Vyznání víry sv. Atanáše

    Náš věrozvěst sv. Cyril si zvolil jako svého učitele sv. Řehoře Naziánského. V životopisech svatých I. Vondruška uvádí o sv. Atanáši slova sv. Řehoře Naziánského: „Chválit Athanasia je chválit ctnost.“ Logicky k cyrilomedotějské víře patří svatý Atanáš. Ten píše o koncilu v Nicei, Epistula ad Afros, 1: ”Nicejské vyznání víry znamená více, samo o sobě je dostatečným pro vyvrácení veškeré hereze a zabezpečení trvání církevní doktríny.“ V Epistulae ad Serapionem napsal o tradici: „Právě tato tradice, učení a víra všeobecné Církve byla od počátku kázána apoštoly a uchována církevními Otci. A na ní byla Církev založena; a pokud ji někdo opustí, neměl by se již nadále nazývat křesťanem.“ 

   Sv. Atanáš, sloup pravověrnosti, byl patriarchou Alexandrie v době největší moci ariánů, kteří odmítali u Krista, že je Bůh. Většina biskupů a císař v době sv. Atanáše smýšlela ariánsky a ti na koncilu v Tyru roku 335 sesadili sv. Atanáše. Atanáše se zastal papež Július I. Za papeže Libéria byl Atanáš odsouzen na sněmu v Arles, což pod nátlakem uznali i papežští legáti. Na koncilu v Miláně v roce 355 odsouzení Atanáše Libérius nepřijal a šel proto do vyhnanství, kde pak s odsouzením souhlasil, a tak sv. Atanáše exkomunikoval. Po návratu z vyhnanství v Beroi do Říma papež Libérius odmítl ariánskou synodu v Rimini 359 a požadoval nicejské vyznání, za něž sv. Atanáš celý život bojoval. Sv. Atanáš napsal dopis katolíkům, kteří trpěli od heretických ariánů toto: „Kéž vás Bůh utěší. Vím navíc, že nejen tato věc vás rozesmutňuje, ale také skutečnost, že zatímco jiní získali kostely násilím, vy jste v této chvíli vypuzeni ze svých míst. Protože oni vlastní místa, ale vy vlastníte apoštolskou víru. Oni jsou, to je pravda, na místech, ale mimo pravou víru, zatímco vy jste skutečně mimo místa, ale víra je ve vás. Zvažme, co je větší - místa nebo víra? Jistě víra.“ Tento smutný stav víry v době po nicejském koncilu se podobá stavu po II. Vatikánském koncilu a sv. Atanáš neústupností ve věcech víry ukazuje správné řešení. 

Vyznání víry sv. Atanáše QUICUMQUE – KDOKOLI: „Kdokoli chce být spasen, především se musí držet katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky. Katolická víra je pak tato: Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě, abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha Svatého. Avšak božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejná je jejich sláva a souvěčná je jejich vznešenost. Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch Svatý. Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch Svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, a přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý, ale nejsou tři Páni, ale je jen jeden Pán. Protože jako jsme nuceni v křesťanské víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně tak je nám zakázáno v katolickém náboženství říkat, že existují tři bohové nebo páni. Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři duchové svatí. A v této Trojici není nic dřív nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě. Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici. K věčné spáse je však pro člověka potřebné, aby pevně věřil i ve vtělení našeho Pána Ježíše Krista. Je totiž správná víra, abychom věřili a vyznávali, že náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, je Bohem i člověkem. Je Bůh, zrozený před věky z podstaty Otce, je člověk, narozený v čase z podstaty matky. Je dokonalým Bohem a dokonalým člověkem, složeným z rozumové duše a lidského těla. Je roven Otci podle božství, ale menší než Otec podle lidství. I když je Bohem a člověkem, nejsou dva Kristové, nýbrž je jen jeden Kristus. Je jeden nikoli proto, že by se božství stalo tělem, nýbrž proto, že lidství bylo přijato do Boha. Zcela a pouze jeden, nikoli ve spojených podstatách, nýbrž v jednotě osoby. Neboť jako rozumová duše a tělo jsou jeden člověk, tak Bůh a člověk jsou jeden Kristus. Ten trpěl pro naši spásu, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých; vystoupil na nebesa, sedí po pravici všemohoucího Otce a odtud přijde soudit živé i mrtvé. Při jeho příchodu všichni lidé musejí vstát se svými těly, dostanou odplatu za své činy. Kdo konali dobro, půjdou do věčného života, kdo však zlo, půjdou do věčného ohně. Taková je katolická víra. Kdo ji pevně a věrně nezastává, nemůže být spasen. Amen.“ 

    Spor jak věřit v Krista a spor jak věřit v Pannu Marii jsou spojené nádoby. Na efeském koncilu 431 byl odsouzen cařihradský patriarcha Nestorius, protože odmítal u Panny Marie titul Bohorodička. Protagonista odsouzení Nestoria byl sv. Cyril, patriarcha Alexandrie, který jako autoritu uvádí sv. Atanáše v Epistula 1: „Je mi nesmírně divné, jak vůbec někdo může opravdu pochybovat, má-li se svatá Panna nazývat Bohorodičkou. Vždyť jestliže Ježíš Kristus náš Pán je Bůh, proč bychom upírali svaté Panně, která ho porodila, titul Rodičky Boží? Tuto víru nám přece předali již svatí apoštolé, byť se o tomto názvu nezmiňují, a takto nás učili také svatí otcové. Tak například náš otec Atanáš, slavné paměti, když napsal dílo o svaté a soupodstatné Trojici, ve třetí části často jmenuje svatou Pannu Bohorodičkou.“ Svatý Atanáš psal proti bludařům a v životopise svatého Antonína ukázal vzor křesťanského života. V tradiční liturgii je nejčastěji užívána ve mši svaté preface o Nejsvětější Trojici, která má podle vyznání Quicumque: „…jeden jsi Bůh, jeden jsi Pán, ne v jedinosti jedné osoby nýbrž v Trojici jedné podstaty.“ Sv. Cyril, věrozvěst věroučně vychází z církevních Otců a prvních koncilů a v živé víře hlásá: „Pro mne není v tomto světě nic důležitějšího, než pro nejsvětější Trojici žít a umřít.“ 

    Latinské znění Vyznání sv. Atanáše(z breviáře sv. Pia X.): „QUICUMQUE vult salvus esse, ante omnia opus est, ut teneat catholicam fidem: Quam nisi quisque integram inviolatamque servaverit, absque dubio in aeternam peribit. Fides autem catholica haec est: ut unum Deum in Trinitate, et Trinitatem in unitate veneremur. Neque confundentes personas, neque substantiam separantes. Alia est enim persona Patris alia Filii, alia Spiritus Sancti: Sed Patris, et Fili, et Spiritus Sancti una est divinitas, aequalis gloria, coeterna maiestas. Qualis Pater, talis Filius, talis Spiritus Sanctus. Increatus Pater, increatus Filius, increatus Spiritus Sanctus. Immensus Pater, immensus Filius, immensus Spiritus Sanctus. Aeternus Pater, aeternus Filius, aeternus Spiritus Sanctus. Et tamen non tres aeterni, sed unus aeternus. Sicut non tres increati, nec tres immensi, sed unus increatus, et unus immensus. Similiter omnipotens Pater, omnipotens Filius, omnipotens Spiritus Sanctus. Et tamen non tres omnipotentes, sed unus omnipotens. Ita Deus Pater, Deus Filius, Deus Spiritus Sanctus. Et tamen non tres dii, sed unus est Deus. Ita Dominus Pater, Dominus Filius, Dominus Spiritus Sanctus. Et tamen non tres Domini, sed unus est Dominus. Quia, sicut singillatim unamquamque personam Deum ac Dominum confiteri christiana veritate compelimur: ita tres Deos aut Dominos dicere catholica religione prohibemur. Pater a nullo est factus: nec creatus, nec genitus. Filius a Patre solo est: non factus, nec creatus, sed genitus. Spiritus Sanctus a Patre et Filio: non factus, nec creatus, nec genitus, sed procedens. Unus ergo Pater, non tres Patres: unus Filius, non tres Filii: unus Spiritus Sanctus, non tres Spiritus Sancti. Et in hac Trinitate nihil prius aut posterius, nihil maius aut minus: sed totae tres personae coaeternae sibi sunt et coaequales. Ita ut per omnia, sicut iam supra dictum est, et unitas in Trinitate, et Trinitas in unitate veneranda sit. Qui vult ergo salvus esse, ita de Trinitate sentiat. Sed necessarium est ad aeternam salutem, ut Incarnationem quoque Domini nostri Iesu Christi fideliter credat. Est ergo fides recta ut credamus et confiteamur, quia Dominus noster Iesus Christus, Dei Filius, Deus et homo est. Deus est ex substantia Patris ante saecula genitus: et homo est ex substantia matris in saeculo natus. Perfectus Deus, perfectus homo: ex anima rationali et humana carne subsistens. Aequalis Patri secundum divinitatem: minor Patre secundum humanitatem. Qui licet Deus sit et homo, non duo tamen, sed unus est Christus. Unus autem non conversione divinitatis in carnem, sed assumptione humanitatis in Deum. Unus omnino, non confusione substantiae, sed unitate personae. Nam sicut anima rationalis et caro unus est homo: ita Deus et homo unus est Christus. Qui passus est pro salute nostra: descendit ad inferos: tertia die resurrexit a mortuis. Ascendit ad caelos, sedet ad dexteram Dei Patris omnipotentis: inde venturus est iudicare vivos et mortuos. Ad cuius adventum omnes homines resurgere habent cum corporibus suis: et reddituri sunt de factis propriis rationem. Et qui bona egerunt, ibunt in vitam aeternam: qui vero mala, in ignem aeternum. Haec est fides catholica, quam nisi quisque fideliter firmiterque crediderit, salvus esse non poterit. Amen.“ 

Sv. Athanasius, byzantská ikona

Ustavičné panenství Mariino

     Svatý Tomáš A. v Summě teologické III,28 odmítá, aby někdo zpochybňoval ustavičné panenství Panny Marie: „Musí se říci, že bez vší pochybnosti je třeba odmítnout blud Helvidiův, jenž se opovážil říci, že matka Kristova byla po porodu Josefem poznána a porodila jiné syny. Neboť to nejprve ubírá dokonalosti Kristu...Za druhé tento blud činí bezpráví Duchu Svatému...Za třetí ubírá hodnotě a svatosti Matky Boží. Za čtvrté by se muselo to také samému Josefovi přičítat za největší opovážlivost, kdyby se pokusil poskvrnit tu, o níž z andělského zjevení věděl, že počala z Ducha Svatého...Matka Boží jako v panenství počala, v panenství porodila, tak i po porodu pannou na věky zůstala." 

  A ještě sv. Tomáš A.:  „Bylo vhodné, aby se Kristus narodil ze zasnoubené panny, jak pro něho samého, tak pro jeho matku, tak i pro nás...vhodné ze strany Panny. A to nejprve proto, že tím byly zabezpečena před trestem, „totiž, aby nebyla kamenována Židy jako cizoložná“, jak praví Jeroným. Za druhé, aby byla uchráněna před pohanou. Ambrož k Luk „byla zasnoubena, aby jí nebyla vpálena pohana porušení panenství, čehož známkou by se zdál obtěžkaný život. Za třetí, aby se jí dostávalo služby od Josefa.“ 

    Konrád Maria Kubeš v knížce Ve šlépějích Neposkvrněné píše k 1.lednu a Obřezání Páně: „Neporušené panenství a ustavičná andělská čistota, ani stínem nezkalená a nezatemněná, nejlíbeznější květ v koruně Královny nebes, učinila ji ideálem, který po celá tisíciletí plní nadšením ušlechtilé duše a dodává jim síly i vzletu, aby se z prachu povznesly nad hvězdy(Nedávno jeden misionář, přemítaje, jakou oporu by našel pro dospívající japonské dívky, vystavené nyní ve vlasti všem nebezpečím a nástrahám zkažené evropské civilizace – oporu, jíž jejich náboženství jim poskytnout nemůže – přišel na myšlenku, založit pro ně Mariánské družiny, a ty pohanské dívky mimo vše nadání s pravým enthusiasmem se shromažďují pod praporem Panny nejčistší. Její obraz mají na stolku, vydávají i svůj časopis „Lilie“, jejich znak je lilie nad hvězdami. U nás již před lety protestantský pedagog Förster vzdělával mládež sobě svěřenou na našem katolickém ideálu. Neubráníš se dojmu, když u něho čteš: „Víte, že katolické dívky uctívají Marii…připojte se k nim a snažte se reprodukovat v své duši její obraz i vy….“) 

   Vše, co tvoří obsah katolické idee panny, září s nejdokonalejší plností v Marii. Svatá Panna panen…vyniká nade všechny panny nejen tím, že v ní panenství je posvěceno božským mateřstvím(„ty po početí Syna ještě světější, čistší a krásnější“, jako křišťál, když jím prochází sluneční paprsek), nýbrž i tím, že její čistota je a zůstane nedostižná. Virgo carne – mente – sensu (Scheeben), tj. Maria byla pannou a) tělem, záříc tělesnou neporušeností; b) srdcem, skvějíc se panenským smýšlením a čistotu milujíc, kteréžto smýšlení teprve činí panenství ctností a záslužným; c) smyslem, tj. nezakusila a nikterak zakusit nemohla ani nejmenší hnutí smyslnosti a tělesné žádostivosti, protože byla bez poskvrny dědičné viny počatá. Jestliže v prvním a druhém ji následovat můžeme a nesčetní následovali a následují, je třetí vlastnost jejího panenství ozdobou a výsadou, kterou se skvěla ona jediná ze všech synů Adamových a dcer Eviných. Tuto trojnásobnou dokonalost jejího panenství vymáhala čest a důstojnost toho, jehož měla pojmout v své lůno jako v živoucí stánek a chrám. 

   Proč se narodil Syn Boží z Panny? 1. Z ohledu na nebeského Otce. I jako člověk zůstal Kristus přirozeným synem Boha Otce! Neslušelo se, aby důstojnost otcovská byla z božské osoby přenesena na osobu stvořenou. 2. Odvěké zrození Syna Božího z Otce je bez vší žádostivosti a porušení. Když pak toto „Slovo“ Boží se chtělo stát člověku viditelným, narodilo se z ženy, a toto jeho druhé narození musilo být svaté, čisté, bez porušení a bez žádostivosti, tj. panenské.3. Kdokoli pochází od Adama přirozeným způsobem(rationale seminali) z otce a matky, propadá závazku dědičné viny (Neposkvrněná Panna, jakožto přirozená dcera Adamova, nebyla prosta závazku dědičného hříchu(debitum), byla však viny uchráněna pro zásluhy Vykupitele. My jsme jako dlužník, jenž upadne v žalář a okovy, a je jich zbaven, když jiný dluh za něho zaplatí (na křtu sv.); nejblahosl. Panna byla by upadla v okovy, ale dříve, než se to stalo, byla za ni výkupná cena zaplacena(„dána poukázka na zaplacení“, vykonané po letech na kříži), pročež přišla již bez okovů hříchu na svět).Tomuto závazku nemohl propadnou Beránek, jenž sňal „hřích“ světa(hřích Adamův se všemi jeho následky), jinak by byl Vykupitel lidstva potřeboval vykupitele. Jsa počat nadpřirozeným způsobem z panny byl mimo všechen dosah prvotné viny. 4.Cílem vtělení bylo znovuzrození lidstva, nikoli z vůle těla, nýbrž z Boha – „z vody a Ducha Sv.“; proto se slušelo, aby narození Kristovo „z Ducha Sv. a Marie Panny“ bylo obrazem našeho duchovního znovuzrození. 5. Ježíš a Maria měli být (duchovními) prarodiči nového lidstva, a skrze Marii se měla lidská přirozenost zasnoubit se Synem Božím. Proto „snoubenka věčného Slova“ nemohla mít snoubence jiného, jenž by byl přirozeným otcem Kristový – nanejvýš snoubence legálního.6.Jako tělo prvního Adama bylo stvořeno z panenské rajské země, nezkropené potem, slzou ani krví a nestižené kletbou, tak se slušelo, by tělo druhého Adama bylo vytvořeno v lůně panenském, nezkrušeném kletbou Evinou(„V bolestech dítky rodit budeš“), v lůně neposkvrněném tělesnou žádostí ani hříchem. Hřích a porušení je brána, kterou vcházíme na svět – tou branou nevstoupil na svět ten, jehož nikdo nesměl vinit ze hříchu. 7. Mesiáš přišel, aby zhojil rány zasazené přirozenosti lidské Adamovým hříchem. Mezi nimi stojí v popředí tělesná žádostivost(a porušení) – na kom měl tyto rány prvotné viny zhojit spíše než na své Matce? Dárce neporušitelnosti nemohl vzejít z porušeného kořene, a učitelka čistoty musila se jí sama první skvít. Málo které dogma bylo od prvopočátků tak jasně hlásáno, tak žárlivě od věřících bráněno a jak zřítelnice oka chráněno, jako článek víry o ustavičném panenství Matky Boží; málo které dogma má čest, že prodělalo tak zuřivé půtky jak toto. Odpůrci stokrát odraženi, stokráte zase podnikli útok. Jací odpůrci! Buďto vyložení nevěrci, popírající božství Kristovo, nebo lidé nečistí, mravů nízkých a zchátralých, začínaje těmi, proti nimž naše dogma hájil sv. Jeroným až do nejnovější sekty. Platí o nich slovo sv. Augustina, vyřčené o Kristu, Bohu a člověku: „Protože nechtějí věřit v to, co je na něm lidského, pohrdají tím; protože nemohou pohrdat tím, co je v něm božského, nevěří v to“(Podle sv. Tomáš Ak., Scheebena a Campanova „Maria nel dogma). 

   Panna Maria je přemožitelka všech bludů a její stálé panenství žádá stálou pravověrnost. Tam, kde je výsměch panenství fyzickému, tam je též výsměch panenství ducha neboli pravověrnosti. Tak jako je problém najít dívku, co se vdá jeko panna, tak je problém najít pravověrného teologa. Když někdo, např. Josef Zvěřina připouští nějakou diskusi o ustavičném panenství, tak je to výzva k diskusi nad ustavičnou pravověrností jeho teologie a podobně kohokoli jiného, včetně papeže. To plyne i ze slov II. Vatikánského koncilu a konstituce O Církvi, kde je v článku 64: „Církev je též panna, protože zachovává úplně a neporušeně věrnost svému snoubenci a napodobuje matku svého Pána v tom, že pod vlivem Ducha Svatého panensky zachovává neporušenou víru, pevnou naději a upřímnou lásku.“

Síla papežství a slabost papežů

   Na počátku křesťanství radí Gamaliel ve Skutcích apoštolů 5,38 židovské veleradě: „Pochází-li tento záměr nebo toto dílo jen od lidí, samo se rozpadne.“ Papežství není dílo lidské, a proto má sílu trvat s Církví až do konce světa. Každý konkrétní papež se při mši svaté modlí stejně jako ostatní, kdo slouží mši svatou, aby mu nebylo přijetí Eucharistii k odsouzení, protože je podroben lidské slabosti s možností hříchů a zavržení. 

   J.N.Kelly v knize Papeži dvou tisiciletí popisuje trvání papežského úřadu a jeho výkon jednotlivými papeži. V době zklamání nad úpadkem místo rozvojem po II. Vatikánském koncilu uvádím pro podobnost část o duchovním úpadku v době „svobody“ po nicejském koncilu. Vidíme, že místo pravověrnosti vítězí bludná strana za pomoci státní moci a papež někdy neutvrzuje ve víře a je i vzdoropapež Felix II. vysvěcený v císařském paláci:   

    "SV.LIBÉRIUS (17. květen 352 - 24.září 366). Původem Říman, zvolený v době, kdy byla na východě na vzestupu proariánská frakce a Konstancius II. (337-61), nyní jediný císař, podnikal kroky, aby si podrobil západní episkopát a spojil východ v uvalení klatby na Athanáše z Alexandrie (+ 373), ještě stále symbolu nicejské orthodoxie. Biskupové východu před časem napsali Júliovi I. a naléhavě ho žádali, aby znovu prozkoumal Athanášův případ, který sesazený koncilem v Tyre (335) západ tvrdohlavě odmítal přijmout, ale nový papež, byť byl umírněný a neměl sílu charakteru svého předchůdce, odmítal jejich obvinění a poslal posly ke Konstanciovi, v té době sídlícímu v Arles, se žádostí, aby svolal koncil do Akvileje, který by vyřešil sporné otázky mezi východem a západem. Císař, ovlivněný svými teologickými poradci, proariánským biskupem Urzacim a Valensem, však místo toho ihned zvolal synodu v Arles, která nechala bokem teologické otázky a znovu potvrdila odsouzení Athanáše; pod tlakem souhlasili dokonce i papežovi legáti. Libérius, zoufalý nad jejich slabostí, se dožadoval nového všeobecného koncilu, přičemž zdůrazňoval, že jde hlavně o nicejskou víru a nejen o Athanášovo postavení. Když se koncil v říjnu 355 sešel v Miláne, nedošlo k žádnému sporu o nicejské krédo; císař opět použil tyranskou taktiku, aby dosáhl Athanášovo odsouzení od všech delegátů kromě tří přesvědčených zastánců nicejské víry, které okamžitě poslal do vyhnanství. 

   Když Libérius stále vzdoroval a odolával úplatkům a hrozbám, násilím ho přivedli do Milána a potom, když neustoupil, poslali ho do vyhnanství v Beroa, Trákii. Tam, jak plynuli měsíce a místní biskup na něho vyvíjel tlak, mravně upadal a v bolestném kontrastu s jeho předcházejícím rezolutním postojem smířil se s Athanášovou exkomunikací, přijal dvojznačné Prvé krédo ze Sirmie (které obcházelo nicejské "jedné podstaty s Otcem") a zavrhnutíhodně se podřídil císaři. Jeho kapitulace se dojemně odráží v čtyřech listech, které napsal z vyhnanství na jaře 357 ariánským biskupům a které prozrazují, že byl připravený zaplatit takřka jakoukoli cenu, aby se mohl vrátit domů. Nakonec, když ho přivedli v r. 358 do Sirmie (Mitrovica v Jugoslávii), byl ochotný podepsat formulaci, která odmítala nicejské "jedné podstaty s Otcem" a hlásala Syna za podobného Otci. Císař, přesvědčený, že veřejný pořádek v Římě může obnovit jen papežův návrat, dovolil, aby se nyní vrátil. Za jeho nepřítomnosti byl zvolený za biskupa jeho arcijáhen Felix, ale ukázalo se, že je mimořádně neoblíbený. Římská církev věděla, že Libérius sa může vrátit s podmínkou, že bude vládnout s Felixom společně. Obyvatelstvo, které odmítalo návrh společného episkopátu výkřiky "jeden Bůh, jeden Kristus, jeden papež", jej přivítalo s nadšením. Felix se musel stáhnout, ale zdá se, že oba biskupové našli modus vivendi, když se velká většina duchovenstva a laiků připojila k Libériovi. Přes  osobní triumf v Římě byl v Církvi  velice kompromitovaný; po několika rocích vláda nad západem přešla fakticky do jiných rukou. Možná právě proto, ale i proto, že v Říme byli dva biskupové, Libérius nebyl pozván, ani neposlal delegáty na synodu v Rimini (359), na které západní biskupové museli nakonec přijmout ariánské krédo. Po smrti Konstancia (3.listopadu 361) mohl znovu převzít roli bojovníka za nicejskou ortodoxii. Najprve vydal dekret, kterým zrušil ariánské rozhodnutí v Rimini. Potom, v r. 362, se ztotožnil se smířlivými kroky, které se podnikli předtím toho roku na synodě v Alexandrii, nařídil biskupům Itálie, aby navázali styky s těmi, co se kompromitovali v Rimini, za podmínky, že jsou stoupenci nicejské víry. Nakonec v r. 366, když východní biskupi hledali podporu na západe, připustil je do obce věřících pod přísnou podmínkou, že přijmou nicejské krédo. Tak na konci vlády Libérius částečně odčinil svoji dočasnou kapitulaci a přispěl ke spojení východu a západu. Avšak násilné nepokoje, které vypukli v Římě po jeho smrti, naznačují, že byl slabý papež, kterému se nepodařilo udržet soudržnost římské věřící obce. Postavil velkou Liberiánsku baziliku na Eskviline, která se v 5. stol. přeměnila na baziliku Santa Maria Maggiore. Reč o panenství, kterou údajně přednesl při zahalení Marcelíny, sestry sv. Ambrože, je velkým dílem samotného sv.Ambrože. Almanach známý jako Chronograf z r. 354, který obsahuje seznamy císařů, konzulů, papežů mučeníků atd., pochází z období jeho vlády. Podle Martyrologie sv. Jeronýma z 5. stol se slaví 23. září., ale jeho jméno se v pozdějších kalendářích neobjevuje; už nepřátelsky laděná legenda ze 6. stol. jej pokládá za zrádce víry a pronásledovatele věřících. Takový je zkreslený obraz Libéria, jak se jeví v LP.(Liber Pontificalis, Paris 1886-92)."

Papež Pavel IV. v bule „Cum ex apostolatus offici" pamatuje i na stav, kdy by papež nebo jiní vysoce postavení lidé naprosto nerespektovali úřad, který zastávají: 

„§ 6 Preláti a biskupové, kteří před nastoupením svého úřadu zjevně odpadli od katolické víry, ztrácejí eo ipso veškerou autoritu i svůj úřad. Jejich povýšení do úřadu je neplatné a nijak nemůže být zplatněno. Dodáváme k tomu, že, mělo-li by se někdy zjevně stát, že biskup i kdyby zastával úřad arcibiskupa či patriarchy či primasa nebo byl kardinálem výše jmenované svaté církve římské, ba i kdyby byl legátem nebo římským papežem – jak již bylo výše poznamenáno – pokud by se před svým jmenováním do kardinálské hodnosti nebo před svou volbou římským papežem byl odchýlil od katolické víry, upadl do bludu nebo se dostal do rozkolu či takový vyvolal a zapříčinil, že byl jmenován nebo zvolen neplatně a neúčinně, i kdyby byl svorně zvolen jednomyslnou volbou všech kardinálů. Ta nemůže být zplatněna ani přijetím biskupského svěcení nebo následným převzetím vedení a správy, ani samou intronizací římského velekněze nebo složením holdu nebo poslušností prokazovanou mu ode všech, i kdyby trvala jakkoliv dlouho vůbec nijak nemůže dosáhnout platnosti, ani nemůže být pokládána za platnou v jakékoliv části. Musíme mít za to, že všem, kdo byli takovým způsobem povýšeni do úřadu biskupů, arcibiskupů, patriarchů nebo primasů, byla udělena nebo je udělena v duchovních i časných věcech neplatná oprávněnost jejich správy. Všechno vcelku i jednotlivě, co skrze ně bylo kdykoli vyřčeno, učiněno vykonáno nebo rozhodnuto a všechno, co z toho vyplývá, postrádá platnost a vůbec nikomu nemůže poskytnout nějakou jistotu nebo dát nějaké právo. Tak ztrácejí tito takovým způsobem do úřadu jmenovaní nebo zvoleni eo ipso a bez jakéhokoliv prohlášení každou důstojnost, postavení, čest, každý titul, každou autoritu, každý úřad a každou pravomoc, i kdyby tito takovým způsobem byli do úřadu jmenováni nebo zvoleni, všichni vcelku a každý jednotlivě, se předtím neodchýlili od katolické víry a nestali se bludaři a nedostali se do rozkolu či takový nevyvolali a k takovému nedali podnět, ale stalo se tak až potom. 

§ 7 Podřízeným osobám, a to jak světským a řeholním klerikům, tak i laikům, a také kardinálům, i těm, kteří se zúčastnili volby papeže jenž předtím odpadl od víry nebo byl bludařem či rozkolníkem, nebo nějak jinak mu dávali za pravdu a slíbili mu poslušnost a složili mu hold, což platí i pro kastelány, prefekty, kapitány a úředníky Našeho vznešeného města (Říma) a celého církevního státu, kteří jsou těmto takovým způsobem do úřadu jmenováni nebo zvoleným zavázanými a povinnými poslušností složením holdu nebo přísahy či dluhopisem; je dovoleno, beztrestně se kdykoliv zříci povinné poslušnosti a oddanosti vůči těmto, takovým způsobem do úřadu jmenovaným nebo zvoleným a těchto se stranit jako kouzelníků, pohanů, nevěstek a arcibludařů. Nicméně tyto podřízené osoby zůstávají nadále zavázáni věrností a poslušností vůči budoucím biskupům, patriarchům, primasům a vůči budoucímu římskému papeži, jenž bude následovat podle kanonického práva. K většímu zahanbení těchto takovým způsobem jmenovaných a zvolených, chtějí-li tito nadále pokračovat ve vedení a správě, je dovoleno, povolat proti nim pomoc světského ramene. Proto nesmějí ti, kteří se zřekli věrnosti a poslušnosti vůči těmto takovým způsobem jmenovaným a zvoleným podle výše uvedeného pravidla, být považováni za ty, kdo trhají nesešívané roucho Páně, ani podléhat cenzurám nebo mstícímu potrestání. 

§10 Není tedy nikomu dovoleno, tento spis Našeho schválení, obnovení, sankce, ustanovení, zrušení, deklarace a dekretu komolit nebo opovážlivě proti němu vystupovat. Kdyby se o to někdo pokusil nechť ví, že na sebe přivolá hněv všemohoucího Boha a svatých apoštolů Petra a Pavla.“

Advent a Poslední soud

      Advent neboli příchod má mít i rozměr adventního očekávání  Posledního soudu. Při prožívání adventu ve smyslu přípravy na vánoce si mám  připustit: „Možná nastane i konec světa.“ Podobně si mám připustit v adventu s přípravou na vánoce i advent ve chvíli smrti a soukromého soudu: „Možná během tohoto adventu přípravy na vánoce zemřu.“ Kdo je připravený na smrt je připravený i na Poslední soud. Myslet v adventu více na Poslední soud a smrt není běžné. První papež Petr ve svém listě (II Pt 3,3) píše: „To především vězte, že v posledních dnech přijdou  se svým posměchem posměvači, žijící podle svých špatných žádostí, a budou říkat: „Kdepak je ten jeho slíbený příchod?“ Slova písně „Ejhle Hospodin přijde a všichni jeho svatí s ním“ nám dávají jistotu, že ten, kdo následuje příklady svatých na Posledním i soukromém soudu obstojí. Téma Posledního soudu se připomíná ve vyznání víry často slovy: „Sedí(Ježíš Kristus) po pravici Otce, odtud přijde soudit živé i mrtvé. K poslednímu soudu několik dalších osvědčených autorů:

      Sv. Justin, mučedník v roce 165,  První apologie: „Proroci předpověděli dvojí Kristův příchod. První se již stal, když Kristus přišel a nikdo si ho nevážil a když trpěl. Při druhém příchodu z nebes ve slávě se svým andělským vojskem vzkřísí těla všech lidí, kteří kdy žili, tělo dobrých oblékne do nesmrtelnosti, těla nespravedlivých pošle se špatnými anděly do věčného ohně, aby věčně pociťovali muka“ 

      V liturgii sv. Jana Z. (4.stol.):„Prosme, abychom svůj život skončili křesťansky, bez bolesti, bez hanby, a v pokoji a dobře obstáli na strašném soudu Kristově“ 

      Sv. Tomáš A., Summa teologická III,59: „Časný život člověka o sobě končí smrtí, přece zůstává z části závislý na budoucnosti. A to  jedním způsobem v paměti lidí, u nichž někdy zůstane proti pravdě v dobré nebo ve špatné pověsti. Jiným způsobem v dětech...jsou špatné děti mnohých dobrých a naopak. Třetím způsobem, co  do účinku svých skutků, jako z bludu Ariova bují nevěra až do konce světa a až tam prospívá víra z kázání apoštolů. Čtvrtým způsobem co do těla, jemuž se někdy dostane čestného pohřbení, někdy však zůstává nepohřbeno a konečně zpráchniví a zmizí. Pátým způsobem v tom, na čem člověk utkvěl svým citem, třeba na některých časných věcech, z nichž některé rychleji skončí jiné déle trvají. To pak všechno je podrobeno hodnocení Božího soudu. A proto o tom všem nelze mít dokonalý a jasný soud dokud trvá běh tohoto času. A proto musí být konečný soud v poslední den“

      Doplněk 73 Summy teologické:„Jak totiž píše Augustin Hesychiovi O konci světa, znamení, která čteme v evangeliích, nejen náleží k příchodu Krista na soud, nýbrž také k době zboření Jeruzaléma a k příchodu, jímž Kristus ustavičně navštěvuje svou Církev.“

      Vzor kněží sv. Jan Vianney a jeho kázání: „Na světě člověk vždy najde něco na svou obranu; pýcha ho neopouští dokonce ani při svaté zpovědi, kde by přece měl na sebe žalovat. A tu se jedni vymlouvají na nevědomost, druzí na silné pokušení, jiní na příležitosti a špatné příklady. To je normální obrana hříšníků, tímto způsobem zlehčují své špatné činy. Uvidíte na Posledním soudu, když stanete před rozhněvaným Stvořitelem, který všechno viděl, všechno spočítal a zvážil, co budete schopni vy, zatvrzelí hříšníci, říci na svou obranu.“

       „Víme, že souzeni budeme dvakrát: na konci světa se všemi lidmi a bezprostředně po skonání. Lidský život je možné shrnout do tří slov: žít, zemřít a jít na soud. Tomuto nezměnitelnému řádu nikdo neunikne. Rodíme se, abychom zemřeli; umíráme, abychom šli na soud, který rozhodne o našem věčném štěstí nebo neštěstí. Poslední soud, na který musíme jít všichni, bude pouze ohlášením výroku, který padne v hodině smrti.“

      „Na sebe samé spoléhat nemůžeme, můžeme počítat pouze s Božím milosrdenstvím a s nekonečnými zásluhami Ježíše Krista. Jako děti Adama zasluhujeme peklo. Jak dobrý, jak milosrdný je Bůh, který nekonečná dobra – dobra, která sami sobě nemůžeme zasloužit – nám zaslíbil.“

      „Dnes se bezbožný člověk nebojí moci Boží, protože na světě vidí těžké poklesky, které beztrestně procházejí. Často má dokonce smělost, že říká: „Bůh není, peklo není.“ Anebo: „Bůh se nezajímá o zemi ani o skutky lidí.“ Posečkejme trochu a podívejme se, jak v  tom velkém dnu soudu Bůh ukáže svou moc a jak se všechny národy přesvědčí, že on zároveň všechno věděl a všechno spočetl.“

      „Při stvoření světa a všeho, co se na něm nachází, neměl Bůh svědky. Když ho bude ničit, spatří to všechny národy a budou muset vyznat, že je všemohoucí.“
                                            Michelangelo: Poslední soud

   

      II. cařihradský koncil 553 učí: "Jeden je totiž Bůh Otec, od něhož jsou všechny věci; jeden je Pán Ježíš Kristus, skrze něhož jsou všechny věci; jeden je Duch Svatý v němž jsou  všechny věci." Mezi všechny věci patří i soud všech věcí.     
Sv. Jan Vianney: "Což si bezbožníci nedělali legraci ze svého pastýře a z napomínání, která slyšeli v kostele? Nechlubili se svou nevírou? Nepovažovali se za lepší než praktikující křesťané? Neposmívali se často zpovědím, nerouhali se hanebně? Nehlásali nevěrci veřejně, že smrtí všechno skončí? Teď na Posledním Soudu budou zoufat, přiznají se ke své bezbožnosti a budou žebrat o Boží milosrdenství. Pro vás už všechno skončilo, vaším údělem je peklo!“

      Věci související s Posledním soudem popisuje zvláště kniha Apokalypsa.  Sv. Řehoř vložil do kánonu mše sv. prosbu za Poslední  a soukromý soud: „…dej ať jsme vytrženi z věčné záhuby a připočteni k zástupu tvých vyvolených.“