City, vášně, emoce

  Cit, jinak též emoce či vášně patří k živému člověku. Hlavní jsou láska a nenávist, naděje a strach, radost a smutek, hněv. Samy o sobě jsou mravně neutrální. Někdy správně tuší dobro a zlo. Příkladem může být strach z nemoci nebo války. Jsou i vášně ďábelské jako nenávist vůči Bohu. Nezvládnuté a zjitřené vášně působí, že člověk je jak splašený kůň ve vztahu k jídlu, pití, sexualitě anebo něčemu jinému. Úkol, aby vášně vedly k ctnosti a ne do zvrácenosti náleží rozumu a vůli. Vzorem je Pán Ježíš, Panna Maria a svatí.    Protimodernistická přísaha Pia X zavrhuje stavění na vášni: „Za páté neochvějně věřím a upřímně vyznávám, že víra není slepým náboženským citem, vyvěrajícím z hlubokého podvědomí pod tlakem citu srdce a sklonu mravně utvářené vůle, nýbrž je skutečným rozumovým přisvědčením pravdě, přijaté zevně slyšením slova Božího, jímž pro autoritu nejvýš pravdomluvného a věrného Boha uznáváme za pravdivé, co bylo od něho, Boha osobního, našeho Stvořitele a Pána, řečeno, dosvědčeno a zjeveno.“ 

  V případě různých mimořádných stavů jako jsou stigmata, zjevení, proroctví apod. bývají mocné pocity. Vášeň není totéž, co působení Ducha Svatého. City je třeba vychovávat, protože existuje obrovský rozsah citů i citová chudoba. Kam vedou vášně při hudbě, sportu, televizi a internetu? Vášně působí s alkoholem, při drogách, divoké hudbě a hříšné sexualitě. I z minulosti je známa trojice spojená s vášněmi: víno, ženy, zpěv. Zpěv gregoriánského chorálu je emočně bezpečný, protože je projevem dobré modlitby a zkušenosti Církve.   

  Ve Starém zákoně v případu cudné Zuzany usvědčuje Daniel hříšné starce: „Krása tě omámila a vášní je zvráceno tvé srdce“. Tak jako zamilovaného těžko přesvědčit, že si zvolil za předmět své lásky pochybnou osobu, tak je těžké přesvědčit toho, kdo pod vlivem emocí zvolil nějakou sektu anebo odpor vůči katolické Církvi. Vášně působí to, že by se muž a žena nejprve láskou snědli a časem nenávistí sežrali. Dnešní člověk ovládá techniku, ale ne sebe a své vášně. Silných zážitků s množstvím krve je mnoho a ušlechtilých citů málo.

  Je třeba bojovat se špatnými vášněmi. Poustevník Izaiáš: „Vrhnout se v poznání před Boha a v pokoře vyslechnout jeho přikázání, to přináší lásku; a láska osvobozuje od vášní.“ 

  Sv. Řehoř z Nyssy, O křesťanské dokonalosti : „Co má tedy dělat ten, jemuž se dostalo cti nosit slavné Kristovo jméno? Co jiného než ustavičně zpytovat své myšlenky, slova a činy, zda všechny směřují ke Kristu, anebo zda se spíše od Krista vzdalují? Takovéto správné rozlišování vlastních myšlenek, slov a činů se děje mnoha způsoby. Co se totiž koná, myslí nebo říká pod vlivem vášně, to nijak nesouzní s Kristem, nýbrž naopak nese pečeť Božího Odpůrce. Ten špiní perlu duše vášněmi, jako by ji mazal blátem, a tak ničí její vzácný lesk.“ 

  Sv. Maxim Vyznavač., Pět set kapitol: „Kdo se opravdově a s celého srdce odřekne věcí tohoto světa a bez jakéhokoli pokrytectví s láskou pomáhá bližnímu, rychle se osvobodí od veškerých vášní a neřestí a jeho údělem bude Boží láska a poznání.“ 

  Následování Krista od Tomáše Kempenského I,6 – Nezřízené náklonnosti: „Dosáhne-li však, po čem baží, již tíží vina jeho svědomí, protože povolil vášni, která mu nepřináší ono uspokojení, které hledal. Jen tehdy se nalezne pravý pokoj, když se žádostem nepovolí, ne však, když se jim hoví.“

  27.června 1864 řekl sv. Jan Bosko: „Jednou přišel z daleka někdo k Donu Cafassovi a žádal ho o radu, jak přemoci vlastní vášně. Don Cafasso řekl jediné slovo: umrtvování. To stačilo člověku, který odešel spokojen. Někteří myslí, jsou-li pokoušeni některou silnou vášní, že ji přemohou, jestliže jí vyhoví. To je blud. Vášně jsou zuřiví psi, jež nic neuspokojí, a čím více se jim vyhovuje, tím více planou. Chcete držet na uzdě nestřídmost? Postěte se! Chcete přemoci lenost? Pracujte! Chcete být prosti špatných myšlenek? Umrtvujte oči, jazyk, uši, zdržujte se nevhodných řečí a četby. Jen tak donutíte vášně k mlčení, zvítězíte a budete pokojnější.“ Tím se naplňuje požadavek listu Galaťanům 5,24: „Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi.“ 

  Sobota suchých dnů v adventu tradiční liturgie(podobně svátku sv. Vavřince) má tuto modlitbu za vášně: „Bože, jenž jsi zmírnil třem jinochům ohnivé plameny, uděl milostivě, aby nás, tvé služebníky, nespaloval oheň vášní.“

Kopie vzorné rodiny

     Dobrá rodina je základ společnosti a Církve a vzorem dobré rodiny je Ježíš, Maria, Josef tvořící Rodinu nazaretskou. V Rodině nazaretské jsou všichni svatí. Rodinu, kde jsou všichni svatí ba dokonce alespoň dva její členové není lehké najít. 

   Učitel sv. Cyrila sv. Řehoř Naziánský žil v rodině, o níž píše Izidora Vondrušky v Životopisech svatých: „Sv. Řehoř Naziánský starší a sv. Nonna byli rodiče sv. Řehoře Naziánského Mladšího, sv. Caesaria a sv.Gorgonie. Řehoř byl zprvu oddán bludům hypsistariů, kteří dle pohanského způsobu konali kult ohně. Působením manželky se Řehoř obrátil k pravé víře a stal se biskupem v Nazianzu. Ale i tam kdysi podepsal formulku ariánskou, zmaten jejich úskokem. Syn Řehoř napsal o tom: „Inkoust počernil papír, ale srdce zůstalo pravověrné.“ A otec Řehoř skutečně poznal svou chybu a učinil vyznání víry. Jeho manželka sv. Nonna je matkou tří světců…Sv. Cesarius se učil v mládí řečnictví a vědě lékařské. Svou krásnou postavou a vlídností se zalíbil císaři Konstanciovi tak, že jej učinil čelným svým lékařem. Avšak když nastoupil vládu Julián Odpadlík, Caesaris odešel raději ze služby císařské a odebral se do Nazianzu. R.363 se stal quaestorem(tj.pokladníkem) v Bithynii. Polekav se velikého zemětřesení v Bithynii, opustil své zaměstnání a dal se pokřtít a učiniv chudé svými dědici, zemřel r. 369. Sv. Gorgonia se vystříhala v mládí všeho marného přepychu v šatech a lnula k pravé víře. Provdala se za jistého bohatého muže a konala hojné skutky milosrdenství. Její bratr, biskup Řehoř, o ní napsal, že je „světlem slepcům, berlou chromým, matkou sirotků, útočištěm chuďasů.“ Dočkala se radosti, že její pohanský manžel přijal sv. křest.“ 

   Sv. Řehoř Naziánský nazývaný „Theolog“ píše: „Ulice, tržiště, síně penězoměncům a všechny veřejné místnosti cařihradské jsou plny lidí, kteří se přou o věcech víry. Tážeš-li se, po kolika obolosech se prodává ta nebo ona věc, kupec ti bude hovořit o tom, je-li Syn zplozen čili nic. Kupuješ-li maso, řezník řekne: „Otec je větší než Syn.“ Zeptáš-li se pekaře, je-li chléb už upečen, odpoví ti: „Syn Boží je stvořen z ničeho.“ Učitel Církve Řehoř Naziánský nebyl spokojen se samoúčelnými diskusemi a ve svých promluvách důrazně napomínal své posluchače, aby o víře méně hloubali, ale více k ní přilnuli a podle ní zařídili svůj život. Ve své závěti odkázal všechno své jmění chudým a zakončil ji ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Nejsvětější Trojice je ideálním příkladem vztahů mezi osobami a ideál naplnění Rodinou nazaretskou má následovat křesťanská rodina. Spojovat ji má podobně jako u Trojice božských osob Duch Svatý. 

    Sv. Řehoř Naziánský měl kromě příkladu v rodině i příklad svého přítele sv. Basila. O společných studiích v Aténách napsal: „Každý člověk má své vlastní příjmení, které buď dostal po rodičích, nebo si je sám vydobyl a získal vlastním úsilím a prací. Pro nás bylo něčím velikým to, že jsme křesťané, a tak být nazýván křesťanem jsme považovali za vznešený titul.“ „My oba jsme znali pouze dvě ulice. Jednu, kterou se chodilo do školy a druhou, kterou se chodilo chrámu. Cest do divadel, na závodiště a do zábavných místností jsme neznali“. 

   Rodinu sv. Basila Velikého tvořili svatí rodiče sv. Basil a sv. Emelia a 10 sourozenců, z nichž jsou čtyři v seznamu svatých. Sestra sv. Basila je svatá Makrina. I.Vondruška o ní píše: „…vyhledávala si už za svého mládí v Písmu sv. poučení svému věku přiměřená a modlívala se s jinými dívkami žaltář ve stanovené hodiny. Byl tak krásná, že žádný malíř ji nedovedl zobrazit. Vdala se za jistého obhájce a řečníka, avšak ten brzy zemřel. Nový sňatek odmítala. Říkala, že dle přírodních zákonů jen jediný sňatek je přípustný, právě tak jako že člověk se jen jednou narodí a pouze jednou zemře. Ostatně její manžel neumřel, nýbrž je podoben tomu, kdo na čas odcestoval a tomu nutno zachovat věrnost. Makrina zařídila po smrti otcově ve svém domě v Pontu (nikoli v Kappadocii) sesterstvo; ona i její matka Emmelie si libovaly v životě zbožném, v postech a dobročinnosti. Sv. Makrina trpěla rakovinou, a když její bratr Řehoř Nyssenský ji navštívil a nalezl ji těžce nemocnou a ležící na holých prknech. Mluvili spolu o věcech nebeských, o vzkříšení. Makrina se poznamenala křížem zemřela.“ 

   Sv. Makrina se jmenovala i její babička a tak je vytvořena svatost v linii babička, matka, dítě. Kromě již zmíněného sv. Řehoře Nysského patří mezi svaté z této rodiny i nejmladší dítě, kterým je sv. Petr, který se stal biskupem v Sebastě. Ze života rodin velkých církevních Otců sv. Řehoře Naziánského a sv. Basila máme příklad: života s vírou ve věčný život, modlitby, boje s bludy, četby Písma svatého, diskuse o víře, apoštolátu nepokřtěných, prožívání manželství, pokání, pomoci chudým, studia, přátelství, odmítání špatných politiků, postoje k živelným pohromám a těžké nemoci, závěti, umírání a jiné. 

   Církev na zemi je bojující a boj o dobrou neboli svatou rodinu je kritériem plnění křesťanských povinností. Ježíši, Maria, Josefe, svatá Rodino nazaretská, miluji vás, zachraňte duše! 

sv.Basil Veliký

sv. Řehoř Naziánský

Co je podstatou poutí

   Podstatné jméno pouť a sloveso putovat patří k sobě. Pouti najdeme od starověku  v různých náboženstvích. Bible popisuje pouštní putování izraelského národa do zaslíbené země. Na tuto pouť navazovalo putování židů do jeruzalémského chrámu. Při jedné takové pouti do chrámu se v Jeruzalémě ztratil Ježíš svým rodičům. Nalezení Ježíše Krista je obsahem tajemství růžence. Pán Ježíš odpovídá, že musí být v tom, co je Otce nebeského a svým učením a příkladem života ukázal putování do domu Otcova, do nebe. Pro toto putování je podstatná víra a skutky víry. 

    Ve snaze jít cestou pravé křesťanské víry a žít podle ní brzy objevily křesťané touhu navštívit místa jim drahá. Přirozeně se cílem poutí stala Palestina, Svatá země. Poutníci byly přesvědčeni o užitečnosti návštěvy míst, kde se Bůh dal lidem poznat a učinil tak nejdokonaleji v Ježíši Kristu. Jakmile skončila doba pronásledování, což bylo ve 4.století, poutě se mohly konat organizovaně. Ze 4. století jsou první záznamy o těchto poutích na místa narození, ukřižování a zmrtvýchvstání Krista. Z těchto záznamů na nás dýchá věrohodnost křesťanského poselství a hloubka krásných prožitků na navštívených místech. V několika křížových výpravách se bojovalo oprávněně o přístup na místa pro křesťany památná a kde žili dříve než přišel islám, který to  znemožňoval. 

   Kromě biblických míst se konali poutě tam, kde žili či zemřeli apoštolé, jejich žáci a významní světci, především Panna Maria. Křesťanství nepředepisuje pouť povinně jako islám. Pouť je dobrovolný prostředek ke konfrontaci s životem toho, jenž je s daným místem spojen. Přínos nastane, když člověk medituje během pouti a na místě putování o sobě, o svém životě a jeho smyslu se snahou nápravy. Ten, jehož místo chce navštívit mu má pomoci příkladem života a přímluvou k proměně života. Podstatou poutí je úsilí o lepší putování životem a jeho lepší prožívání. Pro velkou vzdálenost známých poutních míst si lidé v blízkosti svého sídliště budovali různé kapličky a kostelíky, k nimž putovali v patřičný den. Šlo o den prožitý v poutním duchu, den duchovní obnovy. 

   Takto chápaná pouť je dnes často překryta poutí ve smyslu pečením, uklízení, zábavy a různých atrakcí. Duchovní zájmy pravé pouti často mizí pod nánosy rámusu, chvatu a neduchovních zájmů pohanských „poutí“. To se může stát i při poutích na vzdálená místa. Je ovšem marné se chlubit, kde všude jsem byl, když navštívená místa nepomohla, abych lepší byl. Naši předkové chodili na pouti pěšky i bez bot a o chlebu a vodě. Pouť převedená na množství snědeného jídla, vypitého alkoholu, utracených peněz a točení se pouze kolem vlastního já postrádá to nejpodstatnější. Skutečnou podstatou pouti s dobrým putováním je snaha o lepší život pod zorným úhlem věčnosti. Izidor Vondruška v knize Životopisy svatých píše o sv. Řehoři z Nyssy: „Řehoř se odebral k řece Iridě navštívit svou sestru Makrinu. Byla na smrt nemocna. Ležela na holém dřevě, majíc pod hlavou kládu. Řehoř zůstal u ní celý týden. Rozmlouvali o nesmrtelnosti duše a o vzkříšení těla. Rozmluvu tuto napsal Řehoř pod názvem: „O duši a zmrtvýchvstání.“ Makrina zemřela a Řehoř pochovav ji, navštívil památná místa ve Svaté zemi: Nazaret, Betlém a Jeruzalém. Shledal, že usedlí křesťané i poutníci nežijí, jak víra káže, zaváděl všude řád a kázeň podle předpisů církevních a také odsoudil a pokáral pouti, které se konají bez přísného dozoru církevního.“ Sv. Makrina konala pouť ač byla na místě a s ní do věčnosti putoval sv. Řehoř z Nyssy, který sám konal pouť do Svaté země správně a zakročil proti špatné životní pouti usedlých křesťanů i špatné pouti přicházejících křesťanů, moderně řečeno proti poutní turistice. 

   Sv. Bernard radí: „Pamatuj, křesťane, že se více vyplatí být zbožně přítomen na mši svaté než obejít v poutích celý svět.“ 

    Konkrétním výsledkem dobré pouti je sv. Mikuláš z Tolentina, + 1306, kterého si jeho rodiče vyprosili na pouti ke sv. Mikuláši do Bari, kde jsou jeho ostatky a dali mu i jméno po sv. Mikuláši. Mikuláš z Tolentina šel životní pouť podle příkladu svého křestního patrona a sám dosáhl svatosti života. 

   Sv. Jan Kapistrán v 1422 takto kázal v Římě v jubilejním roce: „Žaluji také tebe katolický lide, který jsi uvěřil, že k tobě přijde spása spolu se skutky klamné zbožnosti! Co ti pomůže po kolenou slézat Svaté schody, když své hříchy doopravdy neoplakáváš a nelituješ jich! Co pomohou svíčky, které rozžíháš na oltářích světců, když ze srdce neodpustíš svému bratrovi, se kterým žiješ ve sváru! Co ti prospějí poutě do Říma, když tvé srdce není sklíčeno upřímným pokáním! Otevřela se brána milosti, ale jen tomu, kdo se rozhodl k opravdovému polepšení a ke kajícímu obrácení.“ 

    Blahosl. Tomáš Kempenský v Knize Následování Krista I,23 zaznamenal zkušenost: „Nemocí se málo lidí napravuje; právě jako zřídka dospívají ke svatosti, kteří tuze mnoho po poutích chodívají.“ Příkladem člověka pro něhož byla nemoc poutí je sv. Damián Veuster: „Jak víš, náš Vykupitel si mě nedávno vyvolil tím, že dopustil, aby mě zasáhlo malomocenství. Na věky budu Bohu děkovat za tuto přízeň. Lepra přivede moji životní pouť rychleji do nebeské vlasti. Naplněn nadějí přijímám tento kříž.“ 

    Sv. Terezie z Lisieux vykonala v 15 letech pouť do Říma, aby při ní poprosila papeže, aby mohla vstoupit do kláštera. Po vstupu do kláštera píše v dopise: „Jak jsem šťastná, že jsem navždy vězenkyní na Karmelu! Nemá chuť jet do Lurd, abych měla extáze. Mám raději „jednotvárnost oběti“!“ 

    V Deníčku sv. Faustyny je pod č.1448: „Piš, říkej o mém milosrdenství. Řekni duším, kde  mají hledat útěchy, to znamená v tribunále milosrdenství (svaté zpovědi); tam jsou největší zázraky, které se neustále opakují. K získání tohoto zázraku není třeba podniknout dalekou pouť ani konat nějaké vnější obřady, nýbrž stačí s vírou přistoupit k nohám mého zástupce a vypovědět mu svou bídu, a zázrak Božího milosrdenství se plně projeví. I kdyby duše byla jako mrtvola v rozkladu a lidsky vzato by vzkříšení bylo nemožné a všechno ztracené, u Boha tomu tak není, zázrak Božího milosrdenství křísí tuto duši zcela úplně. Nebozí, kdo z toho zázraku Božího milosrdenství nečerpají; budete marně volat, ale bude už pozdě.“