Liturgické barvy

     Barvy jako smluvené znamení jsou užívány v dopravě. Politické strany mívají své charakteristické barvy a měnit strany a tím barvu bývá projev malé morální pevnosti. I v běžném životě se užívá: přiznej barvu. Jsou i barvy liturgické. 

    Římský misálek(Schaller) pro tradiční liturgii(podle misálu Pia V z roku 1570) píše o adventu: „Naše duše přijímá všechny svoje pojmy z viditelného světa, proto se Církev snaží působiti na všechny naše tělesné smysly svými hluboce významnými a krásnými obřady, aby podporovaly ušlechtilými dojmy let duše. V adventě užívá liturgické barvy fialové, která svou vážností i teplem má nám připomínati potřebu pokání a zároveň naději na odpuštění.“ 

O době vánoční: „Barva kostelních rouch jest v tuto dobu většinou bílá, aby nám její jasnost ukazovala radost z příchodu tak touženého Vykupitele, čistotu panenské Matky a neposkvrněnost věřících duší, které se kolem jeslí tísní.“ 

O době svatopostní: „Církev se snaží vším možným způsobem dovésti nás k pokání. Nepředzpěvuje nám radostné Aleluja; místo něho zpívá vážný nápěv Tractus. Ani Sláva na výsostech Bohu se nedotkne našeho sluchu. Varhany zmlknou, z oltářů zmizí relikvie i květiny a kněz se obléká ve fialová roucha. Tím způsobem nás chce Církev soustřediti k oplakávání našich hříchů a ukázati, jak vzpomínka na ně nás má přiměti k pokání a k trpělivému nesení denního kříže.“ 

 O době velikonoční: „Liturgická barva této doby je bílá; připomíná světlou slávu Vzkříšeného a naši budoucí.“ 

Jedna ze pozorovatelných změn v liturgii po II.Vatikánském koncilu je změna barev, ačkoli hlavní směrnice pro NOM(nová mše) je pod č.308 všeobecných směrnic: „Barvy posvátných rouch ať jsou zachovány podle tradičního způsobu použití.“ Na květnou neděli je fialová barva změněna na červenou. Na Velký pátek je změna z barvy černé na červenou. Na Nejsvětější Trojici je změna z bílé, která „má vyjádřit nekonečnou Svatost a Jasnost Nejvsvětější Trojice(Schaller)“ na zelenou. 

   Změny barev souvisí s řadou zrušených oktávů. Tradiční neděle oktávu Božího Těla a též Nejsvětějšího Srdce Ježíšova má barvu bílou, a tak o tři týdny později než v NOM je v neděli barva zelená. Co se zelená v přírodě je přirozeně nadějné a podobně je zelená v liturgii barvou naděje a nejvíce užívanou. Bílá barva se užívá také u svátků svatých. U svátku Ducha Svatého a mučedníků červená. Řeckokatolická liturgie užívá červenou barvu jako barvu postní. Ve starokřesťanské době se užívala hlavně barva bílá. Na 3.neděli adventní a 4.neděli postní je možnost užívat barvu růžovou. Schallerův misálek píše k čtvrté postní neděli: „Dnes nás Církev svatá vyrušuje na okamžik ze smutku nad našimi hříchy, aby nám ukázala, že cílem a odměnou vší kajícnosti jest radost v Bohu. Proto se obléká kněz podle možnosti v růžové roucho a také zvuk varhan snaží se v nás vzbudit radostnou naději.“ NOM o svátcích Panny Marie užívá i barvu modrou, kterou anglikáni užívají v době adventní a umožňuje barvu zlatou a to i jako náhradu za jiné barvy. 

   Pius XII. napsal v encyklice Humani generis čl.20: „Bylo by také omylem si myslet, že to, co bylo předloženo v encyklikách, nevyžaduje samo sebou souhlas, nebylo-li to proneseno z pozice nejvyšší autority papežského Magisteria.“ V encyklice Mediator Dei Pia XII. v článku 61 učí: „…není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva…“ 

  Kromě rozporu s encyklikou je praktické vyloučení černé barvy v rozporu s konstitucí o liturgii II.Vatikánského koncilu čl.81: „Pohřební obřad ať vyjadřuje zřetelněji velikonoční smysl křesťanské smrti. Má lépe odpovídat podmínkám a tradicím jednotlivých zemí, i pokud jde o liturgickou barvu.“ 

   Černou barvu zmiňuje katechismus kardinála Tomáška z roku 1968 v části o mešních obřadech: „Když je mše svatá v barvě černé(za zemřelé), říká místo toho: „Ať odpočívají v pokoji.“ V tradiční liturgii je i 2.listopad se vzpomínkou na věrné zemřelé v barvě černé. 

   Biskup Andreas Laun v Kirche heute 12/2005 píše: „Kdo nařídil zrušit jednu z liturgických barev? Z většiny sakristií zmizela bohoslužebná roucha černé barvy. Když se na ně zeptám, řekne mi kostelník, že by pro ně musel jít na půdu, nebo že je nemůže najít. V ideologickém zdůvodnění se uvádí, že je to z ohledu na pocity pozůstalých, kterým prý nechceme stavět před oči „ponurou černou barvu“. Pozůstalí se však sami na znamení smutku oblékají do oděvu černé, nikoliv fialové barvy.“ 

   Jako se neužívá černé barvy, tak se zavrhují i ponurá černá témata jako peklo, ďábel a hřích atd. Přineslo toto zavrhování zjasňování duší? Pokud světlo víry nahradí temno nevěry projeví se to v Církvi a ve světě. V obřadu křtu při tradiční liturgii v první části užívá kněz štolu fialové barvy jako znamení kající přípravy a tím i pokání před křtem a po křtu. Tradiční liturgie má fialovou barvu pro dobu předpostní trvající tři neděle. NOM nezná dobu předpostní a místo toho má neděli „mezidobí“ s barvou zelenou. Fialovou barvu má tradiční svěcení svící na Bílou sobotu a hromniček. Sv. Petr v prvním listu 1,8 píše: „budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“ Užití liturgických barev má dosažení cíle napomáhat. 

Teilhard de Chardin

    Názor na Teilharda de Chardin se různí, a proto je správné poukázat na daná fakta. Přirozený lidský zájem o nové věci je jedním z důvodů zájmu o T.Chardina(+ 1955). Jeho kredit je značný díky tomu, že v terénu jako badatel při vykopávkách předčil nápadně své kolegy. V jeho psaném díle se pak mísí tyto objevy vědy s jeho vizemi vývoje lidstva a vesmíru, které bohužel neoznačuje jako pracovní hypotézy. Při básnicky laděném díle je pak čtenář vtažen do myšlenkových pochodů a závěrů, které jsou dvojznačné a zčásti bludné. V době socialismu byla  díla tohoto jezuitského kněze  v Československu  k sehnání a tudíž přijatelná oproti dokumentům katolické Církve z Říma jako encykliky. 

   Základní myšlenka T.Chardina je „pokřtění“ evoluce a píše k tomu toto: „Kristus se stává plamenem lidského snažení. On se projevuje jako podoba víry, která je moderním potřebám nejvíce přizpůsobena – náboženství pokroku, náboženství pozemského pokroku, ano odvažuji se říci: náboženství evoluce.“ 

   „Věříš v evoluci?“ – tak jdi za Chardenem a on tě pokřtí. Tato snaha všechno pokřtít má dnes výraz i v tom, jak se křtí knihy, lodě, nové CD apodobně. Církevní tradice zvažuje podmínky křtu jen u lidí a velí k opatrnosti pokřtít každého. I pokud říká, že věří v Boha. O Darwinovi je známo, že byl „věřící“. To, že jeho víra nestačí na křest ukazuje odpověď Darwina na otázku, co si myslí o Kristu. Darwin odpověděl: „Čtyřicet let se zabývám studiem červů. Na studium Krista jsem zatím neměl čas.“ Podobné je možné vypozorovat u evolučních teologů a jejich žáků: „Pro studium červů a přemýšlení nad miliony let vesmíru nemám na Krista čas.“ Odmítnout křest lidí takového životního zaměření je povinnost. 

   V jednom dopise Chardina čteme: „Jak mám ve zvyku říkat, syntéza křesťanského Boha (Boha shora) a marxistického boha (boha zpředu) jediným bohem, jemuž se můžeme od této chvíle klanět v duchu a v pravdě.“ Je evoluční Ježíš Kristus tím, o němž se vyznává ve „Věřím v Boha“, že přijde soudit živé i mrtvé? Tato slova o syntéze marxismu a křesťanství je duchovní guláš podobný New Age. Jde o přání něčeho, co nemůže být solidně vysvětleno a obhájeno. 

    T.Chardin byl člen řádu jezuitů a jejich zakladatel sv. Ignác z L.píše v "Pravidla církevního smýšlení č. 15" : „Nesmíme mluvit ze zvyku mnoho o předurčení, nýbrž, jestliže se nějak a někdy o něm promluví, mluv se tak, aby prostý lid neupadl do nějakého bludu, jak někdy upadá a říká: „Zda mám být spasen či zatracen je již určeno a (ani) pro mé dobré nebo zlé skutky to již nemůže být jinak a přitom malátnějí a oddávají se nedbalosti ve skutcích, které napomáhají ke spáse a duchovnímu prospěchu jejich duší.“ 

   V době sv. Ignáce byla živá myšlenka předurčení a je-li v naší době živá myšlenka evoluce, lze na ni užít obměnu slov sv. Ignáce: „Nesmíme mluvit ze zvyku mnoho o evoluci, nýbrž, jestliže se nějak a někdy o evoluci promluví, mluv se tak, aby prostý lid neupadl do nějakého bludu, jak někdy upadá a říká: „Zda mám být spasen či zatracen je neseno evolucí a (ani) pro mé dobré nebo zlé skutky to již nemůže být jinak a přitom malátnějí a oddávají se nedbalosti ve skutcích, které napomáhají ke spáse a duchovnímu prospěchu jejich duší.“ 

    Kniha „Trojský kůň ve městě Božím“ od Dietricha von Hildebranda byla doporučena 8.12.1970 oficiálním vatikánským deníkem. Autor tam píše o svém setkání s T.Chardinem: „Když pak v našem rozhovoru došlo na sv. Augustina, zvolal prudce: „Nezmiňujte se o tomto nešťastném člověku, zkazil všechno tím, že zavedl nadpřirozeno...tato kritika sv. Augustina – největšího to ze všech církevních Otců – prozrazovala Teilhardův nedostatečný smysl pro intelektuální a duchovní velikost.“ Svatý Augustin je nazýván „doktor milosti“ a mezi šest základních pravd víry patří: „Milosti Boží je ke spáse nevyhnutelně potřeba.“  

   T.Chardin řekl: „Svět bude patřit tomu, kdo mu dá naději.“ O jakou naději jde? Jde o naději postavené na Boží milosti? John Courtney Murray, americký teologický radikál, jeden z tzv. „periti“ (poradců) II. Vatikánského koncilu a význačný spoluautor koncilové deklarace o náboženské svobodě „Dignitatis Humanae“ se ještě před koncilem netajil svým členstvím v zednářské lóži a v tisku napadal Řím a papeže za jejich protizednářský postoj. Nadšeně hlásal „spolupráci katolíků a zednářů“ a vyzýval kněze i laiky ke vstupu do lóží. Dosvědčuje Teilhardovo členství v zednářské lóži. To je důvod nikoli k radosti a naději (Gaudium et spes), jak se nazývá jedna konstituce II. Vatikánského koncilu, ale ke smutku a úzkosti, jak konstituce Gaudium et spes pokračuje. 

   Obavy ze zednářů vyjádřil papež Lev XIII. v encyklice Humanum genus. V části „Naturalismus v zednářské praxi“ píše: „Je pak jádrem učení naturalistů, jak již samotné jméno dostatečně naznačuje, že lidská přirozenost a lidský rozum mají být učitelem a svrchovaným pánem ve všech věcech. Podle toho se buď pramálo starají o své povinnosti vůči Bohu, nebo je podvracejí neurčitými a bludnými názory. Úplně potírají Boží zjevení, neuznávají žádné náboženské dogma, žádnou pravdu, kterou by neobsáhla lidská chápavost, žádného učitele, jemuž by se slušelo věřit pro vážnost jeho úřadu. Poněvadž je pak jedinečným a jen katolické Církvi vyhrazeným úkolem plně obsáhnout a neporušeně uchovat učení od Boha přijaté i vážnost Učitelského úřadu s ostatními nadpřirozenými prostředky k spáse, proto se proti ní obrací největší hněv a nápor protivníků.“ 

   Důležitost modlitby, obrácení a pokání ze spisů P.T.Chardina nevyčteme, protože naturalisté a evolucionisté toto nepotřebují. A toto je třeba chránit jako oko v hlavě. Panno Maria, přemožitelko všech bludů, oroduj za nás!

Obětní smýšlení

    V oblasti sportu se výkony zlepšují. Z toho důvodu by náš slavný běžec a vícenásobný olympijský vítěz E.Zátopek se svými časy dnes příliš neuspěl. A podobně je tomu obecně. Není těžké slyšet: „Sport je pro mě vším“. Je to ukázka modloslužby. A Bohu-Sportu se staví chrámy. Novináři užijí i výraz, že někde vyrostl nový sportovní svatostánek. A Bůh-Sport je popisován jako místo obětí. Sportovci musí hodně trénovat a obětovat množství času, vyvinout velké úsilí. I přes vážná zranění se při obětním smyslu vrací zpátky. 

   Starší lidé si pamatují, jak lidé chodívali běžně pěšky na mši svatou. A přišli i odpoledne na požehnání. Dnes lidé mají auta, ale často si raději jedou za sportem, zábavou, nákupem než na mši svatou. Něco obětovat pro mši svatou je oslabeno. Obětní postoj při mši svaté je nahrazen důrazem na hostinu, který je dnes u mše svaté preferována. Např. pražské arcibiskupství v AC 02/1998 č.3 tvrdí: „Koncil také obnovil starobylý zvyk klást větší důraz na znamení eucharistické hostiny, na plný rozměr Kristových ustanovení ve večeřadle. To pak „vzbudilo touhu“ vrátit se ke starobylému zvyku „klást eucharistický chléb na ruku věřících.“ Uvedené tvrzení však neuvádí místo koncilu, které tento starobylý zvyk s větším důrazem na hostinu žádá a při hledání v koncilních dokumentech jsem takové místo neobjevil. Připadal jsem si podobně jako když jsem hledal koncilní předpis o požadavku oltáře čelem k lidu a odstranění latiny, jak se i při studiu teologie tvrdí. 

   O hostině, ale velikonoční a přitom důrazu na obět je v II. kapitole konstituce o liturgii II. Vatikánského koncilu s názvem „Tajemství Eucharistie“, článek 47: „Náš Spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby tak pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže, a aby tak své milované Snoubence Církvi zanechal památku na svou smrt a své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, v níž se požívá Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.“ 

   Pán Ježíš po hostinách chodil a to, že to nebylo snadné a spojeno s vážnými tématy najdeme v 14.kapitole evangelia sv. Lukáše. Kapitola začíná (14,1): „Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho s předních farizeů, aby tam pojedl, dávali s na něho pozor.“ Zvýšená touha po hostině je v konečných důsledcích katastrofou. To lze pochopit ze slov o druhém příchodu Páně Mt 24,37-39: „Až přijde Syn člověka bude to právě tak jako v době Noemově. Jako totiž v době před potopou lidé jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude až přijde Syn člověka.“ 

   Na nedobré výsledky spojování mše svaté s hostinou ukazuje apoštol Pavel v I Kor 11,19-21: „Nedá se tomu vyhnout, že mezi vámi dojde i k rozštěpení. Tak se aspoň ukáže, kteří z vás jsou opravdu dobří. Když se tedy scházíte, už to není večeře, jak ji ustanovil Pán. Každý si totiž bere, co si přinesl k jídlu, takže potom jeden má hlad, a druhý je napilý.“ 

   Ještě ostřeji běduje nad jistým typem hostiny list Judův: „Běda jim! Jednají jako Kain, pro hmotný prospěch se dali svést jako Balám a pro svou vzpurnost zahynuli jako Kore. Jsou to skvrny na vašich hodech lásky, beze studu s vámi hodují a pasou sami sebe.“ 

   Touha po hostině, mejdanu, pikniku, „bavit se“, je bohužel významným motorem pastoračních žádostí o farní ples, diskotéku apod.. Dostatek zájemců o tento typ aktivity kontrastuje s nedostatkem těch, co chtějí obětovat svůj čas při brigádnické opravě kostela anebo jeho úklidu zadarmo a pro Boží království. Z myšlenky, že mše svatá je jen hostina se vyvozuje, že všichni musí jít ke svatému přijímání, protože co by to bylo za hostinu, při níž bychom nic nejedli. 

   Sv. Kateřina Sienská přijímala často a znala, že se toto ani nechválí a ani nehaní. Varovala se chození ke svatému přijímání bez obětního smýšlení a tím povrchnosti a svatokrádežím. Z myšlenky, že mše svatá je oběť kříže nutně neplyne nutnost jít ke svatému přijímání. V Dialogu 66 sv. Kateřiny S. je o duchovním sv. přijímání: „Proto jsem ti řekl, že jsou lidé, kteří skutečně přijímají Kristovo tělo a krev, přestože je nepřijímají ve svátosti Eucharistie. Přijímají je totiž v lásce, která je dokáže okoušet prostřednictvím svaté modlitby, a to stejnou měrou, s jakou láskou se modlí.“ 

   Pius XII. v encyklice Mediator Dei takto odsuzuje pojetí mše sv. jako bratrské hostiny s povinným přijímáním v článku 112: „…ještě více se odchylují ti, kteří, aby dokázali naprostou nutnost, že věřící se mají živit eucharistickým chlebem spolu s knězem, záludně tvrdí, že se zde nejedná jenom o oběť, nýbrž o oběť a o hostinu bratrského společenství, a společně vykonané svaté přijímání pokládají skoro za vyvrcholení celé bohoslužby.“ 

    Svatý Alfons z Liguori nám v Pojednání o bolestech P. Marie popisuje vzor obětního smýšlení: „Oč ušlechtilejší je duše než tělo, o to byla bolest Panny Marie větší než všech ostatních mučedníků, jak Ježíš Kristus sv. Kateřině Sienské zjevil. Bolest duše s bolestí těla nelze srovnávat. Proto píše sv. opat Arnold Chartesský(De sept. Verb.), že při ukřižování neposkvrněného Beránka na hoře Kalvárii by jsi spatřil dva oltáře, jeden v srdci Panny Marie, druhý v těle Ježíše Krista. Kristus obětoval tělesně, Maria duševně.“    

    Obětní smýšlení je v modlitbě sv. Ignáce z Loyoly, který se založením řádu jezuitů velmi přičinil o obnovu katolické víry po tridentském koncilu. Modlitba ukrývá jeho zásadu, že stačí méně myšlenek, ale hluboce prožívaných: „Věčné Slovo, jednorozený Synu Boží, nauč nás pravé velkomyslnosti. Nauč nás tobě sloužit, jak to právem zasluhuješ. Ať dáváme a nepočítáme, ať bojujeme a nedbáme ran, ať pracujeme a nehledáme odpočinek, ať se obětujeme a nečekáme jinou odměnu kromě vědomí, že jsme splnili tvou vůli.“

Zavrhni ateistologii

   Ateistologie je věda pomáhající být neznaboh či bezbožník a zdůvodňuje nevěru. Má některá střední či vysoká škola předmět ateistologie, v němž by se tyto otázky skutečně systematicky probíraly? Při otázkách: „Proč jsi nevěřící?“ a „Proč jsi stoupencem ateismu?“ by se to potom mohlo poznat. Slyšely bychom odpověď: „Jsem nevěřící a stoupenec ateismu, protože přednášky a kniha ateistologie od profesora X. mi otevřela oči. Přečti si ji a popřemýšlej nad ní. Uvidíš, že zastávat tento názor je moudré. Chytilo mě to za srdce“ 

   Eberhard Dennert zkoumal názory 300 významných vědců v náboženských otázkách. Výsledek své studie zveřejnil v knize „Náboženství přírodních badatelů“. Pro víru se vyslovilo 242 vědců, 38 mělo postoj neurčitý a 20 jich bylo opravdovými ateisty. 

  Opak ateistologie hlásá nauka o Bohu, teologie. Opakem ateistologie je i zdravá filozofie, jejíž nejvýznamnější přestavitelé jako Aristoteles dospěli rozumem k jistotě o Boží existenci. Tato jistota rozumu je skrze poctivé uvažování nad příčinami pohybu bez či s Hybatelem... Při přemýšlení nad vznikem a zánikem je zde otázka co stále trvá... Má se svět vysvětlovat jako náhoda anebo tím, co je nutné a dostatečným důvodem? Svět kolem nás má stupně od neživé přírody přes rostliny, nižší živočichy až k člověku. Je místo člověka v tomto řádu absolutní? Kdo je nejvyšší bytostí? Pozorování hvězdné oblohy či hor a květin nám nabízí krásu. Je tato přítomná krása záměrem Tvůrce či je nějaké lepší vysvětlení? Při uvažování nad člověkem jsou zde otázky: Odkud se bere smysl pro pravdu a krásu, touha po štěstí a nekonečnu, smysl pro čest, mravní dobro a správné svědomí? Má člověk uznat, že jej tyto skutečnosti vedou k něčemu, co jej přesahuje anebo má v sobě tyto touhy popírat a žít jako živočich? Při správném řešení těchto a dalších otázek svým rozumem je možné a nutné dospět k jistotě o Boží existenci. Rozum je schopen závěrů natolik dokonalých, že potvrzuje jistotu získaného poznání o Boží existenci. Rozum je schopen i závěrů o své nedostatečnosti Boha jako předmět svého poznání proniknout a dát dokonalou odpověď čím je. Je schopný přitakat cestě víry jako prostředku, jenž se má využít. 

   Bible, kniha o Bohu zná i výpovědi „Bůh není“ ve svých žalmech 14 a 53. Tyto výpovědi jsou ovšem s dodatkem: „Řekl blázen(bloud) ve svém srdci.“ Jde o poselství staré kolem 3000 let, které by někdo mohl zneužít k tvrzení, že i bible tvrdí: „Bůh není.“ Kniha moudrosti, 13,8-9 má na adresu těch, kdo nedošli k Bohu tato slova: “Nelze je však omluvit, neboť jestliže dokázali tolik poznat, že byli schopni probádat svět, jak to, že nenašli hned Pána těchto věci?“ Podobně „nelze je omluvit“ se vyjadřuje o nevěrcích list Římanům 1,20. Zavrhování náboženství a jeho deformace jsou věci předpověděné v evangeliu(Lk 21,8) před druhým Kristovým příchodem. Více je rozvádí apoštol Pavel v druhém listu Soluňanům 2,3: „Nedejte se žádným způsobem od nikoho oklamat. Napřed totiž musí nastat odpad a objevit se člověk skrz naskrz hříšný, propadlý záhubě, protivník, který se povyšuje nade všechno, co nese jméno Boží nebo čemu se vzdává náboženská úcta. Posadí se dokonce v Božím chrámě a bude se prohlašovat za Boha.“ 

  Při druhém příchodu přijdou s Kristem i svatí a blaze tomu, kdo bude v souladu s jejich naukou a životem. Jak se svatí vyjadřovali k  k ateismu? Každý jej odmítal svým vyznáváním víry a životem. Je řada jasných vyjádření slovem a některé si připomeňme:

   Sv. Justin, + 165 v díle První apologie čelí dokonce obvinění z ateismu: „Říkají o nás, že nevěříme v Boha. Přiznáváme, že nevěříme v Boha, pokud jde o tak zvané bohy, ale nikoli pokud se jedná o opravdu skutečného Boha, který je spravedlivým, laskavým a ostatními ctnostmi obdařeným Otcem, v němž není špatnosti.“ Zápis mučednické smrti sv. Justina a druhů zavrhuje bezbožnost: „Snažil jsem se seznámit se všemi naukami, a přidržel jsem se pravého učení křesťanů, ačkoli se nelíbí těm, kdo žijí v zajetí bludu.“ „Poslyš, o tobě se říká, žes učenec, a ty sám si myslíš, že víš, které učení je pravé. Jestliže budeš zbičován a zaplatíš vlastní hlavou, jsi přesvědčen, že vystoupíš na nebesa?“ Justin potvrdil: “Doufám, že když tohle přestojím, budu mít podíl v Božím příbytku. Vím přece, že všem, kdo žili správně, zachová Bůh svou milost až do skonání celého světa...Žádný rozumně myslící člověk neodpadne od pravé víry k bezbožnosti“ 

   Sv. Teofil, + 180, kniha Autolykovi o příčině nevěry: „Jestliže se dá do kovového zrcadla rez, člověk v něm svou tvář nespatří. A stejně pronikne-li do člověka hřích, nemůže takový hříšník uvidět Boha.“ 

   Sv. Antonín, opat, + 356 si je vědom katastrofálních důsledků popření prvního přikázání: „V jednoho Boha věřit budeš“: „Děste se odstoupení od víry jako počátku všeho zla.“ 

   Ve starokřesťanské době se podle apoštolských konstitucí modlí za věrohodný křesťanský život nepokažený bezbožností: „Vymaň nás ze společenství s bezbožníky, sjednoť nás s těmi, kteří jsou tobě zasvěceni, utvrď nás sesláním Ducha Svatého v pravdě, zjev nám, co neznáme, doplň, co nám chybí, upevňuj, co poznáváme.“ 

   Sv. Augustin, + 430, napsal k Janovu evangeliu komentář s vědomím, že argumenty rozumu proti bezbožnosti neuspějí jestliže má někdo zkažené mravy neboli srdce: „Pošetilá srdce nemohou dosud toto světlo postihnout. Jsou zatížena hříchy, takže to světlo nemohou vidět. Proto si myslí, když nevidí světlo, že neexistuje. Pro své hříchy se ocitli ve tmě. „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“. K listu Janovu se sv. Augustin o nevěrcích vyjádřil takto: „Je jiné Krista vyznávat, abys k němu směřoval, a jiné vyznávat ho, abys ho od sebe odháněl. Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha, řekl Petr, aby Krista zahrnul svou láskou. Víme, kdo jsi – ty jsi Syn Boží, říkali nečistí duchové, aby od nich Kristus odešel. Víru křesťana provází láska, víra nečistého ducha je bez lásky. Ale ten, kdo nevěří vůbec, je horší a pošetilejší než nečistí duchové.“ A ve Vyznání X je od sv. Augustina, že Bůh dobře ví, jak na tom každý člověk je: „Co by ti ve mně mohlo zůstat skryto, i kdybych ti to nechtěl vyznat? Jen bych sobě zakrýval tebe, nikdy ne tobě sebe.“

   R.Schikora, Naše světla uvádí slova umírajícího sv. Jeronýma, + 420: „Nadešla nejvzácnější chvíle mého života. Ó smrti, jak jsi krásná a příjemná! Jak chybují lidé, když si tě zobrazují šeredně! Jen bezbožníkům jsi hrozná.“ 

   Starověký poustevník Poimen radí při pokušení k nevěře tomu, kdo se mu svěřil takto: „Otče, hrozí, že mě zahubí rouhačský duch. Snaží se mě totiž přesvědčit, že Bůh není, což ani pohané nedělají, ani si to nemyslí.“ Poimen: „Nezneklidňuj se kvůli té myšlence. Tělesné boje nás totiž potkávají často z nedbalosti, ale tahle špatná myšlenka na nás z nedbalosti nepřichází, to je našeptávání samotného hada. Tohle rouhání ať padne na tebe, Satane! Já totiž věřím, že Bůh má starost o všechny. A tahle myšlenka nevychází ze mě, ale z tebe, z toho strůjce špatnosti. Věřím bratře, že Bůh ti dá od toho soužení úlevu.“ 

   Sv. Tomáš A., + 1274, Summa teologická II-II,12: „Odpad od víry zcela odděluje člověka od Boha...což se neděje při kterémkoli jiném hříchu.“

   Sv. Kateřina S., + 1380, Dialog 130 mluví o bezbožnosti „věřících“: "A chrám své duše a svaté Církve mění ve zvířecí pelech. Nejdražší dcero, jak se mi to všechno oškliví! Jejich domy, kde mají nalézat útočiště mí služebníci a chudí a kde mají uchovávat breviář jako manželku a knihy Písma svatého jako děti a těšit se z toho, že učí bližního svým svatým životem, tyto domy jsou nečistým doupětem bezbožných lidí.“ Tato slova sv. Kateřiny odpovídají tomu co napsal sv. Pavel v listu Titovi 1,15: „Tvrdí sice, že znají Boha, ale skutky to popírají: jsou hodni opovržení jako neposlušní a k jakémukoli dobrému dílu neschopní.“ 

   Sv. A. Liguori, + 1787, Chvály mariánské: „Nepravosti vaše odloučily vás od Boha vašeho (Iz 19,2). A poněvadž Bůh pro hřích nenávidí duše, „v stejné nenávisti jsou u Boha bezbožník i jeho bezbožnost“ (Moudr. 14,9), stává se z přítelkyně nepřítelkyně Páně. Co ale má činit hříšník, jenž ke svému neštěstí je v stavu nepřátelství Božího? Ať hledá prostředníka, jenž mu odpuštění vymůže a ztraceného přátelství Božího opět nabýt mu pomůže.“

   Blah. Jan XXIII., + 1963, encyklika Mater et Magistra 217: „Největší bláhovostí naší doby je však snaha vybudovat na této zemi pevný a použitelný řád bez nezbytného základu, totiž bez Boha; zvelebovat člověka a přitom tlumit nebo dokonce zhášet jeho touhu po Bohu znamená nechat vyschnout pramen, z něhož lidská důstojnost pramení a napájí se. Avšak současné hořké události v mnoha lidech vyvrátily klamné naděje a naplnily je hořkým zklamáním. To vše potvrzuje pravdivost slov Písma. „Když nestaví dům Hospodin, marně se lopotí, kdo ho stavějí(Ž 127,1).“

Úzká cesta ke spáse

Pius XI. ve 130 článku encykliky Qudragesimo anno vydané v roce 1931 napsal: „Mysl všech lidí je téměř výlučně zaujata pozemskými zmatky, prohrami a zpustošením. Avšak když se díváme na to všechno, jak se sluší křesťanskýma očima, co je to všechno proti zkáze duší? Přesto lze nyní bez přehánění označit poměry sociálního a hospodářského života za takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o to jediné potřebné, tj. o věčnou spásu.“

Otázka Lk 13,23: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ má odpověď nikoli o počtu, ale o způsobu života, který vede ke spáse: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi!“ A v evangeliu sv. Matouše 7,13 je řeč o těsné bráně s dodatkem: „Neboť prostorná je brána a široká cesta, která vede k záhubě a mnoho je těch, kdo tam tudy vcházejí.“. 

Sv. Jan Bosko nám radí: „Dodržujte Boží Desatero a církevní patero a získáte poklad v nebi(spásu)“.

Desatero Božích přikázání:

1.V jednoho Boha věřiti budeš.

2. Nevezmeš jména Božího nadarmo. 3. Pomni, abys den sváteční světil.
4. Cti otce svého i matku svou,abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
5. Nezabiješ. 6. Nesesmilníš. 7. Nepokradeš.

8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.
9. Nepožádáš manželky bližního svého,
10. Aniž požádáš statků jeho.

Patero přikázání církevních:

1.Svěť zasvěcené svátky

2.Buď v neděle a zasvěcené svátky na celé mši svaté

3.Zachovávej ustanovené posty

4.Zpovídej se aspoň jednou za rok

5.Přijmi svátost oltářní aspoň jednou za rok

    Lidé jako celek i člověk jako jednotlivec snadno něco z těchto přikázání poruší, a tak jdou širokou cestou, která vede do záhuby. Nedbají na to, co učí Tridentský koncil v dekretu o ospravedlnění: "Nikdo se však, ať už je jakkoli ospravedlněný, nesmí považovat za osvobozeného od zachovávání přikázání. Nikdo se nesmí řídt opovážlivostmi, které Otcové zakázali a postihli anathematem, že je totiž pro ospravedlněného nemožné zachovávat Boží přikázání. "Vždyť Bůh nepřikazuje nic nemožného. Naopak, přikazováním napomíná k tomu, abys činil, co můžeš, abys žádal o to, co sám činit nemůžeš", a pomáhá tomu, abys činit mohl. "Jeho přikázání nejsou těžká" (1 Jan 5, 3). "Jeho jho je sladké a břemeno lehké" (srov. Mt 11, 30). Ti totiž, kteří jsou  syny Božími, Krista milují, a jak on sám dosvědčuje, ti, kdo ho milují, zachovávají jeho slova (Jan 14, 23). S Boží pomocí je to opravdu možné."

    Ze slov: „Kdo uvěří a dá se pokřtít bude spasen, kdo neuvěří bude zavržen“ (Mk 16,16), je nám ukázána bezpečná cesty spásy pro pokřtěného, který plní křestní slib.

   Záhuba je oznamována dokonce úspěšným exorcistům a charismatickým uzdravovatelům: „Mnoho z nich mi řekne v ten den: ´ Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsem tvým jménem mnoho divů?´ Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mne kdo děláte nepravosti!“ Nedivíme se pak úzkostlivé otázce apoštolů: „Kdo tedy můžeme být spasen?“. Je na ni odpověď: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno.“ (Mk 10,26-27). A tak sv. Alfons z L. učí: „Kdo se modlí, ten se spasí, kdo se nemodlí jistě zahyne.“ Růženec, kterým se v rakvi ovinou ruce zemřelého, má být výrazem modlitby a naděje spásy.

   V listu Jakubově(2,10-11) jsme vedeni ke 100% zachování zákona: „Neboť i kdyby někdo zachovával celý zákon, ale v jedné věci pochybil, provinil se proti všem. Vždyť ten, který dal nařízení: „Nezcizoložíš“, řekl také: „Nezabiješ“! Jestliže tedy necizoložíš, ale zabíjíš, přestoupil jsi zákon.“ Neplatí, že ten, kdo sem tam udělá něco dobrého je dobrý, ale opak: kdo sem tam udělá něco zlého, je zlý. Tento pohled známe ze státních zákonů: Pokud by někdo např. v opilosti přejel člověka, nic mu nepomůže, že by říkal: „Já jsem jinak a vždycky všechny státní zákony zachovával.“

  Varováním je slovo sv. Petra v jeho listu(I Pt 3,20-21): „Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu. Voda, která (tehdy byla) předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu.“

Podobně sv. Pavel napsal(I Kor 10,1-5): „Chtěl bych vám bratři připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila, pomřeli na poušti.“ V době Nového zákona analogicky platí: všichni byli pokřtěni, všichni chodili k přijímání, ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Skončili v krutém očistci anebo v pekle.

   Sv. Jan Vianney ve svém kázání odmítá názor, jak se těsně před smrtí všechno napraví: „Často poslední svátosti a duchovní pomoc jsou k ničemu hříšníkům, kteří už za života pili nepravost jako vodu a bez přestání pohrdali Božími milostmi.“ Kdo na konci života přijal svátosti špatně anebo je odmítl jako exprezident V.Havel, ten si cestu ke spáse pokazil a je otázkou, zda jí dosáhl. Hovořit v takovém případě o jistotě nebe je krajně matoucí.

  Prof. Tomáš Halík napsal řadu knih. Od knihy „Noc zpovědníka“ čtenář oprávněně očekává, jak se zpovědník i v noci trápí tím, že se lidé ze široké cesty hříchu a záhuby nechtějí pokáním vydat na cestu ke spáse dokonce ani na smrtelné posteli. O tomto „Noc zpovědníka“ není a ostře se útočí např. na blahoslavenou Kateřinu Emmerichovou, která nápravu hříchů pokáním brala vážně.

  Jaroslav Durych v knížce „Svaté kněžství“ oceňuje přínos Anny Kateřiny Emmerichové pro rozvoj křesťanského života a jejími slovy burcuje: „Všude jsem zřela truchlivý stav lidí i Církve v podobě temnoty, chladu a nestejné mlhy. Z těchto temnot vyzařovaly tu a tam světlé body, světlí lidé, kteří jak jsem viděla, se modlili a drželi.“ „Viděla jsem, jaké nevýslovné poklady a milosti má Církev a jak zle jednotliví údové s nimi hospodaří.“ „Nedozírného významu jsou její stručné a výstižné posudky o jednotlivých zemích, které ve svých viděních navštívila. Z nich je na tomto místě třeba uvést aspoň ten, který se týká nás. Pravila: „Prošla jsem městem, ve kterém odpočívají svatý Jan Nepomucký, Václav, Ludmila a jiní svatí. Bylo tam mnoho svatých, ale pramaloučko žijících zbožných kněží. I viděla jsem, jako by se dobří, zbožní lidé důkladně poschovávali.“ Tato vize odpovídá slovům Pia XI. v úvodu tohoto článku.

Božské Srdce Páně a encykliky

V Katolickém týdeníku č.24/2010 vyšel článek „Úcta k lidskému Srdci Páně je vynikající lék“. ThDr. C.Pospíšil v něm píše, že jeden z jeho učitelů s úsměvem říkal, že kapitola o Srdci Páně do christologie nepatří, neboť je to pouze otázka spirituality.
Názor přesně opačný získá, kdo si přečte knihu P.Bernhard Siebers „Pramen života a svatosti“ (Matice cyrilometodějská 1998) V knize na str.15. je: „Obsahově přináší litanie v stručné, ale vybroušené formě vše, co církevní dogmatika a morálka učí o Nejsvětějším Srdci Ježíšově: „Shrnuje celé náboženství, uvádí do dokonalého života“ (Encyklika Miserentissimus Redemptor)“ V litaniích schválených papežem není: „Lidské Srdce Páně“ smiluj se nad námi, ale Nejsvětější Srdce Ježíšovo, v němž přebývá veškerá plnost božství, smiluj se nad námi!
S vědomím, že bludy se opakují a bludaři ariáni pro Ježíšovo lidství (úctu k lidském Ježíšovu srdci) neviděli a odmítali božství je obava, aby se nezapomnělo na lidský rozměr(humanitu) méně možná než možnost opomíjení božství. Pokles víry v božství Ježíše Krista je příčinou poklesu úcty Božského Srdce Páně. Skrze modlitbu litanií v kleče doma v rodině a soukromně anebo na první pátek v kostele, v dobrém zvyku konat svatou zpověď na první pátek, protože hříchy vyznáváme Bohu a v horlivosti pří smírné adoraci projevujeme víry v božství Ježíše Krista: je to můj Pán a Bůh. Pokud mladé lidi úcta Božského Srdce neoslovuje, není to proto, že chtějí, aby Ježíš byl pouze jejich kámoš a ne Bůh?
Článek nesprávně uvádí, že dokumenty učitelského úřadu neznají výraz „Božské Srdce Páně“. Encyklika Pia XII. Haurietas aquas z 15.5.1956 (ke sto letům zavedení svátku Srdce Ježíšova) takto užívá 10x výraz „božské Srdce Páně“:
1) „…náš předchůdce blahé paměti Pius IX. vyhověl rád prosbám z celého světa a nařídil, aby svátek božského Srdce Páně byl slaven v celé Církvi. Nelze vypočítat všechny dary milosti, které úcta prokazovaná božskému Srdci Ježíšovu vlévá do duší věřících“
2) „Když uctíváme božské Srdce Páně, ctíme v něm a skrze ně nestvořenou lásku věčného Slova a zároveň jeho lidskou lásku, i všechno jeho smýšlení, cítění a všechny ctnosti“
3) „Náš pontifikát byl bohat nejen na starosti a strasti, ale také na nevýslovné útěchy. Za těchto let neubylo plodů úcty k božskému Srdci Páně ani vzhledem k počtu ani vzhledem k síle a kráse, spíše jich přibylo“
4) „Vidíme tedy, jak bohaté životodárné vody tryskají z božského Srdce našeho Spasitele“
5) „…abychom mohli vstoupit do svatyně božského Srdce Páně a s apoštolem národů obdivovat, jak „se daru Boží milosti dostalo milostí jednoho člověka Ježíše Krista mnohým v míře přehojné“(Řím 5,15)
6) „Kdo však dovede důstojně vylíčit city božského Srdce Ježíšova, symbolu jeho nekonečné lásky“
7) „Vždyť, jak praví andělský učitel, láska nejsvětější Trojice je původem lidského vykoupení, poněvadž se v nekonečné míře vylila do lidské vůle Ježíšovy a do jeho božského Srdce“
8) „Obsah nauky, že přirozený symbol, tělesné Srdce Ježíšovo, nabývá vztahu k osobě vtěleného Slova, spočívá úplně na základní pravdě hypostatického (podstatného) spojení. Kdo by to popřel, zastával by se mínění, které Církev opět a opět zavrhla. Neuznal by, že v Kristu jest jedna osoba, ale dvě odlišné, a přitom dokonalé přirozenosti. Když jsme zjistili tuto základní pravdu, chápeme, že Srdce Ježíše Krista je Srdce božské Osoby, totiž osoby vtěleného Slova“
9) „Papežové ji už nesčetněkrát poctili největší pochvalou. A nespokojili se jen tím, že k poctě nejsvětějšího Srdce Vykupitelova ustanovili svátek a rozšířili jej na celou Církev, nýbrž také dali podnět k slavnostnímu zasvěcení lidského pokolení božskému Srdci“
10) „…z nařízení našeho předchůdce blahé paměti Pia IX. byl svátek božského Srdce Ježíšova zaveden pro celou Církev.“
Pius XII. v Humani generis v článku 20 napsal: „Bylo by také omylem si myslet, že to, co bylo předloženo v encyklikách, nevyžaduje samo sebou souhlas, nebylo-li to proneseno z pozice nejvyšší autority papežského Magisteria. Také o nauce řádného Magisteria platí: „Kdo vás slyší, mne slyší“ (Lk 10,16)“
Encykliky jsou takto předloženy jako bezpečný zdroj zdravých názorů. To, jak moc jsou dnes názory bludné a pokažené a potřebují nápravu, můžeme snadno pochopit z čtení papežských encyklik.
Pius XII. vydal v roce 1947 encykliku o liturgii Mediator Dei a najdeme v ní č.58: „Je však nutno přísně zavrnout opovážlivou odvahu těch, kteří s rozvahou zavádějí nové liturgické zvyklosti nebo dávají znovu obživnout obřadům již zaniklým, které nesouhlasí s platnými zákony a rubrikami. Tak se ctihodní bratři, ne bez velké bolesti dovídáme, že se tak stalo nejen ve věcech málo důležitých, nýbrž i ve věcech velmi důležitých: nechybějí totiž takoví, kteří při sloužení vznešené oběti eucharistické užívají lidového jazyka, kteří některé svátky – které byly z důvodů dobře uvážených již pevně stanoveny – přenášejí na jiné dny a konečně, kteří z oprávněných knih veřejných modliteb vyškrtli posvátné texty Starého Zákona, poněvadž je nepokládají za vhodné a přiměřené naší době.“
Č.59: Užívání latinského jazyka, jak je zvykem ve velké části Církve, je zřejmým a krásným znamením a účinnou obranou proti jakémukoli porušení čisté nauky.“ Č.61: „…není na správné cestě, kdo chce dát oltáři starý tvar stolu; kdo chce, aby z liturgických rouch byla vždy vyloučena černá barva; kdo zakazuje, aby v kostelích byly posvátné obrazy a sochy; kdo přikazuje, aby božský Spasitel na kříži byl tak zobrazován, aby jeho tělo neneslo nejkrutějších ran, které vytrpěl; kdo konečně odmítá a zavrhuje polyfonní zpěv, i když odpovídá směrnicích vydaných Svatou Stolicí.“.
Č.113: „Odchylují se tedy od cesty pravdy ti, kteří omítají sloužit, nepřistupuje-li křesťanský lid k božskému stolu; a ještě více se odchylují ti, kteří aby dokázali naprostou nutnost, že věřící se mají živit eucharistickým chlebem spolu s knězem, záludně tvrdí, že se zde nejedná jenom o oběť, nýbrž o oběť a o hostinu bratrského společenství, a společně vykonané svaté přijímání pokládají skoro za vyvrcholení celé bohoslužby.“
Č.174: „Především nedovolujeme – jak se někteří domnívají buď s omluvou obnovy liturgie nebo hovoříce lehkomyslně o výlučné účinnosti a důstojnosti liturgických obřadů – aby chrámy zůstaly zavřeny v době, kdy se nekonají veřejné obřady, jak se to již děje v některých krajích, aby byly zanedbávány adorace a návštěvy velebné Svátosti, aby se zrazovalo od svaté zpovědi konané jen ze zbožnosti, aby se zanedbávala zvláště mezi mládeží skoro až k ochablosti úcta Panny Marie, Matky Boží, jež je, jak říkají svatí, známkou předurčení ke spáse. Toto jsou otrávené plody, svrchovaně škodící křesťanské zbožnosti, jež vyrůstají z nakažených větví zdravého stromu: je tedy nutno je odříznout, aby životodárná síla stromu mohla živit pouze nejsladší a nejlepší plody.“
Pán Ježíš řekl Markétě Alaqouque.: „Klanitelé a ctitelé mého božského Srdce mají mi dokazovat lásku tím, že celým životem poskytují mému Srdci smírné zadostiučinění za nevděk, který zakouším ve Svátosti lásky.“
Pán Ježíš není vynikající lék jako člověk a pouze pro své lidství, ale pro své božství a proto, že jeho božská Osoba působící v lidské přirozenosti nás zachraňuje. Modleme se: „Božské Srdce Ježíšovo prostřednictvím Neposkvrněného Srdce Mariina, ve spojení s eucharistickou obětí, obětuji ti modlitby, práce, radosti a utrpení tohoto dne, abych tak s milostí Ducha Svatého a k slávě Boha Otce zadostiučinil za hříchy a přispěl ke spáse všech lidí.“