Svatý František misionář

 Sv. Bonaventura byl generál františkánského řádu v letech 1257-1274. Ve své Legendě maior líčí mezináboženský dialog sv. Františka se sultánem. Sv. František navrhuje zkoušku ohněm: „Vstoupím do něj spolu s tvými kněžími. Tak se ukáže, čí víra je pevnější a svatější.“ Sultán odpovídá: „Nemyslím si, že by některý z mých duchovních chtěl vydat své tělo plamenům jenom proto, aby bránil svou víru, nebo že by se chtěl podvolit jakémukoli mučení.“ Tuto událost zobrazil Giotto v rámci cyklu fresek, které zdobí baziliku sv. Františka v Assisi.  

  Po II.Vatikánském koncilu se často mezináboženský dialog koná se snahou vyhnout se jakékoli konfrontaci a bez zájmu hájit pravost katolické víry. Svatý František je neoprávněně volen za patrona toho dialogu. Sv. Bonaventura, kardinál a učitel Církve, je zpochybňován jako věrohodný spisovatel událostí se sultánem. 

  Řehole sv. Františka ukazuje jeho vůli přivádět všechny ke katolické víře: "Pán praví: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřelí jako hadi a bezelstní jako holubice“ (Mt 10,16). Budou-li proto někteří bratři chtít jít mezi nevěřící, ať jdou s dovolením svého ministra a služebníka. Pozná-li ministr, že jsou k tomuto poslání schopní, ať jim dá dovolení a neodpírá je, neboť bude muset složit účty Pánu, nebude-li v této nebo v jiných věcech postupovat se správným rozlišováním (srov.Lk 16,2). Bratři, kteří půjdou mezi nevěřící, mohou mezi nimi duchovně působit dvojím způsobem. Jeden způsob spočívá v tom, že nebudou začínat hádky nebo spory, ale „kvůli Pánovi se podřídí každému lidskému zřízení“ (1 Petr 2,13) a vyznají, že jsou křesťané. 

  Druhý způsob je, že – pokud to poznají jako Boží vůli – budou hlásat Boží slovo: že mají uvěřit ve všemohoucího Boha, Otce, Syna a Ducha Svatého, Stvořitele všech věcí, Syna Vykupitele a Spasitele, že se mají dát pokřtít a stát křesťany, poněvadž „nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha svatého, nemůže vejít do království Božího“ (Jan 3,5). To a co ještě se bude líbit Pánu, mohou jim a ostatním zvěstovat, neboť Pán praví v evangeliu: „Každý, kdokoli se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým nebeským Otcem“ (Mt 10,32). „Kdo se však stydí za mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde ve slávě své i Otcově a svatých andělů“ (Lk 9,26). A všichni bratři ať mají všude na paměti, že sami sebe vydali Pánu Ježíši Kristu a jemu přenechali své tělo; proto musí z lásky k němu toto tělo vystavit viditelným i neviditelným nepřátelům, neboť Pán praví: „Kdo přijde o život pro mne, zachrání jej pro život věčný“ (Lk 9,24). „Blahoslavení pronásledovaní pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské“ (Mt 5,10). „Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“(Jan 15,20). „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného“ (Mt 10,23). „Blahoslavení jste, když vás lidé budou nenávidět, tupit a pronásledovat, když vás vyloučí, pohaní, vymažou vaše jméno jako proklaté (Lk 6,22-23) a budou lživě mluvit proti vám všechno zlé kvůli mně; radujte se v ten den a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebi“ (Mt 5,11-12). „Vám, svým přátelům, však říkám: Nenechte se od nich zastrašit! Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale nad to vám už víc udělat nemohou“ (Lk 12,4; Mt 24,6). „Hleďte, abyste se nelekali“ (Mt24,6). Neboť „když vytrváte, získáte své životy“ (Lk 21,19). „Kdo vytrvá až do konce, bude spasen“ (Mt 10,22). 

  Žádný bratr ať nekáže proti způsobu a ustanovení Církve, nebo bez dovolení svého ministra. Ministr pak ať se chrání, aby nedal někomu dovolení neuváženě. Všichni bratři však mají kázat svými skutky. Žádný ministr nebo kazatel ať si nedělá nárok na úřad ministra bratří nebo na kazatelský úřad jako na své vlastnictví, nýbrž, bude-li mu to přikázáno, ať ihned složí bez odporu svůj úřad. Proto prosím v lásce, kterou je Bůh sám (srov. 1 Jan 4,8), všechny své bratry, kteří kážou, modlí se nebo pracují, kleriky i laiky, aby se snažili být ve všem pokorní, aby se nevychloubali, ani nebyli samolibí, ani v duchu pyšní na dobrá slova nebo skutky a vůbec na nic, co Bůh dobrého tu a tam v nich a skrze ně udělá, promluví, způsobí, podle slov Páně: „Neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové“ (Lk 10,20). 

  Modlitba z listu generální kapitule: „Všemohoucí, věčný, spravedlivý a milosrdný Bože, dopřej nám ubohým, abychom jen pro tebe konali to, o čem víme, že to chceš, a vždy chtěli to, co se ti líbí, abychom tak vnitřně očištěni, uvnitř osvíceni a ohněm Ducha Svatého rozníceni, mohli následovat stopy tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, a jen tvou milostí dojít k tobě, Nejvyšší, který v dokonalé Trojici a v nejprostší jednotě žiješ a vládneš a jsi oslavován jako všemohoucí Bůh na věky věků. Amen.“

Duch evangelia a sv. František

  O deformaci evangelia čteme v listu apoštola Pavla Galaťanům,1,6-9: „Divím se, že a se od toho, který vás povolal v Kristově milosti, tak rychle uchylujete k jinému evangeliu! Ale to naprosto není nějaké jiné evangelium! To vás jen jistí lidé matou a rádi by překroutili evangelium Kristovo. Ale i kdybychom vám my sami nebo anděl z nebe hlásili evangelium odchylné od toho, které jsme vám hlásali, buď proklet! Co jsem řekl, opakuji ještě jednou: Hlásá-li vám kdo evangelium odchylné od toho, které jste přijali, buď proklet!“ Porovnáním s evangeliem zjistíme jeho deformace. Svatí evangelium nedeformovali, ale žili. Duch Svatý je duchem evangelia a duchem světců. 

  Příkladem je Řehole sv. Františka z roku 1221: „Ve jménu Páně! Všichni bratři, kteří jsou ustanoveni za ministry a služebníky bratří, ať rozdělí bratry po provinciích a místech, kde budou. Ať je často navštěvují, duchovně napomínají a posilují. A všichni ostatní moji požehnaní bratři ať je svědomitě poslouchají v tom, co je ke spáse duše a není proti našemu životu. Mezi sebou se mají chovat tak, jak říká Pán: »Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi« (Mt 7,12). „Co nemáš rád, nedělej nikomu“ (Tob 4,15). A ministři a služebníci ať mají na paměti slovo Páně: „Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil“ (Mt 20,28), i to, že je jim svěřena starost o duše bratří. A kdyby někdo z nich byl zavržen jejich vinou a jejich špatným příkladem, budou z toho muset složit účty v soudný den před Pánem Ježíšem Kristem. Proto chraňte své duše a duše svých bratří, neboť „je hrozná věc upadnout do rukou živého Boha“ (Žd 10,31). 

  Přikáže-li však některý ministr někomu z bratří něco proti našemu životu nebo proti jeho svědomí, nemusí ho poslechnout, neboť není poslušnost tam, kde se dělá chyba nebo hřích. Naopak ať všichni bratři, kteří jsou poddáni ministrům a služebníkům, s rozumnou starostlivostí dávají pozor na to, co ministři a služebníci dělají, a zjistí-li, že někdo z nich žije tělesně a ne duchovně, jak to odpovídá našemu životu, potom ať je třikrát napomenut. Když se nenapraví, ať jej na svatodušní kapitule ohlásí ministrovi a služebníkovi celého bratrského společenství a nenechají se od toho odradit odporem. A kdyby někde mezi bratry byl některý bratr, který nechce žít duchovně, ale tělesně, ať ho bratři, kteří s ním žijí, pokorně a starostlivě napomínají, upozorňují a opravují. Nechce-li se však po trojím napomenutí napravit, ať ho co nejdříve pošlou nebo oznámí svému ministrovi a služebníkovi; ten ať s ním naloží, jak uzná před Bohem za nejlepší. Ať se všichni bratři, jak ministři a služebníci, tak i ostatní, chrání rozčilovat se nebo hněvat pro hřích nebo špatný příklad druhého; neboť ďábel chce hříchem jednotlivce zkazit mnohé. Spíše ať, jak jen mohou, pomáhají duchovně tomu, kdo zhřešil, protože „lékaře nepotřebují zdraví,ale nemocní“ (Mt 9,12). 

  Rovněž ať nemá žádný bratr mocenské postavení nebo vedoucí úřad, především ne mezi bratry samými. Neboť, jak říká Pán v evangeliu, „vládcové panují nad národy a velicí je utlačují, to ať není mezi bratry, ale kdo se mezi nimi chce stát velkým, ať je jejich služebníkem“ (Mt 20,25-27) a »kdo je mezi nimi větší, ať je jako menší« (Lk 22,2). A žádný bratr ať nedělá ani neříká druhému něco špatného, spíše ať si ochotně slouží v duchovní lásce a poslouchají se navzájem. A to je pravá a svatá poslušnost našeho Pána Ježíše Krista. A všichni bratři, kteří „sejdou z cesty přikázání Páně“ (Žl 119/118,21), jak říká prorok, a potloukají se po světě bez poslušnosti, ať vědí, že bez poslušnosti jsou zlořečeni, dokud se tohoto hříchu nezbaví. Vytrvají-li však v přikázáních Páně, která slíbili zachovávat podle evangelia a našeho života, ať vědí, že žijí v pravé poslušnosti a Pán jim žehná.“

 hrob sv. Františka po roce 1818

Výchova dětí a mládeže

  Ze starověkých autorů o výchově píše sv. Cyprián, De opere et eleemosynis: „Neradíš-li správně svým dětem a nemyslíš-li na jejich budoucnost, jsi nepoctivým a zrádným otcem. Kdo se snažíš zabezpečit jim spíše majetek pozemský než nebeský, svěřuje své děti spíše ďáblu než Kristu. Dvakrát se proviňuješ, dopouštíš se dvojího zločinu: Jednak nezabezpečuješ svým dětem pomoc svého Boha Otce, jednak učíš své děti milovat více majetek než Krista. Buď takovým otcem, jakým byl Tobiáš.“ 

  Sv. Jan Zlatoústý v homilii 59 na Matoušovo evangelium řekl: „Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Všechno rozvrátila a zničila láska k penězům; setřásla bázeň Boží a zmocnila se duší jako násilník pevnosti. Proto ani my nedbáme na spásu dětí, ba ani na svou vlastní, a staráme se jen o to, jak bychom ještě více zbohatli a zanechali své bohatství jiným, ti dalším a ještě dalším. Stáváme se tak nikoli vlastníky, ale abych tak řekl, spíše zprostředkovateli peněz a jmění. A to je veliká pošetilost, neboť naše děti se tak stávají větším ubožáky než otroci.“ 

  Ve středověku budovala katolická Církev university jako je universita Karlova v Praze. Za papežského státu v roce 1597 byla v Římě zřízena první bezplatná základní škola v Evropě zakladatelem řádu piaristů sv. Josefem Kalasanským. V r. 1948 ho papež Pius XII. prohlásil za patrona křesťanských základních škol na celém světě. 

  Jan Amos Komenský chtěl výchovu postavenou na Bohu a přesto se jeho osobou zaštiťuje ateistické školství. V Obecné poradě o nápravě věcí lidských, 22. kapitola, píše: „Mezi příčinami závad na školách klademe právem na první místo nesprávné směrnice, pro něž se většina učitelů i žáků míjí cílem. Neboť za opravdové poslání škol se nemá stanovit nic jiného, než aby štípily nebesa a zakládaly zemi, a aby řekli Siónu: Můj lid jsi ty (Iz 51,16), to je, aby připravovali rostoucí nový lid pro církev i stát, a aby jej učinili opravdu lidem Božím. Ale kdo vůbec toho dbá?“ Ve stejné kapitole: „Mezi překážkami postupu v pravé moudrosti na veřejných školách byla za našeho věku opovážlivá hýřivost v jídle, v oblékání a šílené vymáhání nevázané volnosti, zcela proti žádoucímu cíli...Ať studují v klidu a nemilují hlučnou společnost, nechť si zvykají konat více a důležitých věcí před tváří Boží, než před tváří lidí a mluvit a stýkat se raději s Bohem než lidmi.“ O učitelích v téže kapitole: „Učitelé mají být zbožní, dobrého chování, vzdělaní, aby sami byli takoví, jakými mají učinit druhé.“ 

  Patron dětí a mládeže sv. Jan Bosko od dvou let neměl otce a matka jej vychovala podle hesla: „Modli se a pracuj!“ Připravila jej sama na první svaté přijímání a šel před ním 3x ke svaté zpovědi. V životopise sv. Jana Boska od Marie Štechové čteme jeho slova: „Dal jsem domu jméno oratorium, abych ukázal jasně, že stavíme všechno jen na modlitbě. Recituje se svatý růženec, protože od prvých okamžiků dal jsem sebe i hochy pod ochranu Svaté Panny.“ „Světec prohlásil, že gymnastika a hry nemohou být hlavním programem oratoria. Programem jeho oratoria mohu být především slovo Boží, častá zpověď a přijímání a zábavy jen jako prostředek.“ „Podstatným zlem moderní výchovy je, že nechce mluvit o věcech věčnosti a především ne o smrti a pekle.“ První slova, která slyšeli chlapci při ranním probuzení byla Benedicamus Domino(Dobrořečme Pánu)! Poslední při ulehnutí: Tu autem Domine misere nobis(Ty však Pane smiluj se nad námi)! Všichni odpovídali: Deo gratias(Bohu díky)! „Ptáte se jaký je můj vychovávací systém? Systém preventivní: láska! Je k ní třeba svaté bázně Boží, vlité do srdce.“

  II. Vatikánský koncil v deklaraci o křesťanské výchově v přemluvě píše: „Svatá matka Církev dostala od svého božského zakladatele příkaz zvěstovat tajemství spásy všem lidem a všechno obnovit v Kristu. Proto má pečovat o celý, tedy i pozemský život člověka, pokud souvisí s nebeským povoláním.“ V článku 2 pak čteme: „Všichni křesťané, když byli znovuzrozeni z vody a z Ducha Svatého, stali se novým stvořením.  Nazývají se a také jsou Božími dětmi, a mají proto právo na křesťanskou výchovu. Tato výchova usiluje nejen o zralost lidské osoby, právě popsanou, ale směřuje hlavně k tomu, aby pokřtění byli postupně uváděni do tajemství spásy a stále více si byli vědomi přijatého daru víry; aby se naučili klanět se Bohu Otci v duchu a v pravdě (srov. Jan 4,23), především při liturgických úkonech, a aby získali návyk utvářet svůj život jako noví lidé v pravé spravedlnosti a svatosti (srov. Ef 4,22-24).“

  Jak jsou tato slova II.Vatikánského koncilu o výchově podle tradice přijata? Kolik absolventů katolických škol anebo setkání mládeže na všech úrovních se klaní Bohu Otci v duchu a v pravdě? Bezesporu je co napravovat pokáním!

sv. Josef  Kalasanský 

City, vášně, emoce

  Cit, jinak též emoce či vášně patří k živému člověku. Hlavní jsou láska a nenávist, naděje a strach, radost a smutek, hněv. Samy o sobě jsou mravně neutrální. Někdy správně tuší dobro a zlo. Příkladem může být strach z nemoci nebo války. Jsou i vášně ďábelské jako nenávist vůči Bohu. Nezvládnuté a zjitřené vášně působí, že člověk je jak splašený kůň ve vztahu k jídlu, pití, sexualitě anebo něčemu jinému. Úkol, aby vášně vedly k ctnosti a ne do zvrácenosti náleží rozumu a vůli. Vzorem je Pán Ježíš, Panna Maria a svatí.    Protimodernistická přísaha Pia X zavrhuje stavění na vášni: „Za páté neochvějně věřím a upřímně vyznávám, že víra není slepým náboženským citem, vyvěrajícím z hlubokého podvědomí pod tlakem citu srdce a sklonu mravně utvářené vůle, nýbrž je skutečným rozumovým přisvědčením pravdě, přijaté zevně slyšením slova Božího, jímž pro autoritu nejvýš pravdomluvného a věrného Boha uznáváme za pravdivé, co bylo od něho, Boha osobního, našeho Stvořitele a Pána, řečeno, dosvědčeno a zjeveno.“ 

  V případě různých mimořádných stavů jako jsou stigmata, zjevení, proroctví apod. bývají mocné pocity. Vášeň není totéž, co působení Ducha Svatého. City je třeba vychovávat, protože existuje obrovský rozsah citů i citová chudoba. Kam vedou vášně při hudbě, sportu, televizi a internetu? Vášně působí s alkoholem, při drogách, divoké hudbě a hříšné sexualitě. I z minulosti je známa trojice spojená s vášněmi: víno, ženy, zpěv. Zpěv gregoriánského chorálu je emočně bezpečný, protože je projevem dobré modlitby a zkušenosti Církve.   

  Ve Starém zákoně v případu cudné Zuzany usvědčuje Daniel hříšné starce: „Krása tě omámila a vášní je zvráceno tvé srdce“. Tak jako zamilovaného těžko přesvědčit, že si zvolil za předmět své lásky pochybnou osobu, tak je těžké přesvědčit toho, kdo pod vlivem emocí zvolil nějakou sektu anebo odpor vůči katolické Církvi. Vášně působí to, že by se muž a žena nejprve láskou snědli a časem nenávistí sežrali. Dnešní člověk ovládá techniku, ale ne sebe a své vášně. Silných zážitků s množstvím krve je mnoho a ušlechtilých citů málo.

  Je třeba bojovat se špatnými vášněmi. Poustevník Izaiáš: „Vrhnout se v poznání před Boha a v pokoře vyslechnout jeho přikázání, to přináší lásku; a láska osvobozuje od vášní.“ 

  Sv. Řehoř z Nyssy, O křesťanské dokonalosti : „Co má tedy dělat ten, jemuž se dostalo cti nosit slavné Kristovo jméno? Co jiného než ustavičně zpytovat své myšlenky, slova a činy, zda všechny směřují ke Kristu, anebo zda se spíše od Krista vzdalují? Takovéto správné rozlišování vlastních myšlenek, slov a činů se děje mnoha způsoby. Co se totiž koná, myslí nebo říká pod vlivem vášně, to nijak nesouzní s Kristem, nýbrž naopak nese pečeť Božího Odpůrce. Ten špiní perlu duše vášněmi, jako by ji mazal blátem, a tak ničí její vzácný lesk.“ 

  Sv. Maxim Vyznavač., Pět set kapitol: „Kdo se opravdově a s celého srdce odřekne věcí tohoto světa a bez jakéhokoli pokrytectví s láskou pomáhá bližnímu, rychle se osvobodí od veškerých vášní a neřestí a jeho údělem bude Boží láska a poznání.“ 

  Následování Krista od Tomáše Kempenského I,6 – Nezřízené náklonnosti: „Dosáhne-li však, po čem baží, již tíží vina jeho svědomí, protože povolil vášni, která mu nepřináší ono uspokojení, které hledal. Jen tehdy se nalezne pravý pokoj, když se žádostem nepovolí, ne však, když se jim hoví.“

  27.června 1864 řekl sv. Jan Bosko: „Jednou přišel z daleka někdo k Donu Cafassovi a žádal ho o radu, jak přemoci vlastní vášně. Don Cafasso řekl jediné slovo: umrtvování. To stačilo člověku, který odešel spokojen. Někteří myslí, jsou-li pokoušeni některou silnou vášní, že ji přemohou, jestliže jí vyhoví. To je blud. Vášně jsou zuřiví psi, jež nic neuspokojí, a čím více se jim vyhovuje, tím více planou. Chcete držet na uzdě nestřídmost? Postěte se! Chcete přemoci lenost? Pracujte! Chcete být prosti špatných myšlenek? Umrtvujte oči, jazyk, uši, zdržujte se nevhodných řečí a četby. Jen tak donutíte vášně k mlčení, zvítězíte a budete pokojnější.“ Tím se naplňuje požadavek listu Galaťanům 5,24: „Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi.“ 

  Sobota suchých dnů v adventu tradiční liturgie(podobně svátku sv. Vavřince) má tuto modlitbu za vášně: „Bože, jenž jsi zmírnil třem jinochům ohnivé plameny, uděl milostivě, aby nás, tvé služebníky, nespaloval oheň vášní.“

Mít dobré svědomí

    Přístroj plnící dobře svou funkci je spolehlivý. Teploměr má ukazovat skutečnou teplotu. Hodinky mají ukazovat správný čas. Nemají se pozdit ani předcházet. Když kompas ukazuje špatným směrem, je nebezpečné tímto směrem jít. I svědomí se může odchýlit od toho, aby jasně ukazovalo dobro a zlo. Čím větší odchylka a čím delší cesta podle ní, tím hůře. Svědomí může být čisté, dobré a spolehlivé. Svědomí může být otupené, mylné a zkažené. „Hleď tedy, ať to světlo, které je v tobě není temnotou(Lk 11,35).“ Svědomí má ukazovat jasně pravdu, dobro, spravedlnost a jejich opak. Dobré svědomí svědčí o dobrém jednání. Výčitky svědomí o jednání špatném. Požadavek svědomí nemusí být vůbec příjemný, ale je zárukou dodržení řádu. Přesnost patří nejen k dopravě, patří i k životu. Přesně a jasně věci poznat, popsat a pojmenovat a ukázat jak podle nich jednat  má pomoci svědomí. 

  Při průzkumech mezi lidmi odsouzenými za různé delikty je možné slyšet, že jim svědomí nic nevyčítá. Proč svědomí nic nevyčítá? Když přístroj k ukazování času neukazuje čas   je špatný. Když svědomí nevyčítá špatné činy je špatné. Svědomí také může být manipulováno sdělovacími prostředky a vytvářením veřejného mínění. Svobodná matka se během několika desítek let dostala z ostudy do „normálu“ a zvýhodnění nejen finančního. Před dvaceti lety by ten, kdo chce manželství homosexuálů byl považován za blázna. Po důkladné masáži sdělovacích prostředků se situace téměř převrací. Hřích rozvrací jedince i společnost. 

  Svědomí chválí kniha Sirachovcova(Vulgata) 37,17-18: „Dej také na radu svědomí, neboť nemáš nad ně nic věrnějšího. Svědomí člověka lépe zpravuje než sedm strážců, kteří vyhledávají výšiny.“ Nejvíce o svědomí píše apoštol Pavel ve svých listech. V Řím 2,14-15 píše, že svědomí má každý: „Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“ V Řím 9,1 je o svědomí otevřeném Bohu: „Mluvím pravdu – vždyť jsem Kristův – nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem Svatým.“ Z této věty plyne, že dobré svědomí má ten, kdo neodmítá Krista a Boží zákon. Je možné mít i svědomí zatemněné ďáblem. Člověk nemá jednat proti svědomí, Řím 14,23: „Všechno, co není z přesvědčení je hřích.“ Možnost různosti individuálního svědomí ve věci mravně nelišné jako jídlo řeší Řím 14,13-17 a varuje před pohoršením. Podobně je tomu v I Kor 8,7-13. Řím 13,5-6 píše o poslušnosti státních zákonů(placení daní) kvůli svědomí. I Tim 1,5 spojuje stav víry se stavem svědomí: „Cíl tohoto nařízení je láska, která plyne z čistého srdce, z dobrého svědomí a opravdové víry.“ Zvrácený nevěrec nemůže mít čisté svědomí, Tit 1,15: „Čistým je všechno čisté, ale lidem poskvrněným a nevěřícím není čisté nic. Poskvrněné je jejich smýšlení i svědomí.“ 

  Důležitější než svědomí je Bůh, I Kor 4,4: „Moje svědomí mně sice nic nevyčítá, ale tím ještě nejsem ospravedlněn. Úsudek o mně patří Pánu.“ Autonomie svědomí proti Bohu je tím zavrhnuta. Zásady svědomí a bázeň před Pánem je v II Kor 5,11: „Protože tedy víme, že je třeba bát se Pána, snažíme se lidi přesvědčit. Bůh nás dobře zná a doufám, že i vy nás dobře znáte, když nás posuzujete podle zásad svědomí.“ Ve Skutcích apoštolů 23,1 je o dobrém svědomí sv. Pavla: „já jsem až do dneška žil před Bohem s naprosto dobrým svědomím.“ Podobně v II Kor 1,12: „Vždyť to je naše chlouba: svědectví našeho svědomí, že jsme se mezi lidmi – a hlavně u vás – chovali prostě a bez falše, jak to dává Bůh: ne se světskou chytrostí, ale tak, jak k tomu Bůh poskytoval milost.“ 

  Blahoslavený Tomáš Kempenský se na více místech knihy Následování Krista zabývá svědomím: I,1: „Snaž se tedy odvrátit srdce od lásky k věcem pozemským a povznést se k věcem neviditelným! Neboť lidé, kteří jdou za svou smyslností, poskvrňují svědomí a pozbývají milosti Boží.“ I,21: „Blaze tomu, kdo se odtrhne ode všeho, co by mohlo jeho svědomí obtížit nebo poskvrnit.“ Kapitola II,6 má název: „Radost dobrého svědomí“. Čteme v ní: „Slávou hodného člověka je svědectví dobrého svědomí. (II Kor 1,12). Měj dobré svědomí a budeš moci stále radostně žít. Dobré svědomí snese mnoho, ba cítí i v protivenství hojnou radost (II Kor 7,4). Zlé svědomí je neustále plaché a nepokojné (Mdr 17,10).“ „Kdo má čisté svědomí, snadno se upokojí a i s málem bývá spokojen. Proto ještě nejsi světější, když tě lidé chválí, ani nejsi horší, když tě haní. Jaký jsi takový jsi.“ III,36: „Synu, slož srdce pevně na Pána a neboj se soudu lidského, když ti vlastní svědomí říká, že jsi čistý a nevinen.“ 

   Sv. Jan Zlatoústý v homilii na Izaiáše učí o důsledcích svědomí při přijímání svátostí: „I já pozvedám svůj hlas, prosím, naléhám a zapřísahám se, abychom nepřistupovali k tomuto posvátnému stolu s poskvrněným a zkaženým svědomím. Takové přistupování se totiž nikdy nebude moci nazývat přijímáním, i kdybychom se tisíckrát dotkli Pánova těla, nýbrž odsouzením, trýzní a hromaděním trestů.“ Doporučuje se každodenní zpytování svědomí. K tomu pomáhají otázky zpovědního zrcadla. Zpytováním svědomí je důležitou částí svátosti pokání a nápravy provinění. Vzorem dobrého svědomí jsou svatí, zvláště Panna Maria. Tridentský koncil, kánon 11 o Eucharistii učí: „A aby tak veliká svátost nebyla přijímána nehodně a tedy k smrti a k zatracení, stanoví a prohlašuje tento svatý sněm, že ti, jejichž svědomí tíží smrtelné hříchy, musí napřed vykonat svátostnou zpověď, jestliže mohou dostat zpovědníka, jakkoli velice se považují za kající.“ 

Písmo svaté o utrpení

   Když jsem listoval před více lety v marxistickém filozofickém slovníku  od více než sta autorů, tak mě překvapilo, že tam není heslo utrpení, asi pro vidinu blízkého ráje na zemi. Na zemi ráj dosud není. Starozákonní kniha Job se zabývá utrpením spravedlivého a píše o utrpení všech, Job 5,7: „Člověk se rodí, aby trpěl, pták, aby létal.“ 

  Ve mši sv. je v kánonu zmínka o blaženém utrpení Pána Ježíše. K utrpení se může člověk stavět různě a není snadné, aby jako u Pána Ježíše, Panny Marie a svatých bylo blažené. Duchovní křižovatku ukazuje evangeliu sv. Matouše v 16. kapitole, kde apoštol Petr na slova, že Mesiáš bude muset mnoho trpět,  reaguje odmítnutím a slyší, Mt 16,23-24: „Jdi mi z očí satane! Pohoršuješ mne, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské. Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi kříž svůj a následuj mě!“ Evangelia nám také píší o vyznání apoštola Petra, jak zůstane věrný i v utrpení, Mk 14,31: „I kdybych měl jít s tebou na smrt, nezapřu tě!“ a následném zapření pro neschopnost trpět. Když přijde utrpení, tak není o překvapení nouze. Spíš člověk zklame než obstojí. Možnost utrpení se opakuje. Apoštolu Petrovi je předpověděno, Jan 21,18: „Amen, amen, pravím ti: dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ 

  Proměna sv. Petra a ostatních apoštolů je ve Skt 2,40-41: „Zavolali tedy apoštoly – dali je zbičovat – a zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšově. Pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostí, že směli pro to jméno trpět příkoří.“ 

  V Písmu sv. najdeme řadu míst o utrpení. Důvěru vyjadřuje žalm 36,39: „Spása spravedlivých přichází od Pána; obráncem jejich je v čas soužení.“ 2 Kor 1,9-10: „Dokonce jsme sami nad sebou už vynesli rozsudek smrti. Ale to všechno se stalo proto, abychom nespoléhali sami na sebe, nýbrž na Boha, který křísí mrtvé. On nás už z tolika nebezpečí zachránil a také zachrání.“ l Sol 2,2: „Naopak po všem tom utrpení a urážkách, které jsme, jak víte, přestáli v Filipech, odvážili jsme se s důvěrou v našeho Boha kázat vám radostnou Boží zvěst i přes mnohý těžký zápas." Zj 2,10: „Nic se neboj utrpení, které na tebe čeká: ďábel se chystá k tomu, že některé z vás uvrhne do žaláře, abyste byli vyzkoušeni a budete mít soužení deset dní. Buď věrný až do smrti, a dám ti za odměnu život.“ Zj 13,10: „Kdo je určen do zajetí, půjde do zajetí. Kdo je určen na smrt mečem, bude zabit mečem. V tom je základ trpělivosti a důvěry křesťanů.“ 

  Nutnost spojit s důvěrou pokoru je v 1 Kor 10,12-13: „Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. Zkoušky, které na vás přišli, jsou úměrné lidským silám. A Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředek, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet.“ Zvláště v utrpení platí Jan 15,5: „Beze mne nemůžete činit nic.“ Ef 6,10: „A tak hledejte svou sílu v Pánu, v jeho všemohoucnosti.“ 

  Utrpení není cílem, v Řím 8,18 je: „Mám totiž za to, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ 

  Utrpení jako prostředek k oslavení, Mk 9,31: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dny vstane.“ Lk 24,26: „Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy.“ Skt 14,22: „Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme.“ Mt 24,13: „Kdo však vytrvá až do konce bude spasen.“ Jak 1,12: „Blaze muži, který ve zkouškách vydrží. Když se osvědčí, dostane za odměnu život, jak to (Pán) slíbil těm, kdo ho milují.“ 1 Pt 5,10: „Když teď nakrátko snesete utrpení, Bůh, dárce veškeré milosti, který vás pro (zásluhy) Krista Ježíše povolal ke své věčné slávě, sám vás zdokonalí, utuží, utvrdí a upevní.“ 2 Sol 1,4-5: „V tom se právě ukazuje spravedlivý Boží soud: tak máte být uznání za hodné Božího království, pro které trpíte.“ Žid 12,4: „Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.“

  Nezamlčování utrpení je v Mt 24,9: „Budou vás mučit a zabíjet, u všech národů budete pro mé jméno v nenávisti.“ Mt 24,22: „A kdyby ty dny nebyly zkráceny, nikdo by se nezachránil. Ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny.“ Bratři, nic se nedivte, že svět vás nenávidí (1 Jan 3,13). I Sol 3,4: "Již tehdy, když jsme byli u vás, předem jsme vám říkali, že nás čeká soužení."

  Utrpení jako dar Kol 1,24: „Já nepohrdám Boží milostí Raduji se z toho, protože na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap. Má z toho prospěch jeho tělo, tj. Církev.“ Fil 1,29: „Vám se dostalo té milosti, že smíte v Krista nejen věřit, ale také pro něj trpět.“ 

  Dobrý příklad, Jan 19,17: „On sám si nesl kříž a šel na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota.“ Gal 2,19-21: „Spolu s Kristem jsem ukřižován: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval.“ Sv. Petr píše, 1 Pt 2,21: „Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích.“ Kol 4,3-4: „Modlete se také za nás, aby Bůh otevřel dveře našemu slovu, abychom mohli hlásat tajemnou (pravdu), to je Krista – kvůli tomu jsem teď v žaláři; vyproste mi, abych ji rozhlásil tak, jak je to moje povinnost 2 Tim 1,8: „Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia.“ Žid 10,39: „My přece nepatříme k těm, kdo se ze strachu vzdalují, a tak jsou k záhubě, ale k těm, kdo věří, a tím si zachrání život.“ 

Bázeň Boží

    13. července 1570 Pius V. v úvodu k misálu píše: „Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zákazu, ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.“ Proč je toto nedbáno? Cožpak neznáme slova evangelia: „Ani ty se nebojíš Boha?(Lk 23,40)“ Ani ty se nebojíš s takovou snadností pohrdat tím, co tak důrazně Pius V. prohlásil? Ten, kdo bez bázně koná opak toho, co je tak důrazně předloženo si bude ještě drzeji počínat u věci, co tak důrazně dány nejsou jako kněžský oděv nebo modlitba růžence. 

  Skutky apoštolů nám bázeň Boží ukazují jako charakteristický rys doby apoštolů, Skt 9,31: „Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se rozvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha Svatého.“ Nedivme se, že bez bázně Boží Církev upadá. Jaké místo má v charismatickém hnutí bázeň před Pánem a dar bázně Boží? „Co čekáš od Ducha Svatého?“ Nezapomeň na bázeň Boží! Chvalozpěv ze mše svaté: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů…“ je u proroka Izaiáše v 6.kap., který na něj reaguje bázní: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Očištění rtů proroka Izaiáš je do tradiční liturgie převzato k modlitbě před hlásáním evangelia: „Očisti srdce moje a rty mé, všemohoucí Bože, jenž jsi rty Proroka Izaiáše žhavým uhlem očistil; rač mně tak svým milostivým slitováním očistit, abych důstojně svaté Evangelium tvé zvěstovat mohl.“ 

  Bázeň jako mocný prostředek k bohumilému životu je na mnoha místech v Písmu svatém. Josue 24,14: „Nyní tedy se bojte Hospodina a služte mu celým a dokonale upřímným srdcem.“ Podobně prorok Samuel, 1 Sam 12,24: „Bojte se tedy Hospodina a služte mu upřímně a celým srdcem.“ Žalm 110,10 spojuje moudrost s bázní Boží: „Počátek moudrosti je bát se Hospodina, velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy!“ Nedivme se, že když chybí bázeň Boží, tak místo lidí moudrých máme chytráky. Kniha Sirachovec 1,20: „Bázeň před Hospodinem je kořen moudrosti a dlouhý věk je její ratolestí.“ Stavění bázně proti lásce odmítá Sir 25,16(Vulgata): „Bázeň Boží je počátek lásky k němu.“ Láska spočívá v tom, nedělat to, co milovaná bytost nechce. Vzhledem k Bohu bázeň vede k odmítání hříchu, Sir 1,27(Vulgata): „Bázeň Boží zapuzuje hřích.“ Je možné důvěřovat tomu koho se bojím? Sir 2,7 to žádá: „Kteří se bojíte Pána, důvěřujte mu.“ 

  Nový zákon nás vybízí k bázni ve Fil 2,12: „Pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy.“ Vzor Boží bázně, Panna Maria, ve svém chvalozpěvu oznamuje, Lk 1,50: „Jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.“ Apoštol Pavel v listu Židům 12,29 vybízí: „Projevujme proto vděčnost tím, že budeme Bohu sloužit tak, jak se mu to líbí: s bázní a uctivostí.“ Bázeň Boží je mezi dary Ducha Svatého uváděna na posledním místě, ale nemá mít poslední místo v duchovním životě, tak jako prosba modlitby Otčenáš „zbav nás od zlého“ není, ač na posledním místě, nejméně důležitá. Sv. Benedikt ve své Řeholi vybízí: „ať jsou z lásky plní bázně před Bohem.“ Bázeň Boží je dobrou ochranou před úklady zlého ducha a vede k životu v milosti posvěcující. 

  Sv. Ignác z Loyoly v Pravidle církevního smýšlení 18 píše: „Ačkoli je nade vše cenit horlivou službu Bohu, Pánu našemu, konanou z čisté lásky, přece musíme velmi chválit bázeń před jeho Božskou Velebností, neboť nejen bázeň synovská je věc zbožná a přesvatá, nýbrž kde člověk nenabude jiného lepšího a užitečnějšího i bázeň služebná mu velice pomáhá, aby vyšel ze hříchu smrtelného, a když z něho vyjde, přijde snadno k bázni synovské, jež je veskrze příjemná a milá Bohu, Pánu našemu, poněvadž je spojena s láskou k Bohu.“

  V liturgii sv. Jana Zlatoústého je před svatým přijímáním výzva: „S bázní Boží a s vírou přistupte.“ Přistupování s bázní Boží je ochrana před svatokrádežným přijetím Těla Páně. Kdo bázeň Boží anebo pravou víru nemá, ať nepřistupuje. Toto platí i ostatních svátostí: svatého křtu, manželství, biřmování, kněžství, svátosti pokání a nemocných. Bázeň Boží jako základ výchovy žádá starokřesťanský list Barnabášův: „Nezřekneš se svého syna ani své dcery, ale od mládí je budeš učit bázni Boží.“ Pokud rodič může říci: „Moje děti žijí v bázní Boží“, tak splnil svůj výchovný úkol. Ve stejném listu čteme: „Nebudeš nestálý ani obojetný.“ Je moje bázeň Boží stálá? 

   Bázeň Boží rozděluje lidi i anděly. Proč svatý Michael poráží zlého ducha? Jeho jméno „Kdo jako Bůh?“ v sobě nese bázeň Boží, v níž se postavil andělu, který byl v hierarchii andělů výše. S posvěcením 5m sochy sv.Michaela ve vatikánských zahradách 5.7.2013 se společnou účastí papeže Františka I. a Benedikta XVI. je vhodné obnovit i úctu ke svatému Michaelovi. Jsou litanie ke sv. Michaelu. Lev XIII. zavedl po každé mši svaté modlitbu ke sv. Michaeli. V tradiční liturgii má sv. Michael významnější místo, protože je vzýván v úkonu kajícnosti a má svůj vlastní svátek. 

                                             

Liturgické barvy

     Barvy jako smluvené znamení jsou užívány v dopravě. Politické strany mívají své charakteristické barvy a měnit strany a tím barvu bývá projev malé morální pevnosti. I v běžném životě se užívá: přiznej barvu. Jsou i barvy liturgické. 

    Římský misálek(Schaller) pro tradiční liturgii(podle misálu Pia V z roku 1570) píše o adventu: „Naše duše přijímá všechny svoje pojmy z viditelného světa, proto se Církev snaží působiti na všechny naše tělesné smysly svými hluboce významnými a krásnými obřady, aby podporovaly ušlechtilými dojmy let duše. V adventě užívá liturgické barvy fialové, která svou vážností i teplem má nám připomínati potřebu pokání a zároveň naději na odpuštění.“ 

O době vánoční: „Barva kostelních rouch jest v tuto dobu většinou bílá, aby nám její jasnost ukazovala radost z příchodu tak touženého Vykupitele, čistotu panenské Matky a neposkvrněnost věřících duší, které se kolem jeslí tísní.“ 

O době svatopostní: „Církev se snaží vším možným způsobem dovésti nás k pokání. Nepředzpěvuje nám radostné Aleluja; místo něho zpívá vážný nápěv Tractus. Ani Sláva na výsostech Bohu se nedotkne našeho sluchu. Varhany zmlknou, z oltářů zmizí relikvie i květiny a kněz se obléká ve fialová roucha. Tím způsobem nás chce Církev soustřediti k oplakávání našich hříchů a ukázati, jak vzpomínka na ně nás má přiměti k pokání a k trpělivému nesení denního kříže.“ 

 O době velikonoční: „Liturgická barva této doby je bílá; připomíná světlou slávu Vzkříšeného a naši budoucí.“ 

Jedna ze pozorovatelných změn v liturgii po II.Vatikánském koncilu je změna barev, ačkoli hlavní směrnice pro NOM(nová mše) je pod č.308 všeobecných směrnic: „Barvy posvátných rouch ať jsou zachovány podle tradičního způsobu použití.“ Na květnou neděli je fialová barva změněna na červenou. Na Velký pátek je změna z barvy černé na červenou. Na Nejsvětější Trojici je změna z bílé, která „má vyjádřit nekonečnou Svatost a Jasnost Nejvsvětější Trojice(Schaller)“ na zelenou. 

   Změny barev souvisí s řadou zrušených oktávů. Tradiční neděle oktávu Božího Těla a též Nejsvětějšího Srdce Ježíšova má barvu bílou, a tak o tři týdny později než v NOM je v neděli barva zelená. Co se zelená v přírodě je přirozeně nadějné a podobně je zelená v liturgii barvou naděje a nejvíce užívanou. Bílá barva se užívá také u svátků svatých. U svátku Ducha Svatého a mučedníků červená. Řeckokatolická liturgie užívá červenou barvu jako barvu postní. Ve starokřesťanské době se užívala hlavně barva bílá. Na 3.neděli adventní a 4.neděli postní je možnost užívat barvu růžovou. Schallerův misálek píše k čtvrté postní neděli: „Dnes nás Církev svatá vyrušuje na okamžik ze smutku nad našimi hříchy, aby nám ukázala, že cílem a odměnou vší kajícnosti jest radost v Bohu. Proto se obléká kněz podle možnosti v růžové roucho a také zvuk varhan snaží se v nás vzbudit radostnou naději.“ NOM o svátcích Panny Marie užívá i barvu modrou, kterou anglikáni užívají v době adventní a umožňuje barvu zlatou a to i jako náhradu za jiné barvy. 

   Pius XII. napsal v encyklice Humani generis čl.20: „Bylo by také omylem si myslet, že to, co bylo předloženo v encyklikách, nevyžaduje samo sebou souhlas, nebylo-li to proneseno z pozice nejvyšší autority papežského Magisteria.“ V encyklice Mediator Dei Pia XII. v článku 61 učí: „…není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva…“ 

  Kromě rozporu s encyklikou je praktické vyloučení černé barvy v rozporu s konstitucí o liturgii II.Vatikánského koncilu čl.81: „Pohřební obřad ať vyjadřuje zřetelněji velikonoční smysl křesťanské smrti. Má lépe odpovídat podmínkám a tradicím jednotlivých zemí, i pokud jde o liturgickou barvu.“ 

   Černou barvu zmiňuje katechismus kardinála Tomáška z roku 1968 v části o mešních obřadech: „Když je mše svatá v barvě černé(za zemřelé), říká místo toho: „Ať odpočívají v pokoji.“ V tradiční liturgii je i 2.listopad se vzpomínkou na věrné zemřelé v barvě černé. 

   Biskup Andreas Laun v Kirche heute 12/2005 píše: „Kdo nařídil zrušit jednu z liturgických barev? Z většiny sakristií zmizela bohoslužebná roucha černé barvy. Když se na ně zeptám, řekne mi kostelník, že by pro ně musel jít na půdu, nebo že je nemůže najít. V ideologickém zdůvodnění se uvádí, že je to z ohledu na pocity pozůstalých, kterým prý nechceme stavět před oči „ponurou černou barvu“. Pozůstalí se však sami na znamení smutku oblékají do oděvu černé, nikoliv fialové barvy.“ 

   Jako se neužívá černé barvy, tak se zavrhují i ponurá černá témata jako peklo, ďábel a hřích atd. Přineslo toto zavrhování zjasňování duší? Pokud světlo víry nahradí temno nevěry projeví se to v Církvi a ve světě. V obřadu křtu při tradiční liturgii v první části užívá kněz štolu fialové barvy jako znamení kající přípravy a tím i pokání před křtem a po křtu. Tradiční liturgie má fialovou barvu pro dobu předpostní trvající tři neděle. NOM nezná dobu předpostní a místo toho má neděli „mezidobí“ s barvou zelenou. Fialovou barvu má tradiční svěcení svící na Bílou sobotu a hromniček. Sv. Petr v prvním listu 1,8 píše: „budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“ Užití liturgických barev má dosažení cíle napomáhat. 

Kopie vzorné rodiny

     Dobrá rodina je základ společnosti a Církve a vzorem dobré rodiny je Ježíš, Maria, Josef tvořící Rodinu nazaretskou. V Rodině nazaretské jsou všichni svatí. Rodinu, kde jsou všichni svatí ba dokonce alespoň dva její členové není lehké najít. 

   Učitel sv. Cyrila sv. Řehoř Naziánský žil v rodině, o níž píše Izidora Vondrušky v Životopisech svatých: „Sv. Řehoř Naziánský starší a sv. Nonna byli rodiče sv. Řehoře Naziánského Mladšího, sv. Caesaria a sv.Gorgonie. Řehoř byl zprvu oddán bludům hypsistariů, kteří dle pohanského způsobu konali kult ohně. Působením manželky se Řehoř obrátil k pravé víře a stal se biskupem v Nazianzu. Ale i tam kdysi podepsal formulku ariánskou, zmaten jejich úskokem. Syn Řehoř napsal o tom: „Inkoust počernil papír, ale srdce zůstalo pravověrné.“ A otec Řehoř skutečně poznal svou chybu a učinil vyznání víry. Jeho manželka sv. Nonna je matkou tří světců…Sv. Cesarius se učil v mládí řečnictví a vědě lékařské. Svou krásnou postavou a vlídností se zalíbil císaři Konstanciovi tak, že jej učinil čelným svým lékařem. Avšak když nastoupil vládu Julián Odpadlík, Caesaris odešel raději ze služby císařské a odebral se do Nazianzu. R.363 se stal quaestorem(tj.pokladníkem) v Bithynii. Polekav se velikého zemětřesení v Bithynii, opustil své zaměstnání a dal se pokřtít a učiniv chudé svými dědici, zemřel r. 369. Sv. Gorgonia se vystříhala v mládí všeho marného přepychu v šatech a lnula k pravé víře. Provdala se za jistého bohatého muže a konala hojné skutky milosrdenství. Její bratr, biskup Řehoř, o ní napsal, že je „světlem slepcům, berlou chromým, matkou sirotků, útočištěm chuďasů.“ Dočkala se radosti, že její pohanský manžel přijal sv. křest.“ 

   Sv. Řehoř Naziánský nazývaný „Theolog“ píše: „Ulice, tržiště, síně penězoměncům a všechny veřejné místnosti cařihradské jsou plny lidí, kteří se přou o věcech víry. Tážeš-li se, po kolika obolosech se prodává ta nebo ona věc, kupec ti bude hovořit o tom, je-li Syn zplozen čili nic. Kupuješ-li maso, řezník řekne: „Otec je větší než Syn.“ Zeptáš-li se pekaře, je-li chléb už upečen, odpoví ti: „Syn Boží je stvořen z ničeho.“ Učitel Církve Řehoř Naziánský nebyl spokojen se samoúčelnými diskusemi a ve svých promluvách důrazně napomínal své posluchače, aby o víře méně hloubali, ale více k ní přilnuli a podle ní zařídili svůj život. Ve své závěti odkázal všechno své jmění chudým a zakončil ji ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Nejsvětější Trojice je ideálním příkladem vztahů mezi osobami a ideál naplnění Rodinou nazaretskou má následovat křesťanská rodina. Spojovat ji má podobně jako u Trojice božských osob Duch Svatý. 

    Sv. Řehoř Naziánský měl kromě příkladu v rodině i příklad svého přítele sv. Basila. O společných studiích v Aténách napsal: „Každý člověk má své vlastní příjmení, které buď dostal po rodičích, nebo si je sám vydobyl a získal vlastním úsilím a prací. Pro nás bylo něčím velikým to, že jsme křesťané, a tak být nazýván křesťanem jsme považovali za vznešený titul.“ „My oba jsme znali pouze dvě ulice. Jednu, kterou se chodilo do školy a druhou, kterou se chodilo chrámu. Cest do divadel, na závodiště a do zábavných místností jsme neznali“. 

   Rodinu sv. Basila Velikého tvořili svatí rodiče sv. Basil a sv. Emelia a 10 sourozenců, z nichž jsou čtyři v seznamu svatých. Sestra sv. Basila je svatá Makrina. I.Vondruška o ní píše: „…vyhledávala si už za svého mládí v Písmu sv. poučení svému věku přiměřená a modlívala se s jinými dívkami žaltář ve stanovené hodiny. Byl tak krásná, že žádný malíř ji nedovedl zobrazit. Vdala se za jistého obhájce a řečníka, avšak ten brzy zemřel. Nový sňatek odmítala. Říkala, že dle přírodních zákonů jen jediný sňatek je přípustný, právě tak jako že člověk se jen jednou narodí a pouze jednou zemře. Ostatně její manžel neumřel, nýbrž je podoben tomu, kdo na čas odcestoval a tomu nutno zachovat věrnost. Makrina zařídila po smrti otcově ve svém domě v Pontu (nikoli v Kappadocii) sesterstvo; ona i její matka Emmelie si libovaly v životě zbožném, v postech a dobročinnosti. Sv. Makrina trpěla rakovinou, a když její bratr Řehoř Nyssenský ji navštívil a nalezl ji těžce nemocnou a ležící na holých prknech. Mluvili spolu o věcech nebeských, o vzkříšení. Makrina se poznamenala křížem zemřela.“ 

   Sv. Makrina se jmenovala i její babička a tak je vytvořena svatost v linii babička, matka, dítě. Kromě již zmíněného sv. Řehoře Nysského patří mezi svaté z této rodiny i nejmladší dítě, kterým je sv. Petr, který se stal biskupem v Sebastě. Ze života rodin velkých církevních Otců sv. Řehoře Naziánského a sv. Basila máme příklad: života s vírou ve věčný život, modlitby, boje s bludy, četby Písma svatého, diskuse o víře, apoštolátu nepokřtěných, prožívání manželství, pokání, pomoci chudým, studia, přátelství, odmítání špatných politiků, postoje k živelným pohromám a těžké nemoci, závěti, umírání a jiné. 

   Církev na zemi je bojující a boj o dobrou neboli svatou rodinu je kritériem plnění křesťanských povinností. Ježíši, Maria, Josefe, svatá Rodino nazaretská, miluji vás, zachraňte duše! 

sv.Basil Veliký

sv. Řehoř Naziánský

Relativní působení Ducha Sv.

    Česká sekce vatikánského rozhlasu ve zprávách 13.3.2013 uvádí: „Jak konkrétně se projevuje působení Ducha sv. při volbě papeže? Na tuto otázku odpověděl v roce 1997 kard. Joseph Ratzinger. Jeho slova publikoval při minulém konkláve v roce 2005 list National Catholic Reporter. Dnes je otiskl deník italských biskupů Avvenire: Neřekl bych, že Duch sv. je zodpovědný za volbu ve smyslu výběru kandidáta, uvedl tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry a pokračoval: Boží duch nepřebírá kontrolu nad celou záležitostí, spíše – jako dobrý vychovatel, kterým bezpochyby je – nám ponechává dostatek prostoru a svobody, aniž by nás však zcela opustil. Role Ducha sv. by měla být chápana trochu pružněji – nikoliv tak, že nám diktuje kandidáta, kterého musíme volit. Pravděpodobně jediná jistota, kterou nám dává, je skutečnost, že vše nepovede k naprosté zkáze. Je zde příliš mnoho příkladů papežů, které by Duch sv. zjevně nikdy nebyl zvolil.“ 

   Tato slova vedou k velké obezřetnosti zda něco je nebo není dílo Ducha Svatého. K pocvičení této obezřetnosti tento text: „Opravdu svou němotou hlásáte spravedlnost? Lidé, soudíte dle práva? V zemi jednáte, jak podlé srdce velí, razíte si cestu násilím svých rukou. Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou. Mají jedu jako hadi, jsou jak hluchá zmije, když si zacpe uši, aby neslyšela kouzelnický šepot zaklínače zkušeného v zaklínání. Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine! Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy. Ať se ztratí jako slizký plž, jako potracený plod, který neuzřel slunce. Dříve než co pochopí, už trním pod hrnci vám budou , smete je vichr, ať svěží či zprahlé. Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu, omyje si nohy v krvi svévolníka. A lidé si řeknou: „Spravedlivý ovoce se dočkal. Ano, Bůh to je, kdo na zemi soud koná.“ Uvedený text je žalmem 58(57) ekumenického překladu bible. 

    České katolické biblické dílo (Žalmy v liturgii, Marie Klašková) uvádí toto: „Sám Ježíš říkal apoštolům, „že se musí splnit všechno, co je o něm napsáno v Mojžíšově zákoně, v Prorocích i v Žalmech“ (Lk 24,44). Ježíš také v rozhovoru s farizeji o mesiáši jako Synu Davidovu cituje 110. žalm: „Hospodin řekl mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.“ Tímto Pánem, Synem Davidovým může být myšlen mesiáš, Ježíš. Proto také církev přijala celý žaltář a vykládala ho také jako proroctví o Kristu a církvi. Žalmy 58, 83 a 109 jsou z breviáře úplně vynechány, protože v nich převažují pomstychtivé myšlenky. Tyto texty jsou vypuštěny z jistého psychologického hlediska. Člověk by se neměl modlit žalmy, ve kterých by proklínal. V žalmu 58 čteme například: „Bože, vylámej jim zuby v ústech, vyraz tesáky těch lvíčat, Hospodine. Ať se rozplynou jak tratící se vody, ať se tomu, kdo napne luk, ztupí šípy. Ať se ztratí jako slizký plž, jako potracený plod, který neuzřel slunce…Radovat se bude spravedlivý, až uzří tu pomstu, omyje si nohy v krvi svévolníka…“ (Ž 58,7-11).“ 

   Žalmy 58, 83 a 109 jsou vynechány z breviáře schváleném kongregací pro bohoslužbu v roce 1971, ale jejich vynechání II. Vatikánský koncil nežádal. Sv. Pius V. i sv. Pius X. uložil v breviáři modlitbu těchto žalmů, kde jsou pod čísly 57, 82 a 108 podle Vulgaty, alespoň jednou týdně. Je to stav, kdy Církev skutečně přijala všechny žalmy. První papež sv. Petr cituje z žalmu 108 když mluví o neblahém konci Jidáše: „jeho pověření ať převezme jiný.“ 

    Vynechané žalmy vedou k tomu, aby se člověk ztotožnil s trestající Boží spravedlností, jak je v žalmu 108, 17: „Miloval zlořečení, ať ho postihne! O požehnání nestál, ať se ho vzdálí!“ To, že pro nás lidi je trest nepříjemný není důvodem k zamlčování a popírání Božích trestů. Jsou katastrofy morální skrze hříchy s možností časných Božích trestů a též trest věčný neboli peklo. 

    S žalmy 57, 82 a 108 souzní další místa v Písmu svatém. U proroka Jeremiáše je 17,18: „Ať propadnou hanbě ti, kdo mě pronásledují, a ať já se hanbit nemusím. Ať oni jsou zděšeni, a já ať zděšen nejsem. Uveď na ně zlý den a dvojnásob těžkou ranou je rozdrť.“ Podobně Jer 18,23: „Ty, Hospodine, víš o každém jejich záměru, že mi chtějí způsobit smrt. Nezprošťuj je viny, jejich hřích ať u tebe smazán není, ať jsou před tebou přivedeni k pádu, tak s nimi nalož v čas svého hněvu.“ 

   Pokud lidé pracují na porušování Božího zákona a nedbají na hrozby žalmů a proroků, tak si mohou sami za to, že se na nich naplní slova páté knihy Mojžíšovy 28, verš 15 a následující: „Jestliže však nebudeš Hospodina, svého Boha poslouchat a nebudeš bedlivě dodržovat všechny jeho příkazy a nařízení, která ti dnes udílím, dopadnou na tebe všechna tato zlořečení: Prokletý budeš…“ V Markově evangeliu je 12 kap. s podobenstvím o zlých vinařích, v nichž se poznali nepřátelé Ježíše Krista, který řekl, Mk 12,9: „Co udělá Pán vinice? Přijde vinaře zahubí a vinici svěří jiným.“ Apoštol Jan psal o lásce a neměl problém napsat v Apokalypse o Kristu Králi, Zj 19,15-16: „Z úst mu vychází ostrý meč, aby jím bil národy; bude jim vládnout železným prutem. On šlape ve vinném lisu trestajícího hněvu vševládnoucího Boha. A na plášti a na boku má napsáno svoje jméno: Král králů a Pán pánů.“ 

Otevřenost a uzavřenost Jana XXIII.

   Kniha „Se srdcem pokorným“ vznikla z úryvků korespondence a promluv blahoslaveného Jana XXIII. Najdeme v ní otevřenost: 

- ke Kristu: „Jedině Kristus musí kralovat ve vašem srdci a musí být trvalou touhou celé naší existence, a to i v těch nejobtížnějších situacích, neboť jedině on má opravdu slova věčného života (28.4.1962).“ 

- k světu podle víry: „Dobrý křesťan v rozletu mladosti i v plodné zralosti středního věku musí usilovat o to, aby měl pevnou, hlubokou, aktivní víru, která musí osvěcovat každý jeho krok, jeho rozhodování, naplňování všech vlastních povinností v rodině i v kontaktech s okolním světem, v dávání příkladu i v podněcování druhých k dobrému (31.1.1960)." 

- k lásce podle evangelia: „Zatímco v čistě občanských ustanoveních je cílem materiální pomoc, pro křesťany tohle představuje pouze prostředek k tomu, aby člověk naplnil dvojjediné přikázání lásky: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí...Miluj svého bližního jako sám sebe(Mt 22,37.39) (21.2.1960).“ 

- k lásce, jak ji hlásali svatí: „Jedná se o lásku vůči Bohu a bližnímu z celého srdce, jak to krásně říká Lev Veliký: Láska k Bohu proto, aby jeho sladká vůle panovala nade všemi lidmi...láska k bližnímu proto, abychom byli přítomni v příslušném okamžiku tam, kde je to opravdu zapotřebí, abychom vydávali svědectví pravdě a nikoho neuváděli do omylu. Tato láska musí obstát v každé zkoušce, v každé oběti, tak budeme vzdělávat druhé dobrým příkladem (5.1.1962).“ 

- k Duchu Svatému: „Jedině síla Ducha Svatého může udržet křesťany v jejich boji za dobro a může jim dát šťastně překonat obtíže a strázně života.(28.4.1959)“ 

- k Církvi: „Církev je trvalá připomínka Boží přítomnosti mezi vámi(15.srpna 1962).“ 

- k Panně Marii: „Láska ke Kristu je láskou k Marii. On je božský Spasitel. Maria jeho Matka, je ve světle vykoupení duchovní Matkou každého z nás(15.2.1959).“. 

- k modlitbě svatého růžence: „Budu klást větší důraz zejména na modlitbu svatého růžence, který chci recitovat spolu se svými nejbližšími (22.-25.5.1955).“ 

- ke mši svaté: „Mše svatá musí být středem dne, takže každý náš úkon k ní musí směřovat jako příprava a jako díkuvzdání (2.7.1962).“ 

- ke svatém Josefu: „Po Mariině boku stojí svatý Josef. On, přečistý Mariin snoubenec a manžel, je ochráncem nesmírného množství řemeslníků a dělníků, tedy nás všech, protože každý z nás je vlastně nějakým způsobem dělník (1.5.1963).“ 

- ke správnému svědectví: „Křesťan není neústupný, ale také se varuje před kompromisy, pokračuje vpřed bez obav a s jistotou.“ (29.3.1959).“ 

- ke kostelu a svatostánku: „Velkolepé je bohatství chrámů rozesetých po celém světě ke slávě našeho Pána. Úžasný je především eucharistický kult, který dává člověku zakoušet tak mnoho sladkosti v srdci, ale to, co je opravdu podstatné jako indikátor pravosti a opravdovosti každé křesťanské komunity i opravdovosti duchovní zanícenosti, je láska k Ježíši Kristu v tajemství Nejsvětější svátosti, spřízněnost se svatostánkem, úsilí o to, aby Ježíš nebyl v Nejsvětější svátosti opuštěn ve své tajuplné osamělosti, která přináší světu tolik požehnání (28.5.1959).“ 

- k modlitbě: „Modlitba je základem každé naší akce i posilou při jejím uskutečňování. Modlitba dává vůni a sladkost každé naší oběti. Bez modlitby se každá akce stává pouhou čirou vnějškovostí, která k ničemu nevede a která pod povrchem pochybného úspěchu skrývá prázdnotu a neplodnost (3.11.1961).“ 

- k práci: „Práce a bolest jsou prvním pokáním, které Hospodin uložil lidstvu po jeho pádu do hříchu. Nuže tedy dobře, jako hřích přitahuje Boží hněv, tak zase posvěcení práce a bolesti přivolává Boží milosrdenství na celý lidský rod (19.3.1959).“ 

 - ke správnému užívání sdělovacích prostředků: „Nikdy se nepropůjčujte překrucování pravdy. Mějte z takového počínání upřímnou hrůzu. (22.12.1960).“ 

- k apoštolátu: „Tajemství účinnosti každého apoštolátu spočívá zejména v upřednostňování modlitby, kajícnosti a upřímné pokory (12.11.1961).“ 

- k rodině žijící evangelium: „Obracíme se na rodiny, které jsou plny víry a velkodušnosti, aby nahlížely jako největší vyznamenání od Pána, jež někoho může potkat na této zemi, když smí nabídnout Pánu svého syna jako kněze. (21.4.1961).“ 

- k mládeži: „Mládeži je třeba neustále vysvětlovat to, že opravdová spokojenost se nachází v životě pojímaném jako dobrovolná a plně vědomá odpověď na Boží povolání (14.7.1961).“ 

- ke katechismu: „Katechismus patří k opravdovým bohatstvím Církve svaté, rodiny, národa. Je to ničím jiným nesrovnatelné a nezadatelné bohatství, poněvadž je vytěženo u Boží knihy Starého a Nového zákona i z životodárného učení Církve Kristovy. Kéž byste se od katechismu nikdy neodchylovali (16.9.1962).“ 

- ke svěcení neděle: „Chcete, aby papež nepociťoval svatou povinnost upozorňovat ze všech svých sil na aktualitu a svatost Božího přikázání, které říká, že člověk má světit sváteční den? (24.9.1961).“ - k dobrému využití času: „V křesťanském pojetí života má veškerý čas hlubokou hodnotu, kterou mu dává náš Pán, a proto je třeba využívat tohoto času k oslavě Boží a k vlastnímu sebezdokonalování (26.8.1962).“ Kolik lidí je dnes otevřeno nebo uzavřeno vůči myšlenkám z této korespondence Jana XXIII.? Otevřenost, kdy podle sebe soudím tebe může přinést řadu omylů o otevřenosti blahoslaveného Jana XXIII.

    Uzavřenosti vůči Janu XXIII. se dopustili kněží kolaborujících u nás s komunistickým režimem ve sdružení nazvaném pokrytecky podle jeho encykliky Pacem in terris z 11.4.1963, která začíná takto: „Mír na zemi (Pacem in terris), tuto horoucí touhu lidí všech dob, nelze, jak známo, uskutečnit a upevnit bez posvátného zachování řádu, který ustanovil Bůh.“ 

    I dnes chybí otevřenost pro článek 92 Pacem i terris: „Jako ve vztazích mezi jednotlivci lidé nemohou sledovat vlastní zájmy ke škodě druhého, stejně tak ani státy nesmějí usilovat o vlastní rozvoj způsobem, který s sebou nese nespravedlnost nebo utiskování druhého státu; jinak se vůči němu dopouštějí bezpráví. Zde je vhodné připomenout výrok sv. Augustina(O Boží obci): "Odstraníme-li spravedlnost, co jsou státy, ne-li loupežení ve velkém." 

    Novinář Antonio Socci napsal knihu Čtvrté fatimské tajemství. Kniha píše o uzavřenosti vůči třetímu tajemství Fatimy. Vyšla 6.října 2006 s věnováním papeži Benediktu XVI. a o Janu XXIII. se dočteme: „Jan XXIII. zahájil koncil v říjnu 1962 promluvou, která zůstala slavnou díky nešťastným narážkám na fatimské děti: „Zdá se nám, že se rozcházíme s různými proroky neštěstí, kteří stále ohlašují katastrofy, téměř jako by už nadešel konec světa.“ Papež si myslel, že jeho „prorocký duch“ je pronikavější než Královny proroků. Oznámil oslnivé jaro pro Církev, a viděli jsme, že místo toho přišla mrazivá zima.“ 

    Kéž rozhodnutí papeže Františka zasvětit svůj pontifikát Panně Marii fatimské přinese pravou otevřenost vůči poselství Fatimy a vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie! 

Vyznání víry sv. Atanáše

    Náš věrozvěst sv. Cyril si zvolil jako svého učitele sv. Řehoře Naziánského. V životopisech svatých I. Vondruška uvádí o sv. Atanáši slova sv. Řehoře Naziánského: „Chválit Athanasia je chválit ctnost.“ Logicky k cyrilomedotějské víře patří svatý Atanáš. Ten píše o koncilu v Nicei, Epistula ad Afros, 1: ”Nicejské vyznání víry znamená více, samo o sobě je dostatečným pro vyvrácení veškeré hereze a zabezpečení trvání církevní doktríny.“ V Epistulae ad Serapionem napsal o tradici: „Právě tato tradice, učení a víra všeobecné Církve byla od počátku kázána apoštoly a uchována církevními Otci. A na ní byla Církev založena; a pokud ji někdo opustí, neměl by se již nadále nazývat křesťanem.“ 

   Sv. Atanáš, sloup pravověrnosti, byl patriarchou Alexandrie v době největší moci ariánů, kteří odmítali u Krista, že je Bůh. Většina biskupů a císař v době sv. Atanáše smýšlela ariánsky a ti na koncilu v Tyru roku 335 sesadili sv. Atanáše. Atanáše se zastal papež Július I. Za papeže Libéria byl Atanáš odsouzen na sněmu v Arles, což pod nátlakem uznali i papežští legáti. Na koncilu v Miláně v roce 355 odsouzení Atanáše Libérius nepřijal a šel proto do vyhnanství, kde pak s odsouzením souhlasil, a tak sv. Atanáše exkomunikoval. Po návratu z vyhnanství v Beroi do Říma papež Libérius odmítl ariánskou synodu v Rimini 359 a požadoval nicejské vyznání, za něž sv. Atanáš celý život bojoval. Sv. Atanáš napsal dopis katolíkům, kteří trpěli od heretických ariánů toto: „Kéž vás Bůh utěší. Vím navíc, že nejen tato věc vás rozesmutňuje, ale také skutečnost, že zatímco jiní získali kostely násilím, vy jste v této chvíli vypuzeni ze svých míst. Protože oni vlastní místa, ale vy vlastníte apoštolskou víru. Oni jsou, to je pravda, na místech, ale mimo pravou víru, zatímco vy jste skutečně mimo místa, ale víra je ve vás. Zvažme, co je větší - místa nebo víra? Jistě víra.“ Tento smutný stav víry v době po nicejském koncilu se podobá stavu po II. Vatikánském koncilu a sv. Atanáš neústupností ve věcech víry ukazuje správné řešení. 

Vyznání víry sv. Atanáše QUICUMQUE – KDOKOLI: „Kdokoli chce být spasen, především se musí držet katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky. Katolická víra je pak tato: Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě, abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha Svatého. Avšak božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejná je jejich sláva a souvěčná je jejich vznešenost. Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch Svatý. Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch Svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, a přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý, ale nejsou tři Páni, ale je jen jeden Pán. Protože jako jsme nuceni v křesťanské víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně tak je nám zakázáno v katolickém náboženství říkat, že existují tři bohové nebo páni. Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři duchové svatí. A v této Trojici není nic dřív nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě. Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici. K věčné spáse je však pro člověka potřebné, aby pevně věřil i ve vtělení našeho Pána Ježíše Krista. Je totiž správná víra, abychom věřili a vyznávali, že náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, je Bohem i člověkem. Je Bůh, zrozený před věky z podstaty Otce, je člověk, narozený v čase z podstaty matky. Je dokonalým Bohem a dokonalým člověkem, složeným z rozumové duše a lidského těla. Je roven Otci podle božství, ale menší než Otec podle lidství. I když je Bohem a člověkem, nejsou dva Kristové, nýbrž je jen jeden Kristus. Je jeden nikoli proto, že by se božství stalo tělem, nýbrž proto, že lidství bylo přijato do Boha. Zcela a pouze jeden, nikoli ve spojených podstatách, nýbrž v jednotě osoby. Neboť jako rozumová duše a tělo jsou jeden člověk, tak Bůh a člověk jsou jeden Kristus. Ten trpěl pro naši spásu, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých; vystoupil na nebesa, sedí po pravici všemohoucího Otce a odtud přijde soudit živé i mrtvé. Při jeho příchodu všichni lidé musejí vstát se svými těly, dostanou odplatu za své činy. Kdo konali dobro, půjdou do věčného života, kdo však zlo, půjdou do věčného ohně. Taková je katolická víra. Kdo ji pevně a věrně nezastává, nemůže být spasen. Amen.“ 

    Spor jak věřit v Krista a spor jak věřit v Pannu Marii jsou spojené nádoby. Na efeském koncilu 431 byl odsouzen cařihradský patriarcha Nestorius, protože odmítal u Panny Marie titul Bohorodička. Protagonista odsouzení Nestoria byl sv. Cyril, patriarcha Alexandrie, který jako autoritu uvádí sv. Atanáše v Epistula 1: „Je mi nesmírně divné, jak vůbec někdo může opravdu pochybovat, má-li se svatá Panna nazývat Bohorodičkou. Vždyť jestliže Ježíš Kristus náš Pán je Bůh, proč bychom upírali svaté Panně, která ho porodila, titul Rodičky Boží? Tuto víru nám přece předali již svatí apoštolé, byť se o tomto názvu nezmiňují, a takto nás učili také svatí otcové. Tak například náš otec Atanáš, slavné paměti, když napsal dílo o svaté a soupodstatné Trojici, ve třetí části často jmenuje svatou Pannu Bohorodičkou.“ Svatý Atanáš psal proti bludařům a v životopise svatého Antonína ukázal vzor křesťanského života. V tradiční liturgii je nejčastěji užívána ve mši svaté preface o Nejsvětější Trojici, která má podle vyznání Quicumque: „…jeden jsi Bůh, jeden jsi Pán, ne v jedinosti jedné osoby nýbrž v Trojici jedné podstaty.“ Sv. Cyril, věrozvěst věroučně vychází z církevních Otců a prvních koncilů a v živé víře hlásá: „Pro mne není v tomto světě nic důležitějšího, než pro nejsvětější Trojici žít a umřít.“ 

    Latinské znění Vyznání sv. Atanáše(z breviáře sv. Pia X.): „QUICUMQUE vult salvus esse, ante omnia opus est, ut teneat catholicam fidem: Quam nisi quisque integram inviolatamque servaverit, absque dubio in aeternam peribit. Fides autem catholica haec est: ut unum Deum in Trinitate, et Trinitatem in unitate veneremur. Neque confundentes personas, neque substantiam separantes. Alia est enim persona Patris alia Filii, alia Spiritus Sancti: Sed Patris, et Fili, et Spiritus Sancti una est divinitas, aequalis gloria, coeterna maiestas. Qualis Pater, talis Filius, talis Spiritus Sanctus. Increatus Pater, increatus Filius, increatus Spiritus Sanctus. Immensus Pater, immensus Filius, immensus Spiritus Sanctus. Aeternus Pater, aeternus Filius, aeternus Spiritus Sanctus. Et tamen non tres aeterni, sed unus aeternus. Sicut non tres increati, nec tres immensi, sed unus increatus, et unus immensus. Similiter omnipotens Pater, omnipotens Filius, omnipotens Spiritus Sanctus. Et tamen non tres omnipotentes, sed unus omnipotens. Ita Deus Pater, Deus Filius, Deus Spiritus Sanctus. Et tamen non tres dii, sed unus est Deus. Ita Dominus Pater, Dominus Filius, Dominus Spiritus Sanctus. Et tamen non tres Domini, sed unus est Dominus. Quia, sicut singillatim unamquamque personam Deum ac Dominum confiteri christiana veritate compelimur: ita tres Deos aut Dominos dicere catholica religione prohibemur. Pater a nullo est factus: nec creatus, nec genitus. Filius a Patre solo est: non factus, nec creatus, sed genitus. Spiritus Sanctus a Patre et Filio: non factus, nec creatus, nec genitus, sed procedens. Unus ergo Pater, non tres Patres: unus Filius, non tres Filii: unus Spiritus Sanctus, non tres Spiritus Sancti. Et in hac Trinitate nihil prius aut posterius, nihil maius aut minus: sed totae tres personae coaeternae sibi sunt et coaequales. Ita ut per omnia, sicut iam supra dictum est, et unitas in Trinitate, et Trinitas in unitate veneranda sit. Qui vult ergo salvus esse, ita de Trinitate sentiat. Sed necessarium est ad aeternam salutem, ut Incarnationem quoque Domini nostri Iesu Christi fideliter credat. Est ergo fides recta ut credamus et confiteamur, quia Dominus noster Iesus Christus, Dei Filius, Deus et homo est. Deus est ex substantia Patris ante saecula genitus: et homo est ex substantia matris in saeculo natus. Perfectus Deus, perfectus homo: ex anima rationali et humana carne subsistens. Aequalis Patri secundum divinitatem: minor Patre secundum humanitatem. Qui licet Deus sit et homo, non duo tamen, sed unus est Christus. Unus autem non conversione divinitatis in carnem, sed assumptione humanitatis in Deum. Unus omnino, non confusione substantiae, sed unitate personae. Nam sicut anima rationalis et caro unus est homo: ita Deus et homo unus est Christus. Qui passus est pro salute nostra: descendit ad inferos: tertia die resurrexit a mortuis. Ascendit ad caelos, sedet ad dexteram Dei Patris omnipotentis: inde venturus est iudicare vivos et mortuos. Ad cuius adventum omnes homines resurgere habent cum corporibus suis: et reddituri sunt de factis propriis rationem. Et qui bona egerunt, ibunt in vitam aeternam: qui vero mala, in ignem aeternum. Haec est fides catholica, quam nisi quisque fideliter firmiterque crediderit, salvus esse non poterit. Amen.“ 

Sv. Athanasius, byzantská ikona

Svazováním a rozvazováním ke svatosti

      Člověku, co se ptá: „Z čeho je potřeba se rozvázat?“ doporučuji i otázku: „Z čeho je potřeba se svázat?“ Písmo svaté oboje spojuje v Mt 18,18: „Amen, pravím vám, cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi“. Především je nutné se ptát: „K jakému cíli se chceme svazováním nebo rozvazováním dostat?“ Jedno zajímavé místo k rozvazování a svazování je v Apokalypse, Zj 20,1-2: „Potom jsem viděl anděla sestupujícího z nebe: v ruce držel klíč od propasti a velký řetěz. Popadl draka, toho starého hada, to je ďábla čili satana, spoutal ho na tisíc let, svrhl do propasti, zavřel ji a zapečetil, aby už přestal svádět národy, pokud se nedovrší tisíc let. Potom musí být na krátký čas rozvázán.“  Svazování satana nařídil papež Lev XIII. modlitbou ke sv. archanděli Michaelu.

     V breviáři je velikonoční homilie biskupa Melitona ze Sard. V ní čteme o svázanosti hříchy u všech národů a místo o rozvazování o odpuštění: „Já, říká, já jsem Kristus. Pojďte tedy, lidé všech národů, svázaní hříchy, a přijměte odpuštění těch hříchů. Vždyť já jsem vaše odpuštění, já jsem spasitelná velikonoční oběť, já jsem beránek za vás obětovaný.“ 

   Základní moc odpouštět hříchy byla předána apoštolům. Píše o tom Janovo evangelium 20,22-23: „Po těch slovech na ně dechl řekl jim: Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu hříchy neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tradiční liturgie ze dne Nastolení sv. Petra v Římě modlitbou poučuje: „Bože, jenž jsi svatému Petru, Apoštolu svému, se svěřenými klíči království nebeského velekněžskou moc svazování a rozvazování předal, uděl, abychom byli mocí jeho přímluvy vysvobozeni z pout svých hříchů. Jenž žiješ a kraluješ s Bohem Otcem…“ Petrův neboli papežův učitelských úřad pro Církev učí, že moc odpouštění je dále předána biskupům a kněžím. Velký dar odpuštění Bohem potřebuje každý člověk. Je křest na odpuštění hříchů pro toho, kdo se chce obrátit(Skt 2,38) a pro toho, kdo je po křtu znovu hříchem svázán je možnost zbavit se hříchů ve svatosti pokání. Je možnost tento dar nevyužít odmítáním svátostného vyznání. Je možné pro nedostatky ve zpytování svědomí,vyznání, lítosti a předsevzetí řádného života přijmout tento dar s různým omezením. Je možné dar svaté zpovědi dokonce znehodnotit vinou svatokrádeže a je možné dosáhnout odpuštění i mimo řádnou svátostnou cestu. 

   O rozvazování celým životem píše učitel Církve sv. Augustin v traktátu k Janovu evangeliu: „Nuže, cos vlastně přikázal, náš Pane Bože? „Následuj mě“, zní odpověď. Žádal jsi radu pro život. Pro jaký jiný život, než ten, o němž bylo řečeno: U tebe je pramen života. Jednejme tedy neprodleně a následujme Pána! Rozvažme si pouta, která nám brání ho následovat. Kdo si však dovede rozvázat takové uzly, pokud mu nepomůže ten, o němž je řečeno tys moje pouta rozvázal a o němž se v jiném žalmu praví: Pán to je, kdo vězňům vrací volnost, Pán, jenž pozdvihuje ponížené.“ 

     Podobně jako sv. Augustin mluví starověký součastník a učitel Církve sv. Jan Zlatoústý v homilii o pokušení ďábla: „Chcete, abych se zmínil také o cestách pokání? Je jich poměrně mnoho, jsou různé a odlišné a všechny vedou k nebi. První cestou pokání je odsouzení hříchů: Ty první vypočti své hříchy, abys byl ospravedlněn. Proto také pravil prorok: Řekl jsem si: Vyznám před Pánem svůj hřích! A tys mi vinu odpustil. Musíš tedy i ty odsoudit to, čím jsi zhřešil; Pánu to postačí k ospravedlnění. Vždyť kdo odsoudil to, čím zhřešil, neupadne už tak snadno znovu do stejného hříchu. Podněcuj žalobce ve svém nitru, vlastní svědomí, abys jednou neměl žalobce před soudnou stolicí Páně. Nuže to je jedna výtečná cesta k pokání. Ale ani ta další není o nic horší: Nemysleme na křivdy utrpěné od nepřátel, ovládejme hněv a odpouštějme provinění svým spoluslužebníkům. Pak bude i nám odpuštěno, čeho jsme se dopustili vůči Pánu. A to je další způsob usmíření hříchů. Bylo to přece řečeno: Jestliže odpustíte těm, kdo se vůči vám provinili, váš nebeský Otec odpustí i vám. Chceš znát i třetí cestu pokání? Je to vroucí a správná modlitba, vyvěrající z hloubi srdce. A chceš-li poznat i čtvrtou, budu mluvit o milosrdenství, neboť to má značnou a mnohonásobnou moc. A konečně ani skromnost a pokora nepotlačují hříšnou přirozenost méně než všechno to, o čem už byla řeč. Dosvědčuje to celník: o dobrých skutcích mluvit nemohl, místo všeho tedy prokázal pokoru, a tak se zbavil tíživého břemene hříchů. 

    Nuže, ukázali jsme pět cest pokání: první je odsouzení hříchů, druhou jdeme, když odpouštíme svým bližním jejich provinění, třetí spočívá v modlitbě, čtvrtá v milosrdenství a pátá v pokoře. Neotálej tedy a každodenně kráčej všemi těmi cestami. Vždyť jsou to cesty příhodné a nemůžeš se ani vymlouvat na chudobu, naopak, i kdybys žil chuději než všichni ostatní, stejně se můžeš přestat hněvat jako být pokorný nebo se upřímně modlit či odsuzovat hříchy; v žádném případě ti chudoba nebude na překážku. O čem tu mluvím? Že ani při oné cestě pokání, kde je třeba vynakládat majetek, (mám na mysli almužnu), že ani tam nám chudoba nebrání jednat podle přikázání. To přece prokázala vdova, která dala dva haléře. Když jsme tu tedy poznali způsob, jak máme léčit své rány, užívejme těch léků. Tak znovu nabudeme opravdového zdraví, s důvěrou se budeme moci účastnit svaté hostiny, s velikou slávou vykročit vstříc Kristu, králi slávy, a z milosti, milosrdenství a dobroty našeho Pána Ježíše Krista trvale dosáhnout věčné blaženosti.“ 

    Sv. Jan Zlatoústý také řekl: „Lkej, když hřešíš, ne když jsi trestán.“ „Říkáš, že ti ukřivdil? Naříkej nikoli nad utrpěnou křivdou, ale nad jeho zkázou.“ A takto vzývá Pannu Marii: „Zdráva buď Ty, Rodičko Boží a Matko naše, Ty příbytku nebeský, v němž sám Bůh přebývá, Ty trůne milosti, z něhož Pán všechny milosti rozdává. Pros Ježíše za nás bez ustání, abychom tvou přímluvou v den účtů dosáhli odpuštění a blaženosti věčné.“ 

    Svázáno a rozvázáno má být to, co je v rozporu s tím, co konali svatí, zvláště Panna Maria. Jde o modlení a snažení zvláště podle Písma svatého a osvědčených knih jako Následování Krista blahosl. Tomáše Kempenského. Toto snažení nemůže být polovičaté a o jeho nesmírné náročnosti svědčí list Židům 12,4: „Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.“ V každé mši svaté je prosba „ať se nedostaneme do područí hříchů“ a v tradičním breviáři je prosba: „Z pout hříchů našich nás rozhřeš všemohoucí a milosrdný Bůh. Amen.“ 

    Sv. Jan Damašský se modlil takto: „Prostup celé mé tělo i mého ducha až do morku kostí, spal mé hříchy, prosviť mou duši a osviť můj rozum.“