Umrtvování špatného

  Vstupní modlitba svátku sv. Lukáše 18.října  takto mluví o umrtvování: „Nechť se nás zastane, prosíme, Pane, svatý Evangelista tvůj Lukáš, jenž ke cti jména tvého nesl stále kříž umrtvování na svém těle. Skrze…" V této modlitbě je, jak je umrtvování konáno z úcty k Bohu a tím i prospěšné pro druhé. Tato tradiční modlitba byla změněna v NOM takto: “Bože, tys povolal svatého Lukáše, aby svým kázáním i tím, co napsal, hlásal nezměrné bohatství tvé milosrdné lásky; prosíme tě, dej, aby ti, kdo přijali víru, vytvářeli jednotu srdce i ducha, a aby všichni lidé uviděli tvou spásu. Skrze..“ Proč, ačkoli se modlíme o jednotu srdce i ducha toto chybí? Oprávněně lze říci, protože kromě modlení je důležité umrtvování a askeze. 

  V tradiční liturgii následující den 19.října je sv. Petr z Alkantary, + 1562. V modlitbě vstupní ze mše svaté je: „Bože, jenž ráčil svatého Petra, Vyznavače svého ozářiti darem obdivuhodné kajícnosti, dej prosíme, abychom, pro jeho přímluvné zásluhy, tělem jsouce umrtveni, tím spíše chápali nebeské věci. Skrze…“ Tato modlitba vysvětluje  nechápání nebeských věcí neumrtveností. 

  Sv. Terezie z Avily píše ve svém životopise o sv. Petru z Alkantary: „Jak mi pravil, spával, tuším 40 roků, pouze 1,5 hodiny za noc a den; spával v sedě s hlavou opřenou o prkénko zasazené do zdi. Leže spát nemohl, i kdyby chtěl, protože jeho cela nebyla delší než čtyři a půl stopy." 

 Sv. Petr z Alkantary jako provinciál pozoroval úpadek klášterů a se svolením papeže Pavla IV. zakládal kláštery s přísnou kázní podle řehole sv. Františka z Assisi. V klášteře, který zbudoval nemohl ve své cele stát vzpřímen a vstup byl úzký a nízký. Toto vysvětloval: „To tak musí být, abychom si vzpomněli na bránu vedoucí do nebe“ Tato obnova klášterů byla protiváhou poživačnosti a lehkomyslnosti doby a také zvrhlých mnichů a jeptišek nakažených učením Luthera a následujícího jej v útěku z klášterů. Jeho asketické pojetí je blízké pouštním otců ze starověku. Jedl pouze jednou za tři dny. 

  Sv. Petr z Alkantary zažil mnoho příkoří od mnichů mírnějšího pojetí řehole podobně jako již zmíněná sv. Terezie z Avily, která měla sv. Petra z A. několik let jako zpovědníka a vyznala, že byl dokonalý vůdce duší.  Konal lidové misie.

  Sv. Petra z Alkantary kromě sv. Terezie z Avily si velmi cenili sv. Ludvík z Granady a sv. František Borgiáš, generální představený jezuitů. Císař Karel V. jej chtěl mít za zpovědníka a řekl: „Petr není z tohoto světa; je to muž nebeský, v Bohu odumřelý.“ Mezi věcmi umrtvující užíval sv. Petr z Alkatary přísný půst, bičování, drsný pás na těle, ovládání smyslů a péči o potřebné lidi, nemocné a zanedbanou mládež. I v nemoci se zapíral a když měl žízeň a dávali mu pít, tak při pohledu na Ukřižovaného si vzpomněl na slova Spasitelova: „Žízním“ a nápoje se zřekl. Při svém umírání zazpíval slova žalmu: „Zaradoval jsem se když mi řekli, do domu Hospodinova půjdeme.“ 

  Bylo by chybou říci: „To, co dělal sv. Petr z Alkantary přece nemůže dělat každý“ a tím odmítnout myšlenku na umrtvování. K umrtvování je zavázán každý pokřtěný člověk.  NOM  svátek sv. Petra z Alkantary zrušil a tím zmizel i důvod k spasitelnému zahanbení pro zesvětštělé řeholníky a křesťany. 

  V listu Kolosanům píše apoštol Pavel, 3,3-5: „Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě. Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou; pro tyto věci přichází Boží trest na neposlušné lidi.“

Karvinský kostel sv. Petra z Alkantary

City, vášně, emoce

  Cit, jinak též emoce či vášně patří k živému člověku. Hlavní jsou láska a nenávist, naděje a strach, radost a smutek, hněv. Samy o sobě jsou mravně neutrální. Někdy správně tuší dobro a zlo. Příkladem může být strach z nemoci nebo války. Jsou i vášně ďábelské jako nenávist vůči Bohu. Nezvládnuté a zjitřené vášně působí, že člověk je jak splašený kůň ve vztahu k jídlu, pití, sexualitě anebo něčemu jinému. Úkol, aby vášně vedly k ctnosti a ne do zvrácenosti náleží rozumu a vůli. Vzorem je Pán Ježíš, Panna Maria a svatí.    Protimodernistická přísaha Pia X zavrhuje stavění na vášni: „Za páté neochvějně věřím a upřímně vyznávám, že víra není slepým náboženským citem, vyvěrajícím z hlubokého podvědomí pod tlakem citu srdce a sklonu mravně utvářené vůle, nýbrž je skutečným rozumovým přisvědčením pravdě, přijaté zevně slyšením slova Božího, jímž pro autoritu nejvýš pravdomluvného a věrného Boha uznáváme za pravdivé, co bylo od něho, Boha osobního, našeho Stvořitele a Pána, řečeno, dosvědčeno a zjeveno.“ 

  V případě různých mimořádných stavů jako jsou stigmata, zjevení, proroctví apod. bývají mocné pocity. Vášeň není totéž, co působení Ducha Svatého. City je třeba vychovávat, protože existuje obrovský rozsah citů i citová chudoba. Kam vedou vášně při hudbě, sportu, televizi a internetu? Vášně působí s alkoholem, při drogách, divoké hudbě a hříšné sexualitě. I z minulosti je známa trojice spojená s vášněmi: víno, ženy, zpěv. Zpěv gregoriánského chorálu je emočně bezpečný, protože je projevem dobré modlitby a zkušenosti Církve.   

  Ve Starém zákoně v případu cudné Zuzany usvědčuje Daniel hříšné starce: „Krása tě omámila a vášní je zvráceno tvé srdce“. Tak jako zamilovaného těžko přesvědčit, že si zvolil za předmět své lásky pochybnou osobu, tak je těžké přesvědčit toho, kdo pod vlivem emocí zvolil nějakou sektu anebo odpor vůči katolické Církvi. Vášně působí to, že by se muž a žena nejprve láskou snědli a časem nenávistí sežrali. Dnešní člověk ovládá techniku, ale ne sebe a své vášně. Silných zážitků s množstvím krve je mnoho a ušlechtilých citů málo.

  Je třeba bojovat se špatnými vášněmi. Poustevník Izaiáš: „Vrhnout se v poznání před Boha a v pokoře vyslechnout jeho přikázání, to přináší lásku; a láska osvobozuje od vášní.“ 

  Sv. Řehoř z Nyssy, O křesťanské dokonalosti : „Co má tedy dělat ten, jemuž se dostalo cti nosit slavné Kristovo jméno? Co jiného než ustavičně zpytovat své myšlenky, slova a činy, zda všechny směřují ke Kristu, anebo zda se spíše od Krista vzdalují? Takovéto správné rozlišování vlastních myšlenek, slov a činů se děje mnoha způsoby. Co se totiž koná, myslí nebo říká pod vlivem vášně, to nijak nesouzní s Kristem, nýbrž naopak nese pečeť Božího Odpůrce. Ten špiní perlu duše vášněmi, jako by ji mazal blátem, a tak ničí její vzácný lesk.“ 

  Sv. Maxim Vyznavač., Pět set kapitol: „Kdo se opravdově a s celého srdce odřekne věcí tohoto světa a bez jakéhokoli pokrytectví s láskou pomáhá bližnímu, rychle se osvobodí od veškerých vášní a neřestí a jeho údělem bude Boží láska a poznání.“ 

  Následování Krista od Tomáše Kempenského I,6 – Nezřízené náklonnosti: „Dosáhne-li však, po čem baží, již tíží vina jeho svědomí, protože povolil vášni, která mu nepřináší ono uspokojení, které hledal. Jen tehdy se nalezne pravý pokoj, když se žádostem nepovolí, ne však, když se jim hoví.“

  27.června 1864 řekl sv. Jan Bosko: „Jednou přišel z daleka někdo k Donu Cafassovi a žádal ho o radu, jak přemoci vlastní vášně. Don Cafasso řekl jediné slovo: umrtvování. To stačilo člověku, který odešel spokojen. Někteří myslí, jsou-li pokoušeni některou silnou vášní, že ji přemohou, jestliže jí vyhoví. To je blud. Vášně jsou zuřiví psi, jež nic neuspokojí, a čím více se jim vyhovuje, tím více planou. Chcete držet na uzdě nestřídmost? Postěte se! Chcete přemoci lenost? Pracujte! Chcete být prosti špatných myšlenek? Umrtvujte oči, jazyk, uši, zdržujte se nevhodných řečí a četby. Jen tak donutíte vášně k mlčení, zvítězíte a budete pokojnější.“ Tím se naplňuje požadavek listu Galaťanům 5,24: „Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi.“ 

  Sobota suchých dnů v adventu tradiční liturgie(podobně svátku sv. Vavřince) má tuto modlitbu za vášně: „Bože, jenž jsi zmírnil třem jinochům ohnivé plameny, uděl milostivě, aby nás, tvé služebníky, nespaloval oheň vášní.“