Výchova dětí a mládeže

  Ze starověkých autorů o výchově píše sv. Cyprián, De opere et eleemosynis: „Neradíš-li správně svým dětem a nemyslíš-li na jejich budoucnost, jsi nepoctivým a zrádným otcem. Kdo se snažíš zabezpečit jim spíše majetek pozemský než nebeský, svěřuje své děti spíše ďáblu než Kristu. Dvakrát se proviňuješ, dopouštíš se dvojího zločinu: Jednak nezabezpečuješ svým dětem pomoc svého Boha Otce, jednak učíš své děti milovat více majetek než Krista. Buď takovým otcem, jakým byl Tobiáš.“ 

  Sv. Jan Zlatoústý v homilii 59 na Matoušovo evangelium řekl: „Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Všechno rozvrátila a zničila láska k penězům; setřásla bázeň Boží a zmocnila se duší jako násilník pevnosti. Proto ani my nedbáme na spásu dětí, ba ani na svou vlastní, a staráme se jen o to, jak bychom ještě více zbohatli a zanechali své bohatství jiným, ti dalším a ještě dalším. Stáváme se tak nikoli vlastníky, ale abych tak řekl, spíše zprostředkovateli peněz a jmění. A to je veliká pošetilost, neboť naše děti se tak stávají větším ubožáky než otroci.“ 

  Ve středověku budovala katolická Církev university jako je universita Karlova v Praze. Za papežského státu v roce 1597 byla v Římě zřízena první bezplatná základní škola v Evropě zakladatelem řádu piaristů sv. Josefem Kalasanským. V r. 1948 ho papež Pius XII. prohlásil za patrona křesťanských základních škol na celém světě. 

  Jan Amos Komenský chtěl výchovu postavenou na Bohu a přesto se jeho osobou zaštiťuje ateistické školství. V Obecné poradě o nápravě věcí lidských, 22. kapitola, píše: „Mezi příčinami závad na školách klademe právem na první místo nesprávné směrnice, pro něž se většina učitelů i žáků míjí cílem. Neboť za opravdové poslání škol se nemá stanovit nic jiného, než aby štípily nebesa a zakládaly zemi, a aby řekli Siónu: Můj lid jsi ty (Iz 51,16), to je, aby připravovali rostoucí nový lid pro církev i stát, a aby jej učinili opravdu lidem Božím. Ale kdo vůbec toho dbá?“ Ve stejné kapitole: „Mezi překážkami postupu v pravé moudrosti na veřejných školách byla za našeho věku opovážlivá hýřivost v jídle, v oblékání a šílené vymáhání nevázané volnosti, zcela proti žádoucímu cíli...Ať studují v klidu a nemilují hlučnou společnost, nechť si zvykají konat více a důležitých věcí před tváří Boží, než před tváří lidí a mluvit a stýkat se raději s Bohem než lidmi.“ O učitelích v téže kapitole: „Učitelé mají být zbožní, dobrého chování, vzdělaní, aby sami byli takoví, jakými mají učinit druhé.“ 

  Patron dětí a mládeže sv. Jan Bosko od dvou let neměl otce a matka jej vychovala podle hesla: „Modli se a pracuj!“ Připravila jej sama na první svaté přijímání a šel před ním 3x ke svaté zpovědi. V životopise sv. Jana Boska od Marie Štechové čteme jeho slova: „Dal jsem domu jméno oratorium, abych ukázal jasně, že stavíme všechno jen na modlitbě. Recituje se svatý růženec, protože od prvých okamžiků dal jsem sebe i hochy pod ochranu Svaté Panny.“ „Světec prohlásil, že gymnastika a hry nemohou být hlavním programem oratoria. Programem jeho oratoria mohu být především slovo Boží, častá zpověď a přijímání a zábavy jen jako prostředek.“ „Podstatným zlem moderní výchovy je, že nechce mluvit o věcech věčnosti a především ne o smrti a pekle.“ První slova, která slyšeli chlapci při ranním probuzení byla Benedicamus Domino(Dobrořečme Pánu)! Poslední při ulehnutí: Tu autem Domine misere nobis(Ty však Pane smiluj se nad námi)! Všichni odpovídali: Deo gratias(Bohu díky)! „Ptáte se jaký je můj vychovávací systém? Systém preventivní: láska! Je k ní třeba svaté bázně Boží, vlité do srdce.“

  II. Vatikánský koncil v deklaraci o křesťanské výchově v přemluvě píše: „Svatá matka Církev dostala od svého božského zakladatele příkaz zvěstovat tajemství spásy všem lidem a všechno obnovit v Kristu. Proto má pečovat o celý, tedy i pozemský život člověka, pokud souvisí s nebeským povoláním.“ V článku 2 pak čteme: „Všichni křesťané, když byli znovuzrozeni z vody a z Ducha Svatého, stali se novým stvořením.  Nazývají se a také jsou Božími dětmi, a mají proto právo na křesťanskou výchovu. Tato výchova usiluje nejen o zralost lidské osoby, právě popsanou, ale směřuje hlavně k tomu, aby pokřtění byli postupně uváděni do tajemství spásy a stále více si byli vědomi přijatého daru víry; aby se naučili klanět se Bohu Otci v duchu a v pravdě (srov. Jan 4,23), především při liturgických úkonech, a aby získali návyk utvářet svůj život jako noví lidé v pravé spravedlnosti a svatosti (srov. Ef 4,22-24).“

  Jak jsou tato slova II.Vatikánského koncilu o výchově podle tradice přijata? Kolik absolventů katolických škol anebo setkání mládeže na všech úrovních se klaní Bohu Otci v duchu a v pravdě? Bezesporu je co napravovat pokáním!

sv. Josef  Kalasanský 

Bázeň Boží

    13. července 1570 Pius V. v úvodu k misálu píše: „Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zákazu, ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.“ Proč je toto nedbáno? Cožpak neznáme slova evangelia: „Ani ty se nebojíš Boha?(Lk 23,40)“ Ani ty se nebojíš s takovou snadností pohrdat tím, co tak důrazně Pius V. prohlásil? Ten, kdo bez bázně koná opak toho, co je tak důrazně předloženo si bude ještě drzeji počínat u věci, co tak důrazně dány nejsou jako kněžský oděv nebo modlitba růžence. 

  Skutky apoštolů nám bázeň Boží ukazují jako charakteristický rys doby apoštolů, Skt 9,31: „Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se rozvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha Svatého.“ Nedivme se, že bez bázně Boží Církev upadá. Jaké místo má v charismatickém hnutí bázeň před Pánem a dar bázně Boží? „Co čekáš od Ducha Svatého?“ Nezapomeň na bázeň Boží! Chvalozpěv ze mše svaté: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů…“ je u proroka Izaiáše v 6.kap., který na něj reaguje bázní: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Očištění rtů proroka Izaiáš je do tradiční liturgie převzato k modlitbě před hlásáním evangelia: „Očisti srdce moje a rty mé, všemohoucí Bože, jenž jsi rty Proroka Izaiáše žhavým uhlem očistil; rač mně tak svým milostivým slitováním očistit, abych důstojně svaté Evangelium tvé zvěstovat mohl.“ 

  Bázeň jako mocný prostředek k bohumilému životu je na mnoha místech v Písmu svatém. Josue 24,14: „Nyní tedy se bojte Hospodina a služte mu celým a dokonale upřímným srdcem.“ Podobně prorok Samuel, 1 Sam 12,24: „Bojte se tedy Hospodina a služte mu upřímně a celým srdcem.“ Žalm 110,10 spojuje moudrost s bázní Boží: „Počátek moudrosti je bát se Hospodina, velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy!“ Nedivme se, že když chybí bázeň Boží, tak místo lidí moudrých máme chytráky. Kniha Sirachovec 1,20: „Bázeň před Hospodinem je kořen moudrosti a dlouhý věk je její ratolestí.“ Stavění bázně proti lásce odmítá Sir 25,16(Vulgata): „Bázeň Boží je počátek lásky k němu.“ Láska spočívá v tom, nedělat to, co milovaná bytost nechce. Vzhledem k Bohu bázeň vede k odmítání hříchu, Sir 1,27(Vulgata): „Bázeň Boží zapuzuje hřích.“ Je možné důvěřovat tomu koho se bojím? Sir 2,7 to žádá: „Kteří se bojíte Pána, důvěřujte mu.“ 

  Nový zákon nás vybízí k bázni ve Fil 2,12: „Pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy.“ Vzor Boží bázně, Panna Maria, ve svém chvalozpěvu oznamuje, Lk 1,50: „Jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.“ Apoštol Pavel v listu Židům 12,29 vybízí: „Projevujme proto vděčnost tím, že budeme Bohu sloužit tak, jak se mu to líbí: s bázní a uctivostí.“ Bázeň Boží je mezi dary Ducha Svatého uváděna na posledním místě, ale nemá mít poslední místo v duchovním životě, tak jako prosba modlitby Otčenáš „zbav nás od zlého“ není, ač na posledním místě, nejméně důležitá. Sv. Benedikt ve své Řeholi vybízí: „ať jsou z lásky plní bázně před Bohem.“ Bázeň Boží je dobrou ochranou před úklady zlého ducha a vede k životu v milosti posvěcující. 

  Sv. Ignác z Loyoly v Pravidle církevního smýšlení 18 píše: „Ačkoli je nade vše cenit horlivou službu Bohu, Pánu našemu, konanou z čisté lásky, přece musíme velmi chválit bázeń před jeho Božskou Velebností, neboť nejen bázeň synovská je věc zbožná a přesvatá, nýbrž kde člověk nenabude jiného lepšího a užitečnějšího i bázeň služebná mu velice pomáhá, aby vyšel ze hříchu smrtelného, a když z něho vyjde, přijde snadno k bázni synovské, jež je veskrze příjemná a milá Bohu, Pánu našemu, poněvadž je spojena s láskou k Bohu.“

  V liturgii sv. Jana Zlatoústého je před svatým přijímáním výzva: „S bázní Boží a s vírou přistupte.“ Přistupování s bázní Boží je ochrana před svatokrádežným přijetím Těla Páně. Kdo bázeň Boží anebo pravou víru nemá, ať nepřistupuje. Toto platí i ostatních svátostí: svatého křtu, manželství, biřmování, kněžství, svátosti pokání a nemocných. Bázeň Boží jako základ výchovy žádá starokřesťanský list Barnabášův: „Nezřekneš se svého syna ani své dcery, ale od mládí je budeš učit bázni Boží.“ Pokud rodič může říci: „Moje děti žijí v bázní Boží“, tak splnil svůj výchovný úkol. Ve stejném listu čteme: „Nebudeš nestálý ani obojetný.“ Je moje bázeň Boží stálá? 

   Bázeň Boží rozděluje lidi i anděly. Proč svatý Michael poráží zlého ducha? Jeho jméno „Kdo jako Bůh?“ v sobě nese bázeň Boží, v níž se postavil andělu, který byl v hierarchii andělů výše. S posvěcením 5m sochy sv.Michaela ve vatikánských zahradách 5.7.2013 se společnou účastí papeže Františka I. a Benedikta XVI. je vhodné obnovit i úctu ke svatému Michaelovi. Jsou litanie ke sv. Michaelu. Lev XIII. zavedl po každé mši svaté modlitbu ke sv. Michaeli. V tradiční liturgii má sv. Michael významnější místo, protože je vzýván v úkonu kajícnosti a má svůj vlastní svátek.