Koncilní dvojznačnosti

    P.Ralpf M.Wiltgen v knize Rýn se vlévá do Tibery - Kronika II.Vatikánského koncilu začíná slovy papeže Pavla VI: „Je jasné, že dějiny tohoto koncilu musí býti napsány podle nejlepších schválených norem, stanovených pro dějepisce dávnými spisovateli. První z nich je tato: „Neodvažuj se říci něco nepravdivého, a zároveň nezamlčuj pravdu. Nechť v tom, co píšeš, není nic, co by vzbuzovalo podezření ze stranictví nebo nevraživosti.“ 

   Pravdu o dvojznačnostech na II.vatikánském koncilu(II.VK) najdeme v kapitole „Předběžná vysvětlující poznámka“. Místo s usměvavým Janem XXIII. se setkáme s plačícím Pavlem VI.: „Potom se jeden z extrémních liberálů dopustil chyby, že písemnou formou upozorňoval na některé z těchto dvojsmyslných pasáží a naznačoval, jak se budou po koncilu interpretovat. Tento text padl do rukou výše zmíněné skupiny kardinálů a generálních představených, jejichž zástupce jej přinesl papeži. Papež Pavel VI. konečně poznal, že byl oklamán. Zdrcen plakal. Co proti tomu podniknout? Jelikož text schématu neobsahoval žádné pozitivně nepravdivé tvrzení, avšak obsahoval dvojsmyslné termíny, dvojznačnost mohla být vyloučena tím, že se připojí k textu pečlivě formulované vysvětlení. To byla geneze předběžné vysvětlující poznámky, připojené ke schématu. 10.listopadu 1964 instruoval papež Pavel bez prodlení svého sekretáře, aby napsal kardinálu Ottavianimu a informoval ho, že je ve schématu stále několik bodů, které je třeba přesněji formulovat. Konkrétněji si přál výslovné prohlášení, že potřebnou a podstatnou složkou kolegiální autority biskupů je souhlas papeže.“ 

    Předběžná vysvětlující poznámka je připojena ke konstituci Lumen gentium: „Komise se rozhodla před rozborem výhrad sdělit následující obecné připomínky. 

1 Sbor (collegium) se nechápe ve smyslu striktně právním, totiž jako skupina sobě rovných, kteří by udělovali svou pomoc předsedovi, nýbrž jako stálá skupina, jejíž struktura a autorita se musí odvodit ze zjevení. Proto se v odpovědi na 12. výhradu výslovně říká o Dvanácti, že je Pán ustanovil „na způsob sboru neboli stálé skupiny“. Srov. též výhradu 53c. – Z téhož důvodu se také sbor biskupů porůznu označuje slovy stav (ordo) nebo těleso (corpus). Paralela mezi Petrem a ostatními apoštoly z jedné strany a nejvyšším veleknězem a biskupy z druhé strany v sobě nezahrnuje to, že apoštolové odevzdali svým nástupcům svou mimořádnou moc, ani, jak je zřejmé, rovnost mezi hlavou a členy sboru; vyjadřuje se pouze úměrnost mezi prvním vztahem (Petr – apoštolové) a druhým vztahem (papež – biskupové). Proto se komise rozhodla v čl. 22 napsat: nikoli týmž (eadem), ale odpovídajícím (pari) způsobem. Srov. výhradu 57. 

2 Členem sboru se někdo stává biskupským svěcením a hierarchickým společenstvím s hlavou a členy sboru (srov. čl. 22, § 1, konec). Při svěcení se dává ontologická účast na posvátných úřadech, jak to nepochybně vyplývá z tradice, i liturgické. Úmyslně se používá slova úřady (munera), a ne moci (potestates), protože toto druhé slovo by se mohlo chápat o moci schopné výkonu (ad actum expeditia). K vzniku takové moci schopné výkonu je nutné, aby hierarchická autorita dodala kanonické neboli právní určení (determinatio). Toto určení může záležet v udělení zvláštního úkolu (officium) nebo v přidělení podřízených a dává se podle norem schválených nejvyšší autoritou. Taková další norma se vyžaduje z povahy věci, protože jde o úřady, které má vykonávat více osob podle Kristovy vůle hierarchicky spolupracujících. Je zřejmé, že se toto „společenství“ (communio) v životě církve uplatňovalo podle dobových okolností, dříve než bylo jakoby kodifikováno v právu. Proto je výslovně řečeno, že se vyžaduje hierarchické společenství s hlavou a členy Církve. Společenství je pojem, který je ve staré Církvi (ale i dnes, zvláště na Východě) ve velké úctě. Nechápe se však ve smyslu nějakého neurčitého citu, ale organické skutečnosti, která vyžaduje právní formu a zároveň je oživována láskou. Proto se komise skoro jednohlasně rozhodla napsat „v hierachickém společenství“. Srov. výhradu 40 a také to, co je řečeno o kanonickém poslání v čl. 24. Dokumenty papežů z novější doby týkající se pravomoci biskupů je třeba vykládat na základě tohoto nezbytného zpřesnění ohledně pravomocí. 

3 O sboru, který neexistuje bez hlavy, se říká, že „je také nositelem nejvyšší a plné moci nad všeobecnou Církví“. To je nutné připustit, aby se nezpochybnila plnost moci římského velekněze. Spolu se sborem se totiž nutně a vždycky rozumí i hlava, která ve sboru neporušeně uchovává svůj úřad Kristova náměstka a pastýře celé Církve. Jinými slovy: nedělá se rozlišení mezi římským biskupem a ostatními biskupy vzatými souhrnně, ale mezi římským biskupem zvlášť a římským biskupem zároveň s biskupy. Protože však nejvyšší velekněz je hlava sboru, může sám činit některé úkony, které biskupům nijak nepřísluší, např. svolávat a řídit sbor, schvalovat pravidla činnosti atd. Srov. výhradu 81. Je to ponecháno na uvážení nejvyššího velekněze, kterému bylo svěřeno do péče celé Kristovo stádo, aby podle potřeb Církve podléhajících dobovým změnám určoval, jak se má tato péče vykonávat, buď osobně, nebo sborově. Římský biskup postupuje při řízení, podněcování a schvalování sborové činnosti podle vlastního úsudku, s ohledem na dobro Církve. 

4 Nejvyšší velekněz jako svrchovaný pastýř Církve může svou moc vykonávat v každé době podle svého uznání (ad placitum), jak to vyžaduje jeho úřad. Sbor sice stále existuje, neuskutečňuje však stále svou činnost v přesném smyslu sborově, jak je známo z církevní tradice. Jinými slovy, není stále „v plné činnosti“ (in actu pleno), nýbrž vykonává sborovou činnost v přesném smyslu pouze občas a vždy jen se souhlasem hlavy. Je řečeno „se souhlasem hlavy“, aby se nemyslelo na nějakou závislost jakoby na někom cizím; výraz „souhlas“ naopak připomíná společenství mezi hlavou a členy a vyjadřuje nutnost úkonu, který přísluší hlavě jako takové. To je výslovně řečeno v čl. 22, § 2 a tam je to také ke konci vysvětleno. Slovo „jedině“ (nonnisi) zahrnuje všechny případy; z toho jasně vyplývá, že normy schválené nejvyšší autoritou se musí vždycky zachovávat. Srov. výhradu 84. Ve všem tom však je zjevné, že se mluví o spojení biskupů s jejich hlavou, nikdy o činnosti biskupů nezávisle na papeži. V případě, že chybí činnost hlavy, nemohou biskupové jednat jako sbor, jak vyplývá z pojmu „sbor“. Toto hierarchické společenství všech biskupů s nejvyšším veleknězem je bezpečně obsaženo v tradici.“ 

     O dvojznačnost říká jeden z vlivných poradců(periti) na II.VK Schillebeckx: „My velmi dobře víme, co děláme, když máme v koncilních schématech dvojznačné formulace. Od nich budeme po koncilu pokračovat.“ 

    Dvojznačnosti v praxi po II.VK Schillebeckx ukáže na Holandském katechismu. Oto Mádr v článku Český ekumenický katolík Teologických textů 5 roku 1981 opěvuje ThDr. Mandla a prozrazuje příklon k rýnské koalici dvojznačností: „Ihned po vyjití holandského katechismu rozpoznal jeho novou kvalitu a jako jeden z prvních pořídil jeho pracovní překlad.“ Úvod k českému překladu dokumentů II. VK pod vedením O.Mádra je od podobně jako Schillebeckx laděného Karla Rahnera, proslulého dvojznačným termínem „anonymní křesťanství“. 

    Dvojznačnosti v terminologii II.VK neměla v plánu teologické komise pod vedením kardinála Ottavianiho, která připravila schémata k jednání II.VK a jenž podle schémat této komise z pověření Pavla VI. vypracoval nápravu dvojznačné kolegiality za textem konstituce Lumen gentium. Tím je dána i cesta k nápravě dvojznačností podle nauky bezpečně obsažené v tradici bez znejistění obsahu víry a mravů. Je známo, že kardinál Ottaviani navrhl prohlášení o „náboženská toleranci“, které rovněž nepřipouští dvojznačnosti jako prohlášení o náboženské svobodě a dekret o ekumenismu. 

    Tvůrci dvojznačností bohužel i pokání chápou dvojznačně a takto se snaží interpretovat i zjevení Panny Marie jako je Fatima, které se vyjadřuje jednoznačně. V obrácení k Bohu, modlitbě a pokání vznikly skrze dvojznačnosti velké dluhy v době po II.Vatikánském koncilu.

Šikmá věž v Pise dává možnost dvojznačných  výkladů