají.“ Na lidi, co nechtějí pracovat je přísloví: „Člověče přičiň se, Pán Bůh ti pomůže.“ 

   Kniha Přísloví v 31.kapitole líčí vlastnosti dobré ženy, která se bojí Pána, je zbožná, soucitná, vzorem matky a manželky. O její pracovitosti a píli je zmínka: „pracuje radostnou rukou.“ Nejen žena z knihy Přísloví, ale každý člověk má konat práci dobře a kvalitně. Dělník vyrábějící zmetky sice dělá, ale kdyby nepracoval bylo by to lepší. I mistr tesař se utne neboli člověk příkladný udělá občas něco špatně, ale zmetky nejsou charakteristikou dobré kvality.  Otázka: „Jak pracuje “ je otázkou po kvalitě a neprohloupíme budeme-li ji spojovat s tázáním na to, co někdo dělá. Dělá politiku? A jak tu politiku dělá? Je dobrým prezidentem, ministrem nebo starostou? Víme, že Jidáš dělal apoštola špatně, a proto zradil, oběsil se a byl zavržen…Z dějin i současnosti víme, že ne vždy lze tvrdit, že někdo dělá papeže, kardinála, biskupa nebo kněze dobře. K předcházení špatným koncům míří prosba litanií ke všem svatým: „Abys náměstka Apoštolského a veškerý stav církevní ve svatém náboženství zachoval, - prosíme Tě vyslyš nás."

Jak se dělal(dělá) koncil? Jestliže koncilní dokumenty nikde nemluví o oltáři čelem k lidu a odstranění latiny, tak tvrzení, že toto je „dělání koncilu“ je zmetek působící zmatek. Dělá se liturgie tak, že věci lidské jsou zaměřeny a podřízeny věcem Božím, viditelné neviditelnému, země nebi? Tak je to dáno konstitucí Sacrosanctum Concilium(SC) článek 2: „V liturgii, hlavně ve svaté eucharistické oběti, „koná se dílo našeho vykoupení“; (1)((1/Římský misál, modlitba nad dary 9. neděle po sv. Duchu.)) tak liturgie přispívá vrcholnou měrou k tomu, aby věřící svým životem vyjadřovali a zjevovali ostatním Kristovo tajemství a skutečnou povahu pravé Církve. Je totiž zároveň lidská i božská, viditelná a přitom vybavená neviditelnými hodnotami, je horlivě činná i oddaná kontemplaci, je přítomna ve světě, a přece jím jen prochází. Tyto vlastnosti Církve jsou ve vzájemném vztahu: to, co je v ní lidské, má být zaměřeno k božskému a jemu podřízeno, viditelné k neviditelnému, činnost ke kontemplaci a přítomné k budoucí vlasti, kterou hledáme. (2)((2/Srov. Žid 13,14.)) Proto liturgie denně přetvořuje ty, kdo jsou uvnitř Církve, ve svatý chrám v Pánu, v Boží příbytek v Duchu, (3)((3/Srov. Ef 2,21-22.)) až k uskutečnění Kristovy plnosti. (4)((4/Srov. Ef 4,13.)) Zároveň obdivuhodně posiluje jejich schopnost hlásat Krista a tím ukazuje Církev těm, kdo jsou mimo ni, jako znamení vyzdvižené mezi národy. (5)((5/Srov. Iz 11,12.)) Pod ní se mají vjedno shromáždit rozptýlené Boží děti, (6)((6/Srov. Jan 11,52.)) dokud nebude jeden ovčinec a jeden pastýř. (7)((7/Srov. Jan 10,16.))

   Článek 9 SC vysvětluje, co má předcházet dělání liturgie a kdy se dělá dobře: „Posvátná liturgie nevyčerpává všechnu činnost Církve. Dříve než mohou lidé přistoupit k liturgii, potřebují být povoláni k víře a obrácení: „Jak ho mohou vzývat, když v něho neuvěřili? A jak v něj mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm mohou uslyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni?“ (Řím 10,14-15). Proto Církev hlásá zvěst spásy nevěřícím, aby všichni lidé poznali jediného pravého Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista, aby se odvrátili od svých cest a činili pokání. (17)((17/Srov. Jan 17,3; Lk 24,47; Sk 2,38.)) Věřícím pak má stále znovu hlásat víru a pokání; kromě toho je musí připravovat k přijímání svátostí, učit je zachovávat všechno, co přikázal Kristus (18)((18/Srov. Mt 28,20.)) a povzbuzovat je ke všem skutkům lásky, zbožnosti i apoštolátu. Těmito skutky se má projevit, že věřící křesťané nejsou sice z tohoto světa, že však jsou světlo světa a oslavují Otce před lidmi.“ 

    Heslo: „Modli se a pracuj!“ a rčení: „Bez Božího požehnání marné lidské namáhání“ vede k tomu, aby si člověk nemyslel, že bude stačit jen jeho snaha a práce. Pokud někdo místo nedělní bohoslužby pracuje, tak dělá co nemá a platí, že nedělní práce požehnaná není. Sv. Ignác z Loyoly radí tak, aby se nezanedbala ani práce ani modlitba: „Máme se modlit, jako by všechno záviselo na Bohu, a jednat, jako by všechno záviselo na nás.“ Pan kardinál Tomášek často opakoval stupnici práce – modlitba – oběť: „Kdo pracuje pro Boží království dělá hodně, kdo se modlí dělá více a kdo trpí dělá nejvíce.“

Encyklika koncilních otců

   Biskup Atanáš Schneider poukazuje na to, že na II.Vatikánském koncilu byla nejvíce v konstituci o liturgii(SC) užita encyklika Pia XII. Mediator Dei(MD). Encyklika MD pojednává o některých obecných tématech SC obšírněji a konkrétněji a zřetel na ni může prospět i k vyjasnění současných otázek. V uvedeném si můžeme přečíst z MD chválu na latinský jazyk a to, že není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva a to aby "obnova" byla  skutečnou liturgickou obnovou.

   SC 7: „Aby uskutečňoval tak velké dílo, je Kristus stále přítomen ve své Církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť „tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži“, (13)((13/Trid koncil, 22. zas., 19.9.1562, Doctr. De ss. Missae sacrif., c. 2: Concilium Tridentinum, ed. cit., t. VIII, Actorum pars V, Friburgi Brisgoviae 1919, s. 960.)) tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. (14)((14/Srov. sv. Augustin, In Ioannis Evangelium Tractatus VI, cap. I, n. 7: PL 35, 1428.)) Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).V tomto velkém díle, jež dokonale oslavuje Boha a posvěcuje člověka, Kristus vždycky k sobě přidružuje svou milovanou nevěstu Církev. Ona prosí svého Pána a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci. Právem se tedy liturgie chápe jako vykonávání kněžství Ježíše Krista. V liturgii jsou znamení, která lze vnímat smysly. Tato znamení značí posvěcení člověka a způsobem každému z těchto znamení vlastním je uskutečňují. Liturgie je také veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Ježíše Krista, a to hlava i údy. Proto každé slavení liturgie je činnost vynikajícím způsobem posvátná: je to dílo Krista kněze a jeho těla, církve. Z hlediska účinnosti se jí žádná jiná činnost církve titulem ani stupněm nevyrovná.“ 

   MD 20: „Církev má tedy s vtěleným Slovem společný cíl, závazek a úkol vyučovat všechny pravdě, řídit a vychovávat lidi, přinášet Bohu příjemnou a milou oběť a tak obnovit mezi Tvůrcem a tvory ono spojení, které apoštol národů jasně udává těmito slovy: „Tedy již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž jste spoluobčané věřících a domácí Boží. Jste postaveni na základě apoštolů a proroků a úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus, v němž se celá stavba pevně spojuje a roste v svatý chrám v Pánu; v něm se i vy se spoluvzděláváte v příbytek Boží v Duchu. Proto společnost založená božským Vykupitelem, jak svou naukou, a svou vládou, tak obětí a svátostmi od něho ustanovenými, tak konečně úřadem od něho přijatým, svými modlitbami a svou krví nemá jiného cíle, než aby se stále více rozrůstala a mohutněla: to se vpravdě stává tehdy, když se Kristus vzdělává a mohutní v duších smrtelníků, a když naopak duše smrtelníků rostou a mohutní pro Krista; takto denně vzrůstá v tomto pozemském vyhnanství posvátný chrám, v němž Boží velebnost přijímá příjemnou bohopoctu. V každém liturgickém úkonu je tedy spolu s Církví přítomen i její božský Zakladatel: Kristus je přítomen ve vznešené oltářní oběti jak v osobě svého služebníka, tak hlavně pod eucharistickými způsobami: ve svátostech je přítomen svou mocí, kterou přelévá do nich, aby byly účinnými nástroji svátosti; je konečně přítomen ve chválách a modlitbách přinášeným Bohu, podle slov: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já mezi nimi“. (Mat. 18,20). Posvátná liturgie je proto veřejnou bohopoctou, kterou náš Vykupitel jako hlava církve vzdává nebeskému Otci, a je bohopoctou, kterou společnost věřících vzdává své Hlavě a skrze ni věčnému Otci; stručně řečeno je úplnou veřejnou bohopoctou tajemného Těla Ježíše Krista, totiž Hlavy a jeho údů.“ 

   SC 11: „Aby se však naplno dosáhlo těchto účinků, je nutné, aby věřící přistupovali k posvátné liturgii se správnou přípravou ducha, aby své myšlení uvedli v soulad s ústním projevem, aby spolupracovali s Boží milostí a nepřijímali ji nadarmo. (21)((21/Srov. 2 Kor 6,1.)) Proto mají duchovní pastýři bdít, nejen aby se při liturgických úkonech zachovávaly zákony týkající se jejich platného a dovoleného konání, ale také aby se jich věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním užitkem.“

    MD 24: „Ale podstatným prvkem bohopocty musí být prvek vnitřní. Je totiž nutné, abychom neustále žili v Kristu, jemu se úplně oddali, abychom v něm, s ním, a skrze něho vzdávali nebeskému Otci povinnou slávu. Posvátná liturgie vyžaduje, aby se oba tyto prvky navzájem úzce spojily: to také neúnavně zdůrazňuje, kdykoliv předpisuje nějaký vnější úkon bohopocty. Tak například nás při zachování postu vybízí: „aby, co naše postní cvičení projevuje navenek, uvnitř se stalo skutkem“ (Římský misál, sekreta čtvrtku po 2. ned. postní). Počíná-li si však někdo jinak, pak se náboženství stává bezduchým, prázdným obřadnictvím. Víte zajisté, ctihodní bratři, že božský Mistr považuje za nehodné posvátného chrámu a zavrženíhodné ty, kteří se domnívali, že Boha uctívají jedině zvukem dobře zladěných hlasů a divadelními posuňky, a namlouvají si, že si tak nejlépe zabezpečují svou věčnou spásu, ačkoliv ze svých srdcí nevykořenili zastaralé neřesti (Srv. marek 7,6, a Is. 29,13). Církev si proto snažně přeje, aby se všichni věřící vrhli k nohám Spasitelovým a aby mu vyznávali svou úctu a lásku; snažně si přeje, aby zástupy lidu po přikladu pacholat, která s radostným jásáním šla vstříc Kristu, když vjížděl do Jeruzaléma, prozpěvovaly hymny a doprovázely Krále králů a nejvyššího původce všeho dobrodiní chvalozpěvy a díkůčiněním; aby s jejich rtů vycházely modlitby tu prosebné, tu radostné a děkovné, jimiž by zakoušely, jako kdysi apoštolové u jezera tiberiadského, pomoc jeho milosrdné lásky a jeho moci; anebo jako Petr na hoře Tábor sebe a všechny své věci s odevzdaností ponechaly Bohu, vedeny osvíceními a vnuknutími blažené kontemplace. 

    MD 25: "Proto se úplně odchylují od správného a vlastního významu a smyslu posvátné liturgie ti, kteří ji považují pouze za vnější a smysly postihnutelnou stránku bohopocty, nebo za jakousi obřadní ozdobu. Neméně bloudí také ti, kteří ji považují za pouhý souhrn zákonů a nařízení, jimiž církevní hierarchie přikazuje provádění posvátných obřadů.“ 

   SC 22 „§ 1 Pouze církevní autorita je oprávněna řídit posvátnou liturgii. Je to Apoštolský stolec a v rámci právní normy biskup. § 2 Také biskupské sbory různého druhu, řádně ustanovené pro určitá území, jsou na základě právního zmocnění příslušné řídit vymezené oblasti liturgie. § 3 Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit.“ 

   MD 57: „Proto nejvyšší velekněz má právo schválit a stanovit jakékoliv zvyklosti ve vykonávání bohopocty, zavádět a potvrzovat nové obřady a změnit ty, které uznává za nutné. (Srv. C.I.C., can. 1257). Biskupové pak mají právo a povinnost bedlivě bdít, aby předpisy posvátných kánonů o bohopoctě byly pečlivě zachovávány. (Srov. C.I.C. can., 1261). Není tedy možné ponechat úsudku soukromníků, třeba jsou z řad kněžstva, svaté a úctyhodné věci, které se vztahují k náboženskému životu křesťanské společnosti, k vykonávání kněžství Ježíše Krista a k bohopoctě, k vydávání povinné úcty nejsvětější Trojici, Vtělenému Slovu, jeho vznešené Rodičce i ostatním nebešťanům a ke spáse lidí; z téhož důvodu není nikomu dovoleno, aby řídil v tomto oboru vnější úkony, které jsou úzce spojeny s církevní kázní, s uspořádáním, jednotou a svorností tajemného Těla a nezřídka také i s neporušeností katolické víry.“ 

   SC 48: „Proto Církev věnuje zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomocí obřadů a modliteb dobře rozuměli. Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu, aby se poučili Božím slovem a posilnili hostinou těla Páně a aby vzdávali díky Bohu. Mají přinášet neposkvrněný obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu s ním, a tím se mají učit obětovat sami sebe. Prostřednictvím Krista mají den ze dne dorůstat k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou, (3)((3/Srov. sv. Cyril Alexandrijský, Commentarium in Ioannis Evangelium, lib. XI., cap. XI-XII: PG 74, 557-565, zvl. 564-565.)) aby nakonec Bůh byl všechno ve všem.“ 

    MD 31: „Je jistě pravda, že svátosti a oběť oltářní mají vnitřní sílu, pokud jsou to úkony samého Krista, který sděluje a vylévá milost božské Hlavy do údů tajemného Těla, ale k tomu, aby dosáhly pravé účinnosti, vyžadují dobré přípravy naší duše. Proto sv. Pavel s ohledem na eucharistii napomíná: „Ať zpytuje však každý sám sebe, a pak ať z toho chleba jí a z kalichu pije;“ (1 Kor. 11,28). Proto církev stručně a jasně nazývá všechny úkony, jimiž se naše duše zvláště v době postní očisťuje“ „službou bojovnictví křesťanského“ (Řím. misál, Popeleční středa, modlitba po udělení popelce). Je to totiž snaživá práce údů, které se chtějí pomoci milosti přimknout ke své Hlavě, aby „se ukázal“ - užijme slov sv. Augustina - „v naší Hlavě sám zdroj milosti“ (De praedestinatione sanctorum, 31). Je však třeba poznamenat, že tyto údy žijí a že mají vlastní rozum a vůli; proto je naprosto nutné, aby přiložily ústa k prameni, požily životadárného pokrmu, přetvořily jej v sebe a odstranily vše, co může bránit účinnosti tohoto pokrmu. Je tedy nutno potvrdit, že dílo vykoupení, které samo o sobě nezáleží na naši vůli, vyžaduje vnitřního úsilí naší duše, abychom mohli dosáhnout věčné spásy.“ 

   SC 50: „Mešní řád je upraven tak, aby jasněji vynikl vlastní smysl jednotlivých částí i jejich vzájemný vztah a aby se věřícím usnadnila zbožná a aktivní účast. Proto je třeba obřady zjednodušit, přitom však svědomitě zachovat jejich podstatu. Ať se vynechá, co bylo během času zdvojeno nebo přidáno ne právě účelně. Ať se naopak obnoví podle starobylé tradice svatých otců i něco z toho, co nepřízní doby zaniklo, pokud to bude uznáno za vhodné nebo potřebné. 

   MD 7: „Zatímco liturgický apoštolát je Nám nemalou útěchou pro spasitelné užitky, které z něho plynou, přece však Naše povinnost Nám ukládá, abychom bedlivě sledovali tuto „obnovu“ tak, jak ji někteří pojímají, a abychom se pečlivě postarali o to, aby se tato úsilí nestala ani výstředními, ani nesprávnými.“ 

  MD 8: „Jestliže tedy na jedné straně zjišťujeme s bolestí , že smysl, pochopení a studium liturgie je v některých krajích někdy chabé anebo téměř žádné, pak na druhé straně pozorujeme s velkou obavou, že někteří jsou příliš chtivý novot a vzdalují se od cesty zdravé nauky a rozvahy. Do úmyslu a touhy po liturgické obnově totiž často vkládají zásady, které buď v teologii anebo v praxi tuto velmi posvátnou věc poškozují a často ji poskvrňují bludy, které se týkají katolické víry a zásad duchovního života.“ 

   MD 9: „Čistota víry a mravů musí být význačnou směrnicí této posvátné vědy, která se musí naprosto shodovat s moudrou naukou Církve. Je proto naší povinností, abychom pochválili a schválili všechno to, co bylo vykonáno dobře, abychom zadrželi nebo odmítli všechno to, co odbočuje od pravé a správné cesty.“     

   MD 59: „Užívání latinského jazyka, jak je zvykem ve velké části církve, je zřejmým a krásným znamením a účinnou obranou proti jakémukoliv porušení čisté nauky. Při mnoha obřadech ostatně může být užívání lidového jazyka velmi prospěšným pro lid; nicméně jediná Svatá Stolice má právo, aby to dovolila, a proto není v tomto oboru dovoleno něco podnikat bez jejího vědomí a bez jejího schválení, protože, jak jsme řekli, řízení posvátné liturgie spadá pod její výlučnou pravomoc.“ 

   MD 60: „Stejným způsobem musíme posuzovat pokusy jednotlivců o obnovení některých starých obřadů a úkonů. Liturgie staré doby je bezpochyby hodna úcty, ale starý zvyk, hledíme-li jedině na jeho stáří, není nejlepší, ať sám v sobě, ať vzhledem k pozdějším dobám a novému stavu událostí. Také novější liturgické obřady jsou hodny úcty a pozornosti, poněvadž vznikly pod vlivem Ducha Svatého, který je stále v církvi přítomen až do skonání věků, (Srv. Mat. 28, 20) a jsou prostředkem, kterého vznešená Snoubenka Kristova užívá k povzbuzení a přivlastnění svatosti lidem.“   

   MD 61: „Je rozhodně moudré a velice chvályhodné vracet se myslí a srdcem k pramenům posvátné liturgie, poněvadž její studium se obrací k jejím počátkům a nemálo přispívá k pochopení svátečních dnů a k prozkoumání smyslu posvátných obřadů s větší hloubkou a přesností; nebylo by však moudré ani chvályhodné všechno za každou cenu převést do minulosti. Tak, abychom užili příkladů, není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva; kdo zakazuje, aby v kostelech byly posvátné obrazy a sochy; kdo přikazuje, aby božský Spasitel na kříži byl tak zobrazován, aby jeho tělo neneslo nejkrutějších ran, které vytrpěl; kdo konečně odmítá a zahrnuje polyfonní zpěv, i když odpovídá směrnicím vydaným Svatou Stolicí. 

   SC 100: „Duchovní správcové ať se snaží o nedělích a větších svátcích konat v kostele společně modlitbu hlavních částí, zejména nešpor. I laikům se doporučuje, aby se modlili posvátné oficium buď s kněžími, nebo sami společně, nebo i jednotlivě.“ 

   MD 148: „Ve staré době byla účast věřících na těchto modlitbách oficia hojnější: ale ponenáhlu se zmenšovala a jak jsme právě řekli, je nyní jejich recitování povinností jenom kněží a řeholníků. Podle přísného práva není tedy laikům v této věci nic předepsáno, je však svrchovaně žádoucí, aby se činně účastnili zpěvu anebo recitování nešpor o svátcích ve své farnosti. Živě vám a vašim věřícím, ctihodní bratři, doporučujeme, aby tento zbožný zvyk nepřestal a aby byl podle možností obnoven tam, kde zanikl. To jistě přinese spasitelné ovoce, budou-li nešpory zpívány nejen důstojně a uctivě, nýbrž i tak, aby různými způsoby mile přivábily zbožnost věřících. Kéž jsou veřejně i soukromě bez rušení zachovávány sváteční dny, které musí být Bohu zvláště věnovány a zasvěceny: a především neděle, kterou apoštolové, poučeni Duchem svatým, nahradili sobotu. Bylo-li přikázáno židům: „Šest dní budete pracovat, dne sedmého je sobota, klid Hospodinu zasvěcený; každý, kdo by toho dne pracoval, ať zemře“ (Exod. 31,15), jak se nemají obávat duchovní smrti křesťané, kteří ve sváteční dny pracují a ve svém svátečním odpočinku se nevěnují zbožnosti, ani náboženství, ale nemírně holdují svodům tohoto světa? Neděle a dny sváteční mají být tedy zasvěceny bohopoctě, kterou se klaníme Bohu a duše se živí nebeským pokrmem; a ačkoliv církev jenom přikazuje, aby věřící odpočívali od práce a aby se účastnili eucharistické oběti a nedává žádné přikázání o večerní bohopoctě, přece však kromě přikázání jsou také její naléhavá doporučení a přání; a je to ještě více žádoucí pro potřebu, kterou mají všichni, aby si usmířili Boha, aby si vyprosili jeho dary. Naše duše se naplňuje hlubokou bolestí, když pozorujeme, jak v naší době prožívá křesťanský lid odpoledne svátečního dne: místa veřejných divadel a her jsou plná, zatímco kostely jsou navštěvovány méně než se sluší. Je však bez pochyby nutné, aby všichni přišli do našich chrámů, aby tam byli poučováni o pravdách katolické víry, aby zpívali Boží chvály, aby byli bohatě obdařeni knězem ve svátostném požehnání a byli vyzbrojeni nebeskou pomocí proti protivenstvím tohoto života. Ať se všichni starají, aby se naučili těm textům, které se zpívají při nešporách, a ať se snaží jejich smyslem naplnit svou duši.; pod vlivem těchto modliteb totiž zakusí, co sv. Augustin tvrdí o sobě: „Jak jsem plakal při písních a hymnech Tvých, nesmírně dojat líbezným hlasem Tvé pějící Církve. Ty zpěvy vnikaly v uši mé a do mého srdce prýštila zčištěná pravda, z níž vzplanul mocný oheň zbožnosti, a proudily slzy a mně bylo v nich tak dobře. (Sv. Augustin, De Civ. Dei, Lib. 8, cap. 17).“ 

   SC 111: „Církev tradičně uctívá svaté a má ve vážnosti jejich pravé ostatky a obrazy. Svátky svatých totiž hlásají podivuhodné působení Kristovo v jeho služebnících a poskytují věřícím dobré příklady k následování.Svátky svatých nemají převládnout nad svátky, kterými se slaví vlastní tajemství spásy. Proto ať jejich značnou část slaví jednotlivá biskupství, národy nebo řeholní společnosti. Na celou církev ať jsou rozšířeny jenom svátky těch svatých, kteří mají skutečně obecný význam.“ 

   MD 165: „Je totiž nezbytné, abychom následovali ctnosti světců, v nichž různým způsobem září sama ctnost Kristova, podobně jako oni následovali Krista. Neboť u některých zazářila apoštolská horlivost, u jiných se ukázala statečnost našich hrdinů až k prolití krve; u jiných se zaleskla trpělivá bdělost při očekávání Vykupitele, u jiných zazářila panenská čistota duše a skromná sladkost křesťanské pokory; ve všech pak hořela žhavá láska k Bohu a k bližnímu. Posvátná liturgie klade před naše oči všechny tyto půvabné ozdoby svatosti, abychom na ně spasitelně patřili a abychom „rozněcovali se příklady těch, z jejichž radujeme se zásluh“. (Řím. misál, kolekta 3. mše pro více muč. mimo čas velik.). Je tedy nutno zachovat „nevinnost v prostotě, svornost v lásce, skromnost v pokoře, svědomitost ve spravování, pohotovost v pomáhání trpícím, milosrdenství v péči o chudé, vytrvalost v hájení pravdy, spravedlnost v přímé kázni, aby v nás nic nechybělo ze žádné ctnosti, která nám byla předložena za příklad. Toto jsou šlépěje, které nám světci při svém návratu do vlasti zanechali, abychom, následujíce jejich cesty, mohli je následovat v blaženosti“. (Sv. Beda Ctih., Homilia 70 in solemn. omnium Sanct.). A aby i naše smysly byly spasitelně dojaty, církev chce, aby byly v našich chrámech vyloženy obrazy svatých, k témuž cíli ovšem, abychom totiž „těch, jejichž obrazy uctíváme, i ctností následovali“. (Římský misál, kolekta mše sv. Jana Damascen.).“

Ostatkový ekumenismus

      Na dotaz kněze X, kde jsou ostatky svatých, byla odpověď kostelníka, že předchůdce, kněz Y,  to haraburdí tam(na oltáři) nechce. Toto ukazuje  názorovou protikladnost uvnitř katolické Církve, která oficiálně vede dialog na všech frontách, s výsledky téměř názorové shody. Ostatkový dialog měl i dozvuky:  „Tak byl ten kněz, co ostatky odstranil  bludař?“  Odpověď: „Nezájem o ostatky svatých je výrazem oslabeného zájmu o svaté, jde i o nezájem  číst  životopisy svatých, slavit jejich svátky, následovat jejich příklad. Církev  tak  postrádá vertikálu a potřebné příklady křesťanského života.“  Když jeden kněz ostatky odstraňuje a druhý se po nich pídí, tak  vzniká racionální otázka: „Jak se chovat k ostatkům svatým?“  Pro radu jdeme k učitelům Církve:
      Sv. Augustin, Péče o mrtvé: „Jestliže otcův prsten nebo cokoli jiného je tím dražší pozůstalým dětem, čím větší láskou k otci lnuli, sluší se tím více mít v úctě tělesné pozůstatky svatých, když duše užívala jejich těla jako nástroje ke všem dobrým skutkům...a když to tělo je předurčeno k slavnému vzkříšení a věčnému životu.“      
      Sv. Tomáš. A., Summa teologická III,25: „Kdo má k někomu cit, ctí i to, co po něm zůstane po smrti...musíme mít svaté Boží v úctě jako údy Kristovy, dítky a přátele Boží a naše prostředníky. A proto máme vhodnou úctou na jejich památku ctít jakékoli jejich ostatky a zvláště jejich těla, jež byla chrámem Ducha Svatého a  nástroji Ducha Sv. v nich přebývajícího a působícího, a mají být připodobněna Tělu Kristovu skrze slávu vzkříšení. Proto i sám Bůh vhodně ctí takové ostatky a koná zázraky v jejich přítomnosti“
      Katechismus  kardinála sv. Roberta Bellarmina: „Všechny zázraky koná Bůh, ale mnohokrát je koná na přímluvu svatých; a někdy používá ostatků jako nástrojů takových zázraků, aby nám ukázal, jak se mu líbí úcta ke světcům; vždyť On má tyto světce nevýslovně rád.“
      Ostatkový příklad sv. Cyrila a Metoděje v písni „V pohanství temnu“ máme ve sloce o sv. Klimentu: „Ostatky tvoje jako poklad drahý, Cyrila Metod s sebou nosili, provázels všude svaté jejich snahy, Krista když otcům našim věstili; posléze svoje drahocenné břímě, složili, kde stál prestol tvůj, ve středu Církve, v staroslavném Římě: Klimente svatý, za nás oroduj!“
      Kardinál Ottaviani a Bacci papeži Pavlovi VI. předali své kritické výhrady k nové mši v roce 1969. O funkci  oltáře napsali: „Oltář se téměř soustavně nazývá „stolem“. „Oltář neboli stůl Páně, který je středem celého slavení eucharistie“ (č. 49; srov. č. 262). Předepisuje se, aby byl oddělen od stěny, tak, aby se dal obcházet a mše mohla být sloužena „tváří k lidu“ (č. 262). Stanoví se, že stůl má býti středem shromáždění věřících tak, aby přitahoval spontánně jejich pozornost (ibid.). Srovnáním č. 262 a č. 276 vyplyne, že se vylučuje uchovávání Nejsvětější Svátosti na tomto „oltáři“. To prozrazuje nenapravitelné oddělování (dichotomii) mezi přítomností Věčného a Nejvyššího kněze v celebrantovi a přítomností, která se uskutečnila svátostně. Dosud to byla jedna a táž přítomnost.“
      V syrsko-maronitské liturgii se po mši svaté touto modlitbou vyjadřuje úcta k oltáři: „Zůstaň v pokoji, Boží oltáři, Oběť, kterou jsem z tebe přijal, ať je na smazání dluhů a na odpuštění hříchů. Kéž jí dosáhnu toho, abych stanul před Kristovým soudem a nebyl odsouzena a zahanben. Nevím, bude-li mi dáno se vrátit a přinést na tobě jinou Oběť. Chraň mě, Pane, a zachovej pro svatou Církev jako cestu pravdy a spásy. Amen.“
      II. nicejský koncil v kánonu 7 zakazuje biskupům pod trestem vypovězení světit kostely bez svatých ostatků. Stoly čelem k lidu po II. Vatikánském koncilu nemusí mít nutně ostatky svatých a   nová mše nezná modlitby spojené s políbením oltáře a tím dává prostor pro  myšlenky spíš horizontální povahy, na přítomné lidi, co na oltář hledí.  V liturgii Pia V(Jan XXIII.) se oltář políbí 10x a v nové mši je políbení redukováno  na  dvojí políbení.
      V katakombách jsou oltáře nad hroby mučedníků.  Myšlenka na ostatky a svaté  v liturgii Pia V.(Jana XXIII) buduje vertikálu, vztah k Církvi vítězné takto: „Prosíme tě, Pane, abys pro zásluhy tvých Svatých(políbí oltář), jejichž ostatky jsou zde, a všech svatých, prominul všechny moje hříchy.“ Další „ostatková“ modlitba je v části obětování: „Přijmi svatá Trojice, tuto oběť, kterou ti přinášíme na památku umučení, vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Krista, Pána našeho, a ke cti blahoslavené Marie, vždy Panny, svatého Jana Křtitele, svatých Apoštolů Petra a Pavla a těchto(jejichž ostatky jsou v oltářním kameni), jakož i všech Svatých, aby jim prospěla ke cti, nám pak ke spáse, a ti aby se za nás orodovali na nebi, jejichž památku konáme na zemi. Skrze téhož Krista, Pána našeho.Amen.“
      Příkladem úcty k ostatkům svatým je Karel IV., který mnohé zajistil pro pražskou katedrálu. Ostatky svatých rozšiřují obzory Církve bojující k Církvi vítězné a trpící. Chceme-li zjistit zda je někdo modernista nebo zastánce tradičního učení Církve, tak téma ostatků je jedním z kaménků do mozaiky k uvážlivému zhodnocení.
      O své snaze získat ostatky píše sv. Terezie z Lisieux v dopise: "Tázala jsem se mnichů, jestli bych nemohla mít ostatky sv. Anežky. Je to nemožné!"                                                                                 
       Katechismus kardinála Tomáška o úctě ostatků svatých píše: "Ostatky svatých jsou pozůstatky z těl svatých. Máme je v úctě, poněvadž těla svatých byla chrámem Ducha Svatého, nástrojem jejich ctností a jednou budou slavně vzkříšena z mrtvých. Mnohé z ostatků svatých Bůh oslavil zázraky. Když například do hrobu proroka Elizea položili jiného mrtvého, ten ožil, sotva se mrtvé tělo dotklo kostí Eliezových (IV. Král 13,21)

Interpretace koncilu

     Mezi málo početnou skupinu laiků na II. Vatikánském koncilu(dále pouze II.VK) patřil Jean Guitton, člen francouzské akademie věd. Tento muž ve studii o Martě Robinové zaznamenal její otázky o II.VK. Tato žena, která 51 roků nejedla, nepila a nespala prožívala jako smírná oběť stejných 51 roků každý pátek mimořádně Kristovo umučení. Žila pouze z Eucharistie. O vývoji po II.VK mluvila Marta Robinová takto: „Občas se ptám sama sebe, zda po tomto koncilu neporoste víra ve svět a zda víra v Boha nezačne upadat. Neslyším už tolik mluvit o utrpení, o hříchu. O bolesti se nemluví. To však neznamená, že neexistuje. A hřích – nelze zabránit, aby neexistoval. A očistec? Bude jím třeba projít.“ V době II.VK, kdy Marta Robinová takto mluvila panovala v katolické Církvi atmosféra plná nadějí, ale roce 1977 Pavel VI. pronáší slova blízká Martě Robinové: „V této době panuje ve světě a v Církvi velký zmatek, a to, co je sporné, je víra.“ Tato slova jsou v knize stejného Jeana Guittona o Pavlu VI. 

     H.Denzinger sestavil a po něm nazývaná kniha „Denzinger“ obsahuje ustanovení koncilů a papežů. První koncil v Nicei r. 325 ustanovil vyznání víry, které je dodnes součástí bohoslužby. Kromě textu Creda uvádí Denzinger z tohoto koncilu další dva texty a oba jsou kratší než Credo. Ustanovení dogmatického Tridentského koncilu jsou v Denzingeru na 70 stranách. Patří mezi ně i potvrzení rozhodnutí IV. Lateránského koncilu o povinnosti přijmout svátost Eucharistie a pokání jednou za rok. Toto je součástí církevních přikázání. Z prvního Vatikánského koncilu je známo zvláště dogma o papežské neomylnosti. Texty I. vatikánského koncilu má Denzinger na 17 stranách. 

     České vydání II. dokumentů II.Vatikánského koncilu křesťanské akademie Řím 1983 má 649 stran a vydání  nakladatelství Zvon z roku 1995 má 574 stran. Psané slovo II. Vatikánského koncilu je obsáhlejší než slova všech předchozích 19 koncilů, ale na rozdíl od předcházejících koncilů po něm nenastala obnova křesťanského života. Množství stran a jiné věci  někoho odradili od četby, a tak neznalost toho, co II. Vatikánský koncil řekl naprosto převažuje. To je snadné ověřit průzkumem mezi katolickými křesťany. Mezi účastníky bohoslužeb, kteří jsou skromnou menšinou z pokřtěných katolíků v ČR je těžké najít 1 ze 100, co skutečně něco z dokumentů II.VK přečetl. Tato neznalost teoretická je spojena s nesvědomitostí těch, kdo znalost textů neberou jako normu, ale nejrůznějším způsobem ji mění a křiví, a spokojí se s opakem. Nejsnáze to ukazuje článek 54 z konstituce o liturgii(SC): „Je třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu jim určené.“ Stav, kdy řada tzv. praktikujících katolíků je přesvědčena že, II. VK chtěl zrušit latinu a nepřehodnotí své stanovisko ani po přečtení uvedeného článku 54 SC, dokládá výše uvedené tvrzení o neznalosti teoretické i nesvědomitosti. Místo o tom, co je dáno koncilem se mluví o duchu koncilu. Duch koncilu vytváří (mimo jiné) to, od koho se užijí I.VK anebo jak je vytvořen „Věcný rejstřík“ koncilních dokumentů. U vydání Zvon 1995 je „Věcný rejstřík“ sestaven tak, že odkazy k pojmu Bůh jsou menší než k pojmu člověk. Poměr Bůh : člověk je přibližně 1 : 2. Tento poměr odpovídá převaze antropocentrismu místo teocentrismu a pokoncilní liturgické terminologii jako „oltář čelem k idu“. Oltář čelem k lidu je podobně jako latina chápán falešně jako příkaz II. VK. 

     Na tradici „Věcný rejstřík“ ve vydání Zvon 1995 odkazuje 8x a na techniku 16x, což je dvojnásobek. Při uvažování podle tradice máme otázky jako: I po více než tisíci letech od I. Nicejského koncilu máme jeho Credo, co se bude jako hodnota připomínat za tisíc let po II. Vatikánského koncilu? Po staletích od Tridentského koncilu a od IV. Lateránského koncilu máme příkaz přijmout Eucharistii a svátost pokání 1x ročně. Co z II. Vatikánského koncilu bude příkazem i po staletích? Bude to čl.54 SC o latině, protože to plně odpovídá tradici sloužení mše sv. s latinou? Budou opuštěny oltáře čelem k lidu, protože nemají oporu nejen v II. Vatikánského koncilu, ale v žádném koncilu? 

     Je rozdíl, když tohoto matka hodně namluví a svým opakováním  dosáhne toho, že tím dětem vštípí potřebné hygienické a jiné návyky anebo když toho mnoho namluví a dítě si myslí, že nic nemusí brát vážně a podle svých zájmů si věty matky rafinovaně kombinuje k tomuto účelu. Uvedený druhý příklad odpovídá tomu, že Matka Církev toho na II. Vatikánském koncilu řekla více než na všech předešlých koncilech, ale její děti nezískali návyk, co brát skutečně vážně, a tím zaostali za dětmi Církve po předešlých koncilech žijících lásku podle Desatera. 

     Sv. František z Assisi si byl vědom toho, jaké škody dokáže napáchat lidská chytrost a výklad, a proto napsal: „Všem svým bratřím, klerikům i laikům přikazuji přísně pod poslušností, aby nepřidávali poznámky k Řeholi ani k těmto slovům a neříkali: „Tak je třeba chápat“. Ale jako mně dal Pán prostě a jasně vyslovit a napsat Řeholi i tato slova, tak prostě a bez poznámek je chápejte a svatým jednáním je zachovávejte až do konce.“ Prostě a jasně platí, že to, co odpovídá evangeliu odpovídá učení víry a mravů katolické Církve a každému koncilu i jeho interpretaci.
  Kánon 7. III. všeobecného sněmu v Efesu r.431 pamatuje na interpretaci koncilu takto: "Po přečtení tohoto svatý sněm rozhodl: Zakazuje se, aby kdokoli pronášel, sepisoval nebo skládal jiné vyznání víry než to, které přijali svatí otcové, kteří se sešli v svatém Duchu v městě Nicei. Kdo se odváží složiti jiné vyznání víry, je hlásati nebo vnucovati těm, kteří si přejí obrátiti se k poznání víry od pohanství, židovství nebo kacířství jakéhokoliv směru, buďtež, jsou-li biskupy, zbaveni biskupské hodnosti, a jsou-li duchovními, vyloučeni ze stavu duchovního; jsou-li laiky, ať jsou dáni do klatby. Totéž platí, bude-li zjištěno, že biskupové, duchovní nebo laici vyznávají nebo učí tomu, co je obsaženo ve výkladu o vtělení jednorozeného Syna Božího, který předložil kněz Charisij, nebo špatným a rozvratným dogmatům Nestoriovým, které jsou k tomu přiloženy: o nich platí rozhodnutí tohoto svatého a všeobecného sněmu, aby biskup byl sesazen a zbaven biskupské hodnosti; duchovní budiž vyloučen z duchovního stavu a laik budiž dán do klatby, jak bylo ustanoveno. Výklad: Před tím bylo přečteno nicejské vyznání víry a nesprávný výklad vyznání víry, které sněmu předložil filadelfijský presbyter Charisij."

Zahájení tridentského koncilu

Průběh liturgických změn

       Jeden z předních organizátorů liturgických změn v brněnské diecézi a naší zemi Ladislav Simajchl v rozhovorech s Pavlem Vrbatským v knize „Vzpomínky 2002“ v kapitole koncil o liturgii říká: „Neustále jsme trpěli spěchem“. Toto krátké a jasné svědectví je samo o sobě důvodem k zděšení. II. Vatikánský koncil totiž v konstituci o liturgii nevybízí ke spěchu, ale důkladné rozvaze v čl. 23: „Aby se zachovala zdravá tradice a přesto se otevřela cesta k oprávněnému pokroku, má každé úpravě liturgie předcházet důkladné teoretické zkoumání z hlediska teologického, historického a pastoračního.“ 

     O překotnosti liturgických změn mi vyprávěl   Josef Hinterhölzer, mimo jiné tajně svěcený biskup. V kněžském domově na Moravci má čas  svojí zdravou myslí věci  promýšlet. V  roce 2011 měl 96 roků. Při jedné návštěvě ukázal na  katechismus a řekl: “Toto všechno jsem měl lidem říci a nebylo to tak; tady si alespoň mohu uvědomit potřebu prosit o Boží milosrdenství a připravit se na Boží soud.“ Uvědomoval si, že málo budoval v srdcích lidí Boží království a přespříliš si všímal vnějších věcí. Proto  řekl: „My(kněží mé generace) jsme toho mnoho pokazili“. O liturgické reformě řekl: „Bylo to, jak socialistické závazky v zemědělství. Některé družstvo ohlásilo, že zvedne dojivost krav a ostatní se přidávali, nikdo nechtěl být poslední. Podobně se pan děkan  ptal při setkání kněží, jak probíhá liturgická reforma a nikdo nechtěl být pozadu; kněží hlásili: já už mám  první etapu; já začínám druhou…“ Sám dodal: „Jsem rád, že jsem kostel v Jamném moc nepředělal. Kdyby to chtěl někdo vracet zpátky nedalo by mu to moc práce“. Čtenáři těchto slov se mohou rozpomenout nebo přeptat, jak to bylo v místech, kde žijí a najdou tam předpokládám něco čím se chlubit nelze. Tvrdit, že je to dílo Ducha Svatého je urážka pravdy, krásy a dobra.

       Církevní tajemník nedovolil  učit náboženství v některých ročnících,  duchovní cvičení pro laiky,  průvod Božího těla apod. a přesto dovoloval liturgické úpravy, dokonce na ně dal i slušné peníze… Proč komunisté neměli strach z liturgických úprav, ale dokonce je podporovali? Co od toho čekali? Na rozdíl od kněží a jiných  nepravých odborníků škodu a znejistění ve věcech víry, nikoli nové jaro Církve…Např. stejná  socha po liturgické úpravě skončila ve farním skladišti (depositáři) a  v sousední farnosti zůstala, a tak vzniká  otázka: „Proč v jedné farnosti dělali koncil tak, že stejnou sochu z kostela odstraní a v sousední farnosti ji ponechají?“ A to je asi to, co si uvědomovali komunisté: Necháme je předělat kostely uvnitř a toto různorodé předělání přinese zmatek v myslích lidí. Na Západě tyto úpravy proběhly i bez svolení komunistů, ale s podobným výsledkem. V Holandsku, kde se věci měnili nejdivočeji, jsou dnes z kostelů i obchodní domy. Pán Ježíš říká: „Poznáte je po ovoci.“  Např.bohoslužebná roucha, které měl dříve kněz při bohoslužbě,  po stránce umu a práce, konané většinou řeholními sestrami s modlitbou, vysoko převyšují současné liturgické oděvy, které ušije téměř každý, kdo šije na šicím stroji a chybí při této práci i modlitba.       

      Úpravy kostelů po II. Vatikánském koncilu často ve větší či menší míře mění katolický kostel směrem k protestantismu. Protestanté zavedli místo oltářů stoly, odstraňovaly obrazy a sochy,  přijímání Eucharistie vkleče nahradili způsobem vestoje a na ruku, při chybějícím svátostném kněžství není oddělen v kostele presbytář mřížkou.  Přesvědčení o reformě   je mylné, jde-li ve skutečnosti o deformací. I z dějin víme, jak byly kostely „reformovány“(zdeformovány) protestanty a jak  protestanti kalvinského směru „reformovaly“ kostely lutheránské. 

       Mít všechno za každou cenu jinak a nedbát na své předky neboli tradici, je podstata modernismu, o němž sv. Pius X., encyklika Pascendi Dominici gregis napsal: „ Zapomene-li laik nebo kněz na základní příkaz katolického náboženství, který nám ukládá zapřít sama sebe a následovat Krista a nevytrhne-li ze svého srdce pýchu, je zralý pro modernismus.“ 

Čelem k východu

     Při  otázce kam se má kněz obracet s modlitbou při mši svaté je odpověď: K Bohu.  Po vydání misálu Pavla VI. převládl postoj kněze čelem k lidem a před tím  směrem k Východ jak  jsou kostely orientovány. Naši předkové nemluvili o tom, kam je kněz zády, ale mluvili o tom, že jsou s ním čelem k východu. Na zemi jsme poutníky a od toho, kdo vede poutníky nečekáme že je obrácen čelem k ostatním. I při pouti autobusem pouze hloupý člověk naříká, že řidič autobusu nás veze obrácen zády k lidu.

        Svatý Cyril měl za svého učitele sv. Řehoře Naziánského a jeho nejlepší přítel, učitel Církve, po němž se nazývá jedna liturgie, sv. Basil v knize o Duchu Sv.27 učí o obrácení všech jedním směrem na východ: „Např. všichni zříme k východu v čas modliteb, avšak nemnozí víme, že tím hledáme dávnou rajskou vlast, kterou zasadil Bůh v Edenu na východě.“

Další doklady modlitby směrem k východu snižované označením zády k lidu:

Apoštolové tedy nařídili, že je třeba se modlit k východu, neboť jako blesk vyšlehne od východu a zazáří až na západ, tak to bude i s příchodem Syna člověka (Addaiovi didascalia)

A je nezbytné se modlit k východu, neboť je psáno: království země, zpívejte Bohu, zapějte žalmy panovníku, tomu, jenž jezdí po nebi k východu 

(Didascalia apostolorum)

My se nemodlíme obráceni k východu povrchně nebo náhodou…Tato apoštolská tradice není psaná. Mnoho z toho, co nám bylo předáno skrze tradici, není napsáno (sv. Jan D., O pravé víře IV)

Obraťte svou pozornost k východu (liturgie sv. Marka)

Jsou čtyři světové strany: sever, jih, východ a západ. Mělo by být hned jasné, že směr k vycházejícímu slunci samozřejmě naznačuje, že bychom se měli modlit směr na tuto stranu (Origenes, O modlitbě)

Sv. Augustin v díle O slovech Páně: „Volá tě Východ, to je Kristus a ty dbáš Západu, to je člověka smrtelného a schopného omylu.“ V souladu s tím lze dodat: Volá tě Kristus, abys byl obrácen čelem k Bohu a ty voláš po obrácení čelem k člověku, oltáři čelem k lidem smrtelným a schopných omylu a nevidíš, jak měníš bohoslužbu s oslavou Boha a na lidoslužbu s oslavou sebe

 II. Vatikánský koncil (a žádný pokoncilní předpis) nepřikázal oltáře čelem k lidu a kněze k tomuto postoji u oltáře nezavazuje.Těm, kdo tvrdí, že oltáře čelem k lidu chtěl koncil klidně řekněme, aby nám ukázali na příslušné místo, kde je to možné najít.