O Mši svaté

Pro zásluhu této veliké oběti, kterou Bohu za spásu světa obětovala, nazývá Ji sv. Augustin právem obnovitelkou pokolení lidského a „Matkou živých“, sv. Epifan „Vykupitelkou zajatých“, sv. Ildefons „Obnovitelkou ztraceného světa“, sv. German „Záchranou z naší bídy“, sv. Ambrož „Matkou všech věřících“, sv. Ondřej Krétský „Matkou života“. Arnold Chartresský vykládá : „Kristus a Maria tehdy jedné byli vůle a oba jednu oběť rovnou měrou obětovali Bohu, proto s Kristem jednoho výsledku dosáhla při vykoupení světa. Arnold chce říci: Při smrti Pána Ježíše spojila Maria vůli svou s vůli Syna tak, že oba tutéž oběť spolu obětovali, a proto i Syn i Matka vykoupili a spasili člověčenstvo: Ježíš že nekonečně zadostiučinil za hříchy naše, Maria že vymohla nám ovoce tohoto zadostiučinění. Podobně Diviš kartuzián: Pannu lze nazvat světa spasitelkou pro její zásluhu, že spolutrpěla, neboť přetrpkou bolest, kterou jí způsobila soustrast se Synem (jehož dobrovolně obětovala spravedlnosti Božské) zasloužila od Boha přednost, že přímluvou její lidé ovoce utrpení Kristova docházejí (sv. Alfons z L., O očišťování P.Marie)

Oč ušlechtilejší je duše než tělo, o to byla bolest Panny Marie větší než všech ostatních mučedníků, jak Ježíš Kristus sv. Kateřině Sienské zjevil. Bolest duše s bolestí těla nelze srovnávat. Proto píše sv. opat Arnold Chartesský(De sept. Verb.), že při ukřižování neposkvrněného Beránka na hoře Kalvárii by jsi spatřil dva oltáře, jeden v srdci Panny Marie, druhý v těle Ježíše Krista. Kristus obětoval tělesně, Maria duševně (sv. Alfons L., Pojednání o bolestech P. Marie)

Přinášej Bohu oběť chvály a plň Nejvyššímu své sliby! Chválit Boha znamená dodržet a splnit slib...Když se však všichni modlí za všechny, všichni se také modlí za každého jednotlivého člověka

Přináší zajisté oběť, kdo obětuje napřed sám sebe a začíná u sebe, aby pak mohl obětovat svůj dar (O Kainu a Abelovi)

Očištěný lid se přibližuje ke Kristovým oltářům se slovy: Přistoupím k oltáři Božímu, k Bohu, kterým mě obveseluje od mé mladosti (sv. Ambrož, k žalmu 42)

Sám Kristus (skrze kněze) volá: „Toto je mé tělo“ (sv.Ambrož, O svátostech IX)

Jedna mše, kterou kdo za živa slaví, více platí, než mnohé mše svaté, jež za něho po smrti slouženy bývají (sv. Anselm)

Ó nevypravitelné milosrdenství! Otec mi praví: Vezmi mého Syna, já ti jej dávám. Obětuj mi jej za sebe. Syn mi praví: Vezmi mě a obětuj mému Otci, abys vrátil, čím jsi povinen (sv. Anselm)

Povinností je nekrvavou oběť přinášet a bohoslužbu v duchu konat (Athenagoras, Apologie 13)

Protože v každé oběti pozorujeme čtveré: komu je obětováno, od koho je obětováno, co je obětováno, za koho je obětováno. Jeden a pravý prostředník, obětí pokoje nás usmiřuje s Bohem, zůstal jedno s tím, jemuž se obětuje, jedno se učinil s těmi, za které se obětoval, jeden sám byl, jenž obětoval a co obětoval (sv. Augustin, O Trojici IV)

Pravou obětí je každý čin, který konáme, abychom se spojili ve svatém společenství s Bohem, to jest čin směřující k tomu nejvyššímu dobru, jímž můžeme být skutečně blažení (O městě Božím X)

Skrze onu zvláštní oběť, při níž prostředník byl obětován, a již oběti starozákonní předobrazovaly, smiřují se nebesa se zemí a země s nebesy (Enchiridion 62)

V knězi Melchizedovi vidíme předobrazeno tajemství oběti Páně (De doctrina christiani, I,4)

Jak úctyhodná je důstojnost kněží, v jejichž rukou se Syn Boží jako v lůně Panny vtěluje (k Janovu evang.)

V Sermo 252 se mluví o tom, jak ženy si dávali na ruku roušku při přijetí Eucharistie

Modlíme se a přinášíme tu oběť vůbec za všechny, kdo potřebují pomoci (k Levit.)

Po homilii nastává propuštění katechumenů, věřící zůstanou (Sermo 49)

Ve mši svaté prolévá se Krev Kristova za hříšníky

Církev obětuje v Tělu a Krvi Ježíše Krista oběť chvály (sv. Augustin)

Cílem a účelem dokonalého zpěvu není nic jiného než pocta Bohu (J.S.Bach)

Slovem „Amen“ buď něco potvrzujeme nebo přání vyslovujeme nebo vůli a rozkaz vyjadřujeme (significatio affirmativa, optativa, imperativa Benedikt XIV.)

Pamatuj, křesťane, že se více vyplatí být zbožně přítomen na mši svaté než obejít v poutích celý svět (sv. Bernard)

Kdo požívá těla Kristova, bývá přivtělen ke Kristu a přechází v lásku a jednotu těla Kristova Ty rovněž buď všem poddán. Kristus nezříká se žádného místa a tam, kam ho položí kněz kterýkoli, byť i sebe hříšnější je. Podobně i ty buď lhostejným k jakémukoli místu a úřadu a nezříkej se žádného břemena, jakého ti uloží představení (kardinál Bona)

Kristus je obětí čistou, která vyvolené očišťuje, obětí svatou, která miláčky posvěcuje, obětí neporušenou, která skvrny naše smývá, chléb života věčného, jenž anděly a lidi občerstvuje a je kalichem nejdražší krve spojuje a zaplavuje (sv. Bonaventura)

Mše sv. je plná tajemství, jako moře kapek, slunce atomů, obloha hvězd a nebe andělů (sv. Bonaventura)

Pronikni, ó nejsladší Pane Ježíši Kriste, hlubiny a schopnosti mé duše nejlíbeznější a nejspasitelnější ranou své lásky, lásky pravé, radostné, apoštolské a přesvaté, aby má duše umdlévala a zmírala jedině láskou a touhou po tobě... (sv.Bonaventura, z díkůčinění po mši sv.)

Svatými nenazývají se kněží proto, že obětují tělo Páně, nýbrž, že obětují sebe, poněvadž každý přináší tělo své v oběť živou (sv. Bonaventura IV dist.)

Mše svatá je lék na nemoci a celopal na zaplacení našich hříchů (sv. Cyprián)

Kněz u oltáře v pravdě zastupuje Krista....a pravou i dokonalou oběť obětuje Bohu Otci (Epistula 63)

Je náš úmysl, jednotlivé bratry oddělit od nákazy(schismatiků), obzvláště když ani oběť tam posvěcena být nemůže, kde Ducha Svatého není, ani Pán nepomůže na modlitby a prosby toho, jenž sám Pána urazil (Epistula 64)

Nemůže být, bratři nejmilejší, na škodu ani náboženství ani víře, že tam kněžím Hospodinovým není dovoleno obětovat a svatá tajemství slavit. Slavíte je zajisté a přinášíte Bohu oběť vzácnou, slavnou, jež vám mnoho přispěje ke slávě nebeské (sv. Cyprián Nemesianovi, Ep. 77)

Políbení je znamení, že duše jsou co nejúžeji spojeny mezi sebou a že všechnu vzpomínku na utrpěné křivdy od sebe zapudily. Proto Kristus řekl: „Přinášíš-li svůj dar na oltář a tu se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem a potom přijď a obětuj svůj dar“. Je proto políbení smířením a proto svaté (sv. Cyril J., Katecheze 5)

Celý život Pána našeho Ježíše Krista na tomto světě nebyl ničím jiným, než jedinou slavnou mší svatou, při které byl on sám hlavním oltářem, chrámem, knězem a obětí  (Diviš Kartuzián, O životě kněze 16)

Toto obmytí se neděje, aby se skvrny tělesné smyly,...ale na znamení, že se naše duše i od nejmenších poskvrn musí očistit. Z té příčiny si kněz myje jen konce prstů a ne celé ruce (Dionýsius, O nebeské hierarchii)

Nic nezůstalo z uměleckých památek ani na chodbách, ani na portálech ani v klášteřích. Malované obrazy byly pomazány, co se dalo spálit, bylo hozeno na hranici, co se nedalo spálit bylo rozbito na kusy. Ani cena peněžitá ani cena umělecká nebyla s to, aby něco zachránila (Erasmus Rotterdamský v listu Pirkheimerovi o „liturgické reformě“ v Basileji)

Člověče, chvěj se, světe žasni, nebe jásej, když Kristus, Syn Boha živého, je přítomen na oltáři v rukou kněžských (sv. František z A., List ke kněžím)

Ze všech věcí, jež v Církvi sv. jsou, je mše sv. nejvyšší a nejdrahocennější, poněvadž se v ní nejsvětější Svátost oltářní posvěcuje a Bohu nejvyššímu ve svatou oběť přináší (sv. František S., Filotea, II,14)

Pevně se toho tedy drž a nikdy nepochybuj, že se samo jednorozené Boží Slovo, které se stalo člověkem, nabídlo Bohu za nás jako dar v oběť, velmi příjemnou vůni Bohu. Jemu spolu s Otcem a Duchem Svatým obětovali patriarchové, proroci a kněží ve Starém zákoně zvířecí oběti. Jemu s Otcem a Duchem Svatým, s nimiž má jediné božství, nepřestává v Novém zákoně přinášet svatá a obecná Církev po celém světě ve víře a lásce oběť chleba a vína (sv. Fulgencius, Petrovi o víře)

Ujišťuji tě, že tomu, kdo zbožně naslouchá mši svaté, pošlu v posledních okamžicích jeho života tolik svatých andělů, aby ho posilovali a chránili, kolikrát byl zbožně na mši svaté (sv. Gertrudě Pán Ježíš, kn. 3,16)

Vzhůru srdce. A každý, kdo stojí v chrámu, pomýšlí na to, co se má stát – že v tomto okamžiku Beránek Boží jde, aby se dal pro něho zabít, že božská krev samého Pána se vlévá do kalicha na jeho očištění a že se všechny nebeské síly spojily s knězem a modlí se za něho – pomýšlí na to a obrací své srdce od země k nebi, od tmy ke světlu, a volá spolu se všemi: Máme je u Pána  (N.V.Gogol, Rozjímání o božské liturgii)

Sv. Ignác A. užívá ve svých listech (Fil. 4, Trall. 7, Ef. 5, Magn. 7) výraz „mensa eucharistica“ – oltář Eucharistie

Tato Božská oběť je proto ustanovena, abychom nebyli Bohu nevděčnými (sv. Irenej o Eucharistii)

Jelikož tedy jméno Syna patří i Otci a jelikož Církev na každém místě přináší skrze Ježíše Krista oběť všemohoucímu Bohu, z tohoto obojího ohledu se správně říká: Na každém místě se obětuje a přináší mému jménu oběť čistá

Oběť Církve, o které Pán učil, že má být přinášena v celém světě, se před Bohem počítá za oběť čistou a jemu milou. Ne že by Bůh potřeboval naši oběť, ale protože ten, kdo obětuje, dochází v tom, co obětuje, slávy, jestliže je jeho dar přijat (sv. Irenej, Adversis heresis IV)

Políbením pokoje mají být všichni s lásce spojeni, aby hodně přijali svátost těla a krve Kristovy, poněvadž nedělitelné tělo Páně žádné dělení nepřipouští (sv. Izidor S.)

Ať si všichni, kdo v budoucnu ponesou jméno křesťanů, uvědomí, jak veliká je Boží dobrota vůči nám, a ať mu nikdy nepřestanou přinášet s celou Církví oběť chvály (sv. Jan Fisher, k žalmu 101)

Ó, knězi Boží, pozoruješ-li výši nebes, vyšším jsi, pozoruješ-li krásu slunce, měsíce, hvězd, krásnějším jsi, pozoruješ-li vznešenost pánů, vznešenějším jsi, jediný Stvořitel tě převyšuje (sv. Jan Kasián)

Ne zajisté kdo slouží, ale kdo nad tajemstvími je vzýván působí posvěcení. Proto ihned, jakmile kněz z osoby našeho Spasitele pronese slova: „Toto je tělo mé“, proměňuje se chléb v tělo Pána našeho a smísené víno v téhož drahocennou krev, ač způsoby zůstávají (patriarcha Jan Maro)

Kdybychom znali hodnotu mše svaté, s jak velkou horlivostí bychom jí naslouchali

Všechny dobré skutky dohromady neplatí tolik jako mše svatá, protože jsou to jen skutky lidské, ale mše svatá je dílo Boží (sv. Jan Vianney)

Co to pravíš Mojžíši? Což může krev ovce zachránit člověka rozumného? Ovšem, praví. Ne proto, že je to krev, ale proto, že je obrazem krve Kristovy (sv. Jan Z.)

Když vidíš, kterak Pán jako oběť na oltáři leží, kněz před obětí stojí a modlí se, a kterak všichni se červenají vzácnou onou krví: myslíš, že jsi ještě mezi lidmi a na zemi? (O kněžství)

Jak na výsost čistý musí být ten, jenž se účastní hodů tak vznešené oběti. Jak zářivého lesku musí být ruka, která toto tělo rozdává, ústa, jež tímto ohněm se naplňují

Když tedy vidíš posvěceného služebníka Páně k nebi zdvíhat svatý dar obětní, nesmíš se domnívat, že on je vlastně knězem, nýbrž musíš se povznést nad to, co vidíš, a neviditelnou ruku Ježíše Krista pozorovat

V nebi zpívají serafíni hlasitě třikrát svatý, na zemi rozléhá se stejný zpěv z úst shromážděné obce. Takto se spojuje nebe a země k téže okázalé slavnosti: jeden je dík, jedna chvála, jeden sbor, jenž společně plesá, jejž uspořádala nekonečná dobrota Páně, která se k nám snížila a již shromáždil Duch Svatý. Na této harmonii spočívá záliba Otcova. Z nebe má svou melodii, je řízen rukou Nejsvětější Trojice, tak že sladké a blažené zvuky, zpěvy andělů, chvalozpěvy ustavičně se ozývají (homilie 1 Vidi Dominum)

Co to znamení svatým políbením? Ne políbením s přetvářkou jako Jidáš políbil Pána. Políbení k tomu slouží, aby roznítilo lásku, abychom se milovali, jako se milují bratři, jako otcové milují dítky, ano daleko více. Ba o tomto políbení dá se ještě mnoho jiného uvést. Co pak? Jsme chrámy Kristovými, líbáme tedy práh chrámový, když se navzájem líbáme. Kristus překračuje tento práh, když přijímáme. Vy, kdo máte účast v tajemstvích, víte, co míním. Ne obyčejnou čest přijímají naše ústa, nýbrž požívají tělo Páně

Ti, kdo při mši tlachají anebo se smějí, zasluhují, aby v kostele byli usmrceni bleskem (sv. Jan Z.)

Bůh nám dá všechno, o co ve mši svaté prosíme, a dá nám i to, na co ani nepomyslíme, ale potřebujeme to (sv. Jeroným)

Již ve IV. století ponořoval se pergamen, na němž se psala slova evangelia, do barvy červené, purpurové, písmena se malovala zlatem a vazba se zdobila drahokamy (v epistule 22)

Všechno Bohu dal, kdo se Bohu obětoval (sv. Jeroným, Epistula 53)

Mše svatá je nejsvětější náboženský úkon, pro Boha nejslavnější a pro naši duši nejprospěšnější. Získáváme při ní sílu, abychom milovali Boha a bližního a dokázali mu odpouštět (sv. Julián Eymard)

Amen – je to slovo, které vyslovovali mučedníci v katakombách, žalářích, na popravišti. Je pro nás jakoby ještě krví jejich obklopeno a kadidlem jejich lásky vonným učiněno (sv. Justin)

Katakomby jsou svědky slavení bohoslužby s Eucharistií (biskup Kupka, O mši svaté).

Při eucharistické oběti se krev neprolévá materiálně, nýbrž mysticky, tj. oběť eucharistická na skutečné prolití krve na kříži poukazuje a je představuje (Innocenc III.)

Mše sv. je obětí smírnou, to bylo vždy přesvědčení Církve svaté. Nejlepším důkazem jsou liturgie, jejichž znění nám hlásá, čemu Církve věřila a čemu učila

Při mši svaté neběží pouze o odpuštění viny a trestů za hříchy, nýbrž i o jiné potřeby (pro aliis necessitatibus), a dobra přirozená a nadpřirozená, hlavně o milosti úkonné(gratia aktuales), abychom v dobrém prospívali a nadpřirozeného cíle dosáhli

Sv. Řehořem Velikým byl vývoj mešní liturgie římské v podstatných věcech ukončen

Vznešený pojem o oběti mešní vyžadoval, aby dům Boží byl vskutku palácem nebeského krále, aby byl vyzdoben vším, co může umění poskytnout a byl mu vtisknut celým zařízením posvátný ráz

Církev sv. dobře zná nesmírnou cenu nejsvětější Svátosti oltářní, v níž chová svůj nejdražší poklad, statek všech statků – svého božského Spasitele

Velebná Svátost je studnice naplněná nejhlubším tajemstvím sv. víry a proto pouze duše andělské, mezi něž náleží především sv. Tomáš A., mohu se odvážit opěvovat toto vznešené tajemství

Na oltáři máme vzor všech ctností, zvláště pak vzor nejsvětější lásky k Bohu a lidem. Z lásky k Bohu a k lidem zmařuje Kristus Pán na oltáři Sama sebe a přináší se Bohu v oběť za lidi

Panenský Kristus a panenská Církev nutně žádají i panenských kněží a nehodí se ke službě Kristově, kdo nemá dost odvahy žít v čistotě těla

Řekové žádají i na svých kněžích, aby buď tři dny, nebo alespoň jeden den před nejsvětější obětí obcování manželského se zdržovali

Svět nezná vyšších statků nad peníze, rozkoše a ukojení pýchy

S naukou měnili protestanté i obřady večeře Páně

V prvních třech staletích byla liturgie v jednotlivých církevních provinciích v podstatě velmi podobná

Nejstarší písemná památka, která nám dosvědčuje vliv církevního roku na liturgii, je sakramentář Leonianum...většina teologů klade původ Leoniana do 5.století

Mimo důvod tajuplný, mystický, okuřuje se oltář také proto, aby od něho byla zapuzena všeliká nešlechetnost ďábla, neboť má se za to, že kouř kadidla zahání ďábly (Innocenc III.)

Kyrie bylo zavedeno do liturgie mezi rokem 492 – 526. a nastoupilo na místo modliteb za katechumeny a kajícníky (biskup Kupka, O mši svaté)

Liber pontificalis píše, že papež Telesfor(+ 138) nařídil, aby na narození Páně se zpívalo při mši sv. Gloria

Liturgové středověcí připisují výběr a ustálení perikop sv. Jeronýmovi, jenž z rozkazu papeže Damasa perikopy na základě tehdy užívané soustavy perikop seřadil a ve zvláštním seznamu zvaném „comes“ ustálil

Sekvence „Victimae paschali“ je mezi sekvencemi pojatými do misálu nejstarší. Autorem je bezpochyby burgunský kněz Wipo (11stol.)

Gloria tibi, Domine – Sláva tobě, Pane! Tato slova jsou v liturgii gallikánské již ve VI. století. Těmito slovy velebí věřící a oslavují Boha, že nám seslal slovo spásy

Za Benedikta VIII. r. 1014 na prosby císaře Jindřicha II. bylo zavedeno Credo do římské liturgie

Částky nejsvětější Eucharistie farář ať častěji obnovuje (římský rituál)

Pojmenování „preface“ se vyskytuje již u sv. Cypriána

Vzhůru srdce – Máme je u Pána. Běda nám, jsou-li tato slova lží, lpí-li dosud srdce naše na hroudě pozemské, anebo na zlatě, anebo je-li nějakou náruživostí připoutáno k tvorům. K takovým volá Jan Z.: „Co činíš, člověče? Co jsi slíbil knězi? Nestydíš se, nerdíš se, v této hodině být lhářem? Rozvažuj to! Tajemný stůl je připraven. Beránek se za tebe obětuje. Kněz má starost o tebe. Cherubové jsou přítomni. Serafové sem pospíchají. Oheň Ducha Svatého spadá z nebe, krev v kalichu se řine k tvému očištění z neposkvrněného boku Páně a ty by ses nestyděl, ty by ses nerděl, v této hrozné hodině být lhářem?

Vaisonský sněm roku 529 nařídil: „aby se ve všech mších....vždycky „svatý, svatý, svatý“ říkalo, poněvadž slova tak sladká i milá nikdy se nemohou protivit, byť se i ve dne v noci opakovala

Preface o Nejsvětější Trojici je nadšeným vývodem pravdy z Athanášova vyznání víry: „Víra pak katolická je to, abychom jednoho Boha v Trojici a Trojici v jednotě ctili a neslučovali osoby ani nedělili podstatu“

Reformátoři nařídili, aby slova konsekrační hlasitě se vyslovovala. To jim bylo nutným důsledkem nauky o kněžství všeobecném, dle níž liturg není prostředníkem mezi Bohem a lidmi, nýbrž jen zástupcem lidu, jenž má rozumět tomu, co říká

Tichá modlitba při kánonu velmi dobře ukazuje tajuplný ráz oběti mše svaté a připomíná věřícím, aby plni sv. úžasu a ve vší uctivosti podivovali se tajemstvím, jež se právě na oltáři konají

V liturgii sv. Marka, Jakuba, Basila a Jana Z. vyslovují slova konsekrační nahlas a lid odpovídá „Amen“

Vzájemné živé spojení mezi nebem, zemí a očistcem dochází zvláště velkolepého výrazu při oběti mše sv.

V liturgii syrské volá jáhen k lidu při pozdvihování: Jak strašná je tato hodina

Pozdvihování hostie bezprostředně po konsekraci bylo zavedeno teprve po XI. století proti bludu Berengaria

O nebeském oltáři se zmiňují všechny liturgie bez rozdílu: apoštolských konstitucí, sv. Jakuba, sv. Marka, sv. Jana Z. atd.

První, kdo zcela zřejmě mluví o Otčenáši při mši sv. je sv. Cyril J. v 5té mystagogické katechezi

Dle římského ordo se říkalo při lámání chleba Agnus Dei, jež předepsal Sergius I., které však již dříve bylo v obyčeji

V liturgii mosarabské se láme hostie na devět dílů, jejichž jména jsou: vtělení, narození, obřezání, zjevení(při křtu), utrpení, smrt, vzkříšení, sláva, království

Od XI. století je forma Agnus Dei(Beránku Boží) s trojím opakováním a slovy končící prosbou o pokoj

Políbení pokoje na ústa u oltáře i mezi věřícími stejného pohlaví bylo v nejstarších dobách a ještě ve 13. stol.

Sněm konaný v Agne v jižní Galii r. 506 ustanovil, že věřící, kteří nepřijímají alespoň o vánocích, velikonocích a Sv. Duchu nemají být více považováni za katolíky

„Svaté svatým“ slova všech liturgií vyjma římskou

Ve 12.století byl zaveden i v Římě obyčej udílet požehnání na konci mše sv.

To, že křesťané po sv. přijímání vůbec a kněží po mši sv. zvlášť Bohu díky vzdávali, vyplývá již z podstaty věci. Máme však o tom i historické doklady. Didaché...

Svatá Terezie hlásá, že není vhodnějšího okamžiku, než po sv. přijímání, abychom své duše obohatili

Východ jmenoval papeže při mši svaté až do Fotiova schisma

Gelasiův sakramentář se dělí na tři části: první obsahuje církevní dobu od vánoční vigilie po oktáv velikonoční, druhá svátky svatých, třetí neděle po Duchu Svatém a kánon mše sv.

Životopisec Řehoře Velikého jáhen Jan píše o Řehoři V.: „ Kodex Gelasiův o slavení mše zkrátil na jeden svazek, mnoho vynechal, málo změnil a něco přidal pro výklad evangelia. V kánonu přidal: „(abys) naše dny v pokoji svém pořádal a od věčného zatracení nás vysvobodil a k zástupu svých vyvolených nás připojil“

Řehoř V. slovo kánon(mešní) poprvé užil v listu k biskupu Janovi do Syrakus

Dvě poslední prosby(kánonu) za ochranu od věčné záhuby a za přijetí do nebe jsou zamilovanými myšlenkami Řehořovými, v nichž se jeho duch řeholníka ustavičně pohyboval (biskup Kupka, O mši svaté)

Na tuto tedy oběť, kterou tobě přinášíme na památku postního dne večeře Páně, při níž Pán náš Ježíš Kristus, tvůj Syn, ustanovil obětní řád Nového zákona, proměnil chléb a víno, jež kněz Melchizedech jako předobraz budoucích tajemství obětoval, ve svátost těla svého a krve své, rač milostivě shlédnout (liturgie sv. Ambrože, Zelený čtvrtek)

Dal jsi nám jednorozeného Syna svého jako oběť a pomazaného jako beránka a chléb nebeský, nejvyššího kněze a oběť (liturgie arménská)

Ty, kterýs nám milostivě dopřál takto se společně a jednomyslně modlit, ty, kterýs slíbil, že vyslyšíš prosby, když se dva nebo tři shromáždí ve tvém jménu, ty sám teď splň prosby svých služebníků, ať vedou k našemu dobru: dej nám v tomto věku poznání tvé pravdy a v budoucím život věčný

Pamětlivi tedy tohoto spasitelného příkazu a všeho, co se pro nás stalo: ukřižování, pohřbení, vzkříšení třetího dne, vstoupení na nebesa, usednutí po pravici a slavného druhého příchodu. (Zvolání): Tvoje z tvého tébě přínášíme za všechny a za všechno (liturgie sv. Jana Z.)

Pane nejsem hoden, abys vešel pod špinavou střechu duše mé (k přijetí Eucharistie)

Nemáme jiné pomoci, nemáme jinou naději, mimo Tebe, přečistá Panno. Ty nám pomáhej, v Tebe doufáme, tebou se chválíme, jsme tvoji služebníci, nedopusť, abychom byli zahanbeni (závěr liturgie sv. Jana Z.)

Dej ať skrze toto tajemství vody a vína jsme účastni božství toho, jenž přijal účast na naší lidské přirozenosti (liturgie římská)

Ať skrze slova evangelia jsou zahlazeny naše viny

Spolu se svým služebníkem naším papežem N., naším biskupem N. a se všemi pravověrnými šiřiteli katolické a apoštolské víry

I nám, svým hříšným služebníkům, doufajícím ve tvé přehojné milosrdenství, dej dobrotivě aspoň nějaký podíl ve společenství s tvými svatými

Prosíme tě zbav nás všeho minulého, přítomného a budoucího zla

Střetly se v divném souboji život a smrt. Je po boji. Ten, který zemřel, z mrtvých vstal, aby nám věčně kraloval (velikonoční sekvence)

Tělo našeho Pána Ježíše Krista, zachovej tvou duši k věčnému životu

Pane, kéž čistou myslí chápeme to, co jsme požili ústy, a kéž tento časný dar je nám lékem pro věčnost

Pane, ať tvé tělo, které jsem požil, a krev, kterou jsem pil, utkví v mém nitru a dej, ať se ve mně neusadí skvrna hříchů, když mě občerstvily čisté a svaté svátosti (modlitby římské liturgie po přijetí Eucharistie)

Opovrhuje-li kdo proroky, ať se odloučí; ať se uchová od hněvu Jednorozeného. Neopovrhujme křížem. Prchejme před hrozbami. Máme vidoucího Otce světel se Synem a máme anděly, kteří na nás patří. Hleďte na sebe samy, abyste nechovali záští na své bližní. Hleď, aby nikdo nebyl v hněvu. Bůh vidí. Vzhůru srdce vaše, abyste obětovali ku prospěchu života a svatosti. Moudrostí Boží přijměme milost, jež nám dána byla (východní liturgie starokřesťanů, Testamentum našeho Pána Ježíše Krista)

Tato božská oběť má při vyprošování moc nesmírnou, poněvadž i cena oběti této je nesmírná i důstojnost Ježíše Krista, pravého Obětníka při ní je neskonalá. Žádná milost a žádná věc nejsou tak velké, že by nemohly skrze obětování této oběti vyprošeny býti (Marchantius, Mystický traktát IV,15)

Nazývejme ji svátostí nebo závětí nebo latinsky benedictio, řecky eucharistie nebo večeří Páně, nebo přijímáním nebo jakýmkoli jménem posvátným, jak se komu líbí, jen když nebude poskvrněna názvem oběti (Martin Luther, Daniel Codex II )

Klaním se Tobě, chválím a velebím Tebe, ó ty Horliteli pro spásu mou! Na všech oltářích, kdekoli přítomným jsi (Martin z Kochenu)

Kolikrát této noci mé srdce udeří, tolik tisíckrát ať tě svatí v nebi mým jménem velebí a tobě se klanějí, a kolikrát vydechnu tolik tisíckrát ať tě chválí mým jménem všichni andělé a volají: Svatý, svatý, svatým Pán Bůh zástupů. Amen (sv. Mechtilda)

Zajisté zbožný a moudrý kněz když stojí u oltáře na nic jiného nemyslí, než na Krista a to ukřižovaného. Představuje Kristovu pokoru a trpělivost, Kristovu úzkost i bolest, zbožně a pilně rozjímá o potupě Kristově, jak byl popliván a bičován i ukřižován a jak zemřel na kříži, vzpomíná na utrpení Páně a křižuje sám sebe (Petr z Blois, Sermo 56)

Spíše se svět obejde bez slunce než beze mše svaté (sv.Pio z P.)

Ani vysocí hodnostáři, administrátoři, kanovníci, kaplani a jiní kněží světští nebo jakéhokoliv řádu jakýmkoliv jménem nazývaní, nemohou být vázáni sloužit mši jinak, než jak je námi stanoveno. A nikdy nemohou být kýmkoliv donuceni a dohnáni ke změně tohoto misálu, ani přítomná listina nemůže být nikdy odvolána nebo zmírněna, nýbrž zároveň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná(…)Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zákazu, ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.   Dáno v Římě u sv. Petra roku Vtělení Páně 1570, 13. července, pátého roku Našeho pontifikátu (sv. Pius V., Bula Quo primum k misálu)

Když konáš posvátnou službu, zprošťuj nás břemena hříchu, přinášením oběti zmrtvýchvstání. Neustávej se za nás přimlouvat, když Slovo tělem učiněné svoláváš, když nekrvavým řezem tělo a krev Páně rozdělíš používaje jeho slova jako meče (sv. Řehoř Naz. biskupu Amfilochiovi)

Dává se za nás v oběť, jelikož je zároveň knězem a Beránkem Božím, jenž snímá hříchy světa (sv. Řehoř z Nyssy, Oratio 1 o Vzkříšení)

Tato oběť zvláště od věčné záhuby vysvobozuje duši...A proto považme, jaká je to oběť, jež k našemu osvobození od hříchu utrpení Syna Jednorozeného ustavičně nám představuje (sv. Řehoř V., Dialogy)

Mše svatá je jediná oběť, která způsobuje, že duše ihned vycházejí z očistce

Ať křesťan dbá k mešní slavnosti Bohu něco přinést (Řehoř V.)

Veliký je to dar tvého milosrdenství, že náš Pán Ježíš Kristus naučil nás slavit oběť našeho vykoupení, již sám přinesl na zemi (sakramentář Gothicum)

Obětujeme ustavičně oběť tvé chvály, kterou v předobraze Abel ustanovil, na níž beránek podle zákona obětovaný ukazoval, již v předobraze slavil Abraham a konal Melchizedech, ale tyto předobrazy pravý Beránek a věčný velekněz, jenž se dnes narodil – Kristus – vyplnil (nejstarší sakramentář římské církve Leonianium)

V Kristu „nám vzešlo dokonalé usmíření a dosáhli jsme v něm plnosti bohopocty“ (sakramentář Veronese)

Za papeže Silvestra byla zavedena neděle jako svátek vzkříšení

Při Svaté oběti...musí být všechno vnitřně čisté a navenek vznešené (opat Suger, zakladatel gotiky)

Pro velkou úctu ke sv. kříži bývali od pohanů křesťané nazýváni ctiteli kříže (Tertulián, Apologie)

Oběti za zemřelé ve výroční den narozenin(úmrtí) přinášíme (Tertulián, De corona)

Jako utrpení Kristovo prospívá co do postačitelnosti všem na odpuštění viny a dosažení milosti a slávy, ale účinek má pouze v těch, kteří jsou spojeni s utrpením Kristovým vírou a láskou, tak i tato oběť, která je památkou utrpení Páně, má účinek pouze v těch, kteří se spojují s touto svátostí vírou a láskou. Augustin píše Renatovi: „Kdo by obětoval tělo Kristovo než za ty, kdo jsou údy Kristovými“. Proto také není v mešním kánonu modlitba za ty, kteří jsou mimo Církev. Příslušníkům Církve prospěje více nebo méně podle způsobu jejich zbožnosti. Z toho, že někdo přijímá tělo Kristovo, anebo také mnozí, nevzejde jiným nějaká pomoc. Podobně také z toho, že kněz posvěcuje více hostií v jedné mši, nenásobí se účinek této svátosti, protože je pouze jedna oběť (sv. Tomáš A., Summa teologická III,79)

Moc posvěcovat Eucharistii patří k charakteru kněžského svěcení...sesazený kněz může vykonat tuto svátost (III,82)

Hřeší, kdokoli slyší jejich mši nebo od nich přijímá svátosti (od bludařů, rozkolníků a vyobcovaných)

Jednota mystického těla je ovoce požití pravého těla

Není dovoleno knězi přestat sloužit (mši), i když nemá správu duší (III,82)

Denně potřebujeme slavit ovoce utrpení Páně pro denní nedostatky, obětuje se pravidelně denně v Církvi tato svátost...utrpení Páně se slavilo od třetí hodiny až do deváté, proto se pravidelně slavně koná v Církvi tato svátost v tuto část dne (III,83)

Zvláště pak se slouží mše v noci Narození proto, že se Pán narodil v noci

Pravidelně není dovoleno slavit tuto svátost, leč v posvěcených domech

V této svátosti je obsaženo celé tajemství naší spásy, proto se koná s větší slávou než ostatní svátosti

Ve slavení této svátosti se koná něco na znázornění utrpení Kristova, nebo také uspořádání mystického těla a koná se něco patřícího ke zbožnosti a úctě vůči této svátosti (III,83)

Jak praví papež Sergius, je „trojdílné tělo Páně, část obětovaná, vpuštěná do kalicha značí tělo Kristovo, které již povstalo“, totiž samého Krista a blaženou Pannu, nebo jsou-li ještě jiní svatí s těly ve slávě. „Část požitá poutníky na zemi, protože totiž žijíce ještě na zemi, se svátostí se spojují a utrpením jsou drceni jako pojídaný chléb je drcen zuby. „Část zůstávající na oltáři až do konce mše je tělo, ležící v hrobě, protože až do konce světa budou těla svatých v hrobech“, jejich však duše jsou buď v očistci anebo v nebi. Tento obřad se nyní nezachovává, aby se totiž jedna část uchovávala až do konce mše, pro nebezpečnost. Zůstává však týž význam částí

Dvojmo lze čelit nebezpečím nebo chybám při této svátosti. Jedním způsobem předcházením, totiž, aby nevzešlo nebezpečí. Jiným způsobem dodatečně, aby se napravilo, co se stalo. Buď užitím opravy nebo aspoň kajícností toho, jenž nedbale jednal při této svátosti (Summa teologická III,83)

Ve všech dobách a u všech národů byly vždy nějaké oběti. Co však je u všech, o tom lze soudit, že toho žádá lidská přirozenost. A proto i obětování oběti je přikázáno již zákonem přirozeným

A k tomu jinak jsou zavázáni ti, kdo žijí pod Novým zákonem nebo Starým, a jinak ti, kdo žijí pod zákonem přirozeným (II-II,85)

Kristus nazývá se knězem podle řádu Melchizedechova proto, že Melchizedech obětující chléb a víno předobrazoval oběť Kristovu (sv. Tomáš. A., Summa teologická III,73)

Jaká hrůza tu nastane, až v oblacích soudce stane, a nic skryto nezůstane? (Tomáš z Celana, Dies irae)

Musíme nutně vyznávat, že křesťané nemohou vykonat žádného jiného tak svatého a Božského díla, jako je právě toto hrůzné tajemství mše svaté (Tridentský koncil)

Zatím, co Kristus Pán bývá na oltáři obětován, volá ku svému Otci a ukazuje mu rány na Těle svém, aby skrze přímluvy své lidi od muk věčných ochránil (sv. Vavřinec Justiniani)

Je jisté, že žádnou jinou obětí nebývá Bůh uctivěji chválen, jako skrze neposkvrněnou oběť oltáře, kterou Kristus Pán ustanovil proto, aby mohla Církev konat Božskou chválu (Sermo de Corpore Christi)

Ať přistupuje kněz k oltáři jako Kristus, ať tam stojí jako anděl, ať slouží jako světec, ať přednáší prosby lidu jako velekněz, o pokoj ať prosí jako prostředník, za sebe však ať prosí jako člověk. Potřeba je, aby byl proniknut duchem zbožnosti a pokory (sv. Vavřinec Justiniani, homilie O Eucharistii )

Mše Svatá podle misálu bl. Jana XXIII (tzv. "tridentská")

Obrázky tradiční mše svaté

www.catholictradition.org/Priests/traditional-mass.htm

Primiční Mše Svatá