Postní doba

   První co Pán Ježíš řekl lidem bylo, aby konali pokání a věřili evangeliu(Mk 1,15). Po zmrtvýchvstání řekl: „v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínaje Jeruzalémem byl odpuštěny hříchy(Lk 24,47).

   V článku 109 konstituce o liturgii II.Vatikánského koncilu je dáno: „V postní době naslouchají věřící horlivěji než jindy Božímu slovu a věnují se modlitbě. Tak se pro ně postní doba stává přípravou na slavení velikonočního tajemství, a to jednak zvláště připomínáním křtu nebo přípravou na jeho přijetí, jednak pokáním. Tento dvojí ráz postní doby ať je v liturgii a v liturgické katechezi postaven do plného světla. Proto:

  a) Ať se více uplatní křestní prvky obsažené v postní liturgii; ať se popřípadě obnoví i něco ze starší tradice. 

  b) Totéž je třeba říci o kajících prvcích. V katechezi je třeba věřícím zároveň se společenskými následky hříchu zdůraznit vlastní povahu pokání: mít odpor proti hříchu, protože uráží Boha. Přitom ať se nepřechází mlčením úloha Církve při pokání a ať se vyzývá k modlitbě za hříšníky.“ 

   Tato slova koncilu jsou téměř neznáma a je malá touha po pokání, ačkoli více než zkažený vzduch nebo potraviny nás má  znepokojovat zkaženost srdcí. Platí slova Veroniky Giuliani, Deník III: „Papež má málo těch, kteří jsou praví křesťané. Dcero, modli se a vyzývej k modlitbě, především za kněze, kteří špatně zacházejí s mým Synem.“ 

     Sv. Kateřina Sienská v Dialogu 144 píše: „Město duše má mnoho bran. Ty hlavní jsou však tři: jednu z nich nikdy neztrácíme ze svého vlastnictví, totiž vůli, jež střeží ostatní; těmi jsou paměť a intelekt. Pokud však k tomu vůle svolí, vstoupí dovnitř nepřítel, jehož jméno je sebeláska, spolu se všemi ostatními nepřáteli, kteří ho následují. Intelekt přepadne temnota, která je úhlavním nepřítelem světla, zatímco paměti se zmocní nenávist, která jí ihned připomene urážky, kterých se vůči duši někdo dopustil, takže se stává nepřítelem lásky k bližnímu a přilne ke světským radovánkám a rozkoším tak rozmanitými způsoby, jak rozmanité jsou hříchy, protiklady ctností. Jakmile jsou rozraženy tyto brány, otevřou se okna smyslů, které jsou nástroji sladěnými s duší. Proto si ihned povšimneš, že neuspořádaný cit člověka, který otevřel své brány, odpovídá právě těmito nástroji: takže všechny tóny jsou falešné a nečisté – takové jsou totiž i jeho činy. 

   Zrak vidí jenom smrt, protože se s nezřízenou zvědavostí obrací, kam nemá, jen k mrtvým věcem, a s marnivostí srdce, lehkomyslností, nečestnými způsoby a pohledy se tak stává příčinou smrti pro sebe i pro ostatní. Hanebníku! Dal jsem ti zrak, abys hleděl na nebe a na všechny ostatní věci a na krásu, kterou jsem dal tvorům, a abys zkoumal má tajemství, ale ty se obracíš k bahnu a ničemnostem, které přinášejí smrt. Totéž platí o sluchu: těší se z nečestných slov a z vyslechnutí věcí, které se týkají bližního, aby ho mohl kritizovat. Já však jsem dal sluch člověku, aby naslouchal mému slovu a potřebám svého bližního. 

   Rovněž jazyk: dal jsem mu ho, aby hlásal mé slovo a vyznával viny; má být užíván ke spáse duší, ale hanebník ho užívá k tomu, aby se mi, svému Stvořiteli, rouhal, aby ničil bližního reptáním, odsuzováním jeho dobrých skutků a vynášením prohřešků, rouháním a křivým svědectvím. Chlípnými slovy ohrožuje sebe i druhé: útočí urážlivými slovy, která zraňují srdce bližních jako nůž a budí v nich hněv. Kolik zla, vražd a nečestnosti, kolik hněvu, nenávisti a kolik ztraceného času vzešlo z jazyka. 

   Čichem člověk neuráží ani více, ani méně než ostatními smysly své bytosti, neboť nezřízeně čichá. Co se týče chuti, ve své nezřízené touze po jídle s nenasytnou mlsností vyhledává mnoho rozmanitých pokrmů a nemyslí na nic jiného než na to, jak si naplnit břicho; a jeho ničemná duše ani nepomyslí, že otevřela dokořán všechny tři brány a nezřízeným a nadměrným jídlem přehřívá své pomíjivé tělo a hyne kvůli svým nezřízeným touhám. 

    Urážek se dopouštějí i ruce, když bližnímu kradou věci nebo se ho nečistým způsobem ničemně dotýkají, přestože jsem je učinil k tomu, aby nosily tělo na místa, která jsou svatá a užitečná vám i bližnímu, ke slávě a chvále mého jména. Ničemník je však užívá k tomu, aby ho donesly na nejrůznější ohavná místa, kde planými řečmi a tlachy rozmanitým způsobem šíří nákazu své vlastní ničemnosti na ostatní tvory, podle toho, jak se zachce jeho hanebné a neuspořádané vůli. 

   To všechno jsem ti řekl, nejdražší dcero, abys měla proč plakat při pomyšlení na to, do jaké bídy může upadnout vznešené město duše, a abys viděla, kolik zla může vzejít hlavní brány vůle, do níž nevpustím nepřátele duše, jak jsem ti říkal, i když jim dovolím, aby mocně bušili na ostatní brány.“ 

Jak je to s antikoncepcí?

   Chceme-li přijít věci na kloub musíme mít jasno v pojmech. Cizí slovo koncepce má obdobu v těchto českých slovech a výrazech: pojetí, chápání, způsob nazírání, plán, myšlenková osnova. Člověk bez koncepce se nemá čím chlubit a ještě horší je člověk odmítající koncepci, člověk antikoncepční. 

   Analýza společenských problémů nás vždy přivádí k příčině, kterou jsou špatné koncepce a nekoncepčnost. Jaká je naše státní koncepce? Jaká je koncepce naší ekonomiky? Jaká je koncepce školství? Jaká je koncepce armády? Jaká je koncepce zdravotní péče? Jaká je koncepce dopravy? Jaká je koncepce boje s kriminalitou?... Vše končí špatně vytvoří-li se a uskutečňuje zcestná koncepce. 

   Shoda mezi státem a Církví by měla být v koncepci dobré rodiny. Jaká je koncepce katolické Církve u manželství a rodiny? Jde o trvalé soužití jednoho muže s jednou ženou a jejich dětmi. Jako vzor koncepce stabilní a dobré rodiny je dávána Svatá Rodina nazaretská: Ježíš, Maria, Josef. Zvláště v Panně Marii je vynikající koncepce matky a manželky. Jde o koncepci dobrou a správnou, která je podle zdravého rozumu a Božího zjevení. Do této celkové koncepce rodiny patří koncepce sexuálního života s možností početí dítěte a vzniku života pouze ve svátostném manželství. Nejde jen o koncepci ve smyslu biologickém, ale ucelenou koncepci smysluplného vztahu mezi mužem a ženou podle pravdy o lásce projevující se v sexualitě. 

   Má-li někdo koncepci špatnou, tak přijímá sexuální styky mezi osobami neznámými či nezletilými, a proto potřebuje antikoncepci odmítající vznik života. Pokud antikoncepce neuspěje následuje umělý potrat. A ženám, co antikoncepcí nejprve zničí svou plodnost anebo mají umělý potrat, se nabídne nepravý soucit, když následně trpí mimořádnými těžkostmi v těhotenství a nechtěnými potraty. Nebo se „vyrobí“ dítěte ze zkumavky bez krutých výčitek svědomí. Jak jsi ubohý bohorovný člověče, když stačí antikoncepční tělísko nebo pilulka a nejsi! 

   Odmítání antikoncepce Církví je z důvodů jiné koncepce, kterou není zvůle, ale řád v pěkném vztahu. Tento koncepční řád odmítá promiskuitu, umělou antikoncepci a umělé potraty. Katolická Církev má pokud jde o antikoncepci jasno. Toto jasno v pojmech nám ukazuje toto prohlášení: 

Bratislava 11. januára (TK KBS) - Predseda Konferencie biskupov Slovenska (KBS) Mons. Stanislav Zvolenský vydal vyhlásenie v súvislosti so zverejnenými informáciami o registrácii prípravkov na vykonanie liekového (chemického) potratu v Slovenskej republike. TK KBS pri tejto príležitosti prináša toto vyhlásenie v plnom znení. Vyhlásenie predsedu Konferencie biskupov Slovenska k registrácii farmakologických „potratových prípravkov“ v Slovenskej republike. V súvislosti so zverejnenými informáciami o registrácii prípravkov na vykonanie liekového (chemického) potratu v Slovenskej republike (internetová informácia Štátneho ústavu pre kontrolu liečiv zo dňa 9.1.2012) vydávam nasledovné naliehavé stanovisko: 

1.Úmyselné usmrtenie nenarodeného dieťaťa v živote matky vždy bolo, vždy je a vždy bude úkladnou vraždou - „ohavným zločinom“ (Ján Pavol II.). Na tom nič nemení spôsob, akým bolo zabitie počatého dieťaťa vykonané. Preto aj najnovšie rozširovanie spektra prostriedkov určených na zabíjanie bezbranných, nenarodených detí o chemické (farmakologické) potratové prípravky (napr. s obsahom mifepristonu, misoprostolu – tabletky Medabon, Mifegyn) je veľmi závažnou, smutnou skutočnosťou s mimoriadne zhubnými dôsledkami pre celú spoločnosť, osobitne však pre všetky priamo zúčastnené osoby. Ide predovšetkým o dopady morálne (hromadiace sa hriechy proti nevinnému ľudskému životu), kultúrne (šírenie a podpora kultúry smrti), ale tiež o dôsledky zdravotné, sociálne a ekonomické. Známe vedecko-odborné informácie dosvedčujú, že tieto chemické potratové prípravky prinášajú nové, nezanedbateľné riziká a následky pre zdravie i pre život samotnej ženy – matky nenarodeného dieťaťa, ktorá sa tak v dôsledku nešťastného, neraz zúfalého rozhodnutia, stáva druhou priamou obeťou farmakologického potratu. 

2. Z uvedených dôvodov naliehavo žiadam zodpovedných štátnych predstaviteľov a príslušné štátne orgány Slovenskej republiky, osobitne ministerku zdravotníctva a predsedu vlády, aby mimoriadne starostlivo zvážili dôsledky svojich rozhodnutí v tejto oblasti, chránili nevinné, nenarodené deti obyvateľov Slovenska pred úmyselným zabíjaním a zasadili sa účinne v rozsahu svojich právomocí a zodpovednosti za „ochranu každého ľudského života už pred narodením“. Žiadam, aby sa neodkladne vykonali potrebné kroky na pozastavenie a následné zrušenie nedávnej registrácie potratových farmakologických prípravkov v Slovenskej republike, ako nám to umožňujú príslušné domáce i medzinárodné právne normy. 

V Bratislave, 11. 1. 2013 Mons. Stanislav Zvolenský, predseda Konferencie biskupov Slovenska 

    K antikoncepci patří i možnost odepřít rozhřešení při neochotě věci napravit. Platí slova sv. Jana Vianney: „Tridentský koncil dovoluje dát rozhřešení pouze těm, kteří z hříchů povstanou, své poklesky z minulosti nenávidí a skutečně se rozhodnou napravit a začít nový život. Můžeme často slyšet nespravedlivé výčitky proti tvrdým zpovědníkům, že boří základy víry, uvrhují hříšníky do pekla a že je nerozumné vyžadovat od kajícníků taková pokání. Nejmilejší! Tak rozumují převážně ti, kteří nezasluhují milost rozhřešení. Od samého začátku existence svaté církve Otcové učili, že jestliže chce někdo přijmout rozhřešení, musí mít nejprve odpor k hříchu a pevné předsevzetí napravit se. Jenom lidé, kteří se nekají, mohou nazvat odmítnutí rozhřešení v tomto případě zbytečnou tvrdostí. Co vychází z rozhřešení nenapravených kajícníků? Celý řetěz svatokrádeží!“

Antikoncepce - Hnutí Pro život ČR

Formát souboru: PDF/Adobe Acrobat

potěšení. Potřebuje rodiče milující, takové, kteří dokáží pro něj přinášet i oběti. Ekologické hledisko antikoncepce. Ekologickou škodlivost určitého jednání dnes ...

www.prolife.cz/download/sklad/b004-antikoncepce.pdf

Encyklika koncilních otců

   Biskup Atanáš Schneider poukazuje na to, že na II.Vatikánském koncilu byla nejvíce v konstituci o liturgii(SC) užita encyklika Pia XII. Mediator Dei(MD). Encyklika MD pojednává o některých obecných tématech SC obšírněji a konkrétněji a zřetel na ni může prospět i k vyjasnění současných otázek. V uvedeném si můžeme přečíst z MD chválu na latinský jazyk a to, že není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva a to aby "obnova" byla  skutečnou liturgickou obnovou.

   SC 7: „Aby uskutečňoval tak velké dílo, je Kristus stále přítomen ve své Církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť „tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži“, (13)((13/Trid koncil, 22. zas., 19.9.1562, Doctr. De ss. Missae sacrif., c. 2: Concilium Tridentinum, ed. cit., t. VIII, Actorum pars V, Friburgi Brisgoviae 1919, s. 960.)) tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. (14)((14/Srov. sv. Augustin, In Ioannis Evangelium Tractatus VI, cap. I, n. 7: PL 35, 1428.)) Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).V tomto velkém díle, jež dokonale oslavuje Boha a posvěcuje člověka, Kristus vždycky k sobě přidružuje svou milovanou nevěstu Církev. Ona prosí svého Pána a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci. Právem se tedy liturgie chápe jako vykonávání kněžství Ježíše Krista. V liturgii jsou znamení, která lze vnímat smysly. Tato znamení značí posvěcení člověka a způsobem každému z těchto znamení vlastním je uskutečňují. Liturgie je také veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Ježíše Krista, a to hlava i údy. Proto každé slavení liturgie je činnost vynikajícím způsobem posvátná: je to dílo Krista kněze a jeho těla, církve. Z hlediska účinnosti se jí žádná jiná činnost církve titulem ani stupněm nevyrovná.“ 

   MD 20: „Církev má tedy s vtěleným Slovem společný cíl, závazek a úkol vyučovat všechny pravdě, řídit a vychovávat lidi, přinášet Bohu příjemnou a milou oběť a tak obnovit mezi Tvůrcem a tvory ono spojení, které apoštol národů jasně udává těmito slovy: „Tedy již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž jste spoluobčané věřících a domácí Boží. Jste postaveni na základě apoštolů a proroků a úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus, v němž se celá stavba pevně spojuje a roste v svatý chrám v Pánu; v něm se i vy se spoluvzděláváte v příbytek Boží v Duchu. Proto společnost založená božským Vykupitelem, jak svou naukou, a svou vládou, tak obětí a svátostmi od něho ustanovenými, tak konečně úřadem od něho přijatým, svými modlitbami a svou krví nemá jiného cíle, než aby se stále více rozrůstala a mohutněla: to se vpravdě stává tehdy, když se Kristus vzdělává a mohutní v duších smrtelníků, a když naopak duše smrtelníků rostou a mohutní pro Krista; takto denně vzrůstá v tomto pozemském vyhnanství posvátný chrám, v němž Boží velebnost přijímá příjemnou bohopoctu. V každém liturgickém úkonu je tedy spolu s Církví přítomen i její božský Zakladatel: Kristus je přítomen ve vznešené oltářní oběti jak v osobě svého služebníka, tak hlavně pod eucharistickými způsobami: ve svátostech je přítomen svou mocí, kterou přelévá do nich, aby byly účinnými nástroji svátosti; je konečně přítomen ve chválách a modlitbách přinášeným Bohu, podle slov: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já mezi nimi“. (Mat. 18,20). Posvátná liturgie je proto veřejnou bohopoctou, kterou náš Vykupitel jako hlava církve vzdává nebeskému Otci, a je bohopoctou, kterou společnost věřících vzdává své Hlavě a skrze ni věčnému Otci; stručně řečeno je úplnou veřejnou bohopoctou tajemného Těla Ježíše Krista, totiž Hlavy a jeho údů.“ 

   SC 11: „Aby se však naplno dosáhlo těchto účinků, je nutné, aby věřící přistupovali k posvátné liturgii se správnou přípravou ducha, aby své myšlení uvedli v soulad s ústním projevem, aby spolupracovali s Boží milostí a nepřijímali ji nadarmo. (21)((21/Srov. 2 Kor 6,1.)) Proto mají duchovní pastýři bdít, nejen aby se při liturgických úkonech zachovávaly zákony týkající se jejich platného a dovoleného konání, ale také aby se jich věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním užitkem.“

    MD 24: „Ale podstatným prvkem bohopocty musí být prvek vnitřní. Je totiž nutné, abychom neustále žili v Kristu, jemu se úplně oddali, abychom v něm, s ním, a skrze něho vzdávali nebeskému Otci povinnou slávu. Posvátná liturgie vyžaduje, aby se oba tyto prvky navzájem úzce spojily: to také neúnavně zdůrazňuje, kdykoliv předpisuje nějaký vnější úkon bohopocty. Tak například nás při zachování postu vybízí: „aby, co naše postní cvičení projevuje navenek, uvnitř se stalo skutkem“ (Římský misál, sekreta čtvrtku po 2. ned. postní). Počíná-li si však někdo jinak, pak se náboženství stává bezduchým, prázdným obřadnictvím. Víte zajisté, ctihodní bratři, že božský Mistr považuje za nehodné posvátného chrámu a zavrženíhodné ty, kteří se domnívali, že Boha uctívají jedině zvukem dobře zladěných hlasů a divadelními posuňky, a namlouvají si, že si tak nejlépe zabezpečují svou věčnou spásu, ačkoliv ze svých srdcí nevykořenili zastaralé neřesti (Srv. marek 7,6, a Is. 29,13). Církev si proto snažně přeje, aby se všichni věřící vrhli k nohám Spasitelovým a aby mu vyznávali svou úctu a lásku; snažně si přeje, aby zástupy lidu po přikladu pacholat, která s radostným jásáním šla vstříc Kristu, když vjížděl do Jeruzaléma, prozpěvovaly hymny a doprovázely Krále králů a nejvyššího původce všeho dobrodiní chvalozpěvy a díkůčiněním; aby s jejich rtů vycházely modlitby tu prosebné, tu radostné a děkovné, jimiž by zakoušely, jako kdysi apoštolové u jezera tiberiadského, pomoc jeho milosrdné lásky a jeho moci; anebo jako Petr na hoře Tábor sebe a všechny své věci s odevzdaností ponechaly Bohu, vedeny osvíceními a vnuknutími blažené kontemplace. 

    MD 25: "Proto se úplně odchylují od správného a vlastního významu a smyslu posvátné liturgie ti, kteří ji považují pouze za vnější a smysly postihnutelnou stránku bohopocty, nebo za jakousi obřadní ozdobu. Neméně bloudí také ti, kteří ji považují za pouhý souhrn zákonů a nařízení, jimiž církevní hierarchie přikazuje provádění posvátných obřadů.“ 

   SC 22 „§ 1 Pouze církevní autorita je oprávněna řídit posvátnou liturgii. Je to Apoštolský stolec a v rámci právní normy biskup. § 2 Také biskupské sbory různého druhu, řádně ustanovené pro určitá území, jsou na základě právního zmocnění příslušné řídit vymezené oblasti liturgie. § 3 Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit.“ 

   MD 57: „Proto nejvyšší velekněz má právo schválit a stanovit jakékoliv zvyklosti ve vykonávání bohopocty, zavádět a potvrzovat nové obřady a změnit ty, které uznává za nutné. (Srv. C.I.C., can. 1257). Biskupové pak mají právo a povinnost bedlivě bdít, aby předpisy posvátných kánonů o bohopoctě byly pečlivě zachovávány. (Srov. C.I.C. can., 1261). Není tedy možné ponechat úsudku soukromníků, třeba jsou z řad kněžstva, svaté a úctyhodné věci, které se vztahují k náboženskému životu křesťanské společnosti, k vykonávání kněžství Ježíše Krista a k bohopoctě, k vydávání povinné úcty nejsvětější Trojici, Vtělenému Slovu, jeho vznešené Rodičce i ostatním nebešťanům a ke spáse lidí; z téhož důvodu není nikomu dovoleno, aby řídil v tomto oboru vnější úkony, které jsou úzce spojeny s církevní kázní, s uspořádáním, jednotou a svorností tajemného Těla a nezřídka také i s neporušeností katolické víry.“ 

   SC 48: „Proto Církev věnuje zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomocí obřadů a modliteb dobře rozuměli. Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu, aby se poučili Božím slovem a posilnili hostinou těla Páně a aby vzdávali díky Bohu. Mají přinášet neposkvrněný obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu s ním, a tím se mají učit obětovat sami sebe. Prostřednictvím Krista mají den ze dne dorůstat k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou, (3)((3/Srov. sv. Cyril Alexandrijský, Commentarium in Ioannis Evangelium, lib. XI., cap. XI-XII: PG 74, 557-565, zvl. 564-565.)) aby nakonec Bůh byl všechno ve všem.“ 

    MD 31: „Je jistě pravda, že svátosti a oběť oltářní mají vnitřní sílu, pokud jsou to úkony samého Krista, který sděluje a vylévá milost božské Hlavy do údů tajemného Těla, ale k tomu, aby dosáhly pravé účinnosti, vyžadují dobré přípravy naší duše. Proto sv. Pavel s ohledem na eucharistii napomíná: „Ať zpytuje však každý sám sebe, a pak ať z toho chleba jí a z kalichu pije;“ (1 Kor. 11,28). Proto církev stručně a jasně nazývá všechny úkony, jimiž se naše duše zvláště v době postní očisťuje“ „službou bojovnictví křesťanského“ (Řím. misál, Popeleční středa, modlitba po udělení popelce). Je to totiž snaživá práce údů, které se chtějí pomoci milosti přimknout ke své Hlavě, aby „se ukázal“ - užijme slov sv. Augustina - „v naší Hlavě sám zdroj milosti“ (De praedestinatione sanctorum, 31). Je však třeba poznamenat, že tyto údy žijí a že mají vlastní rozum a vůli; proto je naprosto nutné, aby přiložily ústa k prameni, požily životadárného pokrmu, přetvořily jej v sebe a odstranily vše, co může bránit účinnosti tohoto pokrmu. Je tedy nutno potvrdit, že dílo vykoupení, které samo o sobě nezáleží na naši vůli, vyžaduje vnitřního úsilí naší duše, abychom mohli dosáhnout věčné spásy.“ 

   SC 50: „Mešní řád je upraven tak, aby jasněji vynikl vlastní smysl jednotlivých částí i jejich vzájemný vztah a aby se věřícím usnadnila zbožná a aktivní účast. Proto je třeba obřady zjednodušit, přitom však svědomitě zachovat jejich podstatu. Ať se vynechá, co bylo během času zdvojeno nebo přidáno ne právě účelně. Ať se naopak obnoví podle starobylé tradice svatých otců i něco z toho, co nepřízní doby zaniklo, pokud to bude uznáno za vhodné nebo potřebné. 

   MD 7: „Zatímco liturgický apoštolát je Nám nemalou útěchou pro spasitelné užitky, které z něho plynou, přece však Naše povinnost Nám ukládá, abychom bedlivě sledovali tuto „obnovu“ tak, jak ji někteří pojímají, a abychom se pečlivě postarali o to, aby se tato úsilí nestala ani výstředními, ani nesprávnými.“ 

  MD 8: „Jestliže tedy na jedné straně zjišťujeme s bolestí , že smysl, pochopení a studium liturgie je v některých krajích někdy chabé anebo téměř žádné, pak na druhé straně pozorujeme s velkou obavou, že někteří jsou příliš chtivý novot a vzdalují se od cesty zdravé nauky a rozvahy. Do úmyslu a touhy po liturgické obnově totiž často vkládají zásady, které buď v teologii anebo v praxi tuto velmi posvátnou věc poškozují a často ji poskvrňují bludy, které se týkají katolické víry a zásad duchovního života.“ 

   MD 9: „Čistota víry a mravů musí být význačnou směrnicí této posvátné vědy, která se musí naprosto shodovat s moudrou naukou Církve. Je proto naší povinností, abychom pochválili a schválili všechno to, co bylo vykonáno dobře, abychom zadrželi nebo odmítli všechno to, co odbočuje od pravé a správné cesty.“     

   MD 59: „Užívání latinského jazyka, jak je zvykem ve velké části církve, je zřejmým a krásným znamením a účinnou obranou proti jakémukoliv porušení čisté nauky. Při mnoha obřadech ostatně může být užívání lidového jazyka velmi prospěšným pro lid; nicméně jediná Svatá Stolice má právo, aby to dovolila, a proto není v tomto oboru dovoleno něco podnikat bez jejího vědomí a bez jejího schválení, protože, jak jsme řekli, řízení posvátné liturgie spadá pod její výlučnou pravomoc.“ 

   MD 60: „Stejným způsobem musíme posuzovat pokusy jednotlivců o obnovení některých starých obřadů a úkonů. Liturgie staré doby je bezpochyby hodna úcty, ale starý zvyk, hledíme-li jedině na jeho stáří, není nejlepší, ať sám v sobě, ať vzhledem k pozdějším dobám a novému stavu událostí. Také novější liturgické obřady jsou hodny úcty a pozornosti, poněvadž vznikly pod vlivem Ducha Svatého, který je stále v církvi přítomen až do skonání věků, (Srv. Mat. 28, 20) a jsou prostředkem, kterého vznešená Snoubenka Kristova užívá k povzbuzení a přivlastnění svatosti lidem.“   

   MD 61: „Je rozhodně moudré a velice chvályhodné vracet se myslí a srdcem k pramenům posvátné liturgie, poněvadž její studium se obrací k jejím počátkům a nemálo přispívá k pochopení svátečních dnů a k prozkoumání smyslu posvátných obřadů s větší hloubkou a přesností; nebylo by však moudré ani chvályhodné všechno za každou cenu převést do minulosti. Tak, abychom užili příkladů, není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva; kdo zakazuje, aby v kostelech byly posvátné obrazy a sochy; kdo přikazuje, aby božský Spasitel na kříži byl tak zobrazován, aby jeho tělo neneslo nejkrutějších ran, které vytrpěl; kdo konečně odmítá a zahrnuje polyfonní zpěv, i když odpovídá směrnicím vydaným Svatou Stolicí. 

   SC 100: „Duchovní správcové ať se snaží o nedělích a větších svátcích konat v kostele společně modlitbu hlavních částí, zejména nešpor. I laikům se doporučuje, aby se modlili posvátné oficium buď s kněžími, nebo sami společně, nebo i jednotlivě.“ 

   MD 148: „Ve staré době byla účast věřících na těchto modlitbách oficia hojnější: ale ponenáhlu se zmenšovala a jak jsme právě řekli, je nyní jejich recitování povinností jenom kněží a řeholníků. Podle přísného práva není tedy laikům v této věci nic předepsáno, je však svrchovaně žádoucí, aby se činně účastnili zpěvu anebo recitování nešpor o svátcích ve své farnosti. Živě vám a vašim věřícím, ctihodní bratři, doporučujeme, aby tento zbožný zvyk nepřestal a aby byl podle možností obnoven tam, kde zanikl. To jistě přinese spasitelné ovoce, budou-li nešpory zpívány nejen důstojně a uctivě, nýbrž i tak, aby různými způsoby mile přivábily zbožnost věřících. Kéž jsou veřejně i soukromě bez rušení zachovávány sváteční dny, které musí být Bohu zvláště věnovány a zasvěceny: a především neděle, kterou apoštolové, poučeni Duchem svatým, nahradili sobotu. Bylo-li přikázáno židům: „Šest dní budete pracovat, dne sedmého je sobota, klid Hospodinu zasvěcený; každý, kdo by toho dne pracoval, ať zemře“ (Exod. 31,15), jak se nemají obávat duchovní smrti křesťané, kteří ve sváteční dny pracují a ve svém svátečním odpočinku se nevěnují zbožnosti, ani náboženství, ale nemírně holdují svodům tohoto světa? Neděle a dny sváteční mají být tedy zasvěceny bohopoctě, kterou se klaníme Bohu a duše se živí nebeským pokrmem; a ačkoliv církev jenom přikazuje, aby věřící odpočívali od práce a aby se účastnili eucharistické oběti a nedává žádné přikázání o večerní bohopoctě, přece však kromě přikázání jsou také její naléhavá doporučení a přání; a je to ještě více žádoucí pro potřebu, kterou mají všichni, aby si usmířili Boha, aby si vyprosili jeho dary. Naše duše se naplňuje hlubokou bolestí, když pozorujeme, jak v naší době prožívá křesťanský lid odpoledne svátečního dne: místa veřejných divadel a her jsou plná, zatímco kostely jsou navštěvovány méně než se sluší. Je však bez pochyby nutné, aby všichni přišli do našich chrámů, aby tam byli poučováni o pravdách katolické víry, aby zpívali Boží chvály, aby byli bohatě obdařeni knězem ve svátostném požehnání a byli vyzbrojeni nebeskou pomocí proti protivenstvím tohoto života. Ať se všichni starají, aby se naučili těm textům, které se zpívají při nešporách, a ať se snaží jejich smyslem naplnit svou duši.; pod vlivem těchto modliteb totiž zakusí, co sv. Augustin tvrdí o sobě: „Jak jsem plakal při písních a hymnech Tvých, nesmírně dojat líbezným hlasem Tvé pějící Církve. Ty zpěvy vnikaly v uši mé a do mého srdce prýštila zčištěná pravda, z níž vzplanul mocný oheň zbožnosti, a proudily slzy a mně bylo v nich tak dobře. (Sv. Augustin, De Civ. Dei, Lib. 8, cap. 17).“ 

   SC 111: „Církev tradičně uctívá svaté a má ve vážnosti jejich pravé ostatky a obrazy. Svátky svatých totiž hlásají podivuhodné působení Kristovo v jeho služebnících a poskytují věřícím dobré příklady k následování.Svátky svatých nemají převládnout nad svátky, kterými se slaví vlastní tajemství spásy. Proto ať jejich značnou část slaví jednotlivá biskupství, národy nebo řeholní společnosti. Na celou církev ať jsou rozšířeny jenom svátky těch svatých, kteří mají skutečně obecný význam.“ 

   MD 165: „Je totiž nezbytné, abychom následovali ctnosti světců, v nichž různým způsobem září sama ctnost Kristova, podobně jako oni následovali Krista. Neboť u některých zazářila apoštolská horlivost, u jiných se ukázala statečnost našich hrdinů až k prolití krve; u jiných se zaleskla trpělivá bdělost při očekávání Vykupitele, u jiných zazářila panenská čistota duše a skromná sladkost křesťanské pokory; ve všech pak hořela žhavá láska k Bohu a k bližnímu. Posvátná liturgie klade před naše oči všechny tyto půvabné ozdoby svatosti, abychom na ně spasitelně patřili a abychom „rozněcovali se příklady těch, z jejichž radujeme se zásluh“. (Řím. misál, kolekta 3. mše pro více muč. mimo čas velik.). Je tedy nutno zachovat „nevinnost v prostotě, svornost v lásce, skromnost v pokoře, svědomitost ve spravování, pohotovost v pomáhání trpícím, milosrdenství v péči o chudé, vytrvalost v hájení pravdy, spravedlnost v přímé kázni, aby v nás nic nechybělo ze žádné ctnosti, která nám byla předložena za příklad. Toto jsou šlépěje, které nám světci při svém návratu do vlasti zanechali, abychom, následujíce jejich cesty, mohli je následovat v blaženosti“. (Sv. Beda Ctih., Homilia 70 in solemn. omnium Sanct.). A aby i naše smysly byly spasitelně dojaty, církev chce, aby byly v našich chrámech vyloženy obrazy svatých, k témuž cíli ovšem, abychom totiž „těch, jejichž obrazy uctíváme, i ctností následovali“. (Římský misál, kolekta mše sv. Jana Damascen.).“

Lidé jsou prasata

    Na vlastní posvěcení dnes dokonce ani někteří, kdo jsou ochotni pomoci při opravě anebo úklidu kostela nemyslí. A tak se stane, že slova o tom, jak lidé dnes žijí jako prasata považují pro kostel za nepřijatelná. Vysvětlíme si, že jsou hluboce pravdivá a odpovídají opaku posvěcení. Učí nás tomu Písmo svaté neboli bible. Svůj souhlas s tím, že jde o slovo od Boha vyjadřujeme poděkováním:  "Deo gratias", „Bohu díky“. 

   Pán Ježíš o lidech jako prasatech mluví v Matoušově evangeliu(7,6) takto: „Nedávejte svaté věci psům a neházejte svoje perly před vepře, nebo je nohama pošlapou, obrátí se proti vám a roztrhají vás.“ Písmo sv. s poznámkami schválené kardinálem Tomáškem má k tomuto místu: „Název pes se dával nestoudným lidem, kteří nechtěli přijmout poučení (srov. Flp 3,2 a pozn.) a nehodným lidem vůbec. Fanatičtí židé tak říkali pohanům. V ústech Krista Pána to však má jiný smysl: každý člověk nehodný, ať žid či pohan. Slovem „vepři“ bývají zase označováni ti, kdo se s potěšením válejí v blátě hříchu a jsou ve zlu tak zatvrzelí, že je napomenutí k lepšímu životu jenom ještě více rozzuří…“ Fil 3,2 žádá: "Chraňte se těch psů, chraňte se těch pracovníků k ničemu, chraňte se toho vyřezávání!" A v poznámce je: "I u Řeků se název "psi" dával nestoudným, drzým protivníkům..."

   Aktuálnost těchto slov evangelia si můžeme snadno potvrdit zjištěním, že se nějaký pokřtěný katolík rozzuří, když mu vytkneme, že nesvětí neděli a tím žije v těžkém hříchu. Podobně to dopadne u smilstva před sňatkem anebo u cizoložství a praktikované homosexuality. Samozřejmě jsou i další přikázání Desatera. Často slyšíme, že se lidé chovají jako prasata, dobytek, hovada a dodávají zkušenosti naprosto rozumné, proč tomu tak je: poházené odpadky, rozbité a pomalované budovy nebo dopravní prostředky atd. Mluvit v kostele o věcech v souladu s rozumem je povinnost. Slyšíme-li: „Nesmíme moralizovat“, tak je to chápáno často mylně jako: „Neříkej nikomu a o nikom, že jedná špatně.“ Výzva Mt 7,6 nás vede k úsudku, kdo patří mezi prasata a následuje krátce po Mt 7,1: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ 

   Svatý Petr, první papež ve svém druhém listě a 2.kap. mluví o bludných učitelích a vede lidi k tomu, aby si vzali poučení z minulosti a trestů za hříchy a píše, že potrestáni budou ti, kdo se oddají nečistým tělesným žádostem a nechtějí nad sebou uznávat Boha. Celá 2.kapitola používá ostrá slova a končí: „Bylo by pro ně lépe, kdyby vůbec nepoznali cestu spravedlnosti, než aby ji poznali a pak se obrátili zády ke svatému příkazu, v němž byli vyučeni. Na ně se hodí toto pravdivé přísloví: „Pes se vrací k tomu, co zvrátil“ , a „Prase (sotva) umyté se znovu válí v blátě.“ O i těchto slovech apoštola Petra nutně platí: „Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou, kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal.(Lk 10,16)“ To, co nám řekl sv. Petr není odlišné od toho, co řekl Pán Ježíš i volbou slov o prasatech a psech. 

   V katechismu kardinála Tomáška máme pojednání o ctnostech, které začíná otázkou: "Čím se posilujeme ve ctnostech? Posilujeme se v ctnostech, když hledíme sebe poznávat, zlé náklonnosti překonávat a Pána Ježíše následovat."  

   Chci-li být dobrý katolický křesťan musí mi vysvětlení z Písma sv., tradice a zdravého rozumu stačit. Apoštol lásky sv. Jan ve svém prvním listě vysvětluje, že hřích je přestoupení Božího zákona(I Jan 3,4) a že ten, kdo se dopouští hříchu je z ďábla (I Jan 3,8). Mluvení o lidech žijících jako prasata nebo mluvení o lidech, kteří jsou z ďábla – ať porušují kterékoli přikázání Desatera - vyjde podobně a komu se nelíbí mluvení o lidech žijících jako prasata se nebude líbit, že lidé žijí podle ďábla. Ze všech hříchů se máme zpovídat a  a ne každá zpověď je dobrá a svatá. Dobrá zpověď může klidně začínat takto: „Zachoval jsem se jako prase.“ Špatná je zpověď, když se hřích omlouvá. Např. osoba žijící bez svátostného manželství s někým bydlí a řekne: „Mám tento problém; žiji s přítelem, ale to víte jaká je dnes doba.“ Pro takovou osobu je pak nepřijatelné, že by uslyšela, že žije jako prase anebo je z ďábla, a proto nemůže dostat rozhřešení. 

  Svatý Cyril a Metoděj znali dobře Písmo svaté a platila pro ně i tradice. Ukázkou je staroslověnský penitenciál s jeho pokáním: „Kdo ze žádostivosti nebo zloby přijme cizí ženu, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Zbaví-li se některá žena dítěte potratem, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě. Hněvá-li se kdo na bratra svého, kolik let chová hněv, tolik ať se postí o chlebě a vodě.“  Upozornit na bílá místa v hlásání a mlčení k tomu, že lidé žijí jako  prasata, o velikosti viny v prasečím životě a pekle, které za ně bude trestem je nutné.

   Neřestný život nemůže před těmi nahoře triumfovat a oznamuje to Apokalypsa 18,1: „Potom jsem viděl jiného anděla sestupovat z nebe, měl velikou moc a země byla ozářena jeho jasem. Z plné síly volal: „Padl, padl ten velký Babylón! Změnil se v obydlí démonů a brloh kdejakého nečistého ducha, v brloh kdejakého nečistého a odporného ptáka. To proto, že se vášnivým vínem jeho smilstva opíjely všechny národy, králové země s ním smilnili a velkoobchodníci světa zbohatli z jeho marnotratného hýření.“ 

   Jak přijímám Písmo svaté, tak přijímám Tělo Páně; přijímám-li upřímně Písmo svaté, přijímám dobře Eucharistii, odmítám-li Písmo svaté, přijímám Tělo Páně ke svému odsouzení. Kdyby lidé následovali Pannu Marii, nemuseli by slyšet, že žijí jako prasata. Panna Maria přijímala dokonale Písmo svaté a přijímání Těla Páně bylo u ní dokonalé. A mezi svaté patří i ti, kteří otřeseni poznáním, že žijí jako prasata, se rozhodli k radikální nápravě života. A na  to, že žijí jako prasata by nepřišli, kdyby o tom někde nečetli a někdo jim to neřekl.

Zavrhni ateistologii

   Ateistologie je věda pomáhající být neznaboh či bezbožník a zdůvodňuje nevěru. Má některá střední či vysoká škola předmět ateistologie, v němž by se tyto otázky skutečně systematicky probíraly? Při otázkách: „Proč jsi nevěřící?“ a „Proč jsi stoupencem ateismu?“ by se to potom mohlo poznat. Slyšely bychom odpověď: „Jsem nevěřící a stoupenec ateismu, protože přednášky a kniha ateistologie od profesora X. mi otevřela oči. Přečti si ji a popřemýšlej nad ní. Uvidíš, že zastávat tento názor je moudré. Chytilo mě to za srdce“ 

   Eberhard Dennert zkoumal názory 300 významných vědců v náboženských otázkách. Výsledek své studie zveřejnil v knize „Náboženství přírodních badatelů“. Pro víru se vyslovilo 242 vědců, 38 mělo postoj neurčitý a 20 jich bylo opravdovými ateisty. 

  Opak ateistologie hlásá nauka o Bohu, teologie. Opakem ateistologie je i zdravá filozofie, jejíž nejvýznamnější přestavitelé jako Aristoteles dospěli rozumem k jistotě o Boží existenci. Tato jistota rozumu je skrze poctivé uvažování nad příčinami pohybu bez či s Hybatelem... Při přemýšlení nad vznikem a zánikem je zde otázka co stále trvá... Má se svět vysvětlovat jako náhoda anebo tím, co je nutné a dostatečným důvodem? Svět kolem nás má stupně od neživé přírody přes rostliny, nižší živočichy až k člověku. Je místo člověka v tomto řádu absolutní? Kdo je nejvyšší bytostí? Pozorování hvězdné oblohy či hor a květin nám nabízí krásu. Je tato přítomná krása záměrem Tvůrce či je nějaké lepší vysvětlení? Při uvažování nad člověkem jsou zde otázky: Odkud se bere smysl pro pravdu a krásu, touha po štěstí a nekonečnu, smysl pro čest, mravní dobro a správné svědomí? Má člověk uznat, že jej tyto skutečnosti vedou k něčemu, co jej přesahuje anebo má v sobě tyto touhy popírat a žít jako živočich? Při správném řešení těchto a dalších otázek svým rozumem je možné a nutné dospět k jistotě o Boží existenci. Rozum je schopen závěrů natolik dokonalých, že potvrzuje jistotu získaného poznání o Boží existenci. Rozum je schopen i závěrů o své nedostatečnosti Boha jako předmět svého poznání proniknout a dát dokonalou odpověď čím je. Je schopný přitakat cestě víry jako prostředku, jenž se má využít. 

   Bible, kniha o Bohu zná i výpovědi „Bůh není“ ve svých žalmech 14 a 53. Tyto výpovědi jsou ovšem s dodatkem: „Řekl blázen(bloud) ve svém srdci.“ Jde o poselství staré kolem 3000 let, které by někdo mohl zneužít k tvrzení, že i bible tvrdí: „Bůh není.“ Kniha moudrosti, 13,8-9 má na adresu těch, kdo nedošli k Bohu tato slova: “Nelze je však omluvit, neboť jestliže dokázali tolik poznat, že byli schopni probádat svět, jak to, že nenašli hned Pána těchto věci?“ Podobně „nelze je omluvit“ se vyjadřuje o nevěrcích list Římanům 1,20. Zavrhování náboženství a jeho deformace jsou věci předpověděné v evangeliu(Lk 21,8) před druhým Kristovým příchodem. Více je rozvádí apoštol Pavel v druhém listu Soluňanům 2,3: „Nedejte se žádným způsobem od nikoho oklamat. Napřed totiž musí nastat odpad a objevit se člověk skrz naskrz hříšný, propadlý záhubě, protivník, který se povyšuje nade všechno, co nese jméno Boží nebo čemu se vzdává náboženská úcta. Posadí se dokonce v Božím chrámě a bude se prohlašovat za Boha.“ 

  Při druhém příchodu přijdou s Kristem i svatí a blaze tomu, kdo bude v souladu s jejich naukou a životem. Jak se svatí vyjadřovali k  k ateismu? Každý jej odmítal svým vyznáváním víry a životem. Je řada jasných vyjádření slovem a některé si připomeňme:

   Sv. Justin, + 165 v díle První apologie čelí dokonce obvinění z ateismu: „Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem, v němž není špatnosti.“ Zápis mučednické smrti sv. Justina a druhů zavrhuje bezbožnost: „Snažil jsem se seznámit se všemi naukami, a přidržel jsem se pravého učení křesťanů, ačkoli se nelíbí těm, kdo žijí v zajetí bludu.“ „Poslyš, o tobě se říká, žes učenec, a ty sám si myslíš, že víš, které učení je pravé. Jestliže budeš zbičován a zaplatíš vlastní hlavou, jsi přesvědčen, že vystoupíš na nebesa?“ Justin potvrdil: “Doufám, že když tohle přestojím, budu mít podíl v Božím příbytku. Vím přece, že všem, kdo žili správně, zachová Bůh svou milost až do skonání celého světa...Žádný rozumně myslící člověk neodpadne od pravé víry k bezbožnosti“ 

   Sv. Teofil, + 180, kniha Autolykovi o příčině nevěry: „Jestliže se dá do kovového zrcadla rez, člověk v něm svou tvář nespatří. A stejně pronikne-li do člověka hřích, nemůže takový hříšník uvidět Boha.“ 

   Sv. Antonín, opat, + 356 si je vědom katastrofálních důsledků popření prvního přikázání: „V jednoho Boha věřit budeš“: „Děste se odstoupení od víry jako počátku všeho zla.“ 

   Ve starokřesťanské době se podle apoštolských konstitucí modlí za věrohodný křesťanský život nepokažený bezbožností: „Vymaň nás ze společenství s bezbožníky, sjednoť nás s těmi, kteří jsou tobě zasvěceni, utvrď nás sesláním Ducha Svatého v pravdě, zjev nám, co neznáme, doplň, co nám chybí, upevňuj, co poznáváme.“ 

   Sv. Augustin, + 430, napsal k Janovu evangeliu komentář s vědomím, že argumenty rozumu proti bezbožnosti neuspějí jestliže má někdo zkažené mravy neboli srdce: „Pošetilá srdce nemohou dosud toto světlo postihnout. Jsou zatížena hříchy, takže to světlo nemohou vidět. Proto si myslí, když nevidí světlo, že neexistuje. Pro své hříchy se ocitli ve tmě. „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“. K listu Janovu se sv. Augustin o nevěrcích vyjádřil takto: „Je jiné Krista vyznávat, abys k němu směřoval, a jiné vyznávat ho, abys ho od sebe odháněl. Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha, řekl Petr, aby Krista zahrnul svou láskou. Víme, kdo jsi – ty jsi Syn Boží, říkali nečistí duchové, aby od nich Kristus odešel. Víru křesťana provází láska, víra nečistého ducha je bez lásky. Ale ten, kdo nevěří vůbec, je horší a pošetilejší než nečistí duchové.“ A ve Vyznání X je od sv. Augustina, že Bůh dobře ví, jak na tom každý člověk je: „Co by ti ve mně mohlo zůstat skryto, i kdybych ti to nechtěl vyznat? Jen bych sobě zakrýval tebe, nikdy ne tobě sebe.“

   R.Schikora, Naše světla uvádí slova umírajícího sv. Jeronýma, + 420: „Nadešla nejvzácnější chvíle mého života. Ó smrti, jak jsi krásná a příjemná! Jak chybují lidé, když si tě zobrazují šeredně! Jen bezbožníkům jsi hrozná.“ 

   Starověký poustevník Poimen radí při pokušení k nevěře tomu, kdo se mu svěřil takto: „Otče, hrozí, že mě zahubí rouhačský duch. Snaží se mě totiž přesvědčit, že Bůh není, což ani pohané nedělají, ani si to nemyslí.“ Poimen: „Nezneklidňuj se kvůli té myšlence. Tělesné boje nás totiž potkávají často z nedbalosti, ale tahle špatná myšlenka na nás z nedbalosti nepřichází, to je našeptávání samotného hada. Tohle rouhání ať padne na tebe, Satane! Já totiž věřím, že Bůh má starost o všechny. A tahle myšlenka nevychází ze mě, ale z tebe, z toho strůjce špatnosti. Věřím bratře, že Bůh ti dá od toho soužení úlevu.“ 

   Sv. Tomáš A., + 1274, Summa teologická II-II,12: „Odpad od víry zcela odděluje člověka od Boha...což se neděje při kterémkoli jiném hříchu.“

   Sv. Kateřina S., + 1380, Dialog 130 mluví o bezbožnosti „věřících“: "A chrám své duše a svaté Církve mění ve zvířecí pelech. Nejdražší dcero, jak se mi to všechno oškliví! Jejich domy, kde mají nalézat útočiště mí služebníci a chudí a kde mají uchovávat breviář jako manželku a knihy Písma svatého jako děti a těšit se z toho, že učí bližního svým svatým životem, tyto domy jsou nečistým doupětem bezbožných lidí.“ Tato slova sv. Kateřiny odpovídají tomu co napsal sv. Pavel v listu Titovi 1,15: „Tvrdí sice, že znají Boha, ale skutky to popírají: jsou hodni opovržení jako neposlušní a k jakémukoli dobrému dílu neschopní.“ 

   Sv. A. Liguori, + 1787, Chvály mariánské: „Nepravosti vaše odloučily vás od Boha vašeho (Iz 19,2). A poněvadž Bůh pro hřích nenávidí duše, „v stejné nenávisti jsou u Boha bezbožník i jeho bezbožnost“ (Moudr. 14,9), stává se z přítelkyně nepřítelkyně Páně. Co ale má činit hříšník, jenž ke svému neštěstí je v stavu nepřátelství Božího? Ať hledá prostředníka, jenž mu odpuštění vymůže a ztraceného přátelství Božího opět nabýt mu pomůže.“

   Blah. Jan XXIII., + 1963, encyklika Mater et Magistra 217: „Největší bláhovostí naší doby je však snaha vybudovat na této zemi pevný a použitelný řád bez nezbytného základu, totiž bez Boha; zvelebovat člověka a přitom tlumit nebo dokonce zhášet jeho touhu po Bohu znamená nechat vyschnout pramen, z něhož lidská důstojnost pramení a napájí se. Avšak současné hořké události v mnoha lidech vyvrátily klamné naděje a naplnily je hořkým zklamáním. To vše potvrzuje pravdivost slov Písma. „Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí(Ž 127,1).“

Co platí u zmrtvýchvstání

   Je možné, aby  kámen dokázal způsobit oheň? Při běžné zkušenosti je zde tvrzení, že to není možné. Skrze křesání kamene je možné získat jiskry, které oheň zapálí. Podobně lze tvrdit, že není možné, aby se navrátil mrtvý do života. Při oslavě Kristova zmrtvýchvstání se oslavuje to, co se lidem jeví nemožné, ale je možné Bohu: vzkříšení a zmrtvýchvstání. Jako neživý kámen je schopný dát jiskru působící oheň, tak temný hrob vydává Světlo záře věčného života při vzkříšení Ježíše Krista. Při svěcení ohně se v tradiční liturgii modlí: „Bože, jenž jsi skrze Syna svého, jenž je úhelným kamenem, udělil oheň jasnosti své věřícím, posvěť tento nový oheň z křemene k naší potřebě a užitku vykřesaný a dej nám, abychom těmito velikonočními slavnostmi tak byli nebeskými tužbami rozníceni, abychom k slavnostem věčné jasnosti s čistým srdcem mohli dojít. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.“

   Nemusíme znát o křesťanství příliš mnoho a víme, že je s ním spojena víra ve zmrtvýchvstání. Tato víra je jednoznačně zapsána v posvátné knize křesťanů v bibli. Evangelium nám popisuje, jak byl po smrti hlídán Ježíšův hrob(Mt 27,64) a jak stráž je podplacena, aby šířila informaci, že tělo bylo z hrobu ukradeno apoštoly(Mt 28,12). Neochotu věřit ve zmrtvýchvstání projevují i apoštolové: „káral je (Ježíš) pro jejich nevěru a tvrdost srdce, že nevěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného"(Mk 16,14). Popis událostí nevyvolává podezření z manipulace a klamání, protože uvádí věci pro svědky zmrtvýchvstání -  apoštoly - nepříznivé.

    Zmrtvýchvstání je doloženo i v nebiblických křesťanských písemnostech. V tzv. apoštolském vyznání víry, protože má původ v době apoštolů, je tato pravda obsažena ve slovech "...třetího dne vstal z mrtvých." Písmo svaté(bible) popisuje na řadě míst setkání apoštolů se zmrtvýchvstalým Ježíšem Kristem. Jsou evangelia  pravdivá a zaslouží si naši víru,  souhlas s tím, co popisují a svědectvím, jež podávají? Ten, kdo volá po důkazech, by měl vyžadovat  důkazy podobné jako u každé další písemnosti. Pokud tak učiní, pak musí mít na paměti, že např. při četbě o bitvě na Bílé hoře a jiném se téměř nevolá: "Kde jsou důkazy?" "Ať lidé dokáží, že tak, jak je to zapsáno, to skutečně bylo."

   Důkazy o minulých věcech jsou mnohdy obtížné, často nepřímé. Celá historie se opírá zejména o písemnosti a bez ochoty přijmout jejich obsah by byla nemožná. Nemáme být lehkovážní a věřit všemu a nemáme odmítat popisované skutečnosti jen proto, že všechno nejde plně dokázat. Lze dokázat archeologickým výzkumem, že to, co popisuje bible skutečně existovalo. Lze doložit, jak současné texty jsou obsahově totožné s texty z prvních století našeho letopočtu. Proč nebrat vážně co popisují? Ten, kdo chce popírat, co Nový zákon popisuje, má předložit důkazy. Víra není jistě totéž co matematika, ale rozhodně je rozumné brát vážně evangelium.

   Filmy, knihy a řeči, které se s evangeliem  rozchází jsou obvykle výsledkem lidské pýchy a neochoty podřídit svůj život Božímu zákonu. Jaké důkazy po 2000 let lze předložit pro neplatnost evangelia? V souvislosti s touto otázkou si připomeňme zmíněnou bitvu na Bílé hoře: Jaké důkazy jsou proto, že neproběhla tak, jak je popisována? Není podivné, že ostatní písemnosti z minulosti jsou často brány vážně a nejsou prakticky vůbec zpochybňovány? Proč je tomu tak právě s evangeliem? Proč právě u něj se volá po důkazech, které se jinde nežádají? I toto je nakonec jen doklad, že bible a křesťanství není jen nezávazná realita.

   Těžkosti na rovině rozumu se dají vyřešit seriózním bádáním. Jsou i těžkosti na rovině vůle a rozhodnutí a ukazuje je tento příběh: U fary zvoní opilí muž. Otevřou se dveře a muž si přeje promluvit s knězem. Kněz mu říká, že je unaven, aby přišel jindy. On trvá na svém a tvrdí, že kdyby nebyl opilí či jak kněz říká unaven, tak by nepřišel. Kněz jej vezme sebou na faru a muž mu vypráví jak učí marxismus-leninismus. Svěřuje se, že poznal, jak je to vylhané učení a ptá se, co má dělat. Kněz mu radí, ať toho nechá. Lektor marxismu-leninismu s bolestí povzdechne: "Když je za to tolik peněz". Z přijetí křesťanství totiž vyplývají důsledky, kterých se člověk bojí a to bývá i důvod zpochybňování pravd víry. Kdo žije v hříchu je duchovně oslepen a není schopen jasně vidět duchovní věci a především mezi ně patří Zmrtvýchvstání. Kdo je křesťan a chce se za něj považovat,  věří ve zmrtvýchvstání.

   V dějinách Církve bylo 265 papežů a pouze dvěma je přiřknut titul „Veliký“. Sv. Lev Veliký, + 461, v postní homilii hlásá: „Mezi všemi dny, jež mnoha způsoby za ctihodné pokládá křesťanská zbožnost, žádný není vznešenější nad slavnost velikonoční, kterou posvěcuje v Církvi nejslavnější důstojnost.“ Touto nejslavnější důstojností je Zmrtvýchvstání. Podobně sv. Řehoř Veliký, + 604,  v homilii 22 k evangeliu nazývá vzkříšení „slavnost všech slavností“. Velikonoce se Zmrtvýchvstáním se slaví déle než vánoce a je co dohánět v jejich slavení a obnově víry, jak o ní sv. Řehoř Veliký učí: „Pán nechal dotknout svého těla těm, ke kterým vešel zavřenými dveřmi, aby ukázal, že jeho tělo po zmrtvýchvstání je i téže přirozenosti i jiné slávy.“

   Žák apoštola Jana, sv. Polykarp v listu Filipanům napsal: „Zanechte prázdného tlachání a omylu mnohých a věřte v toho, který našeho Pána Ježíše Krista vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu a trůn po své pravici. Jemu jsou podřízeni všichni tvorové na nebi i na zemi. Vše, co dýchá mu slouží. On přichází jako soudce živých i mrtvých, jehož krev bude Bůh požadovat od těch, kteří v něho neuvěřili.“ Pokud věříme, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých a žije, tak má smysl se na něj obracet s modlitbou. Modlitba „Amen, přijď, Pane Ježíši!“ je v závěru Apokalypsy, kterou končí Nový zákon a celá bible.

Dluhy, půjčky a jejich řešení

    Starý zákon má při poskytování půjčky svá pravidla. V Exodus 22,25-26 o půjčce soukmenovcům: „Jestliže půjčíš stříbro někomu z mého lidu, zchudlému, který je s tebou, nebudeš se k němu chovat jako lichvář, neuložíš mu úrok. Jestliže se rozhodneš vzít do zástavy plášť svého bližního, do západu slunce mu jej vrátíš, neboť jeho plášť, kterým si chrání tělo, je jeho jedinou přikrývkou. V čem by spal? Stane se, že bude ke mně úpět a já ho vyslyším, poněvadž jsem milosrdný.“ III. kniha Mojžíšova v 25.kapitole dává pravidla pro různé situace a v 25,35-37 je varování před zneužitím nouze chudého: „Když tvůj bratr zchudne a nebude moci vedle tebe obstát, ujmeš se ho jako hosta a přistěhovalce a bude žít s tebou. Nebudeš od něho brát lichvářský úrok, ale budeš se bát svého Boha. Tvůj bratr bude žít s tebou. Své stříbro mu nepůjčuj lichvářsky, na poskytované potravě nechtěj vydělávat.“ 

    Za účelem zisku je o půjčce v V.knize Mojžíšově 23,20-21: „Svému bratru nebudeš půjčovat na úrok, na žádný úrok ani za stříbro ani za pokrm ani za cokoli, co se půjčuje na úrok. Cizinci můžeš půjčovat na úrok, ale svému bratru na úrok půjčovat nesmíš, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal ve všem, k čemu přiložíš svou ruku na zemi, kterou jdeš obsadit.“ Evangelista Lukáš v Lk 6,34-35 hlásá naopak půjčování s rizikem ztráty podobné daru: „Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to čekat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele, čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět.“ 

     Kniha Sirachovec vybízí k půjčce a také píše o špatných dlužnících v Sir 29,1-7: „Kdo činí milosrdenství, půjčuje bližnímu, kdo mu podává pomocnou ruku, plní přikázání. Půjč bližnímu, když potřebuje, a včas také bližnímu navrať! Dodrž své slovo, buď spolehlivý v jednání s ním a vždycky dosáhneš, co budeš potřebovat. Mnozí mají půjčenou věc za nalezenou a působí tak nesnáze těm, kdo jim pomohli. Dokud nedostane, líbá člověku ruce, o peníze bližnímu pokorně říká. Ale když má vrátit, otálí, trapně se vymlouvá a svaluje vinu na krátkost lhůty. I když však může zaplatit, přinese sotva polovinu, a bude to počítat, jako by šlo o věc jím nalezenou. Nemůže-li splatit, okrade bližního o jeho peníze a zbytečně si z něho udělá nepřítele. Odplatí mu kletbami a nadávkami, místo úcty mu odplatí urážkou. A tak mnozí odmítli půjčit ne ze zlé vůle, ale z obavy, že budou zbytečně okradeni.“ 

      V knize Přísloví 19,17 máme: „Hospodinu půjčuje, kdo se nad nuzným smiluje“ K ochotě pomoci vybízí Dt 15,7: „Bude-li u tebe potřebný někdo z tvých bratří, v některém z tvých bran v tvé zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, nebude tvé srdce zpupné a nezavřeš svou ruku před svým potřebným bratrem.“ Tento postoj je také v Matoušově evangeliu 5,42: „Kdo tě prosí tomu dej, a kdo si od tebe chce vypůjčit, od toho se neodvracej.“ Ten, kdo se stal ručitelem za cizí dluh  má povinnost platit dluh. Proto kniha Sirachovec 29,16-20 varuje: „Hříšník připraví ručitele o majetek, nevděčník nechá svého zachránce na holičkách. Ručení zahubilo mnoho řádných lidí, otřáslo jimi jako mořské vlnobití. Bohaté muže zbavilo domova, že se museli potloukat u cizích pronárodů. Hříšník propadne ručení a kdo se žene za ziskem, propadne soudům. Ujímej se bližního, jak jen můžeš, ale dej přitom pozor, abys na to nedoplatil“ 

    Kniha Přísloví 17,18 se lehkomyslnosti ručitelů vysmívá: „Blázen tleská rukama, když se stal ručitelem svého přítele.“ Tvrdé dopady na ručitele obsahuje Přísloví 20,16: „Vezmi šat tomu, kdo za cizího ručil.“ 

     Apoštol Pavel v 8.kapitole II. listu Korinťanům dává směrnice pro organizovanou sbírku. Ve verši 9 dává motiv k dávání: „Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby.“ K jakým praktickým výsledkům má dojít vysvětluje verš 13: „Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ni upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání.“
   Kánon 17. sněmu v Nicei 325: "Protože mnohé osoby duchovního stavu zabývají se hromaděním majetku a lichvářstvím, zapomněly na slova Svatého Písma: "Svých peněz nedám na lichvu!" (Žalm 15,5) a požadují úroky z půjčených peněz, ustanovil svatý a veliký sněm, aby osoba, které bude dokázáno, že po vyhlášení tohoto rozhodnutí bere ze zapůjčené částky úroky nebo si vymiňuje jiné výhody, požaduje polovičku zisku nebo podniká cokoli jiného, aby dosáhla hanebného zisku, budiž trvale vyloučena z kleru a odstraněna z duchovenského stavu."

    Dnešní společnost se svými dluhy a v nich obsaženými podrazy ukazuje, že nedbá nejen o to, co hlásá křesťanská víra, ale ani na zdravý rozum. Stačí se zamyslet nad tím, jaké úroky dostávají lidé za své vklady a jaké úroky mají, když si berou půjčku.  Bez ochoty ke spravedlnosti a lásce nutně musí problémy narůstat. Hlavní dluh člověka je jeho hřích. Dřívější cyrilometodějský kancionál měl otázku, která v novém kancionálu chybí a je aktuální: "Dělals lehkomyslně dluhy nebo je neplatil?" Je velký rozdíl hřích nemít a hřích neuznávat. Svatý Augustin v knize O očistci píše: "Kdokoli někdo požije více pokrmu nebo nápoje než třeba, věz, že to patří k malým hříchům.“ Jsou-li peníze a majetek na prvním místě, je to modloslužba. K dobré službě Bohu, liturgii, bohoslužbě patří i řád peněžních a majetkových věcí: křesťanské peníze a majetek. K tomu, aby člověk získal nějaké prostředky k pomoci potřebným neboli almužně vede i půst. Peníze ušetřené za jídlo se stávají darem, třeba pro lidi, co hladem umírají. K dobrému postu a almužně patří moudrost a tu si má každý vyprošovat v modlitbě. Postní doba a pátek jako den postu dává možnosti k dávání ve prospěch potřebných skrze snížení osobních nároků a potřeb postem spojeným s modlitbou.

Evoluce a revoluce

   Jak vysvětlit dění v přírodě a světě? O tom jsou různé názory. Jednou z hypotéz(domněnek) je evoluce, která takto vysvětluje rozmanitost neživé i živé přírody. Vznik živého z neživého, přechodové články mezi druhy rostlin a živočichů, smysl a cíl jsou otázkami, které evoluce dosud spolehlivě (vědecky) nezodpověděla.
   František Press v knize „Zvony nad Evropou“ str. 62 uvádí: „Berthault v roce 1976 své laboratorní pokusy demonstroval v pařížské Akademii věd a později v osmdesátých letech ve spolupráci s americkými vědci provedl na univerzitě v Coloradu experiment v kanálu 20 m dlouhém s proudící vodou. Voda před sebou hrnula materiál a opět částice roztřídila do jednotlivých vrstev podle klasického schématu sedimentologů. Tyto experimenty byla od té doby mnohokrát opakovány na četných jiných pracovištích a v nedávných letech bylo o nich vícekrát přednášeno na řadě sedimentologických kongresů, přesto však k revizi názorů nedošlo. Na základě těchto průkazných experimentů Berthault uzavřel, že nejprve měli být studovány podmínky, za kterých naplaveniny vznikají, a teprve potom vytvářeny teorie. Nikdo dnes nemůže tvrdit, že určitá vrstva se usadila na zemi před např. 200 miliony let, když mohla vzniknout třeba za pouhých pět minut.“
   Kenneth Oakley v roce 1949 odhalil podvod s piltdowským člověkem, jehož kosti se odhadovaly na 150 milionů let. Fluorový test neobsahoval u čelisti žádné stopy fluoru, a tím se prokázalo, že jde o čelist ze současnosti. Proběhla další odborná zkoumání a po 40 letech „slavného“ vystavování v British Museum byl exponát odstraněn. Podvody a lhaní platí i u dalších „objevů“, kde platí, že přání je otcem myšlenky.
Kresby E.Haeckla, ve kterých dokazoval, že vývoj embrya člověka opakuje vývoj obratlovců od ryb, obojživelníků, plazů, ptáků až po savce jsou uváděny jako „důkaz“ a dodnes jsou k vidění jako učební pomůcka k vytváření klamných představ.
   Evoluce platí o myšlení, které se vyvinulo do podoby, kdy už pro ně není důležitá pravda, její hledání a obhajoba, ale prospěch v podobě slávy, peněz anebo nezájmu poctivě řešit vážné vědecké otázky. Proto je zde taková neschopnost mluvit vědecky neboli pravdivě a říkat: 200 milionů let, 100.000 let(a podobně) podle nedokázaných, pochybných, smyšlených, nepravdivých i lživých závěrů. Evoluce je v minulosti i dnes především víra navazující na své zakladatele, kteří ji vědomě či nevědomě vymysleli jako protipól víry v Boha a stvoření světa. I tzv. křesťanští evolucionisté by rádi viděli ve Vyznání víry místo „Skrze Něho(Krista) všechno je stvořeno“ „Skrze Něj se všechno vyvinulo“. Evoluce není totéž, co Boží Prozřetelnost. Ten, kdo má plnou hlavu evoluce se může snadno minout cílem života, jak ho předkládá katechismus: „Člověk je stvořen od Boha, aby Boha chválil, vzdával mu úctu a jemu sloužil a tím spasil svou duši..“ Evoluční člověk jde v neděli raději do přírody přemýšlet nad miliony let toho, co vidí, než přemýšlet nad věčným Bohem při mši sv.
   Evoluce neboli vývoj platí v oblasti vědy a techniky. Lidskou evolucí(vývojem) přišli na svět věci jako auto, letadlo a jiné vymoženosti techniky. Evoluce platí i v politice, vyvinuly se různé formy uspořádání společnosti, ale neplatí, že politici a lidé tvořící společnost budou nutně lepší.
   Bible někdy uvádí velmi přesná, byť překvapivá čísla, jako, že Metuzalém žil 969 let(Gn 5,27). O trvání světa bible ani miliardy ani milióny ani statisíce let neuvádí.
  Sv. papež Pius X. ve své encyklice Pascendi Dominici gregis odsoudil modernismus a v ní evoluci(vývoj) Boha lidským rozumem skrze evoluci teologickou, v níž si člověk deformuje obraz věčného a neměnného Boha podle svého rozmaru a nechce měnit sebe podle Boží vůle a k Božímu obrazu. V §17 s názvem „Hlavní článek soustavy: evolucionismus“ odsuzuje toto: „Tedy dogma, Církev, kult svatých, knihy, které ctíme jako posvátné, ba i sama víra, nechceme-li, aby toto bylo mrtvé, musí podléhat zákonům vývoje.“ V části „Nauka o „nezbytnostech“ ve vývoji Církve“ vysvětluje: „A tak tedy, ctihodní bratři, pro modernistické autory a činitele není v Církvi nic stálého a neměnného. V tomto směru už měli předchůdce, o nichž náš předchůdce Pius IX. napsal: „Tito nepřátelé božího zjevení nesmírně vychvalují lidský pokrok a chtějí jej povážlivě a vskutku svatokrádežně zavést i do katolického náboženství, jakoby to nebylo náboženství od Boha, ale dílo lidské a vynález filozofů, který by se mohl lidským způsobem zdokonalovat.“ Modernistická nauka o zjevení a dogmatu také není nic nového, nýbrž byla zavržena už v Syllabu Pia IX. v tomto znění: „Boží zjevení je nedokonalé, a proto je podrobeno stálému a souvislému pokroku, který odpovídá pokroku lidského rozumu.“ Ještě slavnostněji pak byla odsouzena na I.vatikánském koncilu těmito slovy: „Nauka víry, kterou Bůh zjevil, nemůže být zdokonalována lidským rozumem jako nějaký vynález, neboť byla jako boží zjevení odevzdána nevěstě Kristově, aby byla věrně střežena a neomylně vykládána. Proto musí být navždy zachován ten smysl dogmat, v jakém je svatá matka Církev jednou prohlásila a od tohoto smyslu se nikdy nesmí ustupovat pod záminkou lepšího pochopení.“ Tím se nijak nebrání, ale napomáhá rozvoji poznatků o víře. Proto týž I.vatikánský koncil pokračuje: „Ať tedy roste a zdokonaluje se rozum, vědění a moudrost jednotlivců i celku, každého jednotlivého věřícího i celé Církve, od věků do věků, od staletí do staletí, stále však týmž způsobem, tj. při zachování stejných dogmat ve stejném smyslu a stejném pojetí.“ Stoupenec modernismu místo: „Bůh je stejný, a proto věříme jak naši předkové“, říká: „My žijeme v jiné době a proto můžeme a musíme věřit jinak než naši předkové“.                                                                            
   Věroučná konstituce I. vatikánského koncilu Dei Filius z roku 1870 mluví o jistotě původu světa : „Svatá matka Církev tvrdí a učí, že Bůh, počátek a cíl všech věcí, může být s jistotou poznán ze stvořených věcí přirozeným světlem lidského rozumu."  To, že je Bůh je pravá křesťanská jistota.
   V revoluci jde o násilnou změnu, která stejně jako evoluce nutně vede k lepšímu. Zkoumání revolucí v minulosti ukazuje, že žádná osudová změna k lepšímu skrze revoluce nenastala. Právě naopak. Po revoluci husitské se česká země dostala ze stavu nejvyšší prosperity za Karla IV. na úroveň moderně řečeno rozvojové země třetího světa. Velká francouzská buržoazní revoluce přinesla stav podobný.
   Viktor Hugo napsal: „Bída vede lid k revoluci a revoluce vede lid do bídy.“ Podobné výsledky vykazuje Velká říjnová revoluce v Rusku. Bible nás učí, že první revolucionář byl ďábel, který toho hodně nasliboval a výsledkem byla ztráta ráje na zemi. Podobně revolucionáři toho hodně slibují a očekávají, ale žádné nebe nepřináší. To platí i o tzv. sametové revoluci roku 1989 v Československu a bude to platit i o revoluci v arabských zemích roku 2011.
    Pravá revoluce je v ochotě obětovat se pro druhé a ne v obětování druhých pro své zájmy, byť skupinové a revoluční. Tomuto nás učí Kristův kříž. Evoluční stejně jako revoluční myšlenky a jejich přetřásání zatlačily do pozadí Boží existenci. Evoluce vysvětluje svět „chytrou“ věčnou hmotou, ve smyslu deismu svobodných zednářů, náhodou anebo hloupě mlčí. Evoluce ani revoluce nepočítá s Božím soudem nad lidstvem a každým jedincem, jde o nový řád, New Age. Vznikl skrze revoluci nebo teorii evoluce lepší člověk? Přinesla evoluce nebo revoluce lepší rodinu, která je základem státu? Zvláště ženám by více prospělo myslel víc na Pannu Marii a jejího Syna neboli mariánsky místo evolučně nebo revolučně. Tomu odpovídá modlitba:
   „Můj Bože a Stvořiteli celého světa, miloval jsi mne, když mne ještě nebylo a dáváš mi za cíl sebe samého. Ó můj Bože, podrobuj si vždy můj pyšný rozum a vzpurnou vůli, abych následoval(a) Krista, který v evangeliu neučil ani evoluci ani revoluci ani tomu, jak a kdy svět vznikl, ale tomu proč a k čemu jsme na světě a jak se máme ve světě, který jednou pomine, chovat: S láskou k Bohu, sobě i druhým, abychom nepromarnili svůj život v řešení otázek, které nám budou komplikovat spásu nesmrtelné duše. Amen. Panno Maria přemožitelko všech bludů, oroduj za nás!“

Mučedníci umělých potratů

To, že mohu napsat následující slova předcházelo to, že mě má matka „nedala pryč“. Nepodlehla iluzi, že může jít na „přerušení těhotenství“, po němž by zjistila, že těhotenství nepřerušila, ale ukončila. Byla si vědoma toho, že nečeká „to“ neboli nějakou věc, ale „je“, dítě. Pomohla jí i víra v Boha, o němž jí její matka vyprávěla, že všechno vidí. Měla to štěstí, že porodníkem jejího prvního dítěte byl lékař-kněz Ladislav Kubíček, kterého viděla každý den ministrovat v nemocniční kapli. Kdyby pouze věřila „ono něco je“, tak by to pro její svědomí byl nicotný důvod k zodpovědnosti. Nepatřím tak k přibližně třetině dalších lidských bytostí, které zabil umělý potrat dříve než přišli na svět v době, do níž jsem se narodil…

V Schallerově misálku je ke svátku Mláďátek toto: „U novorozeného Božského dítka je shromážděn zástup nevinných Mláďátek, šťastných dítek, které mají hlavičky ozdobeny dvojí korunou nevinnosti a mučednictví. Církev svatá však o jejich svátku dává též najevo soustrast s jejich ubohými matkami, jimž byly od prsou urvány, a proto se halí do fialových rouch.“ Tato fialová barva je i barvou pokání a na pokání mysleme u zla umělých potratů.

Oprávněně se zabíjení dětí potratem spojuje s chováním Heroda. Herodes vraždil, protože se bál o svou vládu a přepych, který vládce užívá. Moderní následovníci Heroda vraždí z obdobných důvodů a opírají se o moc větší než měl Herodes: demokraticky přijaté zákony, které vraždu dítěte před narozením dovolují. Mláďátka betlémská neměla užívání rozumu a jsou svatá pro křest krve. Děti zabité potratem obdobně podstoupili křest krve. Scéna jak vojáci vraždí betlémské děti a záběry z umělého potratu jsou si podobné svou krutostí. Betlémské děti zabili ti, kdo „museli“ a při umělých potratech se zabíjet také „musí“. Podobně jako děti z Betléma mají svátek, hlásající, jak Bůh obrací zlé v dobré, bych proto uvítal svátek: „Mučedníků zabitých umělým potratem“. Ptám se, zda je tento svátek nepřijatelný před Bohem a ne zda má být přijatelný pro ty, kterým by byl výčitkou svědomí. Podobně je tomu, když u I.Vondrušky, Životopisy sv. čtu slova Pia II. 1462 české delegaci v Římě o mučednících doby husitské: „Milý bratře, věz, že nikde nebylo tolik mučedníků pro víru křesťanskou, jak v tomto království...boje tyto věru nebyly Čechům ke cti.“

Místo o prázdném pekle bych uvítal teologické zdůvodnění, jak se umělým potratem zabitými dětmi plní nebe a také pokání za umělé potraty. Při úctě k lidem, co zahynuli v koncentráku, je třeba vidět, že počet zabitých umělým potratem je mnohonásobně vyšší.

Na konkrétních lidem se někdy obecná problematika vyjasňuje. Příkladem je Gloria Polo. Tato doktorka přežila úder bleskem v hlavním městě Kolumbie Bogotě 5.května 1995. Popisuje soud nad svým životem podle Desatera a vydává o něm svědectví pro mimořádnou milost návratu do života pozemského. Její svědectví vyšlo pod názvem: „Stála jsem u brány nebe a pekla.“ jako příloha týdeníku Světlo:

„Když jsme v mé „knize života“ došli k pátému přikázání – Nezabiješ, pomyslela jsem si: Konečně si nemusím nic vyčítat, neboť jsem nikoho nezabila a žádného člověka jsem nepřipravila o život. A k mému velkému zděšení mě Pán Bůh poučil o něčem úplně jiném. Ukázal mi se vší zřetelností, že jsem byla příšernou vražedkyní. A vraždy, do kterých jsem byla zapletena, patřily mimo jiné do třídy zabíjení, které v Pánových očích platí za nejohavnější svého druhu, totiž umělé potraty nenarozených dětí.

Dávejte teď dobrý pozor! Moc a vliv, které jsem získala pomocí peněz, mě svedly a přivedly k tomu, že jsem financovala ne jeden, nýbrž několik – neřku-li mnoho – umělých potratů. Teprve moje peníze tyto potraty umožnily. Neboť jsem, ano, stále říkala: „Žena má právo si zvolit, kdy chce zůstat těhotná a kdy ne. Její břicho patří jí samotné!“ A nyní se podívejte! V mé „knize života“ stálo černé na bílém – a byla to pro mě velká bolest, když jsem viděla a konečně také pochopila – do jakých odporných zločinů jsem se sama zapletla díky penězům…

Byla mi ukázána všechna děťátka, která jsem usmrtila já sama, která jsem já sama uměle potratila. A přesně tak – jako vy teď – jsem v prvním okamžiku nevěděla jak, kdy a kde! Bylo mi to však hned ukázáno a měla jsem to pak i jasně před očima. Vždyť jsem vám již na začátku vyprávěla, že já sama jsem si zvolila jako ochranu metodu plánovaného rodičovství nitroděložní tělísko a nechala jsem si ho zavést. A v bolestném údivu jsem nyní ve své „knize života“ musela vidět, kolik mých vaječných buněk bylo oplodněno a bylo s to vyrůst v malá děťátka. Viděla jsem mnoho těch světelných jisker, které se rozzářily při utvoření jejich duší. A slyšela jsem také výkřiky těchto duší, jak byly vyrvány z ruky Boha Otce.

A najednou jsem pochopila důvod, proč jsem byla stále tak špatně naladěna, zahořklá a protivná. Měla jsem špatné rozpoložení, často se se mnou nedalo mluvit, neovládala jsem se a byla jsem náladová vůči bližním, vůči své rodině. Celý den jsem byla jen frustrovaná, nic mě nemohlo uspokojit. Často mě přepadaly strašné deprese. A nyní jako by mi spadly šupiny z očí: „Jak prosté a jednoznačně jasné – vždyť jsem se proměnila ve stroj na zabíjení děťátek!“

V konstituci o Církvi v dnešním světě II.Vatikánského koncilu máme v článku 27 tato slova: „Všechno, co je přímo proti životu, jako vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, euthanasie i dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby, jako mrzačení, tělesné nebo duševní mučení, pokusy o psychické násilí; co uráží lidskou důstojnost, jako nelidské životní podmínky, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod se ženami a s mladistvými; a také hanebné podmínky práce, když je s dělníky zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky, a ne jako se svobodnými a odpovědnými osobami: všechny tyto věci a jim podobné jsou opravdu ostudné, vnášejí nákazu do lidské civilizace a poskvrňují více ty, kteří je dělají, než ty, kteří trpí bezpráví, a velice zneuctívají Stvořitele.“

Vzor ženy a křesťanky Panna Maria je prevencí před potraty a obžalobou pokud jsou konány. Církev katolická na ženu i osobu, která umělý potrat-vraždu vykoná, uvaluje nejtěžší trest exkomunikace.

Poezie a Bůh

Poezie, básně a verše mnohé málo slovy vysloví, záleží však na tom, jakou realitu hlásají. Básnicky vyslovené zaměření života k duchovním hodnotám najdeme v několika slovech básníka Vladimíra Holana: „Sama země praví: bez ryzí transcendentály se žádná stavba nedostaví, nikdy, ach nikdy nedostaví.“ Tato slova použil papež Jan Pavel II. v jednom ze svým projevů v roce 1990 při návštěvě Československa a dodal vysvětlení: „Bez transcendentály, bez přesažného smyslu, zůstává každá kultura žalostným fragmentem jako babylónská věž. Nelze vybudovat kulturu a opomenout či křečovitě odmítat to, co je cultus – úcta, uctívání.“ Transcendentálu má ten, kdo Boha uctívá bohoslužbou. Při bohoslužbě Jana Pavla II. v roce 1990 v Praze a na Velehradě se účastnilo přibližně 1,5 miliónu osob. Statisticky je rozhodnutí pokračovat v budování babylonské doloženo, když roce 1997 na jedné mši sv. Jana Pavla II.v Praze je přibližně polovina osob, co v roce 1990. Při návštěvě Benedikta XVI. v roce 2009 a dvou bohoslužbách byla účast ještě podstatně nižší, na úrovni okolo 1/10 roku 1990. Např. brněnská diecéze vykazuje v roce 1994 na bohoslužbách 119.250 a v roce 2009 95.980 osob. To je každoročně pokles o více než 1%, který je při pravidelnosti časem značný…

Předpokladem víry je zdravý rozum. Zdravý rozum spojený s vroucím citem spojuje dobrá poezie. Co lze číst u českých básníků jako podnět k přemýšlení a oživení křesťanské víry?

Václav Renč: „Vstávají ze sna pastýři a diví se a žasnou. A bez váhání zamíří, kde vidí hvězdu jasnou. Nad holým chlévem z kamení, co hledí dolů k městu, hoří to Boží znamení a osvěcuje cestu. Svolává k chlévu ze všech stran i anděle a lidi. A kdo má srdce dokořán, každý to světlo vidí“.

Jan z Jenštejna: „Zdrávas, Matko Slova spásná, panen pokoro a cti, zdrávas bez poskvrny, krásná, pokorné ty panenství.“

Jakub Deml: „Až budu umírat, o to tě prosím, Matko Boží, Ty sama zhasni červenou lampu srdce mého… Kriste Ježíši, světlo naše věčné, zapřísahám tě pro tvé hořké umučení, až mi dohořívati bude světlo denní, převeď mě přes propasti smrti nebezpečné a Srdce Tvoje jak měsíc v úplňku a jako Hostie bílá osvítiž krajinu přechodu mého z tohoto času do věčnosti.“

Otakar Březina: „Dej mé duši odvahu mlčení, když jsi promluvil znameními, a zahradám mým dosti růží, když nastane doba navíti věnců. Učiň, ať pravda má podobna jest knize modlitební, aby každý v ní našel modlitbu svou, i zavržený a umírající!“ „Bolestí jako bičem žene Pán duše na pastvy tajemství.“

Josef Hora: „Od kolébky do hrobu svět podobá se hřbitovu, protože v kámen a vítr sili lidé svou lásku a pouště ji vpily. Jenom jednou, jednou pro dny všecky podejte své srdce, šetřte láskou.“

František Hrubín: „Chtěl jsem tě, Bože, zapřít ze všech sil, v blátě, jež zebe, žes našim krokům zemi ukončil a křídlům nebe. Mluvil jsem o tobě, jak o někom, kdo nedoslýchá, chtěl jsem tě, Bože setřást jako strom listí, jímž dýchá. Ale dnes toužím po jednom lítostném vzlyku, tak jako touží opuštěný lom po dětském křiku.“
Jan Zahradníček: „Nebudeme se hašteřiti s Bohem, škemravě na něm dobývati pohledávek v knize milostí hledajíce stránku se sloupcem dáti má.“

Adam Michna z Otradovic: „Plesej, rajská Královno, správně jsi zvolila, divné věci božská moc v tobě způsobila. V tvém těle začal žít Pán, který spasí lid.“

František Lazecký: „A tak člověk dvacátého století opět sám stojí ve veřejích kosmu. Sám nesám, jeho otázka s ním. Stojí a nevidí nebeské dítě, nevidí už ani tesaře, jak bere topůrko širočiny a roztíná jím uzel jeho otázky. Tenkrát před dvaceti stoletími.“

Antonín Šuránek: „Nic nechtít a všechno dát, Boha v bližních milovat! S Matkou Boží pevně stát, v dobrém růst a vytrvat!“

František Sušil(o věrozvěstech): „Díky, bratři přesvatí, k vám dnes smíme volati: Ať dar čirý pravé víry nikdy se nám neztratí.“

Poezii nalézáme i v obřadech mše sv.. Jde o poezii vroucích citů, která jsou v souladu s osvíceným rozumem poznávajícím pravdy víry. Ve vánoční prefaci(předmluvě) před proměňováním kněz pokud možno zpívá: „Quia per incarnáti Verbi mysterium, nova mentis nostrae óculis lux tuae claritátis infúlsit: ut dum visibíliter Deum cognóscimus, per hunc invisibílium amórem rapiámur.“ – „Neboť tajemstvím vtěleného Slova nové světlo jasnosti tvé očím naší mysli zazářilo, abychom poznávajíce Boha viditelně, jím uchváceni byli k milování neviditelných věcí.“

V hymnu z breviáře se modlí takto: „Od bran, z nichž slunce vychází, až tam, kde konec zemský je, ať zní zpěv Kristu Vladaři, synáčku Panny Marie. Původce světa blažený svých sluhů tělo obléká, by zachránil své stvoření a tělem spasil člověka.“

V hymnu akafist se o Panně Marii vyznává: „Před tebou zhasla sláva básníků“, protože ačkoli dokáže málo slov poezie říci hodně, přece je to málo k vyjádření hlubokých pravd křesťanské víry.

Kostel a jeho účel

     U stavby se zajímáme o to, kdy byla postavena, jak byla postavena a kým byla postavena. Nejdůležitější otázkou je, proč byla postavena. Jsou budovy, které to oznamují svými nápisy: „Banka“, „Potraviny.“ Kostel svojí věží směřuje vzhůru, aby připomínal Boha, který jako Stvořitel je nad světem. Kostel s křížem připomíná výkupnou smrt Ježíše Krista na kříži.
     V části Bible zvané Nový zákon, je potvrzen i Starý zákon: „Písmo nemůže být zrušeno.“ (Jan 10,35). Bible je kniha posvátná pro křesťany. Čemu nás učí bible o chrámech? V první knize královské se král Šalomoun, který zbudoval chrám považovaný za jeden ze sedmi divů starověku ptá: „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“
     Toto pokorné smýšlení obsažené v bibli najdeme rovněž v posvátné tradici. Sv. Jan Zlatoústý nám zanechal zprávu o chování prvních křesťanů v kostele: „Když se chystali vstoupit do chrámu, políbili pokorně práh u dveří a zachovávali při mši svaté takové ticho, jako by nikoho v kostele nebylo.“
     U proroka Jeremiáše čteme, jak varoval lidi, aby skutečně žili podle toho, co se v chrámu hlásá a nespoléhali na pouhé neupřímné chození do kostela: „Nespoléhejte na klamná slova: Je to chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův." (Jer 7,4). Kniha Jeremiáš končí zničením chrámu Šalomouna pro hříchy lidí a neochotu konat pokání.
     Apoštol lásky sv. Jan nejobšírněji popisuje v 2.kapitole svého evangelia, jak Pán Ježíš vyhání prodavače a směnárníky z chrámu bičem, protože měnili účel chrámu - místa modlitby – na obchod a banku. Toto správné chování Krista při změně účelu budovy nám může být částečně srozumitelnější při představě, jak by to dopadlo v jiných oblastech: kdyby někdo v bance dělal nabídku pečiva anebo u benzínové pumpy nabízel směnu peněz. Chrám, z něhož Pán Ježíš vyháněl osoby, co měnili účel této budovy, byl zničen 29. srpna roku 70 podle jeho předpovědi, která dokládá jeho věrohodnost a činí to i zbytky chrámu při návštěvě Jeruzaléma v současnosti.

     Odkaz na bibli a tradici odpovídá požadavku II. Vatikánského koncilu, který v konstituci Dei verbum (Boží slovo) v čl. 24 učí: „Posvátná teologie spočívá jako na trvalém základu na psaném Božím slovu spolu s posvátnou tradicí." Příklad správného vztahu ke kostelu je u Panny Marie a bible rozjímaná v modlitbě růžence nás vede do chrámu při obětování Ježíše a jeho nalezení v chrámě, jak je psáno ve druhé kapitole Lukášova evangelia.
     Kardinál Tomášek začíná katechismus otázkou patřící do kostela: „K čemu jsme na světě?" a odpovídá: „Jsme na světě, abychom sloužili Bohu a po smrti se dostali do nebe."
     U otázky „čím sloužíme Bohu?" uvádí sv. Augustin (Vyznání I,1): „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě." Z uvedeného je zřejmé, s jakým postojem máme do kostela přicházet.
     Kostel je postaven k bohoslužbě a při ní jde o dílo vykoupení Krista s oslavou Boží a posvěcením člověka. Těm, kdo jsou spokojeni s tím, že stačí, když někdo „se jde jen tak do kostela podívat“, jako do muzea nebo koncertní síně apod., připomínejme špatné konce, k nimž to vede. Historik PhDr. Radomír Malý v časopise Te Deum 4/2011 píše: „Tak např. v Holandsku čtvrtina všech katolických chrámů, činných ještě v r. 1960, slouží dnes jako kina, divadla, hypermarkety, dokonce i jako bordely.“

                                                     

Homosexualita v bibli

     Čas od času se setkáváme alespoň teoreticky s homosexualitou. Čemu nás učí kniha závazná pro křesťany, bible, o homosexualitě?
     Starý zákon má v třetí knize Mojžíšově jednoznačná slova k různým sexuálním úchylkám. Slova III Moj 20,13:  „Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti, musejí zemřít, jejich krev padni na jejich hlavu“, jsou nejzávažnějšího rázu. Dodatek s tresty smrti najdeme u dalších sexuálních ohavností jako je pohlavní styk mezi nejbližšími pokrevními příbuznými anebo při pohlavním styku se zvířaty. Výše trestu nám má připomenout, o jak závažné věci jde.
     Stvořením je dána odlišnost mezi mužem a ženou. Tato odlišnost má být zajištěna i vnějšími projevy. V Deuteronomiu (Dt 22,5) je proto příkaz: „Žena na sebe nevezme, co patří muži a muž neobleče, co nosí žena. Hospodin, tvůj Bůh, má v ohavnosti každého, kdo to činí.“ Tyto příkazy mají své velké opodstatnění. Pokud žena nosí kalhoty a obléká se jako muž a naopak, snadno se třeba pod vlivem alkoholu projeví zájem o stejné pohlaví a pro pobavení a zážitek na tuto „hru“ druhá strana přistoupí. Tak se mohou uvolnit potřebné zábrany a vznikne homosexuální chování.
     Tvrzení, že homosexualita je vrozená, žádné vědecké pracoviště spolehlivě neprokázalo.
     Slova bible jsou v souladu s rozumem a jsou v ní dva žalmy 14 a 53 se slovy: „Nerozumný (blázen) si říká v srdci: Bůh není!“ Oficiální státní ateismus nedávné doby tvrdil, že dokázal „vědecky“, že není Boha a podle praktického ateismu žijící lidé podobně „vědecky“ dokazují homosexuální chování. V listě Římanům(1,24-28) je homosexuální chování vysvětleno jako důsledek odmítání vztahu k Bohu, z něhož plyne: „Proto je Bůh nechal klesnout do nečistoty, jak toužilo jejich srdce, takže si sami hanobili vlastní tělo. Zaměnili pravého Boha za bohy falešné, uctívali tvora a klaněli se mu místo Stvořiteli. Ten ať je velebený navěky! Amen. Proto je nechal Bůh klesnout do hanebných vášní. Ženy zaměnily přirozený styk za protipřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku se ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému. Muži páchali nestoudnosti s muži, a tak zakusili sami na sobě zasloužený trest za svoje poblouznění. A protože se nesnažili poznat Boha, dopustil Bůh, že klesli do převrácených názorů a dopouštěli se věcí ošklivých.“
     Křesťanská pravidla pro manželství jsou v listu Židům 13,4: „Manželství ať je u všech v úctě a manželské lože neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky“. Tam, kde řada lidí již nemá výčitky svědomí pro život mimo svátostné manželství v smilstvu a cizoložství, tam je připravena živná půda i pro další hříchy na poli sexuality jako je homosexualita.
     List Judův (verš 7) mluví o Božích trestech kvůli praktikování homosexuality: „Právě tak Sodoma a Gomora a okolní města, která se podobným způsobem oddávala protipřirozenému smilnění a propadla zvrhlosti, jsou pro výstrahu trestána věčným ohněm.“ Zničení Sodomy a Gomory popisuje první kniha Starého zákona Geneze v 19 kapitole. Píše se v ní o snaze mužů poznat muže. Je třeba si osvojit způsob, jak se bible vyjadřuje. Ve stejné knize Geneze(4,1) je : „I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina.“ V tomto smyslu snaha muže poznat znamená snahu o homosexuální pohlavní styk.
     Kromě toho, co je v bibli, je důležitá tradice a v ní je obsaženo odmítání praktikování homosexuality. Píše Augustin v knize O dobru manželství, že „ze všech těchto neřestí“, které totiž náleží k nečistotě, „nejhorší je, která se děje proti přírodě.“ V knize Vyznání III. sv. Augustin napsal: „Ohavnosti, které jsou proti přírodě, musejí být vždy a všude odmítány a trestány. Takové byly Sodomských a kdyby je všichni národové činili, všem by patřil týž trest za hřích podle zákona Božího, který neučinil lidi tak, aby sebe takto užívali. Poškozuje se totiž ono společenství, které máme mít s Bohem, když příroda, jíž on je původcem, se poskvrňuje zvrhlostí náruživosti.“
     Katechismus kardinála Tomáška uvádí hříchy do nebe volající. Na druhém místě uvádí: sodomský hřích (je to hřích proti VI. přikázání, kterého se dopouštěli v městě Sodomě). Tomu, kdo tento sodomský hřích (homosexualitu) praktikuje a nechce s tím přestat, má kněz povinnost odepřít rozhřešení a tím naplnit příkaz pro svatou zpověď podle slova Jan 21,23: „Komu hříchy odpustíte jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Pokud je praktikování homosexuality veřejně známo, jde o veřejný hřích s důsledkem odmítnutí svátosti oltářní. Tam, kde dokonce oddávají osoby stejného pohlaví v kostele, jde o sňatek neplatný před Bohem, protože manželství je ustanoveno Bohem pro osoby odlišného pohlaví.
     V odkřesťaněné Evropě se legalizují homosexuální vztahy a k umlčení hlasů toto odmítajících se užívají tlaky ve jménu „politické korektnosti“ a „odmítání homofobie“. Pokud by korán obsahoval podobné vyjadřování jako bible o homosexualitě, tak by jeho odmítání bylo přijímáno s velkou vážností. Podobně málokdo při své snaze, aby se neubližovalo židům myslí na to, že odmítáním poselství Starého zákona židům ubližuje, protože je to výchozí pozice jejich náboženství.
     Skutečnost bibliofobie neboli neochota uznat poselství bible tlumočené takovými velikány jako sv. Augustin, z něhož vyrostla křesťanská civilizace je nejen ukázkou odmítání křesťanské víry, ale i zdravého rozumu. Zdravý rozum totiž má mít úctu ke knize, která je v lidstvu nejrozšířenější.

II.Vatikán a dogmata

      Na otázku: „Přinesl II. Vatikánský koncil (II.VK) nová dogmata?“ můžeme jako  odpověď použít úvod konstituce o liturgii (SC 1): „Posvátný sněm si vytkl za cíl neustále prohlubovat křesťanský život věřících, lépe přizpůsobit potřebám naší doby instituce podléhající změnám, podporovat všechno, co může přispět k sjednocení všech věřících v Krista, a posilovat vše, co může být pro všechny pozváním do Církve. Proto považuje za svůj zvláštní úkol postarat se také o obnovu liturgie.“

      Konstituce o liturgii je první dokument II.VK a uvedený článek SC 1 vysvětluje záměry pastoračního koncilu. Koncil pastorační nemíní prohlašovat nové pravdy víry(dogmata) a předchozí dogmata jsou tudíž před ním a po něm stejná.  O odpovědi není žádná pochybnost: II. Vatikánský koncil nepřinesl žádná nová dogmata.

      Pastorační záměr liturgie v SC čl.4 je: „Posvátný sněm věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka Církev přiznává všem právoplatně uznaným ritům stejné právo a stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně podporovány. Přeje si, aby tam, kde je třeba, byly v celém rozsahu obezřetně upraveny v duchu zdravé tradice a aby získaly novou životnost vzhledem k dnešním poměrům a potřebám.“   

      Z článku SC 4 plyne, že v pastoraci má být normálně přítomna liturgie Pia V., „tridentská“. Tridentský koncil  připojuje ke svým kánonům dodatek „anatema sit“ - „ať je vyloučen z katolické Církve“. V kánonu 9 o mši svaté je „anatema sit“ pro toho, kdo tvrdí, že je proti ustanovení Krista  a má být potrestán, kdo pronáší slova proměňování potichu anebo že musí být sloužena mše sv.  pouze v lidovém jazyce anebo voda nemá být míchána v vínem v kalichu k obětování. Jazykové pojetí „nahlas a v mateřštině“ je obrat o 180 stupňů oproti „potichu a latinsky“. Jde o pastorační dogma nikoli textů II.VK, ale pastorační praxe zavedené po II.VK. Toto pseudodogma „jedině nahlas a v mateřštině“   přináší neoprávněné obvinění (viz SC 4) a pseudodogma:„Sloužení mše svaté potichu latinsky podle misálu Pia V. je odmítání II.VK koncilu.“ Při skutečném naplnění SC 4 o budoucí podpoře a zachování pravoplatných ritů, by ritus misálu Pia V. měl mít zelenou a běžně sloužen. Zabydlenost a rozšířenost jazykového pseudodogma „pouze nahlas a v mateřštině“ a pseudodogma, jímž se zavrhuje ritus Pia V. prozrazuje neznalost anebo neochotu jednat podle skutečných textů II.VK!

      Jazykové pseudodogma je snadno pozorovatelné. Podobně je snadno pozorovatelná změna u  oltáře nazývaného „čelem k lidu“, který rovněž II.VK nikde nepřikázal a jako příkaz II.VK je předkládán. Oltář čelem k lidu je další pseudodogma vzniklé nikoli příkazem II.VK, ale praxí  po II.VK.

      Jiné psedudodogma je povinnost optimismu. Dogma optimismu  lze pochopit z  předpokladu, že na jednáních koncilu se věci zhodnotí, co bylo špatné se napraví a co je dobré se rozvine a podle SC 1 se   neustále  bude prohlubovat křesťanský život,  stále větší počet lidí přijme pozvání do Církve, bude věrnost tradici, jednota křesťanů...A co kdyby dobré věci zůstaly jen na papíře anebo se vyvíjely jinak? Pokud se tato možnost vůbec nepřipustí, tak se u pseudodogma optimismu musí setrvávat, i kdyby se věci v pastorační praxi vyvinuly úpadkově.

      Pseudodogma optimismu žádá, aby ten, kdo by snad viděl věci černě a podle pravdy např. řekl: „katolická Církev v naší zemi je ve špatném stavu“ anebo „morálka politiků a občanů ve státě je stále horší“  byl obviněn z poruchy vidění a umlčen. Pseudodogma optimismu žádá vidění, jak se vše vyvíjí k lepšímu. Pseudodogma optimismu potřebuje pseudodogma zakazující pesimismus: mluvit o bludech, hříchu, ďáblu, pekle, zatvrzelosti srdce a jiných „negativních“ tématech. Tato pseudodogmata znemožňují řešit rozvrat manželství a rodiny,  skandály kněží v oblasti sexuality, rozklad společnosti  a cokoli jiné.  

       Duchovní život postavený na uvedených pseudodogmatech odpovídá mentalitě Titaniku: lidé vědomí si toho, že loď je nepotopitelná si mysleli, že jejich jediný úkol je dobře se bavit. Podobně stačí vstoupit do Církve, máme pokřtěno a už se můžeme jenom klidně hříšně bavit, protože naše volba je nepotopitelná…Titanik se potopil a  loď Církve je nepotopitelná jako celek, ale z dějin víme, že dnešní arabské země s islámem byly ve starověku kvetoucí země křesťanské
…Možnost reálného zániku nebo snížení katolických křesťanů platí vždycky a všude. Kardinál Joachim Meisner se v Die Welt  vyjádřil v listopadu 2011 takto: „Pokud bude Církev jako svět, už pro něj není alternativou a nemá mu co říci. Německá církev se podobá autu, které má moc velkou karoserii a slabý motor, a proto se neustále přehřívá. Měli bychom najít nějakou přiměřenější a mnohem menší formu, odpovídající našim silám. Důležité je dojet do nebeského Jeruzaléma – nezáleží, zda v mercedesu nebo v Pandě.“        

      Liturgický výraz mají zmíněná pseudodogmata v misálu Pavla VI., kde chybí oproti misálu Pia V. např. modlitba za Církev: „Modlitby Církve své, prosíme, Pane milostivě přijmi, aby po přemožení veškerých protivenství a bludů tobě v bezpečí a svobodě mohla sloužit.“ A prosba k Matce Boží: „Raduj se, Maria Panno, neboť samojediná jsi potřela všechny bludy. Ty jsi uvěřila slovům Archanděla Gabriela. Jelikož jsi, Panno, Boha a člověka porodila, zůstala jsi Panno, i po porodu neporušena. Boží Rodičko, oroduj za nás.“ 

      Při  formulaci Vyznání víry (Creda) nicajského koncilu, které je modlitbou šlo o spor, zda Ježíš Kristus je s Otcem shodný nebo je mu podobný. Ti, kdo hlásali, že stačí podobnost byli bludaři. Při mši svaté po II.VK se modlí stejné nicajské Credo jako po koncilu tridentském, I.vatikánském a jiných, ale v praxi přítomná pseudodogmata vzniklá po II.VK  silně narušila „boj pro víru, která byla jednou provždy křesťanům svěřena“ (Judův list  3v.)
 Kánon 1. II.všeobecného sněmu v Cařihradě r.381 žádá věrnost předchozímu koncilu v Nicei r.325: "Svatí otcové, kteří se sešli v Cařihradě, rozhodli: Vyznání víry, přijaté třistaosmdesáti otci na sněmu v Nicei, která leží v Bythínii, ať se neodvolává a zachovává beze změny. Do klatby se dává jakékoli kacířství a to: eunomiánů, anomejanů, ariánů, eudoxiánů, peluariánů, čili duchoborců, sevelliánů, marcelliánů, fotiniánů a apolináriánů."

wiki