Poměr svatosti a opaku u papežů

   První papež sv. Petr v I Petr 15-16 píše: „Ale v celém svém chování buďte svatí, jako je svatý ten, který vás povolal. Stojí přece v Písmu: ´Buďte svatí, neboť já jsem svatý.´“ Zhodnotíme-li Čechy, Moravu a Slezko podle svatosti, jak to dopadne? Na pražském biskupském stolci najdeme jen jednoho svatého biskupa a to je sv. Vojtěch. Na Moravě najdeme jen sv. Metoděje. Jak dopadne  manželství a rodina? Z celého množství a staletí je zde sv. Ludmila, sv. Zdislava a sv. Hedvika a ani jeden muž, který se stal světcem v manželství. V řeholním životě je zde sv. Anežka jako žena a sv. Cyril a sv. Prokop jako muži. Jak dopadnou panovníci a politici? Najdou jen sv. Václava. Jak dopadnou kněží? Je zde sv. Jan Nepomucký, sv. Jan Sarkander a sv. Klement Hoffbauer. 

   Jak dopadnou papeži?. Po sv. Petru následuje do roku 530 nepřetržitá řada 54 papežů, kteří byli prohlášeni za svaté. Papež Bonifác II. zvolený roku 530 je i není uváděn mezi světci. Tím se počet svatých papežů může lišit od počtu 79 světců. Počet se nám změní při započtení blahoslavených nebo prohlášení někoho z minulosti za svatého. Od sv. Hadiána III. s rokem smrti v roce 885 až po rok 1049 se sv. Lvem IX. nebyl žádný papež prohlášen za svatého. V období 891-903 to bylo takto: Formosus byl papežem 5 let. Jeho nástupce Bonifác VI. byl papežem 14 dnů. Štěpán VI. nechal hodit tělo svého předchůdce Formosa do Tibery a byl zavražděn lidem po roce svého papežství. Romanus byl otráven a byl papežem čtyři měsíce. Theodor II. byl papežem 20 dnů a nechal pohřbít tělo papeže Formosa. Jan IX. byl papežem dva roky a nechal zvláštním koncilem rehabilitovat papeže Formosa. Benedikt IV. byl papežem tři roky a Lev V. byl papežem tři měsíce a potom při povstání uvězněn a zavražděn...

   Je paradoxní, že po nástupu svatého papeže Lva IX. v roce 1054 vznikl rozkol mezi Západem a Východem. Delší období bez světců následuje po sv. Řehoři VII. od roku 1085 do roku 1294 se svatým Celestinem V., který jako druhý do té doby rezignoval na úřad papeže. Nejdelší období bez svatého papeže je od sv. Pia V. a roku jeho smrti 1572 do sv. Pia X., který nastoupil v roce 1903. 

   Blahoslavený Pius IX. prohlásil dogma o papežské neomylnosti v konstituci Pastor aeternus I.Vatikánského koncilu z roku 1870. Pastor aeternus pojednává o úřadu papeže a odvolává se také na prohlášení sněmu v Efesu v roce 431: „Nikdo zajisté nepochybuje, ba všem věkům známo bylo, že svatý a přeblažený Petr, Apoštolů kníže a hlava, sloup víry a katolické Církve základ, přijal od Pána našeho Ježíše Krista, Spasitele lidského pokolení a Vykupitele, klíče království a on že až dosud a vždycky ve svých nástupcích, biskupech svatého Stolce Římského, jím založeného a jeho krví posvěceného, žije, vládne a soudí.“ 

    Pouze dvěma papežům je přidáno k jménu „Veliký“. O Řehořovi Velikém píše Izidor Vondruška: „Řehoř vykonal tolik práce pro Církev a lidstvo, ačkoli byl tělesně sláb a skoro stále churav. Churavěl žaludkem a za posledních pět let svého života nemohl ani z lůžka povstat. Na lože upoutaný stařec řídil pevnou rukou celou Církev a při tom diktoval písařům svoje kázání a listy. Ve vetchém těle sídlil veliký duch.“ 

   Nejdelší dobu byl papežský stolec uprázdněn pro pronásledování křesťanů po smrti mučedníka papeže sv. Marcelina 25.10.304. Nástupce sv. Marcellus byl zvolen 27.5.308 a 16.5.309 zemřel jako mučedník. Dlouhá sedisvakance byla i od smrti Klementa IV. 29.11.1268 do volby Řehoře X. 27.3.1272. 

   První vzdoropapež Hipplyt je slaven jako svatý a mučedník z roku 235. J.N.D.Kelly v knize Papežové dvou tisíciletí uvádí i pochybnost o tom, zda Hippolyt byl vzdoropapež, čímž se pak mění počet 37 vzdoropapežů. Ve 12.století bylo  vzdoropapežství téměř módou a bylo jich 10. Benedikta IX. jako první papež rezignoval a byl znovuzvolen; měl proti sobě dva vzdoropapeže. Poslední vzdoropapež je Felix V. v roce 1449. Kniha Kellyho v dodatku obšírně vysvětluje fámu o papežce Janě roku 855: „Kritici papežství (např. Jan Hus na kostnickém koncilu v r. 1415) využívali tuto historku bez toho, aby jim někdo odporoval. Jeden nadšený spisovatel (Mario Equicola z Alvita u Caserte, zemřel 1525) dokonce tvrdil, že Prozřetelnost chtěla Johaniným zvolením naznačit, že ženy a muži jsou si rovni. Katoličtí kritici legendy se od poloviny 16. stol. ozývali stále častěji, ale až francouzský protestant David Blondel (1590-1655) ji vyvrátil v traktátech vydaných v Amsterdame v r.1647 a 1657.“ 

   Biblické „Ano, ano – ne, ne“ uplatnit odlišně u úřadu papeže a jeho výkonu umožňuje, aby se úcta k úřadu nechápala jako povinnost dělat ze špatného papeže světce a pro špatné papeže neodmítal papežský úřad. Svatý Petr nebyl hned a jen svatý, ale svatě svůj život ukončil mučednictvím a dalších 25 nástupců sv. Petra, přibližně desetina dosavadních papežů, bylo mučedníky. 

   O mučednictví se II. Vatikánský koncil v Lumen gentium čl. 42 vyjadřuje takto: „Ježíš, Boží Syn, nám projevil svou lásku, když za nás obětoval život; proto nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za něho a za své bratry (srov. 1 Jan 3,16; Jan 15,13). K tomuto největšímu svědectví lásky přede všemi, zejména před pronásledovateli, byli povoláni někteří křesťané už v prvním století a vždy budou povoláváni. Mučednictvím se učedník připodobňuje svému Mistru, který dobrovolně přijal smrt pro spásu světa, a následuje ho v prolití krve, proto je Církev oceňuje jako vynikající dar a největší ověření lásky. Ačkoli je to dopřáno jen málokterým, přece všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí.“ 

   Důležitá je prosba z litanií ke všem svatým: „My hříšníci Tě prosíme, abys nás vyslyšel a náměstka Apoštolského a veškerý stav církevní ve svatém náboženství zachoval.“ 

Upálení svatí

    Sv. Anastázie je oběť protikřesťanské zloby a přišla o život při megaupalování. Je jmenována v prvním kánonu mše svaté. Schallerův misálek píše k 25.12., Boží hod vánoční: „Dnes uctívá Církev sv. také památku sv. Anastázie, která byla umučena právě na slavnost Narození Páně. V jejím kostele v Římě slavil kdysi papež druhou mši sv. o vánocích. I.Vondruška píše o její smrti za císaře Diokleciána v Životopise svatých: „Byla odvedena do žaláře a tam trápena hladem. Konečně byla vyhnána na ostrov Palmyru a tam byla ještě  s jinými mučedníky, 200 muži a 70 ženami upálena. Rok smrti je asi 304.“ 

    Sv. Polycarp je biskup ustanovený sv. apoštolem Janem. Z listu církevní obce ve Smyrně o mučednické smrti svatého Polykarpa roku 153: „Když ho však chtěli ještě přibít hřeby, řekl: „Nechte mě takto. Ten, jenž mi dopřál vytrpět smrt ohněm, mi dá také sílu, abych i bez vašeho zajištění hřeby zůstal v plameni klidně stát.“ Nepřibili ho tedy, jen ho přivázali. Když tedy složil ruce za záda a byl spoután jako nejlepší beránek, vybraný k oběti z velkého stáda, byl připraven jako celopal, v němž Bůh nalezl zalíbení, a s očima upřenýma k nebi řekl: „Pane Bože všemohoucí, Otče milovaného a požehnaného Syna tvého Ježíše Krista, který nám o tobě zvěstoval, Bože všech andělů a mocností a všeho stvoření, Bože všech pokolení spravedlivých, kteří žili před tvou tváří! Velebím tě, neboť tohoto dne a v této hodině jsi mi dopřál, abych směl ve sboru mučedníků pít z kalicha tvého Krista, na vzkříšení k věčnému životu duše i těla, v neporušenosti skrze Ducha Svatého. Kéž jsem mezi ně dnes před tvou tváří přijat jako oběť znamenitá, hodná tvého zalíbení, tak jaks mi to určil a oznámil a jak to nyní naplňuješ, neboť tys Bůh pravdy, který nezná lži. A proto tě za všechno chválím a velebím, za všechno tě oslavuji skrze věčného a nebeského velekněze Ježíše Krista, tvého milovaného Syna, neboť skrze něho je tvoje všechna sláva, s ním a se Svatým Duchem, nyní i po všechny budoucí věky. Amen.“ Když vyslovil „Amen“ a dokončil svou modlitbu, zapálili pochopové hranici. A když plameny vysoko vyšlehly, spatřili jsme my, kterým bylo dovoleno přihlížet, veliký div. I proto jsme byli zachováni, abychom mohli i jiným zvěstovat, co se přihodilo. Oheň se totiž vyklenul jako když vítr napne lodní plachtu a obloukem obklopil mučedníkovo tělo. To neskýtalo uprostřed ohně pohled, jako by se pálilo maso, ale jako když se peče chléb anebo jako když září v peci tříbené zlato a stříbro. A také jsme ucítili takovou vůni, jako když zavoní kadidlo nebo nějaká jiná vzácná vůně.“ 

     V městě sv. Polycarpa Smyrně byl roku 250 upálen kněz svatý Pionius, jenž napsal apologii neboli obranu víry. Rozsudek prokonzula Quintiliana zněl takto: „Pionius, muž bohaprázdný, který se prohlásil za křesťana, buď stráven mstícím ohněm, bohům na zadostiučinění, lidu na zastrašení.“ Poslední slova sv. Pioniuse jsou: „Amen, ó Pane, vezmi mou duši k sobě!“ 

    Svatý Januárius, patron Neapole, se narodil v Neapoli v polovině 3. století. Stal se knězem a pak biskupem v Beneventu. V době císaře Diokleciána Januárius navštěvoval uvězněné křesťany a dodával jim odvahy ve víře. Byl při tom zatčen. Když se prokonzul Timotej dověděl, že jde o biskupa, poručil ho předvést a řekl mu: „Protože jsi ze vznešeného rodu, vyzývám tě, abys podle příkazu císaře obětoval bohům. Jestliže to odmítneš, budu tě tak mučit, že se nad tím tvůj Bůh zděsí.“ Biskup Januárius odpověděl: „Nerouhej se, aby se na tebe Bůh, Stvořitel nebe i země, nerozhněval.“ Za to byl odsouzen a vhozen do rozpálené pece. Plameny mu šlehaly přes hlavu, ale jeho vlasy zůstávaly nepoškozené. Soudce to pokládal za dílo zlých duchů. Januárius byl znovu vyslýchán, uvržen do vězení a s dalšími kleriky odsouzen k smrti. V amfiteátru v Pozzuoli byli předhozeni dravé zvěři, ale zvířata jim ani v nejmenším neublížila. Zoufalý místodržící vynesl nový rozsudek. Biskup Januárius byl potom sťat mečem a jeho šest druhů, Socius, Festus, Desiderius, Gantiol, Eutychius a Akutius, zemřeli v sirnatých pramenech v Pozzuoli. Jedna zbožná žena nabrala krev biskupa mučedníka do ampulek, které jsou dodnes předmětem úcty a dvakrát ročně, 1. května a 19. září, krev zkapalní jako čerstvá. 

    I.Vondruška napsal o současnici Jana Husa sv. Janě z Arku: „Z plamenů ujištovala: „Nejsem kacířkou; hlasy, které jsem slyšela, pocházely od Boha. Co jsem činila, činila jsem z Boží vůle. Poté umírajíc volala: „Ježíši! Ježíši! Ježíši! Všichni plakali, Francouzi i Angličané, kněží i soudcové, kardinál vindchesterský, ba i vyšetřující soudce Petr Cauchon, biskup bauvaisský, zakoupený zájmům anglickým. Obklopena ohněm a kouřem volala jména svatá, jméno Panny Marie, jméno Ježíš. Poslední slova byla: „Neoklamaly mne mé hlasy. Ježíši! Ježíši!“; načež vypustila duši. Nespravedliví soudci sešli bídnou smrtí, jak Johanna předpověděla. Král Karel VII.chtěl čest její zachránit. Roku 1451 bylo vyšetřováním zjištěno, že odsouzena byla nespravedlivě. Roku 1455 konala se revize jejího procesu za předsednictva arcibiskupa remešského. Tu byla opět její nevina zjištěna a tento rozsudek byl v Ruenu slavnostně prohlášen.“ 

     Blahoslavený Karel Spinola se narodil v Praze roku 1564 a byl upálen roku 1622. Takto o něm píše I.Vondruška: „Pak byla zapálena hranice. Odsouzenci stáli opodál, jsouce přivázání ke kolům, aby nebyli náhle usmrceni, nýbrž aby byli znenáhla sálajícím horkem blízkého ohně utrápeni. Hrozným mukám nedokázali odolat tři Japonci; odtrhli se od kolů, utekli a vzývali pohanskou modlu; ale vladařův náměstek je dal zahnat zpět do plamenů. Jiný Japonec také utekl od kolu, ale vzpamatoval se, vrátil a uhořel. Žádný z těchto čtyř uvedených se nepokládá za mučedníka. Uhořela statečná Lucia Freitas. Trápení Karla Spinoly trvalo půl druhé hodiny. Nejdéle se trápil jesuitský kněz Šebastian Kimura, totiž tři hodiny. Všech mučedníků bylo 52, a to 30 sťatých, 22 upálených.“ 

     Upálené svaté je vhodné vzývat k nápravě duchovních škod skrze upálení. V českých podmínkách se lidem vynoří hlavně Jan Hus. Překročíme-li českou kotlinu, tak nalezneme 2000 templářů upálených francouzským králem Filipem. Tomuto upálení předcházelo zrušení řádu templářů na nátlak krále Filipa avignonským papežem Klement V. Velmistr Jakub de Molay do poslední chvíle smrti na hranici trval na nevině své i dalších členů řádu.