Kdo je mučedníkem

    Vatikánský rozhlas 11.5.2013 uvádí: „Jihoitalský přístav Otranto zažívá v létě roku 1480 vpád osmanské flotily. Armáda velkovezíra Gedika Ahmeda paši obléhá pobřeží, až se jí 11. srpna podaří zdolat hradby města a zahájit krutý masakr. Brutální vraždění se nevyhýbá ani skupině obyvatel, ukrytých v katedrále pod vedením svého pastýře. Arcibiskup Stefano Pendinelli věřící vyzývá, aby se svěřili Bohu, dokud jej neumlčí turecká šavle. O tři dny později dává Ahmed paša vyvést všechny otrantské muže starší patnácti let, kteří se nezřekli katolické víry, na ostroh nad městem. Podle dobových svědectví budoucí mučedníci svázaní v řetězech stoupají na vrchol trpělivě a za vzájemného utěšování. Všech osm set třináct mužů odmítá konvertovat k islámu a umírá na popravčím špalku. Prvním je jejich vůdce Antonio Pezzulla, zvaný “Primaldo”, prostý střihač látek. Tato odvaha víry nevyžaduje dlouhé komentáře, zdůrazňuje arcibiskup Otranta, Donato Negro: „Poselství je zcela jasné : v kontextu mnoha nabízených hodnot, v tekuté společnosti slabého myšlení, jejíž smysl života spočívá v plochém materialismu, nás tito mučedníci upozorňují na nutnost pevné volby. Vyzývají nás, abychom se probudili ze spánku bázlivé a chabé víry a abychom se stali hlavními hrdiny v příběhu víry živé, zralé a misionářské, která dosahuje zejména člověka na jeho periferiích.“ 

   Při mimořádně rozsáhlém svatořečení řekl papež František I. 12.5.2013: „Dnes nám církev nabízí k úctě zástup mučedníků, kteří byli společně povoláni vydat nejvyšší svědectví evangeliu v roce 1480. Přibližně 800 lidí, kteří přežili obléhání a dobytí Otranta, byli sťati poblíž tohoto města. Odmítli zapřít svoji víru a zemřeli vyznavše zmrtvýchvstalého Krista. Kde našli sílu zachovat věrnost? Právě ve víře, která umožňuje vidět za hranice našeho lidského pohledu, pozemského života, a umožňuje rozjímat „otevřená nebesa“ – jak říká svatý Štěpán – a živého Krista po pravici Otcově. Drazí přátelé, zachovejme víru, kterou jsme obdrželi a která je naším pravým pokladem, obnovme svoji věrnost Pánu i uprostřed překážek a nedorozumění. Bůh nikdy nedopustí, aby nám chyběla síla a klid.“ 

   Odlišné pojetí víry než křesťanství má islám. Pokud by bylo shodné, tak mučedníci z Otranta mohli katolickou víru zaměnit za islám, kde je i jiné pojetí mučednictví. Skupiny jako „islámský džihád=svatá válka“ , „mučedníci od al-Aksa (název jeruzalémské mešity)“, Hamas a další páchají útoky, při nichž zabíjí druhé lidi, včetně civilistů i dětí a zároveň sebe a řada islámských autorit tyto lidi prohlašuje za mučedníky. Stane-li se terorismu mučednickým činem, pak je zde i zásadní motivace pro další lidi, obvykle muže, co často mají středoškolské i vysokoškolské vzdělání a jejich věk bývá okolo 30 roků. 

   V křesťanství je pojem mučednictví vymezen příkladem Ježíše Krista, který nikoho o život nepřipravil a přijal to, že o život bude připraven pro pravdu, kterou věrně učil. Při zkoumání, zda je někdo křesťanským mučedníkem se zvažuje více věcí podle pravdy. Rozhodně není mučedník ten, kdo druhým působí násilí nebo dokonce smrt. Je nutné, aby mučedník přijal svoji smrt od pronásledovatele z důvodů víry. Pokud je prokázáno, že důvodem k jeho smrti bylo něco jiného než skutečná křesťanská víra, tak násilná smrt není uznána jako mučednická. Je rozdíl smrt pro věc čistě politickou a smrt pro Krista z politických důvodů. Pán Ježíš Kristus je mučedník pro věc náboženskou, ale odsouzen byl vylhaně za věc politickou. Násilná smrt a neoblomné přesvědčení ani odpuštění pronásledovatelům nemusí stačit k prohlášení za mučedníka. Výraz „martyr-mučedník“ se v křesťanském starověku vztahoval i na ty, kdo zemřeli ve vězení či ve vyhnanství anebo na jejich následky. Pro své utrpení je Panna Maria obdařena titulem „Královna mučedníků.“ Od 4.století se o mučednictví mluví jen u těch, kdo dobrovolně obětovali svůj život pro následování Ježíše Krista v pronásledování. Přísnost zkoumání a snaha o přesné vymezení pojmu mučednictví je ochranou před nesprávnou motivací i formací. 

   Jana z Arcu a Jan Hus byli oba ve stejné době odsouzeni církevním tribunálem. U Jany z Arku nastalo prohlášení za svatou a u Jana Husa ne, protože ne všechno, co se třpytí je zlato. Již ve starověku byl titul mučedník odmítnut pro nesprávnou nauku Origenovi. Otrantští mučedníci jsou oběti bojového islámu a po mnoha staletích obdrželi úřední uznání. Na úřední uznání mučednictví čekají praví mučedníci např. husitské a francouzské revoluce nebo doby nacismus a komunismus i soudobého islámu. Úcta ke skutečnému mučednictví je v liturgické připomínce mučedníků mezi nimiž vynikají apoštolé a má se projevit snahou o poctivé plnění křestního slibu. 

   II. Vatikánský koncil v konstituci Lumen gentium čl. 42 píše: „ Ježíš, Boží Syn, nám projevil svou lásku, když za nás obětoval život; proto nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za něho a za své bratry (srov. 1 Jan 3,16; Jan 15,13). K tomuto největšímu svědectví lásky přede všemi, zejména před pronásledovateli, byli povoláni někteří křesťané už v prvním století a vždy budou povoláváni. Mučednictvím se učedník připodobňuje svému Mistru, který dobrovolně přijal smrt pro spásu světa, a následuje ho v prolití krve, proto je Církev oceňuje jako vynikající dar a největší ověření lásky. Ačkoli je to dopřáno jen málokterým, přece všichni mají být připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v pronásledováních, která Církvi nikdy nechybějí.“ (V článku jsou využity některé myšlenky z rozboru mučednictví od prof.PhDr. Jaroslava Němce.) 

Podle neděle

Iuxta dominicam viventes – podle neděle žijící, tak je charakterizován životní styl křesťanů starokřesťanské doby. Ten, kdo žije podle neděle, žije podle Zmrtvýchvstání, které nastalo v neděli a Ducha Svatého seslaného rovněž v neděli. Zmrtvýchvstalý Kristus ustanovil svátost na odpuštění hříchů a hříchy znesvěcující neděli patří k nejvíce viditelným. K tomu, abychom mysleli na to, co pochází shůry(Kol 3,1) a žili podle neděle je důležité biřmování a dar Ducha Svatého. Neděle jako den Zmrtvýchvstání je hlavní den bohoslužby. Ve shrnutí po roku Eucharistie v Sacramentum caritatis z r.2007 mluví Benedikt XVI. o životě podle neděle, což jsou slova sv. Ignáce z A., který zemřel mučednickou smrtí v r. 107. V listu Magnesijským píše: „Ti, kteří žili ve starém řádu věcí, se obrátili k nové naději a nehleděli už k sobotě, ale žili podle neděle, dne Páně, v němž je náš život posvěcen skrze milost Pána a jeho smrt.“ Takto nás sv. Ignáce z A. učí, že  křesťany jsou ti, kdo dospěli k nové naději a žijí podle neděle. Život podle neděle najdeme v listech sv. Ignáce z A.                                                                          

   Sv. Ignác z A., list do Smyrny takto mluví o zmrtvýchvstání: „Jste...naplněni vírou v našeho Pána, který skutečně je podle těla z rodu Davidova a Boží Syn z vůle a moci Boží, který se skutečně narodil z panny...za vlády Poncia Piláta...byl skutečně za nás přibit... skutečně trpěl, stejně jako skutečně vstal z mrtvých.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak úzce souvisí skutečné zmrtvýchvstání se  skutečnou vírou. 

   List do Efesu: „Kníže tohoto světa neznal Mariino panenství a její porod, stejně jako smrt Páně: tři vznešená tajemství, která se uskutečnila v Božím mlčení.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že ďábel a Pán Ježíš s Pannou Marií jsou protiklady mezi nimiž není možný kompromis. 

   Sv. Ignác z A., list do Efesu: „V Eucharistii lámeme „tentýž chléb, který je lékem nesmrtelnosti, lékem, abychom nezemřeli, ale žili věčně v Ježíši Kristu“ Takto nás sv. Ignác z A. učí v harmonii s tradiční liturgií, kde se Tělo Páně podává se slovy: „Tělo našeho Pána Ježíše Krista zachovej duši tvou k věčnému životu.“ Je důležité přijmout E. v hodině smrti jako viatikum. 

   List do Efesu: „Nikdo ať se nemýlí! Kdo není při oltáři, připravuje se o Boží chléb...Snažte se tedy častěji scházet k Eucharistii a k Boží oslavě. Když se totiž často shromažďujete, hroutí se moc satanova a jednota vaší víry láme jeho hrozbu.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak nesmyslné je odmítání účasti na mše svaté. Nedivme se, že roste moc satana, když klesá účast na mši sv. anebo chybí jednota víry při bohoslužbě. 

   List do Smyrny: „Vzdalují se od Eucharistie a modlitby, protože nevyznávají, že Eucharistie je tělo našeho Vykupitele Ježíše Krista, jenž trpěl za naše hříchy a jehož Otec ve své dobrotě vzkřísil.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak nevěra je prapříčina vzdálení od Eucharistie, mše svaté. 

   List do Říma: „Chci jíst Boží chléb, tělo Ježíše Krista, chci pít jeho krev, kterou z lásky ke mně prolil.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že před požitím Eucharistie je důležitá správná touha.

   List do Říma: „Dovolte mi, abych se stal potravou šelem. Jen tak mi bude dopřáno dosáhnout Boha.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak odmítání obětí pro Boha vede ke zradám. 

   List do Efesu: „....všichni biskupové, ustanovení po všech krajích smýšlejí jako Ježíš Kristus. A tak je třeba, abyste žili v jednotě se smýšlením biskupovým, což také děláte“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že pouze tehdy, když biskup smýšlí podle Ježíše Krista, tak ten, kdo žije podle biskupa žije podle Ježíše Krista. 

    List do Smyrny: „Ať se považuje za platnou jen ta Eucharistie, kterou slaví biskup nebo ten, koho on sám pověřil.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak problematické  jsou mohamedánské, židovské, protestantské a jiné bohoslužby. 

   List Tralským: „Napomínám vás tedy – ne já, ale láska Ježíše Krista – živte se jen křesťanským pokrmem, jiným bylinám se vyhýbejte, totiž bludům.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že bez úsilí o pravověrnost a zavrhování bludů nelze dosáhnout dobrého křesťanského života. 

  List Polykarpovi: „Mým sestrám domlouvej, aby milovaly Pána a spojovaly se svými muži tělesně i duchovně. Podobně i mé bratry vybízej ve jménu Ježíše Krista, aby milovali své manželky, jako Pán miluje Církev. Ženich a nevěsta ať se berou se souhlasem biskupa, aby to byl sňatek podle Pána a ne podle chtivosti. Všechno ať se děje k Boží cti.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak se život podle neděle má projevit v uzavírání manželství a chápání  manželství a rodiny. 

   List do Efesu: „Nemylte se, bratři moji! Kdo rozvracejí rodiny, nedostanou podíl v Božím království. Když ti, kteří tak z vůle těla činí, propadli smrti, tím spíš ti, kdo špatným učením kazí víru v Boha, za niž byl Ježíš Kristus ukřižován! Takový, protože se poskvrnil, půjde do neuhasitelného ohně a stejně i ten, kdo mu naslouchá.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí o strašných trestech pro ty, kdo bludy kazí víru a ničí rodinu. 

   List Magnesijským: „Patří se nejen nazývat křesťanem, ale také jím být.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že nikdo se nemá nazývat křesťanem pouze pro svůj křest, ale především pro křesťanský život. 

   List do Říma: „Když chci být Boží, nedávejte mě světu a nesvádějte mě hmotou.“ Takto nás sv. Ignác z A. učí, že člověk, který je sveden hmotou žije i neděli podle žaludku a jde například nakupovat jídlo. Takto nás sv. Ignác z A. učí, jak ten, kdo se dává světu jde v neděli za svou zábavou, sportem, prací anebo pohodlím.